Americký novinář Jacques Futrelle, který zahynul při potopení Titaniku, vymyslel profesora Van Dusena. Pro jeho chladný a bystrý rozum se mu říká Myslící stroj. Povídka Problém cely 13 vyšla roku 1905 a stala se jeho nejslavnějším případem. Tentokrát nejde o zločin, ale o sázku. Myslící stroj jednoho večera prohlásí, že rozumem se dá dostat z každé cely, a jeho přátelé ho chytí za slovo. V první části příběhu se zavřou dveře cely číslo třináct.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Jak se večer zklidnit · Ložnice pro dobrý spánek
Americký novinář a spisovatel detektivek. Proslavil ho profesor Van Dusen, zvaný Myslící stroj, který řeší nemožné záhady jen rozumem; nejslavnější je Problém cely 13 z roku 1905. Zahynul při potopení Titaniku, když pomohl své ženě do záchranného člunu.
Kapitoly
- Úvod
- Problém cely 13 – 1. Sázka
- Cela smrti ve věznici Chisholm
- Tři malé prosby
- Pevnost z žuly
- Sedmery dveře
- Kudy chodí krysy
- Krysa a vzkaz z okna
Číst celý text (3299 slov)
Problém cely 13 – 1. Sázka
I.
Augustus S. F. X. Van Dusen dostal při křtu skoro polovinu abecedy. Téměř všechna písmena, která v ní ještě zbyla, pak během své skvělé vědecké dráhy nasbíral jako tituly. A protože je získal poctivě, připojil si je na druhý konec jména. Jeho jméno i se vším, co k němu patřilo, tak tvořilo nadmíru úctyhodnou stavbu. Byl doktorem filozofie, doktorem práv, členem Královské společnosti, doktorem medicíny a doktorem zubního lékařství. Kromě toho byl ještě leccím dalším – ani on sám přesně nevěděl čím – protože jeho schopnosti ocenily různé zahraniční vysoké školy a vědecké ústavy.
Vzhledem byl stejně pozoruhodný jako jménem. Byl štíhlý, útlá ramena měl shrbená jako učenec a na hladce oholené tváři bledost člověka, který žije zavřený a vsedě. Oči měl věčně přimhouřené, a to nevlídně – jako člověk, který studuje drobnosti. Když vůbec byly za tlustými brýlemi vidět, byly to jen úzké škvírky vodnaté modři. Nejnápadnější však bylo to, co měl nad očima. Bylo to vysoké a široké čelo, skoro nepřirozeně veliké, a nad ním hustá kštice rozcuchaných žlutých vlasů. To všechno dohromady z něj dělalo zvláštní, až skoro groteskní postavu.
Profesor Van Dusen měl kdesi v dávné minulosti německé předky. Po celé generace vynikali ve vědách a on byl jejich logickým vyvrcholením, jejich mistrovským rozumem. Především a nade vše byl logik. Nejméně třicet pět let z přibližně padesáti let svého života zasvětil výhradně jedinému důkazu. Dokazoval, že dvě a dvě jsou vždycky čtyři, kromě neobvyklých případů, kdy jsou to podle okolností tři nebo pět. Pevně stál na obecné zásadě, že všechno, co někde začne, musí také někam dojít. A dokázal na zadaný problém soustředit celou duševní sílu svých předků. Mimochodem lze poznamenat, že profesor Van Dusen nosil klobouk velikosti osm, tedy opravdu hodně velký.
Široká veřejnost znala profesora Van Dusena jen matně, a to jako Myslící stroj. Tak ho nazvaly noviny v době jedné pozoruhodné šachové ukázky. Tehdy dokázal, že člověk, který šachy vůbec nezná, může silou neúprosné logiky porazit mistra, jenž studiu té hry zasvětil celý život. Myslící stroj! To ho možná vystihovalo lépe než všechny jeho čestné tituly. Trávil totiž týden za týdnem a měsíc za měsícem v ústraní své malé laboratoře. A z ní vycházely myšlenky, které ohromovaly jeho vědecké kolegy a hluboce otřásaly celým světem.
Návštěvy měl Myslící stroj jen občas. Obvykle to byli muži, kteří sami stáli vysoko ve vědě a zastavili se, aby se s ním o něčem přeli a možná se nechali přesvědčit. Dva takoví muži, doktor Charles Ransome a Alfred Fielding, k němu jednoho večera přišli probrat jakousi teorii, na které tady nezáleží.
„Taková věc je nemožná.“ prohlásil během rozhovoru důrazně doktor Ransome.
„Nic není nemožné. Rozum je pánem všech věcí. Až to věda plně uzná, udělá velký krok kupředu.“ prohlásil Myslící stroj stejně důrazně. Vždycky mluvil podrážděně.
„A co vzducholoď?“ zeptal se doktor Ransome.
„Ta vůbec není nemožná. Jednou ji někdo vynalezne. Udělal bych to sám, ale nemám čas.“ prohlásil Myslící stroj.
Doktor Ransome se shovívavě zasmál.
„Takové řeči jsem od vás už slyšel. Ale nic neznamenají. Rozum možná vládne nad hmotou, ale ještě nenašel způsob, jak to dokázat v praxi. Jsou věci, které myšlením nezmizí, nebo spíš které by nepovolily, ani kdybyste o nich přemýšlel sebevíc.“ řekl.
„Například?“ otázal se Myslící stroj.
Doktor Ransome chvíli kouřil a přemýšlel.
„Třeba vězeňské zdi. Žádný člověk se z cely nevymyslí. Kdyby to šlo, nebyli by žádní vězni.“ odpověděl.
„Člověk může použít mozek a důvtip tak, že z cely odejde. A to je totéž.“ odsekl Myslící stroj.
Doktora Ransoma to trochu pobavilo.
„Vezměme si třeba celu, kde se drží vězni odsouzení k smrti. To jsou zoufalí muži, a ze strachu by využili každou šanci k útěku. Dejme tomu, že by vás zavřeli do takové cely. Dokázal byste uprchnout?“ řekl po chvilce.
„Samozřejmě.“ prohlásil Myslící stroj.
„Mohl byste ovšem celu rozbít výbušninou. Jenže uvnitř, jako vězeň, byste nic takového neměl.“ řekl pan Fielding, který se do hovoru zapojil poprvé.
„Nic takového by tam nebylo. Mohli byste se mnou zacházet přesně jako s vězni odsouzenými k smrti, a já bych z cely odešel.“ řekl Myslící stroj.
„Jedině kdybyste tam přišel s nářadím připraveným k útěku.“ namítl doktor Ransome.
Myslící stroj se viditelně rozladil a modré oči mu zablýskaly.
„Zavřete mě do kterékoli cely v kterékoli věznici kdekoli a kdykoli, jen v tom nejnutnějším oblečení, a do týdne uteču.“ prohlásil ostře.
Doktor Ransome se v křesle se zájmem napřímil. Pan Fielding si zapálil nový doutník.
„Chcete říct, že byste se ven opravdu vymyslel?“ zeptal se doktor Ransome.
„Dostal bych se ven.“ zněla odpověď.
„Myslíte to vážně?“
„Samozřejmě, že vážně.“
Doktor Ransome a pan Fielding dlouho mlčeli.
„Byl byste ochoten to zkusit?“ zeptal se nakonec pan Fielding.
„Samozřejmě. Udělal jsem už hloupější věci, abych přesvědčil jiné lidi o méně důležitých pravdách.“ řekl profesor Van Dusen a v hlase mu zazněla trocha ironie.
Ten tón byl urážlivý a na obou stranách pod ním doutnalo něco, co se silně podobalo zlosti. Byla to samozřejmě absurdní věc, ale profesor Van Dusen opakoval, že je ochoten se o útěk pokusit, a tak bylo rozhodnuto.
Cela smrti ve věznici Chisholm
„A začne se hned.“ dodal doktor Ransome.
„Byl bych raději, kdyby se začalo zítra, protože…“ řekl Myslící stroj.
„Ne, hned. Jste zatčen, obrazně řečeno, samozřejmě. Bez varování vás zavřou do cely, nebudete mít možnost spojit se s přáteli a budou se o vás starat úplně stejně, jako by se starali o muže odsouzeného k smrti. Souhlasíte?“ řekl pan Fielding rozhodně.
„Dobrá, tedy hned.“ řekl Myslící stroj a vstal.
„Řekněme cela smrti ve věznici Chisholm.“
„Cela smrti ve věznici Chisholm.“
„A co si vezmete na sebe?“
„Co nejméně. Boty, ponožky, kalhoty a košili.“ řekl Myslící stroj.
„Necháte se samozřejmě prohledat?“
„Má se se mnou zacházet přesně tak, jak se zachází se všemi vězni. Ani víc pozornosti, ani méně.“ řekl Myslící stroj.
Bylo třeba zařídit pár přípravných věcí a získat k pokusu povolení. Všichni tři ale byli vlivní muži a všechno se uspokojivě vyřídilo telefonem. Vězeňští úředníci, kterým pokus vysvětlili jako čistě vědecký, z toho byli ovšem dost zmatení. Profesor Van Dusen měl být nejváženějším vězněm, jakého kdy hostili.
Když si Myslící stroj oblékl věci, které měl nosit ve vězení, zavolal si drobnou starou paní, která mu byla hospodyní, kuchařkou i služkou v jedné osobě.
„Marto, teď je dvacet sedm minut po deváté. Odcházím. Přesně za týden, v půl desáté večer, u mě budou tito pánové a ještě jeden, možná dva další večeřet. Pamatujte, že doktor Ransome má velice rád artyčoky.“ řekl.
Všechny tři muže odvezli do věznice Chisholm, kde už je čekal ředitel, kterého o věci zpravili telefonem. Pochopil jen tolik, že vážený profesor Van Dusen má být týden jeho vězněm, pokud ho dokáže udržet. Věděl také, že profesor nespáchal žádný zločin, ale má se s ním zacházet jako se všemi ostatními vězni.
„Prohledejte ho.“ nařídil doktor Ransome.
Myslící stroj prohledali. Nic se u něj nenašlo. Kapsy kalhot byly prázdné a bílá košile s tuhou náprsenkou žádnou kapsu neměla. Boty a ponožky mu sundali, prohlédli a zase vrátili. Doktor Ransome sledoval všechny ty přípravy a přísnou prohlídku. Viděl ubohou, skoro dětskou tělesnou slabost toho muže, jeho bezbarvou tvář a tenké bílé ruce. A skoro litoval, že se na té věci podílí.
„Jste si jistý, že to chcete udělat?“ zeptal se.
„Byl byste přesvědčen, kdybych to neudělal?“ otázal se na oplátku Myslící stroj.
„Ne.“
„Dobrá. Udělám to.“
Ten tón rozptýlil všechen soucit, který doktor Ransome cítil. Dopálil ho a doktor se rozhodl dotáhnout pokus do konce. Pro tu samolibost to bude pořádná lekce.
„Nebude se moci s nikým venku nijak spojit?“ zeptal se.
„Naprosto vyloučeno. Nedostane žádné psací potřeby.“ odpověděl ředitel.
„A vaši dozorci, ti by od něj nevyřídili žádný vzkaz?“
„Ani slovo, přímo ani nepřímo. Na to se můžete spolehnout. Ohlásí mi všechno, co by řekl, a předají mi všechno, co by jim dal.“ řekl ředitel.
„To se zdá naprosto uspokojivé.“ řekl pan Fielding, kterého ten problém upřímně zajímal.
„Kdyby samozřejmě neuspěl a požádal o propuštění, rozumíte, že ho máte pustit?“ řekl doktor Ransome.
„Rozumím.“ odpověděl ředitel.
Tři malé prosby
Myslící stroj stál a poslouchal. Neřekl nic, dokud to všechno neskončilo. Pak promluvil:
„Rád bych vznesl tři malé prosby. Můžete mi je splnit, nebo ne, jak chcete.“
„Žádné zvláštní výhody, jen aby bylo jasno.“ varoval pan Fielding.
„O žádné nežádám. Rád bych dostal trochu zubního prášku – kupte ho sami, ať vidíte, že je to opravdu zubní prášek. A rád bych dostal jednu pětidolarovou a dvě desetidolarové bankovky.“ zněla strohá odpověď.
Doktor Ransome, pan Fielding a ředitel si vyměnili udivené pohledy. Prosba o zubní prášek je nepřekvapila, ale prosba o peníze ano.
„Je tu nějaký člověk, se kterým by náš přítel přišel do styku a kterého by mohl podplatit pětadvaceti dolary?“ zeptal se doktor Ransome ředitele.
„Ani pětadvaceti stovkami.“ zněla rozhodná odpověď.
„Tak mu je dejte. Myslím, že jsou dost neškodné.“ řekl pan Fielding.
„A jaká je ta třetí prosba?“ zeptal se doktor Ransome.
„Rád bych měl vyleštěné boty.“
Znovu si vyměnili udivené pohledy. Tahle poslední prosba byla vrcholem nesmyslnosti, a tak na ni přistoupili. Když bylo všechno vyřízeno, odvedli Myslící stroj zpátky do věznice, ze které se zavázal uprchnout.
„Tady je cela třináct. Tady držíme odsouzené vrahy. Bez mého svolení ji nikdo nemůže opustit a nikdo, kdo v ní sedí, se nemůže spojit s vnějším světem. Na to dám krk. Od mé kanceláře ji dělí jen troje dveře a každý neobvyklý hluk snadno uslyším.“ řekl ředitel a zastavil se u třetích dveří ocelové chodby.
„Bude vám tahle cela stačit, pánové?“ zeptal se Myslící stroj. V hlase měl nádech ironie.
„Výborně.“ zněla odpověď.
Těžké ocelové dveře se otevřely. Ozvalo se hlasité cupitání a hemžení drobných nožek a Myslící stroj vešel do přítmí cely. Pak ředitel dveře zavřel a dvakrát zamkl.
„Co je to tam za hluk?“ zeptal se doktor Ransome skrz mříže.
„Krysy. Celé tucty.“ odpověděl Myslící stroj stroze.
Všichni tři muži mu naposledy popřáli dobrou noc a už se obraceli k odchodu, když na ně Myslící stroj zavolal:
„Kolik je přesně hodin, pane řediteli?“
„Jedenáct sedmnáct.“ odpověděl ředitel.
„Děkuji. Přesně za týden v půl deváté večer se k vám, pánové, připojím ve vaší kanceláři.“ řekl Myslící stroj.
„A když ne?“
„Žádné ‚když‘ tu není.“
II.
Pevnost z žuly
Věznice Chisholm byla veliká rozlehlá stavba ze žuly, celkem o čtyřech patrech. Stála uprostřed širokých volných pozemků. Obklopovala ji zeď z masivního zdiva, vysoká pět a půl metru. Uvnitř i zvenku byla tak hladká, že nenabízela oporu žádnému lezci, ať byl sebezručnější. Na koruně zdi byl pro větší jistotu ještě metr a půl vysoký plot z ocelových tyčí a každá končila ostrým hrotem. Ten plot sám tvořil nepřekonatelnou hranici mezi svobodou a vězením. I kdyby totiž člověk utekl z cely, zdálo se nemožné, aby se dostal přes zeď.
Dvůr byl ze všech stran budovy osm metrů široký, protože tolik měřila vzdálenost od budovy ke zdi. Ve dne sloužil k vycházkám vězňům, kterým se dostalo milosti občasné poloviční svobody. To ale neplatilo pro celu třináct. Po celý den byli na dvoře čtyři ozbrojení strážní a každý hlídal jednu stranu budovy.
V noci byl dvůr osvětlený skoro stejně jasně jako ve dne. Na každé ze čtyř stran stála velká oblouková lampa, která se tyčila nad vězeňskou zdí a strážným dávala jasný výhled. Lampy také jasně osvětlovaly hroty na koruně zdi. Dráty, které lampy napájely, vedly po zdi vězeňské budovy na izolátorech nahoru a z nejvyššího patra pak k sloupům, na kterých lampy visely.
To všechno Myslící stroj viděl a pochopil. Ven z úzkého zamřížovaného okna cely mohl vyhlédnout jen tak, že si stoupl na postel. Bylo to ráno po jeho uvěznění. Usoudil také, že někde tam za zdí teče řeka, protože slabě slyšel pravidelné bušení motorového člunu a vysoko ve vzduchu viděl říčního ptáka. Ze stejného směru se ozýval křik hrajících si chlapců a občas i plesknutí míčku o pálku. Věděl tedy, že mezi vězeňskou zdí a řekou je volné prostranství, hřiště.
Věznice Chisholm platila za naprosto bezpečnou. Nikdo z ní nikdy neutekl. Myslící stroj ze svého stanoviště na posteli viděl, co viděl, a snadno chápal proč. Stěny cely byly podle jeho odhadu postavené před dvaceti lety, a přesto byly naprosto pevné. Mříže v okně byly z nového železa a neměly na sobě ani stín rzi. A i bez mříží by bylo okno pro útěk těžké, protože bylo malé.
Myslící stroj se ale přesto nenechal odradit. Místo toho zamyšleně mžoural na velkou obloukovou lampu – teď svítilo jasné slunce – a očima sledoval drát, který od ní vedl k budově. Ten elektrický drát, usoudil, musí vést dolů po zdi budovy nedaleko od jeho cely. To se může hodit.
Cela třináct byla ve stejném patře jako kanceláře věznice – tedy ani ve sklepě, ani nahoře. Do patra s kancelářemi vedly jen čtyři schody, takže podlaha musela být jen asi metr nad zemí. Zemi přímo pod svým oknem vidět nemohl, ale viděl ji dál směrem ke zdi. Z okna by to byl snadný seskok. Výborně.
Sedmery dveře
Pak si Myslící stroj začal vybavovat, jak se do cely dostal. Nejdřív tu byla budka vnější stráže, která byla součástí zdi. Byly v ní dvě těžce zamřížované brány, obě z oceli. U bran vždycky hlídal jeden muž. Za hojného řinčení klíčů a zámků pouštěl lidi do věznice, a když dostal rozkaz, vypouštěl je ven. Ředitelova kancelář byla ve vězeňské budově. Aby se k tomu úředníkovi člověk dostal z vězeňského dvora, musel projít branou z masivní oceli, ve které bylo jen kukátko. A cestou z té vnitřní kanceláře do cely třináct, kde byl teď, se muselo projít těžkými dřevěnými dveřmi a dvojími ocelovými dveřmi do vězeňských chodeb. A pak tu vždycky byly ještě dvakrát zamčené dveře cely třináct.
Myslící stroj si tedy spočítal, že je třeba překonat sedmery dveře, než se člověk dostane z cely třináct do vnějšího světa jako svobodný muž. Na druhou stranu ho ale jen málokdo vyrušoval. V šest ráno se u dveří jeho cely objevil dozorce s vězeňskou snídaní. Přišel znovu v poledne a znovu v šest odpoledne. V devět večer přicházela obchůzka. A to bylo všechno.
„Tenhle vězeňský systém je obdivuhodně zařízený. Až se dostanu ven, budu ho muset trochu prostudovat. Neměl jsem tušení, s jakou péčí se ve věznicích postupuje.“ složil Myslící stroj v duchu poklonu.
V cele nebylo nic, opravdu vůbec nic, kromě železné postele. Ta byla sestavená tak pevně, že by ji nikdo nerozebral, leda s perlíkem nebo pilníkem. A on neměl ani jedno, ani druhé. Nebyla tam ani židle, ani stolek, ani kousek plechu nebo hrnek. Nic! Když jedl, stál u něj dozorce a pak odnesl dřevěnou lžíci a misku, které vězeň použil.
Jedna věc za druhou se Myslícímu stroji ukládala v mozku. Když zvážil poslední možnost, pustil se do prohlídky cely. Od stropu dolů po všech stěnách prohlížel kameny i maltu mezi nimi. Znovu a znovu pečlivě dupal po podlaze, ale byla betonová a naprosto pevná. Po prohlídce se posadil na kraj železné postele a dlouho byl ponořen do myšlenek. Neboť profesor Augustus S. F. X. Van Dusen, Myslící stroj, měl o čem přemýšlet.
Vyrušila ho krysa, která mu přeběhla přes nohu a pak vylekaná vlastní odvahou odběhla do tmavého kouta cely. Myslící stroj upřeně mžoural do tmy v koutě, kam krysa zmizela. Za chvíli tam v šeru rozeznal spoustu malých korálkových očí, které na něj zíraly. Napočítal šest párů, a možná jich tam bylo víc. Moc dobře neviděl.
Kudy chodí krysy
Pak si Myslící stroj ze svého místa na posteli poprvé všiml spodní části dveří své cely. Mezi ocelovou příčkou a podlahou tam byla mezera asi pět centimetrů. Nespouštěl z té mezery oči a pak náhle couvl do kouta, kde viděl ty korálkové oči. Ozvalo se hlasité cupitání drobných nožek, několikeré pištění vylekaných hlodavců a potom ticho.
Žádná z krys neutekla dveřmi, a přece v cele žádná nebyla. Musela tedy z cely vést ještě jiná cesta, ať sebemenší. Myslící stroj se po čtyřech pustil do hledání toho místa a dlouhými štíhlými prsty ohmatával tmu.
Nakonec bylo jeho hledání odměněno. Narazil na malý otvor v podlaze, v rovině s betonem. Byl dokonale kulatý a o něco větší než stříbrný dolar. Tudy krysy utekly. Strčil prsty hluboko do otvoru. Byla to zřejmě nepoužívaná odpadní roura, suchá a zaprášená.
Když se o tom přesvědčil, posadil se na hodinu zase na postel a pak malým okénkem cely znovu prohlédl okolí. Jeden z vnějších strážných stál přímo naproti, u zdi, a náhodou se díval na okno cely třináct, když se v něm objevila hlava Myslícího stroje. Vědec si ale strážného nevšiml.
Přišlo poledne a dozorce se objevil s vězeňským obědem, odpudivě prostým jídlem. Doma Myslící stroj jedl jen proto, aby žil. Tady bral bez řečí, co mu dali. Občas promluvil na dozorce, který stál venku u dveří a pozoroval ho.
„Udělaly se tu za posledních pár let nějaké úpravy?“ zeptal se.
„Nic zvláštního. Před čtyřmi lety postavili novou zeď.“ odpověděl dozorce.
„A na samotné věznici se něco dělalo?“
„Natírali dřevo zvenku a myslím, že asi před sedmi lety se zaváděla nová kanalizace.“
„Aha! Jak daleko je to tamhle k řece?“ řekl vězeň.
„Asi sto metrů. Mezi zdí a řekou mají kluci hřiště na baseball.“ Myslící stroj teď už nic dalšího neřekl. Ale když se dozorce chystal odejít, požádal o vodu.
„Mám tu velkou žízeň. Dalo by se zařídit, abyste mi tu nechal trochu vody v misce?“ vysvětlil.
„Zeptám se pana ředitele.“ odpověděl dozorce a odešel.
O půl hodiny později se vrátil s vodou v malé hliněné misce.
„Pan ředitel říká, že si tu misku můžete nechat. Ale musíte mi ji ukázat, kdykoli si o to řeknu. Když ji rozbijete, jinou už nedostanete.“ oznámil vězni.
„Děkuji. Nerozbiju ji.“ řekl Myslící stroj.
Krysa a vzkaz z okna
Dozorce šel po své práci. Na zlomek vteřiny se zdálo, že se Myslící stroj chce na něco zeptat, ale neudělal to.
O dvě hodiny později šel tentýž dozorce kolem dveří cely číslo třináct, uslyšel uvnitř nějaký hluk a zastavil se. Myslící stroj klečel po čtyřech v koutě cely a z toho kouta se ozývalo několikeré vylekané pištění. Dozorce se se zájmem díval.
„Á, mám tě.“ uslyšel vězně. „Co máte?“ zeptal se dozorce ostře.
„Jednu z těch krys. Vidíte?“ zněla odpověď. A mezi vědcovými dlouhými prsty uviděl dozorce, jak se zmítá malá šedá krysa. Vězeň ji přinesl na světlo a zblízka si ji prohlédl. „Je to vodní krysa.“ řekl.
„To nemáte nic lepšího na práci než chytat krysy?“ zeptal se dozorce.
„Je ostuda, že tu vůbec jsou. Odneste ji pryč. Tam, odkud přišla, jich je ještě celé tucty.“ zněla podrážděná odpověď.
Dozorce vzal kroutící se a svíjející zvířátko a odnesl je. Později o té příhodě podal hlášení řediteli, který se jen usmál.
Ještě později odpoledne vzhlédl vnější ozbrojený strážný na té straně věznice, kde byla cela třináct, znovu k oknu a uviděl, jak se vězeň dívá ven. Uviděl, jak se k zamřížovanému oknu zvedla ruka, a pak se něco bílého sneslo na zem, přímo pod okno cely třináct. Byl to malý svitek plátna, zřejmě z bílé košiloviny, a kolem něj byla ovázaná pětidolarová bankovka. Strážný se znovu podíval k oknu, ale tvář už zmizela.
S chmurným úsměvem odnesl strážný malý svitek plátna i s pětidolarovou bankovkou do ředitelovy kanceláře. Tam spolu rozluštili něco, co na něm bylo napsáno jakýmsi podivným inkoustem, často rozmazaným. Zvenku stálo:
„Nálezce, doručte to prosím doktoru Charlesi Ransomovi.“
„Aha. Plán útěku číslo jedna se nevydařil.“ řekl ředitel se smíchem. A pak ho ještě něco napadlo: „Ale proč to adresoval doktoru Ransomovi?“
„A kde vzal pero a inkoust, aby to napsal?“ zeptal se strážný.
Ředitel se podíval na strážného a strážný se podíval na ředitele. Pro tu záhadu nebylo žádné zjevné řešení. Ředitel písmo pozorně studoval a pak zavrtěl hlavou.
„Nu, podíváme se, co chtěl doktoru Ransomovi říct.“ řekl nakonec, stále zmatený, a rozvinul vnitřní kousek plátna.
„No tohle… co… co tomu říkáte?“ zeptal se ohromeně.
Strážný vzal kousek plátna a přečetl:
„Mín íme ntuo nkin uelhk a. T.“
Poslechnout celé · 30 minDalší díl: Problém cely 13 – 2. Vzkazy z okna
O textu
- Problém cely 13 – 1. Sázka (The Problem of Cell 13, kap. I–II (The Thinking Machine, 1907)) – Jacques Futrelle
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




