Arsène Lupin ve vězení

Arsène Lupin ve vězení

Není turisty, který by si to jméno zasloužil a neznal břehy Seiny. Každý z nich jistě cestou od zřícenin Jumièges ke zříceninám Saint-Wandrille zahlédl podivný malý feudální zámek Malaquis, který tak hrdě trůní na skále uprostřed řeky. S cestou ho spojuje oblouk mostu. Úpatí jeho temných věžiček splývá se žulou, na které stojí. Je to obrovský balvan, odtržený bůhvíjaké hoře a hozený sem nějakým strašlivým otřesem. Všude kolem si mezi rákosím hraje klidná voda velké řeky a na vlhkých hřbetech kamenů se třesou konipasové.

Dějiny zámku Malaquis jsou drsné jako jeho jméno a nevlídné jako jeho silueta. Samé boje, obléhání, útoky, loupeže a krveprolití. Při večerních posezeních v kraji Caux se s mrazením v zádech vyprávějí zločiny, které se tu kdysi staly. Vyprávějí se tajemné pověsti. Mluví se o slavné podzemní chodbě, která kdysi vedla do opatství Jumièges a na sídlo Anežky Sorelové, krásné přítelkyně krále Karla Sedmého.

V tomhle starém doupěti hrdinů a lupičů bydlí baron Nathan Cahorn, baron Satan, jak mu kdysi říkali na burze, kde zbohatl až příliš rychle. Zchudlí páni z Malaquis mu museli sídlo svých předků prodat za hubičku. Baron sem umístil své obdivuhodné sbírky nábytku a obrazů, fajánse a dřevořezeb. Žije tu sám se třemi starými sluhy. Nikdo sem nikdy nevstoupí. Nikdo nikdy v těch starobylých sálech nespatřil jeho tři Rubensy, dva Watteauy, kazatelnu od Jeana Goujona a tolik dalších divů, které pomocí bankovek vyrval nejbohatším stálým návštěvníkům dražeb.

Baron Satan se bojí. Nebojí se o sebe, ale o poklady, které shromáždil s tak houževnatou vášní a s bystrostí znalce, o kterém se ani ti nejprohnanější obchodníci nemohou chlubit, že by ho napálili. Miluje je, své cennosti. Miluje je chtivě jako lakomec a žárlivě jako milenec.

Každý den při západu slunce se čtvery železem pobité dveře, které hlídají oba konce mostu a vstup na čestné nádvoří, zavírají a zamykají na závoru. Při sebemenším nárazu by v tichu zadrnčely elektrické zvonky. Ze strany Seiny se není čeho bát: skála tam spadá kolmo dolů.

Doporučený dopis

Jednoho zářijového pátku se pošťák jako obvykle objevil u předmostí. A jako každý den to byl baron, kdo pootevřel těžké křídlo dveří.

Prohlížel si ho tak pečlivě, jako by už léta neznal tu dobráckou rozesmátou tvář a ty šibalské selské oči. A muž mu se smíchem řekl:

„Pořád jsem to já, pane barone. Nejsem nikdo jiný, kdo by si oblékl moji halenu a čepici.“

„Člověk nikdy neví.“ zamumlal Cahorn.

Pošťák mu podal hromádku novin. Pak dodal:

„A dneska, pane barone, je tu něco nového.“

„Něco nového?“

„Dopis… a ještě k tomu doporučený.“

Baron žil osaměle, bez přátel a bez kohokoli, kdo by se o něj zajímal, a nikdy nedostával dopisy. Hned mu to proto připadalo jako zlé znamení, které je třeba brát vážně. Kdo je ten tajemný pisatel, který ho přišel vyrušit v jeho samotě?

„Musíte podepsat, pane barone.“

Podepsal a bručel přitom. Pak vzal dopis, počkal, až pošťák zmizí za zatáčkou cesty, a když párkrát přešel sem a tam, opřel se o zábradlí mostu a roztrhl obálku. Byl v ní list čtverečkovaného papíru s rukou psanou hlavičkou: Věznice Santé, Paříž. Podíval se na podpis: Arsène Lupin. Ohromeně četl:

„Pane barone,

v galerii, která spojuje vaše dva salony, visí obraz od Philippa de Champaigne, výtečně provedený, který se mi nesmírně líbí. Vaši Rubensové jsou také podle mého vkusu, stejně jako váš nejmenší Watteau. V pravém salonu si poznamenávám kredenc ve slohu Ludvíka Třináctého, tapiserie z Beauvais, empírový stolek s podpisem Jacob a renesanční truhlu. V levém celou vitrínu se šperky a miniaturami.

Pro tentokrát se spokojím s těmito předměty, které se podle mne dají snadno prodat. Prosím vás tedy, abyste je dal řádně zabalit a do osmi dní poslat na moje jméno, s placeným dovozným, na nádraží Batignolles. Jinak se o jejich stěhování postarám sám, a to v noci ze středy dvacátého sedmého na čtvrtek dvacátého osmého září. A jak se sluší, nespokojím se pak jen s výše uvedenými předměty.

Promiňte mi prosím tu malou nepříjemnost, kterou vám působím, a přijměte výraz mé uctivé úcty.

Arsène Lupin.“

„P. S. Hlavně mi neposílejte toho největšího Watteaua. Ačkoli jste za něj v aukční síni zaplatil třicet tisíc franků, je to jen kopie. Originál spálil za revoluční vlády Direktoria Barras jednoho večera při pitce. Viz nevydané Garatovy paměti.

Nestojím ani o ten přívěsek ve slohu Ludvíka Patnáctého, jejíž pravost se mi zdá pochybná.“

Podpis Arsèna Lupina

Ten dopis barona Cahorna úplně rozrušil. Kdyby ho podepsal kdokoli jiný, už to by ho značně vylekalo. Ale podepsaný Arsènem Lupinem!

Jako pilný čtenář novin, který věděl o všem, co se ve světě děje v oboru krádeží a zločinů, znal všechny kousky toho pekelného lupiče. Samozřejmě věděl, že Lupin, zatčený v Americe svým nepřítelem Ganimardem, opravdu sedí ve vězení a že se proti němu vede vyšetřování. S jakou námahou! Ale věděl také, že se od něj dá čekat cokoli. Ostatně ta přesná znalost zámku a rozmístění obrazů a nábytku byla velmi hrozivým znamením. Kdo mu prozradil věci, které nikdo neviděl?

Baron zvedl oči a pohlédl na zachmuřenou siluetu zámku Malaquis, na jeho příkrý podstavec a na hlubokou vodu kolem, a pokrčil rameny. Ne, rozhodně žádné nebezpečí nehrozí. Nikdo na světě se nemůže dostat až do nedotknutelné svatyně jeho sbírek.

Nikdo, dobrá, ale Arsène Lupin? Existují pro Arsèna Lupina dveře, padací mosty, hradby? K čemu jsou ty nejdůmyslnější překážky a nejobratnější opatření, když se Arsène Lupin rozhodne dosáhnout nějakého cíle?

Ještě ten večer napsal státnímu zástupci do Rouenu. Poslal mu výhružný dopis a žádal o pomoc a ochranu.

Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Jistý Arsène Lupin je v současné době vězněn v Santé, je pod přísným dozorem a nemá možnost psát. Dopis tedy může být jen dílem nějakého šprýmaře. Všechno to dokazovalo, logika i zdravý rozum, stejně jako skutečná fakta. Přesto pro jistotu pověřili jednoho znalce, aby písmo prozkoumal. A znalec prohlásil, že navzdory určité podobnosti to není písmo vězně.

„Navzdory určité podobnosti.“ Baron si zapamatoval jen tahle tři děsivá slova. Viděl v nich přiznání pochybnosti, která sama o sobě měla stačit, aby spravedlnost zakročila. Jeho obavy se stupňovaly. Pořád dokola dopis četl. „Postarám se o stěhování sám.“ A to přesné datum: noc ze středy dvacátého sedmého na čtvrtek dvacátého osmého září!…

Byl podezíravý a mlčenlivý a neodvážil se svěřit svým sluhům, jejichž oddanost mu nepřipadala tak pevná, aby obstála v každé zkoušce. Přesto poprvé po mnoha letech cítil potřebu promluvit si a poradit se. Spravedlnost jeho země ho opustila a sám se ubránit nedoufal. Málem se vypravil až do Paříže prosit o pomoc nějakého bývalého policistu.

Slavný rybář z Caudebecu

Uběhly dva dny. Třetího dne se při čtení novin zachvěl radostí. Noviny Probuzení Caudebecu otiskly tuhle zprávičku:

„S potěšením můžeme oznámit, že už téměř tři týdny je v našem městě vrchní inspektor Ganimard, jeden z veteránů kriminální policie. Pan Ganimard, jehož posledním hrdinským kouskem bylo zatčení Arsèna Lupina a který si tím získal evropskou pověst, si tu odpočívá od dlouhé námahy a chytá hrouzky a ouklejky.“

Ganimard! To je přesně ten pomocník, kterého baron Cahorn hledal! Kdo jiný než prohnaný a trpělivý Ganimard by dokázal překazit Lupinovy plány?

Baron neváhal. Zámek dělí od městečka Caudebec šest kilometrů. Ušel je svižným krokem jako člověk, kterého pohání naděje na záchranu.

Několikrát se marně pokusil zjistit adresu vrchního inspektora a pak zamířil do redakce Probuzení, která sídlila uprostřed nábřeží. Našel tam pisatele té zprávičky a ten přistoupil k oknu a zvolal:

„Ganimard? Toho určitě potkáte na nábřeží s udicí v ruce. Tam jsme se seznámili a tam jsem náhodou přečetl jeho jméno vyryté na rybářském prutu. Podívejte, to je ten stařík, co je vidět tamhle pod stromy na promenádě.“

„V dlouhém kabátě a slaměném klobouku?“

„Přesně tak! Ach, je to podivín, moc toho nenamluví a je spíš nevrlý.“

O pět minut později baron oslovil slavného Ganimarda, představil se a snažil se navázat rozhovor. Když se mu to nedařilo, vyložil otevřeně, oč jde, a popsal svůj případ.

Ten druhý nehnutě poslouchal a nespouštěl oči z ryby, na kterou číhal. Pak k němu otočil hlavu, změřil si ho od hlavy k patě s výrazem hlubokého soucitu a řekl:

„Pane, není moc zvykem upozorňovat lidi, které chce někdo okrást. Zvlášť Arsène Lupin takové hlouposti nedělá.“

„Přesto…“

„Pane, kdybych měl sebemenší pochybnost, věřte, že radost z toho, že toho milého Lupina zase zavřu, by převážila všechno ostatní. Bohužel ten mladík sedí za mřížemi.“

„Co když uteče?…“

„Ze Santé se neutíká.“

„Ale on…“

„On o nic víc než kdokoli jiný.“

„Přesto…“

„No dobře, jestli uteče, tím líp, zase ho chytím. Zatím spěte klidně a neplašte mi tu ouklej.“

Rozhovor skončil. Baron se vrátil domů, trochu uklidněný Ganimardovou bezstarostností. Zkontroloval zámky, špehoval sluhy a uplynulo dalších osmačtyřicet hodin, během kterých se skoro přesvědčil, že jeho obavy jsou koneckonců jen přeludy. Ne, rozhodně, jak řekl Ganimard, lidi, které chce někdo okrást, se předem neupozorňují.

Telegram a tři tisíce franků

Datum se blížilo. V úterý ráno, den před dvacátým sedmým, nic zvláštního. Ale ve tři hodiny zazvonil nějaký kluk. Nesl telegram.

„Na nádraží Batignolles žádná zásilka. Připravte všechno na zítřek večer.

Arsène.“

Znovu ho popadla panika, a to takovou, že uvažoval, jestli Arsènovi Lupinovi nevyhoví.

Běžel do Caudebecu. Ganimard rybařil na stejném místě a seděl na skládací stoličce. Beze slova mu baron podal telegram.

„A co má být?“ řekl inspektor.

„Co má být? Vždyť je to zítra!“

„Co?“

„To vloupání! Vyrabování mých sbírek!“

Ganimard odložil udici, otočil se k němu, zkřížil ruce na prsou a netrpělivě zvolal:

„No tohle, vy si snad myslíte, že se budu zabývat tak hloupou historkou!“

„Jakou odměnu chcete za to, že strávíte na zámku noc z dvacátého sedmého na dvacátého osmého září?“

„Ani sou, dejte mi pokoj.“

„Řekněte si cenu, jsem bohatý, nesmírně bohatý.“

Ta neomalená nabídka Ganimarda zarazila a pokračoval klidněji:

„Jsem tu na dovolené a nemám právo se plést do…“

„Nikdo se to nedozví. Zavazuji se, že ať se stane cokoli, budu mlčet.“

„Ach, nic se nestane.“

„Tak tedy, řekněme tři tisíce franků, stačí to?“

Inspektor si šňupl tabáku, zamyslel se a pak utrousil:

„Budiž. Jenže vám musím poctivě říct, že jsou to peníze vyhozené oknem.“

„To je mi jedno.“

„V tom případě… A pak, koneckonců, kdo ví, co s tím čertem Lupinem! Musí mít k dispozici celou bandu… Jste si jistý svými sluhy?“

„No…“

„Tak s nimi nepočítejme. Pošlu telegram dvěma chlapíkům, svým přátelům, kteří nám dodají víc jistoty… A teď zmizte, ať nás nevidí spolu. Na shledanou zítra kolem deváté.“

Noc na zámku Malaquis

Druhý den, v den, který určil Arsène Lupin, baron Cahorn sundal ze stěny svou sbírku zbraní, vyleštil je a obešel okolí zámku Malaquis. Nic podezřelého ho neupoutalo.

Večer v půl deváté propustil sluhy. Bydleli v křídle, které stálo do silnice, ale trochu ustupovalo dozadu, úplně na konci zámku. Jakmile byl sám, potichu otevřel všechny čtvery dveře. Za chvíli uslyšel blížící se kroky.

Ganimard představil své dva pomocníky, velké silné chlapíky s býčím krkem a mohutnýma rukama, a pak se na leccos vyptal. Když se seznámil s rozložením místností, pečlivě zavřel a zatarasil všechny vchody, kudy se dalo vniknout do ohrožených sálů. Prohlédl zdi, nadzvedl tapiserie a nakonec usadil své muže v hlavní galerii.

„Žádné hlouposti, jasné? Nejsme tu proto, abychom spali. Při sebemenším poplachu otevřete okna do nádvoří a zavolejte mě. Pozor taky na stranu k vodě. Deset metrů kolmé skály takové čerty jako oni nevyleká.“

Zamkl je, vzal si klíče a řekl baronovi:

„A teď na naše stanoviště.“

Na noc si vybral malou místnůstku vybudovanou v tloušťce hradeb mezi dvěma hlavními branami. Kdysi to byla komůrka hlídače. Jedno okénko se otevíralo na most, druhé na nádvoří. V koutě bylo vidět něco jako ústí studny.

„Říkal jste přece, pane barone, že tahle studna je jediný vstup do podzemních chodeb a že je odnepaměti zazděná?“

„Ano.“

„Takže pokud neexistuje jiný východ, o kterém neví nikdo kromě Arsèna Lupina, což se zdá trochu nepravděpodobné, můžeme být klidní.“

Postavil tři židle do řady a pohodlně se na ně natáhl. Zapálil si dýmku a povzdechl si:

„Opravdu, pane barone, musím mít náramnou chuť přistavět patro k domečku, kde mám dožít, když jsem přijal takhle prostou práci. Budu tu historku vyprávět příteli Lupinovi, ten se bude za břicho popadat smíchy.“

Baron se nesmál. Napjatě naslouchal a se stoupajícím neklidem zkoumal ticho. Čas od času se naklonil nad studnu a úzkostně nahlížel do zející díry.

Klakson v noci

Odbila jedenáctá, půlnoc, jedna hodina.

Najednou chytil Ganimarda za paži a ten sebou trhl a probudil se.

„Slyšíte?“

„Ano.“

„Co je to?“

„To já chrápu!“

„Ale ne, poslouchejte…“

„Ach, máte pravdu, to je klakson auta.“

„No a?“

„No, je málo pravděpodobné, že by Lupin použil auto jako beranidlo, aby vám zbořil zámek. Takže, pane barone, být vámi, spal bych… jako to teď budu mít čest udělat znovu já. Dobrou noc.“

To byl jediný poplach. Ganimard mohl pokračovat v přerušeném spánku a baron už slyšel jen jeho hlasité a pravidelné chrápání.

Prázdné stěny

Za úsvitu vyšli ze své cely. Zámek objímal veliký jasný klid, klid rána na břehu svěží vody. Cahorn zářil radostí, Ganimard byl klidný jako vždy. Vystoupili po schodech. Žádný hluk. Nic podezřelého.

„Co jsem vám říkal, pane barone? Vlastně jsem to neměl přijímat… Stydím se…“

Vzal klíče a vešel do galerie.

Na dvou židlích, shrbení, s rukama svěšenýma, spali oba policisté.

„Hrom do toho!“ zavrčel inspektor.

V tu chvíli baron vykřikl:

„Obrazy!… Kredenc!…“

Koktal, dusil se a natahoval ruku k prázdným místům, k holým zdem, ze kterých trčely hřebíky a visely zbytečné šňůry. Watteau zmizel! Rubensové odneseni! Tapiserie sundané! Vitríny vybrané, šperky pryč!

„A moje svícny ve slohu Ludvíka Šestnáctého!… A regentův svícen!… A moje Panna Marie z dvanáctého století!…“

Pobíhal z místa na místo, vyděšený a zoufalý. Připomínal, za kolik co koupil, sčítal utrpěné ztráty, hromadil čísla, všechno páté přes deváté, nesrozumitelnými slovy a nedokončenými větami. Dupal, zmítal se, šílený vztekem a bolestí. Vypadal jako zruinovaný člověk, kterému nezbývá než si vpálit kulku do hlavy.

Kdyby ho něco mohlo utěšit, byl by to pohled na Ganimardovo ohromení. Na rozdíl od barona se inspektor ani nehnul. Vypadal jako zkamenělý a nepřítomným pohledem si prohlížel věci. Okna? Zavřená. Zámky dveří? Neporušené. Žádná díra ve stropě. Žádná díra v podlaze. Všude dokonalý pořádek. To všechno se muselo odehrát metodicky, podle neúprosného a logického plánu.

„Arsène Lupin… Arsène Lupin.“ zašeptal zdrceně.

Najednou se vrhl na oba policisty, jako by s ním konečně zalomcoval vztek, zuřivě jimi zatřásl a vynadal jim. Neprobudili se!

„Ďas aby to vzal, že by snad?…“ řekl.

Sklonil se nad nimi a jednoho po druhém pozorně zkoumal. Spali, ale spánkem, který nebyl přirozený.

Řekl baronovi:

„Někdo je uspal.“

„Ale kdo?“

„No přece on!… Nebo jeho banda, ale pod jeho vedením. Je to kousek jeho střihu. Je na tom jeho rukopis.“

„V tom případě jsem ztracený, nedá se nic dělat.“

„Nedá se nic dělat.“

„Ale to je hrozné, to je obludné.“

„Podejte trestní oznámení.“

„K čemu?“

„No, zkuste to aspoň… spravedlnost má své prostředky…“

„Spravedlnost! Vždyť to sám vidíte… Podívejte, právě teď, kdy byste mohl hledat nějakou stopu, něco objevit, se ani nehnete.“

„Objevit něco u Arsèna Lupina! Ale můj milý pane, Arsène Lupin za sebou nikdy nic nenechá! U Arsèna Lupina neexistuje náhoda! Už se ptám sám sebe, jestli se v Americe nenechal zatknout schválně!“

„Pak se tedy musím vzdát svých obrazů, všeho! Ale vždyť mi ukradl perly mé sbírky. Dal bych celé jmění, abych je dostal zpátky. Když se proti němu nedá nic dělat, ať si řekne cenu!“

Ganimard se na něj upřeně podíval.

„To jste řekl rozumně. Neberete to zpátky?“

„Ne, ne, ne. Ale proč?“

„Mám takový nápad.“

„Jaký nápad?“

„Promluvíme si o tom, jestli vyšetřování nikam nepovede… Jenže o mně ani slovo, jestli chcete, abych uspěl.“

A dodal mezi zuby:

„A pak, vážně, nemám se čím chlubit.“

Karafa s vodou

Oba policisté pomalu přicházeli k sobě s tím otupělým výrazem, jaký mají lidé probouzející se z hypnotického spánku. Otvírali udivené oči a snažili se pochopit, co se stalo. Když je Ganimard vyslýchal, na nic si nevzpomínali.

„Přece jste museli někoho vidět?“

„Ne.“

„Vzpomeňte si.“

„Ne, ne.“

„A nepili jste nic?“

Zamysleli se a jeden z nich odpověděl:

„Ano, já jsem se napil trochu vody.“

„Vody z téhle karafy?“

„Ano.“

„Já taky.“ prohlásil druhý.

Ganimard k ní přičichl a ochutnal ji. Neměla žádnou zvláštní chuť ani vůni.

„Ale jděte, ztrácíme čas. Úlohy, které zadává Arsène Lupin, se nevyřeší za pět minut. Ale u všech všudy, přísahám, že ho zase chytím. Vyhrál druhé kolo. Rozhodující kolo bude moje!“ řekl.

Ještě týž den podal baron Cahorn trestní oznámení pro krádež vloupáním proti Arsènovi Lupinovi, vězni ve věznici Santé!

Pátrání v zámku

Baron toho oznámení často litoval. Zámek Malaquis totiž zaplavili četníci, státní zástupce, vyšetřující soudce, novináři a všichni zvědavci, kteří se vetřou všude, kde by neměli být.

Případ už vášnivě zajímal veřejnost. Stal se za tak zvláštních okolností a jméno Arsèna Lupina natolik rozněcovalo fantazii, že sloupce novin plnily ty nejfantastičtější historky a lidé jim věřili.

Ale velký rozruch způsobil až Lupinův první dopis, který otiskly noviny Ozvěna Francie, a nikdo se nikdy nedozvěděl, kdo jim ho dal. Byl to ten dopis, v němž byl baron Cahorn drze upozorněn na to, co mu hrozí. Hned se objevila báječná vysvětlení. Připomněla se existence slavných podzemních chodeb. A úřady se pod tím vlivem pustily do pátrání tímto směrem.

Prohledali zámek odshora dolů. Vyslýchali každý kámen. Zkoumali obložení a krby, rámy zrcadel a trámy stropů. Při světle pochodní prohlíželi obrovské sklepy, kam páni z Malaquis kdysi skládali střelivo a zásoby. Sondovali útroby skály. Marně. Nenašli ani stopu po podzemní chodbě. Žádný tajný průchod neexistoval.

Dobrá, odpovídalo se ze všech stran, ale nábytek a obrazy se nerozplynou jako duchové. Odcházejí dveřmi a okny, a lidé, kteří se jich zmocní, také dveřmi a okny přicházejí a odcházejí. Kdo jsou ti lidé? Jak se dovnitř dostali? A jak odešli?

Státní zastupitelství v Rouenu se přesvědčilo o své bezmoci a požádalo o pomoc pařížské policisty. Pan Dudouis, šéf kriminální policie, poslal své nejlepší slídiče z železné brigády. Sám strávil v zámku Malaquis osmačtyřicet hodin. Neuspěl o nic víc.

Ganimard má podezření

Tehdy si povolal vrchního inspektora Ganimarda, jehož služby měl tolikrát příležitost ocenit.

Ganimard mlčky vyslechl pokyny svého nadřízeného, pak pokýval hlavou a řekl:

„Myslím, že jdeme špatnou cestou, když tvrdohlavě prohledáváme zámek. Řešení je jinde.“

„A kde tedy?“

„U Arsèna Lupina.“

„U Arsèna Lupina! Předpokládat to znamená připustit, že v tom má prsty.“

„Připouštím to. A co víc, považuji to za jisté.“

„No tak, Ganimarde, to je nesmysl. Arsène Lupin je ve vězení.“

„Arsène Lupin je ve vězení, budiž. Je pod dozorem, to vám přiznávám. Ale i kdyby měl na nohou okovy, na zápěstích provazy a v ústech roubík, na svém názoru bych nic nezměnil.“

„A proč ta tvrdohlavost?“

„Protože jedině Arsène Lupin má na to, aby vymyslel takhle velkou mašinerii, a vymyslel ji tak, aby se zdařila… jako že se zdařila.“

„Samá slova, Ganimarde!“

„Která jsou skutečností. Jenže ať se nehledají podzemní chodby, kameny otáčející se na čepu a podobné nesmysly toho ražení. Náš člověk nepoužívá takové staromódní postupy. Je z dnešní doby, nebo spíš z té zítřejší.“

„A k čemu docházíte?“

„Docházím k tomu, že vás výslovně žádám o svolení strávit s ním hodinu.“

„V jeho cele?“

„Ano. Při návratu z Ameriky jsme spolu během plavby vycházeli výborně, a troufám si říct, že k člověku, který ho dokázal zatknout, chová jisté sympatie. Jestli mi může něco prozradit, aniž by se tím prozradil, nebude váhat a ušetří mi zbytečnou cestu.“

Návštěva v cele

Bylo něco po poledni, když Ganimarda uvedli do cely Arsèna Lupina. Ten ležel na posteli, zvedl hlavu a radostně vykřikl:

„No tohle, to je ale překvapení. Milý Ganimard, tady!“

„Osobně.“

„V tomhle útočišti, které jsem si vybral, jsem si přál spoustu věcí… ale žádnou vášnivěji než vás tu přivítat.“

„Jste příliš laskav.“

„Ale ne, ale ne, chovám k vám tu nejživější úctu.“

„Jsem na to hrdý.“

„Vždycky jsem tvrdil: Ganimard je náš nejlepší detektiv. Vyrovná se skoro, vidíte, jak jsem upřímný, vyrovná se skoro Sherlocku Holmesovi. Ale opravdu mě mrzí, že vám nemohu nabídnout nic než tuhle stoličku. A žádné občerstvení! Ani sklenici piva! Promiňte, jsem tu jen na skok.“

Ganimard se s úsměvem posadil a vězeň šťastný, že si může popovídat, pokračoval:

„Můj bože, jak jsem rád, že mohu spočinout očima na tváři poctivého člověka! Už mám dost všech těch obličejů špehů a donašečů, kteří mi desetkrát denně prohlížejí kapsy a moji skromnou celu, aby se ujistili, že nechystám útěk. Hrome, jak moc ta vláda o mě stojí!…“

„Má pravdu.“

„Ale kdepak! Byl bych tak šťastný, kdyby mě nechali žít v mém koutku!“

„Z cizích peněz.“

„Že ano? Bylo by to tak jednoduché! Ale já tu žvaním, mluvím hlouposti, a vy možná spěcháte. K věci, Ganimarde! Čemu vděčím za čest vaší návštěvy?“

„Případu Cahorn.“ prohlásil Ganimard bez okolků.

„Počkejte! Vteřinku… Mám totiž tolik případů! Nejdřív musím v hlavě najít složku s případem Cahorn… Á, tady je, už to mám. Případ Cahorn, zámek Malaquis, departement Dolní Seina… Dva Rubensové, jeden Watteau a pár drobností.“

„Drobností!“

„Ach, upřímně, to všechno je dost bezvýznamné. Existují lepší věci! Ale stačí, že vás ten případ zajímá… Tak mluvte, Ganimarde.“

„Mám vám vysvětlit, jak daleko je vyšetřování?“

„Zbytečné. Četl jsem dnešní ranní noviny. Dovolím si dokonce říct, že vám to moc rychle nejde.“

„Právě proto se obracím na vaši ochotu.“

„Jsem vám plně k službám.“

„Nejdřív tohle: ten případ jste opravdu řídil vy?“

„Od A do Z.“

„Ten dopis s upozorněním? Ten telegram?“

„Jsou ode mě, vašeho pokorného služebníka. Dokonce bych někde měl mít podací lístky.“

Podací lístky v šuplíku

Arsène otevřel zásuvku malého stolku z nenatřeného dřeva, který spolu s postelí a stoličkou tvořil celé zařízení jeho cely, vyndal dva cáry papíru a podal je Ganimardovi.

„No tohle, myslel jsem, že vás nespouštějí z očí a prohledávají vás kvůli každé maličkosti. A vy čtete noviny a sbíráte poštovní stvrzenky…“ zvolal Ganimard.

„Ale jděte! Ti lidé jsou tak hloupí! Párají mi podšívku saka, zkoumají podrážky mých bot, proklepávají zdi téhle místnosti, ale ani jednoho by nenapadlo, že by Arsène Lupin byl tak natvrdlý a vybral si tak snadnou skrýš. S tím jsem právě počítal.“

Ganimard pobaveně zvolal:

„Vy jste ale podivný chlapík! Vyvádíte mě z míry. No tak, povězte mi, jak to celé bylo.“

„Ó, ó, vy to ale berete zhurta! Zasvětit vás do všech svých tajemství… prozradit vám své malé triky… To je velmi vážná věc.“

„Mýlil jsem se, když jsem počítal s vaší vstřícností?“

„Ne, Ganimarde, a když tedy naléháte…“

Jak se okrádá zpoza mříží

Arsène Lupin dvakrát nebo třikrát přešel celou místností a pak se zastavil:

„Co si myslíte o mém dopise baronovi?“

„Myslím, že jste se chtěl pobavit a trochu oslnit publikum.“

„Aha, tady to máme, oslnit publikum! Tak vás ujišťuji, Ganimarde, že jsem si o vás myslel víc. Zdržuji se snad takovými dětinskostmi, já, Arsène Lupin? Napsal bych snad ten dopis, kdybych mohl barona vykrást bez psaní? Pochopte přece, vy i ostatní, že ten dopis je nezbytný výchozí bod. Je to pružina, která uvedla celý stroj do pohybu. Podívejte, postupujme popořádku a připravme spolu, chcete-li, vyloupení zámku Malaquis.“

„Poslouchám.“

„Takže předpokládejme zámek přísně zavřený a zatarasený, jako byl ten barona Cahorna. Vzdám snad hru a odřeknu si poklady, po kterých toužím, jen proto, že zámek, který je skrývá, je nedobytný?“

„Jistěže ne.“

„Pokusím se o útok jako za starých časů, v čele houfu dobrodruhů?“

„Dětinské!“

„Vplížím se dovnitř potají?“

„Nemožné.“

„Zbývá jediný prostředek, podle mě ten jediný: nechat se majitelem toho zámku pozvat.“

„To je originální prostředek.“

„A jak snadný! Předpokládejme, že jednoho dne majitel dostane dopis, který ho varuje, co proti němu kuje jistý Arsène Lupin, známý lupič. Co udělá?“

„Pošle dopis státnímu zástupci.“

„A ten se mu vysměje, protože zmíněný Lupin právě sedí za mřížemi. Takže dobrák zpanikaří a je připravený požádat o pomoc kohokoli, kdo se namane, není to tak?“

„O tom není pochyb.“

„A když si náhodou přečte v nějakém plátku, že v sousedním městě tráví dovolenou slavný policista…“

„Obrátí se na toho policistu.“

„Řekl jste to. Ale na druhé straně připusťme, že Arsène Lupin s tímhle nevyhnutelným krokem počítal. A požádal jednoho ze svých nejšikovnějších přátel, aby se usadil v Caudebecu a navázal styky s jedním redaktorem Probuzení, novin, které baron odebírá. A aby mu dal najevo, že je tím a tím, tím slavným policistou. Co se stane?“

„Že redaktor v Probuzení oznámí, že je ten policista v Caudebecu.“

„Výborně, a teď jedno ze dvou: buď ryba, chci říct Cahorn, nezabere, a pak se nic nestane. Anebo, a to je ta pravděpodobnější možnost, přiběhne a jen se třepetá. A tak tu máme mého Cahorna, jak prosí jednoho z mých přátel o pomoc proti mně!“

„Čím dál originálnější.“

Falešný policista

„Samozřejmě, falešný policista nejdřív svou pomoc odmítne. Načež přijde telegram od Arsèna Lupina. Baron se vyděsí, znovu mého přítele prosí a nabízí mu tolik a tolik, aby ho zachránil. Zmíněný přítel přijme, přivede dva chlapíky z naší bandy, a ti v noci, zatímco baron je pod dohledem svého ochránce, odstěhují oknem jisté množství předmětů. A po provazech je spustí do pěkného malého člunu, který si k tomu účelu najali. Jednoduché jako Lupin.“

„A je to prostě úžasné. Nemohu dost vychválit smělost toho nápadu a důmyslnost podrobností. Jenže nevím o žádném policistovi tak slavném, aby jeho jméno mohlo barona takhle přitáhnout a ovlivnit.“ zvolal Ganimard.

„Jeden takový je, a je jenom jeden.“

„Který?“

„Ten nejslavnější, osobní nepřítel Arsèna Lupina, zkrátka inspektor Ganimard.“

„Já!“

„Vy sám, Ganimarde. A to je na tom to rozkošné. Když tam pojedete a baron se rozhodne mluvit, nakonec zjistíte, že je vaší povinností zatknout sám sebe. Tak jako jste zatkl mě v Americe. Co říkáte! Ta odveta je komická: nechám Ganimarda zatknout Ganimardem!“

Arsène Lupin se srdečně smál. Inspektor, dost dopálený, se kousal do rtů. Ten žert mu nepřipadal tak povedený, aby si zasloužil takové záchvaty veselí.

Vejce naměkko

Příchod dozorce mu dal čas se vzpamatovat. Muž přinesl jídlo, které si Arsène Lupin díky zvláštní výsadě nechával nosit z vedlejší restaurace. Položil podnos na stůl a odešel. Arsène se usadil, rozlomil chléb, snědl dvě tři sousta a pokračoval:

„Ale buďte klidný, milý Ganimarde, tam nepojedete. Prozradím vám něco, co vás ohromí: případ Cahorn bude co nevidět odložen.“

„Cože!“

„Co nevidět odložen, povídám vám.“

„Ale jděte, právě jsem přišel od šéfa kriminální policie.“

„No a? Ví snad pan Dudouis o mých záležitostech víc než já? Dozvíte se, že Ganimard, promiňte, že ten falešný Ganimard zůstal s baronem ve velmi dobrých vztazích. A baron ho, a to je hlavní důvod, proč nic nepřiznal, pověřil velmi choulostivým úkolem vyjednat se mnou dohodu. Touto dobou baron za jistou částku nejspíš znovu vlastní své milované cennosti. Na oplátku stáhne trestní oznámení. Takže žádná krádež. Takže úřady budou muset případ nechat být…“

Ganimard hleděl na vězně ohromeně.

„A jak to všechno víte?“

„Právě jsem dostal telegram, na který jsem čekal.“

„Vy jste právě dostal telegram?“

„Právě teď, drahý příteli. Ze zdvořilosti jsem ho nechtěl číst ve vaší přítomnosti. Ale jestli mi dovolíte…“

„Vy si ze mě děláte legraci, Lupine.“

„Buďte tak laskav, drahý příteli, a opatrně usekněte čepičku tomuhle vejci naměkko. Sám se přesvědčíte, že si z vás legraci nedělám.“

Ganimard mechanicky poslechl a rozbil vejce čepelí nože. Vyklouzl mu výkřik překvapení. Prázdná skořápka obsahovala list modrého papíru. Na Arsènovu prosbu ho rozložil. Byl to telegram, nebo spíš část telegramu, z něhož byly utrženy poštovní údaje. Četl:

„Dohoda uzavřena. Sto tisíc kaček předáno. Všechno v pořádku.“

„Sto tisíc kaček?“ řekl.

„Ano, sto tisíc franků! To je málo, ale doba je zlá… A mám tak vysoké režijní výdaje! Kdybyste znal můj rozpočet… rozpočet velkoměsta!“

Léčba samotou

Ganimard vstal. Jeho špatná nálada se rozplynula. Několik vteřin přemýšlel a jedním pohledem obsáhl celý případ, aby v něm našel slabé místo. Pak řekl tónem, z něhož otevřeně prosvítal obdiv znalce:

„Ještěže takových, jako jste vy, nejsou tucty, jinak by nezbývalo než zavřít krám.“

Arsène Lupin nasadil skromný výraz a odpověděl:

„Ale co! Člověk se musí nějak bavit, nějak zaplnit volný čas… Zvlášť když ten kousek mohl vyjít jen tehdy, když jsem ve vězení.“

„Jak to? Váš proces, vaše obhajoba, vyšetřování, to všechno vám tedy k zábavě nestačí?“ zvolal Ganimard.

„Ne, protože jsem se rozhodl, že se svého procesu nezúčastním.“

„Ó, ó!“

Arsène Lupin klidně zopakoval:

„Svého procesu se nezúčastním.“

„Opravdu!“

„No tohle, můj milý, vy si snad představujete, že budu hnít na vlhké slámě? Urážíte mě. Arsène Lupin zůstává ve vězení jen tak dlouho, jak se mu líbí, a ani o minutu déle.“

„Možná by bylo prozíravější tam vůbec nevstupovat.“ namítl inspektor ironicky.

„Ach, pán se posmívá? Pán si vzpomíná, že měl tu čest mě zatknout? Vězte, můj vážený příteli, že nikdo, ani vy, ani kdokoli jiný, by mě nedokázal chytit, kdyby mě v té kritické chvíli nezaujalo něco mnohem důležitějšího.“

„Udivujete mě.“

„Dívala se na mě jedna žena, Ganimarde, a já ji miloval. Chápete, co všechno se skrývá v tom, že se na vás dívá žena, kterou milujete? Na ničem jiném mi nezáleželo, přísahám. A proto jsem tady.“

„A už pěkně dlouho, dovolte mi poznamenat.“

„Nejdřív jsem chtěl zapomenout. Nesmějte se: to dobrodružství bylo okouzlující a dodnes na ně něžně vzpomínám… A pak, jsem trochu nervově vyčerpaný! Dnešní život je tak horečný! Člověk musí občas umět podstoupit to, čemu se říká léčba samotou. Tohle místo je na takové kúry jako stvořené. Zdejší kúra v Santé, a to jméno znamená zdraví, se provádí s veškerou přísností.“

„Arsène Lupine, vy si ze mě utahujete.“ poznamenal Ganimard.

„Ganimarde, dnes je pátek. Příští středu si přijdu k vám do ulice Pergolèse zakouřit doutník, ve čtyři hodiny odpoledne.“ prohlásil Lupin.

„Arsène Lupine, čekám vás.“

Hodinky na rozloučenou

Podali si ruce jako dva dobří přátelé, kteří se navzájem oceňují podle zásluhy, a starý policista zamířil ke dveřím.

„Ganimarde!“

Ganimard se otočil.

„Co je?“

„Ganimarde, zapomínáte si hodinky.“

„Moje hodinky?“

„Ano, zatoulaly se mi do kapsy.“

Vrátil je a omlouval se.

„Odpusťte mi… zlozvyk… Ale to, že mi ty moje vzali, ještě není důvod, abych vás připravil o ty vaše. Zvlášť když tu mám chronometr, na který si nemohu stěžovat a který mi úplně stačí.“

Vytáhl ze zásuvky velké zlaté hodinky, tlusté a pohodlné, ozdobené těžkým řetězem.

„A tyhle, z jaké kapsy jsou?“ zeptal se Ganimard.

Arsène Lupin si nedbale prohlédl iniciály.

„J. B.… Kdo to proboha může být?… Ach ano, už si vzpomínám, Jules Bouvier, můj vyšetřující soudce, okouzlující člověk…“