Žlutá tvář

Žlutá tvář

Zveřejňuji tyto krátké črty o mnoha případech, při nichž jsme se díky neobyčejným schopnostem mého přítele stali posluchači a nakonec i účastníky nějakého podivného dramatu. Je jen přirozené, že se přitom zdržuji spíš u jeho úspěchů než u jeho neúspěchů. Nedělám to ani tak kvůli jeho pověsti. Vždyť právě když si nevěděl rady, byla jeho energie a vynalézavost nejobdivuhodnější. Dělám to spíš proto, že tam, kde selhal on, příliš často neuspěl ani nikdo jiný, a příběh tak zůstal navždy bez konce. Čas od času se však stalo, že i když se mýlil, pravda přesto vyšla najevo. Zaznamenal jsem asi půl tuctu takových případů. Z nich jsou nejzajímavější případ druhé skvrny a ten, o kterém se teď chystám vyprávět.

Sherlock Holmes nebyl člověk, který by cvičil jen pro cvičení samo. Málokdo dokázal vyvinout větší tělesnou sílu a byl bezpochyby jedním z nejlepších boxerů své váhy, jaké jsem kdy viděl. Bezcílnou tělesnou námahu však považoval za plýtvání silami a málokdy se do něčeho pustil, pokud to nesloužilo jeho práci. Pak ale byl naprosto neúnavný. Je pozoruhodné, že se za takových okolností udržoval v kondici. Jedl však obvykle velmi málo a jeho zvyky byly prosté až k odříkání. Kromě občasného kokainu neměl žádné neřesti. K té droze se uchyloval jen na protest proti jednotvárnosti života, když bylo málo případů a noviny nebyly zajímavé.

Jednoho dne časně zjara si dopřál tolik volna, že se se mnou vydal na procházku do parku. Na jilmech se právě objevovaly první slabé zelené výhonky a lepkavé pupeny kaštanů se začínaly rozvírat do pětičetných listů. Dvě hodiny jsme spolu bloumali, většinou mlčky, jak se sluší na dva muže, kteří se důvěrně znají. Bylo skoro pět, když jsme se vrátili do Baker Street.

„Promiňte, pane. Byl tu jeden pán a ptal se po vás, pane.“ řekl náš mladý sluha, když nám otevřel dveře.

Holmes se na mě vyčítavě podíval. „Tak tohle máme z odpoledních procházek! Ten pán už tedy odešel?“

„Ano, pane.“

„Nepozval jsi ho dál?“

„Ano, pane. Byl tady uvnitř.“

„Jak dlouho čekal?“

„Půl hodiny, pane. Byl to moc neklidný pán, pane. Celou dobu, co tu byl, chodil sem a tam a dupal. Čekal jsem za dveřmi, pane, a slyšel jsem ho. Nakonec vyšel na chodbu a vykřikl: ‚Copak ten člověk nikdy nepřijde?‘ To byla přesně jeho slova, pane. ‚Budete muset počkat už jen chvilku,‘ povídám já. ‚Tak počkám venku na čerstvém vzduchu, tady se mi skoro nedá dýchat,‘ povídá on. ‚Brzy se vrátím.‘ A s tím se zvedl a odešel, a ať jsem říkal, co jsem říkal, nezdržel jsem ho.“

„No, no, udělal jsi, co jsi mohl. Je to ale velmi nepříjemné, Watsone. Moc jsem potřeboval nějaký případ, a podle netrpělivosti toho muže to vypadá na něco důležitého. Hleďme! To na stole není vaše dýmka. Ten pán tu musel nechat svou. Pěkná stará dýmka z vřesového kořene s dlouhou špičkou z toho, čemu trafikanti říkají jantar. Rád bych věděl, kolik pravých jantarových špiček je v Londýně. Někteří lidé si myslí, že moucha uvnitř je důkazem pravosti. Inu, musel být hodně rozrušený, když tu nechal dýmku, které si zřejmě velmi cení.“ řekl Holmes, když jsme vešli do našeho pokoje.

„Jak víte, že si jí velmi cení?“ zeptal jsem se.

„Nu, původní cenu té dýmky bych odhadl na sedm šilinků a šest pencí. Jak vidíte, byla dvakrát spravovaná, jednou na dřevěné troubele a jednou na jantaru. Každá z těch oprav je udělaná stříbrnými kroužky a musela stát víc, než stála dýmka původně. Ten muž si dýmky musí velmi cenit, když ji raději spravuje, než aby si za stejné peníze koupil novou.“

„Ještě něco?“ zeptal jsem se, protože Holmes otáčel dýmkou v ruce a hleděl na ni svým zvláštním zamyšleným způsobem.

Zvedl ji a poklepal na ni dlouhým tenkým ukazováčkem jako profesor, který přednáší o nějaké kosti.

„Dýmky bývají občas neobyčejně zajímavé. Nic nemá víc osobitosti, snad kromě hodinek a tkaniček do bot. Stopy tady ovšem nejsou ani příliš výrazné, ani příliš důležité. Majitel je zřejmě svalnatý muž, levák, má výborný chrup, má nedbalé zvyky a nemusí šetřit.“

Můj přítel ty údaje utrousil velmi ledabyle, ale viděl jsem, že na mě pokukuje, jestli jsem jeho úvahu sledoval.

„Myslíte, že člověk musí být zámožný, když kouří dýmku za sedm šilinků.“ řekl jsem.

„Tohle je tabák Grosvenor, osm pencí za třicet gramů. Mohl by si za poloviční cenu dopřát výborné kouření, takže šetřit nemusí.“ odpověděl Holmes a trochu tabáku si vyklepl do dlaně.

„A ty ostatní body?“

„Měl ve zvyku zapalovat si dýmku od lamp a plynových hořáků. Vidíte, že je po jedné straně celá ohořelá. Sirka by to samozřejmě nezpůsobila. Proč by člověk držel sirku u boku dýmky? Ale od lampy si ji zapálit nemůžete, aniž by se hlavička opálila. A je to všechno na pravé straně dýmky. Z toho usuzuji, že je to levák. Zkuste podržet svou dýmku u lampy a uvidíte, jak přirozeně ji vy, jako pravák, nastavíte plameni levou stranou. Jednou to možná uděláte obráceně, ale ne pokaždé. Tahle se držela vždycky stejně. A pak taky prokousl jantar. K tomu je potřeba svalnatý, energický chlapík s dobrým chrupem. Ale jestli se nemýlím, slyším ho na schodech, takže budeme mít k prozkoumání něco zajímavějšího než jeho dýmku.“

O chvilku později se otevřely dveře a do pokoje vstoupil vysoký mladý muž. Byl oblečený dobře, ale nenápadně, v tmavošedém obleku, a v ruce nesl hnědý měkký klobouk se širokou krempou. Hádal bych mu asi třicet, i když byl ve skutečnosti o několik let starší.

„Promiňte. Asi jsem měl zaklepat. Ano, samozřejmě jsem měl zaklepat. Jde o to, že jsem trochu rozrušený, a to mi musíte prominout.“ řekl trochu rozpačitě. Přejel si rukou po čele jako člověk napůl omámený a pak se na židli spíš zhroutil, než aby si sedl.

„Vidím, že jste noc nebo dvě nespal. To člověku napíná nervy víc než práce, a dokonce víc než zábava. Smím se zeptat, jak vám mohu pomoci?“ řekl Holmes svým klidným, vlídným způsobem.

„Chtěl jsem od vás radu, pane. Nevím, co dělat, a zdá se mi, že se mi celý život rozpadl na kusy.“

„Chcete mě najmout jako soukromého detektiva, na kterého se lidé obracejí o radu?“

„Nejen to. Chci znát váš názor jako rozvážného člověka, jako člověka, který zná svět. Chci vědět, co mám dál dělat. Doufám proboha, že mi to budete umět říct.“

Mluvil trhaně, v krátkých, ostrých větách. Zdálo se mi, že mluvit je pro něj vůbec velmi bolestné a že vůlí celou dobu přemáhá chuť mlčet.

„Je to velmi choulostivá věc. Člověk nerad mluví o svých rodinných záležitostech s cizími lidmi. Připadá mi hrozné probírat chování vlastní ženy se dvěma muži, které jsem nikdy předtím neviděl. Je to strašné, že to musím udělat. Ale jsem úplně u konce sil a potřebuji radu.“

„Můj milý pane Grante Munro…“ začal Holmes.

Náš návštěvník vyskočil ze židle. „Cože? Vy znáte moje jméno?“ vykřikl.

„Pokud si přejete zachovat své inkognito, navrhoval bych, abyste si přestal psát jméno na podšívku klobouku, nebo abyste ho aspoň držel dnem k člověku, se kterým mluvíte. Chtěl jsem říct, že jsme s přítelem v tomhle pokoji vyslechli spoustu podivných tajemství. A měli jsme to štěstí, že jsme přinesli klid mnoha ustaraným duším. Doufám, že totéž můžeme udělat i pro vás. Čas může být důležitý. Smím vás tedy poprosit, abyste mi bez dalšího odkladu sdělil fakta?“ řekl Holmes s úsměvem.

Náš návštěvník si znovu přejel rukou po čele, jako by mu to dělalo velké potíže. Z každého jeho gesta a výrazu jsem viděl, že je to zdrženlivý, uzavřený muž s kapkou hrdosti v povaze, který své rány spíš skryje, než aby je ukazoval. Pak najednou prudce mávl sevřenou pěstí, jako člověk, který odhodí všechnu zdrženlivost, a začal.

„Fakta jsou tahle, pane Holmesi. Jsem ženatý už tři roky. Celou tu dobu jsme se se ženou milovali tak něžně a žili tak šťastně jako kterákoli dvojice na světě. Neměli jsme jedinou neshodu, ani jedinou, v myšlenkách, ve slovech ani v činech. A teď, od minulého pondělí, mezi námi najednou vyrostla zeď. Zjišťuji, že v jejím životě a v jejích myšlenkách je něco, o čem vím tak málo, jako by to byla cizí žena, která se o mě otře na ulici. Odcizili jsme se a já chci vědět proč.“

„Než budu pokračovat, pane Holmesi, chci vám něco zdůraznit. Effie mě miluje. O tom nepochybujte. Miluje mě celým srdcem a celou duší, a nikdy víc než teď. Vím to. Cítím to. Nechci se o tom přít. Muž docela snadno pozná, když ho žena miluje. Ale je mezi námi tohle tajemství a nikdy to mezi námi nebude jako dřív, dokud se nevyjasní.“

„Laskavě mi povězte fakta, pane Munro.“ řekl Holmes trochu netrpělivě.

„Povím vám, co vím o Effiině minulosti. Když jsem ji poprvé potkal, byla vdova, i když docela mladá, bylo jí teprve dvacet pět. Tehdy se jmenovala paní Hebronová. Jako mladá odjela do Ameriky a žila ve městě Atlanta. Tam se provdala za toho Hebrona, který byl advokátem s dobrou praxí. Měli jedno dítě. Pak ale ve městě vypukla zlá žlutá zimnice a manžel i dítě na ni zemřeli. Viděl jsem jeho úmrtní list. Amerika se jí potom zprotivila a vrátila se domů. Žila u své svobodné tety v Pinneru v hrabství Middlesex. Ještě dodám, že ji manžel zanechal dobře zajištěnou. Měla jmění asi čtyři a půl tisíce liber, které on tak dobře uložil, že vynášelo v průměru sedm procent. V Pinneru byla teprve půl roku, když jsem ji potkal. Zamilovali jsme se do sebe a za několik týdnů nato jsme se vzali.“

„Já sám obchoduji s chmelem. Mám příjem sedm nebo osm set liber ročně, takže jsme byli dobře zaopatření a pronajali jsme si pěknou vilu v Norbury za osmdesát liber ročně. Naše malé místečko bylo hodně venkovské, i když je tak blízko města. Kousek nad námi byl hostinec a dva domy, a na druhé straně pole, které leží naproti nám, stála osamělá chaloupka. Kromě nich tam nebyly žádné domy, dokud jste neušli polovinu cesty k nádraží. Kvůli obchodu jsem v určitých obdobích roku musel jezdit do města. V létě jsem ale měl méně práce, a pak jsme byli se ženou v našem venkovském domově tak šťastní, jak si jen člověk může přát. Říkám vám, že mezi námi nikdy nepadl ani stín, dokud nezačala tahle prokletá záležitost.“

„Než budu pokračovat, měl bych vám říct ještě jednu věc. Když jsme se brali, žena na mě převedla celý svůj majetek. Bylo to spíš proti mé vůli, protože jsem viděl, jak by to bylo nepříjemné, kdyby se mi v obchodě něco nepovedlo. Ona to ale tak chtěla, a tak se to stalo. Nuže, asi před šesti týdny za mnou přišla.“

„‚Jacku,‘ řekla, ‚když sis bral moje peníze, říkal jsi, že kdybych někdy nějaké potřebovala, mám si o ně říct.‘“

„‚Samozřejmě,‘ řekl jsem. ‚Jsou celé tvoje.‘“

„‚Tak dobře,‘ řekla, ‚chci sto liber.‘“

„Trochu mě to zarazilo, protože jsem si představoval, že jde jen o nové šaty nebo něco takového.“

„‚Proboha, a na co?‘ zeptal jsem se.“

„‚Ale,‘ řekla tím svým škádlivým způsobem, ‚říkal jsi, že jsi jen můj bankéř, a bankéři se přece nikdy na nic neptají.‘“

„‚Jestli to myslíš vážně, peníze samozřejmě dostaneš,‘ řekl jsem.“

„‚Ach ano, myslím to vážně.‘“

„‚A neřekneš mi, na co je chceš?‘“

„‚Možná někdy, ale teď zrovna ne, Jacku.‘“

„Musel jsem se s tím spokojit, i když to bylo poprvé, co jsme před sebou měli nějaké tajemství. Dal jsem jí šek a už jsem na tu věc nemyslel. Možná to nemá nic společného s tím, co přišlo potom, ale myslel jsem, že je správné se o tom zmínit.“

Tvář v horním okně

„Nuže, právě jsem vám říkal, že kousek od našeho domu stojí chaloupka. Je mezi námi jen pole, ale abyste se k ní dostal, musíte jít po silnici a pak zahnout do úvozu. Hned za ní je pěkný malý háj borovic. Rád jsem se tam procházel, protože stromy jsou vždycky takoví dobří sousedé. Chaloupka stála prázdná už osm měsíců, a byla to škoda. Bylo to hezké patrové stavení se staromódní verandou porostlou zimolezem. Mnohokrát jsem se tam zastavil a myslel si, jaký úhledný domov by z ní byl.“

„Minulé pondělí večer jsem se procházel tím směrem, když jsem potkal prázdný stěhovací vůz, který jel úvozem nahoru. Na trávníku vedle verandy ležela hromada koberců a dalších věcí. Bylo jasné, že chaloupku konečně někdo pronajal. Prošel jsem kolem a přemýšlel, co je to asi za lidi, kteří se k nám nastěhovali tak blízko. A jak jsem se díval, najednou jsem si uvědomil, že mě z jednoho horního okna pozoruje nějaká tvář.“

„Nevím, co na té tváři bylo, pane Holmesi, ale přeběhl mi z ní mráz po zádech. Byl jsem dost daleko, takže jsem nerozeznal rysy. Ale na té tváři bylo něco nepřirozeného a nelidského. Takový jsem měl dojem. Rychle jsem vykročil, abych si toho, kdo mě pozoroval, prohlédl zblízka. Ale v tu chvíli tvář náhle zmizela, tak náhle, jako by ji někdo vytrhl do tmy pokoje. Stál jsem tam pět minut, přemýšlel o tom a snažil se rozebrat své dojmy. Nedokázal jsem říct, jestli to byla tvář muže, nebo ženy. Byla na to ode mě příliš daleko. Nejvíc mě ale zarazila její barva. Byla sinalá, křídově bílá, a bylo v ní něco ztuhlého a nehybného, co působilo děsivě nepřirozeně. Byl jsem tak rozrušený, že jsem se rozhodl dozvědět se o nových obyvatelích chaloupky trochu víc. Přistoupil jsem ke dveřím a zaklepal. Okamžitě mi otevřela vysoká, vychrtlá žena s tvrdou, nevlídnou tváří.“

„‚Copak byste chtěl?‘ zeptala se s přízvukem ze severu.“

„‚Jsem váš soused támhle odtud,‘ řekl jsem a kývl k našemu domu. ‚Vidím, že jste se teprve nastěhovali, tak jsem si myslel, že kdybych vám mohl s něčím pomoci…‘“

„‚Jo, my si řekneme, až vás budeme potřebovat,‘ řekla a zavřela mi dveře před nosem. Rozzlobený tím hrubým odmítnutím jsem se otočil a šel domů. Celý večer jsem se snažil myslet na jiné věci, ale myšlenky se mi pořád vracely k tomu zjevení v okně a k nezdvořilosti té ženy. Rozhodl jsem se, že ženě o té tváři v okně nic neřeknu. Je to nervózní, citlivá žena a nechtěl jsem, aby se jí zmocnil ten nepříjemný dojem, který jsem měl já. Než jsem usnul, poznamenal jsem ale, že v chaloupce už někdo bydlí. Na to mi neodpověděla.“

„Obvykle spím velmi tvrdě. V rodině je odjakživa vtip, že mě v noci nic nemůže vzbudit. A přece jsem té noci spal mnohem lehčeji než jindy. Nevím, jestli za to mohlo slabé vzrušení z mého malého dobrodružství, nebo ne. Napůl ve snu jsem matně vnímal, že se v pokoji něco děje. Postupně jsem si uvědomil, že se žena oblékla a navléká si plášť a klobouček. Už jsem otvíral ústa, abych rozespale zamumlal něco o tom, jak se divím nebo jak se mi nelíbí, že se chystá ven v tak nevhodnou hodinu. Vtom jsem ale pootevřenýma očima zahlédl její tvář osvětlenou svíčkou a úžasem jsem oněměl. Měla výraz, jaký jsem u ní nikdy předtím neviděl, jaký bych u ní vůbec nečekal. Byla smrtelně bledá, rychle dýchala, a zatímco si zapínala plášť, kradmo pokukovala k posteli, jestli mě nevyrušila. Pak v domnění, že pořád spím, tiše vyklouzla z pokoje. O chvilku později jsem uslyšel ostré zaskřípání, které mohlo vyjít jen z pantů domovních dveří. Posadil jsem se na posteli a zaklepal klouby prstů na pelest, abych se ujistil, že opravdu nespím. Pak jsem vytáhl hodinky zpod polštáře. Byly tři ráno. Co proboha mohla moje žena dělat na venkovské silnici ve tři ráno?“

„Seděl jsem asi dvacet minut, převracel to v hlavě a snažil se najít nějaké možné vysvětlení. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím podivnější a nepochopitelnější mi to připadalo. Pořád jsem si nad tím lámal hlavu, když jsem uslyšel, jak se dveře zase tiše zavřely a její kroky stoupají po schodech.“

„‚Kde jsi proboha byla, Effie?‘ zeptal jsem se, když vešla.“

„Když jsem promluvil, prudce sebou trhla a vydala takový přidušený výkřik. Ten výkřik a to trhnutí mě znepokojily víc než všechno ostatní, protože v nich bylo něco nepopsatelně provinilého. Moje žena byla vždycky upřímná, otevřená povaha. A mrazilo mě, když jsem viděl, jak se plíží do vlastního pokoje, a když na ni promluví vlastní manžel, vykřikne a ucukne.“

„‚Ty jsi vzhůru, Jacku!‘ vykřikla s nervózním smíchem. ‚Já myslela, že tě nic nemůže vzbudit.‘“

„‚Kde jsi byla?‘ zeptal jsem se přísněji.“

„‚Nedivím se, že tě to překvapuje,‘ řekla. Viděl jsem, že se jí třesou prsty, když si rozepínala plášť. ‚Vždyť si nepamatuju, že bych kdy v životě něco takového udělala. Jde o to, že jsem měla pocit, že se dusím, a strašně jsem toužila po doušku čerstvého vzduchu. Opravdu myslím, že bych omdlela, kdybych nevyšla ven. Stála jsem pár minut u dveří a teď už je mi zase docela dobře.‘“

„Celou dobu, co mi to vyprávěla, se na mě ani jednou nepodívala, a hlas měla úplně jiný než obvykle. Bylo mi jasné, že neříká pravdu. Nic jsem na to neodpověděl. Otočil jsem se tváří ke zdi, se zármutkem v srdci, a hlavu jsem měl plnou tisíce jedovatých pochybností a podezření. Co to přede mnou moje žena tají? Kde byla během té podivné výpravy? Cítil jsem, že nebudu mít pokoj, dokud to nezjistím. A přece jsem se ostýchal zeptat se jí znovu, když mi jednou už řekla nepravdu. Celý zbytek noci jsem se převaloval a vymýšlel jednu teorii za druhou, každou méně pravděpodobnou než tu předchozí.“

„Ten den jsem měl jet do Londýna do obchodní čtvrti, ale byl jsem příliš rozrušený, než abych se mohl věnovat obchodům. Žena se zdála stejně rozrušená jako já. Z malých tázavých pohledů, které na mě pořád vrhala, jsem viděl, že chápe, že jí nevěřím, a že je úplně bezradná. Při snídani jsme spolu sotva promluvili. Hned potom jsem šel na procházku, abych si to v čerstvém ranním vzduchu promyslel.“

„Došel jsem až ke Křišťálovému paláci, strávil hodinu v jeho zahradách a v jednu jsem byl zpátky v Norbury. Náhodou jsem šel kolem chaloupky. Na okamžik jsem se zastavil, podíval se do oken a čekal, jestli nezahlédnu tu podivnou tvář, která se na mě předchozího dne dívala. A představte si mé překvapení, pane Holmesi, když se najednou otevřely dveře a vyšla z nich moje žena.“

„Když jsem ji uviděl, oněměl jsem úžasem. Ale můj úžas nebyl nic proti tomu, co se objevilo na její tváři, když se naše oči setkaly. Na okamžik to vypadalo, že by nejraději couvla zpátky do domu. Pak ale viděla, jak marné by bylo cokoli skrývat, a vyšla mi vstříc. Tvář měla úplně bílou a vyděšené oči, které se k úsměvu na rtech vůbec nehodily.“

„‚Ach, Jacku,‘ řekla, ‚právě jsem se byla podívat, jestli bych nemohla nějak pomoci našim novým sousedům. Proč se na mě tak díváš, Jacku? Nezlobíš se na mě?‘“

„‚Tak sem jsi tedy v noci chodila,‘ řekl jsem.“

„‚Co tím myslíš?‘ vykřikla.“

„‚Přišla jsi sem. Jsem si tím jistý. Kdo jsou ti lidé, že je navštěvuješ v takovou hodinu?‘“

„‚Ještě nikdy předtím jsem tu nebyla.‘“

„‚Jak mi můžeš říkat něco, o čem víš, že to není pravda?‘ vykřikl jsem. ‚Už když to říkáš, mění se ti hlas. Měl jsem já kdy před tebou nějaké tajemství? Vejdu do té chaloupky a přijdu té věci na kloub.‘“

„‚Ne, ne, Jacku, proboha!‘ vydechla v nezvladatelném rozrušení. Když jsem pak šel ke dveřím, chytila mě za rukáv a táhla mě zpátky s křečovitou silou.“

„‚Úpěnlivě tě prosím, nedělej to, Jacku,‘ vykřikla. ‚Přísahám, že ti jednou všechno povím. Ale jestli vejdeš do té chaloupky, nevzejde z toho nic než neštěstí.‘ A když jsem se ji snažil setřást, zoufale se na mě věšela a prosila.“

„‚Věř mi, Jacku!‘ volala. ‚Věř mi jen tentokrát. Nikdy toho nebudeš litovat. Víš, že bych před tebou neměla tajemství, kdyby to nebylo kvůli tobě. Jde tu o celý náš život. Když půjdeš se mnou domů, všechno bude dobré. Když se do té chaloupky vetřeš, je mezi námi konec.‘“

„V jejím chování byla taková vážnost a takové zoufalství, že mě její slova zastavila a já nerozhodně stál přede dveřmi.“

„‚Budu ti věřit pod jednou podmínkou, a jen pod jedinou,‘ řekl jsem nakonec. ‚Že tohle tajnůstkaření od této chvíle skončí. Své tajemství si klidně nech, ale musíš mi slíbit, že už nebudou žádné noční návštěvy, nic, co by se dělo bez mého vědomí. Jsem ochotný zapomenout na to, co se stalo, když mi slíbíš, že se to už nebude opakovat.‘“

„‚Věděla jsem, že mi budeš věřit,‘ vykřikla a hluboce si oddechla úlevou. ‚Bude to přesně tak, jak si přeješ. Pojď pryč, ach, pojď domů.‘“

„Pořád mě tahala za rukáv a odváděla mě od chaloupky. Cestou jsem se ohlédl, a v horním okně byla zase ta žlutá sinalá tvář a sledovala nás. Jaké pouto mohlo být mezi tím stvořením a mou ženou? A jak mohla být spojená s tou hrubou, drsnou ženou, kterou jsem viděl den předtím? Byla to podivná hádanka. A přece jsem věděl, že moje mysl nenajde klid, dokud ji nevyřeším.“

Prázdná chaloupka

„Dva dny potom jsem zůstal doma a zdálo se, že žena naši dohodu věrně dodržuje. Pokud vím, ani jednou nevyšla z domu. Třetího dne jsem ale dostal jasný důkaz, že ani její slavnostní slib nestačí, aby ji uchránil před tím tajemným vlivem, který ji odváděl od manžela a od její povinnosti.“

„Ten den jsem jel do města, ale vrátil jsem se vlakem ve dvě čtyřicet místo obvyklého vlaku ve tři třicet šest. Když jsem vešel do domu, vběhla do předsíně služka s vyděšenou tváří.“

„‚Kde je paní?‘ zeptal jsem se.“

„‚Myslím, že šla na procházku,‘ odpověděla.“

„Okamžitě jsem dostal podezření. Vyběhl jsem nahoru, abych se ujistil, že není doma. Přitom jsem náhodou vyhlédl jedním z horních oken a uviděl jsem služku, se kterou jsem právě mluvil, jak běží přes pole k chaloupce. Pak jsem samozřejmě přesně pochopil, co to všechno znamená. Moje žena tam šla a požádala služku, aby ji zavolala, kdybych se vrátil. Celý rozechvělý hněvem jsem seběhl dolů a spěchal tam, odhodlaný skoncovat s tím jednou provždy. Viděl jsem, jak se žena se služkou vracejí úvozem, ale nezastavil jsem se, abych s nimi promluvil. V chaloupce leželo tajemství, které vrhalo stín na můj život. Přísahal jsem si, že ať se stane cokoli, tajemstvím už nezůstane. Když jsem tam došel, ani jsem nezaklepal. Stiskl jsem kliku a vběhl do chodby.“

„V přízemí bylo všechno tiché a klidné. V kuchyni na plotně zpíval čajník a v košíku ležela stočená velká černá kočka. Ale po té ženě, kterou jsem viděl předtím, nebylo ani stopy. Vběhl jsem do druhé místnosti, ale ta byla stejně opuštěná. Pak jsem vyběhl po schodech a nahoře jsem našel další dva pokoje prázdné a opuštěné. V celém domě nebyl nikdo. Nábytek a obrazy byly úplně obyčejné a nevkusné, až na ten jediný pokoj, v jehož okně jsem viděl tu podivnou tvář. Ten byl pohodlný a elegantní. A všechna moje podezření vzplála divokým hořkým plamenem, když jsem uviděl, že na krbové římse stojí kopie fotografie mé ženy v celé postavě. Dala si ji udělat na mou žádost teprve před třemi měsíci.“

„Zůstal jsem tam tak dlouho, abych se ujistil, že je dům úplně prázdný. Pak jsem odešel s tíhou na srdci, jakou jsem nikdy předtím necítil. Když jsem vešel do domu, vyšla mi žena do předsíně naproti. Já byl ale příliš raněný a rozzlobený, než abych s ní mluvil. Prošel jsem kolem ní a zamířil do své pracovny. Než jsem však stačil zavřít dveře, šla za mnou.“

„‚Je mi líto, že jsem porušila slib, Jacku,‘ řekla. ‚Ale kdybys znal všechny okolnosti, jsem si jistá, že bys mi odpustil.‘“

„‚Tak mi všechno pověz,‘ řekl jsem.“

„‚Nemůžu, Jacku, nemůžu,‘ vykřikla.“

„‚Dokud mi neřekneš, kdo bydlí v té chaloupce a komu jsi dala tu fotografii, nemůže mezi námi být žádná důvěra,‘ řekl jsem. Vytrhl jsem se jí a odešel z domu. To bylo včera, pane Holmesi, a od té doby jsem ji neviděl a nevím o té podivné věci nic víc. Je to první stín, který mezi nás padl. A tak mnou otřásl, že nevím, co by bylo nejlepší udělat. Dnes ráno mě najednou napadlo, že vy jste ten pravý člověk, který mi poradí. Tak jsem za vámi hned spěchal a svěřuji se bez výhrad do vašich rukou. Jestli je něco, co jsem nevysvětlil jasně, prosím, ptejte se. Ale hlavně mi rychle řekněte, co mám dělat, protože tohle trápení už nesnesu.“

Holmes a já jsme s největším zájmem vyslechli tuto neobyčejnou výpověď. Pronesl ji trhaně a přerývaně, jako člověk pod vlivem nejprudších citů. Můj přítel chvíli mlčky seděl s bradou opřenou o ruku, ponořený do myšlenek.

„Řekněte mi, mohl byste přísahat, že ta tvář, kterou jste viděl v okně, byla tvář muže?“ řekl nakonec.

„Pokaždé, když jsem ji viděl, byl jsem od ní dost daleko, takže to nemohu říct.“

„Zdá se však, že na vás udělala nepříjemný dojem.“

„Zdálo se mi, že má nepřirozenou barvu a že její rysy jsou podivně ztuhlé. Když jsem se přiblížil, trhnutím zmizela.“

„Jak je to dlouho, co vás žena požádala o sto liber?“

„Skoro dva měsíce.“

„Viděl jste někdy fotografii jejího prvního manžela?“

„Ne. Krátce po jeho smrti byl v Atlantě velký požár a všechny její papíry shořely.“

„A přece měla úmrtní list. Říkáte, že jste ho viděl.“

„Ano. Po požáru si dala vystavit opis.“

„Setkal jste se někdy s někým, kdo ji znal v Americe?“

„Ne.“

„Mluvila někdy o tom, že by se tam chtěla podívat?“

„Ne.“

„Nebo že by odtamtud dostávala dopisy?“

„Ne.“

„Děkuji vám. Teď bych si to rád trochu promyslel. Jestli je chaloupka teď natrvalo opuštěná, můžeme mít potíže. Pravděpodobnější ale je, že obyvatelé byli varováni před vaším příchodem a včera odešli, než jste vešel. Pak už mohou být zpátky a my to všechno snadno vyjasníme. Dovolte mi tedy, abych vám poradil vrátit se do Norbury a znovu se podívat na okna chaloupky. Budete-li mít důvod věřit, že tam někdo bydlí, nevnikejte dovnitř, ale pošlete telegram mně a příteli. Do hodiny potom, co ho dostaneme, budeme u vás a pak té věci velmi brzy přijdeme na kloub.“

„A když bude pořád prázdná?“

„V tom případě přijedu zítra a promluvíme si o tom. Na shledanou. A hlavně se netrapte, dokud nebudete vědět, že k tomu opravdu máte důvod.“

Holmesova teorie

„Obávám se, že je to ošklivá záležitost, Watsone. Co si o tom myslíte?“ řekl můj přítel, když se vrátil od dveří, kam pana Granta Munra doprovodil.

„Znělo to ošklivě.“ odpověděl jsem.

„Ano. Jestli se velmi nemýlím, je v tom vydírání.“

„A kdo je ten vyděrač?“

„Nu, musí to být ten tvor, který bydlí v jediném pohodlném pokoji toho domu a má nad krbem její fotografii. Na mou duši, Watsone, ta sinalá tvář v okně mě něčím velmi láká. Za nic na světě bych si ten případ nenechal ujít.“

„Máte nějakou teorii?“

„Ano, prozatímní. Ale budu překvapen, jestli se neukáže jako správná. V té chaloupce je první manžel té ženy.“

„Proč si to myslíte?“

„Jak jinak vysvětlit její zoufalou úzkost, aby do ní nevkročil její druhý manžel? Já si ta fakta vykládám asi takhle. Ta žena se vdala v Americe. U jejího manžela se projevily nějaké odporné vlastnosti. Nebo řekněme, že se nakazil nějakou ošklivou chorobou a stal se z něj malomocný nebo duševně nemocný? Nakonec od něj uteče, vrátí se do Anglie, změní jméno a začne, jak si myslí, nový život. Je tři roky vdaná. Myslí si, že je její postavení naprosto bezpečné, protože manželovi ukázala úmrtní list nějakého muže, jehož jméno přijala. A tu najednou její první manžel zjistí, kde žije. Nebo to třeba zjistí nějaká bezohledná žena, která se k tomu nemocnému připojila. Napíšou manželce a vyhrožují, že přijedou a odhalí ji. Ona si řekne o sto liber a snaží se je podplatit. Oni přesto přijedou. A když manžel ženě mimochodem řekne, že v chaloupce jsou noví lidé, nějak pozná, že jsou to její pronásledovatelé. Počká, až manžel usne, a pak tam běží, aby je přemluvila, ať ji nechají na pokoji. Nepochodí, a tak jde druhý den ráno znovu. A manžel ji potká, jak nám řekl, když vychází ven. Slíbí mu pak, že už tam nepůjde. Ale o dva dny později byla naděje, že se těch strašných sousedů zbaví, příliš silná. Udělala další pokus a vzala s sebou fotografii, kterou po ní nejspíš chtěli. Uprostřed toho rozhovoru vtrhla dovnitř služka s tím, že se pán vrátil domů. Žena věděla, že půjde rovnou do chaloupky, a tak obyvatele rychle vyvedla zadními dveřmi. Nejspíš do toho borovicového háje, o kterém se zmínil, že stojí nablízku. Proto našel dům prázdný. Velmi bych se ale divil, kdyby byl prázdný i dnes večer, až ho půjde obhlédnout. Co říkáte mé teorii?“

„Je to všechno jen dohad.“

„Ale aspoň pokrývá všechna fakta. Až se dozvíme nová fakta, která pokrýt nedokáže, bude dost času ji přehodnotit. Dokud nedostaneme zprávu od našeho přítele z Norbury, nemůžeme nic víc dělat.“

Na tu jsme ale nemuseli čekat dlouho. Přišla, právě když jsme dopili čaj. Stálo v ní: „V chaloupce stále někdo bydlí. Znovu jsem viděl tu tvář v okně. Počkám na vlak v sedm a do vašeho příjezdu nic nepodniknu.“

Čekal na nástupišti, když jsme vystoupili. Ve světle nádražních lamp jsme viděli, že je velmi bledý a chvěje se rozrušením.

„Pořád tam jsou, pane Holmesi. Když jsem šel dolů, viděl jsem v chaloupce světla. Teď to vyřešíme jednou provždy.“ řekl a pevně položil ruku na rukáv mého přítele.

„Jaký tedy máte plán?“ zeptal se Holmes, když jsme šli tmavou silnicí lemovanou stromy.

„Vniknu dovnitř a na vlastní oči uvidím, kdo je v tom domě. Přeji si, abyste tam byli oba jako svědci.“

„Jste pevně rozhodnutý to udělat, přestože vás žena varovala, že bude lepší, když to tajemství nebudete odhalovat?“

„Ano, jsem rozhodnutý.“

„Nu, myslím, že máte pravdu. Jakákoli pravda je lepší než nejistá pochybnost. Raději půjdeme hned nahoru. Z právního hlediska se samozřejmě beznadějně stavíme do nepráva. Ale myslím, že to za to stojí.“

Za dveřmi chaloupky

Byla velmi temná noc, a když jsme z hlavní silnice zahnuli do úzkého úvozu s hlubokými kolejemi a s živými ploty po obou stranách, začalo jemně pršet. Pan Grant Munro se ale netrpělivě hnal dopředu a my jsme za ním klopýtali, jak jsme mohli.

„Támhle jsou světla mého domu. A tady je chaloupka, do které se chystám vejít.“ zamumlal a ukázal na záblesk mezi stromy.

Zatímco to říkal, zahnuli jsme v úvozu za roh a stavení stálo těsně vedle nás. Žlutý pruh světla, který padal do tmy před námi, ukazoval, že dveře nejsou úplně zavřené. Jedno okno v patře bylo jasně osvětlené. Jak jsme se dívali, uviděli jsme, jak se po roletě pohybuje tmavý stín.

„Tam je to stvoření! Sami vidíte, že tam někdo je. Teď pojďte za mnou a brzy budeme vědět všechno.“ vykřikl Grant Munro.

Přistoupili jsme ke dveřím. Vtom se ze stínu náhle vynořila žena a postavila se do zlatého pruhu světla z lampy. Ve tmě jsem jí neviděl do tváře, ale ruce měla rozpřažené v prosebném gestu.

„Proboha, nedělej to, Jacku! Tušila jsem, že dnes večer přijdeš. Rozmysli si to, drahý! Věř mi ještě jednou a nikdy toho nebudeš litovat.“ vykřikla.

„Věřil jsem ti příliš dlouho, Effie. Pusť mě! Musím projít. S přáteli to vyřešíme jednou provždy!“ vykřikl přísně. Odstrčil ji stranou a my jsme šli těsně za ním. Když rozrazil dveře, vyběhla proti němu nějaká stará žena a snažila se mu zastoupit cestu. On ji ale odstrčil, a v příští chvíli jsme byli všichni na schodech. Grant Munro vtrhl do osvětleného pokoje nahoře a my jsme vešli v patách za ním.

Byl to útulný, dobře zařízený pokoj. Na stole hořely dvě svíčky a na krbové římse další dvě. V koutě seděla nahrbená nad psacím stolkem malá holčička, aspoň to tak vypadalo. Když jsme vešli, měla tvář odvrácenou, ale viděli jsme, že má na sobě červené šatečky a dlouhé bílé rukavičky. Když se k nám prudce otočila, vykřikl jsem překvapením a hrůzou. Tvář, kterou k nám obrátila, měla ten nejpodivnější sinalý odstín a rysy byly úplně bez výrazu. V příští chvíli se záhada vysvětlila. Holmes se zasmál a sáhl dítěti za ucho. Z obličeje mu sklouzla maska, a před námi byla malá holčička s pletí tmavou jako uhel. Všechny bílé zuby jí zářily, jak se bavila našimi ohromenými tvářemi. Vyprskl jsem smíchy, protože mě její veselost nakazila. Grant Munro ale stál, zíral a rukou si svíral hrdlo.

„Můj Bože! Co to má znamenat?“ vykřikl.

„Já ti řeknu, co to znamená. Přinutil jsi mě, abych ti to řekla, i když jsem nechtěla, a teď se s tím musíme oba vyrovnat, jak nejlépe umíme. Můj manžel v Atlantě zemřel. Moje dítě přežilo.“ zvolala paní, která vešla do pokoje s hrdou, odhodlanou tváří.

„Tvoje dítě?“

Vytáhla z výstřihu velký stříbrný medailonek. „Tohle jsi nikdy neviděl otevřené.“

„Myslel jsem, že se neotvírá.“

Stiskla pérko a víčko odskočilo. Uvnitř byl portrét muže nápadně pohledného, s inteligentní tváří. Jeho rysy ale nezaměnitelně prozrazovaly africký původ.

„To je John Hebron z Atlanty. Šlechetnější muž nikdy nechodil po zemi. Abych si ho mohla vzít, odřízla jsem se od svých lidí. Ale dokud žil, ani na okamžik jsem toho nelitovala. Osud tomu chtěl, že se naše jediné dítě vrhlo spíš po jeho lidech než po mých. V takových manželstvích to tak často bývá, a malá Lucy je mnohem tmavší, než kdy byl její otec. Ale tmavá nebo světlá, je to moje vlastní milá holčička a maminčin miláček.“ řekla paní. Při těch slovech přiběhlo to malé stvořeníčko a přitulilo se k šatům své matky. „Když jsem ji nechala v Americe, bylo to jen proto, že měla slabé zdraví a změna by jí mohla uškodit. Svěřila jsem ji do péče věrné Skotky, která u nás kdysi sloužila. Ani na okamžik mě nenapadlo, že bych se jí jako svého dítěte zřekla. Ale když mi tě, Jacku, osud přivedl do cesty a já tě začala milovat, bála jsem se ti o svém dítěti říct. Bůh mi odpusť, bála jsem se, že tě ztratím, a neměla jsem odvahu ti to říct. Musela jsem si mezi vámi vybrat a ve své slabosti jsem se odvrátila od své vlastní holčičky. Tři roky jsem před tebou její existenci tajila. Ale dostávala jsem zprávy od chůvy a věděla jsem, že je jí dobře. Nakonec mě ale přemohla obrovská touha vidět své dítě ještě jednou. Bránila jsem se tomu, ale marně. I když jsem znala to nebezpečí, rozhodla jsem se, že dítě nechám přivézt, aspoň na pár týdnů. Poslala jsem chůvě sto liber a napsala jsem jí, ať si pronajme tuhle chaloupku. Měla sem přijet jako sousedka, aniž by to vypadalo, že s ní mám cokoli společného. Byla jsem tak opatrná, že jsem jí přikázala nechávat dítě přes den doma. A měla mu zakrývat obličejík a ručičky, aby ani lidé, kteří by ho mohli zahlédnout v okně, nepovídali, že je v sousedství tmavé dítě. Kdybych byla méně opatrná, byla bych možná moudřejší. Ale byla jsem napůl šílená strachy, že se dozvíš pravdu.“ pokračovala.

„Právě ty jsi mi první řekl, že v chaloupce někdo bydlí. Měla jsem počkat do rána, ale vzrušením jsem nemohla spát. A tak jsem nakonec vyklouzla ven, protože jsem věděla, jak těžko se probouzíš. Ale tys mě viděl odcházet, a tím začaly moje potíže. Druhý den jsi měl moje tajemství ve své moci, ale šlechetně jsi své výhody nevyužil. O tři dny později ale chůva s dítětem sotva stihly utéct zadními dveřmi, zatímco ty jsi vbíhal předními. A dnes večer už konečně víš všechno, a já se tě ptám, co s námi bude, s mým dítětem a se mnou?“ Sepjala ruce a čekala na odpověď.

Trvalo to dlouhých deset minut, než Grant Munro přerušil ticho. A když jeho odpověď přišla, byla taková, že na ni rád vzpomínám. Zvedl malé dítě, políbil ho, a pak, stále s ním v náručí, podal druhou ruku své ženě a obrátil se ke dveřím.

„Můžeme si o tom pohodlněji promluvit doma. Nejsem moc dobrý člověk, Effie, ale myslím, že jsem lepší, než sis o mně myslela.“ řekl.

Holmes a já jsme šli za nimi úvozem. Když jsme vyšli ven, můj přítel mě zatahal za rukáv.

„Myslím, že budeme užitečnější v Londýně než v Norbury.“ řekl.

O tom případu už neřekl ani slovo, až pozdě v noci, když se se zapálenou svíčkou obracel ke své ložnici.

„Watsone, kdyby vás někdy napadlo, že začínám trochu příliš spoléhat na své schopnosti nebo že nějakému případu věnuji méně péče, než si zaslouží… Pak mi laskavě pošeptejte do ucha ‚Norbury‘ a budu vám nekonečně zavázán.“ řekl.

Poslechnout celé · 51 min