Druhá a poslední část povídky Edgara Allana Poea Vraždy v ulici Morgue, která vyšla roku 1841. V pařížské ulici Morgue zemřely matka a dcera v pokoji zamčeném zevnitř a svědci slyšeli dva hlasy, z nichž jeden nikdo nedokázal určit. Policie tápe a zavřela nevinného bankovního úředníka. Auguste Dupin si dům prohlédl, podal příteli pistole a čeká návštěvu. Mezitím vykládá, jak o celé věci uvažoval.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli
Americký básník a povídkář, mistr tajemna a hrůzy. Povídkou Vraždy v ulici Morgue z roku 1841 vymyslel detektivku: jeho C. Auguste Dupin řeší případy čistou logikou a stal se vzorem pro Sherlocka Holmese. Zlatý brouk, příběh o šifře a pirátském pokladu, mu přinesl největší úspěch za života.
Kapitoly
- Úvod
- Dupinovo řešení
- Kudy odešli vrazi
- Tajemství hřebíku
- Neobyčejná obratnost
- Síla, která není lidská
- Kresba na papíře
- Stuha s námořnickým uzlem
- Návštěva námořníka
- Přiznání
- Útěk orangutana
- Prefekt a treska
Číst celý text (5091 slov)
Dupinovo řešení
Vzal jsem pistole a sotva jsem věděl, co dělám, a sotva jsem věřil tomu, co slyším. Dupin zatím mluvil dál, skoro jako by mluvil sám se sebou. Už jsem se zmínil o tom, jak nepřítomně v takových chvílích působil. Obracel se sice ke mně. Ale jeho hlas, i když vůbec nebyl hlasitý, měl ten tón, jakým obvykle mluvíme na někoho hodně vzdáleného. Oči bez výrazu upíral jen na zeď.
„Výpovědi plně dokázaly, že hádající se hlasy, které skupina na schodech slyšela, nepatřily těm dvěma ženám. Tím odpadá jakákoli pochybnost, jestli stará paní nemohla nejdřív zabít dceru a pak si vzít život sama. Zmiňuji to hlavně kvůli metodě. Síla paní L’Espanaye by totiž vůbec nestačila na to, aby dceřino tělo vtlačila do komína tak, jak ho našli. A povaha jejích vlastních zranění myšlenku, že by si sáhla na život, úplně vylučuje. Vraždu tedy spáchal někdo třetí a hlasy toho třetího byly ty, které se hádaly. Teď mě nezajímají celé výpovědi o těch hlasech, jen to, co na nich bylo zvláštní. Všiml jste si na nich něčeho zvláštního?“
Poznamenal jsem, že zatímco všichni svědci se shodli, že drsný hlas patřil Francouzovi, o pronikavém hlase, nebo jak ho jeden z nich nazval, chraplavém, se dost neshodli.
„To jste řekl, co svědci vypověděli. Ale ne, co bylo na jejich výpovědích zvláštní. Nevšiml jste si ničeho výrazného. A přece tu něco k povšimnutí bylo. Svědci se, jak říkáte, shodli na drsném hlase. Tady byli zajedno. Ale pokud jde o ten pronikavý hlas, zvláštní není, že se neshodli. Zvláštní je, že ho popisoval Ital, Angličan, Španěl, Holanďan a Francouz, a každý o něm mluvil jako o hlase cizince. Každý je si jistý, že to nebyl hlas jeho krajana. Nikdo ho nepřirovnává k hlasu národa, jehož jazyk zná. Vždycky je to právě naopak. Francouz si myslí, že je to hlas Španěla, a mohl prý rozeznat nějaká slova, kdyby uměl španělsky. Holanďan tvrdí, že to byl hlas Francouze. Ale čteme, že tento svědek neumí francouzsky a byl vyslechnut přes tlumočníka. Angličan si myslí, že je to hlas Němce, a německy nerozumí. Španěl si je jistý, že to byl hlas Angličana, ale soudí výhradně podle tónu, protože anglicky neumí. Ital věří, že je to hlas Rusa, ale s rodilým Rusem nikdy nemluvil. Druhý Francouz se navíc s prvním neshoduje a je si jistý, že hlas patřil Italovi. Ale protože ten jazyk nezná, soudí stejně jako Španěl jen podle tónu. Jak podivně neobvyklý tedy ten hlas musel být, když o něm mohly vzniknout takové výpovědi! Lidé z pěti velkých evropských národů v něm nepoznali nic známého, ani v jeho tónech! Řeknete, že to mohl být hlas někoho z Asie nebo z Afriky. Lidí z Asie a z Afriky v Paříži mnoho nežije. Ale nebudu tu možnost popírat a upozorním vás teď jen na tři věci. Jeden svědek označuje ten hlas za spíš chraplavý než pronikavý. Dva další o něm říkají, že byl rychlý a nepravidelný. A žádný svědek nezmínil, že by rozeznal nějaká slova, ba ani zvuky podobné slovům.
Kudy odešli vrazi
„Nevím, jak na váš rozum moje úvahy zatím zapůsobily. Ale bez váhání tvrdím, že správné závěry už z této části výpovědí, té o drsném a pronikavém hlase, samy stačí k tomu, aby vzbudily podezření. A to podezření by mělo určit směr celého dalšího pátrání. Řekl jsem správné závěry, ale tím jsem plně nevyjádřil, co myslím. Chtěl jsem říct, že jsou to jediné správné závěry a že z nich to podezření nevyhnutelně plyne jako jediný výsledek. Jaké to podezření je, ale zatím neřeknu. Chci jen, abyste měl na paměti, že pro mě bylo dost silné, aby mému pátrání v tom pokoji dalo určitou podobu a určitý směr.
„Přenesme se teď v duchu do toho pokoje. Co tu budeme hledat nejdřív? Cestu, kudy vrazi odešli. Mohu klidně říct, že ani jeden z nás nevěří v nadpřirozené události. Paní a slečnu L’Espanaye nezahubili duchové. Pachatelé byli z masa a kostí a uprchli docela obyčejně. Jak tedy? Naštěstí se o tom dá uvažovat jen jedním způsobem a ten nás musí dovést k jasnému rozhodnutí. Prozkoumejme jednu po druhé všechny možné cesty ven. Když skupina stoupala po schodech, vrazi byli zřejmě v pokoji, kde našli slečnu L’Espanaye, nebo aspoň ve vedlejším. Východ tedy musíme hledat jen z těchto dvou místností. Policie odkryla podlahy a stropy a prozkoumala zdi na všech stranách. Žádný tajný východ by jejich ostražitosti neunikl. Ale nespoléhal jsem na jejich oči a prozkoumal jsem to svýma. Tajné východy tedy nebyly. Obojí dveře z pokojů na chodbu byly pevně zamčené a klíče byly uvnitř. Obraťme se ke komínům. Ty jsou sice do výšky dvou tří metrů nad ohništěm běžně široké, ale celou jejich délkou by neprolezla ani větší kočka. Cesta ven těmi způsoby, které jsem uvedl, je tedy naprosto nemožná, a zbývají nám jen okna. Okny předního pokoje by nikdo neutekl, aby si ho nevšiml dav na ulici. Vrazi tedy museli projít okny zadního pokoje. K tomuto závěru jsme došli tak jednoznačně, že ho jako rozumní lidé nesmíme odmítnout kvůli zdánlivým nemožnostem. Zbývá nám jen dokázat, že tyto zdánlivé nemožnosti ve skutečnosti nemožné nejsou.
„V pokoji jsou dvě okna. Jedno nezakrývá žádný nábytek a je celé vidět. Spodní část druhého zakrývá čelo těžké postele, která je k němu přisunutá až těsně. To první našli pevně zajištěné zevnitř. Odolalo i největší síle těch, kdo se ho pokoušeli vysunout nahoru. V rámu vlevo byla vyvrtaná velká díra a v ní byl zaražený velmi silný hřebík skoro až po hlavičku. Když prohlédli druhé okno, našli tam stejný hřebík stejně zaražený. A ani to okno se při usilovném pokusu nepodařilo zvednout. Policie teď byla pevně přesvědčená, že tudy nikdo neodešel. A proto považovala za zbytečné hřebíky vytáhnout a okna otevřít.
„Moje vlastní prohlídka byla o něco důkladnější, a to z důvodu, který jsem právě uvedl. Věděl jsem totiž, že právě tady se musí dokázat, že všechny zdánlivé nemožnosti nejsou ve skutečnosti nemožné.
Tajemství hřebíku
„Uvažoval jsem takto, od následku k příčině. Vrazi utekli jedním z těch oken. Pak ale nemohli okna zevnitř znovu zajistit tak, jak je potom našli. Právě tahle samozřejmá úvaha zastavila pátrání policie na tomto místě. A přece okna zajištěná byla. Musela se tedy umět zajistit sama. Tomu závěru se nedalo vyhnout. Přistoupil jsem k nezakrytému oknu, s jistou námahou vytáhl hřebík a pokusil se okno zvednout. Jak jsem čekal, odolalo všem mým pokusům. Teď už jsem věděl, že tam musí být skryté pero. To mi potvrdilo, že aspoň moje výchozí úvahy jsou správné, ať se okolnosti kolem hřebíků zdály jakkoli záhadné. Pečlivé hledání brzy odhalilo skryté pero. Stiskl jsem ho, a spokojen s objevem jsem okno už nezvedal.
„Pak jsem hřebík vrátil na místo a pozorně si ho prohlížel. Člověk, který by vyšel tímto oknem, by ho mohl zase zavřít a pero by zaskočilo. Ale hřebík by na místo vrátit nemohl. Ten závěr byl jasný a znovu zúžil pole mého pátrání. Vrazi museli uprchnout druhým oknem. Dalo se čekat, že pera na obou oknech budou stejná. Pak se ale musel najít nějaký rozdíl mezi hřebíky, nebo aspoň v tom, jak jsou zaražené. Vylezl jsem na rošt postele a přes čelo jsem si pečlivě prohlížel druhé okno. Sáhl jsem za čelo postele, snadno nahmatal pero a stiskl ho. Bylo, jak jsem předpokládal, stejné jako to vedlejší. Pak jsem se podíval na hřebík. Byl stejně silný jako ten druhý a zřejmě stejně zaražený, skoro až po hlavičku.
„Řeknete, že jsem byl v koncích. Ale jestli si to myslíte, pak jste nepochopil, jak mé úvahy postupovaly. Abych použil loveckou řeč, ani jednou jsem neztratil stopu. Ani na okamžik jsem nepřestal větřit. V žádném článku řetězu nebyla vada. Sledoval jsem tajemství až k jeho poslednímu výsledku, a tím výsledkem byl hřebík. Ve všem, říkám, vypadal stejně jako ten ve vedlejším okně. Ale tahle skutečnost, jakkoli se mohla zdát průkazná, neznamenala vůbec nic ve srovnání s tím, že právě tady, v tomto bodě, stopa končila. Řekl jsem si, že s tím hřebíkem musí být něco v nepořádku. Dotkl jsem se ho. A hlavička i s kouskem dříku, asi půl centimetru dlouhým, mi zůstala v prstech. Zbytek dříku vězel ve vyvrtané díře, kde se ulomil. Zlom byl starý, protože okraje měl pokryté rzí. Zřejmě vznikl úderem kladiva, který zároveň zarazil hlavičku hřebíku kousek do horní hrany spodního křídla okna. Pak jsem hlavičku opatrně vrátil do prohlubně, odkud jsem ji vzal, a podoba s celým hřebíkem byla dokonalá. Prasklina nebyla vidět. Stiskl jsem pero a zlehka jsem okno nadzvedl o pár centimetrů. Hlavička se zvedla s ním a pevně držela na svém místě. Okno jsem zavřel a hřebík zase vypadal jako celý.
„Tahle část hádanky tedy byla rozluštěná. Vrah utekl oknem, které bylo nad postelí. Když vyšel ven, okno samo kleslo, nebo ho možná zavřel úmyslně, a pero ho zajistilo. Policie si myslela, že okno drží hřebík, a přitom ho drželo pero. Další pátrání proto považovala za zbytečné.
„Další otázka je, jak se vrah dostal dolů. V tom jsem měl jasno už při naší procházce kolem domu. Necelé dva metry od toho okna vede hromosvod. Z hromosvodu by nikdo nedosáhl na samotné okno, natož aby jím vlezl dovnitř. Všiml jsem si však, že okenice ve čtvrtém patře jsou zvláštního druhu. Pařížští truhláři jim říkají ferrades. Dnes se už používají zřídka, ale často je vídáme na velmi starých domech v Lyonu a Bordeaux. Mají tvar obyčejných dveří, jednokřídlých, ne dvoukřídlých, jenže spodní polovinu mají mřížovanou, z otevřeného laťoví. Za laťoví se dá rukama výborně chytit. V tomto případě jsou ty okenice široké přes metr. Když jsme je viděli zezadu od domu, byly obě napůl otevřené, to znamená, že stály kolmo ke zdi. Policie zadní stranu domu pravděpodobně prohlížela stejně jako já. Ale pokud ano, dívala se na ty okenice z boku, jak musela, a jejich velkou šířku si vůbec neuvědomila, nebo ji v každém případě náležitě nezvážila. Když se totiž jednou ujistila, že tudy nikdo odejít nemohl, přirozeně to tu prohlédla jen velmi zběžně. Mně však bylo jasné, že okenice okna nad postelí by se při úplném otevření ke zdi dostala až na nějakých šedesát centimetrů od hromosvodu. Bylo také zřejmé, že s velmi neobvyklou obratností a odvahou se tudy z hromosvodu dalo dostat do okna. Předpokládejme teď, že okenice byla otevřená dokořán. Kdyby se lupič natáhl asi na tři čtvrtě metru, mohl se pevně chytit mřížoví. Pak by pustil hromosvod, opřel se nohama pevně o zeď, odrazil se od ní a mohl okenici zhoupnout a zavřít. A kdybychom si představili, že okno bylo tou dobou otevřené, mohl se tím švihem dostat až do pokoje.
Neobyčejná obratnost
„Chci, abyste měl zvlášť na paměti, že jsem mluvil o velmi neobvyklé obratnosti, potřebné k tak nebezpečnému a obtížnému kousku. Chci vám nejdřív ukázat, že se to vůbec dalo provést. Ale za druhé a především vám chci vštípit, jak naprosto mimořádná, téměř nadpřirozená musela být obratnost, která to dokázala.
„Řeknete nejspíš řečí právníků, že abych svůj případ dokázal, měl bych potřebnou obratnost spíš podceňovat, než trvat na tom, jak velká musela být. Tak se to možná dělá u soudu, ale tak neuvažuje rozum. Mým konečným cílem je jen pravda. Mým nejbližším záměrem je přimět vás, abyste postavil vedle sebe tu velmi neobvyklou obratnost, o které jsem právě mluvil, a ten velmi zvláštní pronikavý, nebo chraplavý, a nepravidelný hlas. Hlas, na jehož národnosti se nedokázali shodnout ani dva lidé a v jehož projevu nikdo nerozeznal jedinou slabiku.“
Při těch slovech mi hlavou přelétla mlhavá, sotva naznačená představa, co Dupin myslí. Zdálo se mi, že jsem na pokraji pochopení, a přitom ho nedokážu pochopit. Tak jako se lidé někdy ocitnou na pokraji vzpomínky, a nakonec si přece nevzpomenou. Můj přítel pokračoval ve výkladu.
„Uvidíte, že jsem otázku, kudy vrah odešel, převedl na otázku, kudy přišel. Chtěl jsem vám naznačit, že obojí se stalo stejným způsobem a na stejném místě. Vraťme se teď dovnitř pokoje. Prohlédněme si, jak to tu vypadá. Zásuvky prádelníku byly prý vyrabované, i když v nich ještě zůstala spousta šatstva. Ten závěr je nesmyslný. Je to pouhý dohad, a velmi hloupý, nic víc. Jak můžeme vědět, že věci nalezené v zásuvkách nebyly všechno, co v nich původně bylo? Paní L’Espanaye a její dcera žily velmi uzavřeně, nestýkaly se s lidmi, zřídka vycházely a mnoho šatů na převlékání nepotřebovaly. To, co se našlo, bylo přinejmenším stejně kvalitní jako cokoli, co ty dámy mohly mít. Kdyby si zloděj nějaké věci vzal, proč nevzal ty nejlepší? Proč nevzal všechny? Jedním slovem, proč by nechal ležet čtyři tisíce franků ve zlatě a obtěžkal se rancem prádla? Zlato tam zůstalo. Skoro celou částku, o které mluvil bankéř pan Mignaud, našli v pytlících na podlaze. Chci proto, abyste z hlavy vypustil tu pomýlenou myšlenku o motivu. Zrodila se v mozcích policie z té části výpovědí, která mluví o penězích předaných u dveří domu. Každého z nás potkávají každou hodinu života náhody desetkrát pozoruhodnější než tahle, kdy někdo dostane peníze a do tří dnů je zavražděn. A ani na okamžik si jich nevšimneme. Náhody bývají vůbec velkým kamenem úrazu pro ten druh myslitelů, které nikdo nenaučil nic o teorii pravděpodobnosti. A přitom právě této teorii vděčí lidské bádání za své nejslavnější objevy. Kdyby tu zlato zmizelo, pak by to, že ho doručili před třemi dny, bylo víc než náhoda. Potvrzovalo by to myšlenku o motivu. Jenže za skutečných okolností případu platí tohle. Kdybychom za motiv toho činu považovali zlato, museli bychom také předpokládat, že pachatel je takový nerozhodný hlupák, že nechal ležet zlato i svůj motiv zároveň.
Síla, která není lidská
„Mějte teď stále na paměti, na co jsem vás upozornil. Ten zvláštní hlas, tu neobvyklou obratnost a ten zarážející nedostatek motivu u vraždy tak neobyčejně kruté, jako je tahle. A podívejme se na samotný čin. Ženu tu někdo holýma rukama uškrtil a vtlačil hlavou dolů do komína. Obyčejní vrazi takové způsoby nepoužívají. A už vůbec takhle nenakládají s tělem oběti. Uznáte, že v tom, jak bylo tělo vtlačeno do komína, bylo něco nanejvýš výstředního. Něco, co se vůbec nedá srovnat s našimi běžnými představami o lidském jednání, i kdybychom si pachatele představovali jako nejzkaženějšího člověka. Pomyslete také, jak velká musela být síla, která to tělo vtlačila do takového otvoru tak prudce, že ho několik mužů dohromady sotva dokázalo vytáhnout dolů!
„Obraťte se teď k dalším známkám neobyčejné síly. Na ohništi ležely silné prameny, velmi silné prameny šedivých lidských vlasů. Někdo je vytrhl. Víte, jakou sílu by stálo vytrhnout byť jen dvacet nebo třicet vlasů najednou. Ty prameny jste viděl stejně jako já. Byly jistou známkou obrovské síly, která vytrhla snad půl milionu vlasů naráz. Rána na krku staré paní byla tak strašná, že by ji obyčejný člověk pouhou břitvou sotva dokázal způsobit. Chci, abyste si všiml i surové divokosti těch činů. O modřinách na těle paní L’Espanaye nemluvím. Pan Dumas a jeho ctihodný pomocník pan Etienne prohlásili, že je způsobil nějaký tupý nástroj, a potud mají tito pánové docela pravdu. Tím tupým nástrojem byla zřejmě kamenná dlažba na dvorku. Na ni oběť dopadla z okna nad postelí. Tahle myšlenka, jakkoli se teď může zdát prostá, unikla policii ze stejného důvodu jako šířka okenic. Kvůli hřebíkům je vůbec nenapadlo, že by okna mohl někdo otevřít.
„Jestliže jste teď kromě toho všeho náležitě uvážil i podivný nepořádek v pokoji, můžeme už spojit dohromady tyto představy. Ohromující obratnost. Nadlidská síla. Surová divokost. Vražda bez motivu. Něco tak podivně hrůzného, že je to lidem naprosto cizí. A hlas, jehož tón zněl cize v uších lidí mnoha národů a v němž nebyla žádná zřetelná ani srozumitelná slabika. Co z toho vyplývá? Jaký dojem jsem udělal na vaši představivost?“
Když se mě Dupin na to zeptal, přeběhl mi mráz po zádech. „To udělal šílenec. Nějaký zuřivý blázen, který utekl z nedalekého ústavu pro choromyslné.“
„V některém ohledu není vaše myšlenka od věci. Ale ani v nejdivočejším záchvatu nezní hlas šílence jako ten zvláštní hlas, který slyšeli na schodech. Šílenci jsou z nějakého národa. A jejich řeč, jakkoli nesouvislá ve slovech, má vždycky souvislé slabiky. Kromě toho vlasy šílence nevypadají jako to, co teď držím v ruce. Tenhle malý chomáček jsem vyprostil ze strnule sevřených prstů paní L’Espanaye. Řekněte mi, co si o něm myslíte.“
„Dupine! Tyhle vlasy jsou velmi neobvyklé. To nejsou lidské vlasy.“ Řekl jsem to docela otřesen.
„Netvrdil jsem, že jsou. Ale než o tom rozhodneme, chci, abyste se podíval na malý náčrtek, který jsem tady obkreslil na tento papír. Je to věrná kresba toho, co jedna část výpovědí popisuje jako tmavé modřiny a hluboké otisky nehtů na krku slečny L’Espanaye. A co jinde pánové Dumas a Etienne popisují jako řadu modrých skvrn, zjevně otisků prstů.
Kresba na papíře
„Všimněte si, že ta kresba dává představu pevného, nehybného sevření. Není tu vidět, že by prsty sklouzly. Každý prst zůstal pevně tam, kam se nejdřív zaryl, snad až do konce. Zkuste teď položit všechny prsty najednou do jednotlivých otisků, jak je tu vidíte.“ Tak pokračoval můj přítel a rozprostřel papír na stole před námi.
Marně jsem se o to pokusil.
„Možná tu věc nezkoušíme poctivě. Papír je rozložený na rovné ploše, ale lidský krk je oblý. Tady je poleno, které má zhruba obvod krku. Obtočte kolem něj tu kresbu a zkuste to znovu.“
Udělal jsem to, ale potíž byla ještě zřejmější než předtím. „Tohle není otisk lidské ruky.“
„Přečtěte si teď tuhle pasáž z Cuviera.“ Tak odpověděl Dupin.
Byl to podrobný anatomický a přírodopisný popis velkého rezavohnědého orangutana z ostrovů Východní Indie. Každý dost dobře ví, jak jsou tito savci obrovští, silní a obratní, jak jsou divocí a jak rádi napodobují. Hned jsem pochopil celou hrůzu té vraždy.
„Popis prstů přesně odpovídá té kresbě. Vidím, že žádné jiné zvíře než orangutan tohoto druhu nemohlo zanechat otisky, jaké jste obkreslil. I tenhle chomáček rezavých chlupů je stejný jako u zvířete, které popisuje Cuvier. Ale vůbec nedokážu pochopit podrobnosti té děsivé záhady. Kromě toho slyšeli hádat se dva hlasy a jeden z nich nepochybně patřil Francouzovi.“ Řekl jsem to, když jsem dočetl.
„To je pravda. A jistě si vzpomenete na výraz, který svědci skoro jednomyslně tomu hlasu připisovali. Na to mon Dieu, můj Bože. Za daných okolností ho jeden ze svědků, cukrář Montani, správně označil za výraz domlouvání nebo napomínání. Na těchto dvou slovech jsem proto hlavně postavil naději na úplné rozluštění hádanky. Nějaký Francouz o vraždě věděl. Je možné, ba víc než pravděpodobné, že se na tom hrozném činu nijak nepodílel. Orangutan mu možná utekl. Možná ho sledoval až k tomu pokoji. Ale v tom zmatku, který pak nastal, ho už nemohl chytit. Zvíře je dosud na svobodě. Nebudu v těch dohadech pokračovat, protože nemám právo nazývat je víc než dohady. Úvahy, na kterých stojí, jsou tak jemné, že je sotva postřehnu sám, a nemohu doufat, že bych je vysvětlil někomu jinému. Říkejme jim tedy dohady a mluvme o nich jako o dohadech. Jestliže je ten Francouz, jak předpokládám, na té hrůze opravdu nevinen, přivede ho k nám tento inzerát. Nechal jsem ho včera večer cestou domů v redakci listu Le Monde. To jsou noviny pro lodní dopravu a námořníci je hodně čtou.“
Podal mi papír a já četl:
Chycen v Boulogneském lesíku časně ráno onoho dne, tedy po vraždě: velmi velký rezavohnědý orangutan bornejského druhu. Majitelem je, jak bylo zjištěno, námořník z maltské lodi. Může si zvíře vyzvednout, když ho věrohodně pozná a zaplatí pár drobných výloh spojených s jeho chycením a krmením. Ohlaste se v domě číslo tolik a tolik, v ulici té a té, na předměstí Saint-Germain, ve třetím patře.
Stuha s námořnickým uzlem
„Jak jste mohl vědět, že ten muž je námořník a že patří k maltské lodi?“ Zeptal jsem se.
„Já to nevím. Nejsem si tím jistý. Ale tady je kousek stuhy. Podle tvaru a podle toho, jak je umaštěná, zjevně sloužila k vázání vlasů do jednoho z těch dlouhých copů, které námořníci tak rádi nosí. Navíc je to uzel, který kromě námořníků dokáže uvázat málokdo, a je typický pro Malťany. Stuhu jsem sebral u paty hromosvodu. Nemohla patřit ani jedné z obětí. Ze stuhy jsem usoudil, že ten Francouz je námořník z maltské lodi. Kdybych se v tom nakonec mýlil, nic zlého jsem inzerátem nezpůsobil. Pokud se mýlím, pomyslí si jen, že mě něco svedlo, a nebude se namáhat zjišťovat co. Ale pokud mám pravdu, jsme o velký krok dál. Ten Francouz o vraždě ví, i když je nevinný, a přirozeně bude váhat, jestli má na inzerát odpovědět a orangutana si vyžádat. Bude uvažovat takhle: Jsem nevinný. Jsem chudý. Můj orangutan má velkou cenu, pro člověka v mém postavení je to celé jmění. Proč bych o něj měl přijít kvůli plané obavě z nebezpečí? Mám ho tady na dosah. Našli ho v Boulogneském lesíku, hodně daleko od místa té vraždy. Jak by kohokoli mohlo napadnout, že to udělalo nerozumné zvíře? Policie tápe. Nepodařilo se jí najít ani tu nejmenší stopu. I kdyby zvíře vypátrali, nemohli by dokázat, že o vraždě vím, ani mě kvůli tomu obvinit. A hlavně, o mně se ví. Ten, kdo podal inzerát, o mně mluví jako o majiteli zvířete. Nevím, kam až jeho znalosti sahají. Kdybych se nepřihlásil o tak cenný majetek, o kterém se ví, že je můj, přinejmenším bych na zvíře uvalil podezření. Nechci přitahovat pozornost ani k sobě, ani ke zvířeti. Odpovím na inzerát, vezmu si orangutana a budu ho pečlivě skrývat, dokud se ta věc nepřežene.“
V tu chvíli jsme uslyšeli kroky na schodech.
„Mějte pistole připravené, ale nepoužívejte je, a ani je neukazujte, dokud vám nedám znamení.“
Domovní dveře zůstaly otevřené a návštěvník vešel bez zvonění a vyšel několik schodů. Teď se však zdálo, že váhá. Za chvíli jsme ho slyšeli, jak schází dolů. Dupin se rychle vydal ke dveřím, když jsme ho znovu uslyšeli stoupat. Podruhé se už neotočil. Odhodlaně vystoupal nahoru a zaklepal na dveře našeho pokoje.
„Dále!“ Zavolal Dupin vesele a srdečně.
Návštěva námořníka
Vstoupil muž. Byl to zjevně námořník, vysoký, statný a svalnatý chlapík. Měl ve tváři jistý troufalý výraz, který nebyl úplně nesympatický. Jeho silně opálenou tvář z větší části zakrývaly licousy a knír. Měl s sebou obrovský dubový obušek, ale jinak se zdál neozbrojený. Nemotorně se uklonil a popřál nám dobrý večer. Mluvil s přízvukem trochu jako ze švýcarského Neuchâtelu, ale přesto bylo dost znát, že pochází z Paříže.
„Posaďte se, příteli. Předpokládám, že jdete kvůli tomu orangutanovi. Na mou duši, skoro vám ho závidím. Je to pozoruhodně krásné a nepochybně velmi cenné zvíře. Kolik mu podle vás je?“
Námořník se zhluboka nadechl jako člověk, kterému spadl ze srdce těžký kámen, a pak sebejistě odpověděl:
„To nemám jak poznat, ale víc než čtyři nebo pět let mu být nemůže. Máte ho tady?“
„Ale ne, tady jsme ho neměli kde držet. Je ve stájích, kde se pronajímají koně, v ulici Dubourg, hned tady vedle. Můžete si ho vyzvednout ráno. Samozřejmě ho dokážete poznat?“
„To se ví, pane.“
„Bude mi líto se s ním rozloučit.“
„Nechci, abyste se se vším tím namáhal zadarmo, pane. To nemůžu čekat. Rád zaplatím odměnu za to, že jste zvíře našel. Tedy cokoli v rozumné míře.“
„Inu, to je jistě docela férové. Počkejte, rozmyslím si to! Co bych tak měl chtít? Ach! Povím vám to. Moje odměna bude tahle. Řeknete mi všechno, co víte o těch vraždách v ulici Morgue.“ Tak odpověděl můj přítel.
Ta poslední slova řekl Dupin velmi tiše a velmi klidně. Stejně klidně došel ke dveřím, zamkl je a klíč si dal do kapsy. Pak vytáhl zpod kabátu pistoli a bez nejmenšího spěchu ji položil na stůl.
Námořník zrudl, jako by se dusil. Vyskočil na nohy a popadl obušek. Hned nato ale klesl zpátky na židli, celý se třásl a byl bledý jako smrt. Neřekl ani slovo. Z hloubi srdce mi ho bylo líto.
Přiznání
„Příteli, zbytečně se lekáte, opravdu. Nechceme vám nijak ublížit. Dávám vám čestné slovo gentlemana a Francouze, že vám nechceme nic zlého. Vím naprosto dobře, že na hrůzách v ulici Morgue jste nevinen. Nedá se ale popřít, že jste se do nich do jisté míry zapletl. Z toho, co jsem už řekl, musíte vědět, že jsem měl o té věci zprávy z pramenů, o kterých se vám ani nesnilo. Věc se má takhle. Neudělal jste nic, čemu byste se mohl vyhnout. A rozhodně nic, co by vás činilo vinným. Nedopustil jste se ani krádeže, i když jste mohl beztrestně krást. Nemáte co skrývat. Nemáte důvod nic tajit. Na druhé straně vás všechny zásady cti zavazují přiznat všechno, co víte. Ve vězení teď sedí nevinný člověk, obviněný ze zločinu, jehož pachatele vy můžete označit.“ Řekl to Dupin vlídným tónem.
Zatímco Dupin mluvil, námořník se do značné míry vzpamatoval. Ale jeho původní smělost byla ta tam.
„Tak mi pomáhej Bůh! Povím vám všechno, co o té věci vím. Ale nečekám, že mi uvěříte aspoň půlku. Byl bych blázen, kdybych to čekal. Přesto jsem nevinný, a všechno vám po pravdě vyklopím, i kdyby mě to mělo stát život.“ Řekl to po krátké odmlce.
V podstatě vypověděl tohle. Nedávno se plavil na ostrovy dnešní Indonésie. Skupina, k níž patřil, přistála na Borneu a vydala se na výlet do vnitrozemí. On a jeden jeho druh tam chytili orangutana. Ten druh pak zemřel a zvíře připadlo jen jemu. Zvíře bylo nezkrotně divoké a na cestě domů s ním měl velké potíže. Nakonec se mu ho ale podařilo bezpečně ubytovat ve svém bytě v Paříži. Aby na sebe nepřitahoval nepříjemnou zvědavost sousedů, pečlivě ho tam skrýval, dokud se zvířeti nezahojí noha, kterou si na lodi poranilo o třísku. Pak ho chtěl prodat.
Útěk orangutana
V noc vraždy, nebo spíš to ráno, se vracel domů z nějaké námořnické zábavy. A našel zvíře ve své ložnici. Vylomilo se tam z vedlejší komůrky, kde bylo, jak si myslel, bezpečně zavřené. S břitvou v ruce a s tváří celou namydlenou sedělo před zrcadlem a zkoušelo se holit. Nepochybně předtím pozorovalo svého pána klíčovou dírkou komůrky. Muž se zděsil, když uviděl tak nebezpečnou zbraň v rukou tak divokého zvířete, které ji navíc dokázalo dobře použít. Několik okamžiků nevěděl, co dělat. Byl však zvyklý krotit zvíře bičem, i když mělo nejhorší náladu, a teď se biče chopil. Když orangutan bič uviděl, okamžitě vyskočil dveřmi z pokoje, seběhl po schodech a odtud oknem, které bylo naneštěstí otevřené, na ulici.
Francouz se v zoufalství pustil za ním. Opice s břitvou pořád v ruce se občas zastavila, ohlédla se a dělala na svého pronásledovatele posunky, až ji ten skoro dostihl. Pak zase utekla. Tak honička trvala dlouho. Ulice byly ponořené v hlubokém tichu, protože byly skoro tři hodiny ráno. Když uprchlík probíhal uličkou za ulicí Morgue, upoutalo jeho pozornost světlo, které prosvítalo z otevřeného okna pokoje paní L’Espanaye ve čtvrtém patře jejího domu. Rozběhl se k domu a všiml si hromosvodu. S neuvěřitelnou obratností po něm vyšplhal a chytil se okenice, která byla otevřená dokořán až ke zdi. S její pomocí se pak zhoupl rovnou na čelo postele. Celý ten kousek netrval ani minutu. Když orangutan vlezl do pokoje, okenice se od jeho kopnutí zase rozletěla.
Námořník měl zatím radost a zároveň byl v rozpacích. Pevně doufal, že teď zvíře znovu chytí. Z pasti, do které vlezlo, mohlo sotva uniknout jinak než po hromosvodu, a tam ho mohl zachytit, až bude slézat. Na druhé straně měl mnoho důvodů k obavám, co by mohlo v domě provést. Tahle myšlenka ho přiměla, aby uprchlíka dál sledoval. Po hromosvodu se šplhá bez potíží, zvlášť námořníkovi. Ale když vylezl do výšky okna, které leželo daleko vlevo od něj, dál se nedostal. Nanejvýš se mohl natáhnout tak, aby zahlédl, co je uvnitř pokoje. Při tom pohledu málem hrůzou spadl. Tehdy se do noci rozlehly ty hrozné výkřiky, které vyděsily obyvatele ulice Morgue ze spánku. Paní L’Espanaye a její dcera, oblečené v nočních košilích, zřejmě rovnaly nějaké papíry v železné pokladně, o které už byla řeč. Pokladna byla přistrčená doprostřed pokoje. Byla otevřená a obsah ležel vedle ní na podlaze. Oběti zřejmě seděly zády k oknu. A podle doby, která uplynula mezi vniknutím zvířete a výkřiky, se zdá pravděpodobné, že si ho hned nevšimly. Bouchnutí okenice přirozeně připsaly větru.
Když námořník nahlédl dovnitř, obrovské zvíře drželo paní L’Espanaye za vlasy, které měla rozpuštěné, protože se právě česala. A mávalo jí břitvou před obličejem, jak napodobovalo pohyby holiče. Dcera ležela bez hnutí na zemi, omdlela. Výkřiky a zápas staré paní, při kterém jí zvíře vytrhlo vlasy, změnily orangutanovy nejspíš mírumilovné úmysly v zuřivost. Jediným prudkým máchnutím svalnaté paže s břitvou ji smrtelně zranil na krku. Pak ho zuřivost úplně ovládla. Cenil zuby, oči mu planuly a vrhl se i na dívku. Jeho bloudivý a divoký pohled v tu chvíli padl na čelo postele, nad nímž byla sotva vidět tvář jeho pána, ztuhlá hrůzou. Zvíře mělo jistě pořád v paměti obávaný bič a jeho zuřivost se okamžitě změnila ve strach. Jako by si bylo vědomo, že si zasloužilo trest, a chtělo zakrýt, co provedlo. V nervózním zmatku poskakovalo po pokoji, převracelo a rozbíjelo přitom nábytek a strhlo matraci z postele. Pak popadlo tělo dcery a vtlačilo ho do komína, jak ho později našli. Potom popadlo tělo staré paní a hned ho vyhodilo oknem ven.
Když se opice blížila se svým břemenem k oknu, námořník se zděšeně stáhl k hromosvodu. Spíš po něm sklouzl, než slezl, a spěchal rovnou domů. Bál se následků toho hrozného činu a ve svém zděšení rád pustil z hlavy jakoukoli starost o osud orangutana. Slova, která skupina na schodech slyšela, byla Francouzovy výkřiky hrůzy a zděšení, smíšené s ďábelským brebentěním zvířete.
Prefekt a treska
Nemám skoro co dodat. Orangutan musel z pokoje uprchnout po hromosvodu těsně předtím, než vylomili dveře. Když prolézal oknem, musel ho zavřít. Později ho chytil sám majitel a dostal za něj velmi vysokou částku v pařížské zoologické a botanické zahradě Jardin des Plantes. Bankovního úředníka Le Bona okamžitě propustili, když jsme v kanceláři policejního prefekta vylíčili, jak se věci seběhly, a Dupin k tomu přidal pár vysvětlení. Prefekt byl sice mému příteli nakloněn, ale nedokázal úplně skrýt mrzutost nad tím, jak se věci vyvinuly. A neodpustil si jednu dvě jízlivé poznámky o tom, že by se měl každý starat o své.
„Ať si mluví. Ať si řeční. Uleví si tím na svědomí. Mně stačí, že jsem ho porazil na jeho vlastním hradě. Že to tajemství nerozluštil, ale vůbec není tak k podivu, jak si myslí. Náš přítel prefekt je totiž ve skutečnosti trochu příliš mazaný, než aby byl hluboký. Jeho moudrost nemá páteř. Je samá hlava a žádné tělo, jako obrazy římské bohyně zlodějů Laverny. Nebo nanejvýš samá hlava a ramena, jako treska. Ale je to nakonec dobrák. Mám ho rád zvlášť pro jeden mistrovský kousek líbivé řeči, kterým si vysloužil pověst důvtipného muže. Mám na mysli, jak umí popírat to, co je, a vysvětlovat to, co není.“ Řekl to Dupin, který nepovažoval za nutné prefektovi odpovídat.
Poslechnout celé · 48 minDalší díl: Zlatý brouk – 1. Výprava za pokladem
O textu
- Vraždy v ulici Morgue – 2. Dupinovo řešení (The Murders in the Rue Morgue (part 2 of 2: Dupin’s reasoning, the sailor’s confession)) – Edgar Allan Poe
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




