Ukradený bílý slon

Ukradený bílý slon

Tato povídka byla vynechána z knihy A Tramp Abroad, protože se obávali, že některé podrobnosti jsou přehnané a jiné že nejsou pravdivé. Než se ukázalo, že tato podezření jsou neopodstatněná, kniha už byla v tisku. Mark Twain.

Tento podivuhodný příběh mi vyprávěl náhodný známý z železnice. Byl to pán, kterému bylo přes sedmdesát let, a jeho skrz naskrz dobrá a laskavá tvář i vážné a upřímné vystupování vtiskly každému slovu, které vyšlo z jeho úst, nezaměnitelnou pečeť pravdy. Řekl:

Víte, s jakou úctou se k královskému bílému slonovi v Siamu chovají obyvatelé té země. Víte, že je zasvěcen králům, že ho smějí vlastnit jedině králové a že v jistém smyslu stojí dokonce nad králi, protože se mu dostává nejen pocty, ale i uctívání. Nuže dobrá. Před pěti lety, když mezi Velkou Británií a Siamem vznikly spory o hraniční čáru, brzy se ukázalo, že pravdu neměl Siam. Proto bylo vše rychle napraveno a britský zástupce prohlásil, že je spokojen a že minulost se má zapomenout. Siamskému králi se tím velice ulevilo, a zčásti na znamení vděčnosti, zčásti snad i proto, aby smazal poslední stopu nevole, kterou by k němu Anglie mohla ještě chovat, chtěl poslat královně dar. Podle východních představ je to jediný spolehlivý způsob, jak si usmířit nepřítele. Ten dar neměl být jen královský, ale nadmíru královský. A jaký dar by se k tomu hodil lépe než bílý slon? Mé postavení v indické státní službě bylo takové, že mě uznali za obzvlášť hodna té pocty a svěřili mi doručení daru Jejímu Veličenstvu. Pro mě, mé sluhy i pro důstojníky a ošetřovatele slona byla vypravena loď a v náležitý čas jsem přistál v newyorském přístavu a umístil svého královského svěřence do znamenitého ubytování v Jersey City. Bylo nutné tam nějaký čas zůstat, aby zvíře nabralo sil, než se vydáme na další plavbu.

Noc, kdy slon zmizel

Čtrnáct dní šlo všechno dobře, a pak začalo mé neštěstí. Bílého slona ukradli! Vzbudili mě uprostřed noci a oznámili mi tu strašlivou pohromu. Několik chvil jsem byl hrůzou a úzkostí bez sebe, byl jsem bezradný. Pak jsem se uklidnil a sebral myšlenky. Brzy jsem viděl, co mám dělat, neboť pro rozumného člověka existovala jen jediná cesta. Ač bylo pozdě, spěchal jsem do New Yorku a požádal strážníka, aby mě dovedl na velitelství detektivního sboru. Naštěstí jsem přišel včas, i když náčelník sboru, slavný inspektor Blunt, se právě chystal odejít domů. Byl to muž prostřední výšky a podsadité postavy, a když hluboce přemýšlel, měl ve zvyku svraštit obočí a zamyšleně si poklepávat prstem na čelo, takže na vás hned udělal dojem, že stojíte před člověkem nikoli obyčejného ražení. Už pouhý pohled na něj mi dodal důvěry a naděje. Vyložil jsem mu, proč přicházím. Ani v nejmenším ho to nevyvedlo z míry. Na jeho železném sebeovládání to nezanechalo o nic větší viditelnou stopu, než kdybych mu řekl, že mi někdo ukradl psa. Pokynul mi, abych se posadil, a klidně řekl:

„Dovolte, abych chvilku přemýšlel.“

Nato se posadil ke stolu ve své kanceláři a opřel si hlavu o ruku. Na druhém konci místnosti pracovalo několik písařů a skřípání jejich per bylo jediné, co jsem dalších šest nebo sedm minut slyšel. Inspektor tam zatím seděl ponořený do myšlenek. Konečně zvedl hlavu a v pevných rysech jeho tváře bylo něco, z čeho jsem poznal, že jeho mozek odvedl svou práci a plán je hotov. Pak promluvil, a jeho hlas byl tichý a působivý:

„Tohle není obyčejný případ. Každý krok se musí udělat obezřetně a každý musí být jistý, než se odvážíme dalšího. A musí se zachovat tajemství, tajemství hluboké a naprosté. S nikým o té věci nemluvte, ani s reportéry. O ty se postarám já. Zařídím, aby se dozvěděli jen to, co se mi bude hodit.“ Stiskl zvonek a objevil se mladík. „Alaricu, vyřiďte reportérům, ať zatím počkají.“ Chlapec odešel. „A teď k věci, a to soustavně. V mém řemesle se bez přísné a podrobné metody nedá ničeho dosáhnout.“

Vzal pero a papír. „Tak tedy, jméno slona?“

„Hassan Ben Ali Ben Selim Abdallah Mohammed Moisé Alhammal Jamsetjejeebhoy Dhuleep Sultan Ebu Bhudpoor.“

„Velmi dobře. Křestní jméno?“

„Jumbo.“

„Velmi dobře. Místo narození?“

„Hlavní město Siamu.“

„Rodiče žijí?“

„Ne, zemřeli.“

„Měli kromě něj ještě nějaké potomstvo?“

„Žádné. Byl jedináček.“

„Velmi dobře. V tomto bodě to stačí. Teď prosím slona popište a nevynechejte žádnou podrobnost, ať je sebebezvýznamnější. Totiž bezvýznamná z vašeho hlediska. Pro lidi mého povolání bezvýznamné podrobnosti nejsou. Vůbec neexistují.“

Já jsem popisoval, on psal. Když jsem skončil, řekl:

„Teď poslouchejte. Jestli jsem se v něčem spletl, opravte mě.“

Přečetl následující:

„Výška necelých šest metrů. Délka od vrcholu čela po kořen ocasu bezmála osm metrů. Délka chobotu skoro pět metrů. Délka ocasu necelé dva metry. Celková délka včetně chobotu a ocasu čtrnáct a půl metru. Délka klů necelé tři metry. Uši odpovídají těmto rozměrům. Stopa připomíná otisk, který zůstane, když se ve sněhu postaví sud na dno. Barva slona matně bílá. V každém uchu má díru velikosti talíře k zavěšování šperků. Ve zvláštní míře má ve zvyku stříkat vodu na přihlížející a týrat chobotem nejen osoby, s nimiž je obeznámen, ale i úplně cizí lidi. Mírně kulhá na pravou zadní nohu a v levém podpaží má malou jizvu po dávném vředu. V době krádeže měl na sobě věžičku se sedadly pro patnáct osob a podsedlovou pokrývku ze zlatohlavu velikosti obyčejného koberce.“

Popis, fotografie a odměna

Chyby tam nebyly žádné. Inspektor stiskl zvonek, podal popis Alaricovi a řekl:

„Dejte toho okamžitě vytisknout padesát tisíc výtisků a rozešlete je poštou do všech detektivních kanceláří a zastaváren na celém kontinentu.“ Alaric odešel. „Tak, zatím to jde dobře. Dále musím mít fotografii toho majetku.“

Jednu jsem mu dal. Kriticky si ji prohlédl a řekl:

„Musí stačit, když nemáme nic lepšího. Ale má chobot stočený a zastrčený do tlamy. To je nešťastné a mohlo by to klamat, protože obvykle ho samozřejmě takhle nedrží.“ Stiskl zvonek.

„Alaricu, dejte z té fotografie hned zrána zhotovit padesát tisíc kopií a rozešlete je spolu s popisnými oběžníky.“

Alaric odešel splnit rozkazy. Inspektor řekl:

„Bude samozřejmě nutné vypsat odměnu. Jak vysokou?“

„Jakou částku byste navrhoval?“

„Pro začátek bych řekl… no, dvacet pět tisíc dolarů. Je to spletitá a obtížná záležitost. Existuje tisíc únikových cest a příležitostí k úkrytu. Ti zloději mají všude přátele a kumpány…“

„Proboha, vy víte, kdo to je?“

Ostražitá tvář, zvyklá skrývat myšlenky a city uvnitř, mi nedala žádné znamení, a stejně tak ani odpověď, pronesená zcela klidně:

„Na tom nezáleží. Možná vím, možná nevím. Obvykle si podle způsobu práce a podle velikosti kořisti, po které člověk jde, uděláme docela dobrou představu, o koho jde. Tentokrát nemáme co do činění s kapsářem ani se zlodějíčkem z předsíní, s tím počítejte. Tenhle majetek nesebral žádný začátečník. Ale jak jsem říkal, vezmeme-li v úvahu, kolik se bude muset nacestovat a jak pečlivě budou zloději cestou zametat stopy, může být dvacet pět tisíc příliš malá částka. Přesto myslím, že stojí za to začít právě s ní.“

Určili jsme tedy pro začátek tuto částku. Pak ten muž, jemuž neunikla jediná věc, která by snad mohla posloužit jako stopa, řekl:

„V dějinách detektivní práce jsou případy, kdy byli zločinci odhaleni podle zvláštností svých chutí. Tak co ten slon jí, a kolik?“

„Inu, co se týče toho, co jí, sní cokoli. Sní člověka, sní Bibli. Sní cokoli mezi člověkem a Biblí.“

Co všechno slon sní

„Dobře, opravdu velmi dobře, ale příliš obecné. Potřebujeme podrobnosti. Podrobnosti jsou v našem řemesle to jediné cenné. Tak tedy, co se týče lidí. Kolik lidí sní při jednom jídle, nebo chcete-li, za jeden den, jsou-li čerství?“

„Bylo by mu jedno, jestli jsou čerství, nebo ne. Při jednom jídle by snědl pět obyčejných mužů.“

„Velmi dobře. Pět mužů, to si zapíšeme. Jakým národnostem by dával přednost?“

„Na národnosti mu nezáleží. Dává přednost známým, ale proti cizím nemá předsudky.“

„Velmi dobře. A teď ty Bible. Kolik Biblí by snědl při jednom jídle?“

„Snědl by celé vydání.“

„To není dost přesné. Myslíte obyčejnou Bibli v osmerkovém formátu, nebo velkou rodinnou s ilustracemi?“

„Myslím, že ilustrace by mu byly lhostejné. Totiž myslím, že by si ilustrací necenil víc než prostého tisku.“

„Ne, nechápete, kam mířím. Mluvím o objemu. Obyčejná Bible v osmerce váží asi jeden kilogram, kdežto velká kvartová s ilustracemi pět nebo šest kilogramů. Kolik Biblí s Doréovými ilustracemi by snědl při jednom jídle?“

„Kdybyste toho slona znal, neptal byste se. Vzal by, co by měli.“

„Tak to tedy vyjádřete v dolarech a centech. Nějak se k tomu dobrat musíme. Doréova Bible stojí sto dolarů za výtisk, v juchtové kůži, se zkosenými deskami.“

„Potřeboval by jich asi za padesát tisíc dolarů. Řekněme vydání o pěti stech výtiscích.“

„No, to už je přesnější. To si zapíšu. Velmi dobře. Má rád lidi a Bible. Zatím to jde. Co ještě jí? Chci podrobnosti.“

„Nechá Bible kvůli cihlám, nechá cihly kvůli lahvím, nechá lahve kvůli šatům, nechá šaty kvůli kočkám, nechá kočky kvůli ústřicím, nechá ústřice kvůli šunce, nechá šunku kvůli cukru, nechá cukr kvůli koláči, nechá koláč kvůli bramborám, nechá brambory kvůli otrubám, nechá otruby kvůli senu, nechá seno kvůli ovsu, nechá oves kvůli rýži, protože na té byl hlavně odchován. Není vůbec nic, co by nesnědl, kromě evropského másla, a to by snědl taky, kdyby ho dokázal ochutnat.“

„Velmi dobře. Celkové množství při jednom jídle, řekněme asi…“

„Nu, něco mezi čtvrt a půl tunou.“

„A pije…“

„Všechno, co je tekuté. Mléko, vodu, whisky, melasu, ricinový olej, kamfin, kyselinu karbolovou. Nemá smysl zabíhat do podrobností. Jakákoli tekutina vás napadne, zapište ji. Vypije všechno, co je tekuté, kromě evropské kávy.“

„Velmi dobře. A co do množství?“

„Zapište pět až patnáct sudů. Jeho žízeň kolísá, ostatní chutě ne.“

„Tohle všechno je neobvyklé. Mělo by to poskytnout docela dobré stopy k jeho vypátrání.“

Stiskl zvonek.

Rozkazy kapitánu Burnsovi

„Alaricu, zavolejte kapitána Burnse.“

Burns se dostavil. Inspektor Blunt mu vyložil celou záležitost, podrobnost po podrobnosti. Pak promluvil jasným, rozhodným hlasem muže, který má plány v hlavě přesně utříděné a je zvyklý velet:

„Kapitáne Burnsi, určete detektivy Jonese, Davise, Halseyho, Batese a Hacketta, aby sledovali slona.“

„Ano, pane.“

„Určete detektivy Mosese, Dakina, Murphyho, Rogerse, Tuppera, Higginse a Bartholomewa, aby sledovali zloděje.“

„Ano, pane.“

„Postavte silnou stráž, stráž třiceti vybraných mužů se třiceti dalšími na vystřídání, k místu, odkud byl slon ukraden. Ať tam ve dne v noci přísně hlídají a nikoho nepouštějí blíž, kromě reportérů, bez mého písemného zmocnění.“

„Ano, pane.“

„Rozmístěte detektivy v civilu na nádražích, v přístavištích parníků a převozů a na všech silnicích vedoucích z Jersey City, s rozkazem prohledat všechny podezřelé osoby.“

„Ano, pane.“

„Vybavte všechny ty muže fotografií slona a připojeným popisem a nařiďte jim, aby prohledali všechny vlaky, odplouvající převozní lodě i ostatní plavidla.“

„Ano, pane.“

„Kdyby se slon našel, ať je zadržen a zpráva mi bude zaslána telegrafem.“

„Ano, pane.“

„Ať jsem okamžitě zpraven, kdyby se našly nějaké stopy. Otisky zvířecích nohou nebo něco takového.“

„Ano, pane.“

„Opatřete rozkaz, aby přístavní policie bedlivě hlídkovala podél nábřeží.“

„Ano, pane.“

„Vyšlete detektivy v civilu po všech železnicích, na sever až do Kanady, na západ až do Ohia, na jih až do Washingtonu.“

„Ano, pane.“

„Rozmístěte odborníky na všechny telegrafní úřady, ať naslouchají všem zprávám, a ať si dají všechny šifrované depeše vyložit.“

„Ano, pane.“

„Ať se to všechno provede v nejpřísnějším utajení. Pamatujte, v naprosto neproniknutelném utajení.“

„Ano, pane.“

„Hlaste se mi bez meškání v obvyklou hodinu.“

„Ano, pane.“

„Jděte!“

„Ano, pane.“

Byl pryč.

Inspektor Blunt byl chvíli zamlklý a zamyšlený, zatímco oheň v jeho oku chladl a uhasínal. Pak se ke mně obrátil a klidným hlasem řekl:

„Nemám ve zvyku se chlubit, to není můj zvyk. Ale… slona najdeme.“

Vřele jsem mu stiskl ruku a poděkoval mu. A to poděkování jsem opravdu cítil. Čím víc jsem toho muže poznával, tím víc se mi líbil, tím víc jsem ho obdivoval a tím víc jsem žasl nad tajemnými divy jeho povolání. Pak jsme se na noc rozloučili a já šel domů s mnohem šťastnějším srdcem, než s jakým jsem k němu do kanceláře přišel.

Jedenáct teorií v novinách

Druhý den ráno to bylo ve všech novinách, do nejmenších podrobností. Byly tam dokonce i přídavky: „teorie“ detektiva Toho, detektiva Onoho a detektiva Ještě Jiného o tom, jak byla krádež provedena, kdo jsou zloději a kam se s kořistí uchýlili. Těch teorií bylo jedenáct a pokrývaly všechny možnosti. Už jen tato skutečnost ukazuje, jak nezávislí myslitelé detektivové jsou. Žádné dvě teorie nebyly stejné, ba ani si příliš nepodobaly, s výjimkou jednoho nápadného bodu, v němž se všech jedenáct teorií naprosto shodovalo. Totiž že ačkoli zadní stěna mé budovy byla vylomená a jediné dveře zůstaly zamčené, slona neodvedli tou trhlinou, ale nějakým jiným, dosud neobjeveným východem. Všichni se shodovali, že zloději tu trhlinu udělali jen proto, aby svedli detektivy na falešnou stopu. Mně ani nikomu jinému z laiků by to možná nikdy nenapadlo, ale detektivy to neoklamalo ani na okamžik. A tak právě to, o čem jsem se domníval, že na tom není nic záhadného, byla ve skutečnosti věc, v níž jsem se mýlil nejvíc. Všech jedenáct teorií jmenovalo domnělé zloděje, ale žádné dvě nejmenovaly tytéž. Celkový počet podezřelých osob činil třicet sedm. Všechny novinové zprávy končily tím nejdůležitějším názorem ze všech, názorem vrchního inspektora Blunta. Část tohoto prohlášení zněla takto:

Náčelník ví, kdo jsou oba hlavní pachatelé, totiž Cihla Duffy a Zrzek McFadden. Deset dní předtím, než byla krádež spáchána, už věděl, že se o ni pokusí, a nenápadně dal oba tyto proslulé padouchy sledovat. Bohužel v inkriminovanou noc se jejich stopa ztratila, a než se ji podařilo znovu najít, ptáček už uletěl. Totiž slon.

Duffy a McFadden jsou nejodvážnější lotři v oboru. Náčelník má důvody se domnívat, že jsou to právě ti muži, kteří loni v zimě za kruté noci ukradli z detektivního velitelství kamna. Následkem toho byli náčelník i všichni přítomní detektivové do rána v rukou lékařů, někteří s omrzlýma nohama, jiní s omrzlými prsty, ušima a jinými údy.

Když jsem si přečetl první polovinu, žasl jsem víc než kdy jindy nad podivuhodnou bystrostí toho zvláštního muže. Nejen že jasným zrakem viděl všechno v přítomnosti, ale ani budoucnost před ním nemohla zůstat skryta. Brzy jsem byl v jeho kanceláři a řekl jsem, že si nemohu pomoci a přál bych si, aby ty muže dal zatknout a předešel tak potížím a ztrátě. Jeho odpověď však byla prostá a nevyvratitelná:

„Naším úkolem není zločinům předcházet, ale trestat je. A nemůžeme je trestat, dokud nejsou spáchány.“

Poznamenal jsem, že utajení, s nímž jsme začali, noviny pokazily. Byly zveřejněny nejen všechny naše skutečnosti, ale i všechny naše plány a záměry. Dokonce byly jmenovány všechny podezřelé osoby. Ty se teď nepochybně převléknou nebo se ukryjí.

Sláva je chleba detektiva

„Jen ať. Až na ně budu připraven, zjistí, že má ruka na ně v jejich skrýších dopadne neomylně jako ruka osudu. Co se týče novin, musíme s nimi vycházet. Sláva, pověst, neustálá zmínka na veřejnosti, to je pro detektiva chleba s máslem. Musí zveřejnit svá fakta, jinak si lidé budou myslet, že žádná nemá. Musí zveřejnit svou teorii, protože nic není tak podivné a nápadné jako detektivova teorie a nic mu nevynese tolik užaslé úcty. Musíme zveřejnit své plány, protože ty noviny nutně chtějí mít, a nemohli bychom jim je odepřít, aniž bychom je urazili. Musíme veřejnosti neustále ukazovat, co děláme, jinak si bude myslet, že neděláme nic. Je mnohem příjemnější, když noviny napíšou: ‚Důmyslná a mimořádná teorie inspektora Blunta je následující,‘ než když napíšou něco nepříjemného, nebo ještě hůř, něco jízlivého.“

„Chápu váhu toho, co říkáte. Ale všiml jsem si, že v jedné části vašeho dnešního vyjádření pro noviny jste odmítl prozradit svůj názor na jistou vedlejší otázku.“

„Ano, to děláme vždycky. Má to dobrý účinek. A kromě toho jsem si na tu otázku stejně žádný názor neutvořil.“

Složil jsem u inspektora značnou částku peněz na krytí běžných výdajů a posadil se, abych čekal na zprávy. Očekávali jsme, že telegramy začnou přicházet každou chvíli. Mezitím jsem si znovu přečetl noviny a také náš popisný oběžník a všiml jsem si, že naše odměna dvacet pět tisíc dolarů je zřejmě vypsána jen pro detektivy. Řekl jsem, že by podle mě měla být vypsána pro každého, kdo slona chytí. Inspektor řekl:

„Slona najdou detektivové, a proto odměna připadne tomu, komu má. Kdyby to zvíře našli jiní lidé, bylo by to jen proto, že sledovali detektivy a využili stop a náznaků, které jim ukradli, a i tak by odměna nakonec náležela detektivům. Pravým účelem odměny je povzbudit muže, kteří této práci věnují svůj čas a svou vycvičenou bystrost, a ne prokazovat dobrodiní náhodným občanům, kteří na úlovek narazí, aniž by si to zasloužili vlastními zásluhami a prací.“

Telegramy začínají cvakat

To bylo jistě dost rozumné. Telegrafní přístroj v rohu teď začal cvakat a výsledkem byla tato depeše:

Flower Station, stát New York, sedm třicet ráno. Mám stopu. Našel jsem řadu hlubokých otisků přes jednu farmu poblíž. Sledoval jsem je tři kilometry na východ bez výsledku. Myslím, že slon šel na západ. Budu ho teď sledovat tím směrem. Darley, detektiv.

„Darley je jeden z nejlepších mužů ve sboru. Brzy o něm zase uslyšíme.“

Přišel telegram číslo dvě:

Barker's, New Jersey, sedm čtyřicet ráno. Právě jsem dorazil. Zdejší sklárna byla v noci vykradena, odneseno osm set lahví. Jediná větší voda v okolí je osm kilometrů odsud. Vyrazím tam. Slon bude mít žízeň. Lahve byly prázdné. Baker, detektiv.

„I to vypadá slibně.“

„Říkal jsem vám, že jeho chutě nebudou špatnou stopou.“

Telegram číslo tři:

Taylorville, Long Island, osm patnáct ráno. Tady poblíž v noci zmizel stoh sena. Pravděpodobně snězen. Mám stopu a jsem na cestě. Hubbard, detektiv.

„Ten se ale pohybuje! Věděl jsem, že máme v rukou těžký úkol, ale ještě ho chytíme.“

Flower Station, stát New York, devět ráno. Sledoval jsem stopy pět kilometrů na západ. Velké, hluboké a rozervané. Právě jsem potkal farmáře, který říká, že to nejsou sloní stopy. Říká, že jsou to jámy, kde loni v zimě, když byla zem zmrzlá, vykopával stromky, které chtěl vysadit kvůli stínu. Dejte mi rozkazy, jak postupovat. Darley, detektiv.

„Aha! Spolupachatel zlodějů! Začíná to být horké.“

Nadiktoval Darleymu tento telegram:

Zatkněte toho muže a donuťte ho, aby vyzradil své kumpány. Pokračujte ve sledování stop, v případě potřeby až k Tichému oceánu. Náčelník Blunt.

Další telegram:

Coney Point, Pensylvánie, osm čtyřicet pět ráno. Plynárenská kancelář tu byla v noci vykradena a odneseny nezaplacené účty za plyn za tři měsíce. Mám stopu a jsem pryč. Murphy, detektiv.

„Proboha! Že by jedl účty za plyn?“

„Z nevědomosti ano. Ale ty ho neuživí. Aspoň ne samotné.“

Slon prochází vesnicemi

Teď přišel tento vzrušující telegram:

Ironville, stát New York, devět třicet ráno. Právě jsem dorazil. Vesnice v úděsu. Slon tudy prošel dnes v pět ráno. Někdo říká, že šel na východ, jiný na západ, jiný na sever, jiný na jih, ale všichni říkají, že nečekali, aby si toho blíž všimli. Zabil koně. Zajistil jsem si kousek z něj jako stopu. Zabil ho chobotem. Podle způsobu úderu soudím, že udeřil levou rukou. Podle polohy, v níž kůň leží, soudím, že slon šel na sever podél trati Berkleyské železnice. Má náskok čtyři a půl hodiny, ale okamžitě se vydávám po jeho stopě. Hawes, detektiv.

Radostně jsem vykřikl. Inspektor byl klidný jako socha. Pokojně stiskl zvonek.

„Alaricu, pošlete sem kapitána Burnse.“

Burns se dostavil.

„Kolik mužů je připraveno k okamžitým rozkazům?“

„Devadesát šest, pane.“

„Pošlete je okamžitě na sever. Ať se soustředí podél Berkleyské trati severně od Ironville.“

„Ano, pane.“

„Ať se pohybují v nejpřísnějším utajení. Jakmile se uvolní další, zadržte je pro rozkazy.“

„Ano, pane.“

„Jděte!“

„Ano, pane.“

Brzy nato přišel další telegram:

Sage Corners, stát New York, deset třicet. Právě jsem dorazil. Slon tudy prošel v osm patnáct. Z města utekli všichni kromě jednoho strážníka. Slon zřejmě nemířil na strážníka, ale na lucernu. Dostal oba. Zajistil jsem si kousek strážníka jako stopu. Stumm, detektiv.

„Slon se tedy obrátil na západ. Ale neunikne, protože moji muži jsou rozptýleni po celém tom kraji.“

Další telegram zněl:

Glover's, jedenáct patnáct. Právě jsem dorazil. Vesnice opuštěná, zůstali jen nemocní a staří. Slon prošel před třičtvrtěhodinou. Zrovna zasedalo velké shromáždění odpůrců střídmosti. Strčil chobot oknem a vypláchl ho vodou z cisterny. Někteří ji spolkli a od té doby jsou mrtví. Několik se jich utopilo. Detektivové Cross a O'Shaughnessy projížděli městem, ale směrem na jih, a tak slona minuli. Celý kraj na mnoho kilometrů kolem v hrůze, lidé prchají z domovů. Kamkoli se obrátí, potkají slona, a mnoho jich je zabito. Brant, detektiv.

Ta zkáza mě tak sklíčila, že jsem měl na krajíčku. Ale inspektor jen řekl:

„Vidíte, stahujeme kolem něj kruh. Cítí naši přítomnost. Zase se obrátil na východ.“

Čekaly nás však ještě další znepokojivé zprávy. Telegraf přinesl tohle:

Hogansport, dvanáct devatenáct. Právě jsem dorazil. Slon prošel před půlhodinou a vyvolal nejdivočejší zděšení a vzrušení. Slon řádil v ulicích. Šli kolem dva instalatéři, jednoho zabil, druhý utekl. Všeobecná lítost. O'Flaherty, detektiv.

„Teď je přímo uprostřed mých mužů. Nic ho nezachrání.“

Pan Barnum podniká

Přišla řada telegramů od detektivů, kteří byli rozptýleni po New Jersey a Pensylvánii a s velkými nadějemi, ba nadějemi rovnajícími se jistotě, sledovali stopy, totiž zpustošené stodoly, továrny a knihovny nedělních škol. Inspektor řekl:

„Kéž bych se s nimi mohl spojit a poslat je na sever, ale to není možné. Detektiv zajde na telegrafní úřad jen proto, aby odeslal hlášení, a pak je zase pryč a nevíte, kde ho hledat.“

Pak přišla tato depeše:

Bridgeport, Connecticut, dvanáct patnáct. Barnum nabízí sazbu čtyři tisíce dolarů ročně za výhradní právo používat slona jako pojízdnou reklamu ode dneška, dokud ho detektivové nenajdou. Chce na něj lepit cirkusové plakáty. Žádá okamžitou odpověď. Boggs, detektiv.

„To je naprosto nesmyslné!“ zvolal jsem.

„Samozřejmě že je. Pan Barnum, který si myslí, jak je chytrý, mě zjevně nezná. Ale já znám jeho.“

Pak nadiktoval na depeši tuto odpověď:

Nabídka pana Barnuma odmítnuta. Sedm tisíc dolarů, nebo nic. Náčelník Blunt.

„Tak. Na odpověď nebudeme dlouho čekat. Pan Barnum není doma, sedí na telegrafním úřadě. To je jeho způsob, když má rozjednaný obchod. Do tří…“

Platí. P. T. Barnum.

Tak ho přerušil cvakající telegrafní přístroj. Než jsem stačil k té mimořádné příhodě něco poznamenat, odvedla mé myšlenky následující depeše jiným a velmi tíživým směrem:

Detektiv Burke a slonův ocas

Bolivia, stát New York, dvanáct padesát. Slon sem přišel od jihu a v jedenáct padesát prošel směrem k lesu. Cestou rozehnal pohřeb a zmenšil počet truchlících o dva. Občané do něj vypálili několik malých dělových koulí a pak utekli. Detektiv Burke a já jsme dorazili o deset minut později, od severu, ale spletli jsme si nějaké výkopy se stopami, a tak jsme ztratili hodně času. Nakonec jsme ale narazili na správnou stopu a sledovali ji k lesu. Pak jsme si klekli na ruce a kolena, bedlivě jsme stopu dál pozorovali a tak jsme ji sledovali až do křoví. Burke byl vpředu. Zvíře se bohužel zastavilo k odpočinku. Burke, který měl hlavu skloněnou a soustředil se na stopu, proto narazil do slonových zadních nohou dřív, než si uvědomil, že je nablízku. Burke okamžitě vyskočil na nohy, chytil ocas a radostně zvolal: „Nárokuji si odm…“, ale dál se nedostal, neboť jediná rána obrovského chobotu poslala statečného muže, tedy jeho pozůstatky, k zemi a na věčnost. Utekl jsem dozadu a slon se otočil a sledoval mě obrovskou rychlostí až k okraji lesa. Byl bych nevyhnutelně ztracen, kdyby se do toho prozřetelností znovu nevmísily zbytky pohřbu a neodvrátily jeho pozornost. Právě jsem se dozvěděl, že z toho pohřbu už nic nezbylo. To ale není žádná ztráta, protože materiálu na další je dostatek. Slon mezitím zase zmizel. Mulrooney, detektiv.

Neslyšeli jsme žádné zprávy kromě zpráv od pilných a sebejistých detektivů rozptýlených po New Jersey, Pensylvánii, Delaware a Virginii, kteří všichni sledovali čerstvé a povzbudivé stopy, až krátce po druhé hodině odpoledne přišel tento telegram:

Baxter Center, dvě patnáct. Slon tu byl, celý polepený cirkusovými plakáty, a rozehnal probuzenecké shromáždění. Srazil a poničil mnoho lidí, kteří se právě chystali vstoupit do lepšího života. Občané ho zavřeli do ohrady a postavili k němu stráž. Když jsme o něco později dorazili s detektivem Brownem, vešli jsme do ohrady a přistoupili ke ztotožnění slona podle fotografie a popisu. Všechna znamení přesně souhlasila kromě jednoho, které jsme neviděli: jizvy po vředu v podpaží. Aby měl jistotu, vlezl Brown pod slona, aby se podíval, a slon mu jedinou ranou rozbil hlavu; mozek se ovšem v troskách nenašel žádný. Všichni utekli, a slon taky, a rozdával rány napravo i nalevo s velkým účinkem. Unikl, ale zanechal výraznou krvavou stopu po zraněních od dělových koulí. Opětovné nalezení jisté. Vyrazil na jih hustým lesem. Brent, detektiv.

To byl poslední telegram. Za soumraku padla mlha tak hustá, že nebylo vidět předměty vzdálené necelý metr. Trvala celou noc. Převozní lodě, a dokonce i omnibusy musely přestat jezdit.

Metla Siamu v novinách

Druhý den ráno byly noviny stejně plné detektivních teorií jako předtím. Měly také všechna naše tragická fakta do podrobností a k tomu mnoho dalších, která dostaly od svých telegrafních zpravodajů. Sloupec za sloupcem byl do třetiny délky zaplněn křiklavými titulky, z nichž se mi při čtení dělalo zle. Jejich celkový tón byl asi takový:

Bílý slon na svobodě! Kráčí svým osudným pochodem! Celé vesnice opuštěny vyděšenými obyvateli! Bledá hrůza jde před ním, smrt a zkáza za ním! A za nimi detektivové! Stodoly zničeny, továrny vyrabovány, úroda sežrána, veřejná shromáždění rozehnána za scén nepopsatelného krveprolití! Teorie třiceti čtyř nejpřednějších detektivů sboru! Teorie náčelníka Blunta!

„Tak vidíte! To je velkolepé! To je největší dar z nebes, jaký kdy nějaká detektivní organizace dostala. Jeho sláva se rozletí až na konec světa a vydrží až do konce časů, a moje jméno s ní.“ řekl inspektor Blunt, který se tentokrát málem neubránil vzrušení.

Pro mne však žádná radost nebyla. Cítil jsem se, jako bych všechny ty krvavé zločiny spáchal já a slon byl jen můj nesvéprávný pomocník. A jak se ten seznam rozrostl! Na jednom místě slon „zasáhl do voleb a zabil pět opakovaných voličů“. Na to navázal zničením dvou chudáků jménem O'Donohue a McFlannigan, kteří „teprve den předtím nalezli útočiště v domově utlačovaných ze všech zemí a právě poprvé uplatňovali u volebních uren vznešené právo amerických občanů, když je zasáhla nemilosrdná ruka Metly Siamu“. Jinde „našel bláznivého kazatele senzací, jak chystá své příští sezonní hrdinské útoky na tanec, divadlo a jiné věci, které nemohou vrátit úder, a šlápl na něj“. A ještě na jiném místě „zabil podomního prodavače hromosvodů“. A tak seznam pokračoval, byl čím dál krvavější a čím dál srdcervoucnější. Šedesát osob bylo zabito a dvě stě čtyřicet zraněno. Všechny zprávy spravedlivě dosvědčovaly činorodost a obětavost detektivů a všechny končily poznámkou, že „tři sta tisíc občanů a čtyři detektivové spatřili tu hroznou stvůru a dva z těch posledních zahubila“.

Mlha a tři týdny čekání

S hrůzou jsem čekal, až telegrafní přístroj zase začne cvakat. Po chvíli se zprávy začaly hrnout, ale jejich povaha mě šťastně zklamala. Brzy bylo zřejmé, že po slonovi se ztratila veškerá stopa. Mlha mu umožnila nepozorovaně si vyhledat dobrý úkryt. Telegramy z těch nejnesmyslněji vzdálených míst hlásily, že tam v tu a tu hodinu byla v mlze zahlédnuta nejasná obrovská hmota a že to byl „nepochybně slon“. Tato nejasná obrovská hmota byla zahlédnuta v New Havenu, v New Jersey, v Pensylvánii, ve vnitrozemí státu New York, v Brooklynu, a dokonce i v samotném městě New Yorku! Ale ve všech případech nejasná obrovská hmota rychle zmizela a nezanechala žádnou stopu. Každý detektiv z velkého sboru rozptýleného po tomto obrovském kraji posílal každou hodinu hlášení a každý jeden z nich měl stopu, něco sledoval a byl tomu v patách.

Ale den uplynul bez jiného výsledku.

Další den totéž.

Další úplně totéž.

Novinové zprávy začaly být jednotvárné. Fakta, která nic neznamenala, stopy, které nikam nevedly, a teorie, které už téměř vyčerpaly všechno, co dokáže překvapit, potěšit a oslnit.

Na radu inspektora jsem odměnu zdvojnásobil.

Následovaly další čtyři nudné dny. Pak přišla krutá rána pro ubohé, těžce pracující detektivy: novináři odmítli tisknout jejich teorie a chladně řekli: „Dejte nám pokoj.“

Oko, které nikdy nespí

Dva týdny po slonově zmizení jsem na inspektorovu radu zvýšil odměnu na sedmdesát pět tisíc dolarů. Byla to velká částka, ale cítil jsem, že raději obětuji celé své soukromé jmění, než abych ztratil důvěru své vlády. Teď, když byli detektivové v nesnázích, obrátily se proti nim noviny a začaly po nich házet ty nejštiplavější posměšky. To přivedlo na nápad potulné komedianty. Převlékli se za detektivy a na jevišti honili slona tím nejvýstřednějším způsobem. Karikaturisté kreslili detektivy, jak dalekohledy prohledávají krajinu, zatímco jim slon za zády krade jablka z kapes. A kreslili všelijaké směšné obrázky detektivního odznaku. Ten odznak jste jistě viděl vytištěný zlatem na hřbetech detektivních románů: je to doširoka otevřené oko s nápisem „Nikdy nespíme“. Když si detektivové objednali něco k pití, hostinský, který chtěl být vtipný, vytáhl zastaralé rčení a řekl: „Dáte si něco na rozlepení očí?“ Celý vzduch byl prosycen posměchem.

Ale byl jeden muž, který tím vším procházel klidně, nedotčeně a nevzrušeně. Bylo to to dubové srdce, vrchní inspektor. Jeho statečné oko nikdy neskleslo, jeho klidná důvěra nikdy nezakolísala. Vždycky říkal:

„Ať si nadávají. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.“

Můj obdiv k tomu muži přerostl v jakési uctívání. Byl jsem stále po jeho boku. Jeho kancelář se pro mě stala nepříjemným místem a den ode dne byla nepříjemnější. Ale jestliže to on dokázal snést, chtěl jsem to snést i já, alespoň dokud to půjde. Chodil jsem tedy pravidelně a zůstával, jediný cizí člověk, který to zřejmě vydržel. Všichni se divili, jak to dokážu. Často se mi zdálo, že musím utéct, ale v takových chvílích jsem pohlédl do té klidné a zdánlivě nic netušící tváře a vytrval jsem.

Vyrovnání se zloději

Asi tři týdny po slonově zmizení jsem se jednoho rána chystal říct, že budu muset stáhnout vlajku a odejít, když velký detektiv tu myšlenku zarazil návrhem dalšího skvělého a mistrovského tahu.

Šlo o to vyrovnat se se zloději. Plodnost vynalézavosti toho muže předčila všechno, co jsem kdy viděl, a to jsem se stýkal s nejlepšími hlavami světa. Řekl, že je přesvědčen, že se může vyrovnat za sto tisíc dolarů a slona získat zpět. Řekl jsem, že tu částku snad dokážu dát dohromady, ale co bude s ubohými detektivy, kteří tak věrně pracovali? Řekl:

„Při vyrovnání dostávají vždycky polovinu.“

Tím padla má jediná námitka. Inspektor tedy napsal dva dopisy v tomto znění:

Vážená paní, váš manžel si může vydělat velkou sumu peněz, a to v naprostém bezpečí před zákonem, když si se mnou okamžitě domluví schůzku. Náčelník Blunt.

Jeden z nich poslal po svém důvěrném poslovi „údajné manželce“ Cihly Duffyho a druhý údajné manželce Zrzka McFaddena.

Do hodiny přišly tyto urážlivé odpovědi:

Ty starej hlupáku, Cihla McDuffy je už dva roky po smrti. Bridget Mahoneyová.

Náčelníku Krtku, Zrzka McFaddena oběsili a už je osmnáct měsíců v nebi. To ví každej trouba, kromě detektiva. Mary O'Hooliganová.

„Na tyto skutečnosti jsem měl podezření už dávno. Toto svědectví dokazuje neomylnou přesnost mého instinktu.“

Jakmile mu jeden prostředek selhal, měl hned připravený další. Okamžitě napsal inzerát do ranních novin a já si schoval jeho opis:

A.--xwblv.242 N. Tjnd--fz328wmlg. Ozpo,--; 2m! ogw. Mum

Řekl, že je-li zloděj naživu, přivede ho to na obvyklé místo schůzek. Dále vysvětlil, že obvyklé místo schůzek je místo, kde se vyřizují všechny obchodní záležitosti mezi detektivy a zločinci. Ta schůzka se měla konat ve dvanáct příští noci.

Do té doby jsme nemohli nic dělat, a tak jsem neztrácel čas a z kanceláře odešel, opravdu vděčný za tu výsadu.

Půlnoc ve sklepení

Příští noc v jedenáct jsem přinesl sto tisíc dolarů v bankovkách a vložil je náčelníkovi do rukou. Krátce nato se rozloučil, se starou, statečnou a nezkalenou důvěrou v očích. Téměř nesnesitelná hodina se dovlekla ke konci. Pak jsem uslyšel jeho vítaný krok, zalapal jsem po dechu, vstal a vrávoravě mu vyšel naproti. Jak jeho krásné oči plály vítězstvím! Řekl:

„Vyrovnali jsme se! Posměváčci budou zítra zpívat jinou písničku! Pojďte za mnou!“

Vzal rozžatou svíčku a vykročil dolů do obrovského klenutého sklepení, kde vždycky spalo šedesát detektivů a kde jich teď asi dvacet hrálo karty, aby jim ubíhal čas. Šel jsem těsně za ním. Rychle došel až do šerého vzdáleného konce sklepení, a právě když jsem podléhal útrapám dušení a omdléval, zakopl o vyčnívající údy jakéhosi mohutného předmětu a upadl. A slyšel jsem, jak při pádu zvolal:

„Naše vznešené povolání je obhájeno. Tady je váš slon!“

Odnesli mě do kanceláře nahoře a vzkřísili kyselinou karbolovou. Celý detektivní sbor se tam nahrnul a nastala taková doba vítězného jásotu, jakou jsem nikdy předtím neviděl. Zavolali reportéry, otevřely se koše šampaňského, pronášely se přípitky, stisky rukou a blahopřání nebraly konce a byly nadšené. Hrdinou chvíle byl přirozeně náčelník a jeho štěstí bylo tak úplné a tak trpělivě, zaslouženě a statečně vydobyté, že mě těšilo se na ně dívat, ačkoli jsem tam stál jako žebrák bez domova, můj nedocenitelný svěřenec byl mrtev a své postavení ve službách své země jsem ztratil kvůli tomu, co bude vždycky vypadat jako mé osudově nedbalé splnění velkého úkolu. Mnohé výmluvné oko dosvědčovalo hluboký obdiv k náčelníkovi a mnohý detektivní hlas šeptal: „Podívejte se na něj. Pravý král našeho povolání. Jen mu dejte stopu, víc nepotřebuje, a není nic tak schovaného, aby to nenašel.“ Dělení padesáti tisíc dolarů způsobilo velkou radost. Když bylo hotovo, pronesl náčelník krátký proslov, zatímco si ukládal svůj podíl do kapsy, a v něm řekl: „Užijte si to, hoši, protože jste si to zasloužili. A víc než to, vydobyli jste detektivnímu povolání nehynoucí slávu.“

Nehynoucí sláva detektivů

Přišel telegram, který zněl:

Monroe, Michigan, deset večer. Poprvé za víc než tři týdny jsem narazil na telegrafní úřad. Sledoval jsem ty stopy na koni lesy tisíc šest set kilometrů až sem a jsou každým dnem výraznější, větší a čerstvější. Nemějte strach, do týdne budu mít slona. To je jisté jako smrt. Darley, detektiv.

Náčelník nařídil třikrát provolat slávu „Darleymu, jedné z nejlepších hlav ve sboru“, a pak rozkázal, aby mu telegrafovali, ať se vrátí domů a převezme svůj podíl z odměny.

Tak skončila ta podivuhodná příhoda s ukradeným slonem. Noviny byly druhý den opět samá chvála, s jedinou opovrženíhodnou výjimkou. Ten plátek napsal: „Velký je detektiv! Možná je trochu pomalý, když má najít takovou maličkost, jako je založený slon. Možná po něm pátrá celý den a celé noci po tři týdny spí s jeho rozkládajícím se tělem, ale nakonec ho najde, jestliže ho ten, kdo slona založil, na to místo dovede!“

Ubohého Hassana jsem ztratil navždy. Dělové střely ho smrtelně zranily, za mlhy se doplazil na to nepřátelské místo a tam, obklopen nepřáteli a v neustálém nebezpečí, že bude objeven, chřadl hladem a utrpením, dokud mu smrt nedala pokoj.

Vyrovnání mě stálo sto tisíc dolarů. Mé výdaje za detektivy činily dalších čtyřicet dva tisíc dolarů. Už nikdy jsem nežádal o místo ve službách své vlády. Jsem zničený člověk a poutník po světě, ale můj obdiv k tomu muži, kterého považuji za největšího detektiva, jakého kdy svět zrodil, zůstává nezkalený dodnes a takový zůstane až do konce.