Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Hříchy prince Saradina – 2. Souboj na ostrově

Gilbert Keith Chesterton · 31 min

svazek 294 · k poslechu · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Detektivky na celou noc 3: Berylová korunka, Šest Napoleonů, Apollónovo oko, Hříchy prince Saradina (5 h 2 min).

Druhá a poslední část povídky Gilberta Keitha Chestertona Hříchy prince Saradina. Flambeau odplul na ryby a otec Brown zůstal s podivným princem Saradinem v jeho domě plném zrcadel na ostrůvku uprostřed rákosí. Hospodyně mu napůl prozradila, že v princově rodině jde o vydírání. Je večer a k ostrovu právě přirazila loď se šesti veslaři. Na její zádi sedí neznámý pán.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda · Jak se večer zklidnit

O autorovi: Gilbert Keith Chesterton (1874–1936)

Anglický spisovatel, novinář a myslitel, mistr paradoxů a vtipných obratů. Nejznámější jsou jeho detektivky o otci Brownovi, nenápadném katolickém knězi, který řeší zločiny díky znalosti lidské duše. První sbírka Nevinnost otce Browna vyšla v roce 1911.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Souboj na ostrově
  3. Mladý muž v červené vestě
  4. Souboj
  5. Vítěz chce na šibenici
  6. Večeře v domě zrcadel
  7. Dva nepřátelé místo jednoho
Číst celý text (3108 slov)

Souboj na ostrově

Mladý muž v červené vestě

Nastalo vylekané ticho, které přerušoval jen podivný hlas ptáka v ostřici. A pak, dřív než mohl kdokoli znovu promluvit, prošla kolem tří prosluněných oken z profilu nová tvář a postava, stejně jako před hodinou nebo dvěma prošel princ. Kromě toho, že oba měli orlí profil, toho ale měli málo společného. Místo nového bílého cylindru, jaký měl Saradine, tu byl černý cylindr staromódního nebo cizokrajného tvaru. Pod ním byla mladá a velmi vážná tvář, hladce oholená, s namodralou rozhodnou bradou. Trochu připomínala mladého Napoleona. Tu podobnost posilovalo něco starého a zvláštního na celém jeho oblečení. Vypadal jako člověk, který se nikdy neobtěžoval změnit módu svých otců. Měl ošuntělý modrý kabátec, červenou vestu vojenského vzhledu a jakési hrubé bílé kalhoty, jaké se nosily za mladé královny Viktorie, ale dnes působily podivně nepatřičně. Z celého toho vetešnictví vystupovala jeho olivová tvář podivně mladá a nesmírně upřímná.

„U všech ďasů!“ řekl princ Saradine. Narazil si bílý klobouk, šel sám k domovním dveřím a rozrazil je do zahrady zalité západem slunce.

Příchozí a jeho průvodci už mezitím stáli seřazení na trávníku jako malé divadelní vojsko. Šest veslařů vytáhlo loď daleko na břeh a skoro výhrůžně ji hlídalo. Vesla drželi vztyčená jako kopí. Byli to snědí muži a někteří nosili v uších náušnice. Jeden z nich však stál vpředu vedle mladíka s olivovou tváří a v červené vestě a nesl velké černé pouzdro neobvyklého tvaru.

„Vaše jméno je Saradine?“ řekl mladý muž.

Saradine dost nedbale přisvědčil.

Příchozí měl matné, psí hnědé oči, úplně jiné než princovy neklidné a třpytivé šedé oči. Ale otce Browna znovu trápil pocit, že někde viděl podobu té tváře. A znovu si vzpomněl, jak se v síni obložené zrcadly všechno opakuje, a tu shodu připsal zrcadlům. „Ať je proklet tenhle křišťálový palác! Člověk tu všechno vidí příliš mnohokrát. Je to jako sen.“ zamumlal.

„Jestli jste princ Saradine, mohu vám říct, že se jmenuji Antonelli.“ řekl mladý muž.

„Antonelli. Nějak si to jméno pamatuju.“ opakoval princ lenivě.

„Dovolte, abych se představil.“ řekl mladý Ital.

Levou rukou zdvořile smekl svůj staromódní cylindr. Pravou rukou vrazil princi Saradinovi tak zvučnou facku, že se bílý cylindr skutálel po schodech a jeden z modrých květináčů se na podstavci zakymácel.

Princ, ať byl jakýkoli, zjevně nebyl zbabělec. Skočil nepříteli po krku a málem ho povalil naznak do trávy. Nepřítel se mu ale vyprostil se zvláštně nepatřičnou, spěšnou zdvořilostí.

„To je v pořádku. Urazil jsem. Dám zadostiučinění. Marco, otevři pouzdro.“ řekl zadýchaně a lámanou angličtinou.

Muž vedle něj, ten s náušnicemi a velkým černým pouzdrem, ho začal odemykat. Vytáhl z něj dva dlouhé italské kordy s nádhernými ocelovými koši a čepelemi a zabodl je špičkou dolů do trávníku. Podivný mladík se žlutou a mstivou tváří stál čelem ke vchodu. Z drnu trčely dva meče jako dva kříže na hřbitově a za mladíkem stála řada seřazených veslařů. To všechno dohromady podivně vypadalo jako nějaký barbarský soud. Ale všechno ostatní zůstalo beze změny, tak náhlé to vyrušení bylo. Zlato zapadajícího slunce dál žhnulo na trávníku a bukač dál houkal, jako by ohlašoval nějaký malý, ale strašný osud.

„Prince Saradine, když jsem byl nemluvně v kolébce, zabil jste mého otce a ukradl mi matku. Můj otec dopadl lépe než ona. Nezabil jste ho poctivě, jako já teď zabiju vás. Vy a moje zlá matka jste ho vzali na projížďku do opuštěného průsmyku na Sicílii, svrhli jste ho ze skály a jeli jste dál. Mohl bych vás napodobit, kdybych chtěl, ale napodobovat vás je příliš podlé. Pronásledoval jsem vás po celém světě a vy jste mi vždycky utekl. Ale tady je konec světa. A váš konec. Teď vás mám a dávám vám šanci, kterou jste vy nikdy nedal mému otci. Vyberte si jeden z těch mečů.“ řekl muž jménem Antonelli.

Souboj

Princ Saradine se zamračil a zdálo se, že chvíli váhá. V uších mu ale ještě zvonilo od rány. Vyskočil a chňapl po jednom z jílců. Otec Brown také vyskočil a snažil se spor urovnat. Brzy ale zjistil, že jeho přítomnost věci jen zhoršuje. Saradine byl francouzský svobodný zednář a zarytý ateista a kněz ho popouzel už z principu. A toho druhého nepohnul ani kněz, ani nikdo jiný. Ten mladík s tváří Bonaparta a s hnědýma očima byl něco mnohem přísnějšího než puritán. Byl to pohan. Byl to prostý zabiják z úsvitu světa, člověk z doby kamenné, člověk z kamene.

Zbývala jediná naděje, svolat lidi z domu. Otec Brown proto běžel zpátky do domu. Zjistil však, že všichni nižší sluhové dostali od samovládce Paula volno na pevnině. Dlouhými místnostmi neklidně přecházela jen zachmuřená paní Anthonyová. Ve chvíli, kdy k němu obrátila svou zsinalou tvář, však vyřešil jednu z hádanek domu zrcadel. Těžké hnědé oči Antonelliho byly těžké hnědé oči paní Anthonyové. V záblesku pochopil polovinu příběhu.

„Venku je váš syn. Buď bude zabit on, nebo princ. Kde je pan Paul?“ řekl bez plýtvání slovy.

„Je na molu. Je… on… dává znamení o pomoc.“ řekla žena slabě.

„Paní Anthonyová, teď není čas na nesmysly. Můj přítel je se svou loďkou dole na řece a rybaří. Loď vašeho syna hlídají jeho vlastní muži. Je tu jen ta jedna kánoe. Co s ní pan Paul dělá?“ řekl otec Brown vážně.

„Svatá Panno Marie! Já nevím.“ řekla, omdlela a skácela se, jak byla dlouhá, na podlahu pokrytou rohožemi.

Otec Brown ji zvedl na pohovku, chrstl na ni konvici vody, zavolal o pomoc a pak běžel dolů k molu ostrůvku. Kánoe ale už byla uprostřed řeky a starý Paul ji táhl a strkal proti proudu s energií, která byla v jeho letech neuvěřitelná.

„Zachráním svého pána! Ještě ho zachráním!“ křičel a oči mu šíleně planuly.

Otec Brown nemohl dělat nic jiného, než se dívat za lodí, jak se dere proti proudu, a modlit se, aby starý muž vzbudil městečko včas.

„Souboj je dost zlá věc. Ale s tímhle soubojem je něco špatně, i když ho beru jen jako souboj. Cítím to v kostech. Ale co to může být?“ zamumlal a prohrábl si hrubé vlasy barvy prachu.

Jak tak stál a zíral na vodu, chvějící se zrcadlo západu slunce, uslyšel z druhého konce ostrovní zahrady tichý, ale nezaměnitelný zvuk. Studené zařinčení oceli. Otočil hlavu.

Daleko na nejzazším mysu dlouhého ostrůvku, na pruhu trávníku za poslední řadou růží, už soupeři zkřížili meče. Večer nad nimi byl kopulí panenského zlata. Byli daleko, a přesto byl vidět každý detail. Shodili kabáty, ale žlutá vesta a bílé vlasy Saradina, červená vesta a bílé kalhoty Antonelliho se třpytily v nízkém světle jako barvy tančících mechanických panenek. Oba meče se jiskřily od hrotu po hlavici jako dvě diamantové jehlice. Bylo v tom něco strašného, že ty dvě postavy vypadaly tak malé a tak veselé. Vypadaly jako dva motýli, kteří se navzájem snaží napíchnout na korek.

Otec Brown běžel, jak nejrychleji mohl, a jeho krátké nohy se točily jako kolo. Když ale doběhl na bojiště, zjistil, že přišel příliš pozdě i příliš brzy. Příliš pozdě, aby boj zastavil, protože nad ním stáli zachmuření Sicilané opření o vesla. A příliš brzy, aby předvídal nějaký nešťastný konec. Oba muži byli totiž neobyčejně vyrovnaní. Princ používal svou dovednost s jakousi cynickou sebejistotou, Sicilan tu svou s vražednou pečlivostí. Málokdy se v přeplněných arénách viděl lepší šermířský zápas než ten, který cinkal a jiskřil na tom zapomenutém ostrově na rákosové řece. Závratný boj zůstával tak dlouho vyrovnaný, že v protestujícím knězi začala ožívat naděje. Podle všeho se Paul měl každou chvíli vrátit s policií. Byla by to jistá útěcha, i kdyby se z rybaření vrátil aspoň Flambeau, protože tělesnou silou vydal za čtyři jiné muže. Ale po Flambeauovi nebylo ani stopy, a co bylo mnohem podivnější, nebylo ani stopy po Paulovi nebo policii. Nezbyl žádný jiný vor ani klacek, na kterém by se dalo plout. Na tom ztraceném ostrově v tom obrovském bezejmenném jezeře byli odříznutí jako na skále v Tichém oceánu.

Skoro v tu chvíli, kdy ho to napadlo, se zvonění kordů zrychlilo v rachot. Princovy paže vylétly nahoru a hrot mu vyjel ze zad mezi lopatkami. Převrátil se velkým vířivým pohybem, skoro jako když kluk dělá napůl hvězdu. Meč mu vylétl z ruky jako padající hvězda a ponořil se do vzdálené řeky. A on sám se zřítil s takovým otřesem země, že tělem zlomil velký růžový keř a vyvrhl k nebi oblak červené hlíny, jako kouř nějaké pohanské oběti. Sicilan přinesl krvavou oběť duchu svého otce.

Vítěz chce na šibenici

Kněz okamžitě klečel u mrtvoly. Ale jen proto, aby se až příliš ujistil, že je to mrtvola. Zatímco ještě beznadějně zkoušel, jestli v něm není život, poprvé uslyšel hlasy odněkud z horního toku řeky. Uviděl, jak k molu vyrazil policejní člun se strážníky a dalšími důležitými lidmi. Mezi nimi byl i rozrušený Paul. Malý kněz se zvedl se zřetelně pochybovačnou grimasou.

„Proč proboha, proč proboha nemohl přijet dřív?“ zamumlal.

Asi o sedm minut později vtrhli na ostrov měšťané a policie. Policisté zadrželi vítězného soupeře a obřadně mu připomněli, že cokoli řekne, může být použito proti němu.

„Nic neřeknu. Už nikdy nic neřeknu. Jsem velmi šťastný a přeju si jen, aby mě pověsili.“ řekl ten posedlý člověk s podivuhodně pokojnou tváří.

Pak zavřel ústa, když ho odváděli. A je zvláštní, ale jistá pravda, že je na tomto světě už nikdy neotevřel, kromě chvíle, kdy u soudu řekl „vinen“.

Otec Brown hleděl na najednou přeplněnou zahradu, na zatčení muže, který prolil krev, a na odnášení mrtvoly, kterou předtím prohlédl lékař. Díval se na to jako člověk, který sleduje, jak se rozpadá nějaký ošklivý sen. Byl nehybný jako člověk v noční můře. Dal jim jako svědek své jméno a adresu, ale odmítl nabídku, že ho převezou lodí na břeh. Zůstal sám v ostrovní zahradě a hleděl na zlomený růžový keř a na celé to zelené divadlo té rychlé a nevysvětlitelné tragédie. Světlo nad řekou umíralo. Z bažinatých břehů stoupala mlha. Několik opožděných ptáků přelétlo sem a tam.

V jeho podvědomí, které bylo neobyčejně živé, tvrdošíjně vězela nevyslovitelná jistota, že něco ještě není vysvětleno. Ten pocit na něm lpěl celý den a nedal se úplně vysvětlit jeho představou o „zemi za zrcadlem“. Nějak neviděl skutečný příběh, ale nějakou hru nebo maškarádu. A přece lidi nevěší ani nepropichují mečem kvůli šarádě.

Seděl na schodech mola a přemítal. Pak si všiml vysokého tmavého pruhu plachty, který tiše plul dolů po lesknoucí se řece. Vyskočil s takovým návalem citů, že se málem rozplakal.

„Flambeau!“ vykřikl a znovu a znovu tiskl příteli obě ruce, k velkému úžasu toho sportovce, který vystupoval na břeh s rybářským náčiním. „Flambeau, takže vás nezabili?“

„Zabili! A proč by mě měli zabít?“ opakoval rybář s velkým úžasem.

„Protože skoro všechny ostatní ano. Saradina zavraždili, Antonelli chce, aby ho pověsili, jeho matka omdlela a já za sebe nevím, jestli jsem na tomhle světě, nebo na onom. Ale díky Bohu, vy jste na tom stejném.“ řekl jeho společník dost divoce a vzal zmateného Flambeaua pod paží.

Večeře v domě zrcadel

Když se otočili od mola, dostali se pod okapy nízkého bambusového domu. Podívali se jedním z oken dovnitř, stejně jako při svém prvním příchodu. Uviděli lampou osvětlený interiér, který jim dokonale upoutal pohled. Stůl v dlouhé jídelně byl prostřený k večeři už ve chvíli, kdy na ostrov jako blesk dopadl Saradinův vrah. A večeře teď klidně probíhala. V dolním čele stolu seděla dost zamračeně paní Anthonyová. V horním čele seděl pan Paul, správce domu, a jedl a pil to nejlepší. Kalné namodralé oči mu podivně vystupovaly z obličeje. Jeho vyzáblá tvář byla nevyzpytatelná, ale rozhodně ne bez uspokojení.

Flambeau mocně a netrpělivě zarachotil oknem, vypáčil ho a strčil rozhořčenou hlavu do lampou osvětlené místnosti.

„No tedy! Chápu, že se možná potřebujete občerstvit, ale krást večeři svého pána, zatímco leží zavražděný v zahradě…“ vykřikl.

„Za svůj dlouhý a příjemný život jsem ukradl spoustu věcí. Tahle večeře je jedna z mála věcí, které jsem neukradl. Tahle večeře, tenhle dům a zahrada totiž patří mně.“ odpověděl podivný starý pán klidně.

Flambeauovou tváří probleskla myšlenka. „Chcete říct, že závěť prince Saradina…“ začal.

„Já jsem princ Saradine,“ řekl starý muž a chroupal solenou mandli.

Otec Brown, který se díval na ptáky venku, nadskočil, jako by ho střelili, a strčil do okna bledou tvář jako tuřín.

„Že jste kdo?“ opakoval pronikavým hlasem.

„Paul, princ Saradine, k vašim službám. Žiju tu velmi tiše, jsem totiž domácký typ. A ze skromnosti si nechávám říkat pan Paul, abych se odlišil od svého nešťastného bratra, pana Stephena. Ten, jak slyším, nedávno zemřel. V zahradě. Samozřejmě není moje vina, když ho sem pronásledují nepřátelé. Je to kvůli politováníhodné nepořádnosti jeho života. Domácký typ to nebyl.“ řekl ten úctyhodný člověk zdvořile a zvedl sklenku sherry.

Znovu se ponořil do mlčení a dál hleděl na protější stěnu, těsně nad skloněnou a zachmuřenou hlavou té ženy. Teď jasně viděli tu rodinnou podobu, která je strašila v tváři mrtvého. Pak se jeho stará ramena začala zvedat a trochu se třást, jako by se dusil. Tvář se mu ale nezměnila.

„Můj Bože! On se směje!“ vykřikl Flambeau po chvíli.

„Pojďte pryč. Pojďte pryč z tohohle pekelného domu. Pojďme zase do poctivé lodi.“ řekl otec Brown, který byl docela bílý.

Dva nepřátelé místo jednoho

Než odrazili od ostrova, na rákosí a řeku padla noc. Pluli po proudu ve tmě a hřáli se dvěma velkými doutníky, které žhnuly jako karmínové lodní lucerny. Otec Brown vyndal doutník z úst a řekl:

„Předpokládám, že teď už celý příběh uhodnete? Je to koneckonců prastarý příběh. Jeden muž měl dva nepřátele. Byl to moudrý muž. A tak zjistil, že dva nepřátelé jsou lepší než jeden.“

„Tomu nerozumím,“ odpověděl Flambeau.

„Ale je to opravdu jednoduché. Jednoduché, i když všechno, jen ne nevinné. Oba Saradinové byli darebáci. Ale princ, ten starší, byl ten druh darebáka, který se dostane nahoru. A ten mladší, kapitán, byl ten druh, který klesne ke dnu. Ten ubohý důstojník se propadl ze žebráka až na vyděrače a jednoho ošklivého dne dostal do hrsti svého bratra, prince. Zřejmě nešlo o žádnou maličkost. Princ Paul Saradine byl totiž otevřeně prostopášník a co se týče obyčejných společenských hříchů, neměl žádnou pověst, o kterou by mohl přijít. Prostě a jasně, šlo o šibenici. Stephen doslova držel bratrovi provaz kolem krku. Nějak odhalil pravdu o té sicilské aféře a mohl dokázat, že Paul zavraždil starého Antonelliho v horách. Kapitán deset let shrabával tučné peníze za mlčení, až i princovo skvělé jmění začalo vypadat trochu směšně. pokračoval jeho přítel.

„Ale princ Saradine nesl kromě svého bratra, který z něj sál krev, ještě jedno břemeno. Věděl, že Antonelliho syn, v době vraždy ještě malé dítě, byl vychován v nesmlouvavé sicilské věrnosti a žil jen pro to, aby pomstil otce. Ne šibenicí, protože neměl Stephenovy právní důkazy, ale starými zbraněmi krevní msty. Chlapec se vycvičil ve zbraních k smrtící dokonalosti. A zhruba v době, kdy byl dost starý, aby je použil, začal princ Saradine, jak psaly společenské noviny, cestovat. Ve skutečnosti začal utíkat o život. Přejížděl z místa na místo jako štvaný zločinec, ale s jedním neúprosným mužem v patách. Takové bylo postavení prince Paula, a rozhodně nebylo hezké. Čím víc peněz utratil za to, aby unikl Antonellimu, tím méně mu zbývalo na umlčení Stephena. Čím víc dal na umlčení Stephena, tím menší byla šance, že Antonellimu nakonec unikne. A tehdy se ukázal jako velký muž. Jako génius, jako Napoleon.

„Místo aby se svým dvěma protivníkům bránil, najednou se vzdal oběma. Povolil jako japonský zápasník a jeho nepřátelé padli na zem před ním. Vzdal se závodu kolem světa a prozradil mladému Antonellimu svou adresu. Pak se vzdal všeho ve prospěch bratra. Poslal Stephenovi dost peněz na elegantní šaty a pohodlné cestování s dopisem, který zhruba říkal: ‚Tohle je všechno, co mi zbylo. Obral jsi mě do posledního. Mám ještě malý dům v Norfolku se služebnictvem a sklepem. Jestli ode mě chceš víc, musíš si vzít ten. Přijeď se ho ujmout, jestli chceš, a já tam budu tiše žít jako tvůj přítel nebo správce nebo cokoli.‘ Věděl, že Sicilan bratry Saradinovy nikdy neviděl, leda snad na obrázcích. Věděl, že jsou si trochu podobní, oba měli šedé špičaté bradky. Pak si oholil obličej a čekal. Past sklapla. Nešťastný kapitán v nových šatech vešel do domu vítězně jako princ a nabodl se na Sicilanův meč.

„Byl tu jeden zádrhel, a ten dělá čest lidské povaze. Zlí duchové jako Saradine často chybují v tom, že nikdy nepočítají s lidskými ctnostmi. Bral jako samozřejmé, že Italova rána, až přijde, bude temná, násilná a bezejmenná jako ta, kterou mstila. Že oběť bude v noci probodnuta nožem nebo zastřelena zpoza živého plotu a zemře bez jediného slova. Pro prince Paula to byla zlá chvíle, když Antonelli z rytířskosti navrhl řádný souboj, při kterém se všechno mohlo vysvětlit. Právě tehdy jsem ho viděl odrážet v loďce s divokýma očima. Prostovlasý utíkal v otevřené loďce, aby zmizel dřív, než Antonelli zjistí, kdo je.

„Ale ať byl jakkoli rozrušený, nebyl bez naděje. Znal toho dobrodruha a znal toho fanatika. Bylo docela pravděpodobné, že Stephen, ten dobrodruh, bude držet jazyk za zuby. Z pouhé herecké radosti, že hraje roli, z touhy udržet si nové pohodlné bydlení, z darebácké důvěry ve štěstí a ve svůj skvělý šerm. A bylo jisté, že Antonelli, ten fanatik, bude držet jazyk za zuby a nechá se pověsit, aniž by vynášel rodinná tajemství. Paul se potloukal po řece, dokud nevěděl, že souboj skončil. Pak vzbudil městečko, přivedl policii, viděl, jak jeho dva poražené nepřátele navždy odvádějí, a s úsměvem si sedl k večeři.“

„Smál se, Bůh nám pomoz! Dostávají lidi takové nápady od Satana?“ řekl Flambeau a silně se otřásl.

„Ten nápad dostal od vás.“ odpověděl kněz.

„Chraň Bůh! Ode mě! Co tím myslíte?“ vyhrkl Flambeau.

Kněz vytáhl z kapsy navštívenku a zvedl ji do slabé záře svého doutníku. Byla počmáraná zeleným inkoustem.

„Nevzpomínáte si na jeho původní pozvání? A na tu poklonu vašemu zločinnému kousku? ‚Ten váš trik,‘ píše, ‚kdy jste přiměl jednoho detektiva, aby zatkl druhého.‘ Prostě okopíroval váš trik. S nepřítelem po každé straně rychle uklouzl z cesty a nechal je, aby se srazili a zabili jeden druhého.“ řekl.

Flambeau vytrhl knězi z rukou navštívenku prince Saradina a zuřivě ji roztrhal na malé kousky.

„Tady je konec té staré lebky se zkříženými hnáty. Ale myslím, že se tím ryby otráví.“ řekl a rozházel kousky po temných a mizejících vlnách proudu.

Poslední záblesk bílé navštívenky a zeleného inkoustu utonul a potemněl. Slabá a chvějivá barva jako za svítání změnila nebe a měsíc za travou zbledl. Pluli mlčky dál.

„Otče, myslíte, že to všechno byl sen?“ řekl Flambeau najednou.

Kněz zavrtěl hlavou, ať už nesouhlasně, nebo nerozhodně, ale mlčel. Tmou k nim zavanula vůně hlohu a sadů a prozradila jim, že se probudil vítr. V příští chvíli rozhoupal jejich loďku, nadmul plachtu a nesl je dál po klikaté řece ke šťastnějším místům a k domovům neškodných lidí.

Poslechnout celé · 31 min

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel lidskou korekturou. Jak příběhy vznikají.