Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Skandál v českém království

Arthur Conan Doyle · 59 min

svazek 8 · k poslechu · Britské ostrovy

Skotský lékař a spisovatel Arthur Conan Doyle vydal tuto povídku v Londýně roku 1891. Byla to první kratší příhoda Sherlocka Holmese, kterou otiskl časopis Strand, a právě jí začala řada příběhů, díky nimž se detektiv z Baker Street proslavil po celém světě. Vypráví ji jeho přítel doktor Watson. Jednoho březnového večera vstoupí do Holmesova bytu muž v masce s prosbou, na které závisí pověst celého královského rodu. Jde o jedinou fotografii a o ženu, která ji odmítá vydat.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout

O autorovi: Arthur Conan Doyle (1859–1930)

Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Skandál v českém království
  3. Večerní návštěva v Baker Street
  4. Sedmnáct schodů a záhadný lístek
  5. Papír z Čech a kočár před domem
  6. Vysoký host v masce
  7. Slib mlčenlivosti a stržená maska
  8. Primadona a osudná fotografie
  9. Hrozba před královskou svatbou
  10. Čekání u krbu a opilý podkoní
  11. Klepy ve stájích u Briony Lodge
  12. Spěšná jízda ke kostelu svaté Moniky
  13. Nečekaná role u oltáře
  14. Přísné pokyny pro doktora Watsona
  15. Soumrak před Briony Lodge
  16. Hádka u elegantního landaueru
  17. Dýmovnice a výkřik hoří
  18. Co žena zachrání při požáru
  19. Ranní cesta s českým králem
  20. Prázdný salon v Briony Lodge
  21. Smaragdový prsten a poslední prosba
Číst celý text (7098 slov)

Skandál v českém království

Pro Sherlocka Holmese je to vždycky ta žena. Málokdy jsem ho slyšel nazvat ji jinak. V jeho očích zastiňuje a převyšuje celé své pohlaví. Nebylo to tím, že by k Irene Adler choval nějaký cit podobný lásce. Všechny city, a tento zvlášť, se příčily jeho chladné, přesné, a přitom obdivuhodně vyrovnané mysli. Byl to podle mého soudu ten nejdokonalejší stroj na usuzování a pozorování, jaký kdy svět viděl, ale v roli milence by se ocitl ve falešném postavení. O něžnějších vášních nikdy nemluvil jinak než s posměškem a úšklebkem. Pro pozorovatele to byly věci znamenité – výborně posloužily, když bylo třeba strhnout závoj z lidských pohnutek a činů. Kdyby však vycvičený myslitel připustil takový vpád do své vlastní jemné a přesně vyladěné povahy, vnesl by do ní rušivý prvek, který by mohl zpochybnit všechny výsledky jeho myšlení. Zrnko písku v citlivém přístroji nebo prasklina v některé z jeho silných čoček by nenadělaly větší zmatek než prudký cit v povaze, jako byla ta jeho. A přece pro něj existovala jediná žena, a tou ženou byla zesnulá Irene Adler, žena pochybné a sporné pověsti.

Holmese jsem v poslední době vídal málo. Moje svatba nás od sebe odvála. Moje vlastní dokonalé štěstí a domácí starosti, které obklopí každého muže, jakmile se poprvé stane pánem ve vlastním domě, mi úplně stačily a pohltily všechnu mou pozornost. Holmes, který celou svou bohémskou duší nenáviděl jakoukoli společnost, zatím zůstal v našem podnájmu v Baker Street, zahrabaný mezi svými starými knihami. Týden co týden se u něj střídal kokain s ctižádostí, otupělost drogy s prudkou energií jeho bystré povahy. Studium zločinu ho jako vždy hluboce přitahovalo a své nesmírné schopnosti a neobyčejný pozorovací talent věnoval tomu, aby sledoval stopy a objasňoval záhady, které úřední policie odložila jako beznadějné. Čas od času jsem zaslechl nějakou mlhavou zprávu o tom, co dělá. Prý ho povolali do Oděsy kvůli vraždě Trepova, objasnil podivnou tragédii bratrů Atkinsonových v Trincomalee a nakonec velmi taktně a úspěšně splnil poslání pro holandský panovnický dům. Kromě těchto známek jeho činnosti, o nichž jsem věděl jen tolik co každý čtenář denního tisku, jsem však o svém bývalém příteli a druhovi věděl málo.

Večerní návštěva v Baker Street

Jednoho večera – bylo to dvacátého března roku 1888 – jsem se vracel od pacienta, neboť jsem se mezitím vrátil k soukromé praxi, a cesta mě vedla Baker Street. Míjel jsem dobře známé dveře, které se mi navždy budou pojit s mými námluvami i s temnými událostmi Studie v šarlatu. Zmocnila se mě prudká touha znovu Holmese vidět a dozvědět se, k čemu teď používá své neobyčejné schopnosti. Jeho pokoje byly jasně osvětlené, a právě když jsem vzhlédl, uviděl jsem, jak jeho vysoká, hubená postava dvakrát přešla jako tmavá silueta po roletě. Rychle a dychtivě přecházel po pokoji, hlavu svěšenou na prsa a ruce sepjaté za zády. Mně, který jsem znal všechny jeho nálady a zvyky, jeho postoj a chování napověděly všechno. Zase pracoval. Vytrhl se ze snů, které mu přinášela droga, a byl v horké stopě nějakého nového problému. Zazvonil jsem a uvedli mě nahoru do pokoje, který kdysi zčásti patřil i mně.

Nijak bouřlivě mě nevítal. To nedělal skoro nikdy. Ale myslím, že měl radost, že mě vidí. Téměř beze slova, jen s vlídným pohledem, mi pokynul k lenošce, hodil mi pouzdro s doutníky a ukázal na stojánek s karafami a na sifonovou láhev v koutě. Pak se postavil před krb a změřil si mě tím svým zvláštním, do sebe zahleděným způsobem.

„Manželství vám svědčí,“ poznamenal. „Myslím, Watsone, že jste od našeho posledního setkání přibral tři a půl kila.“

„Tři!“ odpověděl jsem.

„Opravdu? Byl bych řekl o něco víc. Jen o malinko víc, řekl bych, Watsone. A vidím, že zase praktikujete. Neřekl jste mi, že se chystáte znovu zapřáhnout.“

„Jak to tedy víte?“

„Vidím to, vyvozuji to. Jak vím, že jste v poslední době pořádně zmokl a že máte nanejvýš nešikovnou a nedbalou služebnou?“

„Můj milý Holmesi,“ řekl jsem, „tohle už je moc. Kdybyste žil před několika staletími, jistě by vás upálili. Je pravda, že jsem byl ve čtvrtek na procházce venku za městem a vrátil se domů strašně zmáčený a zablácený. Jenže jsem se převlékl, takže si nedovedu představit, jak jste na to přišel. A co se týče Mary Jane, ta je nenapravitelná a moje žena jí už dala výpověď, ale ani tady nechápu, jak jste to vyvodil.“

Uchichtl se pro sebe a mnul si dlouhé, nervózní ruce.

Sedmnáct schodů a záhadný lístek

„Je to úplně prosté,“ řekl. „Oči mi říkají, že na vnitřní straně vaší levé boty, přesně tam, kam dopadá světlo z krbu, je kůže rozrytá šesti téměř rovnoběžnými rýhami. Je zřejmé, že je udělal někdo, kdo velmi nedbale oškraboval okraje podrážky, aby z nich dostal zaschlé bláto. Odtud, jak vidíte, můj dvojí závěr: že jste byl venku v mizerném počasí a že máte obzvlášť zhoubný exemplář londýnské služtičky, který rozřezává boty. A co se týče vaší praxe? Představte si, že mi do pokoje vejde pán, který je cítit jodoformem. Na pravém ukazováčku má černou skvrnu od dusičnanu stříbrného a na pravé straně cylindru bouli, kde si schoval stetoskop. Musel bych být opravdu tupý, abych v něm nepoznal činného příslušníka lékařského stavu.“

Nemohl jsem se nesmát tomu, s jakou lehkostí vysvětlil svůj postup. „Když slyším vaše důvody,“ poznamenal jsem, „připadá mi to vždycky tak směšně jednoduché, že bych to snadno dokázal sám. A přece mi pokaždé, když vás vidím uvažovat, zůstává všechno záhadou, dokud mi svůj postup nevysvětlíte. A to jsem přesvědčen, že mám stejně dobré oči jako vy.“

„Přesně tak,“ odpověděl, zapálil si cigaretu a svalil se do lenošky. „Vy se díváte, ale nepozorujete. Ten rozdíl je jasný. Například schody, které vedou z předsíně nahoru do tohoto pokoje, jste viděl už mnohokrát.“

„Mnohokrát.“

„Kolikrát?“

„Inu, několikasetkrát.“

„Kolik jich tedy je?“

„Kolik? To nevím.“

„No právě! Nepozoroval jste. A přitom jste je viděl. O to mi jde. Já vím, že schodů je sedmnáct, protože jsem je viděl i pozoroval. Mimochodem, když už vás tyhle malé problémy zajímají a když jste tak laskav a zaznamenáváte jednu nebo dvě z mých bezvýznamných příhod, mohlo by vás zajímat tohle.“ Hodil mi list silného, narůžovělého dopisního papíru, který ležel rozložený na stole. „Přišlo to poslední poštou,“ řekl. „Přečtěte to nahlas.“

Lístek nebyl datovaný a neměl podpis ani adresu.

„Dnes večer ve tři čtvrtě na osm vás navštíví,“ stálo v něm, „pán, který si s vámi přeje poradit se o záležitosti té nejvyšší důležitosti. Vaše nedávné služby jednomu z evropských královských domů ukázaly, že jste člověk, jemuž lze bezpečně svěřit věci, jejichž význam lze jen stěží přecenit. Tuto o vás zprávu my ze všech stran obdrželi jsme. Buďte tedy v tu hodinu ve svém pokoji a nepovažujte za urážku, bude-li váš návštěvník mít masku.“

„Tohle je opravdu záhada,“ poznamenal jsem. „Co myslíte, že to znamená?“

„Zatím nemám žádné údaje. Je hrubá chyba vytvářet teorie dřív, než má člověk údaje. Nepozorovaně pak začne překrucovat fakta, aby se hodila k teoriím, místo aby teorie přizpůsoboval faktům. Ale co ten lístek sám? Co z něj vyvozujete?“

Papír z Čech a kočár před domem

Pečlivě jsem prozkoumal písmo i papír, na kterém byl dopis napsán.

„Ten, kdo to psal, je nejspíš zámožný,“ poznamenal jsem a snažil se napodobit postupy svého přítele. „Takový papír se nedá koupit pod dva a půl šilinku za balíček. Je neobyčejně pevný a tuhý.“

„Neobyčejný – to je přesně to slovo,“ řekl Holmes. „Vůbec to není anglický papír. Podržte si ho proti světlu.“

Udělal jsem to a uviděl jsem, že do papíru je vetkáno velké E s malým g, potom P a velké G s malým t.

„Co si z toho vyvozujete?“ zeptal se Holmes.

„Jméno výrobce, bezpochyby; nebo spíš jeho monogram.“

„Kdepak. To G s malým t znamená Gesellschaft, což je německy společnost. Je to obvyklá zkratka, jako když my píšeme spol. P samozřejmě znamená Papier. A teď ta písmena E a g. Podívejme se do našeho zeměpisného slovníku Evropy.“ Sundal z police těžký hnědý svazek. „Eglow, Eglonitz – tady to máme, Egria. Leží v německy mluvící zemi – v Čechách, nedaleko Karlových Varů. ‚Pozoruhodné jako místo, kde zemřel Valdštejn, a svými četnými sklárnami a papírnami.‘ Haha, chlapče, co si z toho vyvozujete?“ Oči mu zajiskřily a z cigarety vypustil velký modrý vítězoslavný oblak.

„Ten papír byl vyroben v Čechách,“ řekl jsem.

„Přesně tak. A muž, který ten lístek napsal, je Němec. Všiml jste si té zvláštní stavby věty – ‚Tuto o vás zprávu my ze všech stran obdrželi jsme‘? Francouz nebo Rus by to takhle nenapsal. Jen Němec je ke svým slovesům tak nezdvořilý, že je odstrkuje až na konec. Zbývá tedy jen zjistit, co chce tenhle Němec, který píše na českém papíře a raději nosí masku, než by ukázal tvář. A tady, pokud se nemýlím, přichází, aby rozptýlil všechny naše pochybnosti.“

Zatímco mluvil, ozval se ostrý klapot koňských kopyt a skřípění kol o obrubník a hned nato prudké zatažení za zvonek. Holmes hvízdl.

„Podle zvuku spřežení,“ řekl. „Ano,“ pokračoval a vyhlédl z okna. „Pěkné malé kupé a dva krasavci. Sto padesát guinejí za kus. Jestli v tomhle případu není nic jiného, jsou v něm aspoň peníze, Watsone.“

„Myslím, že bych měl raději jít, Holmesi.“

„Ani nápad, doktore. Zůstaňte, kde jste. Bez svého Boswella, svého věrného kronikáře, jsem ztracen. A tohle slibuje být zajímavé. Byla by škoda, kdybyste o to přišel.“

„Ale váš klient –“

„Toho si nevšímejte. Možná budu potřebovat vaši pomoc, a on možná taky. Už je tady. Sedněte si do té lenošky, doktore, a věnujte nám co nejlepší pozornost.“

Vysoký host v masce

Pomalý a těžký krok, který jsme slyšeli na schodech a v chodbě, se zastavil přímo za dveřmi. Pak se ozvalo hlasité a panovačné zaklepání.

„Dále!“ řekl Holmes.

Vstoupil muž, který nemohl měřit o mnoho méně než dva metry, s hrudí a údy Herkula. Byl oblečen bohatě, s bohatostí, která by se v Anglii považovala skoro za nevkus. Rukávy a přední díly jeho dvouřadového kabátu protínaly široké pruhy astrachánu. Temně modrý plášť, přehozený přes ramena, byl podšitý hedvábím barvy plamene a u krku sepnutý broží z jediného planoucího berylu. Holínky, které mu sahaly do poloviny lýtek a nahoře byly lemované bohatou hnědou kožešinou, dotvářely dojem barbarské nádhery, jaký vzbuzoval celý jeho zjev. V ruce držel klobouk se širokou krempou a přes horní část obličeje, až pod lícní kosti, měl černou škrabošku. Zřejmě si ji nasadil teprve v tu chvíli, protože když vešel, ruku měl ještě zvednutou k ní. Podle dolní části obličeje to byl muž silné povahy, s plným, převislým rtem a dlouhou, rovnou bradou, která prozrazovala odhodlanost dovedenou až k paličatosti.

„Dostal jste můj dopis?“ zeptal se hlubokým, drsným hlasem se silným německým přízvukem. „Psal jsem vám, že přijdu.“ Díval se z jednoho na druhého, jako by si nebyl jistý, koho má oslovit.

„Prosím, posaďte se,“ řekl Holmes. „To je můj přítel a kolega doktor Watson, který je občas tak laskav a pomáhá mi s mými případy. S kým mám tu čest?“

„Můžete mě oslovovat jako hraběte von Kramma, českého šlechtice. Rozumím-li dobře, tento pán, váš přítel, je čestný a diskrétní muž, jemuž mohu svěřit záležitost té nejvyšší důležitosti. Pokud ne, byl bych mnohem raději, kdybych s vámi mohl mluvit o samotě.“

Vstal jsem, že půjdu, ale Holmes mě chytil za zápěstí a strčil mě zpátky do křesla. „Buď oba, nebo nikdo,“ řekl. „Před tímto pánem můžete říct cokoli, co můžete říct mně.“

Slib mlčenlivosti a stržená maska

Hrabě pokrčil širokými rameny. „Pak musím začít tím,“ řekl, „že vás oba zavážu k naprosté mlčenlivosti na dva roky. Po té době už ta věc nebude mít žádný význam. Teď ale nebude přehnané říct, že je tak závažná, že může ovlivnit dějiny Evropy.“

„Slibuji,“ řekl Holmes.

„Já také.“

„Prominete mi tu masku,“ pokračoval náš podivný návštěvník. „Vznešená osoba, v jejíchž službách jsem, si přeje, aby vám její zmocněnec zůstal neznámý, a mohu se rovnou přiznat, že titul, kterým jsem se právě představil, není tak docela můj.“

„To jsem věděl,“ řekl Holmes suše.

„Okolnosti jsou velmi choulostivé a je nutné učinit všechna opatření, aby se udusilo něco, z čeho by mohl vyrůst obrovský skandál, který by vážně zkompromitoval jeden z panovnických rodů Evropy. Abych mluvil otevřeně, záležitost se týká velkého rodu Ormsteinů, dědičných českých králů.“

„To jsem také věděl,“ zamumlal Holmes, uvelebil se v lenošce a zavřel oči.

Náš návštěvník se s jistým zjevným překvapením podíval na tu malátnou, rozvalenou postavu muže, kterého mu nepochybně líčili jako nejpronikavějšího myslitele a nejrázněji jednajícího detektiva v Evropě. Holmes pomalu znovu otevřel oči a netrpělivě pohlédl na svého obrovitého klienta.

„Kdyby Vaše Veličenstvo ráčilo vyložit svůj případ,“ poznamenal, „mohl bych vám lépe poradit.“

Muž vyskočil z křesla a v neovladatelném rozrušení přecházel po pokoji sem a tam. Pak si gestem zoufalství strhl masku z obličeje a mrštil jí na zem. „Máte pravdu,“ zvolal, „jsem král. Proč bych to měl tajit?“

„Proč vlastně?“ zamumlal Holmes. „Ještě než jste promluvil, Veličenstvo, věděl jsem, že mluvím s Wilhelmem Gottsreichem Sigismondem von Ormsteinem, velkovévodou z Cassel-Felsteinu a dědičným králem českým.“

„Ale jistě chápete,“ řekl náš podivný návštěvník, znovu se posadil a přejel si rukou po vysokém bílém čele, „jistě chápete, že nejsem zvyklý vyřizovat takové záležitosti osobně. Ta věc je ovšem tak choulostivá, že jsem ji nemohl svěřit zmocněnci, aniž bych se mu vydal do rukou. Přijel jsem z Prahy inkognito, abych se s vámi poradil.“

„Tak se tedy prosím raďte,“ řekl Holmes a znovu zavřel oči.

Primadona a osudná fotografie

„Fakta jsou ve stručnosti tato: Asi před pěti lety jsem se během delšího pobytu ve Varšavě seznámil se známou dobrodružkou Irene Adler. To jméno vám jistě není neznámé.“

„Buďte tak laskav a vyhledejte ji v mé kartotéce, doktore,“ zamumlal Holmes, aniž otevřel oči. Už řadu let si zavedl systém, jímž zakládal všechny novinové zprávy o lidech a věcech, takže bylo těžké jmenovat nějakou věc nebo osobu, o které by nedokázal okamžitě podat informace. V tomto případě jsem našel její životopis vklíněný mezi životopis jednoho hebrejského rabína a životopis štábního důstojníka námořnictva, který napsal pojednání o hlubinných rybách.

„Ukažte!“ řekl Holmes. „Hm! Narozena v New Jersey roku 1858. Kontraalt – hm! La Scala, hm! Primadona Císařské opery ve Varšavě – ano! Odešla z operní scény – aha! Žije v Londýně – přesně tak! Pokud tomu rozumím, Veličenstvo, zapletl jste se s touto mladou osobou, napsal jste jí několik kompromitujících dopisů a teď byste je rád dostal zpátky.“

„Přesně tak. Ale jak –“

„Byl uzavřen tajný sňatek?“

„Nebyl.“

„Žádné úřední listiny nebo osvědčení?“

„Žádné.“

„Pak vám nerozumím, Veličenstvo. Kdyby ta mladá osoba chtěla vaše dopisy použít k vydírání nebo k něčemu jinému, jak by dokázala, že jsou pravé?“

„Je tu písmo.“

„Ale jděte! Padělek.“

„Můj osobní dopisní papír.“

„Ukradený.“

„Moje vlastní pečeť.“

„Napodobená.“

„Moje fotografie.“

„Koupená.“

„Byli jsme na té fotografii oba.“

„Ach, propánakrále! To je velmi zlé! Tu jste se, Veličenstvo, opravdu dopustil nerozvážnosti.“

„Byl jsem blázen – šílenec.“

„Vážně jste se zkompromitoval.“

„Byl jsem tehdy teprve korunní princ. Byl jsem mladý. Dnes je mi teprve třicet.“

„Musíte ji získat zpátky.“

„Pokusili jsme se o to a nepodařilo se to.“

„Musíte zaplatit, Veličenstvo. Musíte ji koupit.“

„Ona ji neprodá.“

„Tak ji ukrást.“

„Pokusili jsme se o to pětkrát. Dvakrát její dům prohledali lupiči, které jsem si najal. Jednou jsme na cestách odklonili její zavazadla. Dvakrát ji přepadli. Bez výsledku.“

„Ani stopa po ní?“

„Vůbec žádná.“

Holmes se zasmál. „To je docela pěkný malý problém,“ řekl.

„Ale pro mě velmi vážný,“ odpověděl král vyčítavě.

„Opravdu velmi. A co s tou fotografií hodlá udělat?“

„Zničit mě.“

„Ale jak?“

„Chystám se oženit.“

„To jsem slyšel.“

Hrozba před královskou svatbou

„S Klotildou Lothman von Saxe-Meningen, druhou dcerou skandinávského krále. Možná víte, jak přísné zásady má její rodina. Sama je ztělesněná jemnost. Sebemenší stín pochybnosti o mém chování by všechno ukončil.“

„A Irene Adler?“

„Vyhrožuje, že jim tu fotografii pošle. A ona to udělá. Vím, že to udělá. Vy ji neznáte, ale má duši z oceli. Má tvář té nejkrásnější ženy a mysl toho nejodhodlanějšího muže. Jen aby mi zabránila oženit se s jinou, nezastaví se před ničím – vůbec před ničím.“

„Jste si jistý, že ji ještě neposlala?“

„Jsem si jistý.“

„A proč?“

„Protože řekla, že ji pošle v den, kdy bude zasnoubení veřejně ohlášeno. A to bude příští pondělí.“

„Ach, pak máme ještě tři dny,“ řekl Holmes a zívl. „To je velké štěstí, protože se teď musím podívat na jednu dvě důležité záležitosti. Zůstanete ovšem zatím v Londýně, Veličenstvo?“

„Rozhodně. Najdete mě v hotelu Langham pod jménem hrabě von Kramm.“

„Pak vám pošlu pár řádek, abyste věděl, jak pokračujeme.“

„Prosím, udělejte to. Budu celý netrpělivý.“

„A pokud jde o peníze?“

„Máte volnou ruku.“

„Naprosto?“

„Říkám vám, že bych za tu fotografii dal jednu z provincií svého království.“

„A na současné výdaje?“

Král vytáhl zpod pláště těžký měšec z jelenice a položil ho na stůl.

„Je tu tři sta liber ve zlatě a sedm set v bankovkách,“ řekl.

Holmes načmáral na list ze svého zápisníku stvrzenku a podal mu ji.

„A adresa té dámy?“ zeptal se.

„Briony Lodge, Serpentine Avenue, St. John's Wood.“

Holmes si ji poznamenal. „Ještě jedna otázka,“ řekl. „Byla ta fotografie kabinetního formátu?“

„Byla.“

„Pak dobrou noc, Veličenstvo, a doufám, že pro vás brzy budeme mít dobré zprávy. A dobrou noc, Watsone,“ dodal, když kola královského kupé zarachotila dolů ulicí. „Budete-li tak laskav a zastavíte se zítra odpoledne ve tři, rád bych si s vámi o té malé záležitosti popovídal.“


Čekání u krbu a opilý podkoní

Přesně ve tři jsem byl v Baker Street, ale Holmes se ještě nevrátil. Bytná mi řekla, že odešel z domu krátce po osmé ráno. Přesto jsem se posadil ke krbu s úmyslem počkat na něj, ať už to potrvá jakkoli dlouho. Jeho pátrání mě už hluboce zajímalo. Neobklopovaly ho sice žádné z těch ponurých a podivných okolností, jaké provázely oba zločiny, o nichž jsem už psal, ale povaha případu a vznešené postavení klienta mu přece jen dávaly zvláštní ráz. A vůbec, nehledě na to, co můj přítel právě vyšetřoval, bylo v tom, jak mistrovsky dokázal uchopit situaci, a v jeho bystrém, pronikavém uvažování něco, co mě těšilo. Rád jsem studoval jeho způsob práce a sledoval rychlé, důmyslné metody, jimiž rozplétal ty nejzamotanější záhady. Byl jsem tak zvyklý na jeho neměnné úspěchy, že mě už ani nenapadlo, že by mohl selhat.

Byly skoro čtyři, když se otevřely dveře a do pokoje vešel podkoní, který vypadal jako opilec – neupravený, s licousy, se zarudlým obličejem a v pochybných šatech. Ačkoli jsem byl zvyklý na úžasné umění, s jakým se můj přítel převlékal, musel jsem se podívat třikrát, než jsem si byl jistý, že je to opravdu on. Kývl na mě a zmizel v ložnici, odkud se za pět minut vynořil jako dřív, v tvídovém obleku a úctyhodný. Vrazil ruce do kapes, natáhl nohy před krb a několik minut se srdečně smál.

„No tohle!“ zvolal, pak se zakuckal a znovu se rozesmál, až se musel zvrátit do křesla, bezvládný a bezmocný.

„Co se stalo?“

„Je to až příliš legrační. Jsem si jistý, že nikdy neuhodnete, jak jsem strávil dopoledne a čím to celé skončilo.“

„Nedovedu si to představit. Předpokládám, že jste sledoval zvyky a možná i dům slečny Irene Adler.“

„Přesně tak; ale pokračování bylo dost neobvyklé. Však vám to povím. Krátce po osmé ráno jsem vyšel z domu v roli podkoního bez místa. Mezi lidmi od koní panuje úžasná soudržnost, skoro jako mezi zednáři. Staňte se jedním z nich a dozvíte se všechno, co se dá vědět. Brzy jsem našel Briony Lodge. Je to vilka jako šperk, vzadu má zahradu, ale zepředu stojí až u samé silnice, má dvě patra. Na dveřích bezpečnostní zámek Chubb. Vpravo velký obývací pokoj, dobře zařízený, s vysokými okny skoro až k zemi a s těmi nesmyslnými anglickými okenními západkami, které by otevřelo i dítě. Vzadu nic pozoruhodného, jen že na okno v chodbě se dá dosáhnout ze střechy kůlny na kočár. Obešel jsem dům a pozorně si ho prohlédl ze všech stran, ale nic dalšího zajímavého jsem si nevšiml.

Klepy ve stájích u Briony Lodge

„Pak jsem se loudavě vydal dál po ulici a zjistil jsem, jak jsem čekal, že v uličce podél jedné zdi zahrady jsou stáje. Pomohl jsem stájníkům vytírat koně a dostal jsem za to dvě pence, sklenici míchaného piva, tabák na dvě dýmky a tolik informací o slečně Adler, kolik jsem si jen mohl přát. A k tomu ještě o půltuctu dalších lidí z okolí, kteří mě ani v nejmenším nezajímali, ale jejichž životopisy jsem musel vyslechnout.“

„A co Irene Adler?“ zeptal jsem se.

„Ach, ta popletla hlavu všem mužům v celé té čtvrti. Je to ta nejpůvabnější bytost pod kloboučkem na téhle planetě. Tak to tvrdí všichni od stájí na Serpentine, do jednoho. Žije tiše, zpívá na koncertech, každý den v pět vyjíždí a přesně v sedm se vrací k večeři. Jindy vychází jen málokdy, kromě toho, když zpívá. Má jediného mužského návštěvníka, ale toho vídají hodně. Je tmavovlasý, pohledný a elegantní, přichází nejméně jednou denně a často dvakrát. Je to jakýsi pan Godfrey Norton, advokát z Inner Templu. Vidíte, jakou výhodu má, když se člověk může svěřit drožkáři. Už ho tucetkrát vezli od stájí na Serpentine domů a věděli o něm všechno. Když jsem vyslechl všechno, co mi chtěli říct, začal jsem znovu přecházet kolem Briony Lodge a promýšlet svůj plán tažení.

„Tenhle Godfrey Norton byl zřejmě v celé věci důležitým činitelem. Byl to právník. To znělo zlověstně. Jaký vztah mezi nimi je a proč ji tak často navštěvuje? Byla jeho klientka, přítelkyně, nebo milenka? Pokud to první, pak mu fotografii nejspíš svěřila do úschovy. Pokud to poslední, bylo to méně pravděpodobné. Na odpovědi na tuto otázku záviselo, zda mám pokračovat v práci v Briony Lodge, nebo obrátit pozornost k pánově kanceláři v Templu. Byla to choulostivá otázka a rozšiřovala pole mého pátrání. Obávám se, že vás nudím těmi podrobnostmi, ale musím vám ukázat své malé potíže, máte-li situaci porozumět.“

„Pozorně vás sleduji,“ odpověděl jsem.

„Ještě jsem tu věc v duchu vážil, když k Briony Lodge přijela drožka a vyskočil z ní nějaký pán. Byl to neobyčejně pohledný muž, tmavý, s orlím nosem a knírem – zjevně ten, o kterém jsem slyšel. Vypadal, že velice spěchá, křikl na kočího, ať počká, a protáhl se kolem služebné, která mu otevřela, s výrazem člověka, který je tu úplně jako doma.

Spěšná jízda ke kostelu svaté Moniky

„V domě byl asi půl hodiny a já jsem ho občas zahlédl v oknech obývacího pokoje, jak přechází sem a tam, rozčileně mluví a mává rukama. Jí jsem neviděl vůbec. Pak vyšel, ještě rozrušenější než předtím. Když přistoupil k drožce, vytáhl z kapsy zlaté hodinky a vážně se na ně zadíval. ‚Jeďte jako čert,‘ křikl, ‚nejdřív ke Grossovi a Hankeymu v Regent Street a potom ke kostelu svaté Moniky v Edgeware Road. Půl guineje, jestli to stihnete za dvacet minut!‘

„A už ujížděli, a já jsem právě uvažoval, jestli by nebylo dobré jet za nimi, když uličkou přijel úhledný malý landauer. Kočí měl kabát zapnutý jen napůl, kravatu pod uchem a všechny řemínky postroje mu trčely z přezek. Ani ještě nezastavil, a ona už vyletěla ze dveří a skočila dovnitř. Zahlédl jsem ji jen na okamžik, ale byla to krásná žena, s tváří, pro kterou by muž mohl zemřít.

„‚Ke kostelu svaté Moniky, Johne,‘ zvolala, ‚a půl libry, jestli tam budete za dvacet minut.‘

„Tohle jsem si nemohl nechat ujít, Watsone. Zrovna jsem zvažoval, jestli mám běžet, nebo se zavěsit vzadu na její landauer, když ulicí projížděla drožka. Kočí se na tak otrhaného zákazníka dvakrát podíval, ale já jsem naskočil dřív, než stačil něco namítnout. ‚Ke kostelu svaté Moniky,‘ řekl jsem, ‚a půl libry, jestli tam budete za dvacet minut.‘ Bylo za pětadvacet minut dvanáct a samozřejmě bylo docela jasné, co se chystá.

„Můj kočí jel rychle. Myslím, že jsem nikdy rychleji nejel, ale oni tam byli před námi. Když jsem dorazil, drožka i landauer se zpocenými koňmi stály přede dveřmi. Zaplatil jsem a spěchal do kostela. Nebyla tam ani živá duše kromě těch dvou, které jsem sledoval, a duchovního v bílé říze, který jim, jak se zdálo, něco domlouval. Všichni tři stáli v hloučku před oltářem. Loudal jsem se boční lodí jako každý jiný povaleč, který zabloudí do kostela. Najednou se ti tři u oltáře ke mně k mému překvapení otočili a Godfrey Norton ke mně běžel, co mu nohy stačily.

„‚Díky bohu,‘ zvolal. ‚Vy se hodíte. Pojďte! Pojďte!‘

„‚Co se děje?‘ zeptal jsem se.

„‚Pojďte, člověče, pojďte, jen tři minuty, jinak to nebude platné.‘

Nečekaná role u oltáře

„Napůl mě dovlekli k oltáři, a než jsem se nadál, už jsem mumlal odpovědi, které mi šeptali do ucha. Ručil jsem za věci, o nichž jsem nic nevěděl, a vůbec jsem pomáhal pevně spoutat Irene Adler, svobodnou, s Godfreyem Nortonem, svobodným. Všechno se to odbylo v okamžiku a pak mi z jedné strany děkoval ženich a z druhé nevěsta, zatímco duchovní se na mě zepředu rozzářeně usmíval. Byla to ta nejsměšnější situace, v jaké jsem se kdy v životě ocitl, a právě když jsem si na ni vzpomněl, rozesmál jsem se před chvílí. Zdá se, že s jejich povolením k sňatku nebylo něco v pořádku a že je duchovní naprosto odmítl oddat bez nějakého svědka. Můj šťastný příchod tak ženicha ušetřil toho, aby musel vyrazit do ulic a někoho za svědka shánět. Nevěsta mi dala zlatou libru a já ji hodlám nosit na řetízku od hodinek na památku té příležitosti.“

„To je velmi nečekaný obrat,“ řekl jsem, „a co dál?“

„Nu, viděl jsem, že mé plány jsou vážně ohroženy. Vypadalo to, že by ti dva mohli okamžitě odjet, a to by ode mě vyžadovalo velmi rychlá a rázná opatření. U dveří kostela se však rozloučili, on odjel zpátky do Templu a ona domů. ‚V pět jako obvykle vyjedu do parku,‘ řekla mu, když od něj odcházela. Víc jsem neslyšel. Rozjeli se každý jiným směrem a já jsem šel zařídit, co bylo potřeba.“

„A co to bylo?“

„Trochu studeného hovězího a sklenice piva,“ odpověděl a zazvonil. „Měl jsem tolik práce, že jsem nemyslel na jídlo, a dnes večer budu mít nejspíš ještě víc. Mimochodem, doktore, budu potřebovat vaši spolupráci.“

„S radostí.“

„Nevadí vám porušit zákon?“

„Ani v nejmenším.“

„Ani riziko, že vás zatknou?“

„Ne pro dobrou věc.“

„Ach, ta věc je vynikající!“

„Pak jsem váš člověk.“

„Byl jsem si jistý, že se na vás můžu spolehnout.“

„Ale co si tedy přejete?“

„Až paní Turnerová přinese podnos, všechno vám vysvětlím. Tak,“ řekl, když se hladově pustil do prostého jídla, které nám bytná připravila, „musím to s vámi probrat při jídle, protože nemám moc času. Je skoro pět. Za dvě hodiny musíme být na místě činu. Slečna Irene, nebo spíš paní, se v sedm vrací z vyjížďky. Musíme být v Briony Lodge, abychom ji přivítali.“

„A co pak?“

Přísné pokyny pro doktora Watsona

„To musíte nechat na mně. Už jsem zařídil, co se má stát. Je jen jedna věc, na které musím trvat. Nesmíte se do ničeho vměšovat, ať se stane cokoli. Rozumíte?“

„Mám zůstat stranou?“

„Nedělat vůbec nic. Pravděpodobně dojde k nějaké menší nepříjemnosti. Nepřidávejte se k ní. Skončí to tím, že mě odnesou do domu. Za čtyři nebo pět minut se otevře okno obývacího pokoje. Postavíte se těsně k tomu otevřenému oknu.“

„Ano.“

„Budete mě sledovat, protože na mě uvidíte.“

„Ano.“

„A až zvednu ruku – takhle – hodíte do pokoje to, co vám dám, a zároveň začnete křičet, že hoří. Rozumíte mi dobře?“

„Naprosto.“

„Nic hrozného to není,“ řekl a vytáhl z kapsy dlouhý váleček ve tvaru doutníku. „Je to obyčejná instalatérská dýmovnice, s rozbuškou na obou koncích, aby se sama zapálila. Váš úkol se omezuje jen na tohle. Až začnete křičet, že hoří, přidá se k vám spousta lidí. Pak můžete dojít na konec ulice a já se k vám za deset minut připojím. Doufám, že jsem se vyjádřil jasně?“

„Mám zůstat stranou, dostat se k oknu, sledovat vás, na znamení vhodit dovnitř tuhle věc, pak začít křičet, že hoří, a počkat na vás na rohu ulice.“

„Přesně tak.“

„Pak se na mě můžete naprosto spolehnout.“

„To je výborné. Myslím, že je možná nejvyšší čas, abych se připravil na novou roli, kterou mám hrát.“

Zmizel v ložnici a za několik minut se vrátil v podobě laskavého, prostodušného kazatele jedné ze svobodných církví. Jeho široký černý klobouk, plandavé kalhoty, bílá kravata, soucitný úsměv a celkový výraz dobrotivé, všetečné zvědavosti byly takové, že by se mu vyrovnal jedině herec John Hare. Holmes totiž neměnil jen kostým. Jeho výraz, chování, ba i sama jeho duše se měnily s každou novou rolí, kterou na sebe vzal. Když se stal specialistou na zločin, přišlo divadlo o skvělého herce, stejně jako věda přišla o bystrého myslitele.

Soumrak před Briony Lodge

Bylo čtvrt na sedm, když jsme vyšli z Baker Street, a do sedmi ještě zbývalo deset minut, když jsme se ocitli na Serpentine Avenue. Už se smrákalo a právě rozsvěcovali lampy, když jsme přecházeli sem a tam před Briony Lodge a čekali na příjezd její obyvatelky. Dům byl přesně takový, jak jsem si ho představoval podle stručného popisu Sherlocka Holmese, ale okolí se zdálo méně odlehlé, než jsem čekal. Naopak, na malou uličku v tiché čtvrti tu bylo neobyčejně živo. Na rohu kouřila a smála se skupinka ošuntěle oblečených mužů. Byl tu brusič nůžek se svým kolem, dva gardisté, kteří koketovali s chůvou, a několik dobře oblečených mladíků, kteří se s doutníkem v ústech loudali sem a tam.

„Vidíte,“ poznamenal Holmes, když jsme přecházeli před domem, „tenhle sňatek věci spíš zjednodušuje. Ta fotografie se teď stává dvousečnou zbraní. Je pravděpodobné, že ona by stejně nerada viděla, aby se dostala do rukou panu Godfreymu Nortonovi, jako náš klient nechce, aby ji uviděla jeho princezna. Teď je otázka: kde tu fotografii najdeme?“

„Kde vlastně?“

„Je velmi nepravděpodobné, že by ji nosila u sebe. Má kabinetní formát. Je příliš velká, aby se dala snadno ukrýt v ženských šatech. Ví, že král je schopen dát ji přepadnout a prohledat. Už se o to dvakrát pokusili. Můžeme tedy předpokládat, že ji u sebe nenosí.“

„Kde tedy?“

„U svého bankéře nebo u svého právníka. Tyhle dvě možnosti tu jsou. Já se ale přikláním k názoru, že ani jedno. Ženy jsou od přírody tajnůstkářské a rády si svá tajemství schovávají samy. Proč by ji měla dávat někomu jinému? Na sebe se spolehnout mohla, ale nemohla vědět, jaký nepřímý nebo politický tlak by se dal vyvinout na obchodníka. Kromě toho si vzpomeňte, že byla rozhodnutá ji během několika dní použít. Musí být tam, kde ji bude mít po ruce. Musí být v jejím vlastním domě.“

„Ale do domu už se dvakrát vloupali.“

„Ále! Nevěděli, jak hledat.“

„A jak budete hledat vy?“

„Já hledat nebudu.“

„Tak co tedy?“

„Zařídím, aby mi ji ukázala sama.“

„Ale ona odmítne.“

„Nebude moci. Ale slyším hrkot kol. To je její kočár. Teď proveďte mé pokyny do puntíku.“

Hádka u elegantního landaueru

Zatímco mluvil, objevila se v ohybu ulice světla kočárových lamp. Byl to elegantní malý landauer, který zarachotil ke dveřím Briony Lodge. Když zastavil, jeden z mužů, kteří se poflakovali na rohu, přiskočil, aby otevřel dvířka v naději, že si vydělá měďák. Jiný povaleč, který přiběhl se stejným úmyslem, ho ale odstrčil loktem. Strhla se prudká hádka. Ještě ji rozdmýchali oba gardisté, kteří se postavili na stranu jednoho z povalečů, a brusič nůžek, který stejně horlivě hájil toho druhého. Padla rána a v okamžiku se dáma, která vystoupila z kočáru, ocitla uprostřed hloučku zrudlých, rvoucích se mužů, kteří se navzájem zuřivě mlátili pěstmi a holemi. Holmes se vrhl do davu, aby dámu ochránil. Ale právě když k ní dorazil, vykřikl a skácel se k zemi a po obličeji mu crčela krev. Jakmile padl, gardisté vzali nohy na ramena jedním směrem a povaleči druhým. Několik lépe oblečených lidí, kteří šarvátku sledovali, aniž by se do ní zapojili, se zatím nahrnulo blíž, aby pomohli dámě a postarali se o zraněného muže. Irene Adler, jak jí budu i nadále říkat, vyběhla po schodech nahoru. Nahoře se ale zastavila a ohlížela se do ulice. Její nádherná postava se rýsovala proti světlu z předsíně.

„Je ten ubohý pán hodně zraněný?“ zeptala se.

„Je mrtvý,“ vykřiklo několik hlasů.

„Ne, ne, ještě je v něm život!“ křikl jiný. „Ale než ho dostanete do nemocnice, bude po něm.“

„To je statečný chlapík,“ řekla nějaká žena. „Nebýt jeho, byli by té dámě sebrali kabelku i hodinky. Byla to banda, a pořádně surová. Ach, už dýchá.“

„Nemůže ležet na ulici. Můžeme ho odnést dovnitř, milostpaní?“

„Samozřejmě. Doneste ho do obývacího pokoje. Je tam pohodlná pohovka. Tudy, prosím!“

Pomalu a slavnostně ho vnesli do Briony Lodge a uložili v hlavním pokoji, zatímco já jsem dál sledoval dění ze svého stanoviště u okna. Lampy byly rozsvícené, ale rolety nebyly stažené, takže jsem viděl Holmese, jak leží na pohovce. Nevím, jestli ho v tu chvíli zachvátily výčitky kvůli roli, kterou hrál. Vím ale, že já jsem se nikdy v životě nestyděl víc než ve chvíli, kdy jsem viděl tu krásnou bytost, proti které jsem se spiknul, a půvab a laskavost, s nimiž pečovala o zraněného muže. A přece by byla nejčernější zrada vůči Holmesovi, kdybych teď couvl od úlohy, kterou mi svěřil. Zatvrdil jsem srdce a vytáhl zpod svého pláště dýmovnici. Koneckonců, říkal jsem si, my jí neubližujeme. Jen jí bráníme, aby ublížila jinému.

Dýmovnice a výkřik hoří

Holmes se na pohovce posadil a viděl jsem, jak gestikuluje jako člověk, kterému chybí vzduch. Přiběhla služebná a otevřela dokořán okno. Ve stejném okamžiku jsem viděl, jak zvedl ruku, a na to znamení jsem hodil dýmovnici do pokoje s výkřikem: „Hoří!“ Sotva mi to slovo vyšlo z úst, celý dav přihlížejících, dobře i špatně oblečených – pánové, stájníci i služky –, se přidal k všeobecnému křiku: „Hoří!“ Pokojem a ven otevřeným oknem se valila hustá oblaka kouře. Zahlédl jsem pobíhající postavy a za okamžik se zevnitř ozval Holmesův hlas, který všechny ujišťoval, že je to planý poplach. Proklouzl jsem křičícím davem na roh ulice a za deset minut jsem měl tu radost, že mě přítel vzal pod paží a že jsme mohli odejít z místa toho zmatku. Několik minut kráčel rychle a mlčky, dokud jsme nezahnuli do jedné z tichých ulic, které vedou k Edgeware Road.

„Udělal jste to moc pěkně, doktore,“ poznamenal. „Lépe to ani nešlo. Všechno je v pořádku.“

„Máte tu fotografii?“

„Vím, kde je.“

„A jak jste to zjistil?“

„Ukázala mi ji, jak jsem vám říkal, že to udělá.“

„Pořád tápu.“

„Nechci z toho dělat tajemství,“ řekl se smíchem. „Byla to úplně jednoduchá věc. Vy jste samozřejmě viděl, že všichni na ulici byli moji pomocníci. Všechny jsem si na dnešní večer najal.“

„To jsem si domyslel.“

„Když pak vypukla rvačka, měl jsem v dlani trochu vlhké červené barvy. Vrhl jsem se dopředu, upadl, plácl si rukou do obličeje a stal se z toho žalostný pohled. To je starý trik.“

„To jsem také dokázal pochopit.“

„Pak mě odnesli dovnitř. Musela mě vzít dovnitř. Co jiného jí zbývalo? A to do obývacího pokoje, což byl přesně ten pokoj, který jsem podezříval. Byl to buď ten, nebo její ložnice, a já byl odhodlaný zjistit, který z nich. Položili mě na pohovku, naznačil jsem, že potřebuji vzduch, museli otevřít okno a vy jste dostal svou příležitost.“

„A jak vám to pomohlo?“

Co žena zachrání při požáru

„Bylo to nanejvýš důležité. Když si žena myslí, že jí hoří dům, instinktivně se okamžitě vrhne k tomu, čeho si nejvíc cení. Je to naprosto neodolatelný popud a já jsem ho už nejednou využil. Posloužil mi v darlingtonské aféře se záměnou a také v té záležitosti na zámku Arnsworth. Vdaná žena popadne své dítě; svobodná sáhne po šperkovnici. Bylo mi jasné, že naše dnešní dáma nemá v domě nic dražšího než to, co hledáme. Vrhne se k tomu, aby to zachránila. Poplach byl proveden obdivuhodně. Kouř a křik by otřásly i ocelovými nervy. Zareagovala nádherně. Fotografie je ve výklenku za posuvnými dvířky, hned nad pravým táhlem zvonku. Byla tam v mžiku a já jsem ji zahlédl, když ji napůl vytáhla. Když jsem vykřikl, že je to planý poplach, vrátila ji zpátky, pohlédla na dýmovnici, vyběhla z pokoje a od té doby jsem ji neviděl. Vstal jsem, omluvil se a vyklouzl z domu. Váhal jsem, jestli se nemám fotografie hned zmocnit. Ale vešel kočí, a protože mě bedlivě sledoval, zdálo se mi bezpečnější počkat. Trocha přílišného spěchu může všechno zkazit.“

„A teď?“ zeptal jsem se.

„Naše pátrání je prakticky u konce. Zítra se tam zastavím s králem, a s vámi, budete-li mít chuť jít s námi. Uvedou nás do obývacího pokoje, abychom počkali na paní domu, ale je pravděpodobné, že až přijde, nenajde už ani nás, ani fotografii. Jeho Veličenstvu by možná udělalo radost, kdyby ji mohl získat vlastníma rukama.“

„A kdy tam půjdete?“

„V osm ráno. Ještě nebude vzhůru, takže budeme mít volné pole. Kromě toho musíme jednat rychle, protože tenhle sňatek může znamenat úplnou změnu v jejím životě a zvycích. Musím hned telegrafovat králi.“

Došli jsme do Baker Street a zastavili se u dveří. Holmes hledal po kapsách klíč, když někdo, kdo šel kolem, řekl:

„Dobrou noc, pane Sherlocku Holmesi.“

Na chodníku bylo v tu chvíli několik lidí, ale pozdrav zřejmě vyšel od štíhlého mladíka v dlouhém plášti, který spěšně prošel kolem.

„Ten hlas už jsem někde slyšel,“ řekl Holmes a zíral do šeré ulice. „Kdo to k čertu mohl být?“


Ranní cesta s českým králem

Tu noc jsem spal v Baker Street, a když jsme ráno seděli nad topinkami a kávou, vtrhl do pokoje český král.

„Opravdu ji máte!“ zvolal, chytil Sherlocka Holmese za obě ramena a dychtivě mu hleděl do tváře.

„Ještě ne.“

„Ale máte naději?“

„Mám naději.“

„Tak pojďme. Nemůžu se dočkat, až vyrazíme.“

„Musíme sehnat drožku.“

„Ne, můj kočár čeká.“

„To věci zjednoduší.“ Sešli jsme dolů a znovu se vydali k Briony Lodge.

„Irene Adler se vdala,“ poznamenal Holmes.

„Vdala! Kdy?“

„Včera.“

„Ale za koho?“

„Za anglického advokáta jménem Norton.“

„Ale přece ho nemůže milovat.“

„Doufám, že ho miluje.“

„A proč v to doufáte?“

„Protože by vás to, Veličenstvo, zbavilo všech obav z budoucích nepříjemností. Jestliže ta dáma miluje svého manžela, nemiluje vás. A jestliže vás nemiluje, nemá důvod, proč by vám měla křížit plány.“

„To je pravda. A přece –! Inu! Kéž by byla mého stavu! Jaká by z ní byla královna!“ Upadl do zachmuřeného mlčení, které nepřerušil, dokud jsme nezastavili na Serpentine Avenue.

Dveře Briony Lodge byly otevřené a na schodech stála postarší žena. Když jsme vystupovali z kočáru, sledovala nás posměšným pohledem.

„Pan Sherlock Holmes, nemýlím-li se?“ řekla.

„Ano, já jsem Holmes,“ odpověděl můj přítel a pohlédl na ni tázavě a dost překvapeně.

„Vskutku! Moje paní mi říkala, že se tu nejspíš zastavíte. Dnes ráno odjela s manželem vlakem v pět patnáct z Charing Cross na kontinent.“

„Cože!“ Sherlock Holmes zavrávoral, bílý zklamáním a překvapením. „Chcete říct, že opustila Anglii?“

„A už se nevrátí.“

„A ty listiny?“ zeptal se král chraptivě. „Všechno je ztraceno.“

Prázdný salon v Briony Lodge

„To se uvidí.“ Protlačil se kolem služebné a vběhl do salonu a král a já za ním. Nábytek byl rozházený na všechny strany, police rozebrané a zásuvky otevřené, jako by je dáma před útěkem v rychlosti prohrabala. Holmes se vrhl ke zvonkovému táhlu, odsunul malá posuvná dvířka, strčil dovnitř ruku a vytáhl fotografii a dopis. Na fotografii byla sama Irene Adler ve večerních šatech, dopis byl adresován „Panu Sherlocku Holmesovi. Ponechat do vyzvednutí.“ Můj přítel ho roztrhl a všichni tři jsme ho četli spolu. Byl datován o půlnoci předchozího dne a zněl takto:

„Můj milý pane Sherlocku Holmesi, udělal jste to opravdu velmi dobře. Úplně jste mě napálil. Až do poplachu, že hoří, jsem neměla nejmenší podezření. Ale pak, když jsem si uvědomila, jak jsem se prozradila, začala jsem přemýšlet. Před vámi mě varovali už před několika měsíci. Řekli mi, že jestli si král najme nějakého detektiva, budete to určitě vy. A dali mi i vaši adresu. A přes to všechno jste mě přiměl, abych vám prozradila, co jste chtěl vědět. I když jsem pojala podezření, bylo pro mě těžké myslet si něco zlého o tak milém, laskavém starém kazateli. Ale víte, sama jsem se vyučila herečkou. Mužský převlek pro mě není nic nového. Často využívám volnosti, kterou mi dává. Poslala jsem kočího Johna, aby vás sledoval, vyběhla jsem nahoru, převlékla se do svých vycházkových šatů, jak jim říkám, a sešla dolů právě ve chvíli, kdy jste odcházel.

„Nu, šla jsem za vámi až k vašim dveřím a ujistila se tak, že opravdu vzbuzuji zájem slavného pana Sherlocka Holmese. Pak jsem vám, dost neprozřetelně, popřála dobrou noc a vydala se do Templu za svým manželem.

„Když nás pronásleduje tak hrozivý protivník, usoudili jsme oba, že nejlepší bude utéct. Až zítra přijdete, najdete tedy hnízdo prázdné. Co se týče fotografie, váš klient může být klidný. Miluji lepšího muže, než je on, a on miluje mě. Král si může dělat, co chce, a ta, které tak krutě ublížil, mu v tom bránit nebude. Nechávám si ji jen pro vlastní bezpečí, jako zbraň, která mě vždycky ochrání před jakýmkoli krokem, který by snad v budoucnu podnikl. Nechávám zde fotografii, o kterou by možná stál, a zůstávám, milý pane Sherlocku Holmesi,

„s upřímným pozdravem

„Irene Norton, rozená Adler.“

Smaragdový prsten a poslední prosba

„To je ale žena – ach, to je žena!“ zvolal český král, když jsme všichni tři ten list dočetli. „Neříkal jsem vám, jak je bystrá a rozhodná? Nebyla by z ní obdivuhodná královna? Není škoda, že nebyla na mé úrovni?“

„Podle toho, co jsem z té dámy viděl, se mi opravdu zdá, že je na úplně jiné úrovni než Vaše Veličenstvo,“ řekl Holmes chladně. „Je mi líto, že se mi nepodařilo vaši záležitost, Veličenstvo, dovést k úspěšnějšímu konci.“

„Naopak, můj milý pane,“ zvolal král, „úspěšnější to ani být nemohlo. Vím, že její slovo je nedotknutelné. Fotografie je teď v takovém bezpečí, jako by byla v ohni.“

„Jsem rád, že to od vás slyším, Veličenstvo.“

„Jsem vám nesmírně zavázán. Řekněte mi, prosím, jak vás mohu odměnit. Tento prsten –“ Stáhl z prstu smaragdový prsten v podobě hada a podával mu ho na otevřené dlani.

„Vaše Veličenstvo má něco, čeho bych si cenil ještě víc,“ řekl Holmes.

„Stačí to jmenovat.“

„Tuhle fotografii!“

Král na něj ohromeně zíral.

„Fotografii Irene!“ zvolal. „Samozřejmě, jestli si to přejete.“

„Děkuji, Veličenstvo. Pak už v té věci není co dělat. Mám tu čest popřát vám dobré jitro.“ Uklonil se, a aniž si všiml ruky, kterou mu král podával, obrátil se a vydal se se mnou ke svému bytu.

A tak to bylo s tím, jak velký skandál ohrožoval české království a jak nejlepší plány pana Sherlocka Holmese překazil ženský důvtip. Dřív se často vysmíval ženské chytrosti, ale v poslední době jsem ho to dělat neslyšel. A když mluví o Irene Adler nebo když se zmíní o její fotografii, vždycky jí dává čestný titul: ta žena.

Poslechnout celé · 59 minDalší díl: Případ totožnosti

O textu

Nový český překlad z originálu, prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.