Zatčení Arsèna Lupina

Zatčení Arsèna Lupina

Podivná plavba! A přitom tak dobře začala! Co se mne týče, nikdy jsem nevyrazil na cestu, která by se ohlašovala šťastnějším znamením. Provence je rychlá, pohodlná zaoceánská loď, které velí nejvlídnější člověk na světě. Sešla se na ní ta nejvybranější společnost. Navazovaly se známosti, pořádaly se zábavy. Měli jsme ten rozkošný pocit, že jsme odloučeni od světa, odkázáni sami na sebe jako na neznámém ostrově, a tedy nuceni sblížit se jeden s druhým.

A tak jsme se sbližovali…

Napadlo vás někdy, co je zvláštního a nečekaného na tom shromáždění bytostí, které se ještě včera neznaly a které po několik dní mezi nekonečným nebem a nesmírným mořem budou žít tím nejdůvěrnějším životem, budou spolu vzdorovat hněvu oceánu, děsivému útoku vln, zlobě bouří a úskočnému klidu spící vody?

Je to v podstatě sám život, prožitý v jakési tragické zkratce, s jeho bouřemi i velikostí, s jeho jednotvárností i rozmanitostí, a proto možná vychutnáváme s horečným spěchem a s tím silnější rozkoší tuto krátkou plavbu, jejíž konec vidíme už ve chvíli, kdy začíná.

Ale už několik let se děje něco, co vzrušení z plavby zvláštním způsobem umocňuje. Malý plovoucí ostrov dosud závisí na světě, od něhož jsme se domnívali být osvobozeni. Trvá pouto, které se uprostřed oceánu jen pozvolna rozvazuje, a pozvolna, uprostřed oceánu, se zase navazuje. Bezdrátový telegraf! Volání z jiného vesmíru, odkud přicházejí zprávy tím nejtajemnějším způsobem, jaký si lze představit! Obrazotvornost už se nemůže utéct k představě drátů, v jejichž nitru klouže neviditelné poselství. Tajemství je ještě nevyzpytatelnější, a také poetičtější, a k vysvětlení tohoto nového zázraku je třeba se uchýlit ke křídlům větru.

A tak jsme se v prvních hodinách cítili sledováni, doprovázeni, ba dokonce předcházeni tím vzdáleným hlasem, který čas od času jednomu z nás pošeptal pár slov odtamtud. Mně se ozvali dva přátelé. Deset dalších, dvacet dalších nám všem posílalo napříč prostorem svá zarmoucená nebo usměvavá sbohem.

Telegram přerušený bouří

Druhého dne, pět set mil od francouzského pobřeží, za bouřlivého odpoledne, nám bezdrátový telegraf předal depeši tohoto znění:

„Arsène Lupin na vaší palubě, první třída, plavé vlasy, zranění na pravém předloktí, cestuje sám pod jménem R…“

V tu chvíli udeřil na temném nebi prudký hrom. Elektrické vlny se přerušily. Zbytek depeše k nám nedorazil. Ze jména, pod nímž se Arsène Lupin skrýval, jsme znali jen počáteční písmeno.

Kdyby šlo o jakoukoli jinou zprávu, nepochybuji, že by ji úředníci telegrafní stanice, stejně jako lodní komisař a kapitán, úzkostlivě udrželi v tajnosti. Ale jsou události, které jako by překonaly i tu nejpřísnější diskrétnost. Ještě téhož dne, aniž by kdo dokázal říct, jak se to rozkřiklo, jsme všichni věděli, že se mezi námi skrývá slavný Arsène Lupin.

Arsène Lupin mezi námi! Nepolapitelný lupič, o jehož kouscích psaly už měsíce všechny noviny! Záhadná postava, s níž starý Ganimard, náš nejlepší policista, svedl ten souboj na život a na smrt, jehož peripetie se odvíjely tak malebně! Arsène Lupin, rozmarný gentleman, který pracuje jen na zámcích a v salonech a který jednou v noci, když se vloudil k baronu Schormannovi, odešel s prázdnou a nechal tam svou navštívenku s tímto nápisem: „Arsène Lupin, gentleman lupič, se vrátí, až bude nábytek pravý.“ Arsène Lupin, muž tisíce převleků: střídavě šofér, tenorista, sázkař na dostizích, synek z dobré rodiny, mladík, stařec, obchodní cestující z Marseille, ruský lékař, španělský toreador!

Ať si každý dobře uvědomí: Arsène Lupin přichází a odchází v poměrně stísněném prostoru zaoceánské lodi, co říkám, v tom malém koutku první třídy, kde se člověk s ostatními potkával co chvíli, v té jídelně, v tom salonu, v tom kuřáckém salonku! Arsène Lupin, to mohl být tenhle pán… nebo tamten… můj soused u stolu… můj spolubydlící z kajuty…

„A to potrvá ještě pětkrát čtyřiadvacet hodin! Ale to je nesnesitelné! Doufám, že ho zatknou.“ zvolala druhého dne slečna Nelly Underdownová.

A obrátila se ke mně:

„Tak co, pane d’Andrézy, vy, který jste už s kapitánem zadobře, vy nic nevíte?“

Jak rád bych byl něco věděl, abych se slečně Nelly zalíbil! Byla to jedna z těch nádherných bytostí, které ať jsou kdekoli, zaujmou okamžitě to nejviditelnější místo. Jejich krása oslňuje stejně jako jejich jmění. Mají svůj dvůr, své ctitele, své nadšence.

Vychovala ji v Paříži matka Francouzka a teď jela za otcem, nesmírně bohatým panem Underdownem z Chicaga. Doprovázela ji jedna z jejích přítelkyň, lady Jerlandová.

Hned od první hodiny jsem se ucházel o flirt. Ale v rychlé důvěrnosti plavby mě její kouzlo okamžitě rozrušilo a cítil jsem se na flirt trochu příliš pohnutý, kdykoli se její velké černé oči setkaly s mými. Mé pocty však přijímala s jistou přízní. Ráčila se smát mým vtipům a zajímat se o mé historky. Zdálo se, že horlivosti, kterou jsem jí projevoval, odpovídá jakási neurčitá náklonnost.

Snad jediný sok by mě byl mohl znepokojovat, dost hezký mladík, elegantní, zdrženlivý, jehož mlčenlivou povahu jako by někdy upřednostňovala před mými sdílnějšími pařížskými způsoby.

Pátrání podle seznamu cestujících

Právě on patřil ke skupince obdivovatelů, kteří slečnu Nelly obklopovali, když se mě vyptávala. Byli jsme na palubě, příjemně usazení v houpacích křeslech. Včerejší bouře vyjasnila oblohu. Byla to rozkošná chvíle.

„Nevím nic určitého, slečno, ale copak je nemožné vést vyšetřování sami, stejně dobře, jako by to udělal starý Ganimard, osobní nepřítel Arsèna Lupina?“

„Ale, ale! Moc si troufáte!“

„A v čem? Je ten problém tak složitý?“

„Velmi složitý.“

„To proto, že zapomínáte na údaje, které máme k jeho vyřešení.“

„Jaké údaje?“

„Za prvé: Lupin si nechává říkat pan R.“

„Trochu mlhavý popis.“

„Za druhé: cestuje sám.“

„Jestli vám tahle zvláštnost stačí!“

„Za třetí: je plavovlasý.“

„No a?“

„A tak nám nezbývá než nahlédnout do seznamu cestujících a postupovat vylučovací metodou.“

Ten seznam jsem měl v kapse. Vytáhl jsem ho a přelétl očima.

„Především si všímám, že jen třináct osob na sebe upozorňuje svým počátečním písmenem.“

„Jen třináct?“

„V první třídě ano. Z těch třinácti pánů R., jak se můžete přesvědčit, jich devět cestuje s ženami, dětmi nebo služebnictvem. Zbývají čtyři osamělí cestující: markýz de Raverdan…“

„Vyslanecký tajemník. Toho znám.“ skočila mi do řeči slečna Nelly.

„Major Rawson…“

„To je můj strýc.“

„Pan Rivolta…“

„Zde!“ zvolal jeden z nás, Ital, jehož tvář mizela pod vousy té nejkrásnější černé barvy.

Slečna Nelly vyprskla smíchy.

„Pán zrovna plavovlasý není.“

„Pak jsme nuceni uzavřít, že vinníkem je poslední na seznamu.“

„To znamená?“

„To znamená pan Rozaine. Zná někdo pana Rozaina?“

Všichni mlčeli. Ale slečna Nelly oslovila mlčenlivého mladíka, jehož neodbytná přítomnost u ní mě trápila:

„Nuže, pane Rozaine, vy neodpovídáte?“

Všichni obrátili oči k němu. Byl plavovlasý.

Plavovlasý pan Rozaine

Přiznejme si to, ucítil jsem v hloubi nitra jakési malé škubnutí. A rozpačité ticho, které na nás dolehlo, mi prozradilo, že i ostatní přítomní pocítili podobné stažení hrdla. Bylo to ostatně nesmyslné, protože nic v chování toho pána nedávalo důvod ho podezírat.

„Proč neodpovídám? Inu proto, že vzhledem ke svému jménu, k tomu, že cestuji sám, a k barvě svých vlasů jsem už provedl obdobné pátrání a dospěl jsem ke stejnému výsledku. Jsem tedy toho názoru, že by mě měli zatknout.“

Když ta slova vyslovoval, vypadal zvláštně. Jeho tenké rty, jako dvě neohebné čárky, se ještě víc ztenčily a zbledly. Oči mu protkaly krvavé žilky.

Jistě, žertoval. Přesto nás jeho výraz a jeho postoj zarazily. Slečna Nelly se naivně zeptala:

„Ale vy přece nemáte žádné zranění?“

„To je pravda, zranění chybí.“

Nervózním pohybem si vyhrnul manžetu a odhalil paži. Ale vtom mě něco napadlo. Mé oči se setkaly s očima slečny Nelly: ukázal levou paži.

A namouduši, už jsem se chystal to jasně poznamenat, když naši pozornost odvedla nečekaná událost. Přibíhala lady Jerlandová, přítelkyně slečny Nelly.

Byla celá rozrušená. Všichni se kolem ní seběhli a teprve po velkém úsilí se jí podařilo vykoktat:

„Moje šperky, moje perly!… Všechno mi vzali!…“

Ne, nevzali všechno, jak jsme se později dozvěděli; a co bylo daleko podivnější: vybírali!

Z diamantové hvězdy, z přívěsku s rubínovými kabošony, z polámaných náhrdelníků a náramků byly vyňaty nikoli největší kameny, ale ty nejjemnější, nejvzácnější, ty, o kterých by se dalo říct, že mají největší cenu a přitom zabírají nejméně místa. Obruby ležely tam na stole. Viděl jsem je, všichni jsme je viděli, oloupené o drahokamy jako květy, z nichž někdo utrhl krásné třpytivé a barevné okvětní lístky.

A aby mohl tu práci provést, musel zloděj během hodiny, kdy lady Jerlandová pila čaj, musel za bílého dne a na rušné chodbě vypáčit dveře kajuty, najít malou kabelku, schválně ukrytou na dně krabice od klobouku, otevřít ji a vybírat!

Kapitánova pátrání

Mezi námi zazněl jediný výkřik. Mezi všemi cestujícími, když se o krádeži dozvěděli, panoval jediný názor: to je Arsène Lupin. A skutečně, byl to přesně jeho způsob, složitý, tajemný, nepochopitelný… a přece logický, protože jestliže by bylo obtížné ukrýt objemnou hromadu, kterou by tvořily všechny šperky dohromady, o kolik menší potíž představovaly drobné věcičky nezávislé jedna na druhé, perly, smaragdy a safíry.

A u večeře se stalo tohle: napravo i nalevo od Rozaina zůstala dvě místa prázdná. A večer se rozkřiklo, že si ho dal zavolat kapitán.

Jeho zatčení, o kterém nikdo nepochyboval, způsobilo skutečnou úlevu. Konečně se dalo zase dýchat. Ten večer se hrály společenské hry. Tančilo se. Hlavně slečna Nelly projevovala omamnou veselost, z níž jsem poznal, že i kdyby se jí Rozainovy pocty zpočátku snad zamlouvaly, teď už si na ně sotva vzpomněla. Její půvab mě dobyl docela. Kolem půlnoci, v jasném světle měsíce, jsem ji ujistil o své oddanosti s pohnutím, které jí, jak se zdálo, nebylo nepříjemné.

Ale nazítří se ke všeobecnému úžasu rozneslo, že Rozaine je volný, protože důkazy proti němu nestačily.

Byl synem významného obchodníka z Bordeaux a předložil naprosto řádné doklady. Kromě toho neměl na pažích ani nejmenší stopu po zranění.

„Doklady! Rodné listy! Ale těch vám Arsène Lupin opatří, kolik budete chtít! A co se týče zranění, tak buď žádné neutrpěl… anebo stopu po něm odstranil!“

Namítali jim, že v hodině krádeže se Rozaine, a to bylo prokázáno, procházel po palubě. Na to odsekávali:

„Copak muž ražení Arsèna Lupina potřebuje být u krádeže, kterou páchá?“

A pak, bez ohledu na všechny ostatní úvahy, tu byl bod, o kterém nemohli polemizovat ani ti největší skeptici: Kdo kromě Rozaina cestoval sám, byl plavovlasý a měl jméno začínající na R? Koho jiného označoval telegram než Rozaina?

A když Rozaine několik minut před obědem odvážně zamířil k naší skupince, slečna Nelly a lady Jerlandová vstaly a odešly.

Byl to čirý strach.

O hodinu později kolovalo z ruky do ruky mezi lodními zaměstnanci, námořníky a cestujícími všech tříd ručně psaný oběžník: pan Louis Rozaine slibuje částku deset tisíc franků tomu, kdo odhalí Arsèna Lupina nebo najde držitele ukradených kamenů.

Rozaine prohlásil před kapitánem: „A jestli mi nikdo nepomůže proti tomu banditovi, vyřídím si to s ním sám.“

Rozaine proti Arsènu Lupinovi, nebo spíš, jak se říkalo, sám Arsène Lupin proti Arsènu Lupinovi, ten zápas nepostrádal zajímavost!

Trval dva dny. Bylo vidět, jak Rozaine bloudí sem a tam, mísí se mezi personál, vyptává se, slídí. V noci zahlédli jeho stín, jak se plíží kolem.

Fotoaparát a ukradené hodinky

Kapitán ze své strany vyvinul tu nejčilejší energii. Provence byla prohledána odshora dolů, ve všech koutech. Prohledali všechny kajuty bez výjimky, s velmi správným odůvodněním, že věci mohou být schované kdekoli, jen ne v kajutě viníka.

„Nakonec se přece jen něco najde, že ano? I kdyby to byl kouzelník, nemůže z diamantů a perel udělat neviditelné věci.“ ptala se mě slečna Nelly.

„Ale ovšem že může. Jinak by bylo třeba prohledat podšívku našich klobouků, podšívku našich sak a všechno, co nosíme na sobě.“

A ukázal jsem jí svůj kodak, fotoaparát formátu devět krát dvanáct, kterým jsem ji neúnavně fotografoval v těch nejrozmanitějších pózách:

„Jen v přístroji, který není větší než tenhle, nemyslíte, že by bylo místo pro všechny drahokamy lady Jerlandové? Člověk dělá, že fotografuje, a je to.“

„Ale přece jsem slyšela, že není zloděje, který by za sebou nezanechal nějakou stopu.“

„Jeden takový je: Arsène Lupin.“

„Proč?“

„Proč? Protože nemyslí jen na krádež, kterou páchá, ale na všechny okolnosti, které by ho mohly prozradit.“

„Zpočátku jste byl sebejistější.“

„Jenže od té doby jsem ho viděl při práci.“

„A tedy, podle vás?“

„Podle mě se ztrácí čas.“

A skutečně, pátrání nepřinášelo žádný výsledek, nebo aspoň ten, který přineslo, neodpovídal všeobecnému úsilí: kapitánovi ukradli hodinky.

Rozzuřený kapitán zdvojnásobil svou horlivost a ještě bedlivěji hlídal Rozaina, s nímž měl několik rozhovorů. Nazítří, jaká to roztomilá ironie, se hodinky našly mezi odepínacími límečky prvního důstojníka.

To všechno vypadalo jako zázrak a zcela prozrazovalo humorný styl Arsèna Lupina, lupiče, budiž, ale také diletanta. Pracoval z chuti a z povolání, jistě, ale také pro zábavu. Působil dojmem pána, který se baví hrou, již sám nechává hrát, a v zákulisí se hlasitě směje svým vtipům a situacím, které vymyslel.

Rozhodně to byl ve svém oboru umělec, a když jsem pozoroval Rozaina, zachmuřeného a umíněného, a myslel na dvojí roli, kterou ten podivný člověk nejspíš hrál, nemohl jsem o něm mluvit bez jistého obdivu.

Přepadení na temné palubě

Předposlední noc zaslechl strážní důstojník sténání v nejtemnějším místě paluby. Přiblížil se. Ležel tam muž s hlavou zabalenou do velmi silné šedé šály a se zápěstími svázanými tenkou šňůrkou.

Zbavili ho pout. Pomohli mu vstát a poskytli mu péči.

Ten muž byl Rozaine.

Byl to Rozaine, přepadený během jedné ze svých výprav, sražený k zemi a oloupený. Na navštívence připíchnuté špendlíkem k jeho šatům stála tato slova: „Arsène Lupin s vděčností přijímá deset tisíc franků pana Rozaina.“

Ve skutečnosti obsahovala ukradená náprsní taška dvacet tisícifrankových bankovek.

Toho nešťastníka samozřejmě obvinili, že to přepadení na sebe sám nafingoval. Ale kromě toho, že by se sám tímto způsobem nemohl svázat, se prokázalo, že písmo na navštívence se od Rozainova písma naprosto liší a naopak k nerozeznání se podobá písmu Arsèna Lupina, jak ho otiskly jedny staré noviny, které se našly na palubě.

Rozaine tedy už nebyl Arsène Lupin. Rozaine byl Rozaine, syn obchodníka z Bordeaux! A přítomnost Arsèna Lupina se znovu potvrdila, a jakým hrozivým činem!

Zavládla hrůza. Nikdo se už neodvážil zůstat sám v kajutě, a stejně tak se neodvažoval sám do odlehlejších míst. Opatrně se lidé sdružovali s těmi, jimž mohli navzájem věřit. A i tak instinktivní nedůvěra rozdělovala i ty nejbližší. Hrozba totiž nevycházela od jednotlivce, osamoceného, hlídaného, a tím méně nebezpečného. Arsène Lupin teď byl… byl to kdokoli. Naše přepjatá obrazotvornost mu připisovala zázračnou a neomezenou moc. Věřili jsme, že je schopen vzít na sebe ty nejnečekanější převleky, být střídavě ctihodným majorem Rawsonem nebo urozeným markýzem de Raverdan, nebo dokonce, protože už jsme se nezastavovali u obviňujícího počátečního písmene, nebo dokonce tou či onou osobou, kterou všichni znali a která měla ženu, děti a služebnictvo.

Pobřeží Ameriky na obzoru

První bezdrátové depeše nepřinesly žádnou novinku. Aspoň kapitán nám o žádné neřekl, a takové mlčení nás nemohlo uklidnit.

Proto se nám poslední den zdál nekonečný. Žilo se v úzkostném očekávání neštěstí. Tentokrát to už nebude krádež, už to nebude pouhé přepadení, bude to zločin, vražda. Nikdo nepřipouštěl, že by se Arsène Lupin spokojil s těmi dvěma bezvýznamnými krádežemi. Jako absolutní pán lodi, zatímco úřady byly odsouzeny k bezmoci, stačilo mu chtít, všechno mu bylo dovoleno, vládl majetkem i životy.

Pro mne to byly, přiznávám, rozkošné hodiny, protože mi získaly důvěru slečny Nelly. Pod dojmem tolika událostí, a už od přírody úzkostná, hledala sama od sebe po mém boku ochranu a bezpečí, které jsem jí šťastně nabízel.

V hloubi duše jsem Arsèna Lupina žehnal. Nebyl to on, kdo nás sbližoval? Nebylo to díky němu, že jsem měl právo oddávat se nejkrásnějším snům? Snům o lásce a snům méně přeludným, proč to nepřiznat? Andrézyové jsou dobrého poitouského rodu, ale jejich erb je poněkud ošuntělý, a nezdá se mi nedůstojné šlechtice pomýšlet na to, jak vrátit svému jménu ztracený lesk.

A ty sny, cítil jsem to, Nelly neurážely. Její usměvavé oči mi je dovolovaly snít. Sladkost jejího hlasu mi říkala, abych doufal.

A až do poslední chvíle jsme zůstali jeden vedle druhého, opřeni lokty o zábradlí, zatímco linie amerického pobřeží plula vstříc k nám.

Prohlídky byly přerušeny. Čekalo se. Od první třídy až po mezipalubí, kde se to hemžilo vystěhovalci, se čekalo na tu rozhodující minutu, kdy se konečně vysvětlí neřešitelná záhada. Kdo byl Arsène Lupin? Pod jakým jménem, pod jakou maskou se slavný Arsène Lupin skrýval?

A ta rozhodující minuta nastala. I kdybych měl žít sto let, nezapomenu na její sebemenší podrobnost.

„Jak jste bledá, slečno Nelly,“ řekl jsem své společnici, která se mi celá zesláblá opírala o paži.

„A vy! Ach, vy jste tak změněný!“

„Jen pomyslete! Ta minuta je tak vzrušující, a já jsem tak šťastný, že ji mohu prožít po vašem boku, slečno Nelly. Zdá se mi, že se vaše vzpomínky budou občas vracet…“

Ganimard u lávky

Neposlouchala, zadýchaná a rozechvělá. Lávka se spustila. Ale než jsme ji směli přejít, vystoupili na palubu lidé, celníci, muži v uniformách, nosiči.

Slečna Nelly vykoktala:

„Kdyby se zjistilo, že Arsène Lupin během plavby utekl, vůbec by mě to nepřekvapilo.“

„Možná dal přednost smrti před potupou a raději skočil do Atlantiku, než aby ho zatkli.“

„Nesmějte se,“ řekla podrážděně.

Najednou jsem sebou trhl, a když se mě vyptávala, řekl jsem jí:

„Vidíte toho starého mužíčka, který stojí na konci lávky?“

„S deštníkem a olivově zeleným kabátem?“

„To je Ganimard.“

„Ganimard?“

„Ano, ten slavný policista, ten, co přísahal, že Arsèna Lupina zatkne vlastní rukou. Ach, už chápu, proč z této strany oceánu nepřišly žádné zprávy. Ganimard byl tady! A on nemá rád, když se mu někdo plete do jeho záležitostí.“

„Takže Arsène Lupin bude jistě chycen?“

„Kdo ví? Ganimard ho prý nikdy neviděl jinak než nalíčeného a převlečeného. Ledaže by znal jeho vypůjčené jméno…“

„Ach, kdybych tak mohla být u toho zatčení!“ řekla s tou trochu krutou ženskou zvědavostí.

„Mějme strpení. Arsène Lupin si jistě už svého nepřítele všiml. Bude chtít vystoupit mezi posledními, až bude starý pán unavený.“

Vyloďování začalo. Ganimard se opíral o deštník, tvářil se lhostejně a zdálo se, že nevěnuje pozornost davu, který se tlačil mezi oběma zábradlími. Všiml jsem si, že lodní důstojník, postavený za ním, mu čas od času něco říká.

Markýz de Raverdan, major Rawson, Ital Rivolta prošli kolem, a jiní, a mnoho dalších… A zahlédl jsem, že se blíží Rozaine.

Ubohý Rozaine! Nevypadal, že by se zotavil ze svých nehod!

„Možná je to přece jen on… Co myslíte?“

„Myslím, že by bylo velmi zajímavé mít na jedné fotografii Ganimarda a Rozaina. Vezměte si můj přístroj, mám toho tolik k nesení.“

Podal jsem jí ho, ale příliš pozdě, než aby ho mohla použít. Rozaine procházel. Důstojník se naklonil ke Ganimardovu uchu, ten lehce pokrčil rameny a Rozaine prošel.

Ale pak, můj Bože, kdo byl Arsène Lupin?

„Ano, kdo to je?“ řekla nahlas.

Zbývalo už jen asi dvacet lidí. Pozorovala je jednoho po druhém s nejasnou obavou, že on mezi těmi dvaceti lidmi není.

Řekl jsem jí:

„Déle čekat nemůžeme.“

Zatčení

Vykročila. Šel jsem za ní. Ale neudělali jsme ani deset kroků, když nám Ganimard zastoupil cestu.

„Tak co je?“

„Okamžik, pane, kampak spěcháte?“

„Doprovázím slečnu.“

„Okamžik,“ opakoval panovačnějším hlasem.

Zkoumavě si mě prohlédl a pak mi řekl, z očí do očí:

„Arsène Lupin, že ano?“

Rozesmál jsem se.

„Ne, prostě jen Bernard d’Andrézy.“

„Bernard d’Andrézy zemřel před třemi lety v Makedonii.“

„Kdyby Bernard d’Andrézy zemřel, nebyl bych už na tomto světě. A to není ten případ. Tady jsou mé doklady.“

„Jsou jeho. Jak jste k nim přišel, to vám budu mít to potěšení vysvětlit.“

„Vy jste se snad zbláznil! Arsène Lupin se nalodil pod jménem R.“

„Ano, další z vašich triků, falešná stopa, na kterou jste je tam poslal. Ach, jste pořádně šikovný, holenku. Ale tentokrát se štěstí obrátilo. No tak, Lupine, ukažte, že umíte prohrávat.“

Na vteřinu jsem zaváhal. Krátkým úderem mě uhodil do pravého předloktí. Vykřikl jsem bolestí. Udeřil na dosud špatně zhojenou ránu, o níž se zmiňoval telegram.

Nuže, bylo třeba se smířit. Obrátil jsem se ke slečně Nelly. Poslouchala, bledá jako smrt, vrávoravá.

Její pohled se setkal s mým a pak sklouzl ke kodaku, který jsem jí dal. Prudce sebou trhla a já měl dojem, měl jsem jistotu, že náhle všechno pochopila. Ano, bylo to tam, mezi úzkými stěnami z černé šagrénové kůže, v nitru té malé věcičky, kterou jsem prozíravě vložil do jejích rukou, než mě Ganimard zatkl, právě tam byly Rozainových dvacet tisíc franků, perly a diamanty lady Jerlandové.

Volba slečny Nelly

Ach, přísahám, že v té slavnostní chvíli, kdy mě Ganimard a dva jeho pomocníci obklopili, bylo mi všechno lhostejné, mé zatčení, nepřátelství lidí, všechno kromě jediného: jak se slečna Nelly rozhodne naložit s tím, co jsem jí svěřil.

Že by proti mně měli tento hmotný a rozhodující důkaz, toho jsem se ani neobával, ale poskytne ten důkaz slečna Nelly?

Zradí mě? Zničí mě? Zachová se jako nepřítelkyně, která neodpouští, nebo jako žena, která vzpomíná a jejíž pohrdání zmírní trocha shovívavosti, trocha bezděčné náklonnosti?

Prošla kolem mě, hluboce jsem se jí uklonil, beze slova. Promísila se s ostatními cestujícími a zamířila k lávce s mým kodakem v ruce.

Nejspíš, pomyslel jsem si, se to neodváží udělat před lidmi. Odevzdá ho za hodinu, za chvilku.

Ale když došla doprostřed lávky, předstírala neobratnost a nechala ho spadnout do vody mezi zeď nábřeží a bok lodi.

Pak jsem ji viděl odcházet.

Její půvabná postava se ztratila v davu, znovu se mi objevila a zmizela. Bylo konec, navždy konec.

Chvíli jsem zůstal stát bez hnutí, smutný a zároveň proniknutý sladkým dojetím, a pak jsem si ke Ganimardovu velkému údivu povzdechl:

„Škoda přece jen, že nejsem poctivý člověk…“

Muž dvaceti tváří

Tak mi jednoho zimního večera Arsène Lupin vyprávěl příběh svého zatčení. Náhoda událostí, o nichž jednou napíšu, mezi námi upředla pouta… mám říci přátelství? Ano, troufám si věřit, že mě Arsène Lupin poctívá jistým přátelstvím a že právě z přátelství občas přichází ke mně nečekaně a vnáší do ticha mé pracovny svou mladickou veselost, záři svého vášnivého života, svou dobrou náladu člověka, jemuž osud skýtá samé přízně a úsměvy.

Jeho portrét? Jak bych ho mohl nakreslit? Dvacetkrát jsem Arsèna Lupina viděl, a dvacetkrát se mi zjevila jiná bytost… nebo spíš táž bytost, kterou by mi dvacet zrcadel vrátilo v tolika zkreslených obrazech, z nichž každý má své vlastní oči, svůj zvláštní tvar obličeje, své vlastní gesto, svou postavu a svou povahu.

„Já sám už nevím, kdo vlastně jsem. V zrcadle se už nepoznávám.“

Vtip, jistě, a paradox, ale pravda pro ty, kdo ho potkávají a nevědí nic o jeho nekonečné vynalézavosti, o jeho trpělivosti, o jeho umění líčení, o jeho úžasné schopnosti proměnit dokonce i proporce svého obličeje a pozměnit samotný vzájemný poměr svých rysů.

„Proč bych měl mít určitou podobu? Proč se nevyhnout nebezpečí stále stejné osobnosti? Mé činy mě označují dostatečně.“

A dodává s nádechem pýchy:

„Tím lépe, jestliže nikdo nikdy nemůže s naprostou jistotou říct: Tohle je Arsène Lupin. Podstatné je, aby se bez obavy z omylu dalo říct: Tohle udělal Arsène Lupin.“

Právě některé z těch činů, některá z těch dobrodružství se pokouším zrekonstruovat podle důvěrných sdělení, jimiž mě laskavě obdařil, některých zimních večerů, v tichu mé pracovny…