Případ totožnosti

Případ totožnosti

„Můj milý příteli, život je nekonečně podivnější než cokoli, co by dokázal vymyslet lidský duch. Neodvážili bychom se představit si věci, které jsou ve skutečnosti pouhými všednostmi existence. Kdybychom mohli ruku v ruce vyletět tímhle oknem, vznášet se nad tímto velkým městem, jemně odkrýt střechy a nahlédnout dovnitř na všechny ty podivné věci, které se tam dějí, na zvláštní náhody, plány, nedorozumění a úžasné řetězy událostí, které působí po celá pokolení a vedou k těm nejvýstřednějším výsledkům, všechna literatura se svými ustálenými postupy a předvídatelnými konci by se nám zdála nanejvýš zvětralá a bezcenná.“ řekl Sherlock Holmes, když jsme seděli každý z jedné strany krbu v jeho bytě na Baker Street.

„A přece mě o tom nepřesvědčíte. Případy, o kterých se píše v novinách, jsou zpravidla dost holé a dost všední. V našich policejních zprávách máme realismus dovedený do krajnosti, a přece výsledek, to je třeba přiznat, není ani poutavý, ani umělecký.“ odpověděl jsem.

„Má-li vzniknout realistický dojem, je třeba jistého výběru a uvážlivosti. To policejní zprávě chybí, protože v ní se možná klade větší důraz na otřepané fráze soudce než na podrobnosti, které pro pozorovatele obsahují samu podstatu celé věci. Spolehněte se, že nic není tak nepřirozené jako všednost.“ poznamenal Holmes.

Usmál jsem se a zavrtěl hlavou. „Docela chápu, že to tak vidíte. Samozřejmě, ve vašem postavení neoficiálního rádce a pomocníka každého, kdo si naprosto neví rady, a to na třech kontinentech, přicházíte do styku se vším, co je zvláštní a bizarní. Ale tady“ – zvedl jsem ze země ranní noviny – „podrobme to praktické zkoušce. Tady je první titulek, na který narazím: ‚Krutost manžela k manželce.‘ Je to půl sloupce tisku, ale bez čtení vím, že je mi to všechno dokonale známé. Je tam samozřejmě ta druhá žena, pití, strčení, rána, modřina, soucitná sestra nebo bytná. Ani ten nejhrubší pisálek by nevymyslel nic hrubšího.“ řekl jsem.

„Váš příklad je pro váš argument opravdu nešťastný. Tohle je Dundasova rozluka a shodou okolností jsem se zabýval objasněním několika drobností, které s ní souvisejí. Manžel byl abstinent, žádná druhá žena tam nebyla a chování, na které si manželka stěžovala, spočívalo v tom, že si zvykl zakončovat každé jídlo tím, že si vyndal umělý chrup a hodil ho po ní, což, jak uznáte, není čin, který by obvyklého vypravěče příběhů snadno napadl. Vezměte si šňupec, doktore, a přiznejte, že jsem vás ve vašem vlastním příkladu porazil.“ řekl Holmes, vzal si noviny a přelétl je očima.

Podal mi tabatěrku ze starého zlata s velkým ametystem uprostřed víčka. Její nádhera tak kontrastovala s jeho skromnými zvyky a prostým životem, že jsem se neubránil poznámce.

„Ach, zapomněl jsem, že jsme se několik týdnů neviděli. To je malá upomínka od českého krále za mou pomoc v případu dokumentů Irene Adlerové.“ řekl.

„A ten prsten?“ zeptal jsem se a pohlédl na pozoruhodný briliant, který se mu třpytil na prstě.

„Ten je od vládnoucí rodiny Holandska, ale záležitost, ve které jsem jim posloužil, byla tak choulostivá, že ji nemohu svěřit ani vám, ačkoli jste byl tak laskav a sepsal jeden či dva z mých malých problémů.“

„A máte teď nějaký rozpracovaný?“ zeptal jsem se se zájmem.

„Nějakých deset nebo dvanáct, ale žádný, který by měl nějaký zajímavý rys. Jsou důležité, rozumíte, aniž by byly zajímavé. Vlastně jsem zjistil, že obvykle právě v nedůležitých záležitostech je prostor pro pozorování a pro rychlý rozbor příčin a následků, který dává pátrání jeho půvab. Větší zločiny bývají jednodušší, protože čím větší zločin, tím zjevnější bývá zpravidla motiv. V těchto případech, s výjimkou jedné dost spletité záležitosti, kterou mi svěřili z Marseille, není nic, co by mělo zajímavé rysy. Je však možné, že než uplyne mnoho minut, budu mít něco lepšího, protože tohle je jedna z mých klientek, pokud se hodně nemýlím.“

Dáma pod oknem

Vstal ze židle a stál mezi roztaženými záclonami a díval se dolů do šedivé, bezbarvé londýnské ulice. Podíval jsem se mu přes rameno a uviděl jsem, že na chodníku naproti stojí statná žena s těžkým kožešinovým boa kolem krku a s velkým zvlněným červeným perem na klobouku se širokou krempou, který měla koketně nakloněný přes ucho, jak to kdysi nosila vévodkyně z Devonshiru. Zpod toho velkolepého ustrojení nervózně a váhavě vzhlížela k našim oknům, přičemž se kymácela dopředu a dozadu a prsty si pohrávala s knoflíky rukavic. Najednou, jako plavec, který se odrazí od břehu, se vrhla vpřed, spěšně přešla ulici a my jsme uslyšeli ostré zařinčení zvonku.

„Tyhle příznaky už jsem viděl. Kymácení na chodníku vždycky znamená srdeční záležitost. Chtěla by radu, ale není si jistá, zda ta věc není příliš choulostivá, aby se dala svěřit. A přece i tady můžeme rozlišovat. Když žena utrpí od muže vážné příkoří, už se nekymácí a obvyklým příznakem je utržený drát od zvonku. Tady můžeme předpokládat, že jde o lásku, ale že ta dívka není ani tak rozzlobená jako spíš zmatená nebo zarmoucená. Ale už jde, aby naše pochybnosti rozptýlila osobně.“ řekl Holmes a hodil cigaretu do ohně.

Zatímco mluvil, ozvalo se zaklepání na dveře a vešel poslíček v livreji s knoflíky, aby ohlásil slečnu Mary Sutherlandovou, zatímco dáma sama se tyčila za jeho malou černou postavou jako obchodní loď pod plnými plachtami za malinkým lodivodským člunem. Sherlock Holmes ji přivítal s nenucenou zdvořilostí, kterou se vyznačoval, a když zavřel dveře a s úklonou ji usadil do křesla, prohlédl si ji tím důkladným, a přece jakoby nepřítomným způsobem, který mu byl vlastní.

„Nezdá se vám, že při vaší krátkozrakosti je trochu namáhavé tolik psát na stroji?“ řekl.

„Zpočátku ano, ale teď už vím, kde jsou písmena, aniž se dívám.“ odpověděla. Pak si náhle uvědomila plný význam jeho slov, prudce sebou trhla a vzhlédla se strachem a úžasem ve své široké, dobromyslné tváři. „Vy jste o mně slyšel, pane Holmesi. Jak byste to jinak mohl všechno vědět?“ zvolala.

„To nevadí. Mým řemeslem je věci vědět. Možná jsem se vycvičil vidět to, co jiní přehlížejí. Kdyby ne, proč byste se se mnou přišla radit?“ řekl Holmes se smíchem.

„Přišla jsem k vám, pane, protože jsem o vás slyšela od paní Etheregeové, jejíhož manžela jste tak snadno našel, když už ho policie i všichni ostatní měli za mrtvého. Ach, pane Holmesi, kéž byste totéž udělal i pro mě. Nejsem bohatá, ale přece jen mám vlastních sto liber ročně, kromě toho mála, co si vydělám na stroji, a dala bych to všechno za to, abych věděla, co se stalo s panem Hosmerem Angelem.“

„Proč jste se se mnou přišla poradit v takovém spěchu?“ zeptal se Sherlock Holmes, konečky prstů spojené a oči upřené ke stropu.

V poněkud prázdné tváři slečny Mary Sutherlandové se znovu objevil polekaný výraz. „Ano, opravdu jsem z domu vyrazila jako bouře, protože mě rozzlobilo, jak lehce to všechno pan Windibank, totiž můj otec, bral. Nechtěl jít na policii a nechtěl jít k vám, a tak nakonec, když nechtěl nic dělat a pořád opakoval, že se nic zlého nestalo, mě to rozzuřilo, prostě jsem na sebe hodila věci a přišla rovnou k vám.“ řekla.

„Váš otec? Spíš váš nevlastní otec, když máte jiné jméno.“ řekl Holmes.

„Ano, můj nevlastní otec. Říkám mu otče, i když to zní taky legračně, protože je jen o pět let a dva měsíce starší než já.“

„A vaše matka žije?“

„Ach ano, matka je živá a zdravá. Nebyla jsem zrovna nadšená, pane Holmesi, když se tak brzy po otcově smrti znovu vdala, a to za muže, který byl skoro o patnáct let mladší než ona. Otec byl instalatér na Tottenham Court Road a zanechal po sobě pěkně zaběhnutý podnik, který matka vedla dál s panem Hardym, předákem. Ale když přišel pan Windibank, přiměl ji ten podnik prodat, protože on byl o hodně výš, byl obchodním cestujícím s víny. Dostali za zavedenou firmu a podíl čtyři tisíce sedm set liber, což nebylo zdaleka tolik, kolik by mohl dostat otec, kdyby byl naživu.“

Čekal jsem, že bude Sherlock Holmes nad tímhle zmateným a nesouvislým vyprávěním netrpělivý, ale naopak poslouchal s tím největším soustředěním.

„Váš vlastní malý příjem, plyne z toho podniku?“ zeptal se.

„Ach ne, pane. Je úplně oddělený a zanechal mi ho strýc Ned v Aucklandu. Je to v novozélandských cenných papírech, které nesou čtyři a půl procenta. Byly to dva tisíce pět set liber, ale já mohu sahat jen na úroky.“

„Nesmírně mě zajímáte. A protože pobíráte tak velkou částku, jako je sto liber ročně, a k tomu ještě to, co si vyděláte, nepochybně trochu cestujete a ve všem si dopřáváte. Myslím, že svobodná dáma může docela pěkně vyjít s příjmem kolem šedesáti liber.“ řekl Holmes.

„Vystačila bych si s mnohem menší částkou, pane Holmesi, ale rozumíte, dokud bydlím doma, nechci jim být na obtíž, a tak oni ty peníze užívají, dokud u nich zůstávám. To je ovšem jen dočasně. Pan Windibank vybírá každé čtvrtletí mé úroky a odevzdává je matce, a já zjišťuji, že docela dobře vyjdu s tím, co si vydělám psaním na stroji. Dostávám dvě pence za list a často napíšu patnáct až dvacet listů za den.“

„Vysvětlila jste mi své postavení velmi jasně. Tohle je můj přítel, doktor Watson, před kterým můžete mluvit stejně otevřeně jako přede mnou. Povězte nám teď laskavě všechno o vašem vztahu k panu Hosmeru Angelovi.“ řekl Holmes.

Ples plynařů

Tváře slečny Sutherlandové zalil ruměnec a nervózně si pohrávala s třásněmi svého kabátku. „Poprvé jsem ho potkala na plese plynařů. Otci, když byl naživu, posílali vstupenky, a pak si na nás vzpomněli a posílali je matce. Pan Windibank nechtěl, abychom tam šly. Nikdy nechtěl, abychom někam chodily. Úplně se rozzuřil, i když jsem chtěla jít jen na výlet nedělní školy. Ale tentokrát jsem si umínila, že půjdu, a nedala jsem se odbýt, protože jaké měl právo mi v tom bránit? Říkal, že to nejsou lidé, se kterými bychom se měly stýkat, a přitom tam měli být všichni otcovi přátelé. A říkal, že nemám nic vhodného na sebe, a přitom jsem měla svůj fialový plyš, který jsem ani jednou nevytáhla ze zásuvky. Nakonec, když už nic jiného nepomáhalo, odjel kvůli obchodům firmy do Francie, ale my jsme šly, matka a já, s panem Hardym, který býval naším předákem, a právě tam jsem potkala pana Hosmera Angela.“ řekla.

„Předpokládám, že když se pan Windibank vrátil z Francie, velmi ho rozzlobilo, že jste na ten ples šla.“ řekl Holmes.

„Ach, vzal to velmi hezky. Pamatuji si, že se zasmál, pokrčil rameny a řekl, že nemá smysl ženě něco odpírat, protože si stejně prosadí svou.“

„Rozumím. A na tom plese plynařů jste tedy, jak chápu, potkala pána jménem Hosmer Angel.“

„Ano, pane. Potkala jsem ho ten večer a druhý den přišel, aby se zeptal, zda jsme se dostaly bezpečně domů, a potom jsme se s ním setkaly, totiž, pane Holmesi, setkala jsem se s ním dvakrát na procházce, ale pak se otec zase vrátil a pan Hosmer Angel už k nám do domu nemohl chodit.“

„Ne?“

„No, víte, otec nic takového neměl rád. Nechtěl mít žádné návštěvy, pokud se tomu dalo vyhnout, a říkával, že žena má být šťastná ve vlastním rodinném kruhu. Ale jak jsem říkávala matce, žena potřebuje nejdřív vůbec nějaký svůj kruh, a já jsem svůj ještě neměla.“

„Ale co pan Hosmer Angel? Nepokusil se vás vidět?“

„No, otec měl za týden zase odjet do Francie a Hosmer mi napsal, že bude bezpečnější a lepší, když se do jeho odjezdu nebudeme vídat. Mezitím jsme si mohli psát, a on psal každý den. Dopisy jsem ráno přebírala já, takže otec se o nich nemusel dozvědět.“

„Byla jste s tím pánem v té době zasnoubená?“

„Ach ano, pane Holmesi. Zasnoubili jsme se po první procházce. Hosmer, totiž pan Angel, byl pokladníkem v jedné kanceláři na Leadenhall Street a…“

„V jaké kanceláři?“

„To je na tom to nejhorší, pane Holmesi, já to nevím.“

„Kde tedy bydlel?“

„Spával přímo v kanceláři.“

„A jeho adresu neznáte?“

„Ne, jen to, že to bylo na Leadenhall Street.“

„Kam jste tedy adresovala své dopisy?“

„Na poštu na Leadenhall Street, poste restante. Říkal, že kdyby mu je posílali do kanceláře, všichni ostatní úředníci by si ho dobírali, že dostává dopisy od dámy. Tak jsem mu nabídla, že je budu psát na stroji, jako to dělal on s těmi svými, ale to nechtěl, protože říkal, že když je píšu rukou, zdá se mu, že přicházejí ode mě, ale když jsou psané na stroji, vždycky má pocit, že se mezi nás postavil ten stroj. To vám jen ukáže, jak mě měl rád, pane Holmesi, a na jaké maličkosti myslel.“

„Bylo to nanejvýš výmluvné. Už dlouho je mou zásadou, že maličkosti jsou nekonečně nejdůležitější. Vzpomenete si ještě na nějaké jiné maličkosti týkající se pana Hosmera Angela?“ řekl Holmes.

„Byl to velmi plachý muž, pane Holmesi. Raději se se mnou procházel večer než za denního světla, protože říkal, že nesnáší, když je nápadný. Byl velmi skromný a gentlemanský. Dokonce i jeho hlas byl jemný. Řekl mi, že v mládí prodělal hnisavou angínu a měl oteklé uzliny, a že mu z toho zůstal slabý krk a váhavý, šeptavý způsob řeči. Byl vždycky dobře oblečený, velmi úhledně a prostě, ale měl slabé oči, stejně jako já, a nosil proti ostrému světlu tónované brýle.“

„Nuže, a co se stalo, když se pan Windibank, váš nevlastní otec, vrátil do Francie?“

Svatba, která se nekonala

„Pan Hosmer Angel k nám znovu přišel a navrhl, abychom se vzali, než se otec vrátí. Myslel to strašně vážně a přiměl mě přísahat s rukama na Novém zákoně, že ať se stane cokoli, vždycky mu zůstanu věrná. Matka říkala, že má úplnou pravdu, když mě nechává přísahat, a že je to známka jeho vášně. Matka mu byla od začátku nakloněná a měla ho dokonce raději než já. Pak, když mluvili o tom, že se vezmeme ještě ten týden, začala jsem se ptát na otce. Ale oba říkali, ať si s otcem nedělám starosti, ať mu to prostě řeknu až potom, a matka říkala, že to s ním urovná. To se mi moc nelíbilo, pane Holmesi. Zdálo se mi legrační žádat ho o svolení, když byl jen o pár let starší než já, ale nechtěla jsem nic dělat potají, a tak jsem otci napsala do Bordeaux, kde má firma své francouzské kanceláře. Jenže ten dopis se mi vrátil právě v den svatby ráno.“

„Minul se s ním tedy?“

„Ano, pane, protože se vydal na cestu do Anglie těsně předtím, než dopis došel.“

„Ha! To byla smůla. Vaše svatba tedy byla domluvená na pátek. Měla být v kostele?“

„Ano, pane, ale velmi skromná. Měla být u Svatého Spasitele poblíž King’s Cross a potom jsme měli mít snídani v hotelu St. Pancras. Hosmer pro nás přijel drožkou, ale protože jsme byly dvě, posadil nás obě do ní a sám nastoupil do čtyřkolového kočáru, který byl náhodou jediným dalším povozem v ulici. Do kostela jsme dorazily první, a když přijel ten čtyřkolový kočár, čekaly jsme, že z něj vystoupí, ale nevystoupil, a když kočí slezl z kozlíku a podíval se dovnitř, nebyl tam nikdo! Kočí říkal, že si nedovede představit, co se s ním stalo, protože ho viděl na vlastní oči nastupovat. To bylo minulý pátek, pane Holmesi, a od té doby jsem neviděla ani neslyšela nic, co by vrhlo nějaké světlo na to, co se s ním stalo.“

„Zdá se mi, že s vámi bylo velmi hanebně naloženo.“ řekl Holmes.

„Ach ne, pane! Byl příliš dobrý a laskavý, než aby mě takhle opustil. Vždyť celé dopoledne mi říkal, že ať se stane cokoli, mám mu zůstat věrná, a že i kdyby se stalo něco úplně nepředvídaného, co by nás rozdělilo, mám vždycky pamatovat, že jsem mu zaslíbená a že si svůj slib dřív nebo později vyžádá. Zdálo se mi to zvláštní řeči na svatební ráno, ale to, co se od té doby stalo, jim dává smysl.“

„To rozhodně dává. Vaše vlastní mínění tedy je, že ho potkala nějaká nepředvídaná katastrofa?“

„Ano, pane. Myslím, že předvídal nějaké nebezpečí, jinak by tak nemluvil. A pak si myslím, že to, co předvídal, se stalo.“

„Ale nemáte ponětí, co to mohlo být?“

„Žádné.“

„Ještě jedna otázka. Jak to vzala vaše matka?“

„Zlobila se a řekla, že už o tom nikdy nemám mluvit.“

„A váš otec? Řekla jste mu to?“

„Ano, a zdálo se, že si stejně jako já myslí, že se něco stalo a že o Hosmerovi ještě uslyším. Jak říkal, jaký zájem by mohl kdo mít na tom, přivést mě ke dveřím kostela a pak mě opustit? Kdyby si ode mě půjčil peníze nebo kdyby si mě vzal a nechal na sebe převést mé peníze, mohl by mít nějaký důvod, ale Hosmer byl v penězích velmi nezávislý a na můj jediný šilink by se ani nepodíval. A přece, co se mohlo stát? A proč nemohl napsat? Ach, napůl mě to přivádí k šílenství, když na to myslím, a v noci nezamhouřím oka.“ Vytáhla z rukávníku malý kapesník a začala do něj usedavě vzlykat.

„Podívám se na ten případ za vás a nepochybuji, že dojdeme k nějakému jednoznačnému výsledku. Nechte teď tíhu té věci na mně a už na ni nemyslete. Především se snažte, aby pan Hosmer Angel zmizel z vaší paměti, tak jako zmizel z vašeho života.“ řekl Holmes a vstal.

„Takže si nemyslíte, že ho ještě uvidím?“

„Obávám se, že ne.“

„Co se s ním tedy stalo?“

„Tuhle otázku přenechte mně. Rád bych měl jeho přesný popis a všechny jeho dopisy, které můžete postrádat.“

„Minulou sobotu jsem po něm dala inzerát do Chronicle. Tady je výstřižek a tady jsou čtyři dopisy od něj.“ řekla.

„Děkuji. A vaše adresa?“

„Lyon Place číslo třicet jedna, Camberwell.“

„Adresu pana Angela jste, jak chápu, nikdy neměla. Kde pracuje váš otec?“

„Cestuje pro firmu Westhouse a Marbank, velké dovozce bordó z Fenchurch Street.“

„Děkuji. Vypověděla jste velmi jasně. Ty papíry tu nechte a pamatujte na radu, kterou jsem vám dal. Ať je celá ta příhoda zapečetěnou knihou a nedovolte, aby ovlivnila váš život.“

„Jste velmi laskav, pane Holmesi, ale to nemohu. Zůstanu Hosmerovi věrná. Až se vrátí, najde mě připravenou.“

Co prozradil rukáv

Navzdory tomu směšnému klobouku a prázdné tváři bylo v prosté víře naší návštěvnice něco ušlechtilého, co si vynucovalo naši úctu. Položila svůj malý svazeček papírů na stůl a odešla se slibem, že přijde znovu, kdykoli ji zavoláme.

Sherlock Holmes několik minut mlčky seděl s konečky prstů stále spojenými, s nohama nataženýma před sebou a s pohledem upřeným ke stropu. Pak sundal ze stojánku starou mastnou hliněnou dýmku, která mu byla jakýmsi rádcem, zapálil si ji a opřel se v křesle; kolem něj stoupaly husté modré prstence kouře a v tváři měl výraz nekonečné malátnosti.

„Docela zajímavý studijní objekt, ta dívka. Zdála se mi zajímavější než její malý problém, který je mimochodem dost otřepaný. Když nahlédnete do mého rejstříku, najdete obdobné případy v Andoveru v sedmdesátém sedmém, a něco podobného bylo loni v Haagu. Ačkoli je ta myšlenka stará, objevila se v něm jedna nebo dvě podrobnosti, které byly pro mě nové. Ale ta dívka sama byla nanejvýš poučná.“ poznamenal.

„Zdálo se, že jste na ní vyčetl spoustu věcí, které pro mě byly úplně neviditelné.“ poznamenal jsem.

„Ne neviditelné, ale nepovšimnuté, Watsone. Nevěděl jste, kam se dívat, a tak vám uniklo všechno důležité. Nikdy vás nepřiměji, abyste pochopil důležitost rukávů, výmluvnost nehtů na palcích nebo velké věci, které mohou viset na tkaničce od bot. Tak co jste vyčetl ze vzhledu té ženy? Popište ho.“

„Nuže, měla břidlicově šedý slaměný klobouk se širokou krempou a s cihlově červeným perem. Kabátek měla černý, s našitými černými korálky a s třásněmi z drobných ozdob z černého gagátu. Šaty měla hnědé, o něco tmavší než barva kávy, s trochou fialového plyše u krku a na rukávech. Rukavice měla našedlé a na pravém ukazováčku prodřené. Bot jsem si nevšiml. Měla malé kulaté visací zlaté náušnice a celkově působila dojmem docela zámožné ženy, svým způsobem obyčejné, pohodlné a bezstarostné.“

Sherlock Holmes tiše zatleskal a uchechtl se.

„Namouduši, Watsone, vedete si úžasně. Opravdu jste si vedl velmi dobře. Je pravda, že vám uniklo všechno podstatné, ale trefil jste se do metody a máte bystré oko pro barvy. Nikdy nevěřte celkovým dojmům, chlapče, ale soustřeďte se na podrobnosti. Můj první pohled vždycky patří ženskému rukávu. U muže je možná lepší vzít nejdřív v úvahu koleno kalhot. Jak jste si všiml, ta žena měla na rukávech plyš, a to je materiál, na kterém jsou stopy nesmírně dobře vidět. Dvojitá čára kousek nad zápěstím, kde se písařka opírá o stůl, byla krásně zřetelná. Ruční šicí stroj zanechává podobnou stopu, ale jen na levé paži, a to na straně nejvzdálenější od palce, a ne přes nejširší část, jako tomu bylo zde. Pak jsem pohlédl na její tvář, a když jsem po obou stranách jejího nosu uviděl otlačeniny od skřipce, dovolil jsem si poznámku o krátkozrakosti a psaní na stroji, která ji, jak se zdálo, překvapila.“

„Překvapila mě.“

„Ale vždyť to bylo zjevné. Pak mě velice překvapilo a zaujalo, když jsem pohlédl dolů a všiml si, že boty, které měla na sobě, i když si nebyly nepodobné, byly ve skutečnosti každá z jiného páru. Jedna měla lehce zdobenou špičku a druhá hladkou. Jedna byla zapnutá jen na dva spodní knoflíky z pěti a druhá na první, třetí a pátý. Když vidíte, že mladá dáma, jinak úhledně oblečená, odešla z domu v nestejných botách, napůl zapnutých, není velkou dedukcí říct, že odcházela ve spěchu.“

„A co ještě?“ zeptal jsem se, živě zaujatý, jako vždycky, ostrým uvažováním svého přítele.

„Mimochodem jsem si všiml, že před odchodem z domu, ale až poté, co byla úplně oblečená, napsala nějaký vzkaz. Všiml jste si, že její pravá rukavice byla na ukazováčku roztržená, ale zřejmě jste neviděl, že rukavice i prst byly potřísněné fialovým inkoustem. Psala ve spěchu a namočila pero příliš hluboko. Muselo to být dnes ráno, jinak by ta skvrna na prstě nezůstala tak zřetelná. To všechno je zábavné, i když dost elementární, ale musím se vrátit k věci, Watsone. Přečetl byste mi, prosím, popis pana Hosmera Angela z inzerátu?“

Podržel jsem malý tištěný výstřižek proti světlu. „Pohřešuje se od rána čtrnáctého pán jménem Hosmer Angel. Výška asi pět stop a sedm palců, silné postavy, nažloutlé pleti, černé vlasy, uprostřed trochu plešatý, husté černé licousy a knír, tónované brýle, lehká vada řeči. Když byl naposledy spatřen, měl na sobě černý kabát s hedvábnými klopami, černou vestu, zlatý řetízek k hodinkám a šedé kalhoty z tvídu Harris, přes boty s gumovými vsadkami hnědé kamaše. Je známo, že byl zaměstnán v kanceláři na Leadenhall Street. Kdo přinese… a tak dále, a tak dále.“ stálo ve výstřižku.

„To stačí. Co se týče dopisů, jsou velmi všední. Není v nich naprosto žádná stopa k panu Angelovi, kromě toho, že jednou cituje Balzaca. Je tu však jeden pozoruhodný bod, který vás nepochybně zarazí.“ řekl Holmes a pokračoval, zatímco je přehlížel.

„Jsou psané na stroji.“ poznamenal jsem.

„Nejen to, ale i podpis je napsaný na stroji. Podívejte se na to úhledné malé ‚Hosmer Angel‘ dole. Je tam datum, vidíte, ale žádná adresa kromě Leadenhall Street, což je dost neurčité. Ten bod s podpisem je velmi výmluvný, vlastně ho můžeme nazvat průkazným.“

„Průkazným pro co?“

„Můj milý příteli, je možné, že nevidíte, jak silně se týká celého případu?“

„Nemohu říct, že bych to viděl, leda by chtěl mít možnost svůj podpis zapřít, kdyby byla podána žaloba pro porušení slibu manželství.“

„Ne, o to nešlo. Každopádně napíšu dva dopisy, které by měly celou věc rozhodnout. Jeden firmě v City, druhý nevlastnímu otci té mladé dámy, panu Windibankovi, s dotazem, zda by se s námi mohl setkat zítra v šest hodin večer. Je lepší jednat s mužskými příbuznými. A teď, doktore, nemůžeme nic dělat, dokud nepřijdou odpovědi na ty dopisy, takže můžeme svůj malý problém zatím odložit na poličku.“

Měl jsem tolik důvodů věřit v jemné schopnosti uvažování svého přítele a v jeho mimořádnou energii při činu, že jsem cítil, že musí mít nějaké pevné důvody pro tu jistotu a nenucenost, s jakou zacházel s podivnou záhadou, kterou měl rozluštit. Jen jednou jsem ho viděl selhat, v případě českého krále a fotografie Irene Adlerové. Ale když jsem si vzpomněl na tajuplnou záležitost Znamení čtyř a na neobyčejné okolnosti spojené se Studií v šarlatové, cítil jsem, že by to musela být opravdu podivná spleť, kterou by nedokázal rozmotat.

Opustil jsem ho tedy, zatímco dál bafal ze své černé hliněné dýmky, s přesvědčením, že až příští večer přijdu znovu, zjistím, že má v rukou všechny stopy, které povedou k odhalení totožnosti zmizelého ženicha slečny Mary Sutherlandové.

Návštěva nevlastního otce

V té době mě zaměstnával velmi vážný lékařský případ a celý následující den jsem strávil u lůžka nemocného. Teprve krátce před šestou jsem byl volný, mohl jsem skočit do drožky a dojet na Baker Street, napůl ve strachu, že přijdu příliš pozdě, abych byl přítomen rozuzlení té malé záhady. Našel jsem však Sherlocka Holmese samotného, napůl spícího, s dlouhým hubeným tělem schouleným v hloubi křesla. Hrozivá řada lahví a zkumavek, spolu s pronikavým, čistým pachem kyseliny chlorovodíkové, mi prozradila, že strávil den chemickou prací, kterou měl tak rád.

„Nuže, vyřešil jste to?“ zeptal jsem se, když jsem vstoupil.

„Ano. Byl to hydrogensíran barnatý.“

„Ne, ne, tu záhadu!“ vykřikl jsem.

„Ach, tu! Myslel jsem na tu sůl, na které jsem pracoval. V té věci nikdy žádná záhada nebyla, i když, jak jsem včera řekl, některé podrobnosti jsou zajímavé. Jedinou vadou na kráse je, že na toho ničemu, obávám se, nedosáhne žádný zákon.“

„Kdo to tedy byl a proč opustil slečnu Sutherlandovou?“

Ta otázka mi sotva vyšla z úst a Holmes ještě ani neotevřel rty k odpovědi, když jsme uslyšeli na chodbě těžké kroky a zaklepání na dveře.

„To je nevlastní otec té dívky, pan James Windibank. Napsal mi, že tu bude v šest. Dále!“ řekl Holmes.

Muž, který vstoupil, byl statný, středně vysoký chlapík, asi třicetiletý, hladce oholený, nažloutlé pleti, s úlisným, podbízivým vystupováním a s párem neobyčejně bystrých a pronikavých šedých očí. Vrhl na každého z nás tázavý pohled, položil svůj lesklý cylindr na příborník a s lehkou úklonou se bokem vsoukal na nejbližší židli.

„Dobrý večer, pane Jamesi Windibanku. Myslím, že tenhle dopis psaný na stroji je od vás, a v něm jste si se mnou domluvil schůzku na šestou hodinu?“ řekl Holmes.

„Ano, pane. Obávám se, že jdu trochu pozdě, ale víte, nejsem tak docela svým pánem. Je mi líto, že vás slečna Sutherlandová obtěžovala s touhle maličkostí, protože si myslím, že je mnohem lepší neprat takové špinavé prádlo na veřejnosti. Přišla sem docela proti mé vůli, ale je to velmi vznětlivá a impulzivní dívka, jak jste si možná všiml, a když si něco umane, nedá se snadno zvládnout. Vám jsem to samozřejmě tolik nezazlíval, protože nemáte nic společného s úřední policií, ale není příjemné, když se o takovém rodinném neštěstí roznese řeč. Kromě toho je to zbytečný výdaj, protože jak byste mohl toho Hosmera Angela najít?“

„Naopak, mám všechny důvody věřit, že se mi podaří pana Hosmera Angela objevit.“ řekl Holmes klidně.

Pan Windibank sebou prudce trhl a upustil rukavice. „To rád slyším.“ řekl.

„Je to zvláštní věc, že psací stroj má vlastně právě tolik osobitosti jako lidský rukopis. Pokud nejsou úplně nové, žádné dva nepíšou přesně stejně. Některá písmena se opotřebují víc než jiná a některá jen z jedné strany. Všimněte si, pane Windibanku, že v tomhle vašem dopise je u písmene e vždycky trochu rozmazané místo a že písmeno r má drobnou vadu na ocásku. Je tu ještě čtrnáct dalších zvláštností, ale tyhle jsou nejnápadnější.“ poznamenal Holmes.

„Veškerou korespondenci v kanceláři píšeme na tomhle stroji a nepochybně je trochu opotřebovaný.“ odpověděl náš host a bystře pohlédl na Holmese svýma jasnýma očkama.

„A teď vám ukážu něco, co je opravdu velmi zajímavá studie, pane Windibanku. Někdy v příštích dnech mám v úmyslu napsat další malou monografii o psacím stroji a jeho vztahu ke zločinu. Je to téma, kterému jsem věnoval jistou pozornost. Mám tady čtyři dopisy, které údajně pocházejí od zmizelého muže. Všechny jsou psané na stroji. V každém z nich jsou nejen rozmazaná e a r bez ocásku, ale všimnete si, pokud se chcete podívat mou lupou, že je tam i těch čtrnáct dalších zvláštností, o kterých jsem se zmínil.“ pokračoval Holmes.

Pan Windibank vyskočil ze židle a vzal si klobouk. „Nemohu ztrácet čas takovými fantastickými řečmi, pane Holmesi. Jestli toho muže dokážete chytit, tak ho chyťte a dejte mi vědět, až to uděláte.“ řekl.

„Jistě. Dávám vám tedy vědět, že jsem ho chytil!“ řekl Holmes, přistoupil ke dveřím a otočil klíčem v zámku.

„Cože! Kde?“ vykřikl pan Windibank, zbledl až do rtů a rozhlížel se kolem sebe jako krysa v pasti.

„Ach, tak to nepůjde, opravdu ne. Z toho se nijak nevyvléknete, pane Windibanku. Je to až příliš průhledné a byla to velmi špatná poklona, když jste řekl, že nemohu vyřešit tak jednoduchou otázku. Tak je to správně! Posaďte se a promluvíme si o tom.“ řekl Holmes uhlazeně.

Náš host se zhroutil do židle s příšerně bledou tváří a s kapkami potu lesknoucími se na čele. „To… to není trestné.“ koktal.

„Velice se obávám, že není. Ale mezi námi, Windibanku, byl to v malém měřítku ten nejkrutější, nejsobečtější a nejbezcitnější kousek, jaký jsem kdy viděl. Teď mi dovolte, abych prošel průběh událostí, a vy mě opravte, kdybych se mýlil.“

Muž seděl schoulený v židli s hlavou klesnutou na prsa jako člověk, který je úplně zdrcený. Holmes si opřel nohy o roh krbové římsy, opřel se s rukama v kapsách a začal mluvit, jak se zdálo, spíš sám k sobě než k nám.

Rozuzlení

„Ten muž si vzal kvůli penězům ženu mnohem starší, než byl sám, a užíval peníze dcery, dokud s nimi bydlela. Na lidi v jejich postavení to byla značná částka a její ztráta by znamenala vážný rozdíl. Stálo za to vynaložit úsilí, aby si ji udržel. Dcera byla dobré a milé povahy, ale citová a vřelá, takže bylo zřejmé, že se svými slušnými osobními přednostmi a malým příjmem nezůstane dlouho svobodná. Její sňatek by ovšem znamenal ztrátu sta liber ročně, takže co udělá její nevlastní otec, aby mu zabránil? Zvolí zjevnou cestu, drží ji doma a zakazuje jí vyhledávat společnost lidí jejího věku. Brzy však zjistil, že to nebude fungovat navždy. Začala být neklidná, trvala na svých právech a nakonec oznámila svůj pevný úmysl jít na jistý ples. Co udělá její chytrý nevlastní otec pak? Dostane nápad, který dělá větší čest jeho hlavě než jeho srdci. Se srozuměním a s pomocí své ženy se přestrojil, zakryl ty bystré oči tónovanými brýlemi, zamaskoval obličej knírem a hustými licousy, ztlumil ten jasný hlas do podbízivého šepotu a, dvojnásob jistý díky dívčině krátkozrakosti, vystoupí jako pan Hosmer Angel a odhání ostatní nápadníky tím, že se jí dvoří sám.“ řekl.

„Zpočátku to byl jen žert. Nikdy jsme si nemysleli, že se tak nechá unést.“ zasténal náš host.

„Velmi pravděpodobně ne. Ať je to jakkoli, mladá dáma se rozhodně nechala unést, a protože byla pevně přesvědčená, že její nevlastní otec je ve Francii, podezření ze zrady ji ani na okamžik nenapadlo. Lichotila jí pozornost toho pána a účinek ještě znásobil hlasitě vyslovovaný obdiv její matky. Pak začal pan Angel chodit na návštěvy, protože bylo zřejmé, že má-li to mít skutečný účinek, je třeba tu věc dotáhnout tak daleko, jak to jen půjde. Byly schůzky a zasnoubení, které konečně zajistilo, že se dívčiny city neobrátí k nikomu jinému. Jenže ten klam se nedal udržovat navždy. Ty předstírané cesty do Francie byly dost těžkopádné. Bylo jasné, že je třeba celou věc ukončit tak dramaticky, aby to v mysli mladé dámy zanechalo trvalý dojem a na nějaký čas jí zabránilo pohlédnout na jiného nápadníka. Odtud ty sliby věrnosti vynucené na Novém zákoně a odtud také narážky na možnost, že se v den svatby ráno něco stane. James Windibank chtěl, aby byla slečna Sutherlandová k Hosmeru Angelovi tak připoutaná a tak nejistá jeho osudem, aby přinejmenším příštích deset let nevyslechla jiného muže. Dovedl ji až ke dveřím kostela, a pak, protože dál už jít nemohl, pohodlně zmizel starým trikem, kdy se nastoupí jedněmi dvířky čtyřkolového kočáru a vystoupí druhými. Myslím, že takový byl řetěz událostí, pane Windibanku!“

Zatímco Holmes mluvil, náš host trochu nabyl ztracené jistoty a teď vstal ze židle s chladným úšklebkem v bledé tváři.

„Možná je to tak a možná ne, pane Holmesi. Ale jestli jste tak bystrý, měl byste být dost bystrý na to, abyste věděl, že teď porušujete zákon vy, a ne já. Od začátku jsem neudělal nic trestného, ale dokud ty dveře držíte zamčené, vystavujete se žalobě pro násilí a protiprávní omezování svobody.“ řekl.

„Zákon na vás, jak říkáte, nedosáhne. A přece nikdy nebyl muž, který by si trest zasloužil víc. Kdyby ta mladá dáma měla bratra nebo přítele, měl by vám přetáhnout bičem přes záda. U všech všudy!“ řekl Holmes, odemkl a dokořán otevřel dveře, a pokračoval, zrudlý při pohledu na hořký úšklebek na mužově tváři: „Nepatří to k mým povinnostem vůči klientce, ale tady mám po ruce jezdecký bičík a myslím, že si dopřeju…“ Udělal dva rychlé kroky k bičíku, ale než ho stačil uchopit, ozval se na schodech divoký dupot, těžké domovní dveře bouchly a z okna jsme viděli, jak pan James Windibank utíká, co mu síly stačí, dolů ulicí.

„To je ale chladnokrevný ničema! Ten chlapík bude stoupat od zločinu ke zločinu, až udělá něco velmi zlého a skončí na šibenici. Ten případ v některých ohledech nebyl úplně bez zajímavosti.“ řekl Holmes se smíchem, když se znovu svalil do křesla.

„Ještě teď úplně nevidím všechny kroky vaší úvahy.“ poznamenal jsem.

„Nuže, samozřejmě bylo od začátku zřejmé, že ten pan Hosmer Angel musí mít pro své podivné chování nějaký silný důvod, a stejně jasné bylo, že jediný, kdo z té příhody, pokud jsme mohli vidět, skutečně těžil, byl nevlastní otec. Pak byl výmluvný fakt, že ti dva muži nikdy nebyli spolu, ale že se jeden vždycky objevil, když byl ten druhý pryč. Stejně tak tónované brýle a zvláštní hlas, které oba ukazovaly na přestrojení, jako i husté licousy. Všechna má podezření potvrdilo jeho zvláštní počínání, když svůj podpis psal na stroji, z čehož ovšem plynulo, že jeho rukopis jí byl tak důvěrně známý, že by poznala i ten nejmenší vzorek. Vidíte, všechny tyhle jednotlivé skutečnosti spolu s mnoha menšími ukazovaly stejným směrem.“

„A jak jste je ověřil?“

„Jakmile jsem svého muže jednou odhalil, bylo snadné získat potvrzení. Znal jsem firmu, pro kterou ten muž pracoval. Vzal jsem tištěný popis, vyškrtl z něj všechno, co mohlo být výsledkem přestrojení, licousy, brýle, hlas, a poslal jsem ho firmě s žádostí, aby mi sdělili, zda odpovídá popisu některého z jejich obchodních cestujících. Zvláštností psacího stroje jsem si už všiml a napsal jsem samotnému muži na jeho obchodní adresu, zda by sem přišel. Jak jsem čekal, jeho odpověď byla psaná na stroji a vykazovala tytéž bezvýznamné, ale charakteristické vady. Stejnou poštou mi přišel dopis od firmy Westhouse a Marbank z Fenchurch Street, že popis ve všech ohledech odpovídá jejich zaměstnanci Jamesi Windibankovi. A to je vše!“

„A slečna Sutherlandová?“

„Když jí to řeknu, nebude mi věřit. Možná si vzpomínáte na staré perské rčení: ‚Nebezpečí hrozí tomu, kdo bere tygří mládě, a nebezpečí i tomu, kdo vytrhne ženě iluzi.‘ V Háfizovi je stejně rozumu jako v Horatiovi a stejně znalosti světa.“