Závěrečná část nejslavnějšího případu Myslícího stroje, profesora Van Dusena, kterého vymyslel americký spisovatel Jacques Futrelle. Profesor se vsadil, že za týden uteče z cely smrti ve věznici Chisholm. Ředitel věznice už má za sebou šifrované vzkazy, zázračně se množící peníze i noční hlas, který děsí vězně o dvě patra výš. Teď se blíží poslední večer a s ním schůzka v půl deváté, kterou si profesor sám určil. Dozvíme se, jak to všechno dokázal.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli
Americký novinář a spisovatel detektivek. Proslavil ho profesor Van Dusen, zvaný Myslící stroj, který řeší nemožné záhady jen rozumem; nejslavnější je Problém cely 13 z roku 1905. Zahynul při potopení Titaniku, když pomohl své ženě do záchranného člunu.
Kapitoly
- Úvod
- Problém cely 13 – 3. Sedmery dveře
- Poslední odpoledne
- Dopis z cely třináct
- Paruka v posteli
- Večeře s artyčoky
- Kudy vede stará roura
- Polní krysy
- Třetí kousek košile
- Krysa poslem
- Mluvící roura
- Lanovka pro drobnosti
- Klobouk velikosti osm
- Pátý elektrikář
Číst celý text (4392 slov)
Problém cely 13 – 3. Sedmery dveře
V.
Když nastal pátý den uvěznění Myslícího stroje, tvářil se ředitel jako štvaná zvěř. Toužil, aby už to celé skončilo. Nemohl se ubránit pocitu, že se jeho vážený vězeň dobře baví. A jestli tomu tak bylo, Myslícího stroje smysl pro humor rozhodně neopustil. Tohoto pátého dne totiž shodil vnějšímu strážnému další plátěný vzkaz se slovy: „Už jen dva dny.“ A shodil také půldolar.
Ředitel přitom věděl, opravdu věděl, že muž v cele třináct žádné půldolary nemá. Nemohl je mít, stejně jako nemohl mít pero, inkoust a plátno. A přece je měl. Nebyla to domněnka, byla to skutečnost. A to byl jeden z důvodů, proč se ředitel tvářil jako štvaná zvěř.
Nemohl pustit z hlavy ani tu příšernou, tajuplnou věc s „kyselinou“ a „kloboukem velikosti osm“. Ta slova samozřejmě nic neznamenala. Bylo to jen blouznění pomateného vězně, kterého strach dohnal k přiznání. Jenže od té doby, co byl ve věznici Myslící stroj, se v ní dělo tolik věcí, které „nic neznamenaly“.
Šestého dne dostal ředitel lístek. Psalo se v něm, že doktor Ransome a pan Fielding přijdou do věznice Chisholm následujícího večera, ve čtvrtek. A pro případ, že profesor Van Dusen ještě neutekl – a předpokládali, že ne, protože od něj nic neslyšeli –, se s ním sejdou tam.
„Pro případ, že ještě neutekl!“ Ředitel se chmurně usmál. Utekl? To tak!
Myslící stroj ředitelovi ten den zpestřil třemi vzkazy. Byly na obvyklém plátně a týkaly se většinou schůzky ve čtvrtek v půl deváté večer, kterou si vědec domluvil, když ho zavírali.
Poslední odpoledne
Sedmého dne odpoledne šel ředitel kolem cely třináct a nahlédl dovnitř. Myslící stroj ležel na železné posteli a zřejmě lehce spal. Cela na první pohled vypadala přesně jako vždycky. Ředitel by přísahal, že od té hodiny – byly tehdy čtyři – do půl deváté večer z ní nikdo neodejde.
Cestou zpátky kolem cely uslyšel ředitel znovu pravidelný dech, přistoupil ke dveřím a nahlédl dovnitř. Neudělal by to, kdyby se Myslící stroj díval. Ale teď… inu, to bylo něco jiného.
Vysokým oknem padal paprsek světla na tvář spícího muže. Řediteli poprvé přišlo, že jeho vězeň vypadá vyčerpaně a unaveně. Vtom se Myslící stroj lehce pohnul a ředitel s pocitem viny spěchal dál chodbou. Ten večer po šesté hodině mluvil s dozorcem.
„V cele třináct je všechno v pořádku?“ zeptal se. „Ano, pane. Jenom toho moc nesnědl.“ odpověděl dozorce.
S pocitem, že splnil svou povinnost, přijal ředitel krátce po sedmé doktora Ransoma a pana Fieldinga. Chtěl jim ukázat plátěné vzkazy a vylíčit jim celý dlouhý příběh svého trápení. Ale než k tomu došlo, vešel do kanceláře strážný z té strany vězeňského dvora, která je u řeky.
„Oblouková lampa na mé straně dvora nechce svítit.“ oznámil řediteli.
„Hrome, ten člověk přináší smůlu. Od té doby, co je tady, se stalo všechno možné.“ zahřměl ředitel.
Strážný se vrátil na své stanoviště do tmy a ředitel zatelefonoval elektrárenské společnosti.
„Tady věznice Chisholm. Pošlete sem rychle tři nebo čtyři muže, ať spraví obloukovou lampu.“ řekl do telefonu.
Odpověď ho zřejmě uspokojila, protože zavěsil sluchátko a vyšel na dvůr. Zatímco doktor Ransome a pan Fielding seděli a čekali, vešel strážný od vnější brány s expresním dopisem. Doktor Ransome si náhodou všiml adresy, a když strážný odešel, prohlédl si dopis blíž.
„Propánakrále!“ zvolal.
„Co je?“ zeptal se pan Fielding.
Doktor mu mlčky podal dopis. Pan Fielding si ho pozorně prohlédl.
„Náhoda. Musí to být náhoda.“ řekl.
Dopis z cely třináct
Bylo skoro osm, když se ředitel vrátil do kanceláře. Elektrikáři přijeli na voze a teď už pracovali. Ředitel stiskl zvonek, kterým se spojoval s mužem u vnější brány ve zdi.
„Kolik elektrikářů přišlo? Čtyři? Tři dělníci v pracovních blůzách a montérkách a vedoucí? Ve fraku a cylindru? Dobrá. Dejte pozor, aby čtyři taky odešli. To je všechno.“ zeptal se do domácího telefonu.
Otočil se k doktoru Ransomovi a panu Fieldingovi. „Musíme tu být opatrní. Obzvlášť teď, když tu máme zavřené vědce.“ Řekl to hodně jízlivě.
Ředitel ledabyle zvedl expresní dopis a začal ho otvírat.
„Až to přečtu, chci vám, pánové, něco povědět o tom, jak… U všech svatých!“ zarazil se náhle, když na dopis pohlédl. Seděl s otevřenými ústy a údivem se nemohl ani pohnout.
„Co je?“ zeptal se pan Fielding.
„Expresní dopis z cely třináct. Pozvání na večeři.“ vydechl ředitel.
„Cože?“ Oba muži jako na povel vstali. Ředitel chvíli omámeně seděl a zíral na dopis, pak ostře zavolal na strážného venku na chodbě.
„Běžte dolů k cele třináct a podívejte se, jestli je ten muž uvnitř.“
Strážný šel, jak mu bylo řečeno, a doktor Ransome s panem Fieldingem si zatím prohlíželi dopis.
„Je to Van Dusenovo písmo, o tom není pochyb. Viděl jsem ho až dost.“ řekl doktor Ransome.
Právě tehdy zabzučel telefon od vnější brány a ředitel jako v polospánku zvedl sluchátko.
„Haló! Dva novináři, ano? Pusťte je dál.“ Náhle se otočil k doktorovi a panu Fieldingovi. „Vždyť ten člověk nemůže být venku. Musí být ve své cele.“
V tu chvíli se vrátil strážný.
„Pořád je ve své cele, pane. Viděl jsem ho. Leží.“ hlásil.
„No vidíte, říkal jsem vám to. Ale jak poslal ten dopis?“ řekl ředitel a zase volně vydechl.
Někdo zaklepal na ocelové dveře, které vedly z vězeňského dvora do ředitelovy kanceláře.
„To jsou ti novináři. Pusťte je dovnitř.“ nařídil ředitel strážnému. A pak oběma pánům: „Před nimi o tom nic neříkejte, jinak bych to poslouchal do smrti.“
Dveře se otevřely a vešli dva muži od vnější brány.
„Dobrý večer, pánové.“ řekl jeden. Byl to Hutchinson Hatch. Ředitel ho dobře znal.
„Tak co? Jsem tady.“ řekl ten druhý podrážděně.
Byl to Myslící stroj.
Bojovně mžoural na ředitele, který seděl s otevřenou pusou. Ředitel chvíli nevěděl, co říct. Doktor Ransome a pan Fielding žasli, ale nevěděli to, co věděl ředitel. Oni jen žasli, on byl jako ochrnutý. Novinář Hutchinson Hatch hltal celý výjev očima.
Paruka v posteli
„Jak… jak… jak jste to dokázal?“ vydechl nakonec ředitel.
„Pojďte zpátky k cele.“ řekl Myslící stroj podrážděným hlasem, který jeho vědečtí kolegové tak dobře znali.
Ředitel, pořád jako ve snách, šel napřed.
„Posviťte tam.“ nařídil Myslící stroj.
Ředitel to udělal. Cela vypadala úplně obyčejně a tam… tam na posteli ležela postava Myslícího stroje. Jistě! Tamhle byly ty žluté vlasy! Ředitel se znovu podíval na muže vedle sebe a říkal si, jestli se mu to všechno jen nezdá.
Třesoucíma se rukama odemkl dveře cely a Myslící stroj vešel dovnitř.
„Podívejte se.“ řekl.
Kopl do ocelových tyčí ve spodní části dveří cely a tři z nich se vysunuly z místa. Čtvrtá se ulomila a odkutálela se po chodbě.
„A tady taky.“ ukázal bývalý vězeň, když si stoupl na postel, aby dosáhl na malé okno. Přejel rukou přes otvor a všechny mříže vypadly.
„Co je to v posteli?“ zeptal se ředitel, který se pomalu vzpamatovával.
„Paruka. Odhrňte přikrývku.“ zněla odpověď.
Ředitel to udělal. Pod ní ležel velký svinutý kus silného lana, deset metrů nebo víc, dýka, tři pilníky, tři metry elektrického drátu, tenké, ale pevné ocelové kleště, malé kladívko s násadou a… a malá pistole.
„Jak jste to dokázal?“ otázal se ředitel.
„Vy pánové jste se mnou domluveni na večeři v půl desáté. Pojďte, nebo přijdeme pozdě.“ řekl Myslící stroj.
„Ale jak jste to dokázal?“ naléhal ředitel.
„Nikdy si nemyslete, že udržíte pod zámkem člověka, který umí používat mozek. Pojďte, přijdeme pozdě.“ řekl Myslící stroj.
VI.
Večeře s artyčoky
V bytě profesora Van Dusena seděla u večeře netrpělivá a dost mlčenlivá společnost. Hosty byli doktor Ransome, Alfred Fielding, ředitel a novinář Hutchinson Hatch. Jídlo se podávalo na minutu přesně, podle pokynů, které dal profesor Van Dusen před týdnem. Doktor Ransome shledal artyčoky výtečnými. Konečně byla večeře u konce a Myslící stroj se obrátil přímo k doktoru Ransomovi a zuřivě na něj zamžoural.
„Věříte tomu teď?“ zeptal se.
„Věřím.“ odpověděl doktor Ransome.
„Uznáváte, že to byla poctivá zkouška?“
„Uznávám.“
Spolu s ostatními, a zvlášť s ředitelem, netrpělivě čekal na vysvětlení.
„Co kdybyste nám řekl, jak…“ začal pan Fielding.
„Ano, řekněte nám jak.“ řekl ředitel.
Myslící stroj si znovu upravil brýle, několikrát si na úvod přimhouřenýma očima prohlédl posluchače a začal vyprávět. Vyprávěl to logicky od začátku. Pozornější posluchače ještě nikdo nikdy neměl.
„Podle dohody jsem měl jít do cely jen s tím, co je nutné na sebe, a do týdne z té cely odejít. Věznici Chisholm jsem nikdy předtím neviděl. Když jsem šel do cely, požádal jsem o zubní prášek, dvě desetidolarové a jednu pětidolarovou bankovku a také o vyleštění bot. I kdybyste mi ty prosby odmítli, nebylo by to nijak vážné. Ale vy jste na ně přistoupili.“ začal.
„Věděl jsem, že v cele nebude nic, o čem byste si mysleli, že by se mi mohlo hodit. Když za mnou tedy pan ředitel zamkl dveře, byl jsem na pohled bezmocný. Ledaže bych dokázal využít tři zdánlivě nevinné věci. Byly to věci, které by dostal každý vězeň odsouzený k smrti, není to tak, pane řediteli?“
„Zubní prášek a vyleštěné boty ano, ale peníze ne.“ odpověděl ředitel.
„V rukou člověka, který ji umí použít, je nebezpečná každá věc. Tu první noc jsem nedělal nic jiného, než že jsem spal a honil krysy.“ pokračoval Myslící stroj a zpražil ředitele pohledem. „Když se o té věci začalo mluvit, věděl jsem, že tu noc nic udělat nemůžu, a tak jsem navrhl až další den. Vy pánové jste si mysleli, že chci čas, abych si domluvil útěk s pomocí zvenku. To ale nebyla pravda. Věděl jsem, že se můžu spojit, s kým chci a kdy chci.“
Ředitel na něj chvíli zíral a pak dál vážně kouřil.
Kudy vede stará roura
„Druhý den ráno v šest mě probudil dozorce se snídaní. Řekl mi, že oběd je ve dvanáct a večeře v šest. Usoudil jsem, že mezitím budu skoro pořád sám. Hned po snídani jsem si tedy z okna cely prohlédl okolí. Jediný pohled mi řekl, že by bylo zbytečné pokoušet se zdolat zeď, i kdybych se rozhodl opustit celu oknem. Mým cílem totiž bylo opustit nejen celu, ale i věznici. Přes zeď bych se samozřejmě dostat mohl, ale připravit plány tímhle způsobem by mi trvalo déle. Proto jsem tu myšlenku prozatím zavrhl.“ pokračoval vědec.
„Z toho prvního pozorování jsem věděl, že na té straně věznice je řeka a že je tam také hřiště. Později mi ty domněnky potvrdil jeden z dozorců. Věděl jsem tedy jednu důležitou věc. Kdokoli se mohl v případě potřeby přiblížit k vězeňské zdi z té strany, aniž by vzbudil zvláštní pozornost. To stálo za zapamatování. Zapamatoval jsem si to.“
„Ze všeho venku mě ale nejvíc zaujal přívodní drát k obloukové lampě. Vedl jen kousek, asi metr, od okna mé cely. Věděl jsem, že se mi bude hodit, kdyby bylo nutné tu lampu vypnout.“
„Á, takže dnes večer jste ji vypnul vy?“ zeptal se ředitel.
„Když jsem se z toho okna dozvěděl všechno, co se dalo, uvažoval jsem o útěku přes samotnou věznici. Vzpomněl jsem si, jak přesně jsem se do cely dostal. Věděl jsem, že to bude jediná cesta. Mezi mnou a vnějším světem bylo sedmero dveří. A tak jsem prozatím zavrhl i útěk tudy. A skrz masivní žulové zdi cely jsem projít nemohl.“ pokračoval Myslící stroj a nevšímal si, že ho někdo přerušil.
Myslící stroj se na chvíli odmlčel a doktor Ransome si zapálil nový doutník. Několik minut bylo ticho. Pak vědecký útěkář pokračoval:
„Zatímco jsem o tom přemýšlel, přeběhla mi přes nohu krysa. To mě přivedlo na nový směr úvah. V cele bylo nejméně půl tuctu krys. Viděl jsem jejich korálkové oči. A přece jsem si nevšiml, že by nějaká vlezla pode dveřmi. Schválně jsem je vyplašil a sledoval dveře cely, jestli utečou tudy. Neutekly, ale byly pryč. Je jasné, že utekly jinudy. A jinudy znamenalo jiný otvor.“
„Hledal jsem ten otvor a našel ho. Byla to stará odpadní roura, dlouho nepoužívaná a zčásti ucpaná hlínou a prachem. Ale tudy krysy přišly. Odněkud přicházely. Odkud? Odpadní roury obvykle vedou ven z vězeňského pozemku. Tahle vedla nejspíš k řece nebo do její blízkosti. Krysy tedy musely přicházet z toho směru. Když prošly částí cesty, usoudil jsem, že prošly celou cestou. Bylo totiž krajně nepravděpodobné, že by masivní železná nebo olověná roura měla nějakou díru kromě vyústění.“
„Když dozorce přinesl oběd, řekl mi dvě důležité věci, i když o tom nevěděl. Jednak že ve věznici před sedmi lety zavedli novou kanalizaci, a jednak že řeka je jen sto metrů daleko. Pak jsem s jistotou věděl, že ta roura je součástí staré kanalizace. Věděl jsem také, že se celkově svažuje k řece. Ale končila roura ve vodě, nebo na souši?“
Polní krysy
„To byla další otázka, kterou bylo třeba rozhodnout. Rozhodl jsem ji tak, že jsem v cele chytil několik krys. Můj dozorce se divil, když mě při té práci uviděl. Prohlédl jsem jich nejméně tucet. Byly úplně suché. Prošly rourou, a co bylo nejdůležitější, nebyly to domácí krysy, ale polní. Druhý konec roury byl tedy na souši, venku za vězeňskými zdmi. Potud dobře.“
„Pak jsem věděl, že jestli mám odsud dál pracovat nerušeně, musím ředitelovu pozornost odvést jiným směrem. Víte, tím, že jste řediteli řekli, že jsem tam přišel utéct, jste zkoušku zpřísnili. Musel jsem ho totiž oklamat falešnými stopami.“
Ředitel vzhlédl se smutným výrazem v očích.
„Nejdřív bylo třeba, aby si myslel, že se snažím spojit s vámi, doktore Ransome. Napsal jsem tedy vzkaz na kousek plátna, který jsem utrhl z košile, adresoval jsem ho doktoru Ransomovi, ovázal jsem kolem něj pětidolarovou bankovku a hodil ho z okna. Věděl jsem, že ho strážný odnese řediteli, ale spíš jsem doufal, že ho ředitel pošle na adresu. Máte ten první plátěný vzkaz, pane řediteli?“
Ředitel vytáhl šifru.
„Co to sakra vlastně znamená?“ zeptal se.
„Čtěte to pozpátku, začněte od podpisu ‚T‘ a nevšímejte si rozdělení na slova.“ nařídil Myslící stroj.
Ředitel to udělal.
„T-a-k-h-l-e, takhle.“ hláskoval, chvíli to studoval a pak to s úsměvem přečetl:
„Takhle uniknout nemíním.“
„No, co tomu říkáte?“ zeptal se, pořád s úsměvem.
„Věděl jsem, že to upoutá vaši pozornost, a taky upoutalo. A kdybyste opravdu zjistil, co to je, bylo by to takové jemné pokárání.“ řekl Myslící stroj.
„Čím jste to napsal?“ zeptal se doktor Ransome, když si plátno prohlédl a podal ho panu Fieldingovi.
„Tímhle. Leštidlo na boty, navlhčené vodou, byl můj inkoust. A kovová koncovka tkaničky byla docela dobré pero.“ řekl bývalý vězeň a natáhl nohu. Měl na ní botu, kterou nosil ve vězení, jenže lesk byl pryč, načisto seškrábaný.
Ředitel vzhlédl a najednou vyprskl smíchy, napůl úlevou a napůl pobavením.
„Vy jste zázrak. Pokračujte.“ řekl obdivně.
Třetí kousek košile
„Tím jsem, jak jsem zamýšlel, vyvolal prohlídku své cely. Chtěl jsem ředitele naučit, aby moji celu prohledával. Až by pořád nic nenacházel, otrávilo by ho to a přestal by. A to se nakonec víceméně stalo.“ pokračoval Myslící stroj.
Ředitel se začervenal.
„Pak mi vzal bílou košili a dal mi vězeňskou. Byl spokojený, že ty dva kousky košile jsou všechno, co chybí. Ale zatímco prohledával moji celu, měl jsem v ústech smotaný do malé kuličky další kus té samé košile, čtvereček asi dvacet krát dvacet centimetrů.“
„Dvacet centimetrů té košile? Kde se vzal?“ zeptal se ředitel.
„Náprsenky všech tuhých bílých košil jsou trojité. Vytrhl jsem vnitřní vrstvu a nechal náprsenku jen dvojitou. Věděl jsem, že to nepoznáte. Tolik k tomu.“ zněla odpověď.
Nastala malá pauza a ředitel se se zahanbeným úsměvem díval z jednoho muže na druhého.
„Když jsem se prozatím zbavil ředitele tím, že jsem mu dal na přemýšlení něco jiného, udělal jsem první vážný krok ke svobodě. Věděl jsem skoro jistě, že roura vede někam na hřiště venku. Věděl jsem, že si tam hraje spousta chlapců. Věděl jsem, že krysy přicházejí do mé cely odtamtud. Mohl jsem se s těmihle věcmi po ruce spojit s někým venku?“ řekl profesor Van Dusen.
„Nejdřív, jak jsem viděl, byla potřeba dlouhá a docela spolehlivá nit. Tak… ale podívejte.“ Vytáhl si nohavice a ukázal, že horní části obou ponožek z jemné, pevné bavlny chybějí. „Ty jsem rozpáral. Když jsem jednou začal, nebylo to těžké. A měl jsem dobrých čtyři sta metrů nitě, na kterou jsem se mohl spolehnout.“
Krysa poslem
„Pak jsem na polovinu zbylého plátna napsal dopis tady tomuto pánovi. Dalo to dost práce, to vám povím. Vysvětlil jsem v něm svou situaci.“ Ukázal na Hutchinsona Hatche. „Věděl jsem, že mi pomůže, už kvůli tomu, jakou cenu má takový příběh pro noviny. K tomu plátěnému dopisu jsem pevně přivázal desetidolarovku, protože není jistější způsob, jak upoutat něčí pozornost. A na plátno jsem napsal: ‚Nálezce, doručte to Hutchinsonu Hatchovi, deník Daily American. Ten za tu zprávu dá dalších deset dolarů.‘“
„Pak bylo třeba dostat ten vzkaz ven na hřiště, kde by ho našel nějaký kluk. Byly dvě cesty, ale vybral jsem tu lepší. Vzal jsem jednu z krys, v jejich chytání jsem se zatím zdokonalil. K jedné noze jsem jí pevně přivázal plátno a peníze, k druhé jsem připevnil svou bavlněnou nit a pustil jsem ji do odpadní roury. Usoudil jsem, že přirozený strach toho hlodavce ho bude hnát, dokud nebude venku z roury. A tam na zemi se nejspíš zastaví a plátno s penězi okouše.“
„Od chvíle, kdy krysa zmizela v té zaprášené rouře, jsem byl neklidný. Tolik jsem riskoval. Krysa mohla překousat nit, jejíž jeden konec jsem držel. Mohly ji překousat jiné krysy. Krysa mohla vyběhnout z roury a nechat plátno a peníze tam, kde by je nikdy nikdo nenašel. Mohlo se stát tisíc dalších věcí. Tak začalo několik nervózních hodin. Krysa ale běžela tak dlouho, že mi v cele zbylo jen pár metrů nitě. Z toho jsem usoudil, že je venku z roury. Pana Hatche jsem pečlivě poučil, co má dělat, kdyby k němu vzkaz došel. Otázka byla: dojde k němu?“
„Když to bylo hotové, mohl jsem jen čekat a připravovat jiné plány pro případ, že by tenhle selhal. Otevřeně jsem se pokusil podplatit dozorce a dozvěděl jsem se od něj, že má klíče jen od dvojích ze sedmerých dveří mezi mnou a svobodou. Pak jsem udělal ještě něco, aby ředitel znervózněl. Vytáhl jsem z podpatků bot ocelové výztuhy a předstíral jsem, že řežu mříže v okně cely. Ředitel kvůli tomu ztropil pěkný povyk. Taky si zvykl třást mřížemi v okně mé cely, jestli jsou pevné. A tehdy pevné byly.“
Ředitel se znovu usmál. Přestal už žasnout.
„S tímhle jedním plánem jsem udělal všechno, co jsem mohl, a mohl jsem jen čekat, co se stane. Nemohl jsem vědět, jestli můj vzkaz někdo doručil, nebo vůbec našel, nebo jestli ho krysa nesežrala. A neodvážil jsem se stáhnout zpátky rourou tu jedinou tenkou nit, která mě spojovala s venkovním světem.“ pokračoval vědec.
„Když jsem tu noc šel spát, nespal jsem. Napjatě jsem čekal na slabé cuknutí nití, které mi mělo dát znamení, že pan Hatch vzkaz dostal. Odhaduji, že v půl čtvrté jsem to cuknutí ucítil. A žádný vězeň skutečně odsouzený k smrti nikdy nic nepřivítal srdečněji.“
Myslící stroj se odmlčel a obrátil se k novináři.
„Raději vysvětlete, co přesně jste udělal.“ řekl.
Mluvící roura
„Ten plátěný vzkaz mi přinesl malý kluk, který hrál baseball. Hned jsem v tom viděl velký příběh, a tak jsem dal klukovi dalších deset dolarů a sehnal jsem několik cívek hedvábí, nějaký motouz a svitek tenkého, ohebného drátu. Profesor ve vzkazu navrhoval, ať mi nálezce ukáže, kde přesně ho zvedl, a ať odtud začnu hledat ve dvě hodiny ráno. Jestli najdu druhý konec nitě, mám jím jemně cuknout třikrát a pak počtvrté.“ řekl pan Hatch.
„Začal jsem hledat s malou elektrickou svítilnou. Trvalo hodinu a dvacet minut, než jsem našel konec odpadní roury, napůl schovaný v plevelu. Roura byla na tom místě hodně široká, tak třicet centimetrů. Pak jsem našel konec bavlněné nitě, cukl jsem jím, jak bylo řečeno, a hned jsem dostal odpověď cuknutím.“
„Pak jsem k ní přivázal hedvábí a profesor Van Dusen ho začal tahat do své cely. Málem mi puklo srdce strachy, že se nit přetrhne. Ke konci hedvábí jsem přivázal motouz, a když ho vtáhl dovnitř, přivázal jsem drát. Pak se do roury vtáhl i ten a měli jsme pevné spojení, které krysy nemohly překousat, od ústí roury až do cely.“
Myslící stroj zvedl ruku a Hatch se zarazil.
„To všechno se dělo v naprostém tichu. Ale když jsem měl drát v ruce, nejradši bych vykřikl. Pak jsme zkusili ještě něco, na který byl pan Hatch připravený. Vyzkoušel jsem rouru jako mluvicí trubku. Ani jeden z nás neslyšel moc zřetelně, ale neodvážil jsem se mluvit nahlas, abych ve věznici nevzbudil pozornost. Nakonec jsem mu vysvětlil, co potřebuji hned. Zdálo se, že má velké potíže porozumět, když jsem žádal kyselinu dusičnou, a tak jsem několikrát opakoval slovo ‚kyselina‘.“ řekl vědec.
„Pak jsem uslyšel výkřik z jedné z cel nade mnou. Okamžitě jsem věděl, že nás někdo zaslechl, a když jsem uslyšel, že jdete, pane řediteli, předstíral jsem spánek. Kdybyste v té chvíli vešel do mé cely, celý plán útěku by tím skončil. Ale vy jste šel dál. Tehdy jsem byl nejblíž tomu, aby mě přistihli.“
Lanovka pro drobnosti
„Když jsem měl tuhle provizorní lanovku, je snadné pochopit, jak jsem dostával věci do cely a jak je nechával mizet, kdy se mi zachtělo. Prostě jsem je spustil zpátky do roury. Vy, pane řediteli, byste na spojovací drát prsty nedosáhl. Máte je moc tlusté. Moje prsty jsou, jak vidíte, delší a štíhlejší. Kromě toho jsem ústí roury hlídal krysou. Pamatujete si jak.“
„Pamatuji.“ řekl ředitel a zašklebil se. „Myslel jsem, že kdyby někoho napadlo tu díru prozkoumat, krysa by mu zchladila nadšení. Pan Hatch mi až do další noci nemohl rourou poslat nic užitečného. Jako zkoušku mi ale poslal drobné za deset dolarů. Pokračoval jsem tedy v dalších částech svého plánu. Pak jsem vymyslel způsob útěku, který jsem nakonec použil.“
„Aby se to podařilo, bylo nutné, aby si strážný na dvoře zvykl vídat mě v okně cely. Zařídil jsem to tak, že jsem mu shazoval vychloubačné plátěné vzkazy, aby ředitel pokud možno uvěřil, že se za mě s vnějším světem spojuje někdo z jeho podřízených. Celé hodiny jsem stál u okna a hleděl ven, aby mě strážný viděl, a občas jsem na něj promluvil. Tak jsem se dozvěděl, že věznice nemá vlastní elektrikáře a že je v případě poruchy odkázaná na elektrárenskou společnost.“
„Tím se mi cesta ke svobodě dokonale otevřela. Plánoval jsem, že časně večer posledního dne svého uvěznění, až bude tma, přeruším přívodní drát, který byl jen kousek od mého okna. Dosáhnu na něj drátem s kyselinou na špičce. Ta strana věznice pak bude úplně potmě, zatímco elektrikáři budou hledat poruchu. A to také přivede pana Hatche na vězeňský dvůr.“
Klobouk velikosti osm
„Než jsem se opravdu pustil do práce na svém osvobození, zbývala jen jedna věc. Domluvit s panem Hatchem naší mluvicí trubkou poslední podrobnosti. Udělal jsem to do půl hodiny poté, co pan ředitel čtvrtou noc mého uvěznění odešel z mé cely. Pan Hatch mi znovu velmi špatně rozuměl a já mu několikrát opakoval slovo ‚kyselina‘ a později slova ‚klobouk velikosti osm‘. To je moje velikost. A právě kvůli těm slovům se jeden vězeň nahoře přiznal ke svému zločinu, jak mi druhý den řekl jeden z dozorců. Ten vězeň slyšel naše hlasy, samozřejmě zkreslené, rourou, která vedla i do jeho cely. Cela přímo nade mnou nebyla obsazená, a tak to nikdo jiný neslyšel.“
„Samotná práce, vyříznout ocelové mříže z okna a ze dveří, byla s kyselinou dusičnou poměrně snadná. Dostával jsem ji rourou v tenkých lahvičkách. Ale trvalo to dlouho. Hodinu za hodinou pátého, šestého a sedmého dne se na mě strážný dole díval, jak pracuji na mřížích okna kyselinou na kousku drátu. Zubním práškem jsem bránil tomu, aby se kyselina roztékala. Při práci jsem se díval nepřítomně jinam a každou minutou se kyselina zakusovala hlouběji do kovu. Všiml jsem si, že dozorci vždycky zkoušeli dveře tak, že zatřásli horní částí, nikdy spodními tyčemi. Proto jsem přeřízl spodní tyče a nechal je viset na místě na tenkých proužcích kovu. To byl ale trochu hazard. Tudy bych se tak snadno ven dostat nemohl.“
Myslící stroj několik minut mlčky seděl.
„Myslím, že tím je všechno jasné. Body, které jsem nevysvětlil, sloužily jen k tomu, abych zmátl ředitele a dozorce. Ty věci v posteli jsem si přinesl kvůli panu Hatchovi, který chtěl příběh vylepšit. Paruka byla v mém plánu samozřejmě nutná. Expresní dopis jsem napsal a adresoval v cele plnicím perem pana Hatche. Pak jsem mu ho poslal ven a on ho dal na poštu. To je myslím všechno.“ pokračoval.
„Ale jak jste vlastně opustil vězeňský pozemek a pak přišel vnější branou do mé kanceláře?“ zeptal se ředitel.
Pátý elektrikář
„Naprosto jednoduše. Elektrický drát jsem, jak jsem řekl, přerušil kyselinou, když byl proud vypnutý. Když se proud zapnul, lampa se proto nerozsvítila. Věděl jsem, že nějakou dobu potrvá, než se zjistí, co se stalo, a než se to spraví. Když strážný šel podat hlášení vám, byl dvůr potmě. Vylezl jsem oknem – a byl to pěkně těsný průlez –, stoupl jsem si na úzkou římsu, vrátil mříže na místo a zůstal ve stínu, dokud nepřijela četa elektrikářů. Pan Hatch byl jedním z nich.“ řekl vědec.
„Když jsem ho uviděl, promluvil jsem na něj a on mi podal čepici, pracovní blůzu a montérky. Oblékl jsem si je tři metry od vás, pane řediteli, zatímco jste byl na dvoře. Později na mě pan Hatch zavolal, jako by mě považoval za dělníka, a spolu jsme vyšli branou, abychom něco vzali z vozu. Strážný u brány nás ochotně pustil ven jako dva dělníky, kteří právě vešli dovnitř. Převlékli jsme se, znovu jsme se objevili a požádali, abychom k vám směli. Viděli jsme vás. To je všechno.“
Několik minut bylo ticho. Doktor Ransome promluvil první.
„Úžasné! Naprosto ohromující.“ zvolal.
„Jak to, že pan Hatch přišel s elektrikáři?“ zeptal se pan Fielding.
„Jeho otec tu společnost vede.“ odpověděl Myslící stroj.
„Ale co kdyby venku nebyl žádný pan Hatch, který by vám pomohl?“
„Každý vězeň má venku jednoho přítele, který by mu pomohl utéct, kdyby mohl.“
„A dejme tomu… jen dejme tomu… že by tam nebyla ta stará kanalizace?“ zeptal se ředitel zvědavě.
„Byly tam ještě dvě jiné cesty ven.“ řekl Myslící stroj záhadně.
O deset minut později zazvonil telefon. Volali ředitele.
„Světlo je v pořádku, ano? Dobře. Drát přerušený vedle cely třináct? Ano, já vím. O jednoho elektrikáře víc? Cože? Dva odešli?“ zeptal se ředitel do telefonu.
Ředitel se obrátil k ostatním se zmateným výrazem.
„Pustil dovnitř jen čtyři elektrikáře, dva pustil ven a říká, že tam zbývají tři.“
„Ten přebývající jsem byl já.“ řekl Myslící stroj. „Aha. Chápu.“ řekl ředitel. A pak do telefonu: „Toho pátého pusťte. Je v pořádku.“
O textu
- Problém cely 13 – 3. Sedmery dveře (The Problem of Cell 13, kap. V–VI (The Thinking Machine, 1907)) – Jacques Futrelle
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




