Závěrečný díl příběhu Maurice Leblanca z knihy Arsène Lupin proti Herlocku Sholmèsovi. Loďka na Seině se převrátila, strážmistr vystřelil a Arsène Lupin zmizel pod vodou. Herlock Sholmès se vytáhl do policejního člunu a slíbil, že baronovi d’Imblevallovi do tří hodin vysvětlí, kdo ukradl židovskou lampu. Teď přichází v půjčených šatech do baronova salonku, aby odhalil pravdu. Ta však bude jiná, než čeká baron, a možná i jiná, než čeká sám Sholmès.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli
Francouzský spisovatel z Rouenu v Normandii. V roce 1905 vymyslel Arsèna Lupina, elegantního zloděje gentlemana, který okrádá jen bohaté a vždycky unikne. O Lupinovi napsal přes dvacet knih a postava je ve Francii stejně slavná jako Sherlock Holmes v Anglii.
Kapitoly
- Úvod
- Arsène Lupin a židovská lampa – 4. Noc na parníku
- Sholmès vrací ukradené
- Hádanka rozluštěna
- Kdo vnikl v noci do domu
- Mlčení slečny Alice
- Zavřené dveře prozradí pravdu
- Na palubě do Doveru
- Oheň od neznámého pána
- Rozhovor dvou soků
- Pan Austin Gilett z londýnské policie
- Lupin usíná
Číst celý text (3867 slov)
Arsène Lupin a židovská lampa – 4. Noc na parníku
Ty události se odehrály přesně ve tři hodiny. Přesně v šest, jak slíbil, vstoupil Herlock Sholmès do salonku v ulici Murillo. Měl na sobě příliš krátké kalhoty a příliš těsné sako, které si vypůjčil od jednoho hostinského v Neuilly, na hlavě čepici a flanelovou košili s hedvábnou šňůrkou. Předtím dal manželům d’Imblevallovým vzkázat, že s nimi chce mluvit.
Našli ho, jak přechází sem a tam. V té podivné výstroji jim připadal tak komický, že museli potlačit velkou chuť se smát. Zamyšleně a s nahrbenými zády chodil jako stroj od okna ke dveřím a ode dveří k oknu. Pokaždé udělal stejný počet kroků a pokaždé se otočil na stejnou stranu.
Zastavil se, vzal do ruky nějakou drobnost, bezděčně si ji prohlédl a zase pokračoval v chůzi.
Nakonec se postavil před ně a zeptal se:
„Je tady slečna?“
„Ano, na zahradě s dětmi.“
„Pane barone, rozhovor, který nás čeká, bude rozhodující. Přál bych si, aby u něj byla slečna Demunová.“
„To tedy opravdu…?“
„Mějte trochu strpení, pane. Pravda jasně vyplyne z faktů, které vám co nejpřesněji vyložím.“
„Dobrá. Suzanne, dojdeš pro ni?…“
Paní d’Imblevallová vstala a téměř hned se vrátila s Alicí Demunovou. Slečna byla o něco bledší než obvykle. Zůstala stát, opřená o stůl, a ani se nezeptala, proč ji zavolali.
Sholmès vrací ukradené
Sholmès jako by ji neviděl. Prudce se obrátil k panu d’Imblevallovi a promluvil tónem, který nepřipouštěl odpor:
„Vyšetřoval jsem několik dní, pane. Některé události sice na chvíli změnily můj pohled, ale zopakuji vám, co jsem vám řekl hned v první hodině. Židovskou lampu ukradl někdo, kdo bydlí v tomto domě.“
„Jméno viníka?“
„Znám ho.“
„Důkazy?“
„Ty, které mám, postačí, aby byl usvědčen.“
„Nestačí, aby byl usvědčen. Musí nám ještě vrátit…“
„Židovskou lampu? Mám ji u sebe.“
„Opálový náhrdelník? Tabatěrku?…“
„Opálový náhrdelník, tabatěrku, zkrátka všechno, co vám ukradli podruhé, mám u sebe.“
Sholmès měl rád taková divadelní překvapení a ten trochu suchý způsob, jakým oznamoval svá vítězství.
Baron a jeho žena opravdu vypadali ohromeně a hleděli na něj s mlčenlivou zvědavostí, která byla tou nejlepší chválou.
Pak podrobně vylíčil, co za ty tři dny udělal. Vyprávěl, jak našel obrázkovou knížku, a na list papíru napsal větu složenou z vystřižených písmen. Pak vyprávěl o Bressonově výpravě k Seině a o tom, jak si ten dobrodruh vzal život. A nakonec o boji, který on, Sholmès, právě svedl s Lupinem, o potopení loďky a o Lupinově zmizení.
Když skončil, řekl baron tiše:
„Už nám zbývá jen prozradit jméno viníka. Koho tedy obviňujete?“
„Obviňuji osobu, která vystřihla písmena z téhle abecedy a jejich pomocí se dorozumívala s Arsènem Lupinem.“
„Jak víte, že si s touto osobou psal právě Arsène Lupin?“
„Od Lupina samotného.“
Podal mu mokrý a zmačkaný kousek papíru. Byla to stránka, kterou Lupin v loďce vytrhl ze svého notesu a na kterou napsal tu větu.
„A všimněte si,“ poznamenal Sholmès spokojeně, „že mi ten lístek vůbec nemusel dávat, a tím se odhalit. Byla to od něj obyčejná klukovina a mně prozradila, co jsem potřeboval.“
„Co jste potřeboval…“ řekl baron. „Já tu ale nic nevidím…“
Sholmès obtáhl tužkou písmena a číslice.
C, D, E, H, N, O, P, R, Z, E, O – dva, tři, sedm.
Hádanka rozluštěna
„No a?“ řekl pan d’Imblevalle. „To je přece ten zápis, který jste nám sám právě ukázal.“
„Není. Kdybyste ten zápis obracel na všechny strany, viděl byste na první pohled, stejně jako já, že není stejný jako ten první.“
„A v čem se tedy liší?“
„Má o dvě písmena víc, jedno E a jedno O.“
„Opravdu, toho jsem si nevšiml…“
„Přidejte ta dvě písmena k C a H, která nám zbyla mimo slovo ‚répondez‘, tedy ‚odpovězte‘. Zjistíte, že jediné možné slovo je ÉCHO.“
„Což znamená?“
„Což znamená Écho de France, Lupinovy noviny, jeho úřední list, kterému svěřuje svá ‚sdělení‘. Odpovězte v Écho de France, v rubrice drobných vzkazů, pod číslem dvě stě třicet sedm. To bylo řešení hádanky, které jsem tak hledal a které mi Lupin tak ochotně poskytl. Právě se vracím z redakce Écho de France.“
„A našel jste něco?“
„Našel jsem celou podrobnou historii vztahů mezi Arsènem Lupinem a… jeho pomocnicí.“
A Sholmès rozložil sedm výtisků novin, všechny otevřené na čtvrté straně, a vybral z nich těchto sedm řádků:
Jedna. Arsènu Lupinovi. Dáma prosí o ochranu. Pět set čtyřicet.
Dvě. Pět set čtyřicet. Čekám vysvětlení. A. L.
Tři. A. L. V moci nepřítele. Ztracena.
Čtyři. Pět set čtyřicet. Napište adresu. Prověřím.
Pět. A. L. Murillo.
Šest. Pět set čtyřicet. Park, tři hodiny. Fialky.
Sedm. Dvě stě třicet sedm. Platí sobota, v neděli ráno budu v parku.
„A tomu vy říkáte podrobná historie!“ zvolal pan d’Imblevalle.
„Ale ano. A když budete trochu dávat pozor, dáte mi za pravdu. Nejdřív jedna dáma, která se podepisuje pět set čtyřicet, prosí Arsèna Lupina o ochranu. Lupin ji na to žádá o vysvětlení. Dáma odpovídá, že je v moci nepřítele, nepochybně Bressona, a že je ztracena, jestli jí nikdo nepomůže. Lupin je nedůvěřivý a ještě se neodváží s tou neznámou setkat. Žádá adresu a navrhuje, že věc prověří. Dáma váhá čtyři dny, podívejte se na data. Nakonec ji tlačí události a Bressonovy výhrůžky, a tak uvede jméno své ulice, Murillo. Druhý den Arsène Lupin oznamuje, že bude ve tři hodiny v parku Monceau, a prosí svou neznámou, aby jako poznávací znamení nesla kytičku fialek. Pak je v dopisování osmidenní přestávka. Arsène Lupin a dáma si už nemusejí psát přes noviny. Vídají se nebo si píšou přímo. Plán je připravený. Aby vyhověla Bressonovým požadavkům, dáma odnese židovskou lampu. Zbývá určit den. Dáma z opatrnosti píše pomocí vystřižených a nalepených slov. Rozhodne se pro sobotu a připojí: Odpovězte Écho dvě stě třicet sedm. Lupin odpovídá, že platí a že navíc bude v neděli ráno v parku. V neděli ráno se krádež stala.“
„Opravdu, všechno do sebe zapadá,“ souhlasil baron, „a příběh je úplný.“
Sholmès pokračoval:
„Krádež se tedy stane. Dáma v neděli ráno odejde, podá Lupinovi zprávu o tom, co udělala, a odnese Bressonovi židovskou lampu. Pak se všechno odehraje, jak Lupin předvídal. Policie se nechá oklamat otevřeným oknem, čtyřmi dírami v zemi a dvěma škrábanci na zábradlí a hned uvěří, že šlo o vloupání. Dáma je v klidu.“
Kdo vnikl v noci do domu
„Dobrá,“ řekl baron, „to velmi logické vysvětlení přijímám. Ale ta druhá krádež…“
„Druhou krádež vyvolala ta první. Noviny vylíčily, jak židovská lampa zmizela, a někoho napadlo vloupání zopakovat a zmocnit se toho, co tu zůstalo. A tentokrát to nebyla předstíraná krádež, ale skutečná, se skutečným vloupáním, lezením po žebříku a tak dále.“
„Lupin, samozřejmě.“
„Ne, Lupin nejedná tak hloupě. Lupin nestřílí po lidech jen tak pro nic za nic.“
„Kdo to tedy byl?“
„Nepochybně Bresson, a bez vědomí dámy, kterou vydíral. Bresson sem vnikl, jeho jsem pronásledoval a on zranil mého ubohého Wilsona.“
„Jste si tím jistý?“
„Naprosto. Jeden ze společníků napsal Bressonovi včera dopis, ještě než si Bresson vzal život. Ten dokazuje, že mezi tím společníkem a Lupinem probíhalo vyjednávání o vrácení všech věcí ukradených ve vašem domě. Lupin chtěl všechno, ‚tu první věc‘, tedy židovskou lampu, ‚stejně jako věci z druhého případu‘. Kromě toho Bressona hlídal. Když Bresson šel včera večer k Seině, jeden z Lupinových společníků ho sledoval zároveň s námi.“
„Co šel Bresson k Seině dělat?“
„Dozvěděl se, jak postupuje moje vyšetřování…“
„Od koho?“
„Od téže dámy, která se právem bála, že nalezení židovské lampy prozradí i její příběh… Bresson byl tedy varován, a tak svázal do jednoho balíku všechno, co ho mohlo kompromitovat. A hodil to na místo, odkud si to mohl vzít zpátky, až nebezpečí pomine. Na zpáteční cestě ho štveme Ganimard a já. Nejspíš má na svědomí i jiné nepravosti, ztratí hlavu a vezme si život.“
„Ale co bylo v tom balíku?“
„Židovská lampa a vaše další drobnosti.“
„Takže je nemáte u sebe?“
„Hned po Lupinově zmizení jsem využil koupele, kterou mi připravil, a nechal se dovézt na místo, které si vybral Bresson. Našel jsem tam, zabalené do látky a voskovaného plátna, všechno, co vám ukradli. Tady to je, na tomhle stole.“
Baron beze slova přestřihl provázky a jedním trhnutím rozbalil mokré plátno. Vytáhl lampu, otočil maticí pod podstavcem, oběma rukama zatlačil na nádobku a odšrouboval ji. Otevřel ji na dvě stejné poloviny a objevil zlatou chiméru zdobenou rubíny a smaragdy.
Byla neporušená.
Mlčení slečny Alice
Celá ta scéna vypadala docela přirozeně a sestávala jen z prostého výkladu faktů. Přesto v ní bylo něco strašlivě tragického. Bylo to výslovné, přímé a nevyvratitelné obvinění, kterým Sholmès každým svým slovem mířil na slečnu. A bylo to také působivé mlčení Alice Demunové.
Během toho dlouhého a krutého hromadění drobných důkazů, jeden vedle druhého, se jí v obličeji nepohnul ani sval. Ani záblesk vzdoru nebo strachu nezkalil klid jejího průzračného pohledu. Na co myslela? A hlavně, co řekne ve vážné chvíli, kdy bude muset odpovědět? Kdy se bude muset bránit a prolomit železný kruh, do kterého ji Herlock Sholmès tak obratně uzavřel?
Ta chvíle nastala a dívka mlčela.
„Mluvte! Tak mluvte!“ zvolal pan d’Imblevalle.
Nepromluvila.
Naléhal:
„Jediné slovo by vás očistilo… Jediné slovo na obranu a uvěřím vám.“
To slovo neřekla.
Baron rychle přešel pokojem, vrátil se, znovu přešel a pak se obrátil k Sholmèsovi:
„Ne, pane! Nemohu připustit, že by to byla pravda! Jsou zločiny, které nejsou možné! A tenhle odporuje všemu, co vím a co vidím už celý rok.“
Položil Angličanovi ruku na rameno.
„Ale vy sám, pane, jste si naprosto a definitivně jistý, že se nemýlíte?“
Sholmès zaváhal jako člověk, kterého nečekaně zaskočí a který nemá odpověď hned po ruce. Pak se ale usmál a řekl:
„Jen osoba, kterou obviňuji, mohla díky svému postavení ve vašem domě vědět, že v židovské lampě je ten nádherný šperk.“
„Nechci tomu věřit,“ zamumlal baron.
„Zeptejte se jí.“
Baron se jí na to opravdu ještě nezeptal, tak slepě dívce důvěřoval. Teď už ale nebylo možné uhýbat před zřejmým.
Přistoupil k ní a podíval se jí zpříma do očí: „Jste to vy, slečno? Vy jste vzala ten šperk? Vy jste si psala s Arsènem Lupinem a předstírala krádež?“
Odpověděla:
„Jsem to já, pane.“
Nesklopila hlavu. Její tvář nevyjadřovala stud ani rozpaky.
„Je to možné!“ zašeptal pan d’Imblevalle. „Nikdy bych nevěřil… Vás bych podezíral ze všech nejméně… Jak jste to udělala, nešťastnice?“
Řekla:
„Udělala jsem to, co vyprávěl pan Sholmès. V noci ze soboty na neděli jsem sešla do salonku, vzala jsem lampu a ráno jsem ji odnesla… tomu člověku.“
„Ale ne,“ namítl baron, „to, co tvrdíte, je nemožné.“
„Nemožné! A proč?“
„Protože ráno jsem dveře do salonku našel zavřené na závoru.“
Zavřené dveře prozradí pravdu
Zčervenala, ztratila jistotu a podívala se na Sholmèse, jako by ho prosila o radu.
Sholmèse víc než baronova námitka zřejmě zarazily rozpaky Alice Demunové. Copak neměla co odpovědět? Bylo její doznání, které potvrzovalo Sholmèsovo vysvětlení krádeže, jen lež? Lež, kterou zkoumání faktů okamžitě vyvrátí?
Baron pokračoval:
„Ty dveře byly zavřené. Tvrdím, že jsem závoru našel tak, jak jsem ji večer předtím zastrčil. Kdybyste prošla těmi dveřmi, jak tvrdíte, musel by vám je někdo otevřít zevnitř, tedy ze salonku nebo z naší ložnice. A uvnitř těch dvou místností nikdo nebyl… nikdo kromě mé ženy a mě.“
Sholmès se rychle sklonil a zakryl si obličej oběma rukama, aby nebylo vidět, jak zrudl. Zasáhlo ho něco jako příliš prudké světlo a on zůstal oslněný a nesvůj. Všechno se mu odhalovalo jako temná krajina, ze které náhle ustoupila noc.
Alice Demunová byla nevinná. To byla jistá, oslnivá pravda. A zároveň to vysvětlovalo ten zvláštní neklid, který od prvního dne cítil, když proti dívce mířil to strašné obvinění. Teď viděl jasně. Věděl. Jediné gesto a okamžitě se mu nabídne nevyvratitelný důkaz.
Zvedl hlavu a po několika vteřinách, co nejpřirozeněji to dovedl, se podíval na paní d’Imblevallovou.
Byla bledá, tou nezvyklou bledostí, která člověka zaplaví v neúprosných chvílích života. Ruce, které se snažila skrýt, se jí nepatrně chvěly.
„Ještě vteřinu,“ pomyslel si Sholmès, „a prozradí se.“
Postavil se mezi ni a jejího muže. Naléhavě si přál odvrátit strašné nebezpečí, které jeho vinou hrozilo tomu muži a té ženě. Když ale uviděl barona, zachvěl se až do hloubi duše… Totéž náhlé poznání, které jeho samotného oslnilo, teď osvítilo i pana d’Imblevalla. V manželově hlavě se odehrávalo totéž. I on to teď pochopil! Viděl!
Alice Demunová se zoufale vzepřela neúprosné pravdě.
„Máte pravdu, pane, mýlila jsem se… Opravdu jsem tudy nešla. Šla jsem přes předsíň a přes zahradu, a po žebříku…“
Poslední zoufalé úsilí oddanosti… Ale úsilí marné! Ta slova zněla falešně. Hlas se jí třásl a ta milá dívka už neměla průzračné oči a vznešený výraz upřímnosti. Poraženě sklonila hlavu.
Nastalo strašné ticho. Paní d’Imblevallová čekala, bledá jako smrt, celá strnulá úzkostí a hrůzou. Baron jako by se ještě bránil, jako by nechtěl uvěřit, že se jeho štěstí zhroutilo.
Nakonec vykoktal:
„Mluv! Vysvětli to!…“
„Nemám ti co říct, můj milý,“ řekla velmi tiše a tvář se jí stáhla bolestí.
„Takže… slečna…“
„Slečna mě zachránila… z oddanosti… z lásky… a obviňovala sama sebe…“
„Zachránila před čím? Před kým?“
„Před tím člověkem.“
„Před Bressonem?“
„Ano, držel mě ve své moci výhrůžkami… Seznámila jsem se s ním u jedné přítelkyně… a byla jsem tak pošetilá, že jsem ho poslouchala… Ach, nic, co bys nemohl odpustit… ale psala jsem dopisy… dopisy, které uvidíš… Vykoupila jsem je… víš jak… Ach, slituj se nade mnou… tolik jsem plakala!“
„Ty! Ty! Suzanne!“
Zvedl sevřené pěsti, jako by se ho zmocnil nesmírný hněv. Ale paže mu klesly a znovu zašeptal:
„Ty, Suzanne!… ty!… Je to možné!…“
Krátkými, přerývanými větami vyprávěla ten smutný a obyčejný příběh. Jak se vyděšeně probudila, když poznala, jak hanebný je ten člověk. Své výčitky, svůj zmatek. A vyprávěla také o obdivuhodném jednání Alice. Dívka tušila zoufalství své paní, vymámila z ní zpověď, napsala Lupinovi a vymyslela celou tu historii s krádeží, aby ji vysvobodila z Bressonových spárů.
„Ty, Suzanne, ty,“ opakoval pan d’Imblevalle, zlomený a zdrcený. „Jak jsi mohla?…“
Na palubě do Doveru
Večer téhož dne klouzal pomalu po klidné vodě parník Ville de Londres, který jezdí mezi Calais a Doverem. Noc byla temná a tichá. Nad lodí bylo tušit pokojné mraky. Všude kolem ji lehké závoje mlhy oddělovaly od nekonečného prostoru, kde se měla rozlévat bělost měsíce a hvězd.
Většina cestujících už odešla do kajut a salonů. Několik odvážnějších se ale procházelo po palubě nebo podřimovalo v hlubokých houpacích křeslech pod tlustými dekami. Tu a tam bylo vidět žhnoucí doutníky a s jemným vánkem se mísil šepot hlasů, které se v tom velkém slavnostním tichu neodvažovaly zesílit.
Jeden z cestujících, který pravidelným krokem přecházel podél zábradlí, se zastavil u osoby ležící na lavici. Prohlédl si ji, a protože se ta osoba trochu pohnula, řekl jí:
„Myslel jsem, že spíte, slečno Alice.“
„Ne, ne, pane Sholmèsi, nechce se mi spát. Přemýšlím.“
„O čem? Není nediskrétní se ptát?“
„Myslela jsem na paní d’Imblevallovou. Musí být tak smutná! Její život je zničený.“
„Ale ne, ale ne,“ řekl živě. „Její chyba není z těch, které se neodpouštějí. Pan d’Imblevalle na to zaváhání zapomene. Už když jsme odjížděli, díval se na ni méně přísně.“
„Možná… ale zapomínání bude trvat dlouho… a ona trpí.“
„Máte ji moc ráda?“
„Moc. To mi dodávalo sílu usmívat se, když jsem se třásla strachy. A dívat se vám do očí, když jsem před nimi chtěla utéct.“
„A je vám smutno, že od ní odcházíte?“
„Velmi smutno. Nemám rodiče ani přátele… Měla jsem jen ji.“
„Budete mít přátele,“ řekl Angličan, kterého ten zármutek dojal. „Slibuji vám to… mám známosti… velký vliv… ujišťuji vás, že vám staré místo nebude chybět.“
„Možná, ale paní d’Imblevallová už tam nebude…“
Víc slov si nevyměnili. Herlock Sholmès ještě dvakrát nebo třikrát obešel palubu a pak se vrátil a usadil se vedle své spolucestující.
Opona mlhy se rozplývala a mraky jako by se na nebi rozestupovaly. Zatřpytily se hvězdy.
Oheň od neznámého pána
Sholmès vytáhl z hloubi svého pláště dýmku, nacpal ji a škrtl postupně čtyřmi sirkami, ale žádnou nezapálil. Jiné neměl, a tak vstal a řekl pánovi, který seděl o pár kroků dál: „Neměl byste trochu ohně, prosím?“
Pán otevřel krabičku zápalek a škrtl. Hned vyšlehl plamen. V jeho světle Sholmès uviděl Arsèna Lupina.
Angličan sebou trhl jen nepatrně, skoro neznatelně. Nebýt toho, mohl by si Lupin myslet, že Sholmès o jeho přítomnosti na palubě věděl. Tak dokonale se ovládl a tak přirozeně a nenuceně podal svému protivníkovi ruku.
„Pořád ve zdraví, pane Lupine?“
„Bravo!“ zvolal Lupin, protože takové sebeovládání v něm vzbudilo obdiv.
„Bravo?… A proč?“
„Jak to, proč? Vidíte mě, jak se před vámi znovu objevuji jako přízrak, potom co jste byl svědkem mého skoku do Seiny. A z hrdosti, ze zázračné hrdosti, kterou bych nazval čistě britskou, ani nehnete brvou, ani slovem neprozradíte překvapení! Na mou věru, opakuji, bravo, to je obdivuhodné!“
„Není to obdivuhodné. Podle toho, jak jste z loďky padal, jsem moc dobře viděl, že padáte schválně a že vás strážmistrova kulka nezasáhla.“
„A odjel jste, aniž jste věděl, co se se mnou stalo?“
„Co se s vámi stalo? To jsem věděl. Pět set lidí hlídalo oba břehy v délce jednoho kilometru. Jakmile jste unikl smrti, bylo vaše zatčení jisté.“
„A přece jsem tady.“
„Pane Lupine, na světě jsou dva lidé, kteří mě nemohou ničím překvapit. Zaprvé já a zadruhé vy.“
Mír byl uzavřen.
Sholmès neuspěl ve svých podnicích proti Arsènu Lupinovi. Lupin zůstával výjimečným nepřítelem, o jehož dopadení už nemělo smysl se pokoušet, a ve všech střetnutích si vždycky udržel převahu. Přesto Angličan svou ohromnou houževnatostí znovu našel židovskou lampu, stejně jako kdysi našel modrý diamant. Tentokrát byl výsledek možná méně skvělý, zvlášť v očích veřejnosti. Sholmès totiž musel zamlčet, za jakých okolností byla židovská lampa nalezena, a prohlásit, že jméno viníka nezná. Ale v souboji muže proti muži, Lupina proti Sholmèsovi, detektiva proti lupiči, nebylo po pravdě vítěze ani poraženého. Každý z nich si mohl nárokovat stejná vítězství.
Rozhovor dvou soků
Povídali si tedy jako zdvořilí protivníci, kteří složili zbraně a kteří si jeden druhého váží, jak si zaslouží.
Na Sholmèsovu žádost Lupin vyprávěl o svém útěku.
„Pokud se tomu vůbec dá říkat útěk,“ řekl. „Bylo to tak jednoduché! Moji přátelé hlídali, protože jsme měli domluvenou schůzku, abychom vylovili židovskou lampu. Zůstal jsem tedy dobrou půlhodinu pod převráceným trupem loďky. Pak jsem využil chvíle, kdy mě Folenfant a jeho muži hledali podél břehů, a vylezl jsem zpátky na vrak. Přátelé mě pak jen sebrali do svého motorového člunu a odfrčeli pod ohromenýma očima pěti set zvědavců, Ganimarda i Folenfanta.“
„Moc hezké!“ zvolal Sholmès. „Úplně se to povedlo!… A teď máte nějakou práci v Anglii?“
„Ano, pár účtů k vyrovnání… Ale zapomněl jsem… Pan d’Imblevalle?“
„Ví všechno.“
„Ach, můj drahý mistře, co jsem vám říkal? Teď už se to zlé nedá napravit. Nebylo by lepší nechat mě jednat po svém? Ještě den nebo dva a byl bych vzal Bressonovi židovskou lampu a ty drobnosti a poslal bych je d’Imblevallovým. A ti dva hodní lidé by spolu dožili v klidu. Místo toho…“
„Místo toho,“ ušklíbl se Sholmès, „jsem zamíchal karty a vnesl rozvrat do rodiny, kterou jste chránil.“
„No ano, kterou jsem chránil! Je snad nezbytné pořád jen krást, podvádět a páchat zlo?“
„Vy tedy děláte i dobro?“
„Když mám čas. A taky mě to baví. Připadá mi nesmírně legrační, že v tomhle dobrodružství jsem já ten dobrý duch, který pomáhá a zachraňuje. A vy jste ten zlý duch, který přináší zoufalství a slzy.“
„Slzy! Slzy!“ ohradil se Angličan.
„Jistě! Manželství d’Imblevallových je rozbité a Alice Demunová pláče.“
„Nemohla tam už zůstat… Ganimard by ji nakonec odhalil… a přes ni by se došlo až k paní d’Imblevallové.“
„S tím úplně souhlasím, mistře. Ale čí je to vina?“
Pan Austin Gilett z londýnské policie
Kolem nich prošli dva muži. Sholmès řekl Lupinovi hlasem, který zněl trochu změněně:
„Víte, kdo jsou ti pánové?“
„Zdálo se mi, že jsem poznal kapitána lodi.“
„A ten druhý?“
„Nevím.“
„To je pan Austin Gilett. A pan Austin Gilett zastává v Anglii místo, které odpovídá místu pana Dudouise, šéfa vaší kriminální policie.“
„Ach, to je štěstí! Byl byste tak laskav a představil mě? Pan Dudouis je můj dobrý přítel a rád bych mohl říct totéž o panu Austinu Gilettovi.“
Oba pánové se znovu objevili.
„A co kdybych vás vzal za slovo, pane Lupine?“ řekl Sholmès a vstal. Chytil Arsèna Lupina za zápěstí a svíral ho železnou rukou.
„Proč tak silně, mistře? Jsem úplně připravený jít s vámi.“
A opravdu se nechal odvádět bez nejmenšího odporu. Oba pánové se vzdalovali.
Sholmès přidal do kroku. Prsty se mu zarývaly Lupinovi do zápěstí.
„Pojďte… pojďte…“ říkal přidušeně, s horečným spěchem, aby všechno co nejrychleji vyřídil. „Pojďte, rychleji!“
Najednou se ale zastavil. Alice Demunová šla za nimi.
„Co to děláte, slečno! To je zbytečné… Nechoďte s námi!“
Odpověděl Lupin:
„Prosím, všimněte si, mistře, že slečna nejde dobrovolně. Svírám jí zápěstí stejně pevně, jako vy svíráte to moje.“
„A proč?“
„Jak to proč? Vždyť ji rozhodně chci představit taky. Její úloha v příběhu židovské lampy je ještě důležitější než moje. Pomocnice Arsèna Lupina, pomocnice Bressona, bude také muset vyprávět dobrodružství baronky d’Imblevallové. To bude soud nesmírně zajímat… A vy tak svůj dobročinný zásah dotáhnete až do konce, šlechetný Sholmèsi.“
Angličan pustil zápěstí svého zajatce. Lupin pustil slečnu.
Několik vteřin stáli bez hnutí proti sobě. Pak se Sholmès vrátil ke své lavici a posadil se. Lupin a dívka se také vrátili na svá místa.
Lupin usíná
Dlouhé mlčení je od sebe dělilo. Pak Lupin řekl:
„Vidíte, mistře, ať děláme cokoli, nikdy nebudeme na stejné straně. Vy stojíte na jednom břehu příkopu, já na druhém. Můžeme se pozdravit, podat si ruce, chvíli si popovídat, ale minulost tu je pořád. Vždycky budete Herlock Sholmès, detektiv, a já Arsène Lupin, lupič. A Herlock Sholmès bude vždycky, ať rád, nebo nerad, ať vhod, nebo nevhod, poslouchat svůj detektivní pud. Ten mu velí jít po lupiči a, je-li to možné, ‚strčit ho do basy‘. A Arsène Lupin bude vždycky věrný své lupičské duši. Bude unikat detektivovu sevření a vysmívat se mu, když to půjde. A tentokrát to jde! Cha, cha, cha!“
Rozesmál se, posměšně, krutě a protivně…
Pak najednou zvážněl a naklonil se k dívce.
„Buďte si jistá, slečno, že ani v té nejhorší situaci bych vás nezradil. Arsène Lupin nikdy nezrazuje, a už vůbec ne ty, které má rád a kterých si váží. A dovolte mi říct, že vás mám rád a obdivuji, jak jste statečná a milá.“
Vytáhl z náprsní tašky navštívenku, roztrhl ji vejpůl a polovinu podal dívce. Stejně dojatým a uctivým hlasem řekl:
„Jestli pan Sholmès se svou snahou neuspěje, slečno, zajděte k lady Strongboroughové. Její nynější adresu snadno najdete. Dejte jí tuhle půlku navštívenky a řekněte jí dvě slova: ‚věrná vzpomínka‘. Lady Strongboroughová vám bude oddaná jako sestra.“
„Děkuji,“ řekla dívka, „zítra k té paní zajdu.“
„A teď, mistře,“ zvolal Lupin spokojeným tónem pána, který splnil svou povinnost, „vám přeji dobrou noc. Plavba potrvá ještě hodinu. Toho využiji.“
Natáhl se, jak byl dlouhý, a založil si ruce za hlavou.
Nebe se před měsícem otevřelo. Kolem hvězd a těsně nad mořem se rozlévala jeho zářivá jasnost. Plula na vodě a celá ta nekonečná dálka, ve které se rozpouštěly poslední mraky, jako by jí patřila.
Z temného obzoru se vynořila čára pobřeží. Cestující vycházeli na palubu. Paluba se zaplnila lidmi. Pan Austin Gilett prošel kolem ve společnosti dvou mužů, ve kterých Sholmès poznal příslušníky anglické policie.
Lupin na své lavici spal…
Poslechnout celé · 37 minDalší díl: Na vrcholu věže – 1. Výstřely v lese
O textu
- Arsène Lupin a židovská lampa – 4. Noc na parníku (La Lampe juive, kap. II, 2. část (Arsène Lupin contre Herlock Sholmès, 1908; vydání 1914)) – Maurice Leblanc
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




