Pes baskervillský – 1. Pan Sherlock Holmes

Pan Sherlock Holmes

Hůl zapomenutá v pokoji

Pan Sherlock Holmes obvykle vstával velmi pozdě. Výjimkou byly dny, kdy nespal celou noc, a ty nebyly vzácné. Teď seděl u snídaně. Já jsem stál na koberečku před krbem a zvedl jsem hůl, kterou u nás večer předtím zapomněl náš návštěvník. Byla to pěkná, silná hůl s kulatou hlavicí, z druhu, kterému se říká „penangský advokát“. Těsně pod hlavicí byl široký stříbrný kroužek, skoro dva a půl centimetru široký. Bylo na něm vyryto: „Jamesi Mortimerovi, členu Královské chirurgické společnosti, od přátel z C. C. H.“ A k tomu letopočet tisíc osm set osmdesát čtyři. Přesně takovou hůl nosívali staromódní rodinní lékaři. Byla důstojná, pevná a budila důvěru.

„Nuže, Watsone, co si o ní myslíte?“

Holmes seděl zády ke mně a já jsem mu nijak nedal najevo, čím se zabývám.

„Jak jste věděl, co dělám? Snad máte oči vzadu na hlavě.“

„Mám přinejmenším před sebou dobře vyleštěnou postříbřenou konvici na kávu. Ale řekněte mi, Watsone, co si myslíte o holi našeho návštěvníka? Měli jsme tu smůlu, že jsme ho nezastihli, a nemáme tušení, proč přišel. Proto je ta náhodná upomínka důležitá. Rád bych slyšel, jak podle ní toho muže popíšete.“ řekl.

„Myslím, že doktor Mortimer je úspěšný starší lékař a lidé si ho váží. Ti, kdo ho znají, mu přece dali tenhle projev uznání.“ řekl jsem a snažil se, jak jen jsem dokázal, postupovat podle metod svého přítele.

„Dobře! Výborně!“ řekl Holmes.

„Myslím také, že je to nejspíš venkovský lékař, který chodí za pacienty hodně pěšky.“

„Proč myslíte?“

„Protože tahle hůl byla kdysi velmi pěkná, ale je tak otlučená, že si nedovedu představit, že by ji nosil lékař ve městě. Silné železné kování na konci je ošoupané. Je tedy zřejmé, že s ní hodně nachodil.“

„Naprosto správně!“ řekl Holmes.

„A pak jsou tu ještě ‚přátelé z C. C. H.‘ Hádal bych, že to bude nějaký lovecký spolek, místní hon. Jeho členům možná poskytl lékařskou pomoc a oni mu za to dali malý dárek.“

„Opravdu, Watsone, dnes předčíte sám sebe. Musím říct, že ve všech zprávách, které jste tak laskavě napsal o mých drobných úspěších, jste vlastní schopnosti obvykle podceňoval. Možná sám nesvítíte, ale vedete světlo. Někteří lidé nemají génia, a přece ho dokážou u druhých pozoruhodně povzbudit. Přiznávám, můj milý příteli, že jsem vám hodně zavázán.“ řekl Holmes, odsunul židli a zapálil si cigaretu.

Nikdy předtím nic takového neřekl. Musím přiznat, že mě jeho slova velmi potěšila. Často mě totiž mrzelo, jak lhostejně přijímá můj obdiv i mé pokusy seznámit veřejnost s jeho metodami. Byl jsem také hrdý, že jsem jeho postup zvládl tak dobře, abych si vysloužil jeho uznání. Teď mi vzal hůl z rukou a několik minut si ji prohlížel pouhým okem. Pak se zájmem odložil cigaretu, odnesl hůl k oknu a prohlédl si ji znovu lupou.

„Zajímavé, i když jednoduché. Na holi je určitě jedna nebo dvě stopy. Můžeme z nich vyvodit několik závěrů.“ řekl, když se vrátil do svého oblíbeného kouta pohovky.

„Uniklo mi něco? Doufám, že jsem nepřehlédl nic důležitého.“ zeptal jsem se trochu nadutě.

„Obávám se, můj milý Watsone, že většina vašich závěrů byla mylná. Když jsem řekl, že mě povzbuzujete, myslel jsem tím upřímně řečeno to, že mě vaše omyly občas navedly k pravdě. Ne že byste se tentokrát úplně mýlil. Ten muž je určitě venkovský lékař. A hodně chodí pěšky.“

„Takže jsem měl pravdu.“

„Potud ano.“

„Ale to bylo všechno.“

„Ne, ne, můj milý Watsone, zdaleka ne všechno. Navrhoval bych například, že dar lékaři spíš pochází od nemocnice než od loveckého spolku. A když před nemocnici dáme písmena C. C., samo se nabízí jméno Charing Cross.“

„Možná máte pravdu.“

„Pravděpodobnost ukazuje tím směrem. A když to vezmeme jako pracovní předpoklad, máme nový základ, z něhož můžeme toho neznámého návštěvníka poskládat.“

„Dobrá, dejme tomu, že C. C. H. opravdu znamená nemocnici Charing Cross. Co dalšího z toho můžeme vyvodit?“

„Nic vás nenapadá? Znáte mé metody. Použijte je!“

„Napadá mě jen ten jasný závěr, že ten muž pracoval ve městě, než odešel na venkov.“

Co prozradila hůl

„Myslím, že bychom si mohli troufnout o kousek dál. Podívejte se na to takhle. Při jaké příležitosti by se takový dar dával nejspíš? Kdy by se jeho přátelé spojili, aby mu darovali něco na památku? Zřejmě ve chvíli, kdy doktor Mortimer odešel z nemocnice, aby si zařídil vlastní praxi. Víme, že dostal dar. Myslíme si, že vyměnil městskou nemocnici za venkovskou praxi. Zacházíme tedy příliš daleko, když řekneme, že dar dostal právě při té změně?“

„Rozhodně se to zdá pravděpodobné.“

„A teď si všimněte, že nemohl patřit ke stálým lékařům nemocnice. Takové místo může mít jen muž s dobře zavedenou praxí v Londýně, a ten by se na venkov nestěhoval. Kým tedy byl? Když pracoval v nemocnici, a přece nepatřil ke stálým lékařům, mohl to být jen mladý lékař, který v nemocnici bydlí a slouží. Něco málo víc než starší student. A odešel před pěti lety, letopočet je na holi. Takže váš vážný rodinný lékař středního věku se rozplynul, můj milý Watsone. A místo něj se objevil mladík pod třicet let. Je přívětivý, nemá velké ctižádosti, je roztržitý a má oblíbeného psa. Řekl bych zhruba, že je větší než teriér a menší než doga.“

Nevěřícně jsem se zasmál. Sherlock Holmes se opřel v pohovce a vyfukoval ke stropu malé, chvějivé kroužky kouře.

„Tu druhou část nemám jak ověřit. Ale aspoň pár údajů o věku toho muže a o jeho kariéře se zjistit dá.“ řekl jsem. Z malé poličky s lékařskými knihami jsem sundal Lékařský adresář a vyhledal jsem to jméno. Bylo tam několik Mortimerů, ale náš návštěvník mohl být jen jeden z nich. Přečetl jsem jeho záznam nahlas.

„Mortimer, James, člen Královské chirurgické společnosti od roku tisíc osm set osmdesát dva, Grimpen, Dartmoor, hrabství Devon. V letech tisíc osm set osmdesát dva až tisíc osm set osmdesát čtyři mladší lékař v nemocnici Charing Cross. Získal Jacksonovu cenu za srovnávací patologii s esejí ‚Je nemoc návratem k předkům?‘ Dopisující člen Švédské patologické společnosti. Autor článků ‚Několik podivností dědičnosti‘ a ‚Pokračujeme kupředu?‘ v lékařských časopisech. Obvodní lékař pro farnosti Grimpen, Thorsley a High Barrow.“

„O žádném místním honu ani zmínka, Watsone. Ale venkovský lékař, jak jste velmi bystře poznamenal. Myslím, že mé závěry byly docela oprávněné. Co se týče přídavných jmen, řekl jsem, pokud si dobře pamatuju, přívětivý, bez ctižádosti a roztržitý. Podle mé zkušenosti dostává na tomhle světě dary jen přívětivý člověk. Jen člověk bez ctižádosti opustí londýnskou kariéru kvůli venkovu. A jen roztržitý člověk vám po hodinovém čekání v pokoji nechá hůl místo navštívenky.“ řekl Holmes s šibalským úsměvem.

„A ten pes?“

„Zvykl si nosit tuhle hůl za svým pánem. Hůl je těžká, a tak ji pes pevně držel uprostřed. Stopy jeho zubů jsou úplně zřetelné. Psí čelist, jak ji ukazuje vzdálenost mezi těmi stopami, je podle mě na teriéra moc široká a na dogu málo široká. Mohl by to být… ano, při Bohu, je to kudrnatý španěl.“

Zatímco mluvil, vstal a přecházel po pokoji. Teď se zastavil ve výklenku okna. V jeho hlase zněla taková jistota, že jsem překvapeně vzhlédl.

„Můj milý příteli, jak si tím vůbec můžete být tak jistý?“

„Z toho prostého důvodu, že toho psa vidím přímo na našem prahu. A tamhle zvoní jeho majitel. Nehýbejte se, prosím vás, Watsone. Je to váš kolega a vaše přítomnost mi může pomoct. Teď přichází ta dramatická chvíle osudu, Watsone. Slyšíte na schodech krok, který vstupuje do vašeho života, a nevíte, jestli k dobrému, nebo ke zlému. Co chce doktor James Mortimer, muž vědy, od Sherlocka Holmese, odborníka na zločin? Dále!“

Doktor Mortimer

Vzhled našeho návštěvníka mě překvapil, protože jsem čekal typického venkovského lékaře. Byl to velmi vysoký, hubený muž s dlouhým nosem jako zobák. Nos mu trčel mezi dvěma bystrýma šedýma očima, které měl blízko u sebe a které jasně jiskřily za brýlemi se zlatými obroučkami. Oblečený byl jako lékař, ale dost nedbale. Jeho dlouhý kabát byl ošuntělý a kalhoty roztřepené. Přestože byl mladý, jeho dlouhá záda už byla shrbená. Chodil s hlavou vystrčenou dopředu a díval se kolem sebe dobromyslně a zvědavě. Když vešel, padl mu pohled na hůl v Holmesově ruce a s radostným výkřikem se k ní rozběhl. „Jsem tak rád. Nevěděl jsem jistě, jestli jsem ji nechal tady, nebo v lodní kanceláři. Tu hůl bych za nic na světě nechtěl ztratit.“ řekl.

„Dar, jak vidím.“ řekl Holmes.

„Ano, pane.“

„Z nemocnice Charing Cross?“

„Od několika přátel odtamtud, když jsem se ženil.“

„Ale, ale, to je zlé!“ řekl Holmes a zavrtěl hlavou.

Doktor Mortimer na něj přes brýle mírně udiveně zamrkal. „Proč by to bylo zlé?“

„Jen proto, že jste nám pokazil naše malé úsudky. Když jste se ženil, říkáte?“

„Ano, pane. Oženil jsem se, a tak jsem odešel z nemocnice. A s ní i ze všech nadějí na místo odborného lékaře. Potřeboval jsem si založit vlastní domov.“

„No vida, tolik jsme se zase nemýlili. A teď, doktore Jamesi Mortimere…“ řekl Holmes.

„Pane, prosím, jen pane. Nejsem doktor medicíny, jsem jen skromný chirurg.“

„A zjevně člověk velmi přesného ducha.“

„Jen amatér ve vědě, pane Holmesi. Sbírám mušle na březích velkého neznámého oceánu. Předpokládám, že mluvím s panem Sherlockem Holmesem, a ne…“

„Ne, tohle je můj přítel doktor Watson.“

„Těší mě, pane. Slyšel jsem vaše jméno ve spojení se jménem vašeho přítele. Vy mě velmi zajímáte, pane Holmesi. Nečekal jsem tak protáhlou lebku ani tak výrazné nadočnicové oblouky. Měl byste něco proti tomu, kdybych vám přejel prstem po temeni? Odlitek vaší lebky by byl ozdobou každého antropologického muzea. Nechci vám lichotit, ale přiznávám, že vaši lebku vám závidím.“

Sherlock Holmes pokynul našemu podivnému návštěvníkovi ke křeslu. „Vidím, pane, že jste nadšenec ve svém oboru, stejně jako já ve svém. Podle ukazováčku poznávám, že si cigarety balíte sám. Klidně si jednu zapalte.“ řekl.

Muž vytáhl papírek a tabák a s překvapivou obratností z nich ubalil cigaretu. Měl dlouhé, chvějivé prsty, hbité a neklidné jako tykadla hmyzu.

Holmes mlčel, ale z jeho rychlých pohledů jsem poznal, jak moc ho náš zvláštní společník zajímá. „Předpokládám, pane, že jste mi neudělal tu čest a nepřišel sem včera večer a znovu dnes jen proto, abyste si prohlédl moji lebku?“ řekl nakonec.

„Ne, pane, to ne. I když jsem rád, že jsem měl příležitost i k tomu. Přišel jsem za vámi, pane Holmesi, protože vím, že sám nejsem praktický člověk. A náhle stojím před velmi vážnou a neobyčejnou záhadou. Jsem si vědom, že jste druhý největší odborník v Evropě…“

„Opravdu, pane! Smím se zeptat, kdo má tu čest být první?“ zeptal se Holmes trochu ostře.

„Na člověka s přesně vědeckým myšlením musí vždycky silně působit práce pana Bertillona.“

„Neměl byste se tedy raději poradit s ním?“

„Řekl jsem, pane, na člověka s přesně vědeckým myšlením. Ale jako praktický muž činu jste podle všeobecného uznání jediný. Doufám, pane, že jsem nechtěně…“

„Jen trošku. Myslím, doktore Mortimere, že uděláte moudře, když mi hned a bez dalších okolků jasně řeknete, o jakou záhadu přesně jde a proč žádáte o mou pomoc.“ řekl Holmes.

Kletba Baskervillů

„Mám v kapse rukopis.“ řekl doktor James Mortimer.

„Všiml jsem si ho, když jste vešel do pokoje.“ řekl Holmes.

„Je to starý rukopis.“

„Z počátku osmnáctého století, pokud to není padělek.“

„Jak to můžete vědět, pane?“

„Celou dobu, co mluvíte, mi z něj ukazujete pár centimetrů. Špatný by to byl odborník, který by neurčil stáří listiny zhruba na deset let přesně. Možná jste četl moje malé pojednání na to téma. Odhaduji ho na rok sedmnáct set třicet.“

„Přesně je to rok sedmnáct set čtyřicet dva.“ Doktor Mortimer ho vytáhl z náprsní kapsy. „Tuhle rodinnou listinu mi svěřil sir Charles Baskerville. Jeho náhlá a tragická smrt asi před třemi měsíci vzbudila v Devonu velký rozruch. Mohu říct, že jsem byl jeho osobní přítel a zároveň jeho lékař. Byl to muž pevné vůle, pane, bystrý, praktický a stejně málo náchylný k fantazii jako já. A přece tuhle listinu bral velmi vážně. Byl připravený právě na takový konec, jaký ho nakonec opravdu potkal.“

Holmes natáhl ruku po rukopisu a rozložil si ho na koleni. „Všimněte si, Watsone, že se tu střídá dlouhé a krátké s. To je jedna z několika stop, podle kterých jsem mohl určit stáří.“

Díval jsem se mu přes rameno na zažloutlý papír a vybledlé písmo. Nahoře stálo: „Baskerville Hall“, a pod tím velkými, rozmáchlými číslicemi: „sedmnáct set čtyřicet dva“.

„Vypadá to jako nějaké svědectví.“

„Ano, je to zápis jedné pověsti, která se traduje v rodu Baskervillů.“

„Ale pokud rozumím, chcete se se mnou radit o něčem novějším a praktičtějším?“

„O něčem velmi současném. O velmi praktické a naléhavé věci, o které se musí rozhodnout do dvaceti čtyř hodin. Ale rukopis je krátký a s celou záležitostí úzce souvisí. S vaším dovolením vám ho přečtu.“

Holmes se opřel v křesle, spojil konečky prstů a s odevzdaným výrazem zavřel oči. Doktor Mortimer natočil rukopis ke světlu a vysokým, přeskakujícím hlasem četl toto podivné, starosvětské vyprávění:

„O původu psa Baskervillů se vypráví mnoho. Já však pocházím v přímé linii od Huga Baskervilla a ten příběh jsem slyšel od svého otce, který ho měl zase od svého. Proto jsem ho sepsal v pevné víře, že se stal přesně tak, jak je tu popsán. A chci, synové moji, abyste věřili, že táž Spravedlnost, která hřích trestá, ho také může milostivě odpustit. A že žádná kletba není tak těžká, aby ji modlitba a pokání nemohly sejmout. Naučte se tedy z tohoto příběhu nebát se plodů minulosti. Buďte však opatrní v budoucnosti, aby se ty zlé vášně, pro které náš rod tolik vytrpěl, znovu nerozpoutaly k naší zkáze.“

Divoký Hugo

„Vězte tedy, že v době Velké vzpoury patřilo panství Baskerville Hugovi z toho rodu. O dějinách té doby vám vřele doporučuji knihu učeného lorda Clarendona. Nedá se popřít, že Hugo byl velmi divoký, rouhavý a bezbožný muž. To by mu sousedé snad i odpustili, protože v těch krajích se svatým nikdy nedařilo. Ale byla v něm jakási svévolná a krutá nálada, kvůli které bylo jeho jméno na celém západě pověstné. Stalo se, že si tenhle Hugo zamiloval dceru sedláka, který měl pole nedaleko baskervillského panství. Jestli se ovšem tak temná vášeň dá nazvat tak jasným slovem. Mladá dívka však byla rozvážná a měla dobrou pověst. Vždycky se mu vyhýbala, protože se bála jeho zlé pověsti. A tak se jednou na podzim, o svátku svatého Michala, Hugo s pěti nebo šesti svými zahálčivými a zlými druhy připlížil ke statku. Dívku odvlekli, zrovna když její otec a bratři nebyli doma, jak Hugo dobře věděl. Když ji přivezli do sídla, zavřeli ji do horní komnaty. Hugo a jeho přátelé zatím zasedli k dlouhé pitce, jak měli každý večer ve zvyku. Ubohé děvče nahoře mohlo z toho zpěvu, křiku a strašlivých kleteb, které k ní stoupaly zdola, skoro přijít o rozum. Říká se totiž, že slova, která Hugo Baskerville v opilosti používal, by mohla srazit k zemi toho, kdo je vyslovil. Nakonec v té veliké úzkosti udělala něco, čeho by se zalekl i ten nejstatečnější a nejobratnější muž. Po břečťanu, který pokrýval jižní zeď, a pokrývá ji dodnes, slezla zpod střechy dolů. A pak běžela přes blata domů. Mezi sídlem a otcovým statkem bylo skoro patnáct kilometrů.“

„Za nějakou chvíli Hugo opustil hosty, aby své zajatkyni donesl jídlo a pití. A kdoví, co měl za lubem dál. Našel ale klec prázdnou a ptáčka uletělého. Tu se prý choval jako posedlý ďáblem. Seběhl ze schodů do jídelny a vyskočil na velký stůl, až před ním poháry a mísy létaly. A před celou společností vykřikl, že ještě té noci upíše tělo i duši mocnostem zla, jen když tu dívku dostihne. Zatímco hodovníci stáli ohromeni zuřivostí toho muže, jeden, ještě horší, nebo možná opilejší než ostatní, vykřikl, ať na ni pustí psy. Hugo nato vyběhl z domu a křičel na podkoní, ať mu osedlají klisnu a vypustí smečku. Dal psům očichat dívčin šátek, poslal je po stopě a už se s hlasitým štěkotem hnali v měsíčním světle přes blata.“

„Hodovníci nějakou dobu stáli s otevřenými ústy a nechápali, co se v tom spěchu stalo. Ale brzy se jejich omámené hlavy probraly a pochopily, co se na blatech nejspíš stane. Všechno teď bylo vzhůru nohama. Jedni volali po pistolích, druzí po koních a třetí po další láhvi vína. Nakonec se jim ale do pomatených hlav vrátilo trochu rozumu. Všichni, celkem jich bylo třináct, nasedli na koně a vyrazili za ním. Měsíc nad nimi jasně svítil. Jeli rychle vedle sebe tou cestou, kterou musela dívka jít, jestli se chtěla dostat domů.“

Pes na blatech

„Ujeli dva nebo tři kilometry, když minuli jednoho z nočních pastýřů na blatech. Křičeli na něj, jestli neviděl hon. A ten člověk byl prý tak vyděšený, že skoro nemohl mluvit. Nakonec ale řekl, že tu nešťastnou dívku opravdu viděl a psy na její stopě. ‚Ale viděl jsem víc než to,‘ řekl. ‚Kolem mě projel Hugo Baskerville na své černé klisně. A za ním tiše běžel takový pekelný pes, jakého mi Bůh chraň kdy mít v patách.‘ Opilí páni tomu pastýřovi vynadali a jeli dál. Brzy jim ale přeběhl mráz po zádech. Přes blata se ozval cval a kolem nich proběhla černá klisna, celá zpěněná, s vlečenou uzdou a prázdným sedlem. Hodovníci se pak drželi těsně u sebe, protože na ně padl velký strach. Přesto jeli po blatech dál, i když každý z nich by sám rád otočil koně. Jeli takhle pomalu, až konečně dorazili ke psům. Ti psi byli známí svou odvahou i dobrým plemenem, a přece teď kňučeli v hloučku na začátku hluboké rokle na blatech, jaké tu říkáme goyal. Někteří se odplížili pryč. Jiní měli naježenou srst, vytřeštěné oči a zírali dolů do úzkého údolí před sebou.“

„Společnost se zastavila. Jak si dovedete představit, byli teď mnohem střízlivější, než když vyjížděli. Většina z nich nechtěla za nic jet dál. Jen tři, ti nejodvážnější, nebo možná ti nejopilejší, sjeli dolů do rokle. Ta se otevírala do širokého prostranství. Stály tam dva z těch velkých kamenů, které tam jsou k vidění dodnes. Postavily je kdysi dávno jakési zapomenuté národy. Měsíc jasně svítil na mýtinu. Uprostřed ležela nešťastná dívka, tam, kde klesla. Zemřela strachem a vyčerpáním. Kousek od ní ležel Hugo Baskerville. Ale vlasy na hlavě těm třem odvážlivcům nezvedl ani pohled na ni, ani na něj. Nad Hugem stálo něco strašného. Velká černá šelma podobná psovi, ale větší než kterýkoli pes, jakého kdy smrtelné oko spatřilo. A jak se dívali, ta bestie se na Huga Baskervilla vrhla. Pak k nim obrátila planoucí oči a otevřenou tlamu. Všichni tři vykřikli hrůzou a hnali se o život přes blata, pořád ještě křičíce. Jeden z nich prý ještě té noci zemřel z toho, co viděl. A ti dva další už zůstali zlomenými muži do konce svých dnů.“

„Takový je, synové moji, příběh o tom, jak přišel ten pes, který prý od té doby rod tak krutě sužuje. Sepsal jsem ho proto, že to, co víme jasně, nás děsí méně než to, co se jen naznačuje a hádá. Nedá se také popřít, že mnoho členů rodu zemřelo nešťastně, náhle a záhadně. Ale můžeme se utéci k nekonečné dobrotě Prozřetelnosti. Ta by nevinné netrestala navěky, déle než do třetího nebo čtvrtého pokolení, jak hrozí Písmo svaté. Té Prozřetelnosti vás, synové moji, svěřuji. A radím vám pro jistotu, abyste nechodili přes blata v těch temných hodinách, kdy vládnou mocnosti zla.“

„Toto píše Hugo Baskerville svým synům Rodgerovi a Johnovi s příkazem, aby o tom neříkali nic své sestře Elizabeth.“

Zpráva z novin

Když doktor Mortimer dočetl to zvláštní vyprávění, posunul si brýle na čelo a upřeně se zadíval na pana Sherlocka Holmese. Ten zívl a hodil zbytek cigarety do krbu.

„Nu a?“ řekl.

„Nepřipadá vám to zajímavé?“

„Sběrateli pohádek ano.“

Doktor Mortimer vytáhl z kapsy složené noviny.

„Teď vám, pane Holmesi, dáme něco trochu novějšího. Tohle je Devonská kronika ze čtrnáctého května letošního roku. Je tu krátká zpráva o tom, co se zjistilo o smrti sira Charlese Baskervilla. Zemřel několik dní před tím datem.“

Můj přítel se trochu naklonil dopředu a jeho výraz zpozorněl. Náš návštěvník si znovu upravil brýle a začal:

„Nedávná náhlá smrt sira Charlese Baskervilla zarmoutila celé hrabství. Jeho jméno se zmiňovalo jako pravděpodobného kandidáta liberálů za střední Devon v příštích volbách. Sir Charles žil v Baskerville Hall poměrně krátce. Svou laskavou povahou a neobyčejnou štědrostí si ale získal náklonnost a úctu všech, kdo se s ním setkali. V dnešní době zbohatlíků je osvěžující vidět, že potomek starého rodu, který zchudl, dokáže vydělat vlastní jmění. A že ho přiveze zpátky, aby obnovil upadlou slávu svého rodu. Sir Charles, jak je známo, vydělal velké peníze obchodem v jižní Africe. Byl moudřejší než ti, kdo pokračují, dokud se štěstí neobrátí. Své zisky vybral a vrátil se s nimi do Anglie. Do Baskerville Hall se nastěhoval teprve před dvěma lety. Všichni vědí, jak velké byly jeho plány na přestavbu a zvelebení, které teď jeho smrt přerušila. Sám neměl děti. Otevřeně si přál, aby z jeho štěstí měl ještě za jeho života užitek celý kraj. Mnozí budou mít osobní důvody truchlit nad jeho předčasným odchodem. O jeho štědrých darech místním i krajským dobročinným spolkům psaly tyto noviny často.“

„Nedá se říct, že by úřední vyšetřování okolnosti smrti sira Charlese úplně objasnilo. Ale přinejmenším vyvrátilo pověsti, které vznikly z místních pověr. Není vůbec žádný důvod podezírat někoho ze zločinu nebo se domnívat, že smrt měla jinou než přirozenou příčinu. Sir Charles byl vdovec a v některých ohledech člověk trochu podivínský. Přes své značné bohatství měl prostý vkus. Domácí služebnictvo v Baskerville Hall tvořili jen manželé Barrymorovi. Muž dělal komorníka a žena hospodyni. Z jejich výpovědi, kterou potvrdilo i několik přátel, vyplývá, že sir Charles měl už nějakou dobu podlomené zdraví. Šlo hlavně o srdeční potíže. Projevovaly se tím, že střídavě bledl a rudl, lapal po dechu a trpěl prudkými záchvaty sklíčenosti. Doktor James Mortimer, přítel a lékař zesnulého, vypovídal ve stejném smyslu.“

Noc v tisové aleji

„Fakta jsou prostá. Sir Charles Baskerville se měl ve zvyku každý večer před spaním projít slavnou tisovou alejí v Baskerville Hall. Barrymorovi dosvědčili, že to byl jeho zvyk. Čtvrtého května sir Charles oznámil, že druhý den odjede do Londýna, a nařídil Barrymorovi, aby mu připravil zavazadla. Ten večer šel jako obvykle na noční procházku, při které kouříval doutník. Už se nevrátil. O půlnoci našel Barrymore domovní dveře pořád otevřené a znepokojil se. Rozsvítil lucernu a šel svého pána hledat. Ten den pršelo, a tak se stopy sira Charlese v aleji daly snadno sledovat. V polovině té cesty je branka, která vede ven na blata. Podle stop tam sir Charles chvíli stál. Pak pokračoval dál alejí a na jejím konci ho našli mrtvého. Jedna věc nebyla vysvětlena. Barrymore vypověděl, že od branky do blat se stopy jeho pána změnily. Od té chvíle prý vypadalo, jako by šel po špičkách. Jistý Murphy, potulný obchodník s koňmi, byl v té době na blatech nedaleko. Sám ale přiznal, že byl dost opilý. Tvrdí, že slyšel křik, ale nedokáže říct, odkud přicházel. Na těle sira Charlese nebyly žádné známky násilí. Lékař sice vypověděl, že tvář zesnulého byla neuvěřitelně změněná. Tak moc, že doktor Mortimer zprvu nechtěl věřit, že před ním leží opravdu jeho přítel a pacient. Bylo však vysvětleno, že to není neobvyklý příznak, když člověk umírá na dušnost a selhání srdce. To potvrdila i pitva, která ukázala dlouholetou nemoc srdce. Porota u koronera, úředníka, který vyšetřuje náhlá úmrtí, rozhodla v souladu s lékařskými posudky. Je dobře, že je tomu tak. Je totiž nanejvýš důležité, aby se dědic sira Charlese usadil v sídle a pokračoval v dobrém díle, které bylo tak smutně přerušeno. Kdyby střízlivý výrok koronera definitivně neukončil romantické historky, které se o té události šeptají, mohlo by být těžké najít pro Baskerville Hall obyvatele. Za nejbližšího příbuzného se považuje pan Henry Baskerville, pokud ještě žije, syn mladšího bratra sira Charlese Baskervilla. Ten mladý muž byl podle posledních zpráv v Americe. Pátrá se po něm, aby se mohl dozvědět o svém štěstí.“

Doktor Mortimer noviny zase složil a vrátil si je do kapsy. „To jsou veřejně známá fakta o smrti sira Charlese Baskervilla, pane Holmesi.“

„Musím vám poděkovat, že jste mě upozornil na případ, který má rozhodně několik zajímavých rysů. Tehdy jsem si všiml nějakých zmínek v novinách. Ale byl jsem nesmírně zaměstnán tou drobnou záležitostí s vatikánskými kamejemi. Jak jsem se snažil vyhovět papeži, ztratil jsem přehled o několika zajímavých anglických případech. Ten článek podle vás obsahuje všechna veřejná fakta?“ řekl Sherlock Holmes.

„Ano.“

„Tak mi povězte ta neveřejná.“ Opřel se, spojil konečky prstů a nasadil svůj nejnehybnější, soudcovský výraz.

Co doktor zamlčel

„Tím vám povím něco, co jsem nikomu nesvěřil. Před vyšetřováním jsem to zamlčel, protože vědec se zdráhá, aby to veřejně vypadalo, že podporuje lidovou pověru. A měl jsem ještě další důvod. Jak píší noviny, Baskerville Hall by určitě zůstal neobydlený, kdyby se jeho už tak dost ponurá pověst ještě zhoršila. Z obou těch důvodů jsem měl za to, že smím říct o něco méně, než vím. Praktický užitek by z toho stejně nebyl. Ale k vám mohu být naprosto upřímný.“ řekl doktor Mortimer, na kterém bylo vidět silné pohnutí.

„Blata jsou velmi řídce obydlená a ti, kdo žijí blízko sebe, se často stýkají. Proto jsem se se sirem Charlesem Baskervillem vídal dost často. Kromě pana Franklanda z Lafter Hall a přírodovědce pana Stapletona tu široko daleko nejsou žádní další vzdělaní muži. Sir Charles žil uzavřeně, ale jeho nemoc nás svedla dohromady a společný zájem o vědu nás udržel pohromadě. Z jižní Afriky si přivezl mnoho vědeckých poznatků. Strávili jsme spolu mnoho příjemných večerů rozhovory o tamních původních národech a o tom, čím se od sebe liší.“

„Během posledních měsíců mi bylo čím dál jasnější, že nervy sira Charlese jsou napjaté k prasknutí. Tu pověst, kterou jsem vám přečetl, si nesmírně bral k srdci. Tak moc, že ačkoli se procházel po svých pozemcích, v noci by ho nic nedonutilo vyjít na blata. Bude se vám to zdát neuvěřitelné, pane Holmesi, ale byl upřímně přesvědčen, že nad jeho rodem visí strašný osud. A zprávy o předcích, které mi dokázal povědět, opravdu nebyly povzbudivé. Pořád ho pronásledovala představa nějaké děsivé přítomnosti. Víc než jednou se mě ptal, jestli jsem na svých nočních cestách za pacienty neviděl nějaké podivné stvoření nebo neslyšel vytí psa. Na to druhé se mě ptal několikrát, a vždycky hlasem, který se chvěl vzrušením.“

„Dobře si pamatuji, jak jsem jednou večer přijel k jeho domu, asi tři týdny před tím neštěstím. Náhodou stál u domovních dveří. Sesedl jsem z bryčky a stál jsem před ním. Vtom jsem uviděl, že jeho oči se upřely kamsi za moje rameno a hledí s výrazem té nejstrašnější hrůzy. Prudce jsem se otočil a stihl jsem jen zahlédnout něco, co jsem považoval za velké černé tele, jak přebíhá na konci příjezdové cesty. Byl tak rozrušený a vyděšený, že jsem musel dojít na místo, kde to zvíře bylo, a rozhlédnout se. Bylo ale pryč. Ta příhoda na něj zřejmě velmi zle zapůsobila. Zůstal jsem s ním celý večer. A právě tehdy mi svěřil do opatrování ten rukopis, který jsem vám přečetl, aby vysvětlil, proč byl tak rozrušený. Zmiňuji tu malou příhodu, protože vzhledem k neštěstí, které následovalo, získává určitou váhu. Tehdy jsem byl ale přesvědčen, že šlo o úplnou maličkost a že jeho rozrušení nemělo žádný důvod.“

„Na moji radu se sir Charles chystal odjet do Londýna. Věděl jsem, že má nemocné srdce. A neustálý strach, ve kterém žil, měl zjevně vážný vliv na jeho zdraví, ať byla jeho příčina sebevíc smyšlená. Myslel jsem, že pár měsíců mezi rozptýlením ve městě z něj udělá nového člověka. Pan Stapleton, náš společný přítel, kterému jeho zdraví dělalo velké starosti, byl stejného názoru. A na poslední chvíli přišla ta strašná pohroma.“

„V noci, kdy sir Charles zemřel, ho našel komorník Barrymore. Poslal pro mě na koni podkoního Perkinse. Byl jsem dlouho vzhůru, a tak jsem mohl být v Baskerville Hall do hodiny od té události. Ověřil jsem a potvrdil všechna fakta, o kterých se mluvilo při vyšetřování. Sledoval jsem stopy tisovou alejí. Viděl jsem místo u branky do blat, kde zřejmě čekal. Všiml jsem si, že od toho místa se tvar stop změnil. Zjistil jsem, že na měkkém štěrku nejsou žádné jiné stopy kromě Barrymorových. A nakonec jsem pečlivě prohlédl tělo, na které se do mého příchodu nikdo nesáhl. Sir Charles ležel na břiše s rozpaženýma rukama a prsty zarytými do země. Jeho tvář byla tak změněná silným pohnutím, že bych ho skoro nepoznal. Žádné zranění na něm rozhodně nebylo. Ale Barrymore při vyšetřování řekl jednu nepravdu. Řekl, že na zemi kolem těla nebyly žádné stopy. On si žádných nevšiml. Ale já ano. Kousek dál, ale čerstvé a zřetelné.“

„Šlápoty?“

„Šlápoty.“

„Mužské, nebo ženské?“

Doktor Mortimer se na nás na okamžik zvláštně podíval a jeho hlas klesl skoro do šepotu, když odpovídal.

„Pane Holmesi, byly to stopy obrovského psa!“