Maurice Leblanc napsal tuto povídku roku 1906 a o rok později ji zařadil do knihy Arsène Lupin, gentleman lupič. Odehrává se na normandském zámku Thibermesnil nedaleko Dieppe. Bankéř Georges Devanne pohostí důstojníky, místního faráře a malíře Horace Velmonta a prozradí jim, že zítra přijede slavný anglický detektiv Herlock Sholmès. Řeč se stočí na tajnou chodbu, jejíž vchod nikdo nezná, a na dvě staré záhadné věty o sekeře, křídle a číslech. Kdo hádanku rozluští dřív?
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli
Francouzský spisovatel z Rouenu v Normandii. V roce 1905 vymyslel Arsèna Lupina, elegantního zloděje gentlemana, který okrádá jen bohaté a vždycky unikne. O Lupinovi napsal přes dvacet knih a postava je ve Francii stejně slavná jako Sherlock Holmes v Anglii.
Kapitoly
- Úvod
- Herlock Sholmès přichází pozdě
- Noc v salonu
- Vitrína s poklady
- Slib do tří hodin
- Ráno po vyloupení
- Hodiny na pravém křídle
- Bledá růže
- Setkání v úvozu
- Detektiv bez nálady
- Písmena, která se hýbou
- Cesta pod rybníkem
- Dárek v automobilu
Číst celý text (6389 slov)
Herlock Sholmès přichází pozdě
„Je to zvláštní, jak se podobáte Arsènu Lupinovi, Velmonte!“
„Vy ho znáte?“
„Ale jen jako všichni, z fotografií, z nichž žádná není stejná jako ostatní, ale každá zanechává dojem jedné a téže tváře… která je opravdu ta vaše.“
Horace Velmont se zdál spíš dotčený.
„Viďte, můj milý Devanne! A věřte mi, že nejste první, kdo mi to říká.“
Devanne naléhal: „Ta podoba je tak veliká, že kdyby vás nedoporučil můj bratranec d’Estevan a kdybyste nebyl známý malíř, jehož krásné mořské krajiny obdivuji, nevím, jestli bych policii neohlásil, že jste v Dieppe.“
Ten žert přivítal všeobecný smích. Ve velké jídelně zámku Thibermesnil byli kromě Velmonta abbé Gélis, farář ze vsi, a tucet důstojníků, jejichž pluky konaly v okolí manévry a kteří přijali pozvání bankéře Georgese Devanna a jeho matky. Jeden z nich zvolal:
„Ale nehlásili právě Arsèna Lupina tady na pobřeží, po tom jeho slavném kousku v rychlíku z Paříže do Le Havru?“
„Přesně tak, jsou tomu tři měsíce. A o týden později jsem se v kasinu seznámil s naším výtečným Velmontem, který mě od té doby laskavě poctil několika návštěvami, příjemnou předehrou k jiné, vážnější návštěvě, kterou u mě jednoho dne podnikne… nebo spíš jedné noci!“
Znovu se smáli a přešli do bývalé strážnice, prostorné a velmi vysoké síně. Zabírá celou dolní část Vilémovy věže a Georges Devanne v ní soustředil nesrovnatelné bohatství, které po staletí nashromáždili páni z Thibermesnilu. Zdobí ji truhly a kredence, krbové kozy a svícny. Na kamenných zdech visí nádherné tapiserie. Výklenky čtyř oken jsou hluboké, opatřené lavicemi a končí lomenými okny s vitrážemi v olověných rámech. Mezi dveřmi a levým oknem se tyčí monumentální renesanční knihovna, na jejímž štítu stojí zlatými písmeny „Thibermesnil“ a pod tím hrdé heslo rodu: „Čiň, co chceš.“
A když si zapalovali doutníky, Devanne pokračoval:
„Jenže si pospěšte, Velmonte, zbývá vám poslední noc.“
Malíř, který to celé zjevně bral jako žert, se zeptal: „A proč?“
Devanne už chtěl odpovědět, ale matka mu dala znamení. Ale vzrušení z večeře a touha zaujmout hosty zvítězily.
„Ale co! Teď už to můžu říct. Nediskrétnosti už se bát nemusíme.“
Posadili se kolem něj s živou zvědavostí a on prohlásil se spokojeným výrazem člověka, který oznamuje velkou novinu:
„Zítra ve čtyři odpoledne bude mým hostem Herlock Sholmès, velký anglický detektiv, pro kterého neexistuje žádné tajemství, Herlock Sholmès, nejpozoruhodnější luštitel záhad, jakého kdy svět viděl, ta podivuhodná postava, která jako by byla celá vykována fantazií romanopisce.“
Všichni se podivili. Herlock Sholmès na Thibermesnilu? Je to tedy vážné? Arsène Lupin je opravdu v kraji?
„Arsène Lupin a jeho banda nejsou daleko. Nemluvě o případu barona Cahorna, komu jinému připsat vloupání v Montigny, v Gruchetu a v Crasville než našemu národnímu zloději? Dnes jsem na řadě já.“
„A dostal jste upozornění, jako ho dostal baron Cahorn?“
„Stejný trik se dvakrát nepovede.“
„Tak tedy?“
„Tak tedy?… tak tedy tohle.“
Vstal a ukázal prstem na jedné z polic knihovny malé prázdné místo mezi dvěma obrovskými svazky:
„Tady stávala kniha, kniha ze šestnáctého století nazvaná Kronika Thibermesnilu, která vyprávěla dějiny zámku od chvíle, kdy jej vévoda Rollo postavil na místě feudální pevnosti. Obsahovala tři rytiny. Jedna zachycovala celé panství z ptačí perspektivy, druhá plán budov a třetí, na to vás upozorňuji, průběh podzemní chodby, jejíž jeden východ ústí venku za prvním pásem hradeb a druhý končí tady, ano, přímo v této síni, kde stojíme. A tahle kniha minulý měsíc zmizela.“
Velmont řekl: „Hrome, to je zlé znamení. Jenže to ještě není důvod volat Herlocka Sholmèse.“
„Jistě, to by nestačilo, kdyby se nestalo ještě něco jiného, co dává plný význam tomu, co jsem vám právě vyprávěl. V Národní knihovně byl druhý výtisk této Kroniky. Oba výtisky se v podrobnostech o podzemní chodbě lišily: v nákresu průřezu, v měřítku a v různých poznámkách, které nebyly tištěné, ale psané inkoustem a různě vybledlé. Ty zvláštnosti jsem znal a věděl jsem, že konečný průběh chodby lze zrekonstruovat jen pečlivým porovnáním obou map. A den poté, co zmizel můj výtisk, si výtisk z Národní knihovny vyžádal jakýsi čtenář a odnesl ho, a nikdo nedokázal zjistit, jak se ta krádež stala.“
Ta slova přivítaly výkřiky.
„Tak tentokrát je to vážné.“
Devanne řekl: „Taky se tentokrát policie pohnula a vedlo se dvojí vyšetřování, které ovšem nemělo žádný výsledek.“
„Jako všechna, která se týkají Arsèna Lupina.“
„Právě. Tehdy mě napadlo požádat o pomoc Herlocka Sholmèse, a ten mi odpověděl, že si nade vše přeje setkat se s Arsènem Lupinem.“
Velmont řekl: „Jaká sláva pro Arsèna Lupina! Ale jestli náš národní zloděj, jak mu říkáte, s Thibermesnilem nic nezamýšlí, bude Herlock Sholmès jen točit palci?“
„Je tu ještě něco jiného, co ho bude živě zajímat, objevení podzemní chodby.“
„Jak to? Říkal jste nám přece, že jeden vchod ústí do polí a druhý přímo do tohoto salonu!“
„Kde? Na kterém místě tohoto salonu? Čára, která na mapách znázorňuje chodbu, končí na jedné straně malým kroužkem, u něhož jsou dvě velká písmena, T a G, což nepochybně znamená Tour Guillaume, Vilémova věž. Jenže věž je kulatá, a kdo by dokázal určit, ve kterém místě toho kruhu kresba začíná?“
Devanne si zapálil druhý doutník a nalil si sklenku benediktinky. Zasypávali ho otázkami. Usmíval se, šťastný ze zájmu, který vzbudil. Konečně pronesl:
„To tajemství se ztratilo. Nikdo na světě je nezná. Podle pověsti si je mocní páni předávali z otce na syna na smrtelné posteli, až do dne, kdy Geoffroy, poslední svého jména, přišel o hlavu na popravišti, sedmého thermidoru druhého roku republiky, v devatenáctém roce svého věku.“
„Ale za celé to století ho přece museli hledat?“
„Hledali, ale marně. Já sám jsem dal kopat, když jsem koupil zámek od prasynovce konventního poslance Leribourga. K čemu? Uvažte, že tahle věž, obklopená vodou, je se zámkem spojena jen v jediném bodě, a chodba tedy musí vést pod starými příkopy. Plán z Národní knihovny ostatně ukazuje čtyři schodiště, dohromady osmačtyřicet schodů, což naznačuje hloubku přes deset metrů. A měřítko připojené k druhému plánu určuje vzdálenost na dvě stě metrů. Ve skutečnosti je celý problém tady, mezi touto podlahou, tímto stropem a těmito zdmi. A namouduši, přiznávám, že váhám je zbourat.“
„A nemáte žádné vodítko?“
„Žádné.“
Abbé Gélis namítl:
„Pane Devanne, musíme vzít v úvahu dva citáty.“
Devanne se zasmál a zvolal: „Ach! Pan farář je slídil v archivech, velký čtenář pamětí, a všechno, co se týká Thibermesnilu, ho nesmírně zajímá. Ale vysvětlení, o kterém mluví, věci jen zamotává.“
„Ale přece?“
„Opravdu na tom trváte?“
„Rozhodně.“
„Vězte tedy, že z jeho četby vyplývá, že řešení té hádanky znali dva francouzští králové.“
„Dva francouzští králové!“
„Jindřich Čtvrtý a Ludvík Šestnáctý.“
„To nejsou žádní nýmandi. A jak to pan abbé ví?…“
Devanne pokračoval: „Ach, to je velmi prosté. Dva dny před bitvou u Arques přijel král Jindřich Čtvrtý na tento zámek povečeřet a přenocovat. V jedenáct hodin večer k němu podzemní chodbou přivedli Louisu de Tancarville, nejhezčí dámu Normandie, s pomocí vévody Edgara, který při té příležitosti vyzradil rodinné tajemství. Toto tajemství svěřil Jindřich Čtvrtý později svému ministrovi Sullymu, a ten tu příhodu vypráví ve svých pamětech, Královských státních hospodářstvích, aniž by k ní připojil jiný komentář než tuto nesrozumitelnou větu:“
„Sekera krouží ve vzduchu, který se chvěje, ale křídlo se otevírá, a jde se až k Bohu.“
Nastalo ticho a Velmont se ušklíbl:
„To není zrovna oslnivě jasné.“
„Viďte? Pan farář tvrdí, že tím Sully zapsal klíč k hádance, aniž by prozradil tajemství písařům, kterým své paměti diktoval.“
„Ta domněnka je důmyslná.“
„To připouštím, ale co je to za sekeru, která krouží, a co za ptáka, který vzlétá?“
„A co je to, co jde až k Bohu?“
„Záhada!“
Velmont pokračoval:
„A ten dobrý Ludvík Šestnáctý, dal si tu chodbu otevřít také proto, aby přijal návštěvu nějaké dámy?“
„To nevím. Jediné, co se dá říct, je, že Ludvík Šestnáctý pobýval roku 1784 na Thibermesnilu a že ve slavné železné skříni, nalezené v Louvru na udání zámečníka Gamaina, byl papír s těmito slovy, napsanými jeho rukou: Thibermesnil, dva, šest, dvanáct.“
Horace Velmont vyprskl smíchy:
„Vítězství! Temnoty se stále víc rozptylují. Dvakrát šest je dvanáct.“
Abbé řekl: „Smějte se, jak je libo, pane, přesto ty dva citáty obsahují řešení a jednoho dne přijde někdo, kdo je bude umět vyložit.“
Devanne řekl: „Především Herlock Sholmès… Ledaže by ho Arsène Lupin předběhl. Co myslíte, Velmonte?“
Velmont vstal, položil Devannovi ruku na rameno a prohlásil:
„Myslím, že k tomu, co prozradila vaše kniha a kniha z Národní knihovny, chyběl údaj nejvyšší důležitosti a že jste byl tak laskav a nabídl mi ho. Děkuji vám.“
„Takže?…“
„Takže teď, když sekera zakroužila, pták uletěl a dvakrát šest je dvanáct, nezbývá mi než vyrazit do akce.“
„Bez ztráty minuty.“
„Bez ztráty vteřiny! Nemám snad dnes v noci, tedy ještě před příjezdem Herlocka Sholmèse, vyloupit váš zámek?“
„Pravda je, že máte čas tak akorát. Chcete, abych vás zavezl?“
„Až do Dieppe?“
„Až do Dieppe. Využiji toho a sám přivezu pana a paní d’Androlovy a jednu jejich mladou přítelkyni, kteří přijedou půlnočním vlakem.“
A Devanne se obrátil k důstojníkům a dodal:
„Ostatně zítra se tu všichni sejdeme na obědě, že ano, pánové? Počítám s vámi, protože tento zámek mají vaše pluky obklíčit a v jedenáct hodin vzít útokem.“
Pozvání bylo přijato, rozešli se a o chvíli později už automobil značky Étoile d’or unášel Devanna a Velmonta po silnici do Dieppe. Devanne vysadil malíře před kasinem a jel na nádraží.
O půlnoci vystoupili jeho přátelé z vlaku. O půl jedné projel automobil branami Thibermesnilu. V jednu hodinu, po lehké večeři podávané v salonu, se všichni odebrali na pokoj. Světla jedno po druhém zhasínala. Zámek zahalilo velké noční ticho.
Noc v salonu
Ale měsíc odhrnul mraky, které ho zastíraly, a dvěma okny naplnil salon bílým jasem. Trvalo to jen chvilku. Velmi brzy se měsíc skryl za oponu kopců. A nastala tma. S hustší tmou ještě zhoustlo i ticho. Jen sem tam ho narušilo zapraskání nábytku nebo šumění rákosí na rybníce, který omývá staré zdi svými zelenými vodami.
Hodiny odříkávaly nekonečný růženec vteřin. Odbily druhou. Pak zase padaly vteřiny, spěšné a jednotvárné, v těžkém klidu noci. Pak odbily třetí.
A najednou něco cvaklo, jako když při průjezdu vlaku cvakne terč návěstidla, který se otevře a zase sklopí. A salonem prolétl tenký paprsek světla jako šíp, který by za sebou nechával zářící stopu. Vyšlehl z prostřední rýhy pilíře, o který se vpravo opírá štít knihovny. Nejprve se zastavil na protější stěně v oslnivém kruhu, pak přejížděl na všechny strany jako neklidný pohled, který zkoumá tmu, pak zmizel a zase vyšlehl, zatímco celá jedna část knihovny se otočila kolem své osy a odkryla široký otvor ve tvaru klenby.
Vešel muž, který držel v ruce elektrickou svítilnu. Za ním se vynořil druhý a třetí muž, kteří nesli smotek provazů a různé nástroje. První prohlédl místnost, naslouchal a řekl:
„Zavolejte kamarády.“
Těch kamarádů přišlo podzemní chodbou osm, silní chlapíci s energickými tvářemi. A stěhování začalo.
Šlo to rychle. Arsène Lupin přecházel od jednoho kusu nábytku ke druhému, prohlížel si ho, a podle jeho rozměrů nebo umělecké hodnoty ho buď ušetřil, nebo nařídil:
„Odnést!“
A věc byla odnesena, pohlcena zejícím jícnem tunelu, odeslána do útrob země.
A tak zmizelo šest křesel a šest židlí ve stylu Ludvíka Patnáctého a tapiserie z Aubussonu a svícny se signaturou Gouthièra a dva obrazy od Fragonarda a jeden od Nattiera a Houdonova busta a sošky. Někdy se Lupin zastavil před nádhernou truhlou nebo skvělým obrazem a povzdechl si:
„Tenhle je moc těžký… moc velký… škoda!“
A pokračoval ve svém odhadování.
Za čtyřicet minut byl salon „vyklizen“, jak se vyjádřil Arsène. A všechno se odehrálo v obdivuhodném pořádku, bez nejmenšího hluku, jako by všechny předměty, s nimiž ti muži zacházeli, byly obaleny hustou vatou.
Tehdy řekl poslednímu z nich, který odcházel s nástěnnými hodinami signovanými Boullem:
„Už se nevracejte. Je domluveno, že jakmile bude nákladní vůz naložený, uháníte rovnou do stodoly v Roquefortu.“
„A co vy, šéfe?“
„Nechte mi tu motocykl.“
Vitrína s poklady
Když muž odešel, přirazil Lupin pohyblivou část knihovny těsně zpátky, a když zahladil stopy stěhování a smazal otisky kroků, nadzvihl závěs a vstoupil do galerie, která spojovala věž se zámkem. Uprostřed stála vitrína, a právě kvůli té vitríně Arsène Lupin celé své pátrání podnikl.
Obsahovala skvosty, jedinečnou sbírku hodinek, tabatěrek, prstenů, ozdobných řetízků k pasu, miniatur té nejjemnější práce. Kleštěmi vypáčil zámek a bylo pro něj nevýslovným potěšením brát do rukou ty zlaté a stříbrné šperky, ta malá díla tak vzácného a jemného umění.
Přes krk měl zavěšený široký plátěný pytel, zvlášť upravený pro takové příležitosti. Naplnil ho. A naplnil i kapsy kabátu, kalhot a vesty. A levou paží právě svíral hromádku perlových kabelek, které měli naši předkové tak rádi a po nichž dnešní móda tak vášnivě pátrá… když mu do ucha dolehl slabý zvuk.
Naslouchal: nemýlil se, zvuk byl stále zřetelnější.
A najednou si vzpomněl: na konci galerie vedlo vnitřní schodiště do bytu, dosud neobývaného, který však byl od toho večera vyhrazen té mladé dívce, pro kterou si Devanne zajel do Dieppe spolu s přáteli d’Androlovými.
Rychlým pohybem stiskl prstem pérko svítilny a ta zhasla. Sotva stačil dojít do okenního výklenku, když se nahoře na schodišti otevřely dveře a galerii ozářilo slabé světlo.
Napůl skrytý za závěsem nic neviděl, ale měl pocit, že někdo opatrně schází po prvních schodech. Doufal, že dál nepůjde. Ale postava sešla dolů a postoupila několik kroků do místnosti. Pak vykřikla. Nejspíš zahlédla rozbitou vitrínu, ze tří čtvrtin prázdnou.
Podle vůně poznal, že je to žena. Její šaty se skoro otíraly o závěs, který ho skrýval, a zdálo se mu, že slyší tlukot jejího srdce a že i ona tuší přítomnost jiné bytosti za sebou, ve tmě, na dosah ruky… Říkal si: „Má strach… odejde… není možné, aby neodešla.“ Neodešla. Svíčka, která se jí třásla v ruce, se uklidnila. Otočila se, chvilku zaváhala, jako by naslouchala děsivému tichu, a pak náhle závěs odhrnula.
Uviděli se.
Arsène zašeptal, celý otřesený:
„Vy… vy… slečno.“
Byla to slečna Nelly.
Slečna Nelly! Cestující ze zaoceánské lodi, ta, která spojila své sny se sny mladého muže během té nezapomenutelné plavby, ta, která byla svědkem jeho zatčení a která místo aby ho zradila, krásně se zachovala a hodila do moře fotoaparát, do něhož ukryl šperky a bankovky… Slečna Nelly! Ta drahá, usměvavá bytost, jejíž obraz mu tak často zarmucoval nebo rozjasňoval dlouhé hodiny ve vězení!
Náhoda, která je k sobě v tomto zámku a v tuto noční hodinu přivedla, byla tak neuvěřitelná, že se ani nepohnuli a nepromluvili ani slovo, ohromení a jako zhypnotizovaní, protože jeden druhému připadal jako fantastické zjevení.
Slečna Nelly se zapotácela, zlomená pohnutím, a musela se posadit.
Slib do tří hodin
Zůstal stát před ní. A pomalu, během nekonečných vteřin, které ubíhaly, si uvědomil, jaký dojem musí v té chvíli dělat, s náručí plnou drobností, s nacpanými kapsami a s pytlem nacpaným k prasknutí. Zachvátily ho velké rozpaky a zčervenal, že ho tu přistihla v tak ošklivé poloze zloděje chyceného při činu. Pro ni byl od této chvíle, ať se stane cokoli, zloděj, ten, kdo strká ruku do cizích kapes, kdo páčí zámky a vkrádá se potají.
Jedny hodinky se skutálely na koberec, a potom další. A další věci mu už už klouzaly z náruče a on nevěděl, jak je udržet. Tu se náhle rozhodl, upustil část předmětů do křesla, vyprázdnil kapsy a sundal ze sebe pytel.
Před Nelly se cítil volněji a udělal k ní krok s úmyslem promluvit. Ale ona ucouvla, pak rychle vstala, jako by se zděsila, a vrhla se do salonu. Závěs se za ní zavřel, on ji dohonil. Stála tam, zkoprnělá, rozechvělá, a její oči s hrůzou hleděly na obrovskou vyrabovanou místnost.
Hned jí řekl:
„Zítra ve tři bude všechno na svém místě… Nábytek se vrátí…“
Neodpověděla a on opakoval:
„Zítra ve tři, zavazuji se k tomu… Nic na světě mi nezabrání dodržet slib… Zítra ve tři…“
Dlouhé ticho na ně dolehlo. Neodvažoval se ho přerušit a pohnutí mladé dívky mu působilo skutečnou bolest. Tiše, beze slova, se od ní vzdálil.
A myslel si:
„Ať odejde!… Ať cítí, že může volně odejít!… Ať se mě nebojí!…“
Ale najednou se zachvěla a vykoktala:
„Poslouchejte… kroky… slyším někoho jít…“
Překvapeně se na ni podíval. Zdála se otřesená, jako by se blížilo nebezpečí.
„Nic neslyším, a i kdyby…“
„Cože! Ale musíte utéct… rychle, utečte…“
„Utéct… proč?“
„Musíte… musíte… Ach, nezůstávejte tu…“
Jedním skokem doběhla ke vchodu do galerie a naslouchala. Ne, nikdo tam nebyl. Možná zvuk přicházel zvenku?… Počkala vteřinu, pak se uklidněná otočila.
Arsène Lupin zmizel.
Ráno po vyloupení
V tu chvíli, kdy Devanne zjistil, že jeho zámek byl vyrabován, si řekl: To udělal Velmont, a Velmont není nikdo jiný než Arsène Lupin. Tak se všechno vysvětlovalo, a jinak se nevysvětlovalo nic. Ta myšlenka mu ostatně jen letmo prolétla hlavou, tak nepravděpodobné bylo, že by Velmont nebyl Velmont, tedy známý malíř, klubový kamarád jeho bratrance d’Estevana. A když se dostavil velitel četnické stanice, kterého hned uvědomili, Devanna ani nenapadlo, aby mu ten nesmyslný předpoklad sdělil.
Celé dopoledne panovalo na Thibermesnilu nepopsatelné pobíhání sem a tam. Četníci, polní hlídač, policejní komisař z Dieppe, vesničané, všichni ti lidé se hemžili po chodbách, v parku nebo kolem zámku. Blížící se vojska na manévrech a praskot pušek dodávaly výjevu malebnosti.
První pátrání nepřineslo žádné vodítko. Okna nebyla rozbitá ani dveře vylomené, takže stěhování se nepochybně uskutečnilo tajným východem. A přece na koberci nebyla žádná stopa kroků a na zdech žádné neobvyklé znamení.
Jen jediná věc, nečekaná, a dobře prozrazující rozmarnost Arsèna Lupina: slavná Kronika ze šestnáctého století se vrátila na své dřívější místo a vedle ní stála podobná kniha a byl to právě výtisk ukradený z Národní knihovny.
V jedenáct hodin přijeli důstojníci. Devanne je vesele uvítal. Ať ho ztráta takových uměleckých pokladů mrzela sebevíc, jeho jmění mu dovolovalo nést ji bez nevrlosti. Jeho přátelé d’Androlovi a Nelly sešli dolů.
Když byli všichni představeni, zjistilo se, že jeden host chybí, Horace Velmont. Copak nepřijde?
Jeho nepřítomnost by byla v Georgesi Devannovi probudila podezření. Ale přesně v poledne vstoupil. Devanne zvolal:
„No konečně! Tady jste!“
„Nejsem snad přesný?“
„Ano, ale nemusel jste být… po tak neklidné noci! Víte přece tu novinu?“
„Jakou novinu?“
„Vyloupil jste zámek.“
„Ale jděte!“
„Jak vám říkám. Ale nejdřív nabídněte rámě slečně Underdownové a pojďme ke stolu… Slečno, dovolte, abych…“
Zarazil se, překvapený rozpaky mladé dívky. Pak si najednou vzpomněl:
„Pravda, mimochodem, vy jste přece kdysi cestovala s Arsènem Lupinem… před jeho zatčením… Ta podoba vás překvapuje, že ano?“
Neodpověděla. Velmont se před ní usmíval. Uklonil se, ona ho vzala za rámě. Doprovodil ji na její místo a posadil se naproti ní.
Během oběda se mluvilo jen o Arsènu Lupinovi, o odneseném nábytku, o podzemní chodbě, o Herlocku Sholmèsovi. Teprve na konci jídla, když se přešlo k jiným tématům, se Velmont zapojil do hovoru. Byl střídavě zábavný a vážný, výmluvný a duchaplný. A všechno, co říkal, jako by říkal jen proto, aby zaujal mladou dívku. Ta byla velmi zamyšlená a zdálo se, že ho vůbec neslyší.
Káva se podávala na terase, která z průčelí zámku shlíží na čestné nádvoří a na francouzskou zahradu. Uprostřed trávníku začala hrát plukovní hudba a zástup venkovanů a vojáků se rozlil po alejích parku.
Nelly si zatím vzpomínala na slib Arsèna Lupina: „Ve tři bude všechno zpátky, zavazuji se k tomu.“
Hodiny na pravém křídle
Ve tři! A ručičky velkých hodin, které zdobily pravé křídlo, ukazovaly dvě hodiny čtyřicet minut. Mimoděk se na ně co chvíli dívala. A dívala se také na Velmonta, který se poklidně houpal v pohodlném houpacím křesle.
Za deset minut tři… za pět minut tři… mladou dívku svírala jakási netrpělivost smíšená s úzkostí. Bylo myslitelné, že by se ten zázrak stal, a stal se v určenou minutu, když zámek, nádvoří i okolí byly plné lidí a když právě v tuto chvíli státní zástupce a vyšetřující soudce pokračovali ve vyšetřování?
A přece… přece to Arsène Lupin slíbil tak slavnostně! Bude to tak, jak řekl, pomyslela si, ohromená vším tím, co v tom muži bylo, energií, autoritou a jistotou. A nepřipadalo jí to už jako zázrak, ale jako přirozená událost, která se prostě musí stát.
Na vteřinu se jejich pohledy střetly. Zčervenala a odvrátila hlavu.
Tři hodiny… Zazněl první úder, druhý úder, třetí… Horace Velmont vytáhl hodinky, zvedl oči k hodinám na zdi a pak hodinky zase zastrčil do kapsy. Uplynulo několik vteřin. A tu se zástup kolem trávníku rozestoupil a uvolnil cestu dvěma vozům, které právě projely mříží parku, oba tažené dvěma koňmi. Byly to vozy, jaké jezdí za pluky a vezou důstojnické kufry a vojenské torny. Zastavily před schodištěm. Z kozlíku jednoho z nich seskočil zásobovací seržant a ptal se po panu Devannovi.
Devanne přiběhl a sešel po schodech. Pod plachtami uviděl svůj nábytek, obrazy a umělecké předměty, pečlivě srovnané a dobře zabalené.
Na otázky, které mu kladli, odpověděl seržant tím, že ukázal rozkaz, který dostal od služebního šikovatele a který ten šikovatel ráno převzal při hlášení. Podle toho rozkazu měla druhá rota čtvrtého praporu zajistit, aby movité předměty uložené na křižovatce Halleux v lese u Arques byly ve tři hodiny dopraveny panu Georgesi Devannovi, majiteli zámku Thibermesnil. Podepsán plukovník Beauvel.
Seržant dodal: „Na křižovatce bylo všechno připravené, srovnané na trávě a pod dohledem… kolemjdoucích. Připadalo mi to divné, ale co naděláte, rozkaz byl jasný.“
Jeden z důstojníků prozkoumal podpis: byl dokonale napodobený, ale falešný.
Hudba přestala hrát, vozy se vyložily, nábytek se vrátil na své místo.
Bledá růže
Uprostřed toho shonu zůstala Nelly sama na konci terasy. Byla vážná a ustaraná, zmítaná zmatenými myšlenkami, které se ani nesnažila vyslovit. Najednou zahlédla, že se blíží Velmont. Chtěla se mu vyhnout, ale roh balustrády, která lemuje terasu, ji obklopoval ze dvou stran a řada velkých beden s keři, pomerančovníky, oleandry a bambusy, jí nenechávala jinou únikovou cestu než tu, po které přicházel mladý muž. Nepohnula se. Ve zlatých vlasech se jí chvěl sluneční paprsek, rozechvívaný křehkými lístky bambusu. Kdosi velmi tiše pronesl:
„Dodržel jsem svůj slib z dnešní noci.“
Arsène Lupin stál vedle ní a kolem nich nikdo nebyl.
Opakoval nejistě, nesmělým hlasem:
„Dodržel jsem svůj slib z dnešní noci.“
Čekal slovo díků, nebo aspoň gesto, které by dokazovalo, že ji ten čin zajímá. Mlčela.
Tohle pohrdání Arsèna Lupina podráždilo, a zároveň hluboce cítil všechno, co ho od Nelly dělilo teď, když znala pravdu. Byl by se rád ospravedlnil, hledal výmluvy, ukázal svůj život v tom, co na něm bylo odvážného a velkého. Ale už předem ho ta slova zraňovala a cítil nesmyslnost a drzost jakéhokoli vysvětlování. Tu smutně zašeptal, zaplaven přívalem vzpomínek:
„Jak je ta minulost daleko! Vzpomínáte si na ty dlouhé hodiny na palubě Provence? Ach, podívejte… měla jste tehdy, jako dnes, v ruce růži, bledou růži, jako je tahle… Poprosil jsem vás o ni… dělala jste, že neslyšíte… A přece, když jste odešla, našel jsem tu růži… asi zapomenutou… Schoval jsem si ji…“
Ani teď neodpověděla. Zdála se od něj velmi daleko. Pokračoval:
„Na památku těch hodin nemyslete na to, co víte. Ať se minulost spojí s přítomností! Ať nejsem ten, koho jste viděla dnes v noci, ale ten dřívější, a ať se na mě vaše oči podívají, třeba jen na vteřinu, tak jako se na mě dívaly tehdy… Prosím vás… Copak už nejsem tentýž?“
Zvedla oči, jak si přál, a podívala se na něj. Pak beze slova položila prst na prsten, který nosil na ukazováčku. Bylo z něj vidět jen obroučku, ale lůžko, otočené dovnitř dlaně, tvořil nádherný rubín.
Arsène Lupin zčervenal. Ten prsten patřil Georgesi Devannovi.
Hořce se usmál:
„Máte pravdu. Co bylo, bude vždycky. Arsène Lupin je a nemůže být nic jiného než Arsène Lupin, a mezi vámi a jím nemůže být ani vzpomínka… Odpusťte mi… Měl jsem pochopit, že už samotná moje přítomnost u vás je urážkou…“
Ustoupil podél balustrády, s kloboukem v ruce. Nelly prošla kolem něj. Měl chuť ji zadržet, prosit ji. Chyběla mu odvaha a sledoval ji očima jako onoho vzdáleného dne, kdy přecházela po lávce na nábřeží v New Yorku. Vystoupila po schodech ke dveřím. Ještě na okamžik se mezi mramory vstupní haly rýsovala její útlá postava. Pak ji už neviděl.
Mrak zastínil slunce. Arsène Lupin nehybně hleděl na stopy drobných kroků otištěné v písku. Najednou se zachvěl: na bedně s bambusem, o kterou se Nelly opírala, ležela růže, ta bledá růže, o kterou se ji neodvážil poprosit… Taky zapomenutá? Ale zapomenutá úmyslně, nebo z roztržitosti?
Vášnivě ji uchopil. Několik okvětních lístků odpadlo. Sbíral je jeden po druhém jako relikvie…
Řekl si: „Tak dost, tady už nemám co dělat. Pomysleme na ústup. Tím spíš, že kdyby se do toho vložil Herlock Sholmès, mohlo by to být zlé.“
Setkání v úvozu
Park byl liduprázdný. U pavilonu, který střeží vjezd, však stála skupinka četníků. Zabořil se do houštin, přelezl ohradní zeď a vydal se k nejbližšímu nádraží pěšinou, která se vinula mezi poli. Neušel ani deset minut, když se cesta zúžila, sevřená mezi dvěma náspy, a když přicházel do toho úvozu, vcházel do něj někdo z opačné strany.
Byl to muž asi padesátiletý, dost statný, s oholenou tváří, a jeho oblek prozrazoval cizince. V ruce nesl těžkou hůl a na krku mu visela brašna.
Minuli se. Cizinec řekl se sotva postřehnutelným anglickým přízvukem:
„Promiňte, pane… je tohle cesta k zámku?“
„Pořád rovně, pane, a pak doleva, jakmile dojdete k patě zdi. Netrpělivě vás očekávají.“
„Ach!“
„Ano, můj přítel Devanne nám vaši návštěvu ohlásil už včera večer.“
„Tím hůř pro pana Devanna, jestli moc mluvil.“
„A jsem rád, že vás mohu pozdravit jako první. Herlock Sholmès nemá vroucnějšího obdivovatele než mě.“
V jeho hlase zazněl nepostřehnutelný nádech ironie, kterého hned litoval. Herlock Sholmès si ho totiž prohlédl od hlavy k patě pohledem, který ho celého pojal a byl přitom tak ostrý, že Arsène Lupin měl dojem, že ho ten pohled zachytil, uvěznil a zaznamenal přesněji a podstatněji, než ho kdy zachytil jakýkoli fotografický přístroj.
Pomyslel si: „Snímek je hotový. Před tímhle chlapíkem už nemá cenu se převlékat. Jenže… poznal mě?“
Pozdravili se. Ale ozval se dusot kroků, zvuk koní, kteří tančí za řinčení oceli. Byli to četníci. Oba muži se museli přitisknout k náspu, do vysoké trávy, aby je neporazili. Četníci projeli, a protože jeli jeden za druhým v určitých odstupech, trvalo to dost dlouho. A Lupin uvažoval:
„Všechno závisí na téhle otázce: poznal mě? Jestli ano, je dost možné, že situace využije. To je znepokojivá otázka.“
Když je přejel poslední jezdec, Herlock Sholmès se zvedl a beze slova si oprášil šaty umazané prachem. Řemen jeho brašny se zapletl do trnité větve. Arsène Lupin mu ochotně pomohl. Ještě vteřinu se navzájem zkoumali. Kdyby je v té chvíli někdo zahlédl, bylo by to dojemné divadlo: první setkání dvou tak zvláštních a tak mocně vyzbrojených mužů. Oba byli opravdu výjimeční a svými zvláštními schopnostmi osudově předurčení k tomu, aby se střetli jako dvě stejné síly, které řád věcí žene prostorem proti sobě.
Pak Angličan řekl:
„Děkuji vám, pane.“
„Jsem vám plně k službám.“
Rozešli se. Lupin zamířil k nádraží, Herlock Sholmès k zámku.
Detektiv bez nálady
Vyšetřující soudce a státní zástupce po marném pátrání odjeli a všichni očekávali Herlocka Sholmèse se zvědavostí, kterou ospravedlňovala jeho veliká pověst. Trochu je zklamal jeho vzhled dobrého měšťáka, který se tak hluboce lišil od představy, jakou si o něm dělali. Neměl nic z románového hrdiny, z té záhadné a ďábelské postavy, kterou si vybavíme při jménu Herlock Sholmès. Devanne však plný nadšení zvolal:
„Konečně, mistře, jste to vy! Jaké štěstí! Tak dlouho jsem doufal… Jsem skoro rád za všechno, co se stalo, protože mi to přináší potěšení vás vidět. Ale mimochodem, jak jste přijel?“
„Vlakem!“
„Jaká škoda! Vždyť jsem vám poslal svůj automobil do přístavu.“
Angličan zabručel: „Oficiální příjezd, že ano? S bubny a hudbou! Výborný způsob, jak mi usnadnit práci.“
Ten málo vlídný tón Devanna vyvedl z míry, a snaže se žertovat, pokračoval:
„Ta práce je naštěstí snazší, než jsem vám psal.“
„A proč?“
„Protože krádež se stala dnes v noci.“
„Kdybyste moji návštěvu neohlásil, pane, krádež by se dnes v noci pravděpodobně nebyla stala.“
„A kdy tedy?“
„Zítra, nebo jindy.“
„A v tom případě?“
„Lupin by byl padl do pasti.“
„A můj nábytek?“
„Ten by nebyl odnesen.“
„Můj nábytek je tady.“
„Tady?“
„Vrátili ho ve tři hodiny.“
„Vrátil ho Lupin?“
„Přivezly ho dva vojenské vozy.“
Herlock Sholmès si prudce narazil klobouk na hlavu a upravil si brašnu. Ale Devanne, celý vyděšený, zvolal:
„Co to děláte?“
„Odcházím.“
„A proč?“
„Váš nábytek je tady, Arsène Lupin je daleko. Moje úloha skončila.“
„Ale já vaši pomoc nutně potřebuji, milý pane. Co se stalo včera, se může zítra opakovat, protože nevíme to nejdůležitější: jak se Arsène Lupin dostal dovnitř, jak se dostal ven a proč o několik hodin později všechno vrátil.“
„Ach! Vy nevíte…“
Představa tajemství, které je třeba odhalit, Herlocka Sholmèse obměkčila.
„Dobrá, pátrejme. Ale rychle, ano? A pokud možno sami.“
Ta věta zjevně mířila na přítomné. Devanne pochopil a uvedl Angličana do salonu. Suchým tónem, velmi skoupě, ve větách, které jako by byly předem odpočítané, se ho Sholmès vyptával na včerejší večer, na hosty, kteří tu byli, na stálé návštěvníky zámku. Pak prohlédl oba svazky Kroniky, porovnal mapy podzemní chodby, nechal si zopakovat citáty, které našel abbé Gélis, a zeptal se:
„Opravdu jste o těch dvou citátech poprvé mluvil včera?“
„Včera.“
„Nikdy předtím jste je panu Horaci Velmontovi nesdělil?“
„Nikdy.“
„Dobře. Objednejte svůj automobil. Za hodinu odjíždím.“
„Za hodinu!“
„Arsène Lupin nepotřeboval víc času, aby vyřešil problém, který jste mu předložil.“
„Já!… já jsem mu předložil…“
„No ano, Arsène Lupin a Velmont, to je jedno a totéž.“
„Tušil jsem to… ach, ten lump!“
„Nuže, včera v deset večer jste Lupinovi dal ty kousky pravdy, které mu chyběly a které hledal celé týdny. A během noci si Lupin našel čas pochopit, shromáždit svou bandu a oloupit vás. Mám tu ctižádost být stejně rychlý.“
Přecházel z jednoho konce místnosti na druhý a přemýšlel, pak se posadil, přehodil jednu dlouhou nohu přes druhou a zavřel oči.
Devanne dost rozpačitě čekal.
„Spí? Přemýšlí?“
Pro jistotu vyšel ven, aby dal nějaké pokyny. Když se vrátil, uviděl ho dole u schodiště galerie, jak klečí a zkoumá koberec.
„Copak je?“
„Podívejte… tady… ty skvrny od svíčky…“
„Vida, opravdu… a úplně čerstvé…“
„A stejně tak je můžete pozorovat nahoře na schodišti a ještě víc kolem této vitríny, kterou Arsène Lupin vypáčil a z níž vyndal drobnosti, aby je odložil do tohohle křesla.“
„A co z toho vyvozujete?“
„Nic. Všechny tyto skutečnosti by nepochybně vysvětlovaly, proč věci vrátil. Ale na tuhle stránku věci nemám čas. Podstatný je průběh podzemní chodby.“
„Pořád doufáte…“
„Nedoufám, vím. Dvě stě nebo tři sta metrů od zámku je přece kaple, že ano?“
„Zřícená kaple, kde je hrobka vévody Rolla.“
„Řekněte svému šoférovi, ať na nás počká u té kaple.“
„Můj šofér se ještě nevrátil… Mají mi dát vědět… Ale z toho, co vidím, soudíte, že podzemní chodba vede do kaple. Podle jakého vodítka…“
Herlock Sholmès ho přerušil:
„Prosil bych vás, pane, abyste mi opatřil žebřík a lucernu.“
„Ach! Vy potřebujete lucernu a žebřík?“
„Zřejmě, když vás o ně žádám.“
Devanne, poněkud zaskočený touto drsnou logikou, zazvonil. Obě věci přinesli.
Písmena, která se hýbou
Rozkazy pak následovaly jeden za druhým s přísností a přesností vojenských povelů.
„Opřete ten žebřík o knihovnu, nalevo od slova Thibermesnil…“
Devanne postavil žebřík a Angličan pokračoval:
„Víc doleva… doprava… Stát!… Vylezte nahoru… Dobře… Všechna písmena toho slova jsou vystouplá, že ano?“
„Ano.“
„Zaměřme se na písmeno H. Otáčí se na jednu nebo na druhou stranu?“
Devanne uchopil písmeno H a zvolal:
„Ale ano, otáčí se! Doprava, o čtvrt kruhu! Kdo vám to prozradil?…“
Herlock Sholmès bez odpovědi pokračoval:
„Dosáhnete odtamtud na písmeno R? Ano… Pohněte jím několikrát, jako byste posouval závoru, kterou zasunujete a vysunujete.“
Devanne pohnul písmenem R. K jeho velkému úžasu uvnitř něco cvaklo.
Herlock Sholmès řekl: „Výborně. Teď už jen musíte posunout žebřík na druhý konec, tedy na konec slova Thibermesnil… Dobře… A teď, jestli jsem se nemýlil, jestli se věci dějí tak, jak mají, otevře se písmeno L jako okénko.“
S jistou slavnostností uchopil Devanne písmeno L. Písmeno L se otevřelo, ale Devanne se skutálel ze žebříku, protože celá část knihovny mezi prvním a posledním písmenem slova se otočila kolem své osy a odkryla otvor podzemní chodby.
Herlock Sholmès flegmaticky pronesl:
„Nejste zraněný?“
Devanne se zvedal: „Ne, ne, zraněný ne, ale ohromený, to přiznávám… ta písmena, která se hýbou… ta zející chodba…“
„A co dál? Neodpovídá to snad přesně Sullyho citátu?“
„V čem, proboha?“
„No přece! Francouzsky se sekera řekne hache, a to zní stejně jako písmeno H. Vzduch se řekne air, jako písmeno R, a křídlo aile, jako písmeno L. Tedy: H se otáčí, R se chvěje a L se otevírá… a to umožnilo Jindřichu Čtvrtému přijmout slečnu de Tancarville v neobvyklou hodinu.“
Devanne se užasle zeptal: „Ale Ludvík Šestnáctý?“
„Ludvík Šestnáctý byl výborný kovář a zručný zámečník. Četl jsem Pojednání o kombinačních zámcích, které se mu připisuje. Pán z Thibermesnilu se zachoval jako dobrý dvořan, když králi ukázal tohle mistrovské dílo mechaniky. Pro paměť si král napsal: dva, šest, dvanáct, to jest H, R, L, druhé, šesté a dvanácté písmeno toho slova.“
„Ach, výborně, začínám chápat… Jenže… I když si vysvětlím, jak se z této síně dostat ven, nevysvětlím si, jak sem Lupin mohl vniknout. Protože si všimněte, on přicházel zvenku.“
Herlock Sholmès rozsvítil lucernu a postoupil několik kroků do chodby.
„Podívejte, tady je celý mechanismus vidět, jako pera v hodinách, a všechna písmena tu jsou obráceně. Lupin jimi tedy jen musel pohnout z této strany stěny.“
„A důkaz?“
Herlock Sholmès řekl ne bez obdivu: „Důkaz? Podívejte se na tu loužičku oleje. Lupin dokonce předvídal, že kolečka bude potřeba namazat.“
„Ale pak tedy znal i druhý východ?“
„Jako já. Pojďte za mnou.“
„Do podzemní chodby?“
„Máte strach?“
„Ne, ale jste si jistý, že se v ní vyznáte?“
„Se zavřenýma očima.“
Cesta pod rybníkem
Sešli nejprve dvanáct schodů, pak dalších dvanáct a ještě dvakrát dvanáct. Pak vstoupili do dlouhé chodby, jejíž cihlové stěny nesly stopy postupných oprav a místy z nich prosakovala voda. Podlaha byla vlhká.
Devanne, nijak klidný, poznamenal: „Jdeme pod rybníkem.“
Chodba končila schodištěm o dvanácti schodech a po něm následovala další tři schodiště o dvanácti schodech, po nichž namáhavě vystoupali, a ocitli se v malé dutině vytesané přímo ve skále. Dál cesta nevedla.
Herlock Sholmès zamumlal: „Ďasi, samé holé zdi, to začíná být nepříjemné.“
Devanne zamumlal: „Co kdybychom se vrátili? Protože já vlastně vůbec nevidím, proč bychom měli vědět víc. Mně to stačí.“
Ale Angličan zvedl hlavu a úlevně si oddechl: nad nimi se opakoval stejný mechanismus jako u vchodu. Stačilo pohnout třemi písmeny. Žulový kvádr se překlopil. Z druhé strany to byla náhrobní deska vévody Rolla, do níž bylo vyryto dvanáct vystouplých písmen „Thibermesnil“. A ocitli se v malé zřícené kapli, kterou Angličan předem označil.
Dořekl konec citátu: „A jde se až k Bohu, to jest až do kaple.“
Devanne, ohromený bystrostí a pohotovostí Herlocka Sholmèse, zvolal: „Je to možné, je to možné, že vám ten prostý údaj stačil?“
Angličan řekl: „Ale co! Byl dokonce zbytečný. Na výtisku z Národní knihovny končí čára vlevo, jak víte, kroužkem, a vpravo, což nevíte, malým křížkem, ale tak vybledlým, že ho lze vidět jen lupou. Ten křížek zřejmě označuje kapli, kde jsme.“
Ubohý Devanne nemohl uvěřit vlastním uším.
„To je neslýchané, zázračné, a přitom dětsky prosté! Jak to, že to tajemství nikdo nikdy neodhalil?“
„Protože nikdo nikdy nedal dohromady ty tři nebo čtyři nezbytné prvky, totiž obě knihy a citáty… Nikdo kromě Arsèna Lupina a mě.“
Devanne namítl: „Ale přece i já, a abbé Gélis… Oba jsme věděli stejně tolik jako vy, a přesto…“
Sholmès se usmál.
„Pane Devanne, ne každý je schopen luštit hádanky.“
„Ale já už hledám deset let. A vy za deset minut…“
„Ale co! Zvyk…“
Dárek v automobilu
Vyšli z kaple a Angličan zvolal:
„Podívejte, tady čeká automobil!“
„Ale to je přece můj!“
„Váš? Myslel jsem, že se šofér nevrátil.“
„To je pravda… a tak se ptám…“
Došli až k vozu a Devanne oslovil šoféra:
„Édouarde, kdo vám nařídil, abyste sem přijel?“
Muž odpověděl: „Přece pan Velmont.“
„Pan Velmont? Vy jste ho tedy potkal?“
„U nádraží, a řekl mi, abych zajel ke kapli.“
„Abyste zajel ke kapli! Ale proč?“
„Abych tam počkal na pána… a na pánova přítele.“
Devanne a Herlock Sholmès se na sebe podívali. Devanne řekl:
„Pochopil, že ta hádanka pro vás bude hračka. Je to jemná pocta.“
Úsměv spokojenosti zvlnil tenké rty detektiva. Ta pocta se mu líbila. S pokývnutím hlavy pronesl:
„To je chlapík. Ostatně jsem ho odhadl, jen co jsem ho uviděl.“
„Vy jste ho tedy viděl?“
„Před chvílí jsme se minuli.“
„A věděl jste, že je to Horace Velmont, chci říct Arsène Lupin?“
„Ne, ale brzy jsem to uhodl… podle jisté ironie z jeho strany.“
„A nechal jste ho uniknout?“
„Namouduši, ano… a přitom jsem měl všechny trumfy v ruce… pět četníků, kteří jeli kolem.“
„Ale u všech všudy! To byla příležitost, teď nebo nikdy, využít…“
Angličan povýšeně řekl: „Právě proto, pane. Když jde o protivníka, jako je Arsène Lupin, Herlock Sholmès příležitostí nevyužívá… on je vytváří…“
Ale čas naléhal, a protože Lupin byl tak roztomile pozorný a poslal automobil, bylo třeba ho bez prodlení využít. Devanne a Herlock Sholmès se usadili vzadu v pohodlné limuzíně. Édouard zatočil klikou a vyjeli. Míjela je pole a hloučky stromů. Měkké vlny kraje Caux se před nimi uhlazovaly. Najednou Devannovy oči upoutal malý balíček, položený v jedné z přihrádek.
„Vida, co je tohle? Balíček! A pro koho? Ale to je pro vás.“
„Pro mě?“
„Čtěte: Panu Herlocku Sholmèsovi od Arsèna Lupina.“
Angličan popadl balíček, rozvázal ho a sundal dva listy papíru, do kterých byl zabalený. Byly to hodinky.
Angličan zvolal a doprovodil to zlostným gestem: „Aoh!…“
Devanne řekl: „Hodinky, snad ne náhodou…?“
Angličan neodpověděl.
„Cože! To jsou vaše hodinky! Arsène Lupin vám posílá vaše hodinky! Ale když vám je posílá, znamená to, že vám je vzal… Vzal vám hodinky! Ach, ta je dobrá, hodinky Herlocka Sholmèse vyfouknuté Arsènem Lupinem! Bože, to je k smíchu! Ne, opravdu… promiňte mi… ale je to silnější než já.“
Smál se na celé kolo, neschopen se ovládnout. A když se dosyta nasmál, prohlásil přesvědčeně:
„Ach, to je opravdu chlapík.“
Angličan ani nehnul brvou. Až do Dieppe nepromluvil ani slovo, oči upřené na prchající obzor. Jeho mlčení bylo strašné, nevyzpytatelné, prudší než ten nejdivější vztek. V přístavu řekl prostě, tentokrát bez hněvu, ale tónem, v němž bylo cítit všechnu vůli a všechnu energii toho muže:
„Ano, je to chlapík, a chlapík, na jehož rameno s potěšením položím tuhle ruku, kterou vám podávám, pane Devanne. A mám takové tušení, víte, že se Arsène Lupin a Herlock Sholmès jednoho dne zase setkají… Ano, svět je příliš malý, než aby se nesetkali… a toho dne…“
Poslechnout celé · 60 minDalší díl: Arsène Lupin a blond dáma – 1. Los číslo 514
O textu
- Herlock Sholmès přichází pozdě (Herlock Sholmès arrive trop tard) – Maurice Leblanc
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




