Kouzelný krámek

Kouzelný krámek

Kouzelný krámek jsem už několikrát viděl zdálky a jednou nebo dvakrát jsem kolem něj prošel. Ve výloze byly lákavé drobnosti: kouzelné míčky, kouzelné slepice, podivuhodné kornouty, loutky pro břichomluvce, potřeby pro trik s košíkem, balíčky karet, které vypadaly úplně obyčejně, a všechno možné podobné. Nikdy mě ale nenapadlo vejít dovnitř. Až jednoho dne mě Gip skoro bez varování dotáhl za prst přímo k výloze a choval se tak, že mi nezbylo nic jiného než ho tam vzít. Abych pravdu řekl, nemyslel jsem si, že ten obchod je zrovna tam. Měl skromné průčelí na Regent Street, mezi obchodem s obrazy a výlohou, kde pobíhají kuřátka čerstvě vylíhlá v patentních líhních. Ale opravdu tam byl. Měl jsem dojem, že stojí níž, blíž k náměstí, nebo za rohem na Oxford Street, nebo dokonce až v Holbornu. Vždycky byl na druhé straně ulice a vždycky trochu z ruky, jako by to byla fata morgána. Teď tu ale stál, o tom nebylo pochyb, a tlustá špička Gipova ukazováčku ťukala na sklo.

„Kdybych byl bohatý,“ řekl Gip a ťukl prstem na Mizející vejce, „koupil bych si tohle. A tohle,“ to bylo Plačící miminko, skoro jako živé, „a tohle,“ a to byla záhada, která se podle úhledné cedulky jmenovala „Kup si mě a ohrom své přátele“.

„Pod těmi kornouty,“ řekl Gip, „zmizí úplně všechno. Četl jsem o tom v knížce.“

„A tamhle, tati, je Mizející halíř, jenže ho dali tímhle bokem nahoru, abychom neviděli, jak se to dělá.“

Gip, milý chlapec, zdědil po matce dobré vychování. Nechtěl do obchodu vejít a nijak nenaléhal. Jenom, víte, docela nevědomky táhl můj prst ke dveřím a dával jasně najevo, co ho zajímá.

„Tohle,“ řekl a ukázal na Kouzelnou láhev.

„A kdybys ji měl?“ zeptal jsem se. Po té slibné otázce ke mně vzhlédl a celý se rozzářil.

„Mohl bych ji ukázat Jessie,“ řekl. Jako vždycky myslel i na ostatní.

„Do tvých narozenin zbývá míň než sto dní, Gipíku,“ řekl jsem a vzal za kliku.

Gip neodpověděl, ale sevřel můj prst pevněji, a tak jsme vešli do krámku.

Nebyl to obyčejný obchod, byl to obchod s kouzly. A tak tu chyběla všechna ta rozdováděná sebejistota, se kterou se Gip pouští do obyčejných hraček. Mluvení nechal na mně.

Byl to malý, úzký krámek, nepříliš dobře osvětlený. Když jsme za sebou zavřeli dveře, zvonek ještě jednou žalostně cinkl. Chvíli jsme byli sami a mohli se rozhlédnout. Na skleněné vitríně, která kryla nízký pult, stál tygr z papírmaché. Byl to vážný tygr s laskavýma očima a pravidelně kýval hlavou. Dál tam bylo několik křišťálových koulí, porcelánová ruka s kouzelnými kartami, zásoba kouzelných akvárií všech velikostí a nestydatý kouzelnický klobouk, který bez ostychu ukazoval svá pérka. Na podlaze stála kouzelná zrcadla. Jedno vás vytáhlo do délky a zúžilo, druhé vám nafouklo hlavu a nohy nechalo zmizet a třetí z vás udělalo malého tlouštíka jako kámen na dámu. Zatímco jsme se jim smáli, přišel, jak předpokládám, prodavač.

V každém případě tam najednou stál za pultem. Byl to zvláštní snědý muž s nažloutlou pletí, jedno ucho měl větší než druhé a bradu jako špičku boty.

„Čím vám můžeme udělat radost?“ řekl a rozprostřel své dlouhé kouzelné prsty na skleněné vitríně. Teprve tehdy jsme si ho s trhnutím všimli.

„Chtěl bych,“ řekl jsem, „koupit svému chlapci pár jednoduchých triků.“

„Kejkle?“ zeptal se. „Mechanické? Domácí?“

„Něco zábavného,“ řekl jsem.

„Hm!“ řekl prodavač a chvíli se škrábal na hlavě, jako by přemýšlel. Pak si z hlavy docela zřetelně vytáhl skleněnou kuličku. „Něco takového?“ řekl a podával mi ji.

Nečekal jsem to. Ten trik jsem viděl na představeních nesčetněkrát, patří ke společné výbavě všech kouzelníků. Ale tady jsem ho nečekal.

„To je dobré,“ řekl jsem se smíchem.

„Že ano?“ řekl prodavač.

Gip natáhl volnou ruku, aby si kuličku vzal, a našel v dlani jen prázdno.

„Máš ji v kapse,“ řekl prodavač. A opravdu tam byla!

„Kolik bude stát?“ zeptal jsem se.

„Za skleněné kuličky si nic neúčtujeme,“ řekl prodavač zdvořile. „Dostáváme je,“ a přitom si jednu vytáhl z lokte, „zadarmo.“ Další vytáhl ze zátylku a položil ji na pult vedle té první. Gip si svou kuličku moudře prohlédl, pak se tázavě podíval na ty dvě na pultu a nakonec upřel své kulaté oči na prodavače. Ten se usmál.

„Ty si můžeš vzít také,“ řekl prodavač, „a jestli ti to nebude vadit, ještě jednu z mé pusy. Tak!“

Gip se se mnou chvíli mlčky radil. Pak v hlubokém tichu uklidil všechny čtyři kuličky, znovu se chytil mého uklidňujícího prstu a obrnil se na to, co přijde.

„Takhle získáváme všechny menší triky,“ poznamenal prodavač.

Zasmál jsem se, jako se smějeme vtipu, na který přistoupíme. „Místo abyste chodil do velkoobchodu,“ řekl jsem. „To je samozřejmě levnější.“

„Svým způsobem,“ řekl prodavač. „I když nakonec platíme. Ale ne tolik, jak si lidé myslí… Větší triky, každodenní jídlo a všechno ostatní, co potřebujeme, vytahujeme z tamhletoho klobouku… A víte, pane, jestli mi prominete, žádný velkoobchod není. Aspoň ne pro pravé kouzelnické zboží, pane. Nevím, jestli jste si všiml našeho nápisu: Obchod s pravými kouzly.“ Vytáhl si z tváře navštívenku a podal mi ji. „Pravými,“ řekl a položil prst na to slovo. A dodal: „Žádný podvod, pane, opravdu vůbec žádný.“

Říkal jsem si, že ten vtip dotahuje opravdu důkladně.

Obrátil se ke Gipovi s neobyčejně vlídným úsměvem. „Ty jsi, víš, ten Správný druh chlapce.“

Překvapilo mě, že to ví. Kvůli kázni to totiž držíme v tajnosti i doma. Gip to ale přijal bez hnutí brvou, mlčky, a nespouštěl z něj oči.

„Těmi dveřmi projde jen Správný druh chlapce.“

A jako na důkaz to zarachotilo na dveřích a slabě se ozval pištivý hlásek: „Ňaaa! Já tam chci, tatínku, já tam chci! Ňaaa!“ Pak bylo slyšet, jak ho utiskovaný otec chlácholí a přemlouvá: „Je zamčeno, Edwarde.“

„Ale není,“ řekl jsem.

„Je, pane,“ řekl prodavač, „pro takové dítě vždycky.“ Zatímco mluvil, zahlédli jsme toho druhého chlapce. Měl malou bílou tvářičku, pobledlou od sladkostí a přeslazených jídel, zkřivenou zlými vášněmi. Byl to bezohledný malý sobec a bušil do začarovaného skla ve dveřích. Pohnul jsem se, abych ze své přirozené ochoty otevřel, ale prodavač řekl: „Nemá to cenu, pane.“ A zanedlouho rozmazleného chlapce odnesli i s jeho řevem.

„Jak to děláte?“ zeptal jsem se a trochu se mi ulevilo.

„Kouzlem!“ řekl prodavač a nedbale mávl rukou. A hle! Z jeho prstů vylétly barevné jiskry a zmizely ve stínech krámku.

„Než jsi vešel,“ obrátil se ke Gipovi, „říkal jsi, že bys rád jednu z našich krabiček Kup si mě a ohrom své přátele?“

Gip se statečně přemohl a řekl: „Ano.“

„Máš ji v kapse.“

A ten úžasný člověk se naklonil přes pult, opravdu měl neobyčejně dlouhé tělo, a obvyklým kouzelnickým způsobem tu věc vytáhl. „Papír,“ řekl a vytáhl arch z prázdného klobouku s pérky. „Provázek,“ a hle, jeho ústa byla krabička s provázkem. Vytahoval z nich nekonečnou nit, a když balíček svázal, ukousl ji. A klubko provázku, jak se mi zdálo, spolkl. Potom zapálil svíčku od nosu jedné z břichomluveckých loutek, strčil do plamene jeden prst, který mezitím zčervenal jako pečetní vosk, a balíček zapečetil. „A pak tu bylo Mizející vejce,“ poznamenal. Jedno vytáhl zpod klopy mého kabátu a zabalil ho, a také Plačící miminko, skoro jako živé. Každý balíček, jakmile byl hotový, jsem podal Gipovi a on si ho tiskl k hrudi.

Moc toho nenamluvil, ale jeho oči mluvily. Mluvilo i to, jak pevně svíral balíčky v náručí. Proháněly se v něm nevýslovné city. Tohle, víte, byla PRAVÁ kouzla. Pak jsem s trhnutím zjistil, že se mi v klobouku něco hýbe, něco měkkého a poskakujícího. Rychle jsem ho smekl a vypadl z něj rozcuchaný holub, nejspíš prodavačův pomocník. Přeběhl po pultu a zmizel, myslím, v kartonové krabici za tygrem z papírmaché.

„No tohle, no tohle!“ řekl prodavač a obratně mi klobouk vzal. „Neopatrný pták, a namouduši, on tu hnízdí!“

Co všechno nosíme v klobouku

Zatřásl mým kloboukem a do natažené dlaně z něj vysypal dvě nebo tři vejce, velkou kuličku, hodinky a asi půl tuctu nevyhnutelných skleněných kuliček. A pak zmačkaný, pomuchlaný papír, víc a víc a víc. Celou dobu mluvil o tom, jak lidé zanedbávají kartáčovat si klobouky ZEVNITŘ stejně jako zvenku. Mluvil zdvořile, samozřejmě, ale s jistým osobním osténem. „Všelijaké věci se nahromadí, pane… Samozřejmě ne zrovna u VÁS… Skoro u každého zákazníka… Člověk žasne, co všechno s sebou lidé nosí…“ Zmačkaný papír se vršil a vlnil na pultu víc a víc a víc, až za ním prodavač skoro zmizel, až zmizel docela. A jeho hlas pořád pokračoval: „Nikdo z nás neví, co se skrývá za pěkným zevnějškem člověka, pane. Jsme tedy všichni jen vykartáčovaný povrch, obílené hroby…“

Jeho hlas se zastavil. Přesně tak, jako když trefíte sousedův gramofon dobře mířenou cihlou. Nastalo stejně náhlé ticho, šustění papíru ustalo a všechno bylo tiché…

„Už jste s mým kloboukem hotový?“ řekl jsem po chvíli.

Žádná odpověď.

Zíral jsem na Gipa a Gip zíral na mě. V kouzelných zrcadlech se zkřivené odrážely naše podoby a vypadaly hodně divně, vážně a tiše…

„Myslím, že teď půjdeme,“ řekl jsem. „Řeknete mi, kolik to všechno dělá?“

„Poslyšte,“ řekl jsem o něco hlasitěji, „chci účet. A můj klobouk, prosím.“

Možná se za hromadou papíru ozvalo popotáhnutí…

„Podíváme se za pult, Gipe,“ řekl jsem. „Dělá si z nás legraci.“

Obešli jsme s Gipem tygra, který kýval hlavou, a co myslíte, že bylo za pultem? Vůbec nikdo! Jen můj klobouk na zemi a obyčejný kouzelnický bílý králík se svěšenýma ušima, zahloubaný do myšlenek. Vypadal tak hloupě a zmuchlaně, jak to umí jen kouzelnický králík. Zvedl jsem si klobouk a králík mi poskakováním uhnul z cesty.

„Tati!“ řekl Gip provinilým šepotem.

„Copak, Gipe?“ řekl jsem.

„Tenhle obchod se mi MOC líbí, tati.“

„Mně by se líbil taky,“ řekl jsem si v duchu, „kdyby se ten pult najednou neprodloužil a neodřízl nás od dveří.“ Na to jsem ale Gipa neupozornil. „Číčo!“ řekl a natáhl ruku ke králíkovi, který kolem nás poskakoval. „Číčo, udělej Gipovi kouzlo!“ Sledoval ho očima, jak se protahuje dveřmi, kterých jsem si před chvílí určitě nevšiml. Pak se ty dveře otevřely víc a znovu se objevil ten muž s jedním uchem větším než druhým. Pořád se usmíval, ale jeho oko se setkalo s mým s výrazem napůl pobaveným a napůl vzdorným. „Jistě byste rád viděl naši vzorkovnu, pane,“ řekl s nevinnou úlisností. Gip mě táhl za prst dopředu. Pohlédl jsem na pult a znovu se střetl s prodavačovým pohledem. Začínal jsem si myslet, že ta kouzla jsou až trochu moc pravá. „Nemáme MOC času,“ řekl jsem. Ale nějak jsme byli ve vzorkovně dřív, než jsem to dořekl.

Vzorkovna plná divů

„Všechno zboží je stejné jakosti,“ řekl prodavač a mnul si ohebné ruce, „a to té Nejlepší. Nic tu není, co by nebylo pravé kouzlo a zaručeně pořádně podivné. Promiňte, pane!“

Ucítil jsem, jak mi z rukávu kabátu něco strhává. Pak jsem uviděl, že drží za ocásek malého, zmítajícího se rudého čertíka. To stvoření kousalo, pralo se a snažilo se dostat k jeho ruce. Za okamžik ho prodavač nedbale hodil za pult. Ta věc byla nepochybně jen figurka ze zkroucené gumy, ale v tu chvíli…! A jeho pohyb byl přesně takový, jako když člověk odhodí nějakou malou kousavou havěť. Pohlédl jsem na Gipa, ale ten se díval na kouzelného houpacího koně. Byl jsem rád, že to neviděl. „Poslyšte,“ řekl jsem tiše a očima ukázal na Gipa a na rudého čertíka, „takových věcí tu moc nemáte, že ne?“

„Ten není náš! Nejspíš jste si ho přinesl s sebou,“ řekl prodavač, také tiše, a usmál se oslnivěji než kdy předtím. „Člověk žasne, co všechno s sebou lidé nevědomky nosí!“ A pak Gipovi: „Vidíš tu něco, co se ti líbí?“

Gipovi se tam líbilo mnoho věcí.

Obrátil se k tomu úžasnému obchodníkovi s důvěrou i úctou zároveň. „Je tohle kouzelný meč?“

„Kouzelný meč na hraní. Neohne se, nezlomí a neřízne do prstů. Kdo ho nese, je nepřemožitelný v boji s každým, komu je méně než osmnáct. Stojí od dvou a půl do sedmi a půl šilinku, podle velikosti. Tyhle zbroje na kartách jsou pro mladé bludné rytíře a jsou velice užitečné: štít bezpečí, sandály rychlosti, přilba neviditelnosti.“

„Ach, tati!“ vydechl Gip.

Snažil jsem se zjistit, kolik to stojí, ale prodavač si mě nevšímal. Teď už měl Gipa v moci. Odvedl ho od mého prstu, pustil se do výkladu o celé své prokleté zásobě a nic ho nemohlo zastavit. Za chvíli jsem s ostnem nedůvěry a s něčím, co se hodně podobalo žárlivosti, uviděl, že se Gip drží prstu toho člověka tak, jak se obvykle drží mého. Ten chlapík je nepochybně zajímavý, pomyslel jsem si, a má zajímavě nafingované zboží, opravdu DOBŘE nafingované, a přece…

Loudal jsem se za nimi, moc jsem nemluvil, ale toho kejklíře jsem nespouštěl z očí. Koneckonců, Gip se bavil. A až přijde čas odejít, určitě nebude těžké odejít.

Byla to dlouhá, rozlehlá místnost, ta vzorkovna. Galerii přerušovaly stojany, pulty a sloupy a oblouky z ní vedly do dalších oddělení. Tam postávali pomocníci velmi podivného vzhledu a zírali na nás. Všude byla matoucí zrcadla a závěsy. Tak matoucí, že jsem za chvíli nedokázal najít dveře, kterými jsme přišli.

Prodavač ukazoval Gipovi kouzelné vláčky, které jezdily bez páry i bez natahování, stačilo jen přestavit návěstidla. Pak velmi, velmi drahocenné krabice vojáčků, kteří všichni ožili, jakmile jste sundali víko a řekli… Sám nemám moc dobrý sluch a bylo to slovo, na kterém by si člověk zlomil jazyk. Ale Gip, ten má sluch po matce, ho pochytil hned. „Výborně!“ řekl prodavač, bez okolků vrátil vojáčky do krabice a podal ji Gipovi. „A teď,“ řekl prodavač, a Gip je v mžiku zase všechny oživil.

„Vezmete si tu krabici?“ zeptal se prodavač.

„Vezmeme si tu krabici,“ řekl jsem, „pokud za ni nebudete chtít její plnou cenu. Na to by musel být člověk aspoň milionář…“

„Proboha, to NE!“ Prodavač smetl vojáčky zpátky, zavřel víko, zamával krabicí ve vzduchu, a už byla zabalená v hnědém papíře, převázaná, a NA PAPÍŘE GIPOVO CELÉ JMÉNO A ADRESA!

Prodavač se mému úžasu zasmál.

„Tohle je pravé kouzlo,“ řekl. „Opravdové.“

„Na můj vkus je až trochu moc pravé,“ řekl jsem znovu.

Potom začal Gipovi ukazovat triky, zvláštní triky, a ještě zvláštnější bylo, jak se dělaly. Vysvětloval je, obracel je naruby a ten milý malý chlapík u toho velice moudře pokyvoval svou čilou hlavičkou.

Až příliš podivné místo

Nedával jsem pozor, jak bych měl. „Hokus pokus!“ říkal Kouzelný prodavač a pak se ozvalo jasné, tenké „Hokus pokus!“ mého chlapce. Mě však rozptylovaly jiné věci. Začínalo mi docházet, jak ohromně podivné to místo je. Bylo jakoby zaplavené pocitem podivnosti. Něco trochu podivného bylo i na zařízení, na stropě, na podlaze, na židlích rozestavených jen tak nahodile. Měl jsem zvláštní pocit, že kdykoli se na ně nedívám přímo, nakloní se, posunou se a hrají si za mými zády potichu na babu. A římsa pod stropem měla hadovitý vzor s maskami. Byly to masky až příliš výrazné na obyčejnou sádru.

Pak mou pozornost najednou upoutal jeden z těch podivně vyhlížejících pomocníků. Byl kus od nás a zjevně o mně nevěděl. Viděl jsem ho asi do tří čtvrtin přes hromadu hraček a skrz oblouk. A víte, opíral se nečinně o sloup a dělal se svým obličejem ty nejhroznější věci! Ta zvláštní hrozná věc se týkala jeho nosu. Dělal to, jako by se nudil a chtěl se pobavit. Nejdřív to byl krátký, baňatý nos. Pak ho najednou vysunul jako dalekohled a nos se natahoval, tenčil a tenčil, až byl jako dlouhý, červený, ohebný bič. Bylo to jako ze zlého snu! Mával jím a vyhazoval ho dopředu, jako když rybář nahazuje udici.

Okamžitě jsem si pomyslel, že tohle Gip nesmí vidět. Otočil jsem se. Gip byl docela zabraný do hovoru s prodavačem a na nic zlého nemyslel. Šeptali si spolu a dívali se na mě. Gip stál na malé stoličce a prodavač držel v ruce něco jako velký buben.

„Na schovávanou, tati!“ zavolal Gip. „Ty hledáš!“

A než jsem tomu stačil zabránit, prodavač přes něj přiklopil ten velký buben. Hned jsem pochopil, o co jde. „Sundejte to,“ vykřikl jsem, „a hned! Vyděsíte chlapce. Sundejte to!“

Prodavač s nestejnýma ušima to beze slova udělal a podával mi ten velký válec, abych viděl, že je prázdný. A stolička byla prázdná! V tom okamžiku můj chlapec úplně zmizel…

Možná znáte to zlověstné cosi, co přijde jako ruka z neviditelna a sevře vám srdce. Víte, že vám to vezme vaše obyčejné já. Zůstanete napjatí a rozvážní, ani pomalí, ani ukvapení, ani rozzlobení, ani vystrašení. Tak to bylo se mnou.

Přistoupil jsem k tomu šklebícímu se prodavači a odkopl mu stoličku z cesty.

„Přestaňte s tou hloupostí!“ řekl jsem. „Kde je můj chlapec?“

„Vidíte,“ řekl a pořád ukazoval vnitřek bubnu, „žádný podvod…“

Natáhl jsem ruku, abych ho chytil, ale obratně mi uhnul. Sáhl jsem po něm znovu, on se ode mě odvrátil a otevřel nějaké dveře, aby utekl. „Stůjte!“ řekl jsem a on se se smíchem vzdaloval. Skočil jsem za ním, do naprosté tmy.

BUCH!

„Panebože! Já vás neviděl, pane!“

Zpátky na Regent Street

Byl jsem na Regent Street a srazil jsem se se slušně vyhlížejícím dělníkem. A asi metr od nás stál Gip a sám vypadal trochu zmateně. Proběhla nějaká omluva a pak se Gip otočil a přišel ke mně s jasným malým úsměvem, jako by mu jen na chvilku chyběl.

A v náručí nesl čtyři balíčky!

Okamžitě se zmocnil mého prstu.

Na vteřinu jsem byl docela v rozpacích. Rozhlížel jsem se po dveřích kouzelného krámku, ale hle, nebyly tam! Žádné dveře, žádný obchod, nic, jen obyčejný pilíř mezi obchodem s obrazy a výlohou s kuřátky!…

V tom zmatku v hlavě jsem udělal jedinou možnou věc. Došel jsem rovnou k okraji chodníku a zvedl deštník, abych zastavil drožku.

„Drožka!“ řekl Gip a v hlase mu zněl vrchol nadšení.

Pomohl jsem mu nastoupit, s námahou jsem si vzpomněl na svou adresu a nastoupil jsem také. V kapse fraku se ohlásilo něco neobvyklého. Sáhl jsem tam a našel skleněnou kuličku. Mrzutě jsem ji vyhodil na ulici.

Gip nic neřekl.

Chvíli jsme oba mlčeli.

„Tati,“ řekl nakonec Gip, „to BYL pořádný obchod!“

Tím jsem se vrátil k otázce, jak se mu to celé vlastně jevilo. Vypadal úplně v pořádku, zatím dobře. Nebyl vyděšený ani rozrušený. Byl prostě nesmírně spokojený s odpolední zábavou a v náručí držel ty čtyři balíčky.

Hrome! Co v nich asi může být?

„Hm!“ řekl jsem. „Malí chlapci nemůžou chodit do takových obchodů každý den.“

Přijal to se svým obvyklým klidem. Na chvíli mi bylo líto, že jsem jeho otec a ne matka, a že ho proto nemůžu najednou, přede všemi lidmi, v drožce políbit. Koneckonců, pomyslel jsem si, nebylo to tak zlé.

Ale teprve když jsme balíčky rozbalili, začal jsem se opravdu uklidňovat. Ve třech byly krabice vojáčků, docela obyčejných olověných vojáčků. Byli ale tak pěkní, že Gip úplně zapomněl, že to původně byla kouzla té jediné pravé značky. A ve čtvrtém bylo kotě, malé živé bílé koťátko, zdravé, s výbornou chutí k jídlu a výbornou povahou.

Na to rozbalování jsem se díval s jakousi prozatímní úlevou. Ještě dost dlouho jsem se pak zdržel v dětském pokoji…

To se stalo před šesti měsíci. A teď už začínám věřit, že je všechno v pořádku. Kotě mělo jen to kouzlo, které mají všechna koťata, a vojáčci se zdají být stejně spořádaná rota, jakou by si mohl přát kterýkoli plukovník. A Gip?

Rozumný rodič pochopí, že s Gipem musím postupovat opatrně.

Jednoho dne jsem ale zašel až tak daleko, že jsem řekl: „Jak by se ti líbilo, Gipe, kdyby tvoji vojáčci ožili a pochodovali sami?“

„Moji to dělají,“ řekl Gip. „Musím jenom říct jedno slovo, které znám, než otevřu víko.“

„A pak pochodují sami?“

„No JASNĚ, tati. Jinak by se mi nelíbili.“

Nedal jsem najevo žádné nepatřičné překvapení. Od té doby jsem k němu jednou nebo dvakrát zašel bez ohlášení, když měl vojáčky venku. Zatím jsem je ale nikdy nepřistihl při ničem, co by se aspoň trochu podobalo kouzlům.

Těžko říct.

A pak je tu ještě otázka peněz. Mám nevyléčitelný zvyk platit účty. Několikrát jsem prošel Regent Street nahoru a dolů a hledal ten obchod. Ale přikláním se k názoru, že v té věci je má čest uspokojena. Protože znají Gipovo jméno a adresu, můžu klidně nechat na těch lidech, ať už jsou kdokoli, aby mi poslali účet, až uznají za vhodné.