Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Arsène Lupin a židovská lampa – 2. Vystřižená písmena

Maurice Leblanc · 26 min

svazek 145 · k poslechu · Západní Evropa

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Arsène Lupin na celou noc 2: Herlock Sholmès, Blond dáma, Židovská lampa, Stéblo slámy (4 h 54 min).

Pokračujeme v příběhu Maurice Leblanca z knihy Arsène Lupin proti Herlocku Sholmèsovi. Slavný anglický detektiv bydlí v pařížském paláci barona d’Imblevalla, kterému někdo ukradl starou židovskou lampu se vzácným šperkem uvnitř. Sholmès je přesvědčený, že zloděj má v domě pomocníka. Jeho věrný přítel Wilson leží zraněný po nočním střetnutí s lupiči. Teď stačí jediný drobný detail a Sholmès bude mít stopu. A ten detail mu podá šestiletá holčička.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak se večer zklidnit · Ložnice pro dobrý spánek

O autorovi: Maurice Leblanc (1864–1941)

Francouzský spisovatel z Rouenu v Normandii. V roce 1905 vymyslel Arsèna Lupina, elegantního zloděje gentlemana, který okrádá jen bohaté a vždycky unikne. O Lupinovi napsal přes dvacet knih a postava je ve Francii stejně slavná jako Sherlock Holmes v Anglii.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Arsène Lupin a židovská lampa – 2. Vystřižená písmena
  3. Holčička a nůžky
  4. Hádanka z obrázkové abecedy
  5. Kdo je slečna Alice?
  6. Stopa drožky
  7. Ganimard nechce slyšet o Lupinovi
  8. Pronásledování podél Seiny
  9. Za tenkými dveřmi
  10. Muž ve vedlejším pokoji
Číst celý text (2743 slov)

Arsène Lupin a židovská lampa – 2. Vystřižená písmena

Uplynuly dva dny bez jakýchkoli událostí. Sholmès v nich pokračoval ve své práci s úzkostlivou pečlivostí. Jeho ješitnost dráždila vzpomínka na ten troufalý útok. Stal se přímo před jeho očima, a on ho nedokázal překazit. Neúnavně prohledal dům i zahradu, mluvil se sloužícími a dlouho se zdržoval v kuchyni i ve stáji. A přestože nenašel jedinou stopu, která by mu něco objasnila, neztrácel odvahu.

„Najdu to,“ myslel si, „a najdu to právě tady. Tentokrát nebloudím naslepo jako v případu Blond dámy, kdy jsem neznámými cestami šel k cíli, o kterém jsem nic nevěděl. Tentokrát stojím přímo na bojišti. Nepřítelem už není jen nepolapitelný a neviditelný Lupin. Je to jeho pomocník z masa a kostí, který žije a pohybuje se v tomhle domě. Stačí nejmenší drobnost a budu mít jasno.“

Tu drobnost mu nakonec poskytla náhoda. A vyvodil z ní tak dalekosáhlé závěry a s tak úžasnou obratností, že případ židovské lampy patří k největším vítězstvím jeho detektivního génia.

Holčička a nůžky

Třetího dne odpoledne vešel do místnosti nad salonkem, kde se děti učily. Našel tam Henriettu, mladší z obou sester. Hledala své nůžky.

„Víš,“ řekla Sholmèsovi, „já taky dělám takové papíry, jako jsi dostal onehdy večer.“

„Onehdy večer?“

„Ano, na konci večeře. Dostal jsi papír, na kterém byly nalepené proužky… víš, telegram… no a já je dělám taky.“

Odešla. Pro kohokoli jiného by ta slova neznamenala víc než bezvýznamnou poznámku dítěte. I Sholmès je poslouchal jen jedním uchem a pokračoval v prohlídce. Najednou se ale rozběhl za holčičkou, protože ho její poslední věta zarazila. Dostihl ji nahoře na schodech a řekl jí:

„Ty tedy taky lepíš proužky na papír?“

Henriette velmi pyšně prohlásila:

„No jistě, vystřihuji slova a lepím je.“

„A kdo tě tu hru naučil?“

„Slečna… moje vychovatelka… viděla jsem, že to dělá taky. Vystřihuje slova z novin a lepí je…“

„A co s nimi dělá?“

„Telegramy a dopisy, které posílá.“

Herlock Sholmès se vrátil do místnosti, kde se děti učily. To, co mu holčička svěřila, ho nesmírně zaujalo a snažil se z toho vyvodit, co se vyvodit dalo.

Na krbové římse ležel balík novin. Rozložil je a opravdu uviděl, že v nich pravidelně a úhledně chybějí skupiny slov nebo celé řádky. Stačilo mu ale přečíst slova před nimi a za nimi, aby zjistil, že chybějící slova byla vystřižena nazdařbůh. Zřejmě to udělala Henriette. Bylo možné, že v balíku novin byly i jedny, které vystříhala sama slečna. Ale jak to zjistit?

Herlock bezděčně listoval školními knihami, které ležely na hromádce na stole, a pak dalšími na policích ve skříni. A najednou radostně vykřikl. V koutě skříně, pod hromadou starých sešitů, našel dětskou knížku, obrázkovou abecedu. Na jedné z jejích stránek si všiml prázdného místa.

Ověřil si to. Byla to stránka s názvy dnů v týdnu. Pondělí, úterý, středa a tak dál. Chybělo slovo sobota. A židovská lampa byla ukradena v noci ze soboty na neděli.

Herlock pocítil to lehké sevření u srdce, které mu vždycky naprosto jasně oznamovalo, že se dotkl samého jádra zápletky. Tohle sevření pravdy, tohle vzrušení z jistoty ho nikdy neklamalo.

Hádanka z obrázkové abecedy

V horečném napětí a s důvěrou rychle listoval knížkou. O pár stránek dál na něj čekalo další překvapení.

Byla to stránka s velkými tiskacími písmeny, pod kterými byla řada číslic.

Devět písmen a tři číslice z ní někdo pečlivě vystřihl. Sholmès si je zapsal do notesu v pořadí, v jakém na stránce byly, a dostal tohle:

C, D, E, H, N, O, P, R, Z – dva, tři, sedm.

„Hrome,“ zamumlal, „na první pohled to moc neznamená.“

Dalo by se z těch písmen, když se zpřehází a použijí všechna, složit jedno, dvě nebo tři celá slova?

Sholmès to marně zkoušel.

Nakonec se mu vnucovalo jediné řešení. Pořád znovu se k němu vracel s tužkou v ruce a časem mu to řešení připadalo jako to pravé. Odpovídalo totiž logice faktů a hodilo se i ke všem okolnostem. Na stránce knížky bylo každé písmeno abecedy jen jednou. Bylo tedy možné, ba jisté, že jde o neúplná slova, doplněná písmeny z jiných stránek. Za těchto okolností, pokud se nemýlil, zněla hádanka takto:

R, E, P, O, N, D, tečka, Z – C, H – dva, tři, sedm.

První slovo bylo jasné: francouzsky „répondez“, tedy „odpovězte“. Jedno E v něm chybělo, protože písmeno E už bylo použito a nebylo k dispozici.

Druhé nedokončené slovo tvořilo spolu s číslem dvě stě třicet sedm nepochybně adresu, kterou odesílatel dával adresátovi dopisu. Zpráva tedy nejdřív navrhovala jako den sobotu a pak žádala odpověď na adresu CH dvě stě třicet sedm.

Buď bylo CH dvě stě třicet sedm značkou pro dopisy, které čekají uložené na poště, nebo byla písmena CH součástí neúplného slova. Sholmès listoval knížkou dál. Na dalších stránkách už nebylo nic vystřiženo. Prozatím se tedy musel držet nalezeného vysvětlení.

„Je to legrace, viď?“

Henriette se vrátila. Odpověděl:

„A jaká legrace! Jenom nemáš ještě nějaké jiné papíry?… Nebo už vystřižená slova, která bych mohl nalepit?“

„Papíry?… ne… A taky by slečna nebyla ráda.“

„Slečna?“

„Ano, už mi vyhubovala.“

„Proč?“

„Protože jsem vám řekla nějaké věci… a ona říká, že se nikdy nemají říkat věci o lidech, které máme rádi.“

„Máš úplnou pravdu.“

Henriettu ten souhlas zřejmě potěšil. Potěšil ji tak, že z malého plátěného pytlíčku připíchnutého k šatům vytáhla pár hadříků, tři knoflíky, dvě kostky cukru a nakonec čtvereček papíru, který podala Sholmèsovi.

„Tumáš, stejně ti ho dám.“

Bylo to číslo drožky, osm tisíc dvě stě sedmdesát devět.

„Odkud to číslo je?“

„Vypadlo jí z peněženky.“

„Kdy?“

„V neděli v kostele, když brala drobné na sbírku.“

„Výborně! A teď ti poradím, jak to udělat, aby ti nevyhubovala. Neříkej slečně, že jsi mě viděla.“

Kdo je slečna Alice?

Sholmès zašel za panem d’Imblevallem a bez okolků se ho vyptával na slečnu. Baron sebou trhl.

„Alice Demunová! Snad byste si nemyslel…? To je nemožné.“

„Jak dlouho u vás slouží?“

„Teprve rok. Ale neznám klidnějšího člověka a nikomu nedůvěřuji víc.“

„Jak to, že jsem ji ještě neviděl?“

„Dva dny tu nebyla.“

„A teď?“

„Hned po návratu chtěla sedět u lůžka vašeho přítele. Má všechny vlastnosti dobré ošetřovatelky… je laskavá… pozorná… Pan Wilson je z ní zřejmě nadšený.“

„Aha!“ řekl Sholmès, který se úplně zapomněl zeptat, jak se jeho starému kamarádovi daří. Zamyslel se a pokračoval: „A v neděli ráno odešla z domu?“

„Den po krádeži?“

„Ano.“

Baron zavolal manželku a položil jí tu otázku. Odpověděla:

„Slečna odešla jako obvykle s dětmi na mši v jedenáct.“

„Ale předtím?“

„Předtím? Ne… Nebo vlastně… ale já byla tou krádeží tak rozrušená!… Přesto si vzpomínám, že mě den předtím požádala, aby směla v neděli ráno odejít… za sestřenicí, která byla zrovna v Paříži, myslím. Ale snad ji nepodezíráte?…“

„Jistěže ne… Přesto bych ji rád viděl.“

Vystoupal až do Wilsonova pokoje. Nad nemocným se skláněla žena v dlouhých šedých plátěných šatech, jaké nosí ošetřovatelky, a podávala mu napít. Když se otočila, Sholmès poznal dívku, která ho oslovila před Severním nádražím.


Nedošlo mezi nimi k nejmenšímu vysvětlování. Alice Demunová se mile usmála svýma půvabnýma a vážnýma očima, bez jakýchkoli rozpaků. Angličan chtěl promluvit, vypravil ze sebe pár slabik a zmlkl. Ona se pak vrátila ke své práci. Klidně se pohybovala pod Sholmèsovým udiveným pohledem, přerovnávala lahvičky, rozvíjela a svinovala plátěné obvazy a znovu se na něj jasně usmála.

Stopa drožky

Otočil se na podpatku a sešel dolů. Na dvoře uviděl automobil pana d’Imblevalla, posadil se do něj a nechal se odvézt do Levallois. Tam byla vozovna, jejíž adresa stála na lístku od drožky, který mu dala holčička. Kočí Duprêt, který v neděli dopoledne jezdil s drožkou osm tisíc dvě stě sedmdesát devět, tam nebyl. Sholmès tedy poslal automobil zpátky a čekal, až se kočí vrátí ze směny.

Kočí Duprêt vyprávěl, že opravdu vezl jednu dámu z okolí parku Monceau. Byla to mladá dáma v černém, měla hustý závoj a zdála se velmi rozrušená.

„Nesla nějaký balíček?“

„Ano, dost dlouhý balíček.“

„A kam jste ji odvezl?“

„Na třídu Ternes, na roh náměstí Saint-Ferdinand. Zůstala tam asi deset minut a pak jsme se vrátili k parku Monceau.“

„Poznal byste ten dům na třídě Ternes?“

„No jistě!“

„Mám vás tam zavézt?“

„Za chvíli. Nejdřív mě zavezte na nábřeží Orfèvres číslo třicet šest.“

Na policejní prefektuře měl štěstí a hned narazil na vrchního inspektora Ganimarda.

Ganimard nechce slyšet o Lupinovi

„Pane Ganimarde, máte čas?“

„Jestli jde o Lupina, tak ne.“

„Jde o Lupina.“

„Pak se nehnu z místa.“

„Cože! Vy to vzdáváte…“

„Vzdávám se nemožného! Mám dost nerovného boje, ve kterém máme jistotu, že prohrajeme. Je to zbabělé, je to hloupé, říkejte si, co chcete… je mi to jedno! Lupin je silnější než my. Takže nezbývá než se sklonit.“

„Já se neskloním.“

„On vás k tomu donutí, vás stejně jako ostatní.“

„Tak to je podívaná, která vám jistě udělá radost!“

„No, to je pravda,“ řekl Ganimard bezelstně. „A když jste ještě nedostal dost výprasku, tak pojďme.“

Oba nastoupili do drožky. Na jejich pokyn je kočí zastavil kousek před domem, na druhé straně třídy, před malou kavárnou. Posadili se na její terasu mezi vavříny a brsleny. Začínalo se stmívat.

„Pane vrchní,“ řekl Sholmès, „něco na psaní.“

Napsal dopis a znovu zavolal číšníka:

„Doneste ten dopis domovníkovi z domu naproti. Je to zřejmě ten muž v čepici, co kouří v průjezdu.“

Domovník přišel. Ganimard se představil jako vrchní inspektor a Sholmès se zeptal, jestli v neděli ráno nepřišla mladá dáma v černém.

„V černém? Ano, kolem deváté. Ta, co chodí do druhého patra.“

„Vídáte ji často?“

„Ne, ale poslední dobou častěji… poslední dva týdny skoro každý den.“

„A od neděle?“

„Jen jednou… když nepočítám dnešek.“

„Cože! Ona přišla!“

„Je tady.“

„Je tady!“

„Už dobrých deset minut. Kočár na ni čeká na náměstí Saint-Ferdinand jako obvykle. Potkal jsem ji v průjezdu.“

„A kdo je ten nájemník ve druhém patře?“

„Jsou tam dva. Modistka, slečna Langeaisová, a jeden pán, který si před měsícem pronajal dva zařízené pokoje pod jménem Bresson.“

„Proč říkáte ‚pod jménem‘?“

„Mám takový dojem, že je to vypůjčené jméno. Moje žena mu uklízí. A on nemá dvě košile se stejnými iniciálami.“

„Jak žije?“

„Ále, skoro pořád venku. Někdy nepřijde domů tři dny v kuse.“

„Vrátil se v noci ze soboty na neděli?“

„V noci ze soboty na neděli? Počkejte, ať si vzpomenu… Ano, v sobotu večer přišel a už se nehnul.“

„A jaký je to člověk?“

„No, to nedovedu říct. Pořád se mění! Jednou je velký, jindy malý, tlustý, hubený… tmavovlasý i blonďatý. Pokaždé ho nepoznám.“

Ganimard a Sholmès se na sebe podívali.

„To je on,“ zašeptal inspektor, „to je určitě on.“

Starý policista byl na okamžik opravdu vyveden z míry. Projevilo se to zívnutím a tím, že zaťal obě pěsti.

I Sholmès, přestože se lépe ovládal, pocítil sevření u srdce.

Pronásledování podél Seiny

„Pozor,“ řekl domovník, „tamhle jde ta slečna.“

Slečna se opravdu objevila ve dveřích a přecházela náměstí.

„A tamhle je pan Bresson.“

„Pan Bresson? Který?“

„Ten s balíčkem pod paží.“

„Ale ten si slečny nevšímá. Ona se vrací ke kočáru sama.“

„No, spolu jsem je nikdy neviděl.“

Oba detektivové rychle vstali. Ve světle pouličních lamp poznali Lupinovu postavu, která odcházela opačným směrem než k náměstí.

„Koho chcete sledovat radši?“ zeptal se Ganimard.

„Jeho, to dá rozum! To je ten hlavní úlovek.“

„Tak já půjdu za slečnou,“ navrhl Ganimard.

„Ne, ne,“ řekl Angličan rychle, protože nechtěl Ganimardovi z případu nic prozradit. „Vím, kde slečnu najdu… Nechoďte ode mě.“

Drželi se v odstupu, kryli se za chodci a novinovými stánky a pustili se za Lupinem. Sledovat ho bylo ostatně snadné, protože se neohlížel. Šel rychle a lehce kulhal na pravou nohu. Tak lehce, že to postřehlo jen cvičené oko pozorovatele. Ganimard řekl:

„Dělá, že kulhá.“

A dodal:

„Ach, kdybychom tak mohli sehnat dva tři strážníky a skočit po něm! Hrozí, že ho ztratíme.“

Žádný strážník se ale neukázal až k bráně Ternes. A jakmile byli za hradbami, nemohli už počítat s nejmenší pomocí.

„Rozdělme se,“ řekl Sholmès, „je tu pusto.“

Byl to bulvár Victora Huga. Každý šel po jednom chodníku a postupovali podél řady stromů.

Šli tak dvacet minut, až Lupin zahnul doleva a pokračoval podél Seiny. Tam ho uviděli scházet dolů k řece. Zůstal tam několik vteřin a nemohli rozeznat, co dělá. Pak vystoupal po nábřeží zpátky a vracel se stejnou cestou. Přitiskli se ke sloupkům mříže. Lupin prošel kolem nich. Balíček už neměl.

A když se vzdaloval, odlepil se od rohu domu další muž a proklouzl mezi stromy.

Sholmès řekl potichu:

„Zdá se, že ten ho taky sleduje.“

„Ano, myslím, že jsem ho viděl už cestou sem.“

Hon začal znovu, ale s tím cizím mužem byl složitější. Lupin šel stejnou cestou zpátky, znovu prošel branou Ternes a vrátil se do domu na náměstí Saint-Ferdinand. Domovník právě zamykal, když se u něj ohlásil Ganimard.

Za tenkými dveřmi

„Viděl jste ho, že ano?“

„Ano, zhasínal jsem plyn na schodech a on zastrčil závoru u svých dveří.“

„Je u něj někdo?…“

„Nikdo, žádný sluha… nikdy tady nejí.“

„Nejsou tu zadní schody pro služebnictvo?“

„Nejsou.“

Ganimard řekl Sholmèsovi:

„Nejjednodušší bude, když se posadím přímo k Lupinovým dveřím a vy zatím dojdete pro policejního komisaře z ulice Demours. Dám vám pár řádků.“

Sholmès namítl:

„A co když mezitím uteče?“

„Vždyť tu zůstanu!…“

„Jeden proti jednomu, to je s ním nerovný boj.“

„Přece mu nemůžu vtrhnout do bytu, nemám na to právo, zvlášť v noci.“

Sholmès pokrčil rameny.

„Až zatknete Lupina, nikdo se s vámi nebude dohadovat o podmínkách zatčení… A co vlastně? Jde nanejvýš o to zazvonit. Pak uvidíme, co se stane.“

Vystoupali nahoru. Na odpočívadle vlevo byly dvoukřídlé dveře. Ganimard zazvonil.

Žádný zvuk. Zazvonil znovu. Nikdo.

„Vejděme,“ zašeptal Sholmès.

„Ano, jdeme na to.“

Přesto zůstali stát bez hnutí a nerozhodně. Jako lidé, kteří váhají ve chvíli, kdy mají udělat rozhodující krok, báli se jednat. Najednou jim připadalo nemožné, že by tam Arsène Lupin byl, tak blízko nich, za tou křehkou přepážkou, kterou by vyrazila jedna rána pěstí. Oba toho ďábelského člověka znali až příliš dobře, než aby připustili, že by se nechal tak hloupě chytit. Ne, ne, tisíckrát ne, už tam nebyl. Musel utéct sousedními domy, po střechách nebo nějakým předem připraveným východem. A zase jednou budou chytat jen Lupinův stín.

Otřásli se. Sotva slyšitelný zvuk z druhé strany dveří jako by se dotkl ticha. A měli dojem, ba jistotu, že tam přece jen je. Že ho od nich dělí jen tenká dřevěná přepážka a že je poslouchá, že je slyší.

Co dělat? Situace byla vážná. Přestože to byli ostřílení policisté s pevnými nervy, zmocnilo se jich takové vzrušení, že si představovali, že slyší tlukot vlastního srdce.

Ganimard se koutkem oka podíval na Sholmèse. Pak prudce zabušil pěstí do dveří.

Teď se ozvaly kroky, kroky, které se už nesnažily skrývat…

Muž ve vedlejším pokoji

Ganimard zalomcoval dveřmi. Sholmès se rozběhl, opřel se do nich ramenem a vyrazil je. Oba se vrhli dovnitř.

Zarazili se na místě. Z vedlejšího pokoje se ozval tlumený zvuk a pak náraz, jako když někdo upadne…

Když vešli, uviděli muže ležet na zemi u mramorového krbu.

Ganimard se k němu sklonil. Muž byl mrtvý a tvář mu nebylo možné poznat.

„Je k nepoznání,“ zamumlal.

„No ovšem!“ řekl Sholmès. „To není on.“

„Jak to víte? Vždyť jste se na něj ani nepodíval.“

Angličan se ušklíbl:

„Myslíte si snad, že Arsène Lupin je člověk, který by si sáhl na život?“

„Přesto jsme byli přesvědčení, že jsme ho venku poznali…“

„Byli jsme přesvědčení, protože jsme tomu chtěli věřit. Ten člověk nás pronásleduje i v myšlenkách.“

„Pak je to některý z jeho pomocníků.“

„Pomocníci Arsèna Lupina si na život nesahají.“

„Kdo to tedy je?“

Prohledali mrtvého. V jedné kapse našel Herlock Sholmès prázdnou náprsní tašku. V jiné našel Ganimard pár zlaťáků. Na prádle nebyla žádná značka, na šatech také ne.

Byl tam jeden velký kufr a dva menší. Nebylo v nich nic než oblečení. Na krbové římse ležel balík novin. Ganimard je rozložil. Všechny psaly o krádeži židovské lampy.

Když Ganimard a Sholmès za hodinu odcházeli, nevěděli o tom podivném člověku o nic víc. Jen to, že ho jejich zásah dohnal k tomu, že si vzal život.

Kdo to byl? Proč to udělal? Jak souvisel s případem židovské lampy? Kdo ho sledoval na jeho procházce? Tolik otázek, jedna složitější než druhá… Tolik záhad…


Herlock Sholmès šel spát ve velmi špatné náladě. Když se probudil, dostal zprávu potrubní poštou. Zněla takto:

Arsène Lupin má tu čest oznámit Vám svou tragickou smrt v osobě pana Bressona. Prosí Vás, abyste se zúčastnil jeho pohřbu, smuteční mše a uložení do hrobu. Konají se na státní útraty ve čtvrtek dvacátého pátého června.

Poslechnout celé · 26 minDalší díl: Arsène Lupin a židovská lampa – 3. Rybář na Seině

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.