Pokračujeme v nejslavnějším případu Myslícího stroje, profesora Van Dusena, kterého vymyslel americký spisovatel Jacques Futrelle. Profesor se vsadil, že do týdne uteče z cely smrti ve věznici Chisholm, a nechal se do ní zavřít jen v košili, kalhotách a botách. Ředitel věznice je přesvědčený, že má všechno pod kontrolou. Jenže z okna cely třináct začínají padat podivné vzkazy, v kapsách vězně se množí peníze a v noci se věznicí nese děsivý hlas.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout
Americký novinář a spisovatel detektivek. Proslavil ho profesor Van Dusen, zvaný Myslící stroj, který řeší nemožné záhady jen rozumem; nejslavnější je Problém cely 13 z roku 1905. Zahynul při potopení Titaniku, když pomohl své ženě do záchranného člunu.
Kapitoly
- Úvod
- Problém cely 13 – 2. Vzkazy z okna
- Úplatek
- Skřípání oceli
- Výkřik ve čtyři ráno
- Jen tři dny
- Pětidolarová bankovka
- Noční prohlídka
- Hlas ve tmě
Číst celý text (2984 slov)
Problém cely 13 – 2. Vzkazy z okna
III.
Ředitel strávil hodinu dumáním, co je to za šifru, a půl hodiny dumáním, proč se jeho vězeň snaží spojit právě s doktorem Ransomem, kvůli kterému tam vůbec je. Potom chvíli přemýšlel, kde vězeň vzal něco na psaní a co to vlastně je. Aby si to objasnil, znovu prohlédl plátno. Byl to utržený kus bílé košile a měl roztřepené okraje.
Odkud je plátno, bylo tedy jasné. Čím ale vězeň psal, to byla jiná otázka. Ředitel věděl, že nemohl mít ani pero, ani tužku. A kromě toho se při psaní nepoužilo ani pero, ani tužka. Čím tedy? Ředitel se rozhodl, že to vyšetří osobně. Myslící stroj byl jeho vězeň. Ředitel měl rozkaz své vězně udržet. Kdyby se tenhle snažil utéct tím, že bude posílat šifrované zprávy lidem venku, zarazí to, jako by to zarazil u každého jiného vězně.
Ředitel se vrátil do cely třináct a našel Myslící stroj, jak leze po čtyřech po podlaze a nedělá nic horšího, než že chytá krysy. Vězeň uslyšel ředitelovy kroky a rychle se k němu otočil.
„Je to ostuda, ty krysy. Jsou jich tu celé desítky.“ odsekl.
„Jiní lidé je vydrželi. Tady máte jinou košili. Dejte mi tu, kterou máte na sobě.“ řekl ředitel.
„Proč?“ zeptal se Myslící stroj rychle. Neznělo to přirozeně a bylo na něm vidět, že ho to opravdu znepokojilo.
„Pokusil jste se spojit s doktorem Ransomem. Jste můj vězeň a mou povinností je tomu zabránit.“ řekl ředitel přísně.
Myslící stroj chvíli mlčel.
„Dobrá. Konejte svou povinnost.“ řekl nakonec.
Ředitel se chmurně usmál. Vězeň vstal z podlahy, svlékl bílou košili a oblékl si místo ní pruhovanou trestaneckou košili, kterou ředitel přinesl. Ředitel bílou košili dychtivě převzal a hned na místě porovnal kousky plátna, na kterých byla napsaná šifra, s utrženými místy na košili. Myslící stroj se zvědavě díval.
„Tak vám je strážný přinesl?“ zeptal se.
„To tedy přinesl. A tím končí váš první pokus o útěk.“ odpověděl ředitel vítězoslavně.
Myslící stroj se díval, jak ředitel porovnává a spokojeně zjišťuje, že z bílé košile byly utrženy jen dva kousky plátna.
„Čím jste tohle napsal?“ zeptal se ředitel důrazně.
„Řekl bych, že zjistit to patří k vašim povinnostem.“ řekl Myslící stroj podrážděně.
Ředitel se chystal říct pár ostrých slov, pak se ale ovládl a místo toho do posledního koutku prohledal celu i vězně. Nenašel vůbec nic, ani zápalku, ani párátko, kterým by se dalo psát místo pera. Stejná záhada obestírala i tekutinu, kterou byla šifra napsaná. Ředitel odcházel z cely třináct viditelně rozmrzelý, ale roztrženou košili si odnášel vítězoslavně.
„Nu, psaním vzkazů na košili se ven nedostane, to je jisté. Jestli ten člověk z té cely uteče, tak já… u všech všudy… tak podám výpověď.“ řekl si spokojeně. Kousky plátna uložil do psacího stolu a čekal, co se bude dít dál.
Úplatek
Třetího dne svého uvěznění se Myslící stroj otevřeně pokusil dozorce uplatit, aby ho pustil ven. Dozorce mu přinesl oběd, opřel se o zamřížované dveře a čekal. Vtom se Myslící stroj dal do řeči.
„Odpadní roury z věznice vedou do řeky, že?“ zeptal se.
„Ano.“ řekl dozorce.
„Předpokládám, že jsou hodně úzké?“
„Moc úzké na to, abyste se jimi protáhl, jestli myslíte tohle.“ odpověděl dozorce s úšklebkem.
Bylo ticho, dokud Myslící stroj nedojedl. Pak se zeptal:
„Víte, že nejsem zločinec, že?“
„Ano.“
„A že mám plné právo být propuštěn, jakmile o to požádám?“
„Ano.“
„Nuže, přišel jsem sem v přesvědčení, že dokážu utéct. Uvažoval byste o peněžní odměně za to, že mi pomůžete k útěku?“ řekl vězeň a přimhouřenýma očima zkoumal dozorcovu tvář.
Dozorce byl poctivý člověk. Podíval se na štíhlou, slabou postavu vězně a na velkou hlavu s hřívou žlutých vlasů a skoro ho litoval.
„Myslím, že takové věznice se nestavěly proto, aby z nich lidi jako vy utíkali.“ řekl nakonec.
„Ale uvažoval byste o nabídce, že mi pomůžete ven?“ naléhal vězeň skoro prosebně.
„Ne.“ řekl dozorce krátce.
„Pět set dolarů. Nejsem zločinec.“ naléhal Myslící stroj.
„Ne.“ řekl dozorce.
„Tisíc?“
„Ne.“ řekl znovu dozorce a spěšně se vydal pryč, aby unikl dalšímu pokušení. Pak se ale otočil zpátky. „I kdybyste mi dal deset tisíc dolarů, nedostal bych vás ven. Musel byste projít sedmerými dveřmi a já mám klíče jen od dvojích.“
Pak to všechno pověděl řediteli.
„Plán číslo dvě se nevydařil. Nejdřív šifra, pak úplatek.“ řekl ředitel s chmurným úsměvem.
Skřípání oceli
Když dozorce v šest hodin šel znovu do cely třináct a nesl Myslícímu stroji jídlo, zarazil se. Překvapilo ho nezaměnitelné skřípání, skřípání oceli o ocel. Při zvuku jeho kroků ustalo. Dozorce byl mimo vězňův dohled, a tak lstivě dál dupal, takže to znělo, jako když se někdo od cely třináct vzdaluje. Ve skutečnosti stál pořád na stejném místě.
Za chvíli se znovu ozvalo pravidelné skřípání, skřípání. Dozorce se opatrně připlížil po špičkách ke dveřím a nahlédl mezi mřížemi. Myslící stroj stál na železné posteli a pracoval na mřížích malého okna. Podle toho, jak mu ruce jezdily sem a tam, používal pilník.
Dozorce se opatrně odplížil zpátky do kanceláře, zavolal osobně ředitele a po špičkách se spolu vrátili k cele třináct. Pravidelné skřípání bylo pořád slyšet. Ředitel poslouchal, aby se přesvědčil, a pak se náhle objevil ve dveřích.
„Nuže?“ otázal se a na tváři měl úsměv.
Myslící stroj se z postele ohlédl, náhle seskočil na podlahu a zoufale se snažil něco schovat. Ředitel vešel s napřaženou rukou.
„Dejte to sem.“ řekl.
„Ne.“ řekl vězeň ostře.
„No tak, dejte to sem. Nechci vás muset znovu prohledávat.“ naléhal ředitel.
„Ne.“ opakoval vězeň.
„Co to bylo, pilník?“ zeptal se ředitel.
Myslící stroj mlčel, stál a mžoural na ředitele a ve tváři měl něco, co se velmi blížilo zklamání. Velmi, ale ne úplně. Ředitel s ním skoro soucítil.
„Plán číslo tři se nevydařil, co? Škoda, že?“ zeptal se dobromyslně.
Vězeň neodpověděl.
„Prohledejte ho.“ nařídil ředitel.
Dozorce vězně pečlivě prohledal. V pasu kalhot nakonec našel důmyslně ukrytý kousek oceli. Byl asi pět centimetrů dlouhý a na jedné straně zahnutý jako půlměsíc.
„Aha. Z podpatku vaší boty.“ řekl ředitel, když ho od dozorce převzal, a mile se usmál.
Dozorce pokračoval v prohlídce a na druhé straně pasu kalhot našel další kousek oceli, stejný jako ten první. Na hranách bylo vidět, kde se odíraly o mříže okna.
„Těmihle byste si cestu skrz ty mříže neprořezal.“ řekl ředitel.
„Mohl bych.“ řekl Myslící stroj pevně.
„Možná za půl roku.“ řekl ředitel dobromyslně.
Ředitel pomalu vrtěl hlavou a díval se do lehce zrudlé tváře svého vězně.
„Vzdáváte to?“ zeptal se.
„Ještě jsem ani nezačal.“ odpověděl pohotově.
Pak oba muži znovu důkladně prohledali celu a nakonec převrátili i postel a prohledali ji. Nic. Ředitel osobně vylezl na postel a prohlédl mříže okna, kde vězeň řezal. Když se podíval, pobavilo ho to.
„Jen jste je silným třením trochu vyleštil.“ řekl vězni, který stál a díval se dost zkroušeně. Ředitel sevřel železné mříže v silných rukou a zkusil s nimi zatřást. Ani se nehnuly, pevně usazené v masivní žule. Prohlédl jednu po druhé a všechny byly v pořádku. Nakonec z postele slezl.
„Vzdejte to, pane profesore.“ poradil mu.
Myslící stroj zavrtěl hlavou a ředitel s dozorcem zase odešli. Když mizeli dole na chodbě, posadil se Myslící stroj na kraj postele a hlavu složil do dlaní.
„Je blázen, když se snaží z té cely dostat.“ poznamenal dozorce.
„Samozřejmě že ven nemůže. Ale je chytrý. Rád bych věděl, čím napsal tu šifru.“ řekl ředitel.
Výkřik ve čtyři ráno
Byly čtyři hodiny příštího rána, když se velikou věznicí rozlehl strašlivý, srdcervoucí výkřik hrůzy. Vycházel z jedné cely někde zhruba uprostřed a znělo z něj zděšení, trýzeň a hrozný strach. Ředitel ho uslyšel a se třemi svými muži se vyřítil do dlouhé chodby, která vedla k cele třináct.
IV.
Jak běželi, ozval se znovu ten strašlivý křik. Dozněl v jakémsi kvílení. Ve dveřích cel nahoře i dole se objevily bílé tváře vězňů a udiveně a vystrašeně vyhlížely ven.
„To je ten blázen v cele třináct.“ zabručel ředitel.
Zastavil se a nahlédl dovnitř, když jeden z dozorců posvítil lucernou. „Ten blázen v cele třináct“ ležel pohodlně na posteli, naznak, s otevřenými ústy, a chrápal. Ještě když se dívali, ozval se znovu pronikavý výkřik, odněkud shora. Ředitel trochu zbledl a vyrazil nahoru po schodech. V nejvyšším patře, o dvě patra výš přímo nad celou třináct, byla cela čtyřicet tři. V jejím koutě se krčil muž.
„Co se děje?“ otázal se ředitel.
„Bohu díky, že jste přišel.“ zvolal vězeň a vrhl se na mříže své cely.
„Co se stalo?“ otázal se znovu ředitel.
Otevřel dveře a vešel dovnitř. Vězeň padl na kolena a objal ředitele kolem pasu. Tvář měl bílou hrůzou, oči vytřeštěné a celý se třásl. Ledovými rukama se sápal po ředitelových rukou.
„Vezměte mě z téhle cely, prosím, vezměte mě odsud.“ prosil.
„Co vám vlastně je?“ naléhal ředitel netrpělivě.
„Slyšel jsem něco… něco.“ řekl vězeň a oči mu nervózně těkaly po cele.
„Co jste slyšel?“
„Já… já vám to nemůžu říct.“ koktal vězeň. A pak v náhlém návalu hrůzy: „Vezměte mě z téhle cely, dejte mě kamkoli, ale vezměte mě odsud.“
Ředitel a tři dozorci si vyměnili pohledy.
„Kdo je ten člověk? Z čeho je obviněný?“ zeptal se ředitel.
„Joseph Ballard. Je obviněný, že na jednu ženu chrstl kyselinu.“ řekl jeden z dozorců.
„Ale nemůžou to dokázat. Nemůžou to dokázat. Prosím, dejte mě do jiné cely.“ vydechl vězeň.
Pořád se držel ředitele, a ten jeho ruce hrubě odstrčil. Pak chvíli stál a díval se na schouleného ubožáka, který se bál divoce a nesmyslně jako malé dítě.
„Poslyšte, Ballarde, jestli jste něco slyšel, chci vědět co. Tak mi to řekněte.“ řekl nakonec ředitel.
„Nemůžu, nemůžu.“ odpověděl a vzlykal. „Odkud to přišlo?“
„Nevím. Odevšad… odnikud. Prostě jsem to slyšel.“
„Co to bylo? Hlas?“
„Prosím, nenuťte mě odpovídat.“ prosil vězeň.
„Odpovědět musíte.“ řekl ředitel ostře.
„Byl to hlas… ale… ale nebyl lidský.“ odpověděl vzlykavě.
„Hlas, ale ne lidský?“ opakoval ředitel zmateně.
„Zněl tlumeně a… a z dálky… a jako od strašidla.“ vysvětloval muž.
„Přišel zevnitř věznice, nebo zvenku?“
„Nezdálo se, že by odněkud přišel. Byl prostě tady, tady, všude. Slyšel jsem ho. Slyšel jsem ho.“
Ředitel se hodinu snažil dostat z něj celý příběh, ale Ballard se najednou zatvrdil a nechtěl nic říct. Jen prosil, aby ho přemístili do jiné cely nebo aby u něj až do svítání zůstal některý z dozorců. Ředitel obě prosby nevrle odmítl.
„A poslyšte, jestli tu bude ještě nějaký křik, dám vás do polstrované cely.“ řekl ředitel na závěr.
Pak ředitel odešel, smutný a celý zmatený. Ballard seděl u dveří cely až do svítání. Tvář, strhanou a bílou hrůzou, tiskl k mřížím a vytřeštěnýma očima hleděl ven do věznice.
Jen tři dny
Čtvrtý den svého uvěznění se dobrovolný vězeň postaral o pořádné rozptýlení. Většinu času trávil u malého okna cely. Začal tím, že strážnému shodil další kousek plátna. Strážný ho poslušně zvedl a odnesl řediteli. Stálo na něm:
„Už jen tři dny.“
Ředitele to, co četl, nijak nepřekvapilo. Chápal, že Myslící stroj má na mysli, že mu ve vězení zbývají už jen tři dny, a vzkaz považoval za vychloubání. Ale jak to bylo napsané? Kde vzal Myslící stroj ten nový kus plátna? Kde? Jak? Ředitel plátno pečlivě prohlédl. Bylo bílé, jemné, z košiloviny. Vzal košili, kterou vězni zabavil, a pečlivě přiložil oba původní kousky plátna k utrženým místům. Tenhle třetí kousek byl úplně navíc. Nikam nepasoval, a přece to byla nezaměnitelně stejná látka.
„A kde… kde bere něco, čím by psal?“ ptal se ředitel do prázdna.
Později téhož dne promluvil Myslící stroj oknem své cely na ozbrojeného strážného venku.
„Kolikátého je dnes?“ zeptal se.
„Patnáctého.“ zněla odpověď.
Myslící stroj si v duchu udělal astronomický výpočet a přesvědčil se, že měsíc té noci vyjde až po deváté hodině. Pak položil další otázku:
„Kdo se stará o ty obloukové lampy?“
„Člověk od elektrárenské společnosti.“
„V budově nemáte žádné elektrikáře? Myslím, že kdybyste měli vlastního člověka, mohli byste ušetřit.“
„Do toho mi nic není.“ odpověděl strážný.
Strážný toho dne Myslící stroj v okně cely zahlédl často. Tvář ale vždycky vypadala netečně a v přimhouřených očích za brýlemi byl jakýsi smutný, toužebný výraz. Po čase si na tu lví hlavu v okně zvykl. Viděl jiné vězně dělat totéž. Byla to touha po vnějším světě.
Pětidolarová bankovka
Toho odpoledne, těsně předtím, než denního strážného vystřídali, se hlava objevila v okně znovu a ruka Myslícího stroje něco vystrčila mezi mřížemi. Sneslo se to k zemi a strážný to zvedl. Byla to pětidolarová bankovka.
„To je pro vás.“ zavolal vězeň.
Strážný ji jako obvykle odnesl řediteli. Ředitel se na ni díval podezíravě. Na všechno, co přišlo z cely třináct, se díval podezíravě.
„Říkal, že je pro mě.“ vysvětlil strážný.
„Je to asi něco jako spropitné. Nevidím žádný zvláštní důvod, proč byste ji nemohl přijmout…“ řekl ředitel.
Náhle se zarazil. Vzpomněl si, že Myslící stroj šel do cely třináct s jednou pětidolarovou a dvěma desetidolarovými bankovkami, celkem s pětadvaceti dolary. Jenže pětidolarová bankovka byla ovázaná kolem prvních kousků plátna, které z cely přišly. Ředitel ji pořád měl, a aby se přesvědčil, vytáhl ji a podíval se na ni. Bylo to pět dolarů. A přece tu bylo dalších pět dolarů, a Myslící stroj měl jen desetidolarovky.
„Možná mu někdo jednu z bankovek rozměnil.“ pomyslel si nakonec s úlevným povzdechem.
Ale hned na místě se rozhodl. Prohledá celu třináct tak, jak ještě nikdo na tomto světě celu neprohledal. Když člověk může psát, kdy se mu zachce, a rozměňovat peníze a dělat jiné naprosto nevysvětlitelné věci, je s jeho věznicí něco od základu v nepořádku. Rozhodl se, že do cely vstoupí v noci. Nejlepší bude ve tři ráno. Myslící stroj musí všechny ty podivné věci, které dělá, někdy dělat. A noc se zdála nejrozumnější.
Tak se stalo, že se ředitel té noci ve tři hodiny potichu vypravil k cele třináct. U dveří se zastavil a poslouchal. Nebylo slyšet nic kromě klidného, pravidelného dechu vězně. Klíče odemkly dvojitý zámek skoro bez cvaknutí a ředitel vešel a zamkl za sebou dveře. Náhle odkryl lucernu a posvítil ležící postavě do tváře.
Jestli chtěl ředitel Myslící stroj vylekat, nepovedlo se mu to. Ten muž jen klidně otevřel oči, sáhl po brýlích a zeptal se tím nejvěcnějším tónem:
„Kdo je to?“
Noční prohlídka
Bylo by zbytečné popisovat, jak ředitel celu prohledal. Bylo to důkladné. Nepřehlédl ani centimetr cely nebo postele. Našel kulatý otvor v podlaze a v záblesku vnuknutí do něj strčil své tlusté prsty. Chvíli tam šmátral, pak něco vytáhl a podíval se na to ve světle lucerny.
„Fuj!“ zvolal.
Věc, kterou vytáhl, byla krysa. Mrtvá krysa. Jeho vnuknutí se rozplynulo jako mlha před sluncem. Pokračoval ale v prohlídce. Myslící stroj beze slova vstal a vykopl krysu z cely na chodbu.
Ředitel vylezl na postel a vyzkoušel ocelové mříže v drobném okénku. Byly naprosto pevné. A stejně tak každá mříž ve dveřích.
Pak ředitel prohledal vězňovo oblečení, počínaje botami. Nic v nich nebylo schované! Pak pas kalhot. Pořád nic! Pak kapsy kalhot. Z jedné strany vytáhl nějaké papírové peníze a prohlédl si je.
„Pět jednodolarovek.“ vydechl.
„Správně.“ řekl vězeň.
„Ale vždyť… měl jste dvě desetidolarovky a jednu pětidolarovku… co to… jak to děláte?“
„To je moje věc.“ řekl Myslící stroj.
„Rozměnil vám ty peníze někdo z mých lidí? Na čestné slovo?“
Myslící stroj se na pouhý zlomek vteřiny odmlčel.
„Ne.“ řekl.
„Tak je snad vyrábíte?“ zeptal se ředitel. Byl připraven uvěřit čemukoli.
„To je moje věc.“ řekl vězeň znovu.
Ředitel se na váženého vědce zuřivě zamračil. Cítil, ba věděl, že si z něj ten člověk dělá blázna, a přece nevěděl jak. Kdyby to byl obyčejný vězeň, dostal by z něj pravdu. Jenže obyčejný vězeň by mu ty nevysvětlitelné věci možná tak okatě nepředváděl. Ani jeden z mužů dlouho nepromluvil. Pak se ředitel náhle prudce otočil, odešel z cely a práskl za sebou dveřmi. V tu chvíli se neodvážil promluvit.
Pohlédl na hodiny. Bylo deset minut před čtvrtou. Sotva se uložil do postele, ozval se věznicí znovu ten srdcervoucí výkřik. Ředitel zamumlal pár slov, která sice nebyla vybraná, ale zato velmi výmluvná, znovu zapálil lucernu a zase se hnal věznicí k cele v horním patře.
Hlas ve tmě
Ballard se znovu tiskl k ocelovým dveřím a křičel, křičel z plných plic. Přestal, teprve když ředitel posvítil lucernou do cely.
„Pusťte mě ven, pusťte mě ven! Udělal jsem to, udělal jsem to, přiznávám se. Odneste to pryč.“ křičel.
„Co mám odnést?“ zeptal se ředitel.
„Chrstl jsem na ni tu kyselinu. Udělal jsem to, přiznávám se. Vezměte mě odsud.“
Ballard byl v politováníhodném stavu. Pustit ho ven na chodbu bylo prostě milosrdné. Tam se schoulil v koutě jako zahnané zvíře a tiskl si ruce k uším. Trvalo půl hodiny, než se uklidnil natolik, že mohl mluvit. Pak nesouvisle vyprávěl, co se stalo. Předešlé noci ve čtyři hodiny uslyšel hlas. Hrobový hlas, tlumený a kvílivý.
„Co říkal?“ zeptal se ředitel zvědavě.
„Kyselina… kyselina… kyselina! Obviňoval mě. Kyselina! Chrstl jsem kyselinu a ta žena… Ach!“ vydechl vězeň. Bylo to dlouhé, roztřesené zakvílení hrůzy.
„Kyselina?“ opakoval ředitel zmateně. Ten případ mu přerůstal přes hlavu.
„Kyselina. To je všechno, co jsem slyšel. To jedno slovo, několikrát opakované. Bylo tam i něco jiného, ale to jsem neslyšel.“
„To bylo včera v noci, ano? A co se stalo dnes v noci? Co vás vyděsilo teď?“ zeptal se ředitel.
„Bylo to totéž. Kyselina… kyselina… kyselina! Použil jsem na ni kyselinu, ale nechtěl jsem jí ublížit. Jen jsem slyšel ta slova. Něco mě obviňovalo… obviňovalo mě.“ vydechl vězeň. Zakryl si tvář rukama a seděl a třásl se. Mumlal a pak zmlkl.
„Slyšel jste ještě něco jiného?“
„Ano, ale nerozuměl jsem tomu. Jen kousek… jen slovo nebo dvě.“
„Nu, a co to bylo?“
„Třikrát jsem slyšel ‚kyselina‘, pak jsem slyšel dlouhý, sténavý zvuk a pak… pak jsem slyšel ‚klobouk velikosti osm‘. To jsem slyšel dvakrát.“
„Klobouk velikosti osm. Co to proboha… klobouk velikosti osm? Pokud vím, obviňující hlasy svědomí nikdy o kloboucích velikosti osm nemluvily.“ opakoval ředitel.
„Zbláznil se.“ řekl jeden z dozorců tónem, který nepřipouštěl námitky.
„Asi máte pravdu. Musel se zbláznit. Asi něco slyšel a vyděsil se. Pořád se třese. Klobouk velikosti osm! Co to proboha…“ řekl ředitel.
Poslechnout celé · 28 minDalší díl: Problém cely 13 – 3. Sedmery dveře
O textu
- Problém cely 13 – 2. Vzkazy z okna (The Problem of Cell 13, kap. III–IV (The Thinking Machine, 1907)) – Jacques Futrelle
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




