Tři studenti

Tři studenti

Bylo to v roce devadesát pět. Souhra okolností, o kterých se nemusím rozepisovat, způsobila, že jsme s panem Sherlockem Holmesem strávili několik týdnů v jednom z našich velkých univerzitních měst. A právě v té době nás potkalo malé, ale poučné dobrodružství, o kterém se chystám vyprávět. Je zřejmé, že jakékoli podrobnosti, podle kterých by čtenář mohl přesně poznat kolej nebo viníka, by byly nerozumné a urážlivé. Tak bolestný skandál je lepší nechat zapomenout. Se vší diskrétností se však ta příhoda popsat dá, protože dobře ukazuje některé z vlastností, kterými můj přítel vynikal. Budu se ve svém vyprávění snažit vyhnout všemu, co by události spojilo s nějakým určitým místem nebo co by napovědělo, o které lidi jde.

Bydleli jsme tehdy v zařízeném podnájmu blízko knihovny, kde Sherlock Holmes pracně zkoumal staré anglické listiny. To bádání vedlo k tak pozoruhodným výsledkům, že se možná stane námětem některého z mých budoucích vyprávění. Právě tam nás jednoho večera navštívil jeden známý, pan Hilton Soames, učitel a přednášející na koleji svatého Lukáše. Pan Soames byl vysoký, hubený muž nervózní a vznětlivé povahy. Vždycky jsem ho znal jako neklidného člověka. Tentokrát byl ale v tak nezvladatelném rozrušení, že bylo jasné, že se stalo něco velmi neobvyklého.

„Doufám, pane Holmesi, že mi můžete věnovat několik hodin svého vzácného času. Na koleji svatého Lukáše se nám přihodila velmi nepříjemná věc. A kdyby nebylo té šťastné náhody, že jste ve městě, opravdu bych nevěděl, co dělat.“

„Mám teď hodně práce a nestojím o žádné rozptýlení. Byl bych mnohem raději, kdybyste požádal o pomoc policii.“ odpověděl můj přítel.

„Ne, ne, můj milý pane, to naprosto nepřichází v úvahu. Jakmile se jednou zapojí zákon, nedá se už zastavit. A tohle je právě jeden z těch případů, kdy je kvůli dobrému jménu koleje nanejvýš nutné vyhnout se skandálu. Vaše diskrétnost je stejně známá jako vaše schopnosti a vy jste jediný člověk na světě, který mi může pomoci. Prosím vás, pane Holmesi, udělejte, co můžete.“

Nálada mého přítele se nezlepšila od chvíle, kdy přišel o své příjemné prostředí v Baker Street. Bez svých alb s výstřižky, bez svých chemikálií a bez svého domáckého nepořádku byl nesvůj. Nevlídně pokrčil rameny na znamení souhlasu a náš návštěvník ze sebe spěšně a s mnoha rozčilenými posunky chrlil svůj příběh.

„Musím vám vysvětlit, pane Holmesi, že zítra je první den zkoušky o Fortescueovo stipendium. Jsem jedním ze zkoušejících. Můj předmět je řečtina. První zkouškový úkol je dlouhá pasáž k překladu z řečtiny, kterou uchazeč ještě neviděl. Ta pasáž je vytištěná na zkouškovém archu a pro uchazeče by samozřejmě byla obrovská výhoda, kdyby se na ni mohl připravit předem. Proto se velmi dbá na to, aby zadání zůstalo v tajnosti.“

„Dnes kolem třetí přišly z tiskárny korektury toho zadání. Úkol tvoří půl kapitoly z Thúkydida, starořeckého dějepisce. Musel jsem to pozorně přečíst, protože text musí být naprosto bez chyby. Ve půl páté jsem s tím ještě nebyl hotový. Slíbil jsem ale, že půjdu na čaj k jednomu příteli do jeho pokoje, a tak jsem nechal korekturu na psacím stole. Byl jsem pryč něco přes hodinu.“

„Víte, pane Holmesi, že dveře našich kolejí jsou dvojité. Vnitřní jsou potažené zeleným suknem a vnější jsou těžké, dubové. Když jsem přicházel ke svým vnějším dveřím, s úžasem jsem uviděl, že v nich je klíč. Na okamžik jsem si myslel, že jsem tam nechal svůj, ale když jsem sáhl do kapsy, byl tam. Jediný duplikát, o kterém jsem věděl, patřil mému sluhovi Bannisterovi. Ten se mi stará o pokoj už deset let a jeho poctivost je naprosto mimo jakékoli podezření. Zjistil jsem, že klíč je opravdu jeho. Přišel se do mého pokoje zeptat, jestli si dám čaj, a když odcházel, velmi nedbale nechal klíč ve dveřích. Musel u mě být jen pár minut po mém odchodu. Jindy by jeho zapomnětlivost s klíčem moc nevadila. Ale právě dnes měla ty nejpolitováníhodnější následky.“

„Jakmile jsem pohlédl na stůl, poznal jsem, že se mi někdo hrabal v papírech. Korektura byla na třech dlouhých pruzích papíru. Nechal jsem je všechny pohromadě. Teď jsem zjistil, že jeden z nich leží na zemi, druhý na stolku u okna a třetí tam, kde jsem ho nechal.“

Holmes se poprvé pohnul.

„První strana na zemi, druhá u okna, třetí tam, kde jste ji nechal.“ řekl.

„Přesně tak, pane Holmesi. Udivujete mě. Jak jste to jen mohl vědět?“

„Pokračujte prosím ve své velmi zajímavé výpovědi.“

„Na okamžik mě napadlo, že si Bannister dovolil tu neodpustitelnou drzost a prohlížel si moje papíry. S největší vážností to ale popřel a jsem přesvědčen, že mluvil pravdu. Druhou možností bylo, že si někdo, kdo šel kolem, všiml klíče ve dveřích, věděl, že jsem pryč, a vešel se do papírů podívat. Jde o velkou sumu peněz, protože to stipendium je velmi cenné. A bezohledný člověk by klidně mohl riskovat, aby získal výhodu nad ostatními.“

„Bannistera ta příhoda velmi rozrušila. Když jsme zjistili, že někdo na papíry nepochybně sahal, málem omdlel. Dal jsem mu trochu brandy a nechal ho zhrouceného v křesle, zatímco jsem pokoj velmi pečlivě prohlédl. Brzy jsem viděl, že vetřelec po sobě nechal kromě zpřeházených papírů i jiné stopy. Na stolku u okna leželo několik hoblin z ořezané tužky. Ležel tam i ulomený hrot tuhy. Ten ničema zřejmě opisoval zadání ve velkém spěchu, zlomil si tužku a musel si ji znovu ořezat.“

„Výborně! Štěstí vám přálo.“ řekl Holmes, kterému se vracela dobrá nálada, jak ho případ víc a víc zaujímal.

„To nebylo všechno. Mám nový psací stůl s krásnou deskou z červené kůže. Jsem připraven přísahat, a Bannister také, že byla hladká a bez poskvrnky. Teď jsem na ní našel čistý zářez asi osm centimetrů dlouhý. Ne obyčejný škrábanec, ale opravdový zářez. A nejen to. Na stole jsem našel malou kuličku černého těsta nebo hlíny, ve které byla zrníčka něčeho, co vypadá jako piliny. Jsem přesvědčen, že tyhle stopy zanechal muž, který se hrabal v papírech. Žádné stopy bot ani jiné důkazy o tom, kdo to byl, tam nebyly. Byl jsem úplně bezradný, když mě najednou napadla ta šťastná myšlenka, že jste ve městě. A tak jsem rovnou přišel, abych vám tu věc svěřil. Pomozte mi, pane Holmesi. Vidíte, v jaké jsem situaci. Buď toho člověka musím najít, nebo se zkouška musí odložit, dokud se nepřipraví nové zadání. A protože to nejde bez vysvětlení, strhne se ohavný skandál. Ten vrhne stín nejen na kolej, ale i na celou univerzitu. Ze všeho nejvíc si přeji vyřešit tu věc tiše a diskrétně.“

„Rád se na to podívám a poradím vám, jak budu umět. Ten případ není úplně bez zajímavosti. Navštívil vás někdo v pokoji poté, co jste dostal ty papíry?“ řekl Holmes, vstal a oblékl si svrchník.

„Ano, mladý Daulat Ras, student z Indie, který bydlí na stejném schodišti. Přišel se mě zeptat na nějaké podrobnosti o zkoušce.“

„Na kterou je přihlášený?“

„Ano.“

„A papíry byly na stole?“

„Pokud vím, byly srolované.“

„Ale dalo se poznat, že jsou to korektury?“

„Možná.“

„Nikdo jiný ve vašem pokoji nebyl?“

„Ne.“

„Věděl někdo, že tam ty korektury budou?“

„Nikdo kromě tiskaře.“

„Věděl to ten Bannister?“

„Ne, rozhodně ne. Nikdo to nevěděl.“

„Kde je Bannister teď?“

„Bylo mu velmi zle, chudákovi. Nechal jsem ho zhrouceného v křesle. Tolik jsem spěchal za vámi.“

„Nechal jste dveře otevřené?“

„Nejdřív jsem papíry zamkl.“

„Pak to tedy vypadá takhle, pane Soamesi. Pokud ten indický student nepoznal, že ta role papíru jsou korektury, pak ten, kdo na ně sahal, na ně narazil náhodou, aniž věděl, že tam jsou.“

„Tak se mi to také zdá.“

Holmes se záhadně usmál.

„Nuže, pojďme se tam podívat. Tohle není případ pro vás, Watsone. Je to věc hlavy, ne těla. No dobře, pojďte, jestli chcete. A teď, pane Soamesi, jsem vám k službám!“ řekl.

Stopy v pracovně

Obývací pokoj našeho klienta měl dlouhé, nízké okno s olověnými příčkami. Hledělo na starobylé nádvoří staré koleje, zbarvené lišejníky. Gotické klenuté dveře vedly na ošlapané kamenné schodiště. V přízemí byl pokoj učitele. Nad ním bydleli tři studenti, každý v jednom patře. Když jsme dorazili na místo našeho problému, už se stmívalo. Holmes se zastavil a pozorně se zadíval na okno. Pak k němu přistoupil, postavil se na špičky, natáhl krk a nahlédl do pokoje.

„Musel vejít dveřmi. Jinak tam není žádný otvor kromě té jedné tabulky.“ řekl náš učený průvodce.

„Ale, ale! Nuže, jestli se tu nic nedozvíme, bude nejlepší jít dovnitř.“ řekl Holmes a podivně se usmál, když pohlédl na našeho společníka.

Učitel odemkl vnější dveře a uvedl nás do svého pokoje. Zůstali jsme stát u vchodu, zatímco Holmes zkoumal koberec.

„Obávám se, že tady žádné stopy nejsou. V tak suchý den se v ně sotva dalo doufat. Zdá se, že se váš sluha docela zotavil. Říkáte, že jste ho nechal v křesle. V kterém?“ řekl.

„Tamhle u okna.“

„Aha. U toho stolku. Teď už můžete dál. S kobercem jsem hotov. Vezměme nejdřív ten stolek. To, co se stalo, je samozřejmě velmi jasné. Ten člověk vešel a bral papíry list po listu z prostředního stolu. Přenášel je ke stolku u okna, protože odtamtud mohl vidět, kdybyste šel přes nádvoří, a mohl by tak utéct.“

„Ve skutečnosti nemohl, protože jsem vešel bočními dveřmi.“ řekl Soames.

„Ach, to je dobře! Nu, v každém případě to měl v úmyslu. Ukažte mi ty tři pruhy. Žádné otisky prstů, ne! Nuže, nejdřív přenesl tenhle a opsal si ho. Jak dlouho by mu to trvalo, i kdyby používal všechny možné zkratky? Čtvrt hodiny, ne méně. Pak ho odhodil a popadl další. Byl uprostřed práce, když ho váš návrat přinutil k velmi spěšnému ústupu. Velmi spěšnému, protože neměl čas vrátit papíry na místo, a ty vám prozradily, že tu byl. Neslyšel jste na schodech spěchající kroky, když jste vcházel vnějšími dveřmi?“

„Ne, to nemohu říct.“

„Nuže, psal tak zběsile, že si zlomil tužku, a jak vidíte, musel si ji znovu ořezat. To je zajímavé, Watsone. Ta tužka nebyla obyčejná. Byla větší než obvykle a měla měkkou tuhu. Zvenku byla tmavomodrá, jméno výrobce bylo vytištěno stříbrnými písmeny a zbylý kousek je dlouhý jen asi čtyři centimetry. Hledejte takovou tužku, pane Soamesi, a máte svého muže. A když dodám, že vlastní velký a hodně tupý nůž, máte další vodítko.“

Pan Soames byl tou záplavou informací trochu zdrcen. „Ty ostatní body chápu, ale opravdu, co se týče té délky…“ řekl.

Holmes mu podal malou hoblinu s písmeny NN, za kterými bylo kousek čistého dřeva.

„Vidíte?“

„Ne, obávám se, že ani teď…“

„Watsone, vždycky jsem vám křivdil. Nejste v tom sám. Co by mohlo být to NN? Je to na konci slova. Víte, že nejběžnější jméno výrobce je Johann Faber. Není jasné, že z tužky zbylo právě tolik, kolik obvykle následuje za slovem Johann?“ Natočil stolek bokem k elektrickému světlu. „Doufal jsem, že kdyby byl papír, na který psal, tenký, mohla by se nějaká stopa propsat na tuhle vyleštěnou desku. Ne, nic nevidím. Myslím, že se tu už nic víc nedozvíme. Teď prostřední stůl. Tahle kulička je, předpokládám, ta černá těstovitá hmota, o které jste mluvil. Má zhruba tvar jehlánku a je vyhloubená, jak vidím. Jak říkáte, zdá se, že v ní jsou zrníčka pilin. Ale, ale, to je velmi zajímavé. A ten zářez, opravdová trhlina, jak vidím. Začal tenkým škrábnutím a skončil zubatou dírou. Jsem vám velmi zavázán, pane Soamesi, že jste mě na ten případ upozornil. Kam vedou tyhle dveře?“

„Do mé ložnice.“

„Byl jste v ní od té příhody?“

„Ne, šel jsem rovnou pro vás.“

„Rád bych se tam rozhlédl. Jaký půvabný staromódní pokoj! Možná byste laskavě chvilku počkali, než prohlédnu podlahu. Ne, nic nevidím. A co ten závěs? Za ním máte pověšené šaty. Kdyby se tu někdo musel schovat, musel by to být tam. Postel je příliš nízká a skříň příliš mělká. Tam nikdo není, předpokládám?“

Když Holmes odtahoval závěs, poznal jsem podle jakési strnulosti a ostražitosti v jeho postoji, že je připravený na všechno. Za odtaženým závěsem ale nebylo nic než tři nebo čtyři obleky na řadě věšáků. Holmes se odvrátil a náhle se sehnul k podlaze.

„Haló! Co je tohle?“ řekl.

Byl to malý jehlánek černé hmoty podobné tmelu, přesně jako ten na stole v pracovně. Holmes ho držel na otevřené dlani v ostrém elektrickém světle.

„Zdá se, že váš návštěvník zanechal stopy ve vaší ložnici stejně jako v obývacím pokoji, pane Soamesi.“

„Co by tam mohl chtít?“

„Myslím, že je to dost jasné. Vrátil jste se nečekanou cestou, a tak nebyl varován, dokud jste nebyl přímo u dveří. Co mohl dělat? Popadl všechno, co by ho mohlo prozradit, a vběhl do vaší ložnice, aby se schoval.“

„Proboha, pane Holmesi, chcete mi říct, že celou dobu, co jsem v tomhle pokoji mluvil s Bannisterem, jsme toho člověka měli v pasti, kdybychom to jen věděli?“

„Tak to čtu.“

„Určitě existuje i jiná možnost, pane Holmesi. Nevím, jestli jste si všiml okna mé ložnice?“

„Tabulky v olověném rámu, tři samostatná okna, jedno se otvírá na pantu a je dost velké, aby jím prolezl člověk.“

„Přesně tak. A hledí do kouta nádvoří, takže je zčásti skryté. Ten člověk mohl vlézt tudy, nechat stopy, když procházel ložnicí, a nakonec, když našel dveře otevřené, utéct tudy.“

Holmes netrpělivě zavrtěl hlavou.

„Buďme praktičtí. Rozumím-li dobře, říkal jste, že po tomhle schodišti chodí tři studenti a že obvykle procházejí kolem vašich dveří?“ řekl.

„Ano, je to tak.“

„A všichni jdou na tu zkoušku?“

„Ano.“

„Máte nějaký důvod podezírat jednoho z nich víc než ostatní?“

Soames zaváhal.

„To je velmi choulostivá otázka. Člověk nerad vrhá podezření tam, kde nemá důkazy.“ řekl.

„Poslechněme si podezření. O důkazy se postarám já.“

„Řeknu vám tedy v několika slovech, jací jsou ti tři mladí muži, kteří bydlí v těch pokojích. Nejníž z nich bydlí Gilchrist. Je to výborný student i sportovec, hraje za kolej ragby a kriket a za univerzitu závodil v překážkovém běhu a ve skoku do dálky. Je to dobrý, mužný chlapec. Jeho otec byl ten známý sir Jabez Gilchrist, který se zruinoval na koňských dostizích. Můj student zůstal velmi chudý, ale je pracovitý a snaživý. Dobře to s ním dopadne.“

„Ve druhém patře bydlí Daulat Ras, ten student z Indie. Je to tichý, zamlklý mladík, kterého je těžké prokouknout. Ve studiu si vede dobře, i když řečtina je jeho slabší předmět. Je spolehlivý a pořádný.“

„Nejvyšší patro patří Milesi McLarenovi. Když se mu chce pracovat, je to skvělý člověk, jeden z nejbystřejších duchů univerzity. Ale je umíněný, prostopášný a bezzásadový. V prvním ročníku ho málem vyloučili kvůli skandálu s kartami. Celý tenhle semestr zahálel a na zkoušku se musí těšit s hrůzou.“

„Pak tedy podezíráte jeho?“

„Tak daleko si netroufám zajít. Ale ze všech tří je možná nejméně nepravděpodobný.“

„Přesně tak. A teď, pane Soamesi, se podívejme na vašeho sluhu Bannistera.“

Výslech sluhy

Byl to malý, bledý, hladce oholený muž kolem padesátky s prošedivělými vlasy. Ještě pořád se nevzpamatoval z toho náhlého narušení klidného běhu svého života. Jeho kulatý obličej sebou nervózně škubal a prsty nemohl udržet v klidu.

„Vyšetřujeme tu nešťastnou záležitost, Bannistere.“ řekl jeho pán.

„Ano, pane.“

„Pokud vím, nechal jste klíč ve dveřích?“ řekl Holmes.

„Ano, pane.“

„Není velmi zvláštní, že jste to udělal právě v den, kdy tu byly ty papíry?“

„Byla to velká smůla, pane. Ale občas jsem to udělal i jindy.“

„Kdy jste vešel do pokoje?“

„Bylo asi půl páté. To je čas, kdy pan Soames pije čaj.“

„Jak dlouho jste tu zůstal?“

„Když jsem viděl, že tu není, hned jsem odešel.“

„Díval jste se na ty papíry na stole?“

„Ne, pane, rozhodně ne.“

„Jak to, že jste nechal klíč ve dveřích?“

„V ruce jsem měl podnos s čajem. Myslel jsem, že se pro klíč vrátím. Pak jsem zapomněl.“

„Mají vnější dveře zámek na pérko?“

„Ne, pane.“

„Pak tedy byly celou dobu otevřené?“

„Ano, pane.“

„Kdokoli v pokoji mohl odejít?“

„Ano, pane.“

„Když se pan Soames vrátil a zavolal vás, byl jste velmi rozrušený?“

„Ano, pane. Za ta dlouhá léta, co tu jsem, se nic takového nikdy nestalo. Málem jsem omdlel, pane.“

„To chápu. Kde jste byl, když vám začalo být zle?“

„Kde jsem byl, pane? No přece tady, u dveří.“

„To je zvláštní, protože jste si sedl do toho křesla támhle u rohu. Proč jste šel kolem těch ostatních židlí?“

„Nevím, pane. Bylo mi jedno, kam si sednu.“

„Opravdu si nemyslím, že by o tom moc věděl, pane Holmesi. Vypadal velmi špatně, úplně příšerně.“

„Zůstal jste tady, když váš pán odešel?“

„Jen asi minutku. Pak jsem zamkl dveře a šel do svého pokoje.“

„Koho podezíráte?“

„Ach, to bych si netroufl říct, pane. Nevěřím, že by na téhle univerzitě byl nějaký gentleman, který by byl schopen chtít z takového činu těžit. Ne, pane, tomu nevěřím.“

„Děkuji, to stačí. Ach, ještě jedno slovo. Nezmínil jste se žádnému z těch tří pánů, o které se staráte, že se něco stalo?“ řekl Holmes.

„Ne, pane, ani slovem.“

„Neviděl jste žádného z nich?“

„Ne, pane.“

„Velmi dobře. A teď, pane Soamesi, se půjdeme projít po nádvoří, jestli dovolíte.“

V houstnoucím šeru nad námi svítily tři žluté čtverce světla.

„Všichni tři vaši ptáčkové jsou v hnízdech. Haló! Co je tohle? Jeden z nich se zdá dost neklidný.“ řekl Holmes a podíval se nahoru.

Byl to ten indický student. Jeho tmavá silueta se náhle objevila na roletě. Rychle přecházel po pokoji sem a tam.

„Rád bych do každého z nich nakoukl. Je to možné?“ řekl Holmes.

„Vůbec žádný problém. Tyhle pokoje jsou nejstarší na celé koleji a není nic neobvyklého, že si je návštěvníci prohlížejí. Pojďte, osobně vás provedu.“ odpověděl Soames.

Návštěva ve třech patrech

„Žádná jména, prosím!“ řekl Holmes, když jsme klepali na Gilchristovy dveře. Otevřel nám vysoký, štíhlý mladík se lněnými vlasy, a když pochopil, proč jsme přišli, přivítal nás. Uvnitř bylo několik opravdu zajímavých ukázek středověké domácí architektury. Holmes byl jednou z nich tak okouzlen, že si ji za každou cenu chtěl nakreslit do zápisníku. Zlomil si přitom tužku, musel si půjčit jinou od našeho hostitele a nakonec si půjčil nůž, aby si ořezal svou. Stejná podivná nehoda se mu přihodila i v pokoji indického studenta. Byl to mlčenlivý, malý mladík se zahnutým nosem, který nás úkosem sledoval a byl zřejmě rád, když Holmesova architektonická studia skončila. Neviděl jsem, že by Holmes v jednom nebo druhém případě narazil na stopu, kterou hledal. Teprve u třetího se naše návštěva nezdařila. Vnější dveře se na naše klepání neotevřely a zpoza nich se neozvalo nic podstatnějšího než příval nadávek. „Je mi jedno, kdo jste. Jděte k šípku! Zítra je zkouška a nenechám se nikým vyrušovat.“ hřměl rozzlobený hlas.

„Hrubián. Samozřejmě netušil, že klepu já. Ale přesto se choval velmi nezdvořile a za těchto okolností dokonce dost podezřele.“ řekl náš průvodce, zrudlý hněvem, když jsme sestupovali po schodech.

Holmesova odpověď byla zvláštní.

„Můžete mi říct, jak je přesně vysoký?“ zeptal se.

„Opravdu, pane Holmesi, to se nedokážu zaručit. Je vyšší než ten indický student, ale ne tak vysoký jako Gilchrist. Řekl bych, že asi tak metr sedmdesát.“

„To je velmi důležité. A teď, pane Soamesi, vám přeji dobrou noc.“ řekl Holmes.

Náš průvodce nahlas vykřikl úžasem a zděšením. „Proboha, pane Holmesi, přece mě takhle náhle neopustíte! Zdá se, že si neuvědomujete, v jaké jsem situaci. Zítra je zkouška. Ještě dnes večer musím něco rozhodně udělat. Nemohu dovolit, aby se zkouška konala, když na jedno ze zadání někdo sahal. Musíme se té situaci postavit.“

„Musíte to nechat, jak to je. Zítra časně ráno se zastavím a promluvíme si o tom. Je možné, že vám pak budu umět poradit, co dělat. Zatím nic neměňte, vůbec nic.“

„Dobře, pane Holmesi.“

„Můžete být úplně klidný. Určitě najdeme nějaké východisko z vašich potíží. Vezmu si s sebou tu černou hlínu a také hobliny z tužky. Na shledanou.“

Když jsme vyšli do tmy nádvoří, znovu jsme vzhlédli k oknům. Indický student pořád přecházel po pokoji. Ostatní nebylo vidět.

„Nuže, Watsone, co si o tom myslíte? Docela pěkná společenská hra, něco jako hra se třemi kartami, že? Tady máte své tři muže. Musí to být jeden z nich. Vyberte si. Kterého si vyberete vy?“ zeptal se Holmes, když jsme vyšli na hlavní ulici.

„Toho sprostého chlapíka nahoře. Má nejhorší pověst. A přece i ten indický student byl prohnaný. Proč by měl pořád přecházet po pokoji?“

„Na tom nic není. Mnoho lidí to dělá, když se snaží něco naučit nazpaměť.“

„Díval se na nás tak divně.“

„Vy byste se díval taky tak, kdyby k vám vtrhlo hejno cizích lidí, když se připravujete na zkoušku příštího dne a každá chvilka je drahá. Ne, na tom nic nevidím. Tužky a nože, všechno bylo v pořádku. Ale jeden člověk mi vrtá hlavou.“

„Kdo?“

„No přece Bannister, ten sluha. Jakou hru v tom hraje?“

„Připadal mi jako naprosto poctivý člověk.“

„Mně taky. A to je to záhadné. Proč by naprosto poctivý člověk… Nu, nu, tady je velké papírnictví. Tady začneme své pátrání.“

Ve městě byla jen čtyři papírnictví, která za něco stála. V každém z nich Holmes vytáhl své hobliny z tužky a nabízel vysokou cenu za stejnou tužku. Všichni se shodli, že se dá objednat, ale že je to neobvyklá velikost a málokdy ji mají na skladě. Zdálo se, že můj přítel není svým neúspěchem nijak sklíčený. Jen napůl žertem rezignovaně pokrčil rameny.

„Marné, můj milý Watsone. Tahle nejlepší a jediná rozhodující stopa vyšla naprázdno. Ale opravdu nepochybuji, že i bez ní dokážeme sestavit dostatečný důkaz. Propána, můj milý, je skoro devět a bytná něco žvatlala o zeleném hrášku v půl osmé. S vaším věčným tabákem, Watsone, a s tím, jak nepravidelně chodíte k jídlu, čekám, že dostanete výpověď z bytu a že já budu sdílet váš pád. Ne ovšem dřív, než vyřešíme problém nervózního učitele, nedbalého sluhy a tří podnikavých studentů.“

Tři hroudy černé hlíny

Ten den se už Holmes o věci nezmínil, i když po naší opožděné večeři dlouho seděl zamyšlený. V osm ráno přišel do mého pokoje, právě když jsem dokončil ranní toaletu.

„Nuže, Watsone, je čas, abychom zašli ke svatému Lukáši. Vydržíte bez snídaně?“ řekl.

„Samozřejmě.“

„Soames bude strašně neklidný, dokud mu nebudeme moci říct něco určitého.“

„Máte mu co určitého říct?“

„Myslím, že ano.“

„Došel jste k nějakému závěru?“

„Ano, můj milý Watsone, vyřešil jsem tu záhadu.“

„Ale jaký nový důkaz jste mohl získat?“

„Aha! Ne nadarmo jsem se vyhnal z postele v nekřesťanskou hodinu, v šest ráno. Odvedl jsem dvě hodiny tvrdé práce, ušel nejméně osm kilometrů a mám co ukázat. Podívejte se na tohle!“

Natáhl ruku. Na dlani měl tři malé jehlánky černé, těstovité hlíny.

„Ale Holmesi, včera jste měl jen dva.“

„A jeden další dnes ráno. Je rozumné usuzovat, že odkud pochází číslo tři, odtamtud pocházejí i čísla jedna a dvě. Že, Watsone? Nuže, pojďte, vysvobodíme přítele Soamese z jeho trápení.“

Nešťastného učitele jsme našli v jeho pokojích v opravdu politováníhodném rozrušení. Za několik hodin měla začít zkouška a on se pořád nemohl rozhodnout, jestli fakta zveřejnit, nebo dovolit viníkovi, aby soutěžil o cenné stipendium. Byl tak rozrušený, že sotva dokázal stát na místě. Rozběhl se k Holmesovi a dychtivě k němu natahoval obě ruce.

„Díky bohu, že jste přišel! Bál jsem se, že jste to v zoufalství vzdal. Co mám dělat? Má se zkouška konat?“

„Ano, ať se koná, rozhodně.“

„Ale ten ničema?“

„Ten soutěžit nebude.“

„Vy ho znáte?“

„Myslím, že ano. Jestli se tahle věc nemá dostat na veřejnost, musíme si dát jisté pravomoci a ustavit se jako malý soukromý soud. Vy tamhle, prosím, Soamesi! Watsone, vy sem! Já si vezmu křeslo uprostřed. Myslím, že teď vypadáme dost úctyhodně, abychom provinilému srdci nahnali strach. Laskavě zazvoňte!“

Vešel Bannister. Když uviděl, jak tam sedíme jako soudci, zřejmě překvapeně a vystrašeně ucouvl.

„Zavřete laskavě dveře. A teď, Bannistere, řeknete nám prosím pravdu o včerejší příhodě?“ řekl Holmes.

Muž zbledl až ke kořínkům vlasů.

„Řekl jsem vám všechno, pane.“

„Nic nechcete dodat?“

„Vůbec nic, pane.“

„Nuže, pak vám musím něco navrhnout. Když jste si včera sedl do toho křesla, udělal jste to proto, abyste zakryl nějaký předmět, který by prozradil, kdo byl v pokoji?“

Bannisterova tvář byla jako z popela.

„Ne, pane, rozhodně ne.“

„Je to jen domněnka. Upřímně přiznávám, že ji nedokážu dokázat. Ale zdá se mi dost pravděpodobná, protože jakmile se pan Soames otočil zády, pustil jste ven toho muže, který se skrýval v ložnici.“ řekl Holmes uhlazeně.

Bannister si olízl suché rty.

„Žádný muž tam nebyl, pane.“

„Ach, to je škoda, Bannistere. Až dosud jste možná mluvil pravdu, ale teď vím, že jste zalhal.“

Mužova tvář ztuhla v zarputilém vzdoru.

„Žádný muž tam nebyl, pane.“

„No tak, no tak, Bannistere!“

„Ne, pane, nikdo tam nebyl.“

„V tom případě nám nemůžete nic dalšího sdělit. Zůstanete laskavě v pokoji? Postavte se tamhle u dveří do ložnice. A teď, Soamesi, vás poprosím, abyste byl tak velice laskav a zašel nahoru do pokoje mladého Gilchrista a požádal ho, aby k vám sešel dolů.“

Přiznání

O chvilku později se učitel vrátil a přivedl s sebou studenta. Byl to krásně stavěný mladý muž, vysoký, ohebný a hbitý, s pružným krokem a s příjemnou, otevřenou tváří. Jeho ustarané modré oči přelétly každého z nás a nakonec s výrazem naprostého zděšení spočinuly na Bannisterovi ve vzdálenějším rohu.

„Jen zavřete dveře. A teď, pane Gilchriste, jsme tu úplně sami a nikdo se nikdy nemusí dozvědět ani slovo z toho, co tu mezi sebou probereme. Můžeme k sobě být naprosto upřímní. Chceme vědět, pane Gilchriste, jak jste vy, čestný člověk, mohl udělat to, co jste včera udělal?“ řekl Holmes.

Nešťastný mladík zavrávoral dozadu a vrhl na Bannistera pohled plný hrůzy a výčitky.

„Ne, ne, pane Gilchriste, pane, já neřekl ani slovo, ani jediné slovo!“ vykřikl sluha.

„Ne, ale teď jste ho řekl. A teď, pane, musíte vidět, že po Bannisterových slovech je vaše postavení beznadějné a že vaše jediná naděje je upřímné přiznání.“ řekl Holmes.

Gilchrist se na okamžik se zdviženou rukou snažil ovládnout svou svíjející se tvář. V příští chvíli už klečel u stolu, zabořil obličej do dlaní a propukl v bouřlivé vzlykání.

„No tak, no tak. Chybovat je lidské. A nikdo vás aspoň nemůže obvinit, že jste bezcitný zločinec. Možná by pro vás bylo snazší, kdybych panu Soamesovi řekl, co se stalo, a vy mě opravíte tam, kde se mýlím. Mám to udělat? Nu, nu, nenamáhejte se odpovídat. Poslouchejte a dávejte pozor, abych vám nekřivdil.“ řekl Holmes laskavě.

„Ve chvíli, kdy jste mi řekl, pane Soamesi, že nikdo, ani Bannister, nemohl vědět, že papíry jsou ve vašem pokoji, začal případ v mé mysli dostávat určitý tvar. Tiskaře jsme samozřejmě mohli pustit z hlavy. Ten si mohl papíry prohlédnout ve své dílně. Ani na indického studenta jsem moc nedal. Jestli byly korektury srolované, nemohl vědět, co to je. Na druhé straně se mi zdálo jako nemyslitelná náhoda, že by se někdo odvážil vejít do pokoje a že by na stole náhodou právě ten den ležely ty papíry. To jsem zavrhl. Muž, který vešel, věděl, že tam papíry jsou. Jak to věděl?“

„Když jsem se blížil k vašemu pokoji, prohlédl jsem okno. Pobavil jste mě tím, že jste si myslel, že zvažuji, jestli se jím někdo za bílého dne, před očima všech protějších pokojů, neprotáhl dovnitř. Taková myšlenka byla absurdní. Měřil jsem, jak vysoký by musel být člověk, aby při chůzi kolem viděl, jaké papíry leží na prostředním stole. Já měřím metr osmdesát a s námahou bych to dokázal. Nikdo menší by neměl šanci. Jak vidíte, už tehdy jsem měl důvod myslet si, že pokud je jeden z vašich tří studentů neobvykle vysoký, stojí ze všech tří nejvíc za to ho sledovat.“

„Vešel jsem a svěřil se vám s tím, co naznačoval stolek u okna. S prostředním stolem jsem si nevěděl rady, dokud jste při popisu Gilchrista nezmínil, že je skokan do dálky. Pak mi to všechno v okamžiku došlo a potřeboval jsem jen několik potvrzujících důkazů. Ty jsem rychle získal.“

„Stalo se tohle. Tento mladík strávil odpoledne na sportovišti, kde trénoval skok. Vracel se a nesl své tretry, které mají, jak víte, na podrážce několik ostrých hřebů. Když šel kolem vašeho okna, díky své velké výšce uviděl ty korektury na vašem stole a odhadl, co to je. Nic zlého by se nestalo, kdyby si při chůzi kolem vašich dveří nevšiml klíče, který tam nechal váš nedbalý sluha. Přepadla ho náhlá chuť vejít a podívat se, jestli jsou to opravdu korektury. Nebyl to nebezpečný kousek, protože se mohl vždycky vymluvit, že jen nakoukl, aby se na něco zeptal.“

„Nuže, když viděl, že jsou to opravdu korektury, právě tehdy podlehl pokušení. Položil si tretry na stůl. Co jste to položil na tu židli u okna?“

„Rukavice.“ řekl mladík.

Holmes se vítězoslavně podíval na Bannistera. „Položil si rukavice na židli a bral korektury list po listu, aby si je opsal. Myslel si, že se učitel musí vrátit hlavní branou a že ho uvidí. Jak víme, vrátil se boční brankou. Najednou ho uslyšel přímo u dveří. Neměl kudy utéct. Zapomněl na rukavice, ale popadl tretry a vrhl se do ložnice. Všimněte si, že škrábanec na stole je na jedné straně mělký, ale směrem ke dveřím ložnice se prohlubuje. Už to samo nám stačí ukázat, že tretra byla tažena tím směrem a že se viník schoval tam. Hlína kolem hřebu zůstala na stole a druhý kousek se uvolnil a spadl v ložnici. Mohu dodat, že jsem dnes ráno došel na sportoviště. Viděl jsem, že v doskočišti se používá lepkavá černá hlína, a vzal jsem si s sebou vzorek. A k tomu trochu jemných pilin, kterými se doskočiště sype, aby závodník neuklouzl. Řekl jsem pravdu, pane Gilchriste?“

Student se napřímil.

„Ano, pane, je to pravda.“ řekl.

„Proboha! Nemáte k tomu co dodat?“ vykřikl Soames.

„Ano, pane, mám, ale šok z toho hanebného odhalení mě úplně zmátl. Mám tady dopis, pane Soamesi, který jsem vám napsal dnes časně ráno uprostřed neklidné noci. Bylo to dřív, než jsem věděl, že můj hřích vyšel najevo. Tady je, pane. Uvidíte, že jsem napsal: ‚Rozhodl jsem se, že na zkoušku nepůjdu. Nabídli mi důstojnické místo u policie v Rhodésii a hned odjíždím do jižní Afriky.‘“

„Opravdu mě těší, že jste nechtěl ze své nepoctivé výhody těžit. Ale proč jste změnil svůj úmysl?“ řekl Soames.

Gilchrist ukázal na Bannistera.

„Tady je ten, kdo mě přivedl na správnou cestu.“ řekl.

„No tak, Bannistere. Z toho, co jsem řekl, vám bude jasné, že toho mladíka jste mohl pustit ven jen vy. Zůstal jste v pokoji a musel jste zamknout dveře, když jste odcházel. A že by utekl tím oknem, bylo neuvěřitelné. Nemůžete nám objasnit poslední bod téhle záhady a říct nám, proč jste to udělal?“ řekl Holmes.

„Bylo to docela jednoduché, pane, kdybyste to jen věděl. Ale při vší vaší chytrosti jste to vědět nemohl. Byly časy, pane, kdy jsem dělal komorníka starému siru Jabezi Gilchristovi, otci tohoto mladého pána. Když se zruinoval, přišel jsem na kolej jako sluha. Ale nikdy jsem na svého starého pána nezapomněl jen proto, že přišel o všechno. Kvůli starým časům jsem na jeho syna dohlížel, jak jsem mohl. Nuže, pane, když jsem včera vešel do tohohle pokoje, když se spustil poplach, první, co jsem uviděl, byly rukavice pana Gilchrista z hnědé kůže, jak leží na té židli. Ty rukavice jsem dobře znal a pochopil jsem, co prozrazují. Kdyby je pan Soames uviděl, bylo by po všem. Žuchl jsem do toho křesla a nic by mnou nehnulo, dokud pan Soames neodešel pro vás. Pak vyšel můj ubohý mladý pán, kterého jsem kdysi houpal na kolenou, a všechno mi přiznal. Nebylo přirozené, pane, že jsem ho zachránil? A nebylo také přirozené, že jsem se s ním pokusil promluvit tak, jak by to udělal jeho zesnulý otec, a dát mu pochopit, že z takového činu nemůže mít prospěch? Můžete mi to vyčítat, pane?“

„Ne, to opravdu ne. Nuže, Soamesi, myslím, že jsme váš malý problém vyřešili, a doma na nás čeká snídaně. Pojďte, Watsone! A pokud jde o vás, pane, věřím, že vás v Rhodésii čeká skvělá budoucnost. Jednou jste klesl nízko. Ukažte nám v budoucnu, jak vysoko dokážete vystoupat.“ řekl Holmes srdečně a vyskočil na nohy.