Tuto povídku napsal americký spisovatel Edgar Allan Poe a vyšla roku 1843. Odehrává se na pustém písečném ostrově u Charlestonu v Jižní Karolíně, kde žije zchudlý samotář William Legrand se svým věrným starým sluhou Jupiterem. Jednoho dne chytí podivného brouka, který se třpytí jako ryzí zlato, a od té chvíle se s ním začne dít něco zvláštního. Vypráví Legrandův přítel. Toto je první ze dvou dílů.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Fungují příběhy na dobrou noc? · Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda
Americký básník a povídkář, mistr tajemna a hrůzy. Povídkou Vraždy v ulici Morgue z roku 1841 vymyslel detektivku: jeho C. Auguste Dupin řeší případy čistou logikou a stal se vzorem pro Sherlocka Holmese. Zlatý brouk, příběh o šifře a pirátském pokladu, mu přinesl největší úspěch za života.
Kapitoly
- Úvod
- Výprava za pokladem
- Samotář na ostrově
- Jupiterova návštěva
- Výprava do kopců
- Na liliovníku
- Jáma pod stromem
Číst celý text (5067 slov)
Výprava za pokladem
Hola, hola! Ten chlapík tančí jako pominutý! To ho kousla tarantule.
Ze staré anglické veselohry Všichni na omylu.
Samotář na ostrově
Před mnoha lety jsem se blíže seznámil s jistým panem Williamem Legrandem. Pocházel ze staré hugenotské rodiny, tedy z francouzských protestantů, a býval kdysi bohatý. Řada neštěstí ho však přivedla na mizinu. Aby unikl ponížení, které po těch pohromách přišlo, opustil New Orleans, město svých předků, a usadil se na Sullivanově ostrově nedaleko Charlestonu v Jižní Karolíně.
Ten ostrov je velmi zvláštní. Není na něm skoro nic než mořský písek a je asi pět kilometrů dlouhý. Nikde není širší než čtyři sta metrů. Od pevniny ho odděluje sotva znatelný potok, který se líně vine pustinou rákosí a bahna, oblíbeným útočištěm bahenních slípek. Rostlinstvo je, jak se dá čekat, chudé, nebo aspoň zakrslé. Žádné velké stromy tu nenajdete. Na západním konci stojí pevnost Moultrie a pár ubohých dřevěných stavení, v nichž v létě bydlí lidé prchající z Charlestonu před prachem a zimnicí. Tam rostou aspoň ostnaté palmy palmetto. Celý ostrov, kromě tohoto západního cípu a pruhu tvrdé bílé pláže na mořském břehu, však pokrývá hustý porost vonné myrty, které si tolik cení zahradníci v Anglii. Ten keř tu často dorůstá do výšky pěti až šesti metrů a tvoří skoro neprostupnou houštinu, která plní vzduch svou vůní.
V nejhlubším nitru té houštiny, nedaleko východního, odlehlejšího konce ostrova, si Legrand postavil malou chatrč. Bydlel v ní, když jsem se s ním poprvé, čirou náhodou, seznámil. Z té známosti se brzy stalo přátelství, protože na tom samotáři bylo mnoho, co budilo zájem i úctu. Shledal jsem, že je vzdělaný a neobyčejně bystrý, ale že ho nakazila nechuť k lidem a že propadá podivným náladám, kdy se nadšení střídá se sklíčeností. Měl u sebe mnoho knih, ale jen zřídka je otevřel. Nejraději lovil a rybařil nebo se toulal po pláži a mezi myrtami a hledal mušle a hmyz. Jeho sbírce hmyzu by mohl závidět i slavný přírodovědec Swammerdam. Na těchto výpravách ho obvykle doprovázel starý sluha jménem Jupiter. Legrandova rodina ho propustila na svobodu ještě předtím, než zchudla. Ani hrozbami, ani sliby ho však nikdo nepřiměl, aby se vzdal toho, co považoval za své právo: chodit všude v patách za svým mladým „panem Willem“. Není nepravděpodobné, že Legrandovi příbuzní, kteří ho pokládali za trochu pomateného, tuhle umíněnost v Jupiterovi schválně pěstovali, aby na toulavého Legranda někdo dohlížel a chránil ho.
Zimy v těch končinách bývají jen zřídka kruté a na podzim je opravdu vzácné, aby člověk musel zatopit. Někdy v polovině října roku 1800 a tolik však nastal neobyčejně chladný den. Těsně před západem slunce jsem se prodral stálezeleným křovím k chatrči svého přítele, kterého jsem několik týdnů nenavštívil. Bydlel jsem tehdy totiž v Charlestonu, patnáct kilometrů od ostrova, a doprava tam a zpátky nebyla zdaleka tak pohodlná jako dnes. Když jsem došel k chatrči, zaklepal jsem jako obvykle. Nikdo se neozval, a tak jsem vyhledal klíč ve skrýši, kterou jsem znal, odemkl jsem a vešel. V krbu plápolal pěkný oheň. Bylo to něco nového, a rozhodně ne nepříjemného. Shodil jsem kabát, sedl jsem si do křesla u praskajících polen a trpělivě čekal, až se hostitelé vrátí.
Brzy po setmění přišli a velmi srdečně mě přivítali. Jupiter se usmíval od ucha k uchu a hned se dal do přípravy bahenních slípek k večeři. Legrand měl zrovna jeden ze svých záchvatů nadšení, jak jinak to nazvat? Našel neznámou mušli, která patřila k úplně novému rodu. A co víc, s Jupiterovou pomocí vystopoval a chytil skarabea, tedy brouka, o kterém byl přesvědčen, že je úplně nový. Chtěl o něm druhý den slyšet můj názor.
Zahříval jsem si ruce nad ohněm a v duchu jsem posílal celé to skarabeí plémě k čertu. „A proč ne ještě dnes večer?“
„Ach, kdybych byl věděl, že jste tady! Ale tak dlouho jsem vás neviděl. Jak jsem mohl tušit, že mě navštívíte zrovna dnes večer? Cestou domů jsem potkal poručíka G. z pevnosti a hloupě jsem mu toho brouka půjčil. Uvidíte ho tedy až ráno. Zůstaňte tu přes noc a já pro něj pošlu Jupa, hned jak vyjde slunce. Je to ta nejkrásnější věc na světě!“
„Co? Východ slunce?“
„Ale kdepak! Ten brouk. Má zářivě zlatou barvu a je velký asi jako vlašský ořech. Na jednom konci zad má dvě uhlově černé skvrny a na druhém ještě jednu, trochu delší. Tykadla má…“
Tu ho přerušil Jupiter: „Žádný plech to není, pane Wille, pořád vám to říkám. Ten brouk je zlatý brouk, celý ze zlata, každý kousek, i uvnitř, jenom křídla ne. Tak těžkého brouka jsem v životě nedržel.“
Legrand odpověděl o něco vážněji, než si to ta věc podle mě zasloužila: „No dobře, ať je to tak, Jupe. Je to důvod, abys nechal připálit ty ptáky? Ta barva…“ Tady se obrátil ke mně. „…ta barva by Jupiterovi skoro dávala za pravdu. Nikdy jste neviděl jasnější kovový lesk, než jaký vydávají jeho krovky. Ale to posoudíte až zítra. Zatím vám můžu aspoň přiblížit jeho tvar.“ Přitom si sedl k malému stolku, na kterém bylo pero a inkoust, ale žádný papír. Hledal nějaký v zásuvce, ale nenašel.
Nakonec řekl: „Nevadí, tohle postačí.“ Vytáhl z kapsy vesty útržek něčeho, co jsem považoval za hodně umazaný papír, a nakreslil na něj perem hrubý náčrtek. Zatímco kreslil, zůstal jsem sedět u ohně, protože mi byla pořád zima. Když byl obrázek hotový, podal mi ho, aniž vstal. Jak jsem si ho bral, ozvalo se hlasité zavrčení a pak škrábání na dveře. Jupiter otevřel a dovnitř vběhl Legrandův velký novofundlandský pes. Skočil mi na ramena a zahrnul mě projevy lásky, protože jsem si ho při dřívějších návštěvách hodně všímal. Jakmile se vydováděl, podíval jsem se na papír, a abych řekl pravdu, to, co tam můj přítel nakreslil, mě dost zmátlo.
Chvíli jsem obrázek zkoumal a pak jsem řekl: „Inu, musím přiznat, že tohle je podivný skarabeus. Je pro mě nový. Nikdy jsem nic takového neviděl, leda lebku, umrlčí hlavu. Té se podobá víc než čemukoli jinému, co já znám.“
„Umrlčí hlavu! Ach tak, ano, na papíře se jí trochu podobá, to jistě. Ty dvě horní černé skvrny vypadají jako oči, že? A ta delší dole jako ústa. A celý tvar je oválný.“
„Možná. Ale bojím se, Legrande, že nejste žádný umělec. Abych si udělal představu, jak vypadá, musím počkat, až uvidím brouka samotného.“
Trochu dotčeně řekl: „No, já nevím. Kreslím docela slušně, aspoň bych měl. Měl jsem dobré učitele a lichotím si, že nejsem úplný trouba.“
„Ale, můj milý, pak si děláte legraci. Tohle je docela slušná lebka. Ba můžu říct, že je to výborná lebka, aspoň podle toho, jak si lidé takové věci běžně představují. A váš skarabeus musí být ten nejpodivnější skarabeus na světě, jestli se jí podobá. Na tomhle by se dala postavit pořádně strašidelná pověra. Asi tomu broukovi dáte jméno skarabeus lidská hlava nebo něco podobného. V přírodopisných knihách je spousta takových názvů. Ale kde jsou ta tykadla, o kterých jste mluvil?“
Legrand se kvůli tomu začínal nevysvětlitelně rozčilovat. „Tykadla! Ta přece musíte vidět. Nakreslil jsem je stejně zřetelně, jak je má ten skutečný brouk, a myslím, že to stačí.“
„No dobře, dobře, možná jste je nakreslil. Já je ale pořád nevidím.“ Podal jsem mu papír bez dalších poznámek, protože jsem ho nechtěl ještě víc rozladit. Ten obrat mě ale hodně překvapil. Jeho špatná nálada mi byla záhadou. A pokud šlo o obrázek brouka, nebyla na něm opravdu žádná tykadla a celý se skutečně velmi podobal běžným vyobrazením umrlčí hlavy.
Vzal si papír velmi mrzutě a chystal se ho zmačkat, zřejmě aby ho hodil do ohně, když tu letmo pohlédl na kresbu a ta ho náhle upoutala. V jediném okamžiku silně zrudl a v příštím zase úplně zbledl. Několik minut obrázek zkoumal tam, kde seděl. Nakonec vstal, vzal ze stolu svíčku a šel si sednout na námořnickou truhlu v nejvzdálenějším koutě místnosti. Tam si papír znovu úzkostlivě prohlížel a otáčel ho na všechny strany. Nic však neříkal. Jeho chování mě velmi udivilo, ale usoudil jsem, že bude moudřejší nezhoršovat jeho rostoucí rozmrzelost nějakou poznámkou. Brzy nato vytáhl z kapsy kabátu náprsní tašku, papír do ní pečlivě vložil a obojí zamkl do psacího stolku. Teď už se choval klidněji, ale jeho dřívější nadšení úplně zmizelo. Nevypadal však tak zakaboněně jako spíš zamyšleně. Jak večer ubíhal, čím dál víc se ponořoval do snění a žádný můj vtip ho z něj nevytrhl. Chtěl jsem přenocovat v chatrči, jak jsem to dřív často dělal, ale když jsem viděl hostitele v takové náladě, uznal jsem za vhodné odejít. Nenaléhal, abych zůstal, ale když jsem odcházel, stiskl mi ruku ještě srdečněji než obvykle.
Jupiterova návštěva
Uplynul asi měsíc a Legranda jsem za celou tu dobu neviděl. Pak mě v Charlestonu navštívil jeho sluha Jupiter. Ještě nikdy jsem toho dobrého starého muže neviděl tak skleslého a bál jsem se, že mého přítele potkalo nějaké vážné neštěstí.
„Tak co, Jupe, co se děje? Jak se má tvůj pán?“
„Inu, abych řekl pravdu, pane, nemá se tak dobře, jak by mohl.“
„Nemá se dobře! To je mi opravdu líto. Na co si stěžuje?“
„No právě! On si nestěžuje na nic. Ale stejně je moc nemocný.“
„Moc nemocný, Jupitere? Proč jsi to neřekl hned? Leží v posteli?“
„Ne, to neleží! Neleží nikde, a v tom je ten háček. Mám kvůli chudákovi panu Willovi hrozně těžké srdce.“
„Jupitere, rád bych rozuměl, o čem to mluvíš. Říkáš, že je tvůj pán nemocný. Neřekl ti, co mu je?“
„Ale pane, nemá cenu se kvůli tomu zlobit. Pan Will říká, že mu nic není. Ale proč potom chodí takhle, s hlavou svěšenou a nahrbenými rameny, a bílý jako duch? A pořád si píše nějaké cifry…“
„Píše co, Jupitere?“
„Cifry, čísla na břidlicovou tabulku. Ty nejpodivnější čísla, co jsem kdy viděl. Už se začínám bát, to vám povídám. Musím ho hlídat jako ostříž. Onehdy mi utekl ještě před východem slunce a byl pryč celý boží den. Uřízl jsem si pořádnou hůl, že mu napráskám, až se vrátí. Ale jsem takový hlupák, že jsem to nakonec nedokázal. Vypadal tak špatně.“
„Cože? Ach tak! Celkem vzato myslím, že bys na toho chudáka neměl být moc přísný. Nebij ho, Jupitere, to by nevydržel. Ale nemáš tušení, co tu nemoc, nebo spíš tu změnu v chování, způsobilo? Stalo se od té doby, co jsem tam byl, něco nepříjemného?“
„Ne, pane, od té doby se nic nepříjemného nestalo. Bylo to asi předtím. Ten samý den, co jste tam byl.“
„Jak to? Co tím myslíš?“
„No, pane, myslím toho brouka. Tak vidíte.“
„Koho?“
„Brouka. Jsem si moc jistý, že pana Willa ten zlatý brouk kousl někam do hlavy.“
„A jaký máš důvod si to myslet, Jupitere?“
„Důvod? Ten brouk má drápy a kusadla, pane, to je důvodů dost. Tak hrozného brouka jsem ještě neviděl. Kope a kouše všechno, co se k němu přiblíží. Pan Will ho chytil první, ale musel ho zase hned pustit, to vám povím. Tenkrát ho určitě kousl. Mně se ta jeho kusadla taky vůbec nelíbila, tak jsem ho nechtěl vzít do prstů. Chytil jsem ho do kousku papíru, co jsem našel. Zabalil jsem ho do něj a kus mu nacpal do huby. Tak to bylo.“
„Ty si tedy myslíš, že tvého pána ten brouk opravdu kousl a že z toho kousnutí onemocněl?“
„Já si nic nemyslím, já to vím. Proč by se mu pořád zdálo o zlatě, kdyby ho nekousl zlatý brouk? O takových zlatých broucích už jsem slyšel.“
„A jak víš, že se mu zdá o zlatě?“
„Jak to vím? Protože o něm mluví ze spaní. Tak to vím.“
„Dobře, Jupe, možná máš pravdu. Ale jaké šťastné náhodě vděčím za čest tvé dnešní návštěvy?“
„Jak to myslíte, pane?“
„Přinesl jsi nějaký vzkaz od pana Legranda?“
„Ne, pane, přinesl jsem tohle psaníčko.“ A Jupiter mi podal lístek, na kterém stálo:
„Můj milý příteli, proč jsem Vás tak dlouho neviděl? Doufám, že jste nebyl tak pošetilý, abyste se urazil kvůli nějaké mé drobné nezdvořilosti. Ale ne, to je nepravděpodobné. Od té doby, co jsme se viděli, mám velké starosti. Musím Vám něco říct, ale sotva vím, jak to říct, a jestli to vůbec říkat mám.
Posledních pár dní mi není docela dobře a chudák starý Jup mě svou dobře míněnou péčí obtěžuje skoro k nevydržení. Věřil byste tomu? Onehdy si připravil obrovskou hůl, aby mě potrestal, že jsem mu utekl a strávil celý den sám v kopcích na pevnině. Opravdu věřím, že mě před výpraskem zachránilo jen to, že jsem vypadal nemocně.
Do své sbírky jsem od našeho setkání nic nového nepřidal.
Jestli to nějak jde, přijeďte s Jupiterem. Opravdu přijeďte. Chci Vás vidět ještě dnes večer kvůli důležité věci. Ujišťuji Vás, že je nanejvýš důležitá.
Vždy Váš William Legrand“
V tónu toho lístku bylo něco, co mě velmi znepokojilo. Celým stylem se výrazně lišil od toho, jak Legrand obvykle psal. O čem to může snít? Jaký nový rozmar se zmocnil jeho vznětlivé mysli? Jakou „nanejvýš důležitou věc“ by mohl vyřizovat? Jupiterovo vyprávění nevěstilo nic dobrého. Obával jsem se, že neustálý tlak neštěstí mému příteli nakonec opravdu pomátl rozum. Bez chvilky váhání jsem se proto chystal Jupitera doprovodit.
Když jsme došli k přístavišti, všiml jsem si, že na dně člunu, kterým jsme měli plout, leží kosa a tři rýče, všechno zřejmě nové.
„Co to všechno znamená, Jupe?“
„To je kosa, pane, a rýče.“
„To je pravda. Ale co tady dělají?“
„To je ta kosa a ty rýče, co mi pan Will poručil koupit ve městě. A dal jsem za ně čertovsky moc peněz.“
„Ale co, u všech záhad, chce tvůj ‚pan Will‘ dělat s kosami a rýči?“
„To nevím já, a ať mě čert vezme, jestli to ví on. Ale všechno je to kvůli tomu broukovi.“
Viděl jsem, že z Jupitera nic kloudného nedostanu, protože celou jeho mysl zřejmě pohltil „ten brouk“. Nastoupil jsem tedy do člunu a rozvinuli jsme plachtu. Za příznivého a silného větru jsme brzy vjeli do malé zátoky severně od pevnosti Moultrie a po zhruba třech kilometrech chůze jsme došli k chatrči. Bylo asi tři odpoledne, když jsme dorazili. Legrand nás netrpělivě očekával. Stiskl mi ruku s nervózní horlivostí, která mě polekala a posílila podezření, které jsem už měl. Byl bledý až strašidelně a hluboko zapadlé oči mu svítily nepřirozeným leskem. Vyptával jsem se ho na zdraví, a protože jsem nevěděl, co jiného říct, zeptal jsem se ho ještě, jestli už dostal skarabea od poručíka G. zpátky.
Silně se začervenal a odpověděl: „Ano, vrátil mi ho hned druhý den ráno. Za nic na světě bych se s tím skarabeem nerozloučil. Víte, že Jupiter má v něčem úplnou pravdu?“
Se smutným tušením v srdci jsem se zeptal: „V čem?“
„V tom, že je to brouk z pravého zlata.“ Řekl to s nesmírnou vážností a mě to nevýslovně šokovalo.
Pokračoval s vítězným úsměvem: „Ten brouk mi přinese bohatství a vrátí mi rodinný majetek. Divíte se, že si ho tolik cením? Když mi ho osud dal do rukou, stačí ho jen správně použít a dostanu se ke zlatu, na které ukazuje. Jupitere, přines mi toho skarabea!“
„Cože! Toho brouka, pane? Toho já radši nebudu zlobit. Musíte si ho vzít sám.“ Nato Legrand s vážným a důstojným výrazem vstal a přinesl mi brouka ze skleněné schránky, ve které byl uložený. Byl to krásný skarabeus, v té době přírodovědcům neznámý, a z vědeckého hlediska tedy samozřejmě velký úlovek. Na jednom konci zad měl dvě kulaté černé skvrny a na druhém jednu podlouhlou. Krovky měl neobyčejně tvrdé a lesklé a vypadaly přesně jako leštěné zlato. Brouk byl pozoruhodně těžký. Když jsem všechno zvážil, nemohl jsem se divit, co si o něm Jupiter myslí. Ale proč s ním Legrand souhlasí, to jsem si za nic na světě nedokázal vysvětlit.
Když jsem brouka dozkoumal, řekl Legrand vznešeným tónem: „Poslal jsem pro vás, abych od vás měl radu a pomoc při naplňování záměrů osudu a toho brouka…“
Přerušil jsem ho: „Můj milý Legrande, určitě nejste zdravý a měl byste se trochu šetřit. Půjdete do postele a já tu s vámi pár dní zůstanu, dokud se z toho nedostanete. Máte horečku a…“
„Pohmatejte mi tep.“
Pohmatal jsem ho, a abych řekl pravdu, nenašel jsem ani nejmenší známku horečky.
„Ale člověk může být nemocný i bez horečky. Dovolte mi tentokrát, abych vám něco předepsal. Za prvé, jděte do postele. Za druhé…“
Skočil mi do řeči: „Mýlíte se. Jsem tak zdravý, jak jen můžu být v tom rozrušení, které prožívám. Jestli to se mnou opravdu myslíte dobře, pomůžete mi se ho zbavit.“
„A jak to mám udělat?“
„Velmi snadno. Jupiter a já se chystáme na výpravu do kopců na pevnině a na té výpravě budeme potřebovat pomoc někoho, komu můžeme důvěřovat. Vy jste jediný, komu věříme. Ať uspějeme, nebo ne, to rozrušení, které na mně teď vidíte, pak stejně pomine.“
„Rád vám v čemkoli vyhovím. Ale chcete snad říct, že ten zatracený brouk má s vaší výpravou do kopců něco společného?“
„Má.“
„Pak se, Legrande, na takovém nesmyslném podniku nemůžu podílet.“
„To je mi líto, velmi líto. Budeme to tedy muset zkusit sami.“
„Zkusit to sami! Ten člověk je určitě blázen! Ale počkejte! Jak dlouho chcete být pryč?“
„Nejspíš celou noc. Vyrazíme hned a v každém případě budeme zpátky do východu slunce.“
„A slíbíte mi na svou čest, že až tenhle váš rozmar skončí a ta brouková záležitost, proboha, se vyřeší k vaší spokojenosti, vrátíte se domů? A že mě budete bez řečí poslouchat jako svého lékaře?“
„Ano, slibuji. A teď pojďme, nemáme čas nazbyt.“
Výprava do kopců
S těžkým srdcem jsem přítele doprovodil. Vyrazili jsme asi ve čtyři hodiny, Legrand, Jupiter, pes a já. Jupiter nesl kosu a rýče. Trval na tom, že ponese všechno sám, a to podle mě spíš ze strachu, aby žádný z těch nástrojů nebyl v dosahu jeho pána, než z přehnané pracovitosti nebo ochoty. Byl náramně zarputilý a za celou cestu z něj nevyšlo nic jiného než „ten zatracený brouk“. Já jsem měl na starosti dvě zastíněné lucerny, kdežto Legrand si vystačil se skarabeem. Nesl ho přivázaného na konci provázku a za chůze jím točil sem a tam jako kouzelník. Když jsem to uviděl, sotva jsem zadržel slzy. Byl to jasný důkaz, že můj přítel přišel o rozum. Usoudil jsem však, že bude nejlepší mu aspoň zatím vyhovět, dokud nebudu moct zasáhnout rázněji a s nadějí na úspěch. Mezitím jsem se ho úplně marně snažil vyzpovídat, jaký je cíl výpravy. Když už mě přiměl, abych šel s ním, zřejmě se nechtěl bavit o ničem vedlejším. Na všechny mé otázky odpovídal jen: „Uvidíme!“
Na cípu ostrova jsme přepluli potok na loďce, vystoupali na vyvýšený břeh pevniny a pokračovali severozápadním směrem krajinou nesmírně divokou a pustou, kde nebylo vidět ani stopu lidské nohy. Legrand šel rozhodně v čele. Jen tu a tam se na okamžik zastavil, aby se podíval po nějakých znameních, která si zřejmě sám vyznačil už dřív.
Tak jsme šli asi dvě hodiny a slunce právě zapadalo, když jsme vstoupili do krajiny nekonečně pochmurnější než všechno, co jsme dosud viděli. Byla to jakási náhorní plošina u vrcholu skoro nepřístupného kopce, porostlého hustým lesem od úpatí až po temeno. Ležely tu roztroušené obrovské balvany, které jako by volně spočívaly na zemi. Mnohé z nich se nezřítily do údolí pod námi jen proto, že se opíraly o stromy. Hluboké rokle na různých stranách dodávaly celé krajině ještě ponuřejší vážnost.
Přírodní plošina, na kterou jsme vyšplhali, byla hustě zarostlá ostružiním a brzy jsme zjistili, že bez kosy bychom se jím neprodrali. Jupiter nám na pánův pokyn začal klestit cestu k patě obrovsky vysokého liliovníku, kterému se také říká tulipánovník. Stál na rovině s osmi nebo deseti duby a daleko je všechny předčil. Předčil i všechny ostatní stromy, které jsem do té doby viděl, krásou listí i tvaru, šíří koruny i celkovou majestátností. Když jsme k tomu stromu došli, obrátil se Legrand k Jupiterovi a zeptal se ho, jestli si myslí, že na něj vyleze. Starý muž byl tou otázkou trochu zaskočený a chvíli neodpovídal. Nakonec přistoupil k obrovskému kmeni, pomalu ho obešel a velmi pozorně si ho prohlédl. Když prohlídku skončil, řekl jen:
„Ano, pane, Jup vyleze na každý strom, co kdy v životě viděl.“
Na liliovníku
„Tak nahoru, a co nejrychleji, brzy bude taková tma, že neuvidíme, co děláme.“
Jupiter se zeptal: „Jak vysoko musím vylézt, pane?“
„Nejdřív vylez po hlavním kmeni a pak ti řeknu, kudy dál. A počkej! Vezmi si s sebou toho brouka.“
Jupiter zděšeně ucouvl: „Toho brouka, pane Wille! Toho zlatého brouka! Proč bych měl tahat brouka až nahoru na strom? To teda ani za nic!“
„Jupe, jestli se bojíš vzít do ruky neškodného mrtvého broučka, takový velký chlap jako ty, můžeš ho vynést na tomhle provázku. Ale jestli ho nějak nahoru nevyneseš, budu ti muset dát touhle lopatou po hlavě.“
Jupiter se očividně zastyděl a podvolil se: „Co se zase děje, pane? Pořád musíte na starého Jupitera dělat povyk. Já jsem si jen dělal legraci. Já že se bojím brouka? Co mi je po nějakém broukovi?“ Opatrně vzal do ruky úplný konec provázku, držel si brouka tak daleko od těla, jak jen to šlo, a chystal se lézt na strom.
Liliovník, nejvelkolepější z amerických lesních stromů, má v mládí kmen zvlášť hladký a často vyroste do velké výšky bez postranních větví. Ve zralém věku je ale jeho kůra rozbrázděná a nerovná a na kmeni se objeví mnoho krátkých větví. Tady tedy byl výstup obtížný spíš na pohled než ve skutečnosti. Jupiter objal obrovský válec kmene pažemi a koleny, jak nejtěsněji mohl, rukama se chytal výčnělků a bosými prsty se opíral o další. Párkrát málem spadl, ale nakonec se vysoukal do první velké rozsochy a zdálo se, že to celé považuje v podstatě za vyřízené. Nebezpečí výstupu teď opravdu pominulo, i když byl lezec asi dvacet metrů nad zemí.
„Kudy teď, pane Wille?“
„Drž se nejsilnější větve, té na téhle straně.“ Jupiter ho okamžitě poslechl a zřejmě bez větších potíží šplhal výš a výš, až jeho podsaditou postavu zakrylo husté listí a nebylo ji vůbec vidět. Za chvíli se shora ozvalo jeho halekání:
„Ještě daleko?“
„Jak vysoko jsi?“
„Hrozně vysoko. Vidím nebe skrz vršek stromu.“
„Nestarej se o nebe a dávej pozor, co ti říkám. Podívej se dolů po kmeni a spočítej větve pod sebou na téhle straně. Kolik větví jsi minul?“
„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Minul jsem pět velkých větví, pane, na téhle straně.“
„Tak vylez ještě o jednu větev výš.“
Za pár minut Jupiter znovu zavolal, že dosáhl sedmé větve.
Legrand byl zjevně velmi rozrušený a zavolal: „A teď, Jupe, chci, aby ses po té větvi dostal co nejdál. Jestli uvidíš něco zvláštního, řekni mi to.“ Tou dobou už zmizely i poslední pochybnosti, které jsem snad o šílenství svého ubohého přítele ještě měl. Nezbývalo mi nic jiného než uznat, že se mu pomátl rozum, a začal jsem si vážně dělat starosti, jak ho dostat domů. Zatímco jsem uvažoval, co bude nejlepší udělat, ozval se zase Jupiterův hlas.
„Bojím se lézt po té větvi moc daleko. Je skoro celá suchá.“
Legrand vykřikl roztřeseným hlasem: „Říkáš, že je to suchá větev, Jupitere?“
„Ano, pane, suchá jako troud. Je s ní amen, už je po ní.“
Legrand byl zřejmě v největší tísni: „Co mám proboha dělat?“
Rád jsem využil příležitosti, abych se vmísil: „Co dělat? Jít domů a do postele. Tak pojďte, buďte hodný. Je už pozdě, a kromě toho, pamatujete si na svůj slib?“
Legrand si mě ani v nejmenším nevšímal: „Jupitere, slyšíš mě?“
„Ano, pane Wille, slyším vás moc dobře.“
„Tak to dřevo pořádně vyzkoušej nožem a uvidíš, jestli je hodně shnilé.“
Za chvíli Jupiter odpověděl: „Shnilé je, pane, to určitě, ale ne tak moc, jak by mohlo. Mohl bych se po té větvi kousek odvážit, sám, to je pravda.“
„Sám! Co tím myslíš?“
„No, myslím toho brouka. Je to moc těžký brouk. Co kdybych ho nejdřív pustil dolů? Pak se větev pod váhou jednoho chlapa nezlomí.“
Legrand vykřikl, zjevně s velkou úlevou: „Ty pekelný darebáku, co mi to vykládáš za nesmysly? Jestli toho brouka pustíš, zakroutím ti krkem. Poslouchej, Jupitere, slyšíš mě?“
„Ano, pane, nemusíte na chudáka takhle křičet.“
„Dobře! Tak teď poslouchej! Jestli se po té větvi odvážíš tak daleko, jak to bude bezpečné, a nepustíš brouka, dám ti stříbrný dolar, hned jak slezeš.“
Jupiter odpověděl velmi rychle: „Už lezu, pane Wille, opravdu. Už jsem skoro na konci.“
Legrand teď přímo zaječel: „Na konci! Říkáš, že jsi na konci té větve?“
„Hned budu na konci, pane… ó-ó-ó-ó! Pane Bože, smiluj se! Co to tady na stromě je?“
Legrand vykřikl nadšeně: „No? Co je to?“
„Nic, jen lebka. Někdo tu nechal na stromě hlavu a vrány z ní všechno oklovaly.“
„Lebka, říkáš! Výborně! Jak je k větvi připevněná? Co ji drží?“
„Hned, pane, musím se podívat. No to je ale moc podivná věc, namouduši. V lebce je velký hřebík a ten ji drží na stromě.“
„Dobře. Teď, Jupitere, udělej přesně, co ti řeknu. Slyšíš?“
„Ano, pane.“
„Dávej tedy pozor. Najdi levé oko té lebky.“
„Hm! Ha! No tohle! Vždyť tu žádné oko nezbylo.“
„Ty hlupáku jeden! Víš, kde máš pravou a kde levou ruku?“
„Ano, to vím, to vím moc dobře. Levá ruka je ta, kterou štípu dříví.“
„No jistě! Jsi levák. A levé oko máš na stejné straně jako levou ruku. Teď už snad najdeš levé oko té lebky, nebo místo, kde levé oko bývalo. Našel jsi ho?“
Nastala dlouhá odmlka. Nakonec se Jupiter zeptal:
„Je levé oko lebky na stejné straně jako levá ruka lebky? Protože lebka nemá ani kousek ruky. Ale nevadí! Už mám levé oko, tady je levé oko! Co s ním mám dělat?“
„Spusť jím brouka dolů, kam až provázek dosáhne. Ale dávej pozor, ať provázek nepustíš.“
„Všechno hotovo, pane Wille. Prostrčit brouka tou dírou byla hračka. Pozor na něj tam dole!“
Během toho rozhovoru nebylo z Jupitera nic vidět. Ale brouk, kterého spustil dolů, se teď objevil na konci provázku. V posledních paprscích zapadajícího slunce, které ještě slabě osvětlovaly vršek, kde jsme stáli, se třpytil jako koule z leštěného zlata. Skarabeus visel volně, mimo všechny větve, a kdyby spadl, dopadl by nám přímo k nohám. Legrand hned vzal kosu a vysekal přímo pod broukem kruhové místo, asi tři metry široké. Když to udělal, nařídil Jupiterovi, aby pustil provázek a slezl ze stromu.
Jáma pod stromem
Můj přítel nejdřív velmi pečlivě zarazil kolík do země přesně na místo, kam brouk spadl, a pak vytáhl z kapsy měřicí pásmo. Jeden jeho konec připevnil k místu na kmeni, které bylo kolíku nejblíž, a odvinul ho až ke kolíku. Odtud ho odvinul ještě dál, ve směru, který určovaly ty dva body, strom a kolík, do vzdálenosti patnácti metrů. Jupiter přitom kosou klestil ostružiní. Na místě, kam pásmo dosáhlo, zarazil druhý kolík a kolem něj jako kolem středu vyznačil hrubý kruh, široký něco přes metr. Pak vzal sám rýč, jeden dal Jupiterovi a jeden mně a poprosil nás, abychom se co nejrychleji pustili do kopání.
Abych řekl pravdu, takovou zábavu jsem nikdy zvlášť nemiloval a v té chvíli bych ji nejraději odmítl. Blížila se noc a byl jsem z dosavadní námahy dost unavený. Neviděl jsem však, jak z toho vyklouznout, a bál jsem se, že odmítnutím rozruším klid svého ubohého přítele. Kdybych se mohl spolehnout na Jupiterovu pomoc, neváhal bych a zkusil bych toho blázna dostat domů silou. Ale příliš dobře jsem znal povahu starého sluhy, než abych doufal, že by mi za jakýchkoli okolností pomohl v potyčce s jeho pánem. Nepochyboval jsem, že Legranda nakazila některá z nesčetných jižanských pověr o zakopaných penězích. V jeho představách ho pak utvrdil nález skarabea, nebo možná Jupiterova umíněnost, s jakou tvrdil, že je to „brouk z pravého zlata“. Mysl náchylná k šílenství se snadno nechá unést takovými nápady, zvlášť když se shodují s oblíbenými představami, které už v ní byly. A pak jsem si vzpomněl na řeč toho chudáka, že brouk ukazuje cestu k jeho bohatství. Celkem vzato jsem byl pořádně rozmrzelý a zmatený, ale nakonec jsem se rozhodl udělat z nouze ctnost. Budu kopat s chutí, aby se ten snílek o to dřív na vlastní oči přesvědčil, jak mylné jsou jeho představy.
Rozsvítili jsme lucerny a všichni jsme se pustili do práce s horlivostí, která by si zasloužila rozumnější účel. Světlo dopadalo na nás i na naše nástroje a mně nešlo z hlavy, jak malebnou skupinu tvoříme. A jak podivně a podezřele by naše práce musela připadat každému vetřelci, který by na nás náhodou narazil.
Kopali jsme vytrvale dvě hodiny. Moc jsme nemluvili a největší potíž nám dělalo štěkání psa, kterého naše počínání nesmírně zajímalo. Nakonec byl tak hlučný, že jsme se začali bát, aby nepřivolal nějaké tuláky z okolí. Nebo spíš, toho se bál Legrand. Já bych byl rád za jakékoli vyrušení, které by mi pomohlo dostat toho poblouzněného domů. Hluk nakonec velmi účinně utišil Jupiter. Rozvážně a zarputile vylezl z jámy, zavázal psovi tlamu jednou kšandou svých šlí a s vážným uchechtnutím se vrátil k práci.
Když uplynuly ty dvě hodiny, byli jsme v hloubce metr a půl, a po pokladu pořád ani stopa. Všichni jsme se zastavili a já začal doufat, že je ta fraška u konce. Legrand byl sice zjevně velmi zaražený, ale otřel si zamyšleně čelo a pustil se do práce znovu. Vykopali jsme celý kruh a teď jsme ho trochu rozšířili a šli ještě o půl metru hlouběji. Pořád se nic neobjevilo. Hledač zlata, kterého jsem upřímně litoval, nakonec vylezl z jámy s tím nejhořčím zklamáním ve tváři. Pomalu a neochotně si začal oblékat kabát, který na začátku práce odhodil. Já jsem zatím mlčel. Jupiter začal na pánův pokyn sbírat nářadí. Když to bylo hotové a pes měl zase volnou tlamu, vydali jsme se v hlubokém mlčení k domovu.
Udělali jsme tím směrem snad tucet kroků, když Legrand hlasitě zaklel, vykročil k Jupiterovi a chytil ho za límec. Překvapený Jupiter vytřeštil oči, otevřel ústa dokořán, upustil rýče a padl na kolena.
Legrand syčel jednotlivé slabiky skrz zaťaté zuby: „Ty darebáku, ty pekelný darebáku! Mluv, povídám! Odpověz mi hned a bez vytáček! Které, které je tvoje levé oko?“
Vyděšený Jupiter zařval: „Ach můj ty bože, pane Wille! Tohle je přece určitě moje levé oko, ne?“ Přitom si položil ruku na pravé oko a zoufale ji tam držel, jako by se bál, že mu ho pán každou chvíli vydloubne.
Legrand vykřikl: „To jsem si myslel! Já to věděl! Hurá!“ Pustil Jupitera a začal poskakovat a točit se dokola jako cvičený kůň. Jeho sluha, který vstal z kolen, se užasle a mlčky díval z pána na mě a ze mě na pána.
„Pojďte! Musíme zpátky. Hra ještě neskončila.“ A znovu nás vedl k liliovníku.
Poslechnout celé · 48 minDalší díl: Zlatý brouk – 2. Tajemství šifry
O textu
- Zlatý brouk – 1. Výprava za pokladem (The Gold-Bug (part 1 of 2: the bug, the drawing and the expedition to the tulip-tree)) – Edgar Allan Poe
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




