Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Na vrcholu věže – 1. Výstřely v lese

Maurice Leblanc · 33 min

svazek 296 · k poslechu · Západní Evropa

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Arsène Lupin na celou noc 3: Agentura Barnett a spol. a Na vrcholu věže (4 h 40 min).

Touto povídkou začíná kniha Osm úderů hodin, kterou Maurice Leblanc vydal roku 1923. Autor hned v předmluvě naznačuje, že za tajemným princem Sergem Réninem se skrývá jeho nejslavnější hrdina, Arsène Lupin. Mladá Hortensie Danielová se nudí na venkovském zámku svého strýce a chystá se utéct s mužem, kterého nemiluje. Ráno, kdy se má vydat na cestu, se ale v lese ozvou výstřely. Toto je první ze dvou dílů povídky.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout

O autorovi: Maurice Leblanc (1864–1941)

Francouzský spisovatel z Rouenu v Normandii. V roce 1905 vymyslel Arsèna Lupina, elegantního zloděje gentlemana, který okrádá jen bohaté a vždycky unikne. O Lupinovi napsal přes dvacet knih a postava je ve Francii stejně slavná jako Sherlock Holmes v Anglii.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Výstřely v lese
  3. Útěk ze zámku
  4. Na křižovatce U Tisu
  5. Rénine se přiznává
  6. Hodiny, které ožily
  7. Co ukázal dalekohled
Číst celý text (3317 slov)

Výstřely v lese

Těchto osm dobrodružství mi kdysi vyprávěl Arsène Lupin. Připisoval je jednomu ze svých přátel, princi Réninovi. Já ale podle toho, jak jsou vedena, podle postupů, gest i povahy té postavy, nedokážu ty dva přátele od sebe odlišit. Arsène Lupin je vtipálek, který umí zapřít některá svá dobrodružství stejně snadno, jako si přivlastnit jiná, ve kterých hrdinou nebyl. Ať posoudí čtenář.

Útěk ze zámku

Hortensie Danielová pootevřela okno a zašeptala:

„Jste tam, Rossigny?“

„Jsem tady,“ ozval se hlas zezdola, z hustých keřů pod zámkem.

Trochu se naklonila a uviděla docela tlustého muže. Zvedal k ní široký, rudý obličej, lemovaný pruhem až příliš světlých vousů.

„Tak co?“ zeptal se.

„Tak včera večer jsme se strýcem a tetou měli velkou hádku. Rozhodně odmítají podepsat dohodu, kterou jim poslal můj notář. Nechtějí mi vrátit věno, které můj muž promrhal, než ho zavřeli do ústavu.“

„Ale váš strýc ten sňatek chtěl. Podle svatební smlouvy za to přece odpovídá.“

„Na tom nezáleží. Odmítá.“

„Takže?“

„Takže jste pořád rozhodnutý mě unést?“ zeptala se se smíchem.

„Víc než kdy jindy.“

„Ale jen počestně, na to nezapomeňte!“

„Jak si budete přát. Víte přece, že jsem do vás blázen.“

„Jenže já do vás bohužel blázen nejsem.“

„Nežádám, abyste do mě byla blázen. Jen abyste mě měla trochu ráda.“

„Trochu? Žádáte příliš.“

„Proč jste si mě tedy vybrala?“

„Náhodou. Nudila jsem se… V mém životě se nedělo nic nečekaného… Tak to zkusím… Tady máte moje zavazadla.“

Spustila dolů obrovské kožené vaky a Rossigny je zachytil do náruče.

„Kostky jsou vrženy. Jeďte autem na křižovatku U Tisu a počkejte tam na mě. Já pojedu na koni.“ zašeptala.

„Hrome! Vašeho koně přece unést nemůžu.“

„Vrátí se sám.“

„Výborně!… Ach, mimochodem…“

„Co je?“

„Kdo je vlastně ten princ Rénine? Je tu už tři dny a nikdo ho nezná.“

„Nevím. Strýc se s ním potkal na honu u nějakých přátel a pozval ho sem.“

„Moc se mu líbíte. Včera jste s ním byla na dlouhé vyjížďce. Ten člověk se mi nezamlouvá.“

„Za dvě hodiny už budu s vámi pryč ze zámku. Takový skandál Serge Rénina nejspíš zchladí. A dost řečí. Nemáme čas nazbyt.“

Ještě několik minut se dívala za tlustým Rossignym, jak se pod tíhou vaků prohýbá a mizí v opuštěné aleji. Pak okno zavřela.

Venku, daleko v parku, troubily lovecké rohy budíček. Smečka psů zuřivě štěkala. Toho rána začínal hon na zámku La Marèze. Každý rok na začátku září tu hrabě d’Aigleroche, náruživý lovec, s hraběnkou pořádali setkání pro několik přátel a pro majitele okolních zámků.

Hortensie se pomalu dooblékala. Vzala si jezdecký kostým, který pěkně obepínal její pružnou postavu, a plstěný klobouk se širokou krempou, který rámoval její krásný obličej se zrzavými vlasy. Pak si sedla k psacímu stolku a začala psát strýci, panu d’Aigleroche, dopis na rozloučenou. Měli mu ho předat večer. Byl to těžký dopis. Několikrát ho začala znovu a nakonec to vzdala.

„Napíšu mu později, až ho přejde zlost.“ řekla si.

A šla do vysoké jídelny.

V krbu plápolala obrovská polena. Stěny zdobily pušky a karabiny. Ze všech stran přicházeli hosté a podávali ruku hraběti d’Aigleroche. Byl to jeden z těch venkovských šlechticů, těžkopádných a s mohutným krkem, kteří žijí jen pro lov. Stál před krbem s velkou sklenkou koňaku v ruce a připíjel si s hosty.

Hortensie ho roztržitě políbila.

„Ale strýčku! Vy, který jste jindy tak střídmý…“

„Ale co! Jednou za rok… si člověk může nějakou výjimku dovolit…“ řekl.

„Teta vám vyhubuje.“

„Teta má migrénu a dolů nepřijde. Ostatně do toho jí nic není… a tobě už vůbec ne, holčičko.“ dodal nevrle.

Princ Rénine přistoupil k Hortensii. Byl to mladý muž, velmi elegantní, s úzkým, trochu bledým obličejem. V očích měl střídavě výraz nejlaskavější i nejtvrdší, nejvlídnější i nejposměšnější. Uklonil se před mladou ženou, políbil jí ruku a řekl:

„Smím vám připomenout váš laskavý slib, milá paní?“

„Můj slib?“

„Ano. Domluvili jsme se, že si zopakujeme tu krásnou včerejší vyjížďku. A že se pokusíme prohlédnout to staré zabedněné sídlo, které nás tak zaujalo… prý se mu říká panství Halingre.“

Odpověděla dost suše:

„Velice lituji, pane, ale ta cesta by byla dlouhá a já jsem trochu unavená. Projedu se parkem a vrátím se.“

Chvíli bylo mezi nimi ticho. Pak se jí Serge Rénine s úsměvem zadíval do očí a řekl tak, aby to slyšela jen ona:

„Jsem si jistý, že slovo dodržíte a že mě vezmete s sebou. Bude to lepší.“

„Pro koho? Pro vás, že ano?“

„I pro vás, ujišťuji vás.“

Lehce se začervenala a odsekla:

„Nerozumím vám, pane.“

„Nedávám vám přece žádnou hádanku. Cesta je půvabná a panství Halingre zajímavé. Žádná jiná vyjížďka by vám nepřinesla tolik potěšení.“

„Domýšlivost vám nechybí, pane.“

„Ani vytrvalost, paní.“

Podrážděně mávla rukou, ale ani se neobtěžovala odpovědět. Otočila se k němu zády, podala ruku několika lidem kolem a odešla z místnosti.

Pod schody před vchodem držel podkoní jejího koně. Vyhoupla se do sedla a zamířila k lesům, které navazovaly na park.

Na křižovatce U Tisu

Bylo svěže a klidně. Mezi listím, které se sotva chvělo, prosvítala průzračně modrá obloha. Hortensie jela krokem po klikatých cestách. Asi po půlhodině ji dovedly do kraje plného roklí a strmých srázů, kudy vedla hlavní silnice.

Zastavila se. Nikde ani zvuk. Rossigny musel vypnout motor a schovat auto v houštinách kolem křižovatky U Tisu.

Od toho kruhového rozcestí ji dělilo nanejvýš pět set metrů. Chvíli váhala, pak sesedla. Koně uvázala jen volně, aby se při nejmenším zatažení vysvobodil a vrátil se na zámek. Obličej si zahalila dlouhým hnědým závojem, který jí splýval na ramena, a vykročila.

Nemýlila se. Hned za první zatáčkou uviděla Rossignyho. Přiběhl k ní a odvedl ji do houští.

„Rychle, rychle. Ach, tolik jsem se bál, že se zdržíte… nebo že si to dokonce rozmyslíte!… A vy jste tady! Je to možné?“

Usmívala se.

„Vy jste ale šťastný, že můžete udělat hloupost!“

„Jestli jsem šťastný! A vy budete taky, přísahám!“

„Možná, ale já žádnou hloupost neudělám!“

„Budete si dělat, co budete chtít, Hortensie. Váš život bude jako pohádka.“

„A vy v ní budete princ na bílém koni!“

„Budete mít všechen přepych, všechno bohatství…“

„Nechci přepych ani bohatství.“

„Tak co tedy?“

„Štěstí.“

„Za vaše štěstí ručím já.“

Zavtipkovala:

„Trochu pochybuji o tom, jaké štěstí mi můžete dát zrovna vy.“

„Uvidíte… Uvidíte…“

Došli k autu. Rossigny radostně koktal a přitom nastartoval. Hortensie nastoupila a zahalila se do velkého pláště. Vůz jel po trávě úzkou cestičkou zpátky ke křižovatce. Rossigny právě přidával plyn, když najednou musel zabrzdit.

V lese po pravé straně třeskl výstřel. Auto se začalo kymácet ze strany na stranu.

„Píchli jsme, přední pneumatika.“ prohlásil Rossigny a vyskočil z vozu.

„Ale vůbec ne! Někdo střílel.“ vykřikla Hortensie.

„To není možné, drahá přítelkyně! Prosím vás, co to říkáte!“

V tu chvíli to dvakrát lehce cuklo a ozvaly se další dva výstřely, rychle za sebou, dost daleko, pořád v lese.

Rossigny zaskřípal zuby:

„Zadní pneumatiky… prostřelené… Ale k čertu, kdo je ten bandita?… Kdybych ho tak dostal do rukou!“

Vyšplhal na násep vedle silnice. Nikde nikdo. Listí houštin ostatně bránilo ve výhledu.

„Hrom aby do toho! Měla jste pravdu… někdo střílel na auto! Ach, to je síla! Jsme tu zablokovaní na celé hodiny! Spravovat tři pneumatiky!… Ale co to děláte, drahá přítelkyně?“ zaklel.

Teď z vozu vystupovala i mladá žena. Celá rozrušená k němu přiběhla.

„Odcházím…“

„Ale proč?“

„Chci to vědět. Někdo střílel. Kdo? Chci to vědět…“

„Neodcházejte ode mě, prosím vás…“

„Myslíte, že tu na vás budu čekat celé hodiny?“

„Ale náš odjezd?… naše plány?…“

„Zítra… promluvíme si o tom znovu… Vraťte se na zámek… Odvezte tam kufry…“

„Prosím vás, prosím vás… Vždyť za to nemůžu. Tváříte se, jako byste se na mě zlobila.“

„Nezlobím se na vás. Ale propánakrále, když člověk unáší ženu, nesmí mít defekt, můj milý. Zatím na shledanou…“

Spěšně odešla. Měla štěstí, že našla svého koně, a rozjela se cvalem na opačnou stranu, než ležel zámek La Marèze.

Nepochybovala ani v nejmenším: ty tři výstřely vypálil princ Rénine…

„To on, to on… Jen on je schopný udělat něco takového…“ zamumlala vztekle.

Ostatně, copak ji na to s úsměvem a s jistotou předem neupozornil? „Přijedete, tím jsem si jistý… Čekám na vás.“

Plakala vzteky a ponížením. Kdyby v tu chvíli stála před princem Réninem, šlehla by ho jezdeckým bičíkem.

Před ní se rozkládal drsný a malebný kraj na severu departementu Sarthe, kterému se říká Malé Švýcarsko. Prudké svahy ji často nutily zpomalit. Navíc musela ujet asi deset kilometrů, aby se dostala tam, kam si umínila. Už nejela tak prudce a pomalu zvolňovala. Přesto se v ní dál bouřil vzdor proti princi Réninovi. Zlobila se na něj nejen pro ten neslýchaný čin, který spáchal. Zlobila se i kvůli tomu, jak se k ní poslední tři dny choval: pro jeho neodbytnost, sebejistotu a přehnanou zdvořilost.

Blížila se. Na dně údolí stála stará ohradní zeď, rozpraskaná, porostlá mechem a plevelem. Za ní byla vidět věžička zámku a několik oken se zavřenými okenicemi. To bylo panství Halingre.

Jela podél zdi a zahnula. Uprostřed půlkruhového prostranství před vstupní branou stál vedle svého koně Serge Rénine a čekal.

Rénine se přiznává

Seskočila na zem. Šel k ní s kloboukem v ruce a děkoval jí, že přijela. Ona ale vykřikla:

„Nejdřív jednu otázku, pane. Před chvílí se stalo něco nevysvětlitelného. Někdo třikrát vystřelil na auto, ve kterém jsem seděla. Střílel jste vy?“

„Ano.“

Zdálo se, že ji to ohromilo.

„Vy se tedy přiznáváte?“

„Položila jste mi otázku, paní, a já odpovídám.“

„Ale jak jste si to dovolil?… Jakým právem?…“

„Nejednal jsem podle nějakého práva, paní. Plnil jsem povinnost.“

„Vážně? A jakou povinnost?“

„Povinnost chránit vás před mužem, který se snaží zneužít toho, že jste nešťastná.“

„Pane, zakazuji vám takhle mluvit. Za své činy odpovídám sama a rozhodla jsem se úplně svobodně…“

„Paní, dnes ráno jsem slyšel, jak jste z okna mluvila s panem Rossignym. Nezdálo se mi, že s ním odcházíte s radostí v srdci. Uznávám, že můj zásah byl hrubý a nevkusný, a pokorně se vám omlouvám. Chtěl jsem vám ale dát pár hodin na rozmyšlenou, i za cenu, že budu vypadat jako hulvát.“

„Rozmyšleno mám, pane. Když se pro něco rozhodnu, názor nezměním.“

„Ale ano, paní, někdy ano. Vždyť jste tady, a ne tam.“

Mladá žena byla chvíli v rozpacích. Všechen její hněv opadl. Dívala se na Rénina s úžasem, jaký v nás budí lidé, kteří jsou jiní než ostatní: schopnější neobvyklých činů, šlechetnější a nezištnější. Dobře si uvědomovala, že jednal bez postranních úmyslů a bez vypočítavosti. Prostě, jak sám řekl, z povinnosti gentlemana k ženě, která se vydala špatnou cestou.

Velmi mírně jí řekl:

„Vím o vás velmi málo, paní. Přesto dost na to, abych vám chtěl být užitečný. Je vám dvacet šest let a jste sirotek. Před sedmi lety jste se provdala za synovce hraběte d’Aigleroche, přesněji za synovce jeho ženy. Byl to podivín, napůl šílený, a museli ho zavřít. Proto se nemůžete rozvést. A protože vaše věno je promrhané, musíte žít na strýcův účet a s ním pod jednou střechou. Je to smutné prostředí, protože hrabě a hraběnka spolu nevycházejí. Hraběte kdysi opustila první žena a utekla s prvním manželem dnešní hraběnky. Oba opuštění manželé pak ze vzdoru spojili své osudy, ale v tom manželství našli jen zklamání a zahořklost. Vy na to doplácíte. Jednotvárný, stísněný a osamělý život, víc než jedenáct měsíců v roce. Jednoho dne jste potkala pana Rossignyho. Zamiloval se do vás a navrhl vám útěk. Nemilovala jste ho. Ale nuda, vaše mládí, které utíká, touha po něčem nečekaném a po dobrodružství… zkrátka jste přijala. Měla jste pevný úmysl svého ctitele odbýt. A trochu naivně jste doufala, že ten skandál donutí vašeho strýce, aby se s vámi finančně vyrovnal a zajistil vám nezávislý život. Tak to s vámi teď je. A v tuhle chvíli si musíte vybrat: svěřit se do rukou pana Rossignyho… nebo svěřit se mně.“

Zvedla k němu oči. Co tím myslel? Co znamenala ta nabídka, kterou pronesl tak vážně, jako přítel, který si nepřeje nic jiného než pomáhat?

Chvíli mlčel, pak vzal oba koně za uzdu a uvázal je. Potom si prohlédl těžkou bránu. Každé z obou křídel bylo zpevněné dvěma prkny přibitými do kříže. Volební plakát starý dvacet let prozrazoval, že od té doby nikdo práh panství nepřekročil.

Rénine vytrhl jeden ze železných kůlů, které držely drátěný plot kolem půlkruhového prostranství, a použil ho jako páčidlo. Shnilá prkna povolila. Pod jedním z nich se objevil zámek dveří. Rénine se do něj pustil tlustým nožem se spoustou čepelí a nástrojů. O minutu později se brána otevřela. Za ní se táhlo pole kapradí až k dlouhé, zchátralé budově. Nad ní se mezi čtyřmi rohovými věžičkami zvedala jakási vyhlídka, postavená na malé věži.

Princ se otočil k Hortensii.

„Nic vás nenutí ke spěchu. Večer se rozhodnete. A kdyby vás pan Rossigny přesvědčil podruhé, přísahám vám na svou čest, že se vám do cesty nepostavím. Do té doby mi ale dopřejte svou společnost. Včera jsme se rozhodli, že si ten zámek prohlédneme. Tak si ho prohlédněme, ano? Je to stejně dobrý způsob, jak strávit čas, jako každý jiný. A mám dojem, že tenhle bude docela zajímavý.“ řekl.

Měl takový způsob řeči, kterému se člověk musel podřídit. Zdálo se, že zároveň poroučí i prosí. Mladá žena se ani nepokusila setřást ochromení, které jí pomalu bralo vůli. Šla za ním k napůl rozbořenému schodišti. Nahoře byly vidět dveře, také zpevněné prkny do kříže.

Rénine postupoval stejně. Vešli do velké vstupní haly s černobílou dlažbou. Stály tam staré kredence a kostelní lavice a visel tam dřevěný štít se zbytky erbu: orel, který se drží kamenného bloku. Všechno to pokrývaly pavučiny a přes jedny dveře visely jako závoj.

„To budou dveře do salonu, samozřejmě.“ prohlásil Rénine.

S těmi to bylo těžší. Teprve když do nich několikrát vrazil ramenem, podařilo se mu jedno křídlo odstrčit.

Hortensie nepromluvila ani slovo. S jistým úžasem přihlížela, jak mistrně se vlamuje do jedněch dveří za druhými. Uhodl, na co myslí, otočil se a řekl vážně:

„To je pro mě dětská hra. Býval jsem zámečníkem.“

Hodiny, které ožily

Chytila ho za paži a zašeptala:

„Poslouchejte.“

„Co je?“ řekl.

Sevřela ho pevněji, aby byl zticha. Skoro hned nato zašeptal:

„Opravdu, to je zvláštní.“

„Poslouchejte… poslouchejte… Ach! Je to možné?“ opakovala Hortensie ohromeně.

Kousek od sebe slyšeli suchý zvuk, malé ťuknutí, které se vracelo v pravidelných odstupech. Když pozorně naslouchali, poznali tikání hodin. Ano, právě to odměřovalo hluboké ticho temného salonu. Bylo to velmi pomalé tikání, pravidelné jako údery metronomu, jaké vydává těžké mosazné kyvadlo. Ano, byly to hodiny. A nic jim nemohlo připadat působivější než ten odměřený tep malého strojku, který dál žil uprostřed mrtvého zámku… jakým zázrakem? Jakým nevysvětlitelným úkazem?

„Ale přece sem nikdo nevešel?…“ koktala Hortensie, která se neodvažovala promluvit nahlas.

„Nikdo.“

„A přece není možné, aby ty hodiny šly dvacet let, aniž je někdo natáhl?“

„Není to možné.“

„Tak co tedy?“

Serge Rénine otevřel všechna tři okna a vypáčil okenice.

Byl to opravdu salon a nebyla v něm ani stopa po nepořádku. Křesla a židle stály na svých místech. Nechyběl žádný kus nábytku. Lidé, kteří tu bydleli a pro které to byla nejdůvěrnější místnost domu, odešli a nic si nevzali. Ani knihy, které četli, ani drobné ozdoby rozestavené na stolech a konzolách.

Rénine si prohlédl staré venkovské hodiny ve vysoké vyřezávané skříni. Oválným okénkem v ní byl vidět kotouč kyvadla. Otevřel ji. Závaží visela na provazech a byla úplně dole.

V tu chvíli to cvaklo. Hodiny odbily osmkrát, hlubokým hlasem, na který mladá žena už nikdy nezapomněla.

„To je zázrak!“ zašeptala.

„Opravdu zázrak. Ten jednoduchý strojek totiž vydrží jít nanejvýš týden.“ prohlásil.

„A nevidíte nic zvláštního?“

„Ne, nic… nebo aspoň…“

Sklonil se a ze dna skříně vytáhl kovovou trubici, kterou zakrývala závaží. Otočil ji ke světlu.

„Dalekohled… Proč ho někdo schoval?… A nechal ho roztažený… To je divné… Co to znamená?…“ řekl zamyšleně.

Hodiny začaly podruhé odbíjet, jak to u nich bývá zvykem. Zaznělo osm úderů. Rénine skříň zavřel a dalekohled nepustil z ruky. Prohlížel dál. Širokým otvorem se ze salonu přecházelo do menší místnosti, jakéhosi kuřáckého salonku. I ten byl zařízený, ale stála v něm vitrína na pušky a stojan v ní byl prázdný. Na vedlejší stěně visel kalendář a ukazoval datum: pátého září.

„Ach! Stejné datum jako dnes!… Trhali listy z kalendáře až do pátého září… A dnes je výročí toho dne! To je neslýchaná náhoda!“ vykřikla Hortensie zmateně.

„Neslýchaná… Je to výročí jejich odjezdu… Dnes je to dvacet let…“ řekl.

„Přiznejte, že tomu všemu nejde rozumět.“ řekla.

„Ano… jistě… ale přesto…“

„Máte nějaký nápad?…“

Po několika vteřinách odpověděl:

„Nedá mi ten schovaný dalekohled… Hozený tam v poslední chvíli… K čemu sloužil? Z oken v přízemí jsou vidět jen stromy v zahradě… a nejspíš ze všech oken… Jsme v údolí, nikde žádný výhled do dálky… Kdo chtěl ten přístroj použít, musel vystoupit úplně nahoru… Půjdeme nahoru?“

Nezaváhala. Tajemství, které z celého dobrodružství vyzařovalo, v ní tak silně dráždilo zvědavost, že myslela jen na to, jak jít za Réninem a pomáhat mu při pátrání.

Vystoupili tedy po hlavním schodišti až do druhého patra, na plošinu, kde začínalo točité schodiště na vyhlídku.

Nahoře byla terasa pod širým nebem, ale obehnaná zídkou vysokou přes dva metry.

„Kdysi tu bývalo cimbuří a mezery později zazdili. Podívejte, bývaly tu i střílny. Ty jsou taky zazděné.“ poznamenal princ Rénine.

„Každopádně ani tady by dalekohled nebyl k ničemu. Nezbývá nám než sejít dolů.“ řekla.

„Nesouhlasím s vámi. Logicky tu musel být nějaký výhled do kraje. A logicky se dalekohled používal právě tady.“ řekl.

Co ukázal dalekohled

Vytáhl se na rukou až na vršek zídky. Odtud bylo vidět celé údolí a park, jehož vysoké stromy uzavíraly obzor. A dost daleko, na konci průseku v zalesněném kopci, stála další věž, zřícená, velmi nízká, zahalená do břečťanu. Mohla být tak sedm nebo osm set metrů daleko.

Rénine pokračoval v prohlídce. Jako by se pro něj celý problém spočíval v tom, k čemu sloužil dalekohled. A jako by se ten problém hned vyřešil, kdyby se podařilo zjistit, jak se používal.

Prohlížel jednu střílnu po druhé. Jedna z nich, nebo spíš místo po jedné z nich, ho zaujala nejvíc. Uprostřed vrstvy omítky, která ji měla ucpat, byla prohlubeň plná hlíny a v ní vyrostly rostliny.

Vytrhal rostliny a vybral hlínu. Tak uvolnil ústí otvoru o průměru dvaceti centimetrů, který procházel zdí skrz naskrz. Rénine se naklonil a zjistil, že to úzké a hluboké okénko nutně vede pohled nad hustými korunami stromů, podél průseku v kopci, až k břečťanové věži.

Na dně otvoru vedla jakási drážka jako žlábek. Dalekohled do ní zapadl tak přesně, že by s ním nešlo ani trochu pohnout doprava ani doleva…

Rénine otřel vnější stranu čoček a dával přitom pozor, aby zaměření neposunul ani o vlas. Pak přiložil oko k užšímu konci přístroje.

Zůstal tak třicet nebo čtyřicet vteřin, soustředěně a mlčky. Pak se narovnal a řekl změněným hlasem:

„To je strašné… Opravdu, to je strašné…“

„Co se děje?“ zeptala se úzkostně.

„Podívejte se…“

Sklonila se, ale obraz pro ni nebyl ostrý, a musel jí přístroj zaostřit. Skoro hned nato se otřásla a řekla:

„To jsou dva strašáci, že? Oba tam nahoře?… Ale proč?“

„Dívejte se, dívejte se pozorněji. Pod klobouky… ty obličeje.“ opakoval.

„Ach! To je hrůza!“ vydechla a málem omdlela.

V zorném poli dalekohledu, vykrojeném do kruhu jako obraz z promítačky, se ukazovala tahle podívaná: plošina useknuté věže. Její zeď, v nejvzdálenější části vyšší, tvořila jakési pozadí, ze kterého se valily vlny břečťanu. Vpředu, uprostřed změti keříků, byli dva lidé, muž a žena, opření a zvrácení na hromadu zřícených kamenů.

Ale dalo se těm dvěma postavám, těm dvěma zlověstným figurínám, říkat muž a žena? Měli sice šaty a klobouky, nebo spíš cáry šatů a zbytky klobouků. Ale neměli už oči, tváře ani bradu, ani kousek masa. Byly to doslova a doopravdy dvě kostry…

„Dvě kostry… dvě oblečené kostry… Kdo je tam odnesl?“ koktala Hortensie.

„Nikdo.“

„Ale přece…“

„Ten muž a ta žena museli zemřít nahoře na té věži, před mnoha a mnoha lety… A pod šaty jim tělo shnilo a havrani ho sežrali…“

„Ale to je strašné! To je strašné!“ řekla Hortensie, celá bledá, s obličejem staženým odporem.

Poslechnout celé · 33 min

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel lidskou korekturou. Jak příběhy vznikají.