Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Zlatý brouk – 2. Tajemství šifry

Edgar Allan Poe · 54 min

svazek 162 · k poslechu · Amerika

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Sherlock Holmes a Edgar Allan Poe: Údolí Boscombe, Musgraveský obřad, Zlatý brouk, Odcizený dopis (4 h 25 min).

Toto je druhý a poslední díl povídky Edgara Allana Poea Zlatý brouk, která vyšla roku 1843. V prvním díle doprovodil vypravěč svého přítele Legranda a starého sluhu Jupitera na noční výpravu do pustých kopců. Jupiter spustil zlatého brouka okem lebky přibité na vysokém stromě, ale jáma, kterou pak vykopali, zůstala prázdná. Teď Legrand přišel na Jupiterův omyl a vede všechny zpátky ke stromu.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda · Jak se večer zklidnit

O autorovi: Edgar Allan Poe (1809–1849)

Americký básník a povídkář, mistr tajemna a hrůzy. Povídkou Vraždy v ulici Morgue z roku 1841 vymyslel detektivku: jeho C. Auguste Dupin řeší případy čistou logikou a stal se vzorem pro Sherlocka Holmese. Zlatý brouk, příběh o šifře a pirátském pokladu, mu přinesl největší úspěch za života.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Tajemství šifry
  3. Druhá jáma
  4. Truhla
  5. Lebka na pergamenu
  6. Kůzle a kapitán Kidd
  7. Šifra
  8. Biskupův hostinec
  9. Kostry v jámě
Číst celý text (5714 slov)

Tajemství šifry

Druhá jáma

Když jsme došli k patě stromu, řekl Legrand: „Jupitere, pojď sem! Byla ta lebka přibitá k větvi obličejem ven, nebo obličejem k větvi?“

„Obličej byl ven, pane, aby se vrány mohly pohodlně dostat k očím.“

„Dobře. A bylo to tohle oko, nebo tamto, kterým jsi spustil brouka?“ Přitom se Legrand dotkl jednoho a pak druhého Jupiterova oka.

„Bylo to tohle oko, pane, to levé, přesně jak jste mi řekl.“ A přitom ukázal na své pravé oko.

„To stačí. Musíme to zkusit znovu.“

V šílenství mého přítele jsem teď začínal vidět, nebo se mi to aspoň zdálo, jistou metodu. Posunul kolík, který označoval místo, kam brouk spadl, asi o osm centimetrů na západ od původní polohy. Pak znovu natáhl měřicí pásmo od nejbližšího bodu kmene ke kolíku, jako předtím, a pokračoval v přímé čáře do vzdálenosti patnácti metrů. Tak určil místo vzdálené několik metrů od toho, kde jsme kopali.

Kolem nového místa vyznačil kruh, o něco větší než předtím, a znovu jsme se pustili do kopání. Byl jsem strašně unavený, ale už jsem k té práci necítil velký odpor, i když jsem sotva chápal, co mé myšlenky změnilo. Ta věc mě začala nevysvětlitelně zajímat, ba dokonce vzrušovat. Možná na mě zapůsobilo, že v celém Legrandově výstředním chování byl přece jen náznak předvídavosti nebo rozvahy. Kopal jsem horlivě a tu a tam jsem se přistihl, že s něčím, co se velmi podobalo očekávání, opravdu vyhlížím ten vysněný poklad. Právě kvůli němu přece můj nešťastný druh přišel o rozum. Právě když mě takové bláhové myšlenky nejvíc posedly a když jsme pracovali asi hodinu a půl, vyrušilo nás znovu prudké vytí psa. Jeho neklid byl napoprvé zřejmě jen hravost nebo rozmar, ale teď zněl hořce a vážně. Když se mu Jupiter znovu pokusil zavázat tlamu, zuřivě se bránil, skočil do jámy a začal zběsile hrabat drápy v hlíně. Za pár vteřin odkryl hromadu lidských kostí. Byly to dvě celé kostry a mezi nimi leželo několik kovových knoflíků a prach ze zetlelé vlněné látky. Po jednom dvou rýpnutích rýčem vyjela z hlíny čepel velkého španělského nože, a když jsme kopali dál, objevily se tři nebo čtyři volné zlaté a stříbrné mince.

Truhla

Když je Jupiter uviděl, sotva udržel radost, ale tvář jeho pána vyjadřovala krajní zklamání. Přesto nás naléhavě vybídl, abychom pokračovali, a sotva to dořekl, zakopl jsem a upadl dopředu. Zachytil jsem se špičkou boty o velký železný kruh, který ležel napůl zahrabaný v kypré zemi.

Teď jsme se do práce pustili doopravdy a nikdy jsem nezažil deset minut většího vzrušení. Za tu dobu jsme odkryli podlouhlou dřevěnou truhlu. Byla dokonale zachovalá a neobyčejně tvrdá. Zřejmě ji kdysi napustili nějakou látkou, která dřevo zpevní, možná rtuťovým roztokem. Byla přes metr dlouhá, necelý metr široká a tři čtvrtě metru hluboká. Pevně ji spojovaly pásy z kovaného železa, snýtované tak, že tvořily přes celou truhlu jakousi mříž. Na každé straně truhly byly nahoře tři železné kruhy, celkem šest, takže ji mohlo pevně uchopit šest lidí. Ani když jsme napjali všechny síly, s truhlou jsme sotva pohnuli. Hned jsme pochopili, že takovou váhu nemůžeme vyzvednout. Naštěstí víko držely jen dvě posuvné závory. Odsunuli jsme je. Třásli jsme se a napětím lapali po dechu. V jediném okamžiku před námi zářil poklad nevyčíslitelné ceny. Jak do jámy dopadlo světlo luceren, vyšlehl vzhůru z neuspořádané hromady zlata a drahokamů takový třpyt a lesk, že nás doslova oslepil.

Nebudu se pokoušet popsat, co jsem cítil, když jsem se na to díval. Převládal samozřejmě úžas. Legrand vypadal vzrušením úplně vyčerpaný a řekl jen pár slov. Jupiter na několik minut zbledl jako smrt. Vypadal omráčeně, jako by do něj uhodil hrom. Brzy nato padl v jámě na kolena, zabořil holé paže až po lokty do zlata a nechal je tam, jako by si užíval přepychovou koupel. Nakonec zhluboka vzdychl a zvolal, jako by mluvil sám k sobě:

„A tohle všechno kvůli zlatému broukovi! Kvůli tomu hezkému zlatému broukovi! Kvůli tomu ubohému zlatému broučkovi, kterému jsem tak ošklivě nadával! Nestydíš se, Jupitere? Odpověz!“

Nakonec jsem musel pána i sluhu probrat a připomenout jim, že poklad je nutné odnést. Bylo už pozdě a museli jsme si pospíšit, abychom měli všechno pod střechou před rozedněním. Těžko se dalo říct, co udělat, a dlouho jsme se radili, tak zmatené jsme všichni měli myšlenky. Nakonec jsme truhlu odlehčili, vyndali jsme z ní dvě třetiny obsahu a pak jsme ji s jistou námahou dokázali vytáhnout z jámy. Věci, které jsme vyndali, jsme uložili mezi ostružiní a nechali u nich hlídat psa. Jupiter mu přísně nařídil, aby se pod žádnou záminkou nehnul z místa a neotevřel tlamu, dokud se nevrátíme. Pak jsme s truhlou spěchali domů. Do chatrče jsme se dostali v pořádku, ale s nesmírnou námahou, v jednu hodinu v noci. Byli jsme tak vyčerpaní, že víc hned udělat nebylo v lidských silách. Odpočívali jsme do dvou a navečeřeli jsme se. Hned potom jsme vyrazili zpátky do kopců, vyzbrojeni třemi pevnými pytli, které se naštěstí v chatrči našly. Krátce před čtvrtou jsme byli u jámy, rozdělili jsme zbytek kořisti mezi sebe, jak nejrovněji to šlo, a jámy jsme nechali nezasypané. Znovu jsme vyrazili k chatrči a podruhé jsme tam složili svá zlatá břemena, právě když nad vršky stromů na východě zasvitly první slabé paprsky úsvitu.

Byli jsme teď úplně zlomení, ale velké vzrušení nám nedovolilo odpočinout si. Po neklidném spánku, který trval tři nebo čtyři hodiny, jsme jako na povel vstali a pustili se do prohlídky pokladu.

Truhla byla plná až po okraj a strávili jsme celý den a větší část další noci zkoumáním jejího obsahu. Nebyl v něm žádný pořádek. Všechno tam bylo naházené páte přes deváté. Když jsme všechno pečlivě roztřídili, zjistili jsme, že vlastníme ještě větší bohatství, než jsme si zprvu mysleli. Na mincích tam bylo o něco víc než čtyři sta padesát tisíc dolarů, když jsme jejich hodnotu odhadli podle tehdejších tabulek, jak nejpřesněji jsme dovedli. Nebylo tam ani zrnko stříbra. Všechno bylo staré zlato mnoha druhů: francouzské, španělské a německé peníze, několik anglických guinejí a nějaké žetony, jaké jsme nikdy předtím neviděli. Bylo tam několik velmi velkých a těžkých mincí, tak ohlazených, že jsme z jejich nápisů nic nevyčetli. Americké peníze tam nebyly žádné. Hodnotu drahokamů bylo těžší odhadnout. Byly tam diamanty, některé neobyčejně velké a krásné, celkem sto deset a ani jeden malý. Osmnáct rubínů pozoruhodného lesku. Tři sta deset smaragdů, všechny velmi krásné. A dvacet jedna safírů a jeden opál. Všechny ty kameny byly vylomené z obrub a volně naházené v truhle. Samotné obruby, které jsme vybrali z ostatního zlata, byly zřejmě roztlučené kladivy, aby se nedaly poznat. Kromě toho tam bylo ohromné množství ozdob z ryzího zlata. Skoro dvě stě masivních prstenů a náušnic. Bohaté řetězy, pokud si dobře pamatuji, třicet. Osmdesát tři velmi velkých a těžkých krucifixů. Pět zlatých kadidelnic velké ceny. Obrovská zlatá mísa na punč, zdobená bohatě tepanými vinnými listy a postavami z veselých antických slavností vína. Dále dvě nádherně zdobené rukojeti mečů a mnoho dalších menších předmětů, na které si už nevzpomínám. Všechny ty cennosti vážily přes sto padesát kilogramů, a to jsem do toho nezapočítal sto devadesát sedm skvostných zlatých hodinek. Tři z nich měly každé cenu aspoň pět set dolarů. Mnohé z nich byly velmi staré a jako hodinky k ničemu, protože jejich strojky více či méně rozežrala rez. Všechny však byly bohatě vykládané drahokamy a měly velmi cenná pouzdra. Celý obsah truhly jsme té noci odhadli na milion a půl dolarů. Když jsme pak šperky a drahokamy prodali, a jen pár jsme si jich nechali, ukázalo se, že jsme poklad hodně podcenili.

Lebka na pergamenu

Když jsme konečně prohlídku dokončili a velké vzrušení té doby trochu opadlo, Legrand viděl, že umírám netrpělivostí, abych se dozvěděl rozluštění téhle neobyčejné hádanky. Pustil se tedy do podrobného vyprávění o všem, co s ní souviselo.

„Pamatujete si na ten večer, kdy jsem vám podal hrubý náčrtek skarabea, který jsem udělal. Vzpomínáte si také, že jsem se na vás dost rozzlobil, když jste trval na tom, že se moje kresba podobá umrlčí hlavě. Když jste to poprvé řekl, myslel jsem, že žertujete. Ale pak jsem si vzpomněl na ty zvláštní skvrny na zádech brouka a sám pro sebe jsem uznal, že vaše poznámka má jistý základ. Přesto mě ten úšklebek nad mým kreslířským uměním dráždil, protože mě pokládají za dobrého kreslíře. A proto jsem se chystal ten útržek pergamenu, když jste mi ho vracel, zmačkat a rozzlobeně hodit do ohně.“

„Ten útržek papíru, chcete říct.“

„Ne. Vypadal hodně jako papír a zprvu jsem si myslel, že to papír je. Ale když jsem na něj začal kreslit, hned jsem zjistil, že je to kousek velmi tenkého pergamenu. Byl dost špinavý, vzpomínáte. Když jsem ho tedy právě mačkal, pohled mi padl na náčrtek, na který jste se díval. Dovedete si představit, jak jsem užasl, když jsem tam opravdu uviděl obrázek umrlčí hlavy, a to přesně na místě, kde jsem byl přesvědčený, že jsem nakreslil brouka. Na okamžik jsem byl tak ohromený, že jsem nedokázal přesně myslet. Věděl jsem, že moje kresba se od tohohle v podrobnostech velmi liší, i když celkovým obrysem se trochu podobala. Pak jsem vzal svíčku, sedl si na druhý konec místnosti a začal pergamen zkoumat pozorněji. Když jsem ho otočil, uviděl jsem na rubu svůj náčrtek, přesně tak, jak jsem ho udělal. Nejdřív jsem byl jen překvapený tou opravdu pozoruhodnou podobností obrysů. Byla to zvláštní náhoda, že na druhé straně pergamenu byla bez mého vědomí lebka, přímo pod mým obrázkem skarabea. A že se ta lebka nejen obrysem, ale i velikostí tolik podobala mé kresbě. Ta zvláštní náhoda mě na chvíli úplně ochromila. Tak to s takovými náhodami obvykle bývá. Mysl se snaží najít souvislost, řetěz příčin a následků, a když to nedokáže, na chvíli ustrne. Ale když jsem se z toho omráčení vzpamatoval, postupně ve mně rostlo přesvědčení, které mě vylekalo ještě mnohem víc než ta náhoda. Začal jsem si zřetelně a jistě vybavovat, že na pergamenu žádný obrázek nebyl, když jsem kreslil skarabea. Byl jsem si tím naprosto jistý, protože jsem si vzpomínal, jak jsem ho obracel nejdřív na jednu a pak na druhou stranu a hledal nejčistší místo. Kdyby tam tehdy lebka byla, nemohl bych ji samozřejmě přehlédnout. Byla to opravdu záhada, kterou jsem nedokázal vysvětlit. Ale už v té rané chvíli jako by mi v nejskrytějších komůrkách mysli slabě zasvitla, jako světluška, představa pravdy, kterou pak včerejší dobrodružství tak velkolepě dokázalo. Hned jsem vstal, pergamen bezpečně uschoval a další přemýšlení jsem odložil na dobu, kdy budu sám.“

„Když jste odešel a Jupiter tvrdě spal, pustil jsem se do soustavnějšího zkoumání celé věci. Nejdřív jsem uvažoval o tom, jak se ke mně pergamen dostal. Místo, kde jsme skarabea našli, bylo na pobřeží pevniny, asi kilometr a půl na východ od ostrova, a jen kousek nad čárou přílivu. Když jsem brouka vzal do ruky, prudce mě kousl, a tak jsem ho upustil. Brouk přiletěl k Jupiterovi. Ten byl opatrný jako vždycky, a než ho chytil, rozhlédl se po nějakém listu nebo něčem podobném, čím by ho uchopil. Právě v tu chvíli jsme on i já zahlédli ten útržek pergamenu, který jsem tehdy považoval za papír. Ležel napůl zahrabaný v písku a jeden roh mu trčel ven. Blízko místa, kde jsme ho našli, jsem si všiml zbytků trupu něčeho, co bývalo lodním člunem. Ten vrak tam zřejmě ležel velmi dlouho, protože se v něm sotva dalo poznat, že to byla prkna člunu.“

„Jupiter tedy zvedl pergamen, zabalil do něj brouka a dal mi ho. Brzy nato jsme se vydali domů a cestou jsme potkali poručíka G. Ukázal jsem mu brouka a on mě poprosil, jestli by si ho mohl vzít do pevnosti. Když jsem souhlasil, hned ho strčil do kapsy vesty, bez pergamenu, do kterého byl zabalený a který jsem celou dobu, co si ho prohlížel, držel v ruce. Možná se bál, že si to rozmyslím, a myslel si, že bude lepší úlovek si hned zajistit. Víte, jak je nadšený pro všechno, co souvisí s přírodopisem. Zároveň jsem asi, aniž bych si to uvědomil, strčil pergamen do kapsy.“

„Vzpomínáte si, že když jsem šel ke stolu, abych udělal náčrtek brouka, nenašel jsem papír tam, kde obvykle býval. Podíval jsem se do zásuvky a nenašel jsem ho ani tam. Prohledal jsem kapsy a doufal, že najdu nějaký starý dopis, když tu jsem nahmatal ten pergamen. Popisuji tak podrobně, jak přesně se ke mně dostal, protože mě ty okolnosti zvlášť silně zaujaly.“

„Asi si budete myslet, že mám bujnou fantazii, ale já už jsem tehdy našel jakousi souvislost. Spojil jsem dva články velkého řetězu. Na mořském břehu ležel člun a nedaleko od člunu pergamen, ne papír, a na něm namalovaná lebka. Samozřejmě se zeptáte, kde je ta souvislost? Odpovím, že lebka neboli umrlčí hlava je známý znak pirátů. Vlajku s umrlčí hlavou vytahují v každém boji.“

„Řekl jsem, že ten útržek byl pergamen, a ne papír. Pergamen je trvanlivý, skoro nezničitelný. Na pergamen se málokdy zapisují věci malé důležitosti, protože na obyčejné kreslení nebo psaní se nehodí zdaleka tak dobře jako papír. Tahle úvaha napovídala, že ta umrlčí hlava má nějaký význam, nějakou souvislost. Neunikl mi ani tvar pergamenu. I když jeden jeho roh nějakou náhodou chyběl, bylo vidět, že původně byl podlouhlý. Byl to přesně takový proužek, jaký by si člověk vybral pro záznam, pro zápis něčeho, na co se má dlouho pamatovat a co se má pečlivě uchovat.“

Skočil jsem mu do řeči: „Ale říkáte, že na pergamenu žádná lebka nebyla, když jste kreslil brouka. Jak tedy můžete vidět nějakou souvislost mezi člunem a lebkou, když tu lebku, jak sám přiznáváte, musel někdo nakreslit, bůhví jak a kdo, až potom, co jste nakreslil skarabea?“

„Ach, právě na tom celá záhada stojí. Tohle tajemství se ale v tomhle bodě dalo rozluštit poměrně snadno. Moje kroky byly jisté a mohly vést jen k jedinému výsledku. Uvažoval jsem třeba takhle. Když jsem kreslil skarabea, na pergamenu žádná lebka vidět nebyla. Když jsem kresbu dokončil, dal jsem ji vám a pozorně jsem vás sledoval, dokud jste mi ji nevrátil. Vy jste tedy lebku nenakreslil a nikdo jiný tam nebyl, kdo by to udělal. Neudělala to tedy lidská ruka. A přesto tam lebka byla.“

„V tomhle bodě úvah jsem se snažil vzpomenout si na každou drobnost, která se tehdy stala, a vzpomněl jsem si naprosto zřetelně. Počasí bylo chladné, ó, vzácná a šťastná náhoda, a v krbu hořel oheň. Byl jsem zahřátý pohybem a seděl jsem u stolu. Vy jste si ale přitáhl židli až ke krbu. Právě když jsem vám podal pergamen a vy jste si ho začal prohlížet, vešel Wolf, ten novofundlandský pes, a skočil vám na ramena. Levou rukou jste ho hladil a odstrkoval, kdežto pravou, ve které jste držel pergamen, jste nechal volně spadnout mezi kolena, těsně k ohni. V jednu chvíli jsem si myslel, že pergamen chytil plamen, a chtěl jsem vás varovat. Ale než jsem stačil promluvit, odtáhl jste ho a začal si ho prohlížet. Když jsem uvážil všechny tyhle podrobnosti, ani na okamžik jsem nepochyboval, že lebku, kterou jsem na pergamenu viděl, vyvolalo na světlo teplo. Dobře víte, že existují a odnepaměti existovaly chemické přípravky, kterými se dá psát na papír nebo na pergamen tak, že písmo je vidět, jen když se nahřeje nad ohněm. Někdy se používá kobaltový prášek rozpuštěný v lučavce královské a zředěný čtyřnásobným množstvím vody. Vznikne zelená barva. Kobalt rozpuštěný v kyselině dusičné dá červenou. Tyhle barvy po nějaké době zmizí, jakmile popsaný materiál vychladne, ale znovu se objeví, když se zase nahřeje.“

Kůzle a kapitán Kidd

„Teď jsem tu umrlčí hlavu pečlivě prozkoumal. Její vnější okraje, ty části kresby nejblíž k okraji pergamenu, byly mnohem zřetelnější než ostatní. Bylo jasné, že teplo nepůsobilo dokonale nebo rovnoměrně. Hned jsem zatopil a vystavil celý pergamen žáru. Zprvu se jen zvýraznily slabé čáry lebky. Ale když jsem v pokusu vytrval, objevil se v rohu proužku, šikmo naproti místu, kde byla nakreslená umrlčí hlava, obrázek, o kterém jsem si nejdřív myslel, že je to koza. Když jsem se podíval blíž, přesvědčil jsem se, že to má být kůzle.“

„Ha, ha! Jistě, nemám právo se vám smát, milion a půl je příliš vážná věc na žerty. Ale snad nechcete přidat do svého řetězu třetí článek? Mezi vašimi piráty a kozou žádnou zvláštní souvislost nenajdete. Piráti, víte, nemají s kozami nic společného. Ty patří k zemědělství.“

„Ale vždyť jsem právě řekl, že to nebyla koza.“

„Tak tedy kůzle, to je skoro totéž.“

„Skoro, ale ne úplně. Možná jste slyšel o jistém kapitánu Kiddovi. Anglicky se kůzle řekne kid. Ten obrázek zvířete jsem hned považoval za jakýsi obrázkový podpis, za slovní hříčku. Říkám podpis, protože mě na tu myšlenku přivedla jeho poloha na pergamenu. Umrlčí hlava v protějším rohu vypadala zase jako razítko nebo pečeť. Ale strašně mě mrzelo, že tam nic jiného nebylo. Chybělo tělo listiny, kterou jsem si představoval, chyběl text.“

„Předpokládám, že jste čekal, že mezi pečetí a podpisem najdete dopis.“

„Něco takového. Prostě jsem měl neodbytné tušení, že mě čeká nějaké obrovské štěstí. Sotva vám dovedu říct proč. Možná to nakonec bylo spíš přání než skutečná víra. Ale víte, že Jupiterova hloupá slova o tom, že je brouk z ryzího zlata, pozoruhodně zapůsobila na mou představivost? A pak ta řada náhod a shod okolností, ty byly opravdu neobyčejné. Všimněte si, jaká to byla čirá náhoda, že se to všechno stalo právě v jediný den v roce, kdy byla nebo kdy může být dost zima na oheň. A že bez ohně, nebo bez psa, který přišel přesně v tu pravou chvíli, bych si umrlčí hlavy nikdy nevšiml, a tak bych nikdy nezískal poklad.“

„Ale pokračujte, umírám netrpělivostí.“

„Nuže. Slyšel jste samozřejmě ty mnohé historky, které kolují, tisíce neurčitých zvěstí o penězích, které někde na atlantském pobřeží zakopal Kidd se svými druhy. Ty zvěsti musely mít nějaký základ ve skutečnosti. A že se udržely tak dlouho a tak vytrvale, to mohlo podle mě vyplývat jen z toho, že zakopaný poklad pořád ještě leží v zemi. Kdyby Kidd svou kořist na čas ukryl a později si ji vyzvedl, sotva by se k nám zvěsti dostaly v té podobě, v jaké je známe. Všimněte si, že ty historky jsou všechny o hledačích peněz, ne o nálezcích peněz. Kdyby si pirát peníze vyzvedl, celá věc by tím skončila. Zdálo se mi, že ho nějaká nehoda, třeba ztráta záznamu, kde poklad leží, připravila o možnost se k němu vrátit. A že se o té nehodě dozvěděli jeho druzi, kteří by jinak možná vůbec neslyšeli, že nějaký poklad byl ukryt. Ti se pak poklad marně pokoušeli najít, protože neměli žádné vodítko, a tak vznikly a rozšířily se zvěsti, které jsou dnes tak běžné. Slyšel jste někdy, že by na pobřeží někdo vykopal nějaký významný poklad?“

„Nikdy.“

„Ale že Kidd nashromáždil obrovské jmění, to je dobře známo. Bral jsem tedy za samozřejmé, že ho země pořád ještě ukrývá. A sotva vás překvapí, když vám řeknu, že jsem cítil naději, skoro jistotu, že ten pergamen, nalezený tak zvláštním způsobem, obsahuje ztracený záznam o místě, kde poklad leží.“

„Ale jak jste postupoval?“

Šifra

„Zvýšil jsem žár a znovu jsem pergamen podržel nad ohněm, ale nic se neobjevilo. Napadlo mě, že by s tím neúspěchem mohla mít něco společného vrstva špíny. Opatrně jsem tedy pergamen opláchl teplou vodou. Pak jsem ho položil lebkou dolů na plechovou pánev a postavil ji na kamna s rozžhaveným dřevěným uhlím. Za pár minut, když se pánev pořádně rozpálila, jsem proužek sundal, a k mé nevýslovné radosti byl na několika místech poset něčím, co vypadalo jako číslice seřazené do řádků. Znovu jsem ho dal na pánev a nechal jsem ho tam ještě minutu. Když jsem ho sundal, vypadal celý přesně tak, jak ho vidíte teď.“

Legrand pergamen znovu nahřál a podal mi ho, abych si ho prohlédl. Mezi umrlčí hlavou a kůzletem byly hrubě napsány červenou barvou čtyři řádky znaků. Byly to číslice a znaménka natěsno za sebou, bez jediné mezery: osmičky, pětky, čtyřky, středníky, závorky, hvězdičky, otazníky, malé křížky a další podivné značky.

Vrátil jsem mu proužek a řekl jsem: „Ale já pořád tápu ve tmě stejně jako předtím. I kdyby na mě za rozluštění téhle hádanky čekaly všechny drahokamy Golkondy, slavných indických dolů, jsem si jistý, že bych si je nezasloužil.“

„A přece to rozluštění není zdaleka tak těžké, jak by si člověk mohl myslet po prvním zběžném pohledu na ty znaky. Ty znaky, jak by kdokoli snadno uhodl, tvoří šifru, tedy nesou nějaký význam. Ale podle toho, co se o Kiddovi ví, jsem si nemohl myslet, že by dokázal sestavit nějaké složitější tajné písmo. Hned jsem usoudil, že je to šifra jednoduchého druhu, kde každý znak zastupuje jedno písmeno. Takového druhu, který by ovšem neotesanému námořníkovi připadal bez klíče naprosto nerozluštitelný.“

„A vy jste ji opravdu rozluštil?“

„Snadno. Rozluštil jsem už jiné, desetitisíckrát složitější. Okolnosti a jistý sklon mé mysli mě přivedly k zájmu o takové hádanky. A dá se pochybovat, že by lidský důvtip dokázal sestavit hádanku, kterou by lidský důvtip správným úsilím nedokázal rozluštit. Když už jsem měl jednou znaky souvislé a čitelné, o samotnou obtížnost rozluštění jsem se skoro nestaral.“

„V tomhle případě, a vlastně ve všech případech tajného písma, je první otázka, v jakém jazyce šifra je. Zásady luštění, zvlášť u jednodušších šifer, totiž závisejí na povaze daného jazyka a podle něj se mění. Obecně nezbývá než zkoušet jeden známý jazyk po druhém, od nejpravděpodobnějšího, dokud luštitel nenarazí na ten pravý. Ale u šifry, kterou máme před sebou, odstranil všechny potíže podpis. Slovní hříčka se jménem Kidd a kůzletem dává smysl jen v angličtině. Nebýt toho, začal bych zkoušet španělštinu a francouzštinu, protože v těch jazycích by takové tajemství nejspíš napsal pirát z karibských moří. Takhle jsem předpokládal, že šifra je anglicky.“

„Všimněte si, že mezi slovy nejsou mezery. Kdyby tam mezery byly, byl by úkol poměrně snadný. Začal bych tím, že bych porovnal a rozebral kratší slova. Kdyby se tam objevilo slovo o jediném písmenu, což je velmi pravděpodobné, v angličtině třeba slovo a, nebo slovo I, považoval bych rozluštění za jisté. Ale protože mezery chyběly, prvním krokem bylo zjistit, které znaky se vyskytují nejčastěji a které nejméně. Všechny jsem je spočítal a sestavil jsem si tabulku.“

Osmička se tam objevuje třiatřicetkrát. Středník šestadvacetkrát, čtyřka devatenáctkrát, dva další znaky po šestnácti, hvězdička třináctkrát, pětka dvanáctkrát, šestka jedenáctkrát. A tak dál, až po znaky, které jsou tam jen jednou.

„V angličtině je nejčastějším písmenem e. Po něm následují a, o, i, d, h, n, r, s, t a další. Písmeno e převládá tak výrazně, že jen zřídka najdete delší větu, ve které by nebylo nejčastějším písmenem.“

„Hned na začátku tedy máme základ pro něco víc než pouhý odhad. K čemu ta tabulka obecně slouží, je jasné, ale u téhle šifry budeme její pomoc potřebovat jen částečně. Protože naším nejčastějším znakem je osmička, začneme tím, že ji budeme považovat za e. Abychom ten předpoklad ověřili, podívejme se, jestli se osmička často objevuje ve dvojicích. V angličtině se totiž e velmi často zdvojuje, například ve slovech meet, speed, seen nebo agree. A tady ji vidíme zdvojenou nejméně pětkrát, i když je šifra krátká.“

„Předpokládejme tedy, že osmička je e. Ze všech anglických slov je nejběžnější slovo the, člen, který stojí před podstatným jménem. Podívejme se tedy, jestli se tam neopakují nějaké tři znaky ve stejném pořadí, z nichž poslední je osmička. Když takové opakování najdeme, ty tři znaky nejspíš znamenají slovo the. Při prohlídce jich najdeme nejméně sedm: vždy středník, čtyřka a osmička. Můžeme tedy předpokládat, že středník znamená t, čtyřka h a osmička e. To poslední je teď už dobře potvrzené. Tím jsme udělali velký krok.“

„Když už známe jedno slovo, můžeme určit velmi důležitou věc, totiž kde začínají a končí některá další slova. Vezměme si například předposlední místo, kde se objevuje to the, nedaleko konce šifry. Víme, že znak hned za ním je začátek slova. A ze šesti znaků, které po tomhle the následují, známe nejméně pět. Zapišme si je písmeny, která podle nás znamenají, a místo neznámého nechme mezeru.“

Vyjde to takhle: t, jedno neznámé písmeno, pak e, e, t a h.

„Poslední dvě písmena, t a h, můžeme hned vyřadit. Ke slovu, které začíná prvním t, nepatří. Když totiž na prázdné místo vyzkoušíme celou abecedu, žádné slovo, jehož součástí by bylo tohle th, nevznikne. Zbude nám tedy jen tohle:“

T, neznámé písmeno, e, e.

„A když projdeme abecedu, jako předtím, dojdeme ke slovu tree, tedy strom, jako jedinému možnému čtení. Závorka tedy znamená r. A vedle sebe máme slova the tree, ten strom.“

„Když se podíváme o kousek dál za tato slova, uvidíme znovu skupinu středník, čtyřka, osmička, tedy the. Víme tedy, že slovo těsně před ní tam končí. Máme tedy tohle:“

the tree, pak sedm znaků a znovu the.

Nebo když za známé znaky dosadíme písmena, čte se to takhle:

the tree, t, h, r, tři ještě neznámé znaky, h, the.

„Když teď místo neznámých znaků necháme prázdná místa, čteme:“

the tree, t, h, r, tři prázdná místa, h, the.

„A hned je jasné, že je to slovo through, tedy skrz. Tím ale získáme tři nová písmena. Dvojitý křížek je o, otazník u a trojka g.“

„Když teď pozorně hledáme v šifře skupiny známých znaků, najdeme nedaleko od začátku tohle:“

malý křížek a za ním pět znaků, které se čtou e, g, r, e, e.

„To je zřejmě konec slova degree, tedy stupeň. Malý křížek před nimi je tedy d.“

„O čtyři znaky dál za slovem degree najdeme skupinu sedmi znaků.“

„Když přeložíme známé znaky a za neznámý necháme prázdné místo jako předtím, čteme:“

t, h, neznámé písmeno, r, t, e, e a za nimi hvězdička.

„To hned připomene slovo thirteen, tedy třináct, a opět nám to dá dva nové znaky. Neznámá šestka je i a hvězdička n.“

„Když se teď vrátíme na začátek šifry, najdeme tam pět znaků.“

„Když je přeložíme jako předtím, dostaneme za prvním znakem:“

good, tedy dobrý.

„To nás ujistí, že první písmeno je A a že první dvě slova jsou A good, jedno dobré.“

„Teď je načase sepsat do tabulky, co z klíče už známe, abychom se v tom nezamotali. Vypadá takhle:“

Pětka je a, malý křížek d, osmička e, trojka g, čtyřka h, šestka i, hvězdička n, dvojitý křížek o, závorka r, středník t a otazník u.

„Máme tedy nejméně jedenáct nejdůležitějších písmen a podrobnosti dalšího luštění už nebude potřeba probírat. Řekl jsem dost, abych vás přesvědčil, že šifry tohoto druhu se dají snadno rozluštit, a abych vám dal jistou představu o tom, jak se to dělá. Ale buďte si jistý, že ta, kterou máme před sebou, patří k úplně nejjednodušším druhům tajného písma. Zbývá jen podat vám úplný překlad znaků na pergamenu, jak jsem je rozluštil. Tady je:“

„‚Dobré sklo v biskupově hostinci v ďáblově sedadle jedenačtyřicet stupňů a třináct minut severovýchod a o kousek k severu hlavní větev sedmá větev východní strana střílej z levého oka umrlčí hlavy vzdušnou čarou od stromu skrz výstřel patnáct metrů ven.‘“

Biskupův hostinec

„Ale ta hádanka je pořád stejně nerozluštitelná jako předtím. Jak je možné vymámit nějaký smysl z téhle hatmatilky o ‚ďáblových sedadlech‘, ‚umrlčích hlavách‘ a ‚biskupových hostincích‘?“

„Přiznávám, že při zběžném pohledu vypadá ta věc pořád zapeklitě. Nejdřív jsem se snažil rozdělit větu na části tak, jak je zamýšlel pisatel šifry.“

„Myslíte doplnit do ní interpunkci?“

„Něco takového.“

„Ale jak se to dalo udělat?“

„Uvažoval jsem, že pisatel schválně psal slova dohromady bez mezer, aby ztížil rozluštění. Jenže ne příliš bystrý člověk to při takovém úsilí skoro jistě přežene. Při psaní dojde k místu, kde se mění myšlenka a kde by přirozeně patřila pauza nebo tečka. Tam bude mít sklon napsat znaky ještě hustěji než jinde. Když se na rukopis podíváte, snadno najdete pět míst, kde jsou znaky neobvykle namačkané. Podle toho jsem větu rozdělil takhle: ‚Dobré sklo v Biskupově hostinci v Ďáblově sedadle. Jedenačtyřicet stupňů a třináct minut. Severovýchod a o kousek k severu. Hlavní větev, sedmá větev, východní strana. Střílej z levého oka umrlčí hlavy. Vzdušnou čarou od stromu skrz výstřel patnáct metrů ven.‘“

„Ani to rozdělení mi nepomohlo, pořád tápu ve tmě.“

„Mě to taky nechalo tápat ve tmě, a to několik dní. Celou tu dobu jsem se v okolí Sullivanova ostrova pilně vyptával po nějaké budově, které by se říkalo Biskupův hostinec nebo Biskupův hotel. Nic jsem se nedozvěděl a už jsem se chystal hledat dál a soustavněji. Tu mě jednoho rána najednou napadlo, že ten ‚Biskupův hostinec‘ by mohl mít něco společného se starou rodinou jménem Bessop. Biskup se anglicky řekne bišop, a to zní skoro jako Bessop. Ta rodina odedávna vlastnila staré panské sídlo asi šest kilometrů severně od ostrova. Zašel jsem tedy na tu plantáž a znovu jsem se vyptával mezi staršími lidmi, kteří tam žili. Nakonec mi jedna z nejstarších žen řekla, že slyšela o místě, kterému se říká Bessopův hrad, a že by mě tam snad dokázala dovést. Ale že to není ani hrad, ani hostinec, nýbrž vysoká skála.“

„Nabídl jsem jí, že jí za tu námahu dobře zaplatím, a po jistém váhání svolila, že mě tam doprovodí. Našli jsme to místo bez velkých potíží, propustil jsem ji a začal jsem ho zkoumat. Ten ‚hrad‘ tvořila nepravidelná skupina útesů a skal. Jedna z nich byla pozoruhodná svou výškou i tím, jak osaměle a jako uměle stála. Vyšplhal jsem na její vrchol a pak jsem nevěděl, co dál.“

„Zatímco jsem o tom přemýšlel, pohled mi padl na úzkou římsu ve východní stěně skály, asi metr pod vrcholem, na kterém jsem stál. Ta římsa vyčnívala asi půl metru a nebyla širší než třicet centimetrů. Výklenek ve skále těsně nad ní jí dával hrubou podobu starodávného křesla s prohnutým opěradlem, jaká používali naši předkové. Nepochyboval jsem, že tohle je to ‚ďáblovo sedadlo‘, o kterém se mluví v rukopisu, a teď jsem měl pocit, že chápu celé tajemství té hádanky.“

„Věděl jsem, že ‚dobré sklo‘ může znamenat jedině dalekohled, protože námořníci slovo sklo v jiném smyslu skoro nepoužívají. Hned jsem pochopil, že tady se má použít dalekohled, a to z určitého místa, které nepřipouští žádnou odchylku. Nezaváhal jsem ani v tom, že slova ‚jedenačtyřicet stupňů a třináct minut‘ a ‚severovýchod a o kousek k severu‘ mají určit, jak dalekohled namířit. Těmi objevy jsem byl velmi vzrušený. Pospíšil jsem si domů, opatřil jsem si dalekohled a vrátil se ke skále.“

„Spustil jsem se dolů na římsu a zjistil jsem, že se na ní nedá sedět jinak než v jediné určité poloze. To potvrdilo mou domněnku. Začal jsem dalekohled používat. ‚Jedenačtyřicet stupňů a třináct minut‘ mohlo samozřejmě znamenat jedině výšku nad viditelným obzorem, protože směr po obzoru jasně udávala slova ‚severovýchod a o kousek k severu‘. Ten směr jsem hned určil kapesním kompasem. Pak jsem namířil dalekohled odhadem, jak nejpřesněji to šlo, jedenačtyřicet stupňů vzhůru a opatrně jsem s ním pohyboval nahoru a dolů. Nakonec upoutal mou pozornost kruhový průzor, mezera v listí velkého stromu, který v dálce převyšoval všechny ostatní. Uprostřed té mezery jsem zahlédl bílou skvrnu, ale zprvu jsem nerozeznal, co to je. Zaostřil jsem dalekohled, podíval se znovu a teď jsem poznal, že je to lidská lebka.“

„Po tom objevu jsem byl tak nadšený, že jsem hádanku považoval za rozluštěnou. Slova ‚hlavní větev, sedmá větev, východní strana‘ totiž mohla znamenat jen to, kde na stromě lebka je. A ‚střílej z levého oka umrlčí hlavy‘ připouštělo také jen jediný výklad, když jde o hledání zakopaného pokladu. Pochopil jsem, že záměrem je spustit z levého oka lebky kulku. Stačí pak vést vzdušnou čáru, jinými slovy přímku, od nejbližšího bodu kmene skrz ‚výstřel‘, tedy místo, kam kulka dopadla. Když ji odtud prodloužíme na patnáct metrů, určí přesné místo. A pod ním, jak jsem si myslel, možná leží ukryto něco cenného.“

„To všechno je naprosto jasné, a i když důmyslné, přece prosté a srozumitelné. A když jste opustil Biskupův hostinec, co potom?“

„Inu, pečlivě jsem si zaznamenal, kde ten strom stojí, a vydal jsem se domů. Jakmile jsem však opustil ‚ďáblovo sedadlo‘, kruhová mezera zmizela, a ať jsem se otáčel jakkoli, už jsem ji nezahlédl. Co mi na celé té věci připadá nejdůmyslnější? Ten kruhový průzor není vidět z žádného jiného dostupného místa než z té úzké římsy ve stěně skály. Opakované pokusy mě přesvědčily, že je to skutečnost.“

„Na téhle výpravě k ‚Biskupovu hostinci‘ mě doprovázel Jupiter. Ten si jistě už několik týdnů všímal, jak jsem zamyšlený, a dával si zvlášť pozor, aby mě nenechal samotného. Ale druhý den jsem vstal velmi brzy, podařilo se mi mu utéct a šel jsem do kopců hledat ten strom. Po velké námaze jsem ho našel. Když jsem se večer vrátil domů, chtěl mi můj sluha napráskat. Se zbytkem dobrodružství jste myslím obeznámen stejně dobře jako já.“

„Předpokládám, že při prvním kopání jste minul to správné místo kvůli Jupiterově hlouposti, protože pustil brouka pravým okem lebky místo levým.“

„Přesně tak. Kvůli té chybě se ‚výstřel‘, tedy kolík nejblíž stromu, posunul asi o šest centimetrů. Kdyby poklad ležel přímo pod ‚výstřelem‘, chyba by moc neznamenala. Ale ‚výstřel‘ spolu s nejbližším bodem stromu byly jen dva body, které určovaly směr přímky. Ta chyba, jakkoli nepatrná na začátku, samozřejmě rostla, čím dál jsme po přímce šli, a když jsme ušli patnáct metrů, úplně nás svedla ze stopy. Nebýt mého hlubokého přesvědčení, že tu někde opravdu leží zakopaný poklad, mohla být všechna naše práce marná.“

Kostry v jámě

„Ale ta vaše vznešená řeč a to, jak jste točil broukem, to bylo tak strašně podivné! Byl jsem si jistý, že jste se zbláznil. A proč jste trval na tom, abyste z lebky spustil brouka místo kulky?“

„Abych byl upřímný, trochu mě zlobilo, jak zjevně pochybujete o mém zdravém rozumu. Rozhodl jsem se vás tedy po svém potichu potrestat a trochu vás vážnou tváří mystifikovat. Proto jsem točil broukem a proto jsem ho nechal spustit ze stromu. Ta druhá myšlenka mě napadla po vaší poznámce o jeho velké váze.“

„Ano, chápu. A teď mi zbývá jen jedna věc, která mi vrtá hlavou. Co si máme myslet o těch kostrách, které jsme našli v jámě?“

„Na to vám nedokážu odpovědět o nic líp než vy sám. Zdá se ale, že je jen jediné věrohodné vysvětlení, a přece je hrozné věřit v takovou ukrutnost, jakou by můj výklad znamenal. Je jasné, že Kidd, jestli tenhle poklad opravdu ukryl Kidd, o čemž nepochybuji, je jasné, že při té práci musel mít pomocníky. Ale když byla práce hotová, možná usoudil, že bude rozumné zbavit se všech, kdo jeho tajemství znali. Možná je zabil, zatímco ještě pracovali dole v jámě. Kdo to dnes poví?“

Poslechnout celé · 54 min

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.