Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Arsène Lupin a blond dáma – 1. Los číslo 514

Maurice Leblanc · 24 min

svazek 142 · k poslechu · Západní Evropa

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Arsène Lupin na celou noc 2: Herlock Sholmès, Blond dáma, Židovská lampa, Stéblo slámy (4 h 54 min).

Francouzský spisovatel Maurice Leblanc vydal roku 1908 knihu Arsène Lupin proti Herlocku Sholmèsovi. Jejím prvním příběhem je Blond dáma a její úvodní kapitolu uslyšíte ve dvou dílech. Skromný profesor matematiky z Versailles koupí dceři k narozeninám starý psací stolek. Druhý den stolek zmizí, a s ním i něco, o čem profesor zatím vůbec netuší, že má cenu celého jmění. O tohle jmění se pak profesor před očima celé Paříže přetahuje s Arsènem Lupinem, gentlemanem a lupičem.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Telefon v posteli · Fungují příběhy na dobrou noc?

O autorovi: Maurice Leblanc (1864–1941)

Francouzský spisovatel z Rouenu v Normandii. V roce 1905 vymyslel Arsèna Lupina, elegantního zloděje gentlemana, který okrádá jen bohaté a vždycky unikne. O Lupinovi napsal přes dvacet knih a postava je ve Francii stejně slavná jako Sherlock Holmes v Anglii.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Arsène Lupin a blond dáma – 1. Los číslo 514
Číst celý text (2528 slov)

Arsène Lupin a blond dáma – 1. Los číslo 514

Osmého prosince loňského roku objevil pan Gerbois, profesor matematiky na versailleském gymnáziu, mezi spoustou věcí v krámku se starým harampádím malý mahagonový psací stolek. Zalíbil se mu, protože měl spoustu zásuvek.

„To je přesně to, co potřebuju k Suzaniným narozeninám,“ pomyslel si.

A protože se ze svých skromných prostředků vždycky snažil udělat dceři radost, usmlouval cenu a zaplatil šedesát pět franků.

Zrovna když udával adresu, všiml si stolku elegantní mladý muž, který už nějakou dobu slídil sem a tam po krámě, a zeptal se:

„Kolik?“

„Ten už je prodaný,“ odpověděl obchodník.

„Ach… snad tady pánovi?“

Pan Gerbois se uklonil a odešel. Měl ze stolku o to větší radost, že po něm toužil ještě někdo jiný.

Neudělal však na ulici ani deset kroků, když ho mladík dohonil. S kloboukem v ruce a s dokonalou zdvořilostí mu řekl:

„Nesmírně se vám omlouvám, pane… položím vám nediskrétní otázku… Hledal jste právě tenhle stolek víc než cokoli jiného?“

„Ne, hledal jsem levné váhy z druhé ruky na jisté fyzikální pokusy.“

„Takže vám na něm příliš nezáleží?“

„Záleží mi na něm, a dost.“

„Protože je starý, nejspíš?“

„Protože je praktický.“

„V tom případě byste ho snad vyměnil za stolek stejně praktický, ale v lepším stavu?“

„Tenhle je v dobrém stavu a výměna mi připadá zbytečná.“

„Ale přece…“

Pan Gerbois se snadno rozzlobí a je od přírody nedůtklivý. Odsekl:

„Prosím vás, pane, nenaléhejte.“

Neznámý se mu postavil do cesty.

„Nevím, kolik jste za něj zaplatil, pane… nabízím vám dvojnásobek.“

„Ne.“

„Trojnásobek?“

„Ach, už toho nechme! Co je moje, to není na prodej,“ zvolal netrpělivě profesor.

Mladík se na něj podíval tak upřeně, že na ten pohled pan Gerbois nikdy nezapomněl. Pak se beze slova otočil na podpatku a odešel.

O hodinu později přinesli stolek do malého domku u silnice do Viroflay, kde profesor bydlel. Zavolal dceru.

„Tohle je pro tebe, Suzanne, jestli se ti bude líbit.“

Suzanne byla hezké děvče, upřímné a veselé. Skočila otci kolem krku a líbala ho s takovou radostí, jako by od něj dostala královský dar.

Ještě ten večer si stolek s pomocí služebné Hortense postavila do pokoje. Vyčistila zásuvky a pečlivě do nich uložila své papíry, krabičky na dopisy, korespondenci, sbírky pohlednic a několik tajných upomínek na bratrance Philippa.

Druhý den v půl osmé ráno odešel pan Gerbois do gymnázia. V deset hodin na něj Suzanne jako každý den čekala u východu. Vždycky ho potěšilo, když na chodníku naproti mřížové bráně zahlédl její půvabnou postavu a dětský úsměv.

Vraceli se domů spolu.

„A co tvůj stolek?“

„Čirá nádhera! S Hortense jsme vyleštily mosazné kování. Vypadá jako zlato.“

„Takže jsi spokojená?“

„Jestli jsem spokojená! Vlastně nechápu, jak jsem se bez něj mohla až dosud obejít.“

Prošli zahradou před domem. Pan Gerbois navrhl:

„Mohli bychom se na něj jít podívat ještě před obědem, co říkáš?“

„Ach ano, to je dobrý nápad.“

Vyběhla po schodech první, ale na prahu svého pokoje zděšeně vykřikla.

„Co se děje?“ vykoktal pan Gerbois.

Vešel do pokoje i on. Psací stolek tam nebyl.


…Vyšetřujícího soudce nejvíc udivila obdivuhodná jednoduchost celé věci. Když Suzanne nebyla doma a služebná byla na nákupu, zastavil před zahradou nosič s vozíkem a se služebním odznakem na prsou. Sousedé ten odznak viděli. Muž dvakrát zazvonil. Sousedé nevěděli, že služebná je pryč, a tak nic netušili. Muž tedy mohl svou práci vykonat v naprostém klidu.

Jedna věc stojí za povšimnutí. Nebyla vypáčena žádná skříň, nikdo nepohnul ani s hodinami. A co víc, Suzanina peněženka, kterou nechala ležet na mramorové desce stolku, se našla na vedlejším stole i se zlatými mincemi, které v ní byly. O co zlodějovi šlo, bylo tedy zcela jasné. O to nepochopitelnější ale byla krádež. Proč tolik riskovat kvůli tak nepatrné kořisti?

Jedinou stopou, kterou mohl profesor nabídnout, byla příhoda z předchozího dne.

„Ten mladík dal hned najevo, že ho moje odmítnutí silně rozladilo. Jasně jsem cítil, že odchází s výhrůžkou.“

Bylo to dost mlhavé. Vyslechli obchodníka. Ani jednoho z těch dvou pánů neznal. Stolek prý koupil za čtyřicet franků v Chevreuse na dražbě pozůstalosti a byl přesvědčen, že ho prodal za tolik, kolik opravdu stál. Další pátrání nic nového nepřineslo.

Pan Gerbois však zůstal přesvědčen, že utrpěl obrovskou škodu. Ve dvojitém dně některé zásuvky muselo být ukryto jmění. Proto si ten mladík, který o skrýši věděl, počínal tak rozhodně.

„Ale tatínku, co bychom si s takovým jměním počali?“ opakovala Suzanne.

„Jak to co! S takovým věnem by sis mohla vybrat ty nejlepší ženichy.“

Suzanne nechtěla nikoho jiného než bratrance Philippa, a ten byl jako ženich bídná partie. Hořce vzdychala. A v malém domku ve Versailles plynul život dál, méně veselý a méně bezstarostný, zastíněný lítostí a zklamáním.

Uplynuly dva měsíce. A pak najednou, jedna za druhou, přišly ty nejvážnější události, nečekaná řada šťastných náhod i pohrom!…

Prvního února v půl šesté se pan Gerbois vrátil domů s večerníkem v ruce. Posadil se, nasadil si brýle a začal číst. Politika ho nezajímala, a tak obrátil stránku. Okamžitě ho upoutal článek s titulkem:

„Třetí losování loterie Novinářských spolků.

Číslo pět set čtrnáct, série dvacet tři, vyhrává milion…“

Noviny mu vyklouzly z prstů. Stěny se mu před očima zakymácely a srdce se mu zastavilo. Číslo pět set čtrnáct, série dvacet tři, bylo jeho číslo! Koupil si ten los náhodou, jen aby vyhověl jednomu příteli, protože na přízeň osudu moc nevěřil. A teď vyhrál!

Rychle vytáhl zápisník. Číslo pět set čtrnáct, série dvacet tři, tam opravdu měl pro jistotu zapsané. Ale kde je los?

Vrhl se do pracovny pro krabici s obálkami, mezi které ten drahocenný los zastrčil. Hned ve dveřích se ale zarazil. Znovu se zapotácel a srdce se mu sevřelo. Krabice s obálkami tam nebyla! A co bylo nejhroznější, najednou si uvědomil, že tam není už celé týdny! Celé týdny ji neviděl před sebou, když opravoval žákům úlohy!

Na štěrku v zahradě zaskřípaly kroky… Zavolal:

„Suzanne! Suzanne!“

Přicházela zrovna domů. Vyběhla rychle nahoru. Vykoktal přiškrceným hlasem:

„Suzanne… ta krabice… ta krabice s obálkami?…“

„Která?“

„Ta z obchodního domu Louvre… co jsem ji jednou ve čtvrtek přinesl… a co stála na kraji tohohle stolu.“

„Ale vzpomeň si, tatínku… vždyť jsme ji uklízeli spolu…“

„Kdy?“

„Večer… víš přece… den předtím…“

„Ale kam?… Odpověz… vždyť mě umoříš…“

„Kam?… Do psacího stolku.“

„Do psacího stolku, který nám ukradli?“

„Ano.“

„Do psacího stolku, který nám ukradli?“

Opakoval ta slova tiše a s jakousi hrůzou. Potom ji chytil za ruku a ještě tišeji řekl:

„Byl v ní milion, děvčátko…“

„Ach, tatínku, proč jsi mi to neřekl?“ zašeptala naivně.

„Milion!“ opakoval. „Bylo to vítězné číslo novinářské loterie.“

Ta obrovská pohroma je úplně zdrtila. Dlouho mlčeli. Neměli odvahu to ticho přerušit.

Nakonec Suzanne řekla:

„Ale tatínku, vždyť ti ty peníze stejně vyplatí.“

„Proč? Na základě čeho?“

„Copak jsou potřeba důkazy?“

„No samozřejmě!“

„A ty žádné nemáš?“

„Ale mám, jeden.“

„Tak co?“

„Byl v té krabici.“

„V té krabici, co zmizela?“

„Ano. A peníze shrábne ten druhý.“

„Ale to by bylo hrozné! Tatínku, přece se tomu můžeš bránit?“

„Kdo ví! Kdo ví! Ten člověk musí být mocný! Má tolik prostředků!… Vzpomeň si… ta věc se stolkem…“

Najednou se vzchopil, dupl nohou a zvolal:

„Tak to tedy ne, ne, ten milion nedostane, nedostane! Proč by ho měl dostat? Ať je sebešikovnější, ani on nic nezmůže. Jestli si přijde pro výhru, zavřou ho! Ach, to se teprve uvidí, holoubku!“

„Ty máš nějaký nápad, tatínku?“

„Bránit naše práva, až do konce, ať se stane cokoli! A vyhrajeme!… Milion je můj, a já ho dostanu!“

O několik minut později odeslal tento telegram:

„Guvernér Pozemkové banky,

ulice Capucines, Paříž.

Jsem majitelem čísla pět set čtrnáct, série dvacet tři. Všemi zákonnými prostředky se stavím proti jakémukoli cizímu nároku.

Gerbois.“

Skoro současně dostala Pozemková banka ještě jiný telegram:

„Číslo pět set čtrnáct, série dvacet tři, je v mém držení.

Arsène Lupin.“


Kdykoli se pustím do vyprávění některého z nesčetných dobrodružství, ze kterých se skládá život Arsèna Lupina, cítím opravdové rozpaky. Mám totiž dojem, že i to nejobyčejnější z nich znají všichni, kdo mě budou číst. Vždyť každý čin našeho „národního zloděje“, jak se mu tak hezky přezdívá, byl hlasitě rozhlášen. Každý jeho kousek byl prozkoumán ze všech stran a o každém jeho kroku se psalo tak podrobně, jako se obvykle píše jen o hrdinských skutcích.

Kdo by například neznal ten podivný příběh Blond dámy s jeho zvláštními epizodami, nad které dávali reportéři obrovské titulky: Číslo pět set čtrnáct, série dvacet tři!… Záhada v aleji Henri-Martin!… Modrý diamant!… Jaký rozruch vyvolal zásah slavného anglického detektiva Herlocka Sholmèse! Jaké vzrušení po každém zvratu v zápase těch dvou velkých umělců! A jaký povyk byl na bulvárech v den, kdy kameloti, pouliční prodavači novin, vykřikovali: „Zatčení Arsèna Lupina!“

Mou omluvou je, že přináším něco nového. Přináším rozluštění hádanky. Kolem těch dobrodružství vždycky zůstává trochu stínu, a já ho rozptýlím. Otiskuji články, které už všichni mnohokrát četli, a opisuji staré rozhovory. Ale to všechno uspořádám, roztřídím a uvedu na pravou míru. Mým spolupracovníkem je sám Arsène Lupin, jehož ochota ke mně nezná mezí. A v tomto případě také nenapodobitelný Wilson, Sholmèsův přítel a důvěrník.

Jistě si vzpomínáte na ten ohromný výbuch smíchu, kterým lidé přivítali zveřejnění obou telegramů. Už samo jméno Arsèna Lupina slibovalo něco nečekaného a zábavu pro diváky. A diváky byl celý svět.

Pozemková banka okamžitě pátrala a zjistila, že los číslo pět set čtrnáct, série dvacet tři, prodala prostřednictvím versailleské pobočky banky Crédit Lyonnais dělostřeleckému majorovi Bessymu. Jenže major zemřel po pádu z koně. Kamarádi, kterým se svěřil, vypověděli, že nějaký čas před svou smrtí musel los přenechat jednomu příteli.

„Ten přítel jsem já,“ prohlásil pan Gerbois.

„Dokažte to,“ namítl guvernér Pozemkové banky.

„Že to mám dokázat? Nic snazšího. Dvacet lidí vám řekne, že jsem se s majorem pravidelně stýkal a že jsme se scházeli v kavárně na Zbrojním náměstí. Tam jsem od něj jednoho dne ten los odkoupil za dvacet franků, abych mu vypomohl, když byl zrovna v tísni.“

„Máte svědky té výměny?“

„Ne.“

„V tom případě o co svůj nárok opíráte?“

„O dopis, který mi o tom major napsal.“

„Jaký dopis?“

„Dopis, který byl k losu připíchnutý špendlíkem.“

„Ukažte nám ho.“

„Ale ten byl v ukradeném stolku.“

„Tak ho najděte.“

Arsène Lupin ho předložil sám. Objevila se o tom zpráva v listu Écho de France, který má tu čest být jeho úředním věstníkem a jehož je prý jedním z hlavních akcionářů. Zpráva oznamovala, že Lupin svěřil svému právnímu zástupci, advokátu Detinanovi, dopis, který major Bessy napsal jemu osobně.

Nastal výbuch veselí: Arsène Lupin si bere advokáta! Arsène Lupin, který ctí zavedená pravidla, si vybral člena advokátní komory, aby ho zastupoval!

Všichni novináři se vrhli k advokátu Detinanovi. Byl to vlivný radikální poslanec, muž velmi poctivý a bystrý, trochu skeptik, který rád vyslovoval překvapivé názory. Detinan neměl nikdy to potěšení setkat se s Arsènem Lupinem a velice toho litoval. Pokyny od něj ale opravdu právě dostal. Byl tou volbou velmi polichocen a hodlal práva svého klienta rázně hájit. Otevřel tedy novou složku a bez okolků ukázal majorův dopis. Dopis sice dokazoval, že los někomu přenechal, ale neuváděl jméno kupce. Stálo v něm jen „Milý příteli…“.

„Ten milý přítel jsem já,“ dodal Arsène Lupin v poznámce připojené k majorovu dopisu. „A nejlepším důkazem je, že ten dopis mám.“

Hejno reportérů se okamžitě slétlo k panu Gerboisovi. Ten mohl jen opakovat:

„Tím milým přítelem nejsem nikdo jiný než já. Arsène Lupin ukradl majorův dopis spolu s losem.“

„Ať to dokáže!“ odsekl Lupin novinářům.

„Ale vždyť on sám ukradl ten stolek!“ zvolal pan Gerbois před stejnými novináři.

A Lupin odsekl:

„Ať to dokáže!“

Bylo to okouzlující a fantastické představení, ten veřejný souboj mezi dvěma majiteli čísla pět set čtrnáct, série dvacet tři. Reportéři pobíhali sem a tam a Arsène Lupin zachovával chladnou hlavu, zatímco ubohý pan Gerbois byl zděšený.

Ten nešťastník! Noviny byly plné jeho nářků! O svém neštěstí mluvil s dojemnou prostotou.

„Pochopte to, pánové, ten darebák mi krade Suzanino věno! Mně osobně je to jedno, ale Suzanne! Jen si to představte, milion! Desetkrát sto tisíc franků! Ach, já věděl, že v tom stolku je poklad!“

Marně mu namítali, že jeho protivník o losu nevěděl, když stolek odnášel. A že nikdo nemohl tušit, že právě tenhle los vyhraje hlavní cenu. Jen naříkal:

„Ale jděte, on to věděl!… Jinak proč by si dával tu práci a bral ten mizerný stolek?“

„Z nějakých neznámých důvodů. Ale určitě ne kvůli kousku papíru, který tehdy stál skromných dvacet franků.“

„Stál milion! On to věděl… On ví všechno!… Ach, vy toho lotra neznáte!… Vás o milion nepřipravil!“

Ten rozhovor mohl trvat ještě dlouho. Jenže dvanáctý den dostal pan Gerbois od Arsèna Lupina dopis s poznámkou „důvěrné“. Četl ho s rostoucím neklidem:

„Pane, diváci se baví na náš účet. Nemyslíte, že je čas začít to brát vážně? Já jsem k tomu pevně odhodlán.

Situace je jasná. Já mám los, ale nemám právo vyzvednout si na něj výhru. A vy máte právo vyzvednout si výhru, ale nemáte los. Jeden bez druhého tedy nic nezmůžeme.

Vy byste mi ovšem své právo nepostoupil a já vám zase nepostoupím svůj los.

Co dělat?

Vidím jen jedinou možnost: rozdělme se.

Půl milionu pro vás, půl milionu pro mě. Není to spravedlivé? A neuspokojí tento šalamounský soud tu touhu po spravedlnosti, kterou má každý z nás v sobě?

Řešení spravedlivé, ale okamžité. Není to nabídka, o které byste mohl v klidu jednat. Je to nutnost, které se musíte podřídit, protože vás k tomu okolnosti tlačí. Dávám vám tři dny na rozmyšlenou. Doufám, že si v pátek ráno v drobných inzerátech Écho de France přečtu nenápadnou zprávu pro pana Ars. Lup. Zastřenými slovy v ní vyjádříte prostý souhlas s dohodou, kterou vám navrhuji. Hned nato dostanete los zpátky a vyzvednete si milion. Pět set tisíc franků mi pak předáte způsobem, který vám později oznámím.

Pokud odmítnete, zařídil jsem to tak, že výsledek bude stejný. Kromě velmi vážných nepříjemností, které by vám taková tvrdohlavost způsobila, byste však musel snést srážku dvaceti pěti tisíc franků na dodatečné výlohy.

Přijměte, pane, výraz mé nejhlubší úcty.

Arsène Lupin.“

Pan Gerbois byl rozzuřený a dopustil se obrovské chyby. Ukázal ten dopis a dovolil, aby si ho novináři opsali. Rozhořčení ho hnalo k samým hloupostem.

„Nic! Nedostane nic!“ vykřikl před shromážděnými reportéry. „Mám se dělit o to, co patří mně? Nikdy. Ať si svůj los roztrhá, jestli chce!“

„Pět set tisíc franků je přece lepší než nic.“

„O to nejde. Jde o moje právo, a to právo prokážu před soudem.“

„Žalovat Arsèna Lupina? To by bylo k smíchu.“

„Ne, ale Pozemkovou banku. Ta mi musí milion vyplatit.“

„Když jí odevzdáte los, nebo aspoň když prokážete, že jste ho koupil.“

„Důkaz existuje, vždyť Arsène Lupin přiznává, že ukradl stolek.“

„A bude soudu stačit slovo Arsèna Lupina?“

„Na tom nesejde. Budu žalovat.“

Diváci netrpělivě přešlapovali. Uzavíraly se sázky. Jedni tvrdili, že Lupin pana Gerboise zlomí, druzí, že zůstane jen u výhrůžek. A všichni cítili jakousi úzkost, protože síly obou soupeřů byly tak nevyrovnané. Jeden útočil tak tvrdě a druhý byl vyděšený jako štvaná zvěř.

V pátek se lidé o Écho de France div nepoprali a horečně prohledávali pátou stránku s drobnými inzeráty. Pro pana Ars. Lup. tam nebyl ani řádek. Na Lupinovy výzvy odpověděl pan Gerbois mlčením. Bylo to vyhlášení války.

Večer se lidé v novinách dočetli, že slečnu Gerboisovou někdo unesl.

Poslechnout celé · 24 minDalší díl: Arsène Lupin a blond dáma – 2. Schůzka u advokáta

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.