Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Arsène Lupin a židovská lampa – 3. Rybář na Seině

Maurice Leblanc · 33 min

svazek 146 · k poslechu · Západní Evropa

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Arsène Lupin na celou noc 2: Herlock Sholmès, Blond dáma, Židovská lampa, Stéblo slámy (4 h 54 min).

Třetí díl Leblancova příběhu z knihy Arsène Lupin proti Herlocku Sholmèsovi. Muž, který si říkal Bresson a kterého Sholmès s inspektorem Ganimardem sledovali, je mrtvý. Arsène Lupin poslal detektivovi drzé oznámení o „svém“ pohřbu. Sholmès ale ví, že Bresson něco hodil do Seiny. A mladá vychovatelka Alice Demunová, která teď ošetřuje raněného Wilsona, se usmívá tak klidně, že si s ní detektiv neví rady. Dnes ho čeká projížďka po řece, na kterou nezapomene.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout

O autorovi: Maurice Leblanc (1864–1941)

Francouzský spisovatel z Rouenu v Normandii. V roce 1905 vymyslel Arsèna Lupina, elegantního zloděje gentlemana, který okrádá jen bohaté a vždycky unikne. O Lupinovi napsal přes dvacet knih a postava je ve Francii stejně slavná jako Sherlock Holmes v Anglii.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Arsène Lupin a židovská lampa – 3. Rybář na Seině
  3. Slečna, která se nebojí
  4. Falešný žebrák
  5. Cyklisté na Lupinově straně
  6. Rybář s lístkem
  7. Souboj v loďce
  8. Lupinova poslední nabídka
  9. Koupel nohou na Seině
  10. Výstřel nad převrácenou lodí
Číst celý text (3610 slov)

Arsène Lupin a židovská lampa – 3. Rybář na Seině

„Víte, starý brachu,“ říkal Sholmès Wilsonovi a mával Lupinovou zprávou z potrubní pošty, „v celém tom dobrodružství mě nejvíc rozčiluje, že pořád cítím na sobě oko toho prokletého gentlemana. Neunikne mu ani jedna z mých nejtajnějších myšlenek. Jednám jako herec, kterému přísná režie určuje každý krok. Jde sem a říká tohle, protože to tak chtěla vyšší vůle. Rozumíte, Wilsone?“

Wilson by tomu jistě rozuměl, kdyby nespal hlubokým spánkem člověka s horečkou mezi čtyřiceti a čtyřiceti jedna stupni. Ale ať slyšel, nebo ne, Sholmèsovi na tom nijak nezáleželo a pokračoval:

„Musím sebrat všechnu energii a nasadit všechny síly, abych neztratil odvahu. Naštěstí jsou pro mě taková malá škádlení jako píchnutí špendlíkem, která mě povzbudí. Když píchnutí přestane pálit a rána na mé ješitnosti se zacelí, vždycky si nakonec řeknu: ‚Jen se bav, chlapíku. Jednou se prozradíš sám.‘ Vždyť mi konec konců, Wilsone, sám Lupin prozradil, že si dopisuje s Alicí Demunovou! Prozradil mi to svou první depeší a poznámkou, kterou ta depeše vnukla malé Henriettě. Na tuhle drobnost zapomínáte, starý brachu.“

Přecházel po pokoji hlučnými kroky a hrozilo, že starého brachu vzbudí.

„Nakonec to nejde tak zle. A i když jsou cesty, po kterých jdu, trochu temné, začínám se v nich vyznat. Především si posvítím na pana Bressona. S Ganimardem máme schůzku na břehu Seiny, na místě, kde Bresson hodil svůj balíček, a pak poznáme, jakou úlohu ten pán hrál. Co se zbytku týče, je to partie mezi Alicí Demunovou a mnou. Ten protivník není nijak velký, co, Wilsone? A nemyslíte, že brzy zjistím, jak zní ta věta z obrázkové knížky a co znamenají ta dvě osamělá písmena, C a H? Protože v tom je všechno, Wilsone.“

V tu chvíli vešla slečna. Když uviděla Sholmèse, jak gestikuluje, řekla mu vlídně:

„Pane Sholmèsi, vyhubuji vám, jestli mi vzbudíte pacienta. Není to od vás hezké, rušit ho. Doktor vyžaduje naprostý klid.“

Slečna, která se nebojí

Díval se na ni beze slova a stejně jako první den žasl nad jejím nevysvětlitelným klidem.

„Co se na mě tak díváte, pane Sholmèsi? Nic? Ale ano… Vypadáte, jako byste pořád na něco myslel. Na co? Odpovězte, prosím.“

Ptala se ho celou svou jasnou tváří, nevinnýma očima, usměvavými ústy a vlastně celým svým postojem: sepjatýma rukama a tělem lehce nakloněným dopředu. Bylo v ní tolik upřímnosti, že to Angličana rozzlobilo. Přistoupil k ní a řekl potichu:

„Bresson si včera večer vzal život.“

Opakovala, jako by nechápala:

„Bresson si včera vzal život…“

Opravdu se jí v tváři nepohnul ani sval a nic neprozrazovalo námahu, kterou stojí lež.

„Věděla jste to,“ řekl jí podrážděně. „Jinak byste se aspoň zachvěla… Ach, jste silnější, než jsem si myslel… Ale proč to zatajovat?“

Popadl obrázkovou knížku, kterou právě položil na vedlejší stolek, a otevřel ji na vystřižené stránce.

„Mohla byste mi říct, v jakém pořadí se mají poskládat písmena, která tu chybějí? Rád bych znal přesné znění lístku, který jste poslala Bressonovi čtyři dny před krádeží židovské lampy.“

„V jakém pořadí?… Bresson?… Krádež židovské lampy?…“

Opakovala ta slova pomalu, jako by z nich chtěla vyčíst smysl.

Naléhal:

„Ano. Tady jsou použitá písmena… na tomhle kousku papíru. Co jste Bressonovi psala?“

„Použitá písmena… co jsem psala…“

Najednou se rozesmála:

„Už to mám! Už chápu! Já jsem pomocnice zloděje! Je tu nějaký pan Bresson, který vzal židovskou lampu a sáhl si na život. A já jsem přítelkyně toho pána. Ach, to je ale legrace!“

„Koho jste tedy byla včera večer navštívit ve druhém patře jednoho domu na třídě Ternes?“

„Koho? No přece svou modistku, slečnu Langeaisovou. Že by moje modistka a můj přítel pan Bresson byli jedna a táž osoba?“

Sholmès přes to všechno zapochyboval. Strach, radost, neklid, všechny city se dají předstírat tak, že to druhý nepozná. Ale ne lhostejnost. Ne šťastný a bezstarostný smích.

Přesto jí ještě řekl:

„Poslední slovo. Proč jste mě onehdy večer na Severním nádraží oslovila? A proč jste mě prosila, abych hned odjel a o tu krádež se nestaral?“

„Ach, jste příliš zvědavý, pane Sholmèsi,“ odpověděla a pořád se smála tím nejpřirozenějším způsobem. „Za trest se nic nedozvíte. A navíc pohlídáte nemocného, zatímco zajdu do lékárny… Spěšný recept… utíkám.“

Odešla.

„Doběhla mě,“ zamumlal Sholmès. „Nejen že jsem z ní nic nedostal, ale prozradil jsem se já sám.“

A vzpomněl si na případ modrého diamantu a na výslech Clotildy Destangeové. Nebyl to tentýž klid, jakým se mu tehdy bránila blond dáma? A nestál znovu proti jedné z těch bytostí, které pod Lupinovou ochranou a pod jeho přímým vlivem zachovávaly i v nejhorším nebezpečí ten nejúžasnější klid?

„Sholmèsi… Sholmèsi…“

Přistoupil k Wilsonovi, který na něj volal, a sklonil se k němu.

„Co je, starý brachu? Bolí to?“

Wilson pohnul rty, ale nemohl promluvit. Nakonec s velkou námahou vykoktal:

„Ne… Sholmèsi… to není ona, to nemůže být ona…“

„Co mi to tu povídáte? Já vám říkám, že je to ona! Jen proti někomu z Lupinových lidí, koho si vycvičil a natáhl jako hodinky, ztrácím hlavu a jednám tak hloupě… Teď zná celou historii s obrázkovou knížkou… Vsadím se, že do hodiny o tom bude Lupin vědět. Do hodiny? Co to říkám! Okamžitě! Lékárna, spěšný recept!… Výmluvy!“

Falešný žebrák

Rychle vyklouzl z domu, sešel po třídě Messine a uviděl, jak slečna vchází do lékárny. Za deset minut vyšla ven s lahvičkami a lahví v bílém papíře. Když ale šla po třídě zpátky, přistoupil k ní muž. Šel za ní s čepicí v ruce a s úlisným výrazem, jako by žebral.

Zastavila se, dala mu almužnu a šla dál.

„Promluvila s ním,“ řekl si Angličan.

Nebyla to jistota, spíš tušení. Ale dost silné na to, aby změnil taktiku. Nechal dívku dívkou a pustil se po stopě falešného žebráka.

Tak došli jeden za druhým na náměstí Saint-Ferdinand. Muž dlouho bloumal kolem Bressonova domu. Občas zvedl oči k oknům druhého patra a sledoval lidi, kteří do domu vcházeli.

Po hodině vylezl na horní otevřenou plošinu tramvaje, která jela do Neuilly. Sholmès nastoupil také a posadil se kousek za něj, vedle pána, kterého zakrývaly rozevřené listy novin. U hradeb noviny klesly. Sholmès uviděl Ganimarda a Ganimard mu pošeptal do ucha a ukázal na muže:

„To je ten náš včerejší chlapík, co šel za Bressonem. Už hodinu se toulá po náměstí.“

„Nic nového o Bressonovi?“ zeptal se Sholmès.

„Ale ano, dnes ráno mu přišel dopis.“

„Dnes ráno? Takže ho poslali včera, než se odesílatel dozvěděl o Bressonově smrti.“

„Přesně tak. Má ho vyšetřující soudce. Ale zapamatoval jsem si, co v něm stálo:“

Nepřijímá žádnou dohodu. Chce všechno, tu první věc stejně jako věci z druhého případu. Jinak začne jednat.

„A žádný podpis,“ dodal Ganimard. „Jak vidíte, těch pár řádek nám moc nepomůže.“

„Vůbec s vámi nesouhlasím, pane Ganimarde. Těch pár řádek mi naopak připadá velmi zajímavých.“

„A proč, proboha?“

„Z důvodů, které si nechám pro sebe,“ odpověděl Sholmès stejně bezohledně, jako se ke kolegovi choval vždycky.

Tramvaj zastavila na konečné v ulici Château. Muž vystoupil a klidně odcházel.

Sholmès šel za ním, a tak blízko, že se Ganimard polekal:

„Jestli se otočí, jsme prozrazení.“

„Teď už se neotočí.“

„Jak to víte?“

„Je to pomocník Arsèna Lupina. A když Lupinův pomocník odchází takhle, s rukama v kapsách, dokazuje to zaprvé, že ví, že je sledován, a zadruhé, že se ničeho nebojí.“

„Ale jsme mu dost v patách!“

„Ne tolik, aby nám nemohl během minuty proklouznout mezi prsty. Je si příliš jistý.“

Cyklisté na Lupinově straně

„No tak! No tak! Děláte si ze mě legraci. Tamhle u dveří té kavárny stojí dva strážníci na kolech. Kdybych se rozhodl je zavolat a toho chlapíka zastavit, rád bych věděl, jak by nám proklouzl mezi prsty.“

„Zdá se, že toho chlapíka taková možnost nijak nevzrušuje. Dokonce je sám oslovuje!“

„U všech všudy,“ vypravil ze sebe Ganimard, „ten má ale drzost!“

Muž opravdu přistoupil k oběma strážníkům ve chvíli, kdy se chystali nasednout na kola. Řekl jim pár slov a pak najednou skočil na třetí kolo, které stálo opřené o zeď kavárny, a rychle s oběma strážníky odjel.

Angličan se rozesmál:

„Tak co! Předvídal jsem to? Raz, dva, tři, a je pryč! A s kým? Se dvěma vašimi kolegy, pane Ganimarde. To se Arsène Lupin má, když platí strážníky na kolech! Říkal jsem vám přece, že je ten chlapík až moc klidný!“

„A co tedy?“ vykřikl dotčeně Ganimard. „Co jsme měli dělat? Vám se to snadno směje!“

„No tak, no tak, nezlobte se. Pomstíme se. Teď potřebujeme posily.“

„Folenfant na mě čeká na konci třídy Neuilly.“

„Výborně! Vyzvedněte ho cestou a přijďte za mnou.“

Ganimard odešel a Sholmès šel po stopách kol. V prachu silnice byly dobře vidět, tím spíš, že dvě kola měla rýhované pneumatiky. Brzy zjistil, že ho stopy vedou ke břehu Seiny a že ti tři muži zahnuli na stejnou stranu jako včera večer Bresson. Došel tak k mříži, za kterou se sám schovával s Ganimardem. O kus dál uviděl změť rýhovaných čar, která mu dokazovala, že tu zastavili. Přímo naproti vybíhal do Seiny úzký výběžek břehu a na jeho konci byla přivázaná stará loďka.

Tam musel Bresson svůj balíček hodit, nebo spíš upustit. Sholmès sešel po svahu. Viděl, že břeh se svažuje velmi mírně a voda v řece je nízko. Mělo by být snadné balíček najít… pokud ho ti tři muži nepředběhli.

„Ne, ne,“ řekl si, „neměli čas… nanejvýš čtvrt hodiny… ale proč tudy tedy jeli?“

Rybář s lístkem

V loďce seděl rybář. Sholmès se ho zeptal:

„Neviděl jste tři muže na kolech?“

Rybář zavrtěl hlavou.

Angličan naléhal:

„Ale ano… Tři muži… Právě zastavili kousek od vás…“

Rybář si dal prut pod paži, vytáhl z kapsy notes, něco napsal na jednu stránku, vytrhl ji a podal ji Sholmèsovi.

Angličan se prudce zachvěl. Jediným pohledem uviděl uprostřed stránky, kterou držel v ruce, řadu písmen vystřižených z obrázkové knížky.

C, D, E, H, N, O, P, R, Z, E, O – dva, tři, sedm.


Nad řekou leželo těžké slunce. Muž se vrátil ke své práci. Krčil se pod širokým zvonem slaměného klobouku, kabát a vestu měl složené vedle sebe. Pozorně rybařil a splávek jeho prutu plul po proudu.

Uplynula dobrá minuta, minuta slavnostního a hrozného ticha.

„Je to on?“ myslel si Sholmès s úzkostí, která skoro bolela.

A pak ho osvítila pravda:

„Je to on! Je to on! Jen on dokáže zůstat takhle klidný, bez jediného záchvěvu neklidu, beze strachu z toho, co se stane… A kdo jiný by znal historii s obrázkovou knížkou? Alice mu to vzkázala po svém poslovi.“

Najednou Angličan ucítil, že jeho ruka, jeho vlastní ruka sevřela pažbu revolveru a že upírá pohled na záda toho muže, kousek pod šíji. Jediný pohyb a celé drama by se rozuzlilo. Život toho podivného dobrodruha by žalostně skončil.

Rybář se nepohnul.

Sholmès nervózně svíral zbraň. Měl divokou chuť vystřelit a skoncovat to, a zároveň se děsil činu, který odporoval jeho povaze. Byl by to jistý konec. Bylo by po všem.

„Ach,“ pomyslel si, „ať vstane, ať se brání… jinak ať si to přičte sám… Ještě vteřinu… a vystřelím.“

Souboj v loďce

Pak ale uslyšel kroky. Otočil hlavu a uviděl Ganimarda, který přicházel s inspektory.

Tu změnil úmysl. Rozběhl se a jedním skokem byl v loďce. Lano, kterým byla přivázaná, se pod tím prudkým nárazem přetrhlo. Sholmès padl na muže a sevřel ho v náručí. Oba se svalili na dno loďky.

„A co dál?“ vykřikl Lupin a zmítal se. „Co to dokazuje? Když jeden z nás toho druhého zneškodní, moc si nepomůže! Nebudete vědět, co se mnou, a já nebudu vědět, co s vámi. Zůstaneme tu jako dva hlupáci…“

Obě vesla sklouzla do vody. Loďka se dala unášet proudem. Podél břehu se ozývaly výkřiky a Lupin pokračoval:

„Tolik povyku, proboha! Copak jste ztratil smysl pro skutečnost?… Takové hlouposti ve vašem věku! A takový velký chlapec jako vy! Fuj, to je ošklivé!“

Podařilo se mu vyprostit.

Herlock Sholmès, rozzuřený a odhodlaný ke všemu, sáhl do kapsy. Zaklel. Lupin mu vzal revolver.

Sholmès si tedy klekl a snažil se dosáhnout na jedno z vesel, aby se dostal ke břehu. Lupin se zatím urputně natahoval po druhém, aby se dostal na volnou vodu.

„Chytí ho… nechytí ho,“ říkal Lupin. „Ostatně na tom vůbec nezáleží… Když budete mít své veslo, zabráním vám ho použít… A vy mně taky. Ale tak to v životě chodí, člověk se snaží něco dělat… bez nejmenšího důvodu, protože stejně vždycky rozhodne osud… Podívejte, vidíte osud… no prosím! Rozhodl se pro svého starého Lupina… Vítězství! Proud mi přeje!“

Loďka se opravdu začala vzdalovat.

„Pozor!“ vykřikl Lupin.

Někdo na břehu mířil revolverem. Lupin sklonil hlavu, ozval se výstřel a kousek od nich vystříkla trocha vody. Lupin se rozesmál.

„Bůh mi odpusť, to je přítel Ganimard!… Ale to je od tebe moc ošklivé, Ganimarde. Smíš střílet jen v sebeobraně… Copak tě ubohý Arsène tak rozzuřil, že zapomínáš na všechny své povinnosti?… No tohle, on začíná znovu!… Ale nešťastníku, vždyť zasáhneš mého drahého mistra.“

Postavil se tak, aby Sholmèse kryl vlastním tělem, a vestoje v loďce, čelem ke Ganimardovi, volal:

„Dobře! Teď už jsem klidný. Miř sem, Ganimarde, přímo do srdce!… Výš… vlevo… vedle… ty nešiko… Ještě jednou?… Ale ty se třeseš, Ganimarde… Na povel, ano? A s klidnou hlavou!… Raz, dva, tři, pal!… Vedle! U všech všudy, to vám vláda dává místo pistolí dětské hračky?“

Vytáhl dlouhý, masivní a plochý revolver a bez míření vystřelil.

Inspektor si sáhl na klobouk. Kulka mu ho prostřelila.

„Co tomu říkáš, Ganimarde? Ach, to je poctivá výroba. Smekněte, pánové, to je revolver mého vznešeného přítele, mistra Herlocka Sholmèse!“

A jedním rozmachem hodil zbraň Ganimardovi přímo k nohám.

Lupinova poslední nabídka

Sholmès se nemohl ubránit úsměvu a obdivu. Jaká síla života! Jaká mladá a nespoutaná radost! A jak se zjevně bavil! Jako by mu pocit nebezpečí působil tělesnou radost. Jako by ten neobyčejný člověk neměl v životě jiný cíl než hledat nebezpečí, která pak s chutí zažehnával.

Na obou březích řeky se mezitím srocovali lidé. Ganimard a jeho muži sledovali loďku, která se kolébala na volné vodě a proud ji velmi pomalu unášel. Zatčení bylo nevyhnutelné, jisté jako v matematice.

„Přiznejte, mistře,“ zvolal Lupin a otočil se k Angličanovi, „že byste své místo nedal ani za všechno zlato jihoafrických dolů! Sedíte totiž v první řadě! Ale nejdřív, ze všeho nejdřív, prolog… a pak skočíme rovnou do pátého jednání, k zatčení, nebo k útěku Arsèna Lupina. Takže, můj drahý mistře, mám na vás otázku. A úpěnlivě vás prosím, abyste na ni odpověděl ano, nebo ne, aby nedošlo k omylu. Vzdejte se toho případu. Ještě je čas a mohu napravit škody, které jste natropil. Později už to nepůjde. Platí?“

„Ne.“

Lupinova tvář se stáhla. Ta tvrdohlavost ho zjevně dráždila. Pokračoval:

„Trvám na tom. Kvůli vám ještě víc než kvůli sobě na tom trvám, protože jsem si jistý, že svého zásahu budete litovat jako první. Naposledy, ano, nebo ne?“

„Ne.“

Lupin si dřepl, posunul jedno z prken na dně a několik minut tam něco dělal. Sholmès nemohl rozeznat co. Pak vstal, posadil se vedle Angličana a pronesl k němu tuto řeč:

„Myslím, mistře, že jsme na břeh téhle řeky přišli ze stejných důvodů. Vylovit předmět, kterého se Bresson zbavil, že? Já jsem si sem pozval pár kamarádů. Jak vidíte, jsem nalehko. Chystal jsem se podniknout malý průzkum v hlubinách Seiny, když mi přátelé ohlásili, že se blížíte. Přiznám se vám, že mě to nepřekvapilo. Jsem totiž, troufám si říct, hodinu po hodině zpravován o postupu vašeho vyšetřování. Je to tak snadné! Jakmile se v ulici Murillo stane sebemenší věc, která by mě mohla zajímat, hned zazvoní telefon a já to vím. Pochopíte, že za těchto okolností…“

Zarazil se. Prkno, které odsunul, se teď zvedalo a kolem něj prosakovala voda v malých pramíncích.

„U všech všudy! Nevím, jak jsem to udělal, ale mám vážný důvod myslet si, že tahle stará loďka má ve dně díru. Nebojíte se, mistře?“

Sholmès pokrčil rameny. Lupin pokračoval:

„Pochopíte tedy, jak to bylo. Věděl jsem předem, že budete boj hledat tím vášnivěji, čím víc se mu já budu snažit vyhnout. Za těchto okolností mi bylo spíš příjemné rozehrát s vámi partii, jejíž výsledek je jistý, protože mám v ruce všechny trumfy. A chtěl jsem, aby naše setkání bylo co nejokázalejší, aby se o vaší porážce dozvěděl celý svět. Aby nějakou další hraběnku de Crozon nebo dalšího barona d’Imblevalla nenapadlo žádat vás o pomoc proti mně. Neviďte v tom ostatně, můj drahý mistře…“

Znovu se přerušil. Přiložil si napůl sevřené ruce k očím jako kukátko a pozoroval břehy.

„Sakramentská práce! Najali nádherný člun, pravou válečnou loď, a teď veslují ze všech sil. Do pěti minut nás přirazí a jsem ztracen. Pane Sholmèsi, jedna rada. Vrhnete se na mě, svážete mě a vydáte mě spravedlnosti mé vlasti… Líbí se vám ten program?… Pokud ovšem do té doby neztroskotáme. Pak by nám nezbývalo nic jiného než sepsat poslední vůli. Co vy na to?“

Koupel nohou na Seině

Jejich pohledy se střetly. Tentokrát Sholmès pochopil Lupinův manévr. Provrtal dno loďky. A voda stoupala.

Dosáhla k podrážkám jejich bot. Zakryla jim chodidla. Nehnuli se.

Vystoupila nad kotníky. Angličan vytáhl váček s tabákem, ubalil si cigaretu a zapálil si.

Lupin pokračoval:

„A neviďte v tom, můj drahý mistře, nic jiného než pokorné přiznání, že jsem vůči vám bezmocný. Když přijímám jen ty bitvy, ve kterých mám vítězství jisté, a vyhýbám se těm, jejichž bojiště bych si nevybral, skláním se tím před vámi. Uznávám tím, že Sholmès je jediný nepřítel, kterého se bojím. A přiznávám, že nebudu klidný, dokud mi Sholmès nezmizí z cesty. To jsem vám chtěl říct, můj drahý mistře, když mi osud dopřál tu čest s vámi mluvit. Lituji jen jediného. Že ten rozhovor probíhá, zatímco si dáváme koupel nohou!… Přiznávám, že ta situace postrádá vážnost… A co to říkám! Koupel nohou!… Spíš už sedací koupel!“

Voda totiž dosahovala až k lavičce, na které seděli, a loďka se nořila čím dál víc.

Sholmès byl neotřesitelný. S cigaretou v ústech jako by se zahleděl do nebe. Za nic na světě by nedal najevo sebemenší známku rozrušení. Ne před tímhle člověkem. Kolem něj samé nebezpečí, dav ho obkličoval, štvala ho smečka strážníků, a on si přesto zachovával dobrou náladu.

„Co je?“ jako by říkali oba. „Kdo by se rozčiloval kvůli takovým maličkostem? Copak se každý den nestává, že se někdo v řece utopí? Je to snad událost, která si zaslouží pozornost?“ A jeden žvanil a druhý snil. Oba skrývali pod stejnou maskou bezstarostnosti obrovský střet dvou pyšných povah.

Ještě minuta a půjdou ke dnu.

„Hlavní je,“ prohlásil Lupin, „jestli se potopíme před příjezdem bojovníků spravedlnosti, nebo až potom. V tom je celá věc. Protože o tom, že ztroskotáme, už není pochyb. Mistře, nastala slavnostní hodina poslední vůle. Odkazuji celé své jmění Herlocku Sholmèsovi, anglickému občanovi, s podmínkou, že… Ale proboha, jak rychle se blíží ti bojovníci spravedlnosti! Ach, ti hodní lidé! Radost se na ně dívat. Jak přesně zabírají vesly! Podívejme, to jsi ty, Folenfante? Bravo! Ten nápad s válečnou lodí je výborný. Doporučím tě tvým nadřízeným, strážmistře Folenfante… Chceš medaili? Platí… je to vyřízené. A kde je tvůj kamarád Dieuzy? Na levém břehu, že ano, mezi stovkou místních obyvatel?… Takže jestli se z té pohromy zachráním, vyloví mě vlevo Dieuzy se svými místními, nebo vpravo Ganimard s obyvatelstvem Neuilly. Nepříjemné dilema…“

Voda se zavířila. Loďka se otočila kolem své osy a Sholmès se musel zachytit za kroužek na vesla.

„Mistře,“ řekl Lupin, „prosím vás, svlékněte si kabát. Bude se vám lépe plavat. Ne? Odmítáte? Pak si ten svůj obléknu.“

Navlékl si kabát a zapnul ho až ke krku, stejně jako měl Sholmès ten svůj, a povzdechl si: „Jste ale tvrdý chlap! A jaká škoda, že tak tvrdohlavě trváte na případu… ve kterém sice ukazujete, co dovedete, ale tak marně! Opravdu, mrháte svým velkým nadáním…“

„Pane Lupine,“ ozval se konečně Sholmès, „mluvíte příliš mnoho. A často hřešíte přílišnou sebedůvěrou a lehkomyslností.“

„To je přísná výtka.“

„Tak jste mi třeba před chvílí, aniž byste o tom věděl, poskytl informaci, kterou jsem hledal.“

„Cože! Vy jste hledal informaci a neřekl jste mi to?“

„Nikoho nepotřebuji. Do tří hodin prozradím panu a paní d’Imblevallovým řešení hádanky. To je moje jediná odpověď…“

Výstřel nad převrácenou lodí

Nedokončil větu. Loďka se najednou potopila a stáhla je oba s sebou. Hned se zase vynořila, převrácená, dnem vzhůru. Na obou březích se ozval velký křik. Pak nastalo úzkostné ticho a najednou nové výkřiky. Jeden z trosečníků se vynořil.

Byl to Herlock Sholmès.

Byl výborný plavec a širokými tempy mířil k Folenfantovu člunu.

„Do toho, pane Sholmèsi,“ křičel strážmistr, „už jsme tady… nepovolte… o něj se postaráme potom… máme ho, nebojte… ještě kousek, pane Sholmèsi… chyťte lano…“

Angličan se chopil lana, které mu podávali. Ale zatímco se vytahoval na palubu, oslovil ho zezadu hlas:

„Řešení hádanky, můj drahý mistře, ovšemže ano, to budete mít. Divím se dokonce, že ho ještě nemáte… A co dál? K čemu vám bude? Právě tehdy pro vás bude bitva prohraná…“

Arsène Lupin seděl obkročmo na kýlu převrácené loďky, na kterou mezitím vyšplhal, a za řeči se tam pohodlně usadil. Pokračoval ve svém proslovu se slavnostními gesty, jako by doufal, že posluchače přesvědčí.

„Pochopte to dobře, můj drahý mistře, nedá se nic dělat, vůbec nic… Ocitl jste se v politováníhodném postavení pána, který…“

Folenfant na něj zamířil:

„Vzdej se, Lupine.“

„Jste nevychovaný, strážmistře Folenfante. Skočil jste mi do řeči uprostřed věty. Říkal jsem tedy…“

„Vzdejte se, Lupine.“

„Ale u všech všudy, strážmistře Folenfante, vzdává se jen ten, kdo je v nebezpečí. A ty si snad nemyslíš, že by mi hrozilo sebemenší nebezpečí!“

„Naposledy, Lupine, vyzývám vás, abyste se vzdal.“

„Strážmistře Folenfante, ty mě vůbec nechceš zabít, nanejvýš zranit, protože se tolik bojíš, že ti uteču. A co když bude to zranění náhodou smrtelné? Pomysli přece na své výčitky svědomí, nešťastníku! Na své otrávené stáří!…“

Výstřel padl.

Lupin se zapotácel, chvíli se držel trosky, pak se pustil a zmizel.

Poslechnout celé · 33 minDalší díl: Arsène Lupin a židovská lampa – 4. Noc na parníku

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.