Deštník

Deštník

Paní Oreillová byla spořivá. Znala cenu každého haléře a měla v zásobě celou zbrojnici přísných zásad o tom, jak peníze rozmnožovat. Služka si u ní jistě jen těžko mohla něco přišetřit na nákupech. A pan Oreille dostával kapesné jen s krajní obtíží. Přitom se měli dobře a dětí neměli. Paní Oreillovou ale opravdu bolelo, když viděla, jak z domu odcházejí stříbrné mince. Bylo to pro ni, jako by jí někdo trhal srdce. A pokaždé, když musela udělat nějaký větší výdaj, i když nezbytný, špatně spala celou příští noc.

Oreille své ženě pořád opakoval:

„Mohla bys být štědřejší, vždyť nikdy neprojíme ani to, co nám kapitál vynese.“

Odpovídala:

„Člověk nikdy neví, co se může stát. Je lepší mít víc než míň.“

Byla to malá čtyřicetiletá žena, čilá, vrásčitá, čistotná a často rozzlobená.

Její muž si každou chvíli stěžoval na odříkání, ke kterému ho nutila. Některá mu byla zvlášť nepříjemná, protože se dotýkala jeho ješitnosti.

Byl vrchním úředníkem na ministerstvu války. Zůstával tam jen proto, aby poslechl ženu a aby rostly úroky, které stejně nikdo neutrácel.

Dva roky chodil do kanceláře se stejným záplatovaným deštníkem, kterému se kolegové smáli. Nakonec už měl jejich posměšků dost a trval na tom, aby mu paní Oreillová koupila nový deštník. Koupila mu jeden za osm franků padesát, levné reklamní zboží z velkého obchodního domu. Úředníci poznali tenhle kus, kterým byla zaplavena celá Paříž, a začali s vtipy nanovo. Oreille tím strašně trpěl. Deštník za nic nestál. Za tři měsíce byl k ničemu a celé ministerstvo se tím bavilo. Dokonce o tom složili písničku, kterou bylo od rána do večera slyšet v celé obrovské budově, odshora až dolů.

Oreille se rozčílil a nařídil ženě, aby mu vybrala nový deštník z jemného hedvábí za dvacet franků a přinesla na něj účet.

Koupila mu jeden za osmnáct franků. Když ho manželovi podávala, celá rudá zlostí prohlásila:

„Ten ti vydrží nejmíň pět let.“

Oreille slavil v kanceláři opravdový úspěch.

Propálené hedvábí

Když se večer vrátil, žena se ustaraně podívala na deštník a řekla:

„Neměl bys ho nechávat staženého gumičkou, tím se hedvábí prodře. Musíš na něj dávat pozor, protože ti tak brzo jiný nekoupím.“

Vzala ho, rozepnula kroužek a roztřepala záhyby. Pak ale strnula leknutím. Uprostřed deštníku uviděla kulatou dírku, velkou jako drobná mince. Byla to díra propálená doutníkem.

Vykoktala:

„Co to s ním je?“

Manžel odpověděl klidně a ani se nepodíval:

„S kým? S čím? Co tím myslíš?“

Teď ji zlost škrtila tak, že nemohla mluvit:

„Ty… ty… tys propálil… svůj… svůj… deštník. To jsi… jsi… jsi snad blázen! Chceš nás přivést na mizinu?“

Otočil se a cítil, jak bledne:

„Co říkáš?“

„Říkám, žes propálil deštník. Tady!“

A vrhla se k němu, jako by ho chtěla bít, a prudce mu strčila malou kulatou dírku pod nos.

Stál nad tou ranou celý zdrcený a koktal:

„Tohle… tohle… co to je? Já nevím! Nic jsem neudělal, vůbec nic, přísahám. Já nevím, co s tím deštníkem je!“

Teď už křičela:

„Vsadím se, že sis s ním v kanceláři dělal legraci, že jsi s ním dělal kejkle jako komediant, že jsi ho otvíral a předváděl.“

Odpověděl:

„Otevřel jsem ho jedinkrát, abych ukázal, jak je krásný. Nic víc. Přísahám.“

Ale ona dupala vzteky a udělala mu jednu z těch manželských scén, kvůli kterým je pro mírumilovného muže rodinný krb nebezpečnější než bojiště, kde prší kulky.

Přišila na deštník záplatu z kousku hedvábí, který odstřihla ze starého deštníku. Ten měl ovšem jinou barvu. Druhý den odešel Oreille pokorně se spraveným deštníkem do práce. Uložil ho do skříně a myslel na něj už jen tak, jak člověk myslí na nějakou nepříjemnou vzpomínku.

Ale sotva se večer vrátil, žena mu vzala deštník z rukou a otevřela ho, aby se podívala, v jakém je stavu. A zůstala bez dechu nad nenapravitelnou pohromou. Byl celý poset malými dírkami, zřejmě propálenými, jako by na něj někdo vysypal popel z hořící dýmky. Byl zničený, zničený nadobro.

Dívala se na to beze slova, příliš rozhořčená, než aby jí z hrdla vyšel jediný zvuk. I on prohlížel tu škodu a stál tam jako hloupý, vyděšený a zdrcený.

Pak se na sebe podívali. Pak sklopil oči. Pak dostal do obličeje rozbitou věc, kterou po něm hodila. Pak v návalu vzteku znovu našla hlas a vykřikla:

„Ach, ty lumpe! Ty lumpe! Tys to udělal schválně! Ale za to mi zaplatíš! Už žádný nedostaneš…“

A scéna začala nanovo. Po hodině bouře se mu konečně podařilo něco vysvětlit. Přísahal, že tomu vůbec nerozumí. Že to může být jen něčí zlomyslnost nebo pomsta.

Rada od přítele

Vysvobodilo ho zazvonění. Byl to přítel, který k nim přišel na večeři.

Paní Oreillová mu celou věc vylíčila. Nový deštník že už nekoupí, s tím je konec, manžel už žádný mít nebude.

Přítel rozumně namítl:

„Pak si ale, milostivá, zničí šaty, a ty mají jistě větší cenu.“

Malá paní, pořád rozzuřená, odpověděla:

„Tak bude nosit obyčejný plátěný deštník, jaký má kuchařka. Nový hedvábný mu nekoupím.“

Při té představě se Oreille vzbouřil.

„To tedy dám výpověď! Ale s kuchařčiným deštníkem na ministerstvo nepůjdu.“

Přítel pokračoval:

„Dejte tenhle potáhnout novou látkou, to moc nestojí.“

Paní Oreillová vzrušeně koktala:

„Potáhnout ho stojí nejmíň osm franků. Osm a osmnáct, to je dvacet šest! Dvacet šest franků za deštník, to je přece bláznovství! To je šílenství!“

Přítel, sám chudý měšťan, dostal nápad:

„Ať vám to zaplatí pojišťovna. Pojišťovny proplácejí spálené věci, pokud ke škodě došlo u vás doma.“

Po té radě se malá paní rázem uklidnila. Chvíli přemýšlela a pak řekla muži:

„Zítra, než půjdeš na ministerstvo, zajdeš do kanceláře pojišťovny Maternelle. Necháš tam prohlédnout deštník a budeš žádat náhradu.“

Pan Oreille sebou trhl.

„To bych se v životě neodvážil! Je to osmnáct franků pryč, a hotovo. Kvůli tomu neumřeme.“

A druhý den vyšel z domu s vycházkovou holí. Naštěstí bylo hezky.

Paní Oreillová se odhodlá

Paní Oreillová zůstala doma sama a nemohla se smířit se ztrátou svých osmnácti franků. Deštník ležel na stole v jídelně a ona kolem něj chodila a nedokázala se rozhodnout.

Myšlenka na pojišťovnu se jí každou chvíli vracela. Jenže ani ona se neodvažovala čelit posměšným pohledům pánů, kteří by ji přijali. Mezi lidmi byla totiž nesmělá, červenala se pro nic za nic a byla celá rozpačitá, kdykoli musela mluvit s cizími.

Lítost nad osmnácti franky ji ale bolela jako rána. Nechtěla už na to myslet, a přesto jí vzpomínka na tu ztrátu bolestně bušila v hlavě. Co jen dělat? Hodiny ubíhaly a ona se pořád nemohla rozhodnout. Pak se najednou rozhodla, jako se zbabělci někdy náhle stanou odvážnými:

„Půjdu tam, a uvidíme!“

Nejdřív ale musela deštník připravit, aby byla pohroma úplná a věc se dala snadno obhájit. Vzala z krbové římsy zápalku a vypálila mezi dráty velkou díru, širokou jako dlaň. Pak opatrně svinula to, co z hedvábí zbylo, a stáhla to gumovou šňůrkou. Vzala si šál a klobouk a spěšně vyrazila do ulice Rivoli, kde sídlila pojišťovna.

Ale čím víc se blížila, tím víc zpomalovala. Co řekne? Co jí odpovědí?

Prohlížela čísla domů. Zbývalo jich ještě dvacet osm. Výborně, má čas na přemýšlení. Šla pořád pomaleji. Najednou sebou trhla. Tady jsou dveře, na kterých se zlatými písmeny skví: „Maternelle, pojišťovna proti požáru.“ Už! Na vteřinu se zastavila, úzkostná a zahanbená. Pak přešla kolem, pak se vrátila, pak zase přešla kolem a pak se zase vrátila.

Nakonec si řekla:

„Ale stejně tam musím. Lepší dřív než později.“

Když však vešla do domu, zjistila, že jí buší srdce.

V pojišťovně

Vstoupila do velké místnosti, kde byly kolem dokola přepážky s okénky. V každém okénku byla vidět hlava nějakého muže, jehož tělo zakrývala mřížka.

Objevil se nějaký pán s papíry. Zastavila se a nesmělým hláskem řekla:

„Promiňte, pane, mohl byste mi říct, kam se mám obrátit, když chci náhradu za spálené věci?“

Odpověděl zvučným hlasem:

„První patro, vlevo, oddělení pojistných událostí.“

Ten úřední výraz ji zastrašil ještě víc. Nejradši by utekla, nic neřekla a obětovala svých osmnáct franků. Ale při pomyšlení na tu částku se jí trochu vrátila odvaha. Vystoupala nahoru, udýchaná, a na každém schodu se zastavovala.

V prvním patře uviděla dveře a zaklepala. Jasný hlas zavolal:

„Dále!“

Vešla a ocitla se ve velké místnosti, kde stáli tři páni s vyznamenáními a vážně spolu hovořili.

Jeden z nich se jí zeptal:

„Co si přejete, madame?“

Nemohla najít slova a zakoktala:

„Já jdu… já jdu… kvůli… kvůli pojistné události.“

Pán jí zdvořile ukázal na židli:

„Račte se posadit, budu vám k službám za minutku.“

A obrátil se k těm dvěma a pokračoval v rozhovoru.

„Společnost se, pánové, necítí zavázána vám vyplatit víc než čtyři sta tisíc franků. Nemůžeme uznat vaše nároky na dalších sto tisíc franků, které po nás chcete navíc. Ostatně odhad…“

Jeden z těch dvou ho přerušil:

„To stačí, pane, rozhodnou soudy. Nezbývá nám než odejít.“

A po několika obřadných úklonách odešli.

Ach, kdyby se byla odvážila odejít s nimi, udělala by to. Utekla by a všechno tu nechala! Ale mohla? Pán se vrátil, uklonil se a řekl:

„Čím vám mohu posloužit, madame?“

S námahou ze sebe vypravila:

„Já jdu kvůli… kvůli tomuhle.“

Ředitel sklopil oči s nelíčeným údivem k věci, kterou mu podávala.

Třesoucí se rukou se snažila rozepnout gumičku. Po několika pokusech se jí to podařilo a ona prudce otevřela otrhanou kostru deštníku.

Muž soucitně pronesl:

„Ten mi připadá dost nemocný.“

Váhavě prohlásila:

„Stál mě dvacet franků.“

Podivil se:

„Opravdu? Tolik?“

„Ano, byl výborný. Chtěla jsem, abyste se podíval, v jakém je stavu.“

„Velmi dobře, vidím. Velmi dobře. Jenom nechápu, co to má společného se mnou.“

Malá paní nabírá odvahu

Zmocnil se jí neklid. Možná tahle pojišťovna neplatí za drobné věci. Řekla:

„Ale… on je spálený…“

Pán to nepopíral:

„To vidím.“

Zůstala stát s otevřenou pusou a nevěděla, co dál. Pak najednou pochopila, co zapomněla říct, a spěšně vyhrkla:

„Já jsem paní Oreillová. Jsme pojištěni u Maternelle a já jdu žádat náhradu za tuhle škodu.“

Ze strachu, že ji rovnou odmítnou, honem dodala:

„Chci jenom, abyste ho dali potáhnout.“

Ředitel v rozpacích prohlásil:

„Ale… madame… my nejsme obchodníci s deštníky. Takové opravy na sebe vzít nemůžeme.“

Malá paní cítila, jak se jí vrací sebejistota. Musí bojovat. A tak tedy bude bojovat! Už se nebála. Řekla:

„Chci jenom peníze za opravu. Tu si už dám udělat sama.“

Pán vypadal rozpačitě:

„Opravdu, madame, to je velmi málo. Nikdo po nás nikdy nežádá náhradu za tak nepatrné nehody. Uznejte, že nemůžeme proplácet kapesníky, rukavice, košťata, bačkory, všechny ty drobnosti, které se každý den mohou poškodit plamenem.“

Zrudla a cítila, jak ji zaplavuje zlost:

„Ale, pane, loni v prosinci nám hořelo v komíně a škoda byla nejmíň pět set franků. Můj muž po pojišťovně nic nechtěl. Takže je teď docela spravedlivé, aby mi zaplatila můj deštník!“

Ředitel uhodl, že lže, a s úsměvem řekl:

„Uznejte, madame, že je to velmi zvláštní. Pan Oreille nežádal nic za škodu za pět set franků, a teď by chtěl pět nebo šest franků za deštník.“

Ani ji to nevyvedlo z míry a odsekla:

„Promiňte, pane, ta škoda za pět set franků šla z peněženky pana Oreille. Kdežto škoda za osmnáct franků jde z peněženky paní Oreillové. A to není totéž.“

Viděl, že se jí nezbaví a že ztratí celý den. A tak se odevzdaně zeptal:

„Řekněte mi tedy, prosím, jak k té nehodě došlo.“

Čtyři zápalky

Cítila, že vítězí, a začala vyprávět:

„Takhle, pane. V předsíni mám takovou bronzovou věc, kam se dávají deštníky a hole. Onehdy jsem se vrátila domů a postavila jsem do ní tenhle. Musím vám říct, že hned nad tím je polička na svíčky a zápalky. Natáhnu ruku a vezmu čtyři zápalky. Škrtnu jednou, a nic. Škrtnu druhou, chytne a hned zhasne. Škrtnu třetí, a ta udělá totéž.“

Ředitel ji přerušil, aby mohl utrousit vtip:

„To byly asi zápalky ze státní továrny, co?“

Nepochopila to a pokračovala:

„To je možné. Ale čtvrtá se rozhořela a já si zapálila svíčku. Pak jsem šla do ložnice spát. Jenže asi za čtvrt hodiny se mi zdálo, že je cítit spálenina. Já se ohně odjakživa bojím. Ach, jestli u nás někdy hořet bude, nebude to moje vina! Hlavně od toho požáru v komíně, o kterém jsem vám říkala, nemám klidnou chvilku. Tak tedy vstanu, vyjdu z pokoje, hledám, čichám všude jako lovecký pes, a nakonec zjistím, že hoří můj deštník. Asi do něj spadla zápalka. Vidíte sám, jak ho to zřídilo…“

Ředitel se s tím smířil a zeptal se:

„Na kolik tu škodu odhadujete?“

Nemohla promluvit, neodvažovala se říct částku. Pak řekla, protože chtěla být velkorysá:

„Dejte ho opravit sami. Spolehnu se na vás.“

Odmítl:

„Ne, madame, to nemohu. Řekněte mi, kolik žádáte.“

„No… zdá se mi, že… Víte co, pane, já na vás přece nechci vydělávat… uděláme to takhle. Odnesu deštník k výrobci, ten ho potáhne dobrým hedvábím, trvanlivým, a já vám přinesu účet. Vyhovuje vám to?“

„Dokonale, madame. Ujednáno. Tady máte lístek pro pokladnu, tam vám výdaj proplatí.“

A podal paní Oreillové kartičku. Popadla ji, vstala a s poděkováním odešla. Spěchala ven, aby si to ještě nerozmyslel.

Teď šla ulicí veselým krokem a hledala obchod s deštníky, který by vypadal elegantně. Když našla krámek, který vypadal bohatě, vešla a jistým hlasem řekla:

„Tady je deštník, potáhněte mi ho hedvábím, velmi dobrým hedvábím. Dejte na něj to nejlepší, co máte. Na ceně nezáleží.“