Útěk Arsèna Lupina

Útěk Arsèna Lupina

Arsène Lupin dojedl, vytáhl z kapsy krásný doutník se zlatou páskou a spokojeně si ho prohlížel. V tu chvíli se otevřely dveře cely. Stačil ho jen hodit do zásuvky a odstoupit od stolu. Vešel dozorce, byl čas na vycházku.

„Už jsem na vás čekal, můj milý příteli.“ zvolal Lupin, dobře naladěný jako vždycky.

Vyšli ven. Sotva zmizeli za rohem chodby, vstoupili do cely dva jiní muži a začali ji pečlivě prohledávat. Jeden byl inspektor Dieuzy, druhý inspektor Folenfant.

Chtěli s tím už skoncovat. Nebylo pochyb: Arsène Lupin udržoval styky se světem venku a dorozumíval se se svými společníky. Ještě včera otiskl Velký deník tyto řádky, určené soudnímu zpravodaji listu:

„Pane,

v článku, který vyšel před několika dny, jste se o mně vyjádřil slovy, která nic nemůže ospravedlnit. Několik dní před zahájením svého procesu si k vám přijdu pro vysvětlení.

S uctivým pozdravem

Arsène Lupin.“

Písmo bylo opravdu Lupinovo. Takže posílal dopisy. Takže je i dostával. A tedy bylo jisté, že chystá útěk, který tak vyzývavě ohlásil.

Situace se stávala neúnosnou. Šéf kriminální policie pan Dudouis se dohodl s vyšetřujícím soudcem a sám se vypravil do věznice Santé. Chtěl řediteli vysvětlit, jaká opatření je třeba udělat. A hned po příchodu poslal dva své muže do vězňovy cely.

Zvedli všechny dlaždice, rozebrali postel, udělali všechno, co se v takových případech dělá, a nakonec nenašli nic. Už to chtěli vzdát, když přiběhl dozorce a spěšně jim řekl:

„Zásuvka… podívejte se do zásuvky u stolu. Když jsem vešel, zdálo se mi, že ji zasouvá.“

Podívali se a Dieuzy vykřikl:

„Proboha, tentokrát ho máme, ptáčka.“

Folenfant ho zarazil.

„Počkej, chlapče, soupis udělá šéf.“

„Ale ten luxusní doutník…“

„Nech havanu havanou a dáme vědět šéfovi.“

Za dvě minuty už pan Dudouis prohlížel zásuvku. Nejdřív v ní našel svazek novinových výstřižků o Arsènu Lupinovi, které pro něj vystříhala tisková kancelář. Potom váček na tabák, dýmku, tenký průsvitný papír a nakonec dvě knihy.

Podíval se na jejich názvy. Byla to Carlylova kniha O hrdinech v anglickém vydání a půvabný malý svazek ve staré vazbě: Epiktétova Příručka v německém překladu, vydaná v Leidenu roku šestnáct set třicet čtyři. Prolistoval je a zjistil, že všechny stránky jsou počmárané, podtržené a popsané poznámkami. Byly to smluvené značky, nebo jen stopy nadšení, jaké člověk cítí ke knize, kterou má rád?

„Na to se podíváme podrobně.“ řekl pan Dudouis.

Prohlédl váček na tabák a dýmku. Pak vzal do ruky slavný doutník se zlatou páskou:

„Hrome, náš přítel si žije! Henri Clay!“ zvolal.

Mechanickým pohybem kuřáka si ho přiložil k uchu a promnul, aby zapraskal. A hned mu uniklo překvapené zvolání. Doutník pod tlakem prstů povolil. Prohlédl si ho pozorněji a brzy mezi tabákovými listy rozeznal něco bílého. Opatrně, pomocí špendlíku, vytáhl ruličku velmi tenkého papíru, sotva tak tlustou jako párátko. Byl to vzkaz. Rozvinul ho a přečetl drobné ženské písmo:

„Košík zaujal místo toho druhého. Osm z deseti je připraveno. Když zatlačíte vnější nohou, plech se odsune odshora dolů. Každý den od dvanácti do šestnácti bude čekat H-P. Ale kde? Odpovězte hned. Buďte klidný, vaše přítelkyně nad vámi bdí.“

Pan Dudouis chvíli přemýšlel a pak řekl:

„To je dost jasné… košík… osm oddílů… Od dvanácti do šestnácti, tedy od poledne do čtyř…“

„Ale kdo je to H-P, který bude čekat?“

„H-P tu nejspíš znamená automobil. Koňská síla, anglicky horse power. Nepíše se tak u sportovců výkon motoru? Čtyřiadvacet H-P je auto o čtyřiadvaceti koních.“

Vstal a zeptal se:

„Vězeň zrovna dojídal oběd?“

„Ano.“

„A protože vzkaz ještě nečetl, jak dokazuje stav doutníku, nejspíš ho právě dostal.“

„Jak?“

„V jídle, v chlebu nebo v bramboře, co já vím?“

„To není možné. Dovolili jsme mu nechat si nosit jídlo zvenku jen proto, abychom ho chytili do pasti. A nic jsme nenašli.“

„Lupinovu odpověď budeme hledat dnes večer. Zatím ho držte mimo celu. Odnesu tohle panu vyšetřujícímu soudci. Jestli bude souhlasit, dáme dopis hned vyfotografovat. Za hodinu pak můžete do zásuvky vrátit tyhle věci a k nim stejný doutník s původním vzkazem. Vězeň nesmí nic tušit.“

Pan Dudouis se večer s jistou zvědavostí vrátil do kanceláře věznice Santé, tentokrát s inspektorem Dieuzym. V koutě na kamnech stály tři talíře.

„Snědl to?“

„Ano.“ odpověděl ředitel.

„Dieuzy, nakrájejte prosím na tenoučké kousky těch pár makaronů a rozdělte tuhle kuličku chleba… Nic?“

„Nic, šéfe.“

Pan Dudouis prohlédl talíře, vidličku, lžíci a nakonec i nůž, předpisový nůž se zaobleným ostřím. Otočil rukojetí doleva, pak doprava. Doprava rukojeť povolila a dala se odšroubovat. Nůž byl dutý a ukrýval list papíru.

„Pche! Na muže, jako je Arsène, to není nic moc chytrého. Ale neztrácejme čas. Vy, Dieuzy, jděte to vyšetřit do té restaurace.“ řekl.

Pak četl:

„Spoléhám na vás. H-P pojede každý den zpovzdálí. Půjdu mu naproti. Brzy na shledanou, drahá a obdivuhodná přítelkyně.“

„Konečně! Myslím, že je to na dobré cestě. Trochu tomu pomůžeme a útěk se podaří… aspoň natolik, abychom mohli sebrat jeho společníky.“ zvolal pan Dudouis a mnul si ruce.

„A co když vám Arsène Lupin proklouzne mezi prsty?“ namítl ředitel.

„Nasadíme tolik mužů, kolik bude potřeba. A kdyby si přesto počínal příliš obratně… inu, smůla pro něj! A jeho banda? Když šéf odmítá mluvit, promluví ostatní.“

A opravdu, Arsène Lupin moc nemluvil. Vyšetřující soudce pan Jules Bouvier se o to už měsíce marně snažil. Výslechy se smrskly na nezajímavé rozhovory mezi soudcem a obhájcem, mistrem Danvalem. Byl to jeden z nejslavnějších advokátů, ale o obžalovaném věděl asi tolik jako kdokoli z ulice.

Občas Arsène Lupin ze zdvořilosti utrousil:

„Ale ovšem, pane soudce, v tom se shodneme. Krádež v bance Crédit Lyonnais, krádež v ulici Babylone, padělané bankovky, podvod s pojistkami, vyloupení zámků Armesnil, Gouret, Imblevain, Groseillers a Malaquis, to všechno je dílo vašeho služebníka.“

„Mohl byste mi tedy vysvětlit…“

„Zbytečné. Přiznávám všechno najednou. Všechno, a ještě desetkrát víc, než tušíte.“

Unavený soudce ty nudné výslechy přerušil. Když se ale dozvěděl o dvou zachycených vzkazech, znovu je obnovil. A Arsèna Lupina pak pravidelně v poledne vozili s dalšími vězni ve vězeňském voze z věznice Santé do vazební věznice u soudu. Zpátky se vraceli kolem třetí nebo čtvrté.

Jednoho odpoledne ale proběhl návrat za zvláštních okolností. Ostatní vězni ze Santé ještě nebyli vyslechnuti, a tak se rozhodli odvézt nejdřív Arsèna Lupina. Nastoupil tedy do vozu sám.

Vězeňské vozy, kterým se lidově říká „košíky na salát“, jsou po celé délce rozdělené uličkou. Do ní ústí deset kójí, pět vpravo a pět vlevo. Každá kóje je zařízená tak, že se v ní musí sedět. Pět vězňů tedy sedí jeden za druhým, oddělení od sebe přepážkami. Městský strážník na konci vozu hlídá uličku.

Arsèna zavedli do třetí kóje vpravo a těžký vůz se dal do pohybu. Poznal, že opouštějí nábřeží u Hodinové věže a projíždějí kolem Justičního paláce. Zhruba uprostřed mostu Saint-Michel zatlačil vnější nohou, tedy pravou, na plech, který uzavíral jeho kóji. Dělal to tak pokaždé. Hned něco cvaklo a plech se nenápadně odsunul. Viděl, že je přesně mezi dvěma koly.

Čekal a pozorně sledoval okolí. Vůz krokem stoupal po bulváru Saint-Michel. Na křižovatce se Saint-Germain zastavil. Upadl kůň nákladního povozu. Doprava se zastavila a za chvíli se nahromadily drožky a omnibusy, velké koňské vozy pro cestující.

Arsène Lupin vystrčil hlavu. Vedle jeho vozu stál další vězeňský vůz. Odsunul plech ještě víc, postavil nohu na loukoť velkého kola a seskočil na zem.

Jeden kočí ho uviděl, vyprskl smíchy a pak chtěl zavolat. Jeho hlas ale zanikl v rachotu vozů, které se znovu rozjely. Arsène Lupin byl ostatně už daleko.

Pár kroků uběhl. Na levém chodníku se ale otočil a rozhlédl se kolem sebe. Jako by větřil, jako někdo, kdo ještě neví, kterým směrem se vydá. Pak se rozhodl. Strčil ruce do kapes a s bezstarostným výrazem chodce, který se jen tak prochází, pokračoval nahoru po bulváru.

Bylo vlídné počasí, šťastné a lehké podzimní počasí. Kavárny byly plné. Posadil se na terasu jedné z nich.

Objednal si pivo a balíček cigaret. Upíjel po malých doušcích a v klidu vykouřil cigaretu, pak si zapálil druhou. Nakonec vstal a požádal číšníka, aby zavolal vedoucího.

Vedoucí přišel a Arsène mu řekl dost nahlas, aby to všichni slyšeli:

„Moc se omlouvám, pane, zapomněl jsem si peněženku. Snad je vám moje jméno dost známé, abyste mi na pár dní poshověl: Arsène Lupin.“

Vedoucí se na něj podíval a myslel si, že je to vtip. Ale Arsène zopakoval:

„Lupin, vězeň ze Santé, momentálně na útěku. Troufám si věřit, že vám to jméno vnuká plnou důvěru.“

A za smíchu všech kolem odešel, a vedoucího ani nenapadlo chtít zaplatit.

Přešel šikmo ulici Soufflot a dal se ulicí Saint-Jacques. Šel po ní poklidně, zastavoval se u výloh a kouřil cigarety. Na bulváru Port-Royal se zorientoval, zeptal se na cestu a zamířil rovnou do ulice de la Santé. Brzy se před ním zvedly vysoké, zachmuřené zdi věznice. Šel podél nich, až došel ke strážníkovi, který tam držel stráž. Smekl klobouk:

„Tady je věznice Santé, že ano?“

„Ano.“

„Rád bych se vrátil do své cely. Vůz mě nechal na cestě a já bych nerad zneužíval…“

Strážník zabručel:

„Hele, člověče, jděte si po svých, a hezky rychle.“

„Promiňte, promiňte, ale moje cesta vede právě těmihle dveřmi. A jestli Arsènu Lupinovi zabráníte, aby jimi prošel, mohlo by vás to přijít draho, příteli.“

„Arsène Lupin! Co mi to tu povídáte!“

„Mrzí mě, že nemám u sebe navštívenku.“ řekl Arsène a dělal, že šmátrá po kapsách.

Strážník si ho ohromeně změřil od hlavy k patě. Pak bez jediného slova, jako by proti své vůli, zatáhl za zvonek. Železné dveře se pootevřely.

Návrat do cely

Za pár minut přiběhl do kanceláře ředitel. Rozhazoval rukama a předstíral prudký hněv. Arsène se usmál:

„Ale no tak, pane řediteli, nehrajte si se mnou na chytrého. Co se to děje! Pro jistotu mě vezou zpátky ve voze samotného, připraví hezkou malou dopravní zácpu a myslí si, že vezmu nohy na ramena a poběžím za kamarády. No a co těch dvacet policistů z kriminálky, kteří nás doprovázeli pěšky, v drožkách a na kolech? Ne, ti by mi to spočítali! Nevyvázl bych živý. Povězte, pane řediteli, nepočítalo se náhodou právě s tím?“

Pokrčil rameny a dodal:

„Prosím vás, pane řediteli, ať se o mě nikdo nestará. Až budu chtít utéct, nebudu nikoho potřebovat.“

Za dva dny otiskla Ozvěna Francie nejpodrobnější zprávu o tomto pokusu o útěk. Ten list se rozhodně stával úředním zpravodajem Lupinových kousků. Říkalo se, že ho Lupin z velké části financuje. Prozradil všechno: přesné znění vzkazů mezi vězněm a jeho tajemnou přítelkyní, způsob, jakým si dopisovali, spoluúčast policie, procházku po bulváru Saint-Michel i příhodu v kavárně Soufflot. Veřejnost se dozvěděla, že pátrání inspektora Dieuzyho mezi číšníky restaurace nic nepřineslo. A dozvěděla se ještě jednu ohromující věc, která ukazovala, jak nekonečné možnosti ten člověk má. Vězeňský vůz, ve kterém ho vezli, byl celý upravený. Jeho banda jím nahradila jeden ze šesti obvyklých vozů vězeňské služby.

Lupinův blízký útěk už nikdo nezpochybňoval. Ostatně on sám ho otevřeně ohlašoval, jak ukázala jeho odpověď panu Bouvierovi den po té příhodě. Soudce si z jeho nezdaru dělal legraci. Lupin se na něj podíval a chladně mu řekl:

„Poslouchejte dobře, pane, a věřte mi na slovo: tenhle pokus o útěk byl součástí mého plánu útěku.“

„Nerozumím.“ ušklíbl se soudce.

„Není potřeba, abyste rozuměl.“

Celý ten výslech pak vyšel v Ozvěně Francie. Když se soudce během něj znovu vrátil k vyšetřování, zvolal Lupin unaveně:

„Můj bože, můj bože, k čemu to všechno! Všechny ty otázky nemají žádný význam!“

„Jak to, žádný význam?“

„Ale vždyť ne, protože u svého procesu nebudu.“

„Vy u něj nebudete…“

„Ne. Je to utkvělá myšlenka, neodvolatelné rozhodnutí. Nic mě nepřiměje ustoupit.“

Taková jistota a nevysvětlitelné prozrazování, ke kterému docházelo každý den, justici dráždily a mátly. Byla to tajemství, která znal jen Arsène Lupin, a mohla tedy uniknout jedině od něj. Ale proč je prozrazoval? A jak?

Arsèna Lupina přestěhovali do jiné cely. Jednoho večera ho převedli o patro níž. Soudce zatím uzavřel vyšetřování a předal případ obžalovacímu senátu.

Dlouhé ticho

Nastalo ticho. Trvalo dva měsíce. Arsène je proležel na posteli, obličejem skoro pořád ke zdi. Zdálo se, že ho změna cely zlomila. Odmítl přijmout svého advokáta. S dozorci sotva prohodil pár slov.

Ve dvou týdnech před procesem jako by trochu ožil. Stěžoval si, že nemá dost vzduchu. Začali ho tedy pouštět na dvůr, ráno, velmi brzy, a po obou stranách šel vždy jeden strážný.

Zvědavost veřejnosti ale neochabovala. Každý den se čekalo, že přijde zpráva o jeho útěku. Lidé si ho skoro přáli, tolik se jim ta postava líbila: jeho výřečnost, veselí, rozmanitost, vynalézavost a tajemný život. Arsène Lupin musel utéct. Bylo to nevyhnutelné, osudové. Lidé se dokonce divili, že to tak dlouho trvá. Policejní prefekt se každé ráno ptal svého tajemníka:

„Tak co, ještě neodešel?“

„Ne, pane prefekte.“

„Tak tedy zítra.“

A den před procesem přišel do redakce Velkého deníku jakýsi pán. Zeptal se po soudním zpravodaji, hodil mu do tváře navštívenku a rychle odešel. Na navštívence stálo: „Arsène Lupin vždycky dodrží slovo.“

Za takových okolností začalo soudní líčení.

Lidí se sešlo obrovské množství. Každý chtěl vidět slavného Arsèna Lupina a už předem se těšil, jak si bude dělat legraci z předsedy soudu. Advokáti a soudci, novináři a lidé z vyšší společnosti, umělci a elegantní dámy, celá Paříž se tísnila v lavicích soudní síně.

Venku pršelo a den byl pochmurný, takže když strážní Arsèna Lupina přivedli, nebylo ho dobře vidět. Jeho těžkopádné chování, způsob, jakým se zhroutil na své místo, i jeho lhostejná a netečná nehybnost ale na lidi nepůsobily dobře. Jeho obhájce na něj několikrát promluvil. Byl to jeden z koncipientů mistra Danvala, protože sám mistr Danval považoval roli, do které ho zatlačili, za nedůstojnou. Obžalovaný jen kýval hlavou a mlčel.

Zapisovatel přečetl obžalobu a předseda soudu pak pronesl:

„Obžalovaný, vstaňte. Vaše jméno, příjmení, věk a povolání?“

Když nedostal odpověď, zopakoval:

„Vaše jméno? Ptám se vás na jméno!“

Hustý, unavený hlas ze sebe vypravil:

„Baudru, Désiré.“

V síni to zašumělo. Ale předseda pokračoval:

„Baudru, Désiré? Á, další převlek! Je to asi osmé jméno, na které si děláte nárok, a nejspíš je stejně vymyšlené jako ta ostatní. Zůstaneme tedy, jestli dovolíte, u jména Arsène Lupin, pod kterým jste známější.“

Muž bez minulosti

Předseda nahlédl do svých poznámek a pokračoval:

„Navzdory všemu pátrání se totiž nepodařilo zjistit, kdo jste. V naší moderní společnosti jste docela neobvyklý případ: nemáte žádnou minulost. Nevíme, kdo jste, odkud pocházíte, kde jste prožil dětství, zkrátka nic. Před třemi lety jste se náhle vynořil, nevíme přesně odkud, a najednou jste se ukázal jako Arsène Lupin. Jako podivná směs inteligence a zkaženosti, nemravnosti a velkorysosti. To, co o vás víme z doby předtím, jsou spíš dohady. Je pravděpodobné, že jistý Rostat, který před osmi lety pracoval jako pomocník kouzelníka Dicksona, nebyl nikdo jiný než Arsène Lupin. Je pravděpodobné, že ruský student, který před šesti lety chodil do laboratoře doktora Altiera v nemocnici Saint-Louis, byl také Arsène Lupin. Ten student často překvapoval svého učitele důvtipnými nápady o bakteriích a odvážnými pokusy s kožními nemocemi. Arsène Lupin byl také učitel japonského zápasu, který se usadil v Paříži dávno předtím, než se tu začalo mluvit o džiu-džitsu. Arsène Lupin byl podle nás i ten cyklista, který vyhrál Velkou cenu výstavy, shrábl deset tisíc franků a už se nikdy neukázal. A Arsène Lupin byl možná i ten, kdo při požáru Dobročinného bazaru zachránil malým okénkem tolik lidí… a pak je okradl.“

Předseda se odmlčel a pak uzavřel:

„Taková byla ta doba. Zdá se, že byla jen pečlivou přípravou na boj, který jste zahájil proti společnosti. Bylo to soustavné učení, při kterém jste dovedl k dokonalosti svou sílu, energii a obratnost. Uznáváte, že jsou tato fakta pravdivá?“

Během té řeči se obžalovaný kolébal z jedné nohy na druhou, s kulatými zády a bezvládnýma rukama. Ve světle, které teď bylo jasnější, si lidé všimli, jak je strašně hubený. Měl propadlé tváře a podivně vystouplé lícní kosti. Obličej měl barvy hlíny, posetý malými červenými skvrnami, a lemovaný řídkými a nestejnými vousy. Vězení ho velmi zestárlo a zničilo. Nikdo už v něm nepoznával elegantní postavu a mladou tvář, jejíž sympatický portrét noviny tak často otiskovaly.

Jako by vůbec neslyšel, na co se ho ptají. Otázku mu zopakovali dvakrát. Pak zvedl oči, zdálo se, že přemýšlí, a s velkým úsilím zamumlal:

„Baudru, Désiré.“

Předseda se rozesmál.

„Nechápu docela, jakou obhajobu jste si zvolil, Arsène Lupine. Jestli chcete hrát hlupáka a nesvéprávného, je to vaše věc. Já půjdu rovnou k věci a na vaše rozmary se ohlížet nebudu.“

A začal podrobně probírat krádeže, podvody a padělky, ze kterých byl Lupin obviněn. Občas se obžalovaného na něco zeptal. Ten jen zabručel, nebo neodpověděl vůbec.

Ganimard u soudu

Začali vypovídat svědci. Některé výpovědi byly bezvýznamné, jiné vážnější, ale všechny měly jedno společné: navzájem si odporovaly. Líčení halila znepokojivá nejasnost. Pak ale předvolali vrchního inspektora Ganimarda a zájem znovu ožil.

Starý policista však hned od začátku trochu zklamal. Nevypadal zastrašeně, to ne, zažil už horší věci. Vypadal ale znepokojeně a nesvůj. Několikrát se na obžalovaného podíval s viditelnými rozpaky. Přesto, s oběma rukama opřenýma o zábradlí, vyprávěl o událostech, kterých se účastnil: o pronásledování napříč Evropou a o příjezdu do Ameriky. Lidé ho hltali, jako by poslouchali to nejnapínavější dobrodružství. Ke konci ale zmínil své rozhovory s Arsènem Lupinem a dvakrát se roztržitě a nejistě zarazil.

Bylo jasné, že ho trápí nějaká jiná myšlenka. Předseda mu řekl:

„Jestli je vám špatně, bylo by lepší výpověď přerušit.“

„Ne, ne, jenom…“

Odmlčel se, dlouze a pronikavě se na obžalovaného podíval a pak řekl:

„Žádám o svolení prohlédnout si obžalovaného zblízka. Je tu záhada, kterou musím objasnit.“

Přistoupil k němu a ještě déle si ho prohlížel s veškerou soustředěnou pozorností. Pak se vrátil k zábradlí. A tam trochu slavnostním tónem prohlásil:

„Pane předsedo, tvrdím, že muž, který tu stojí naproti mně, není Arsène Lupin.“

Ta slova přivítalo hluboké ticho. Předseda byl nejdřív zaražený, pak zvolal:

„No tohle, co to říkáte! Jste blázen.“

Inspektor klidně trval na svém:

„Na první pohled se člověk může nechat zmást podobou. Ta podoba tu skutečně je, to přiznávám. Ale stačí vteřina pozornosti. Nos, ústa, vlasy, barva kůže… zkrátka: tohle není Arsène Lupin. A co teprve oči! Měl snad někdy takové oči pijana?“

„Ale no tak, vysvětleme si to. Co tvrdíte, svědku?“

„Copak já vím! Nejspíš na své místo dosadil nějakého chudáka, kterého teď místo něj odsoudí… Pokud to ovšem není jeho společník.“

Kdo je ten muž?

Ze všech stran síně se ozývaly výkřiky, smích a zvolání. To nečekané překvapení všechny rozrušilo. Předseda dal zavolat vyšetřujícího soudce, ředitele věznice Santé a dozorce a přerušil jednání.

Když se pokračovalo, postavili pana Bouviera a ředitele před obžalovaného. Oba prohlásili, že mezi Arsènem Lupinem a tímhle mužem je jen velmi matná podoba.

„Ale kdo je potom ten člověk? Odkud se vzal? Jak se dostal do rukou spravedlnosti?“ zvolal předseda.

Přivedli dva dozorce ze Santé. A ohromující rozpor: oba v něm poznali vězně, kterého střídavě hlídali! Předseda si oddechl.

Jeden z dozorců ale dodal:

„Ano, ano, myslím, že je to on.“

„Jak to, myslíte?“

„No, sotva jsem ho viděl. Přivedli mi ho večer a už dva měsíce leží pořád obrácený ke zdi.“

„A před těmi dvěma měsíci?“

„Á, předtím nebyl v cele číslo dvacet čtyři.“

Ředitel věznice to upřesnil:

„Po pokusu o útěk jsme vězně přestěhovali do jiné cely.“

„Ale vy, pane řediteli, vy jste ho za ty dva měsíce viděl?“

„Neměl jsem příležitost ho vidět… choval se klidně.“

„A tenhle muž není ten vězeň, kterého vám předali?“

„Ne.“

„Kdo tedy je?“

„To nedokážu říct.“

„Stojíme tedy před záměnou, ke které došlo před dvěma měsíci. Jak si ji vysvětlujete?“

„To není možné.“

„A tedy?“

Předseda už nevěděl kudy kam. Obrátil se k obžalovanému a vlídným hlasem řekl:

„Tak, obžalovaný, mohl byste mi vysvětlit, jak a odkdy jste v rukou spravedlnosti?“

Jako by ten laskavý tón rozptýlil mužovu nedůvěru nebo mu pomohl pochopit, oč jde. Pokusil se odpovědět. Nakonec, když se ho obratně a jemně vyptávali, dal dohromady pár vět. Vyplynulo z nich tohle. Před dvěma měsíci ho přivedli do vazební věznice. Strávil tam noc a dopoledne. Měl u sebe sedmdesát pět centimů, a tak ho propustili. Když ale přecházel dvůr, chytili ho dva strážní za paže a odvedli do vězeňského vozu. Od té doby žil v cele číslo dvacet čtyři a nebylo mu tam zle… jídlo je tam dobré… spí se tam docela dobře… Proto si ani nestěžoval…

Všechno to znělo věrohodně. Uprostřed smíchu a velkého rozruchu odročil předseda případ na další zasedání, aby se mohlo dál vyšetřovat.

Vyšetřování hned zjistilo skutečnost zapsanou ve vězeňské knize. Před osmi týdny strávil jistý Désiré Baudru noc ve vazební věznici. Druhý den ho propustili a odcházel ve dvě hodiny odpoledne. A právě ten den ve dvě hodiny odcházel Arsène Lupin z posledního výslechu a odjížděl ve vězeňském voze.

Udělali dozorci chybu? Spletla je ta podoba a v nepozorné chvíli sami toho muže zaměnili za svého vězně? To by museli být opravdu neuvěřitelně nedbalí, a to se podle jejich služebních záznamů předpokládat nedalo.

Hádanka bez řešení

Byla ta záměna připravená předem? Už samotné uspořádání budov to dělalo skoro neproveditelným. Navíc by Baudru musel být spolupachatel, který se nechal zatknout jen proto, aby zaujal místo Arsèna Lupina. Ale jakým zázrakem by se pak mohl povést takový plán, postavený jen na řadě nepravděpodobných náhod, nečekaných setkání a neuvěřitelných omylů?

Désiré Baudru prošel antropometrickým oddělením, kde vězně měří a popisují. Nenašla se žádná karta, která by odpovídala jeho popisu. Jinak se jeho stopy našly snadno. Znali ho v Courbevoie, v Asnières i v Levallois. Žil z almužen a spal v jedné z chatrčí hadrářů, kterých se spousta tísní u bývalé městské brány Ternes. Už rok ale nebyl k vidění.

Najal si ho Arsène Lupin? Nic tomu nenasvědčovalo. A i kdyby, o útěku vězně by se tím nevědělo víc. Ten zázrak zůstával stejný. Z dvaceti teorií, které se ho snažily vysvětlit, nebyla uspokojivá ani jedna. Jisté bylo jen to, že k útěku došlo. Byl to nepochopitelný a ohromující útěk. Veřejnost i justice v něm cítily dlouhou přípravu, celou řadu činů úžasně do sebe zapadajících. A rozuzlení dávalo za pravdu hrdé předpovědi Arsèna Lupina: „U svého procesu nebudu.“

Po měsíci pečlivého pátrání byla hádanka stejně nerozluštitelná. Toho chudáka Baudrua ale nemohli věznit donekonečna. Jeho proces by byl směšný: co proti němu měli? Vyšetřující soudce podepsal jeho propuštění. Šéf kriminální policie se ale rozhodl, že ho dá bedlivě sledovat.

Ten nápad pocházel od Ganimarda. Podle něj nešlo ani o spoluúčast, ani o náhodu. Baudru byl nástroj, se kterým Arsène Lupin mimořádně obratně zahrál. Když bude Baudru volný, dostanou se přes něj až k Arsènu Lupinovi, nebo aspoň k někomu z jeho bandy.

Ke Ganimardovi přidělili oba inspektory, Folenfanta a Dieuzyho. A jednoho mlhavého lednového rána se brány věznice otevřely před Désirém Baudruem.

Ve stopách Baudrua

Zpočátku vypadal dost bezradně a šel jako člověk, který nemá jasnou představu, co se svým časem. Prošel ulicí de la Santé a ulicí Saint-Jacques. Před krámem vetešníka si svlékl kabát a vestu. Vestu prodal za pár drobných, kabát si zase oblékl a šel dál.

Přešel Seinu. U náměstí Châtelet ho předjel omnibus. Chtěl nastoupit. Nebylo místo. Průvodčí mu poradil, ať si vezme pořadové číslo, a tak vešel do čekárny.

V tu chvíli si Ganimard zavolal oba své muže, nespouštěl přitom kancelář z očí a spěšně jim řekl:

„Zastavte drožku… ne, dvě, to je jistější. Pojedu s jedním z vás a budeme ho sledovat.“

Muži poslechli. Baudru se ale neobjevoval. Ganimard šel blíž: v čekárně nikdo nebyl.

„Jsem to ale hlupák, zapomněl jsem na druhý východ.“ zamumlal.

Kancelář je totiž vnitřní chodbou spojená s kanceláří v ulici Saint-Martin. Ganimard se tam vrhl. Dorazil právě včas, aby zahlédl Baudrua nahoře na střeše omnibusu Batignolles – Botanická zahrada, který zahýbal za roh ulice Rivoli. Rozběhl se a omnibus dohonil. Ale ztratil oba své policisty. V pronásledování pokračoval sám.

Měl takový vztek, že ho málem chytil za límec bez dalších okolků. Neoddělil ho od pomocníků ten takzvaný hlupák úmyslně, chytrou lstí?

Podíval se na Baudrua. Ten na lavici podřimoval a hlava se mu klátila zprava doleva. Ústa měl trochu pootevřená a obličej s neuvěřitelně hloupým výrazem. Ne, tohle nebyl protivník, který by dokázal napálit starého Ganimarda. Pomohla mu náhoda, nic víc.

Na křižovatce u obchodního domu Galeries Lafayette muž přeskočil z omnibusu do tramvaje na la Muette. Jeli po bulváru Haussmann a po třídě Victora Huga. Baudru vystoupil až u zastávky la Muette. A loudavým krokem zamířil do Boloňského lesíka.

Přecházel z jedné aleje do druhé, vracel se, zase odcházel. Co hledal? Měl nějaký cíl?

Smích na lavičce

Po hodině takového chození se zdál k smrti unavený. A opravdu, když uviděl lavičku, posadil se. To místo nedaleko Auteuil, na břehu malého jezírka ukrytého mezi stromy, bylo úplně opuštěné. Uběhla půlhodina. Ganimard ztratil trpělivost a rozhodl se dát se s ním do řeči.

Přistoupil tedy a posadil se vedle Baudrua. Zapálil si cigaretu, špičkou hole kreslil kroužky do písku a řekl:

„Moc teplo není.“

Ticho. A najednou se do toho ticha rozlehl výbuch smíchu. Byl to radostný, šťastný smích, smích dítěte, které dostalo záchvat smíchu a nemůže přestat. Ganimard jasně a doopravdy ucítil, jak se mu ježí vlasy na hlavě. Ten smích, ten ďábelský smích, který tak dobře znal!…

Prudce chytil muže za klopy kabátu a hluboce, divoce se mu zadíval do tváře, ještě pozorněji než u soudu. A opravdu, už neviděl toho muže. Byl to ten muž, ale zároveň i ten druhý, ten pravý.

Teď, když to chtěl vidět, poznával živý žár v očích a v duchu si doplňoval vyhublou masku. Zahlédl skutečnou pleť pod poškozenou kůží a skutečná ústa za šklebem, který je deformoval. Byly to oči toho druhého, ústa toho druhého, a hlavně jeho ostrý, živý, posměšný a duchaplný výraz, tak jasný a tak mladý!

„Arsène Lupin, Arsène Lupin.“ vykoktal.

A najednou ho popadl vztek, chytil ho pod krkem a pokusil se ho povalit. I když mu bylo padesát let, byl pořád neobyčejně silný, kdežto jeho protivník vypadal v dost špatné kondici. A jaký mistrovský kousek by to byl, kdyby ho přivedl zpátky!

Zápas byl krátký. Arsène Lupin se skoro nebránil, a stejně rychle, jak zaútočil, Ganimard povolil. Pravá ruka mu bezvládně a ztuhle visela.

„Kdyby vás na policejní prefektuře učili džiu-džitsu, věděl byste, že se tenhle chvat japonsky jmenuje udi-ši-gi.“ prohlásil Lupin.

A chladně dodal:

„Ještě vteřinu a zlomil bych vám ruku. A měl byste jen to, co si zasloužíte. Jak to, vy, starý přítel, kterého si vážím a před kterým dobrovolně odhalím, kdo jsem, vy zneužijete mou důvěru! To je ošklivé… No tak, co je vám?“

Ganimard mlčel. Za ten útěk se cítil zodpovědný. Nebyl to právě on, kdo svou senzační výpovědí uvedl justici v omyl? Ten útěk mu připadal jako hanba celé jeho kariéry. Po tváři mu ke šedivému kníru stekla slza.

Moje vlastní tvář

„Ale můj bože, Ganimarde, nedělejte si starosti. Kdybyste nepromluvil vy, zařídil bych, aby promluvil někdo jiný. No tak, mohl jsem snad připustit, aby odsoudili Désiré Baudrua?“

„Takže to jste byl vy, tam u soudu? A to jste vy, tady?“ zamumlal Ganimard.

„Já, vždycky já, jedině já.“

„Je to možné?“

„Ó, na to není potřeba být kouzelníkem. Stačí, jak řekl ten hodný předseda, připravovat se nějakých dvanáct let, abyste byl připravený na všechny možnosti.“

„Ale váš obličej? Vaše oči?“

„Snad chápete, že když jsem osmnáct měsíců pracoval v nemocnici Saint-Louis s doktorem Altierem, nebylo to z lásky k vědě. Myslel jsem si, že kdo bude mít jednou tu čest jmenovat se Arsène Lupin, musí se vymanit z obyčejných zákonů vzhledu a totožnosti. Vzhled? Ten se dá změnit, jak se vám zlíbí. Injekce parafínu pod kůži vám nafoukne tvář přesně tam, kde chcete. Kyselina pyrogalová vám obarví kůži dohněda jako indiánovi. Šťáva z vlaštovičníku vás ozdobí lišeji a bouličkami s tím nejlepším účinkem. Jedna chemická metoda působí na růst vousů a vlasů, jiná na zvuk hlasu. K tomu přidejte dva měsíce hladovky v cele číslo dvacet čtyři. A tisíckrát opakovaná cvičení, abych otevíral ústa v tomhle šklebu, držel hlavu v tomhle sklonu a záda v tomhle ohybu. Nakonec pět kapek atropinu do očí, aby byly vyděšené a těkavé, a je hotovo.“

„Nechápu, že dozorci…“

„Proměna byla postupná. Neměli šanci si každodenní změny všimnout.“

„Ale Désiré Baudru?“

„Baudru existuje. Je to chudák a dobrák, kterého jsem potkal loni. Opravdu se mi trochu podobá. Pro případ, že by mě jednou zatkli, a to se může stát vždycky, jsem ho ukryl do bezpečí. A hned od začátku jsem si všímal, v čem se lišíme, abych ty rozdíly u sebe co nejvíc zmírnil. Moji přátelé zařídili, aby strávil noc ve vazební věznici a odešel odtud zhruba ve stejnou hodinu jako já. Ta shoda se tak dala snadno zjistit. Protože, všimněte si, bylo nutné, aby se našla stopa jeho pobytu. Jinak by se justice ptala, kdo jsem. Když jsem jí ale nabídl toho výborného Baudrua, bylo nevyhnutelné, slyšíte, nevyhnutelné, že se na něj vrhne. A přes všechny nepřekonatelné potíže takové záměny bude raději věřit v záměnu, než by přiznala, že neví.“

„Ano, ano, opravdu.“ zamumlal Ganimard.

Útěk, který se nekonal

„A pak jsem měl v rukou ohromný trumf, kartu, kterou jsem si připravil hned od začátku: všichni čekali, že uteču. A to je ta hrubá chyba, které jste se dopustili vy i ostatní. V té napínavé partii, kterou jsme spolu justice a já hráli a ve které šlo o mou svobodu, jste si znovu mysleli, že se jen chvástám. Že mě opily moje úspěchy jako nějakého zelenáče. Já, Arsène Lupin, a taková slabost! A stejně jako v případu barona Cahorna vás nenapadlo: ‚Když Arsène Lupin vykřikuje do světa, že uteče, má asi důvody, které ho k tomu nutí.‘ Ale propána, pochopte přece, že abych utekl… aniž bych utíkal, museli všichni předem věřit, že uteču. Musel to být článek víry, naprosté přesvědčení, pravda jasná jako slunce. A tak to bylo, protože jsem to tak chtěl. Arsène Lupin uteče, Arsène Lupin nebude u svého procesu. A když jste pak vstal a řekl: ‚Tenhle muž není Arsène Lupin‘, bylo by nadpřirozené, kdyby všichni hned neuvěřili, že nejsem Arsène Lupin. Kdyby jen jediný člověk zapochyboval, kdyby jen jeden prostě namítl: ‚A co když je to Arsène Lupin?‘, byl bych v tu ránu ztracený. Stačilo se ke mně sklonit ne s myšlenkou, že nejsem Arsène Lupin, jak jste to udělal vy a ostatní, ale s myšlenkou, že bych Arsène Lupin být mohl. A přes všechna moje opatření by mě poznali. Ale já byl klidný. Logicky i psychologicky nemohl nikoho napadnout takový prostý malý nápad.“

Najednou uchopil Ganimarda za ruku.

„No tak, Ganimarde, přiznejte, že týden po našem setkání ve věznici Santé jste na mě ve čtyři hodiny čekal doma, jak jsem vás tehdy prosil.“

„A váš vězeňský vůz?“ řekl Ganimard a vyhnul se odpovědi.

„Blaf! To moji přátelé dali dohromady ten starý vyřazený vůz, podstrčili ho a chtěli to zkusit. Ale já věděl, že to bez výjimečné souhry okolností nepůjde. Jenom jsem usoudil, že je užitečné ten pokus o útěk dotáhnout do konce a co nejvíc ho rozhlásit. První, odvážně připravený útěk dal tomu druhému cenu útěku, který se předem povedl.“

„Takže ten doutník…“

„Vydlabal jsem ho sám, stejně jako ten nůž.“

„A ty vzkazy?“

„Napsal jsem je já.“

„A ta tajemná pisatelka?“

„Ona a já jsme jedna osoba. Umím psát jakýmkoli písmem.“

Ganimard chvíli přemýšlel a pak namítl:

„Jak je možné, že když v antropometrickém oddělení dělali kartu Baudruovi, nikdo si nevšiml, že se shoduje s kartou Arsèna Lupina?“

„Karta Arsèna Lupina neexistuje.“

„Ale jděte!“

Večeře na velvyslanectví

„Nebo je přinejmenším falešná. To je otázka, kterou jsem hodně studoval. Bertillonův systém se skládá nejdřív z popisu toho, co je vidět, a jak vidíte, ten není neomylný. A pak z popisu podle měření: měří se hlava, prsty, uši a tak dále. Proti tomu se nedá nic dělat.“

„A tedy?“

„Tedy bylo nutné zaplatit. Ještě než jsem se vrátil z Ameriky, vzal jeden úředník té služby jistou částku za to, že hned na začátku mého měření zapíše jeden údaj špatně. To stačí, aby se celý systém odchýlil. Karta pak skončí v přihrádce úplně opačné, než kam patří. Karta Baudrua se tedy s kartou Arsèna Lupina shodovat nemohla.“

Zase bylo chvíli ticho a pak se Ganimard zeptal:

„A co teď uděláte?“

„Teď si odpočinu, budu se pořádně krmit a pomalu se zase stanu sám sebou. Je to moc hezké být Baudruem nebo kýmkoli jiným, měnit osobnost jako košili a vybírat si vzhled, hlas, pohled a písmo. Ale stane se, že se v tom všem člověk sám nevyzná, a to je velmi smutné. Teď se cítím, jak se asi musel cítit ten muž, který ztratil svůj stín. Půjdu se hledat… a najdu se.“ zvolal Lupin.

Procházel se sem a tam. Do denního světla se začínalo mísit trochu šera. Zastavil se před Ganimardem.

„Myslím, že už si nemáme co říct?“

„Ale máme. Rád bych věděl, jestli prozradíte pravdu o svém útěku… O chybě, kterou jsem udělal…“ odpověděl inspektor.

„Ó, nikdo se nikdy nedozví, že propustili Arsèna Lupina. Až příliš mi záleží na tom, abych se obklopil co nejtajemnější tmou. Nechám tomu útěku jeho skoro zázračný ráz. Nemějte tedy strach, můj milý příteli, a sbohem. Dnes večer jsem pozván na večeři a mám sotva čas se převléknout.“

„Myslel jsem, že tolik toužíte po odpočinku!“

„Bohužel jsou společenské povinnosti, kterým se nedá vyhnout. Odpočinek začne zítra.“

„A kde že to večeříte?“

„Na anglickém velvyslanectví.“