Tuto povídku napsal americký spisovatel Edgar Allan Poe a vyšla na jaře roku 1841. Bývá označována za vůbec první detektivku. Poprvé v ní vystupuje pařížský samotář Auguste Dupin, který řeší záhady jen silou úvahy. Vypravuje jeho přítel a tato první část končí ve chvíli, kdy Dupin čeká návštěvu, která mu má prozradit celé tajemství.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout
Americký básník a povídkář, mistr tajemna a hrůzy. Povídkou Vraždy v ulici Morgue z roku 1841 vymyslel detektivku: jeho C. Auguste Dupin řeší případy čistou logikou a stal se vzorem pro Sherlocka Holmese. Zlatý brouk, příběh o šifře a pirátském pokladu, mu přinesl největší úspěch za života.
Kapitoly
- Úvod
- Zamčený pokoj
- Dupin a starý dům
- Švec, který chtěl hrát krále
- Od dlažby ke hvězdám
- Zpráva v novinách
- Výpovědi svědků
- Zamčené dveře, úzké komíny
- Dupin se nabízí
- Dům v ulici Morgue
Číst celý text (5482 slov)
Zamčený pokoj
Jakou píseň zpívaly Sirény nebo jaké jméno přijal Achilles, když se skrýval mezi ženami, to jsou sice záhadné otázky, ale ani ty nejsou docela mimo dosah dohadů. Tak napsal sir Thomas Browne.
Duševní schopnosti, o nichž se mluví jako o analytických, se samy dají rozebrat jen málo. Poznáváme je pouze podle jejich účinků. Mimo jiné víme, že tomu, kdo je má v neobyčejné míře, přinášejí vždycky tu nejživější radost. Jako se silák těší ze své tělesné síly a libuje si ve cvičení, při kterém pracují jeho svaly, tak se analytik raduje z té duševní činnosti, která rozplétá. Těší ho i ta nejobyčejnější zaměstnání, při nichž může svůj talent uplatnit. Má rád hádanky, slovní hříčky i hieroglyfy. Při jejich luštění projevuje takový důvtip, že se běžnému chápání zdá až nadpřirozený. Jeho výsledky, k nimž dospívá samou duší a podstatou metody, vypadají ve skutečnosti docela jako vnuknutí.
Schopnost řešit úlohy se možná velmi posiluje studiem matematiky, a zvláště její nejvyšší větve. Té se neprávem, jen pro její zpětné postupy, říká analýza, jako by byla tou jedinou pravou analýzou. Počítat však samo o sobě ještě neznamená analyzovat. Šachista například počítá, ale o analýzu se nepokouší. Z toho plyne, že se o vlivu šachu na myšlení obecně soudí mylně. Nepíšu teď žádné pojednání. Jen předesílám trochu zvláštnímu vyprávění několik dost nahodilých postřehů. Využiji proto příležitosti a tvrdím, že vyšší schopnosti uvažujícího rozumu zaměstnává opravdověji a užitečněji nenápadná hra v dámu než všechna ta propracovaná lehkovážnost šachu. V šachu mají figury různé a podivné tahy a různou, proměnlivou hodnotu. A to, co je jen složité, se tu mylně pokládá za hluboké, což je ostatně častý omyl. Velmi silně se tu zapojuje pozornost. Když na okamžik povolí, hráč přehlédne tah a následkem je ztráta nebo porážka. Možných tahů je mnoho a jsou spletité, takže i takových přehlédnutí přibývá. A v devíti případech z deseti vítězí hráč soustředěnější, ne bystřejší. V dámě je to naopak. Tahy jsou jednoduché a mají jen málo obměn, takže nepozornost hrozí méně. Pouhá pozornost tu zůstává poměrně nevyužitá, a co kdo získá, získá bystřejším úsudkem. Abychom nemluvili tak obecně, představme si partii, kde na desce zbyly jen čtyři dámy a kde se samozřejmě žádné přehlédnutí čekat nedá. Je zřejmé, že pokud jsou hráči zhruba vyrovnaní, rozhodne tu o vítězství jen nějaký výjimečný tah, plod silného duševního úsilí. Analytik je zbaven obvyklých prostředků, a tak se vžije do myšlení soupeře a ztotožní se s ním. Nezřídka pak jedním pohledem uvidí jediný způsob, někdy až směšně prostý, jak ho svést k chybě nebo ho přimět, aby se ve spěchu přepočítal.
Karetní hra whist je odedávna známá tím, jak působí na takzvanou počtářskou schopnost. A je známo, že lidé nejvyššího rozumu v ní nacházeli zdánlivě nevysvětlitelné potěšení, zatímco šachy odmítali jako lehkovážnost. Žádná podobná hra nepochybně nezaměstnává schopnost analýzy tolik jako whist. Nejlepší šachista křesťanského světa nemusí být víc než nejlepší šachista. Kdo však vyniká ve whistu, ten má předpoklady uspět ve všech důležitějších podnicích, kde zápasí rozum s rozumem. Když říkám, že vyniká, myslím tím takovou dokonalost ve hře, která zahrnuje porozumění všem zdrojům, z nichž se dá získat poctivá výhoda. Těch zdrojů je mnoho a jsou rozmanité. Často leží v hlubinách myšlení, kam běžný rozum vůbec nedosáhne. Pozorně sledovat znamená zřetelně si pamatovat. Potud si soustředěný šachista povede ve whistu docela dobře. A pravidla z Hoylovy příručky, založená na pouhém mechanismu hry, jsou srozumitelná každému. Dobrá paměť a hra „podle knihy“ se proto obvykle považují za celé umění dobré hry. Ale schopnost analytika se ukazuje právě ve věcech, které leží za hranicí pouhých pravidel. Mlčky si leccos všimne a leccos vyvodí. Jeho spoluhráči možná také. Rozdíl v tom, kolik se kdo dozví, však nespočívá ani tak ve správnosti závěrů, jako v kvalitě pozorování. Nutné je vědět, co pozorovat. Náš hráč se ničím neomezuje. A ačkoli mu jde o hru, neodmítá ani závěry z věcí, které se hry netýkají. Zkoumá tvář svého partnera a pečlivě ji srovnává s tvářemi obou soupeřů. Všímá si, jak si kdo v ruce řadí karty. Často spočítá trumf po trumfu a vysokou kartu po vysoké kartě podle pohledů, které na ně jejich majitelé vrhají. Během hry sleduje každou změnu ve tvářích a z rozdílů ve výrazu jistoty, překvapení, vítězství nebo zklamání si skládá zásobu poznatků. Podle toho, jak hráč shrnuje štych, pozná, jestli v té barvě může vzít ještě další. Podle toho, jak je karta hozena na stůl, pozná, kdy jde jen o léčku. Náhodné nebo neuvážené slovo. Nechtěně upuštěná nebo obrácená karta a úzkost nebo lhostejnost, s jakou ji hráč zakrývá. Počítání štychů a pořadí, v jakém je kdo skládá. Rozpaky, váhání, dychtivost nebo chvění. To všechno jeho zdánlivě vrozenému vnímání napovídá, jak se věci doopravdy mají. Po dvou třech kolech už přesně ví, co má kdo v ruce. Od té chvíle vynáší karty s takovou jistotou, jako by ostatní hráči měli své karty otočené lícem nahoru.
Schopnost analýzy se nemá zaměňovat s pouhou vynalézavostí. Analytik je nutně vynalézavý, ale vynalézavý člověk často není schopen analýzy vůbec. Schopnosti konstruovat a kombinovat, jíž se vynalézavost obvykle projevuje, přisoudili frenologové, podle mne mylně, zvláštní orgán v mozku, protože ji považují za vrozenou. Tak často se ale objevuje u lidí, jejichž rozum jinak hraničí s prostoduchostí, že si toho obecně povšimli i spisovatelé zabývající se mravy. Mezi vynalézavostí a analytickou schopností je rozdíl mnohem větší než mezi fantazií a obrazotvorností, ale je to rozdíl velmi podobné povahy. Ukáže se totiž, že vynalézaví lidé mají vždycky fantazii, a lidé s opravdovou obrazotvorností jsou vždycky zároveň analytici.
Příběh, který následuje, se čtenáři bude zdát jako jakýsi komentář k tomu, co jsem právě vyslovil.
Dupin a starý dům
Na jaře a po část léta roku 1800 a tolik jsem bydlel v Paříži a seznámil jsem se tam s jistým panem C. Augustem Dupinem. Tento mladý muž pocházel z výborné, ba proslulé rodiny. Řada nešťastných událostí ho však přivedla do takové chudoby, že pod její tíhou ztratil všechnu energii. Přestal se ve světě snažit a přestal se starat o to, aby znovu nabyl jmění. Díky ohleduplnosti věřitelů mu zůstal malý zbytek otcovského dědictví. Z výnosu tohoto zbytku si při přísné šetrnosti dokázal opatřit, co k životu potřeboval, a o zbytečnosti se nestaral. Jediným jeho přepychem byly knihy, a ty se v Paříži dají sehnat snadno.
Poprvé jsme se setkali v jedné nenápadné knihovně v ulici Montmartre. Oba jsme tam náhodou hledali tutéž velmi vzácnou a velmi pozoruhodnou knihu, a to nás sblížilo. Vídali jsme se pak znovu a znovu. Velmi mě zaujala drobná rodinná historie, kterou mi vylíčil se vší tou upřímností, jakou si Francouz dopřává, kdykoli mluví sám o sobě. Užasl jsem také nad tím, kolik toho přečetl. A především mi divoký zápal a živá svěžest jeho obrazotvornosti rozněcovaly duši. Hledal jsem tehdy v Paříži jisté věci a cítil jsem, že společnost takového muže by pro mě byla nedocenitelným pokladem. Ten pocit jsem mu otevřeně svěřil. Nakonec jsme se dohodli, že po dobu mého pobytu ve městě budeme bydlet spolu. Moje poměry byly o něco méně stísněné než jeho, a tak mi dovolil, abych na své náklady pronajal a zařídil dům. Zařídil jsem ho ve stylu, který odpovídal trochu fantastické zachmuřenosti naší společné povahy. Byl to starý, zvláštní dům, rozhlodaný časem, dlouho opuštěný kvůli nějakým pověrám, po kterých jsme se nepídili. Chýlil se k pádu v odlehlé a pusté části předměstí Saint-Germain.
Kdyby svět věděl, jak jsme na tom místě žili, pokládal by nás za blázny, i když snad za blázny neškodné. Naše odloučení bylo dokonalé. Nepřijímali jsme žádné návštěvy. Místo našeho útočiště jsem pečlivě tajil i před svými dřívějšími známými. A Dupin už mnoho let nikoho v Paříži neznal a nikdo neznal jeho. Žili jsme jen sami pro sebe.
Můj přítel měl rozmar, jak jinak to nazvat, že byl zamilovaný do noci pro ni samu. A do tohoto podivínství, stejně jako do všech jeho ostatních, jsem se tiše vpravil a jeho divokým choutkám jsem se oddal docela bez výhrad. Ta temná bohyně s námi sama přebývat nechtěla pořád, ale její přítomnost jsme dokázali napodobit. S prvním svítáním jsme zavřeli všechny okenice našeho starého domu a zapálili pár silně navoněných svící, které vydávaly jen to nejbledší a nejslabší světlo. Při něm jsme se pak oddávali snění: četli jsme, psali nebo rozmlouvali, dokud nás hodiny neupozornily, že přichází opravdová tma. Pak jsme vycházeli zavěšeni do sebe do ulic. Pokračovali jsme v hovorech toho dne nebo jsme se toulali široko daleko až do pozdních hodin. V divokých světlech a stínech lidnatého města jsme hledali to nekonečné duševní vzrušení, jaké může dát tiché pozorování.
V takových chvílích jsem nemohl nevidět a neobdivovat zvláštní analytickou schopnost Dupinovu, ačkoli jsem to při jeho bohaté obrazotvornosti mohl čekat. Zdálo se také, že ji s dychtivou radostí uplatňuje, i když ne zrovna předvádí, a netajil se tím, jaké potěšení mu to přináší. S tichým uchechtnutím se mi chlubil, že většina lidí má pro něj na prsou okénko. A takové výroky obvykle doložil přímými a velmi překvapivými důkazy, jak důvěrně zná i to, co se odehrává ve mně. Jeho chování v těch chvílích bylo chladné a nepřítomné. Oči měl bez výrazu a hlas, jinak sytý tenor, mu vystoupal do vysokých tónů. Zněl by podrážděně, nebýt toho, jak rozvážně a naprosto zřetelně vyslovoval. Když jsem ho v takových náladách pozoroval, často jsem v duchu přemýšlel o staré filozofii dvojí duše. A bavil jsem se představou dvojího Dupina, jednoho tvořivého a druhého rozkládajícího.
Z toho, co jsem právě řekl, ať si nikdo nemyslí, že líčím nějaké tajemství nebo že píšu romantický příběh. To, co jsem na tom Francouzovi popsal, bylo jen důsledkem vzrušeného, nebo snad chorobného rozumu. Jakou povahu jeho poznámky v těch chvílích měly, nejlépe ukáže příklad.
Švec, který chtěl hrát krále
Jednou v noci jsme se procházeli dlouhou špinavou ulicí v blízkosti Palais Royal. Oba jsme byli zjevně zabráni do myšlenek a nejméně čtvrt hodiny ani jeden z nás nepromluvil. Najednou Dupin vyhrkl tato slova:
„Je to hrozně malý chlapík, to je pravda, a víc by se hodil pro divadlo Variétés.“
„O tom není pochyb.“ Odpověděl jsem bezděčně. Byl jsem tak zabraný do myšlenek, že jsem si zprvu vůbec nevšiml, jak neobyčejně se Dupin trefil do mých úvah. Hned nato jsem se vzpamatoval a hluboce jsem užasl.
„Dupine, tomuhle nerozumím. Řeknu vám bez váhání, že jsem ohromen a sotva věřím vlastním smyslům. Jak je možné, že jste věděl, že myslím na…?“ Řekl jsem to vážně. Tady jsem se odmlčel, abych si byl naprosto jistý, že opravdu ví, na koho myslím.
„…na Chantillyho. Proč se zarážíte? Říkal jste si v duchu, že se pro tragédii nehodí, protože je tak malé postavy.“
Přesně o tom jsem uvažoval. Chantilly byl kdysi švec v ulici Saint-Denis. Pak ho posedlo divadlo a pokusil se hrát perského krále Xerxa v Crébillonově stejnojmenné tragédii. Za svou snahu se stal terčem posměšných veršů, o kterých se všude mluvilo.
„Proboha, povězte mi, jakou metodou, je-li tu vůbec nějaká metoda, jste mi v tomhle dokázal nahlédnout do duše!“ Tak jsem zvolal. Ve skutečnosti jsem byl překvapen ještě víc, než jsem byl ochoten dát najevo.
„To ten prodavač ovoce vás přivedl k závěru, že ten spravovač podrážek není dost vysoký na Xerxa a všechny podobné role.“ Tak odpověděl můj přítel.
„Prodavač ovoce? Vy mě udivujete. Žádného prodavače ovoce neznám.“
„Ten muž, co do vás vrazil, když jsme vcházeli do téhle ulice. Mohlo to být tak před čtvrt hodinou.“
Teď jsem si vzpomněl, že do mě opravdu nějaký prodavač ovoce s velkým košem jablek na hlavě nechtěně vrazil a málem mě porazil, když jsme přecházeli z ulice C. do té, kde jsme právě stáli. Co to ale mělo společného s Chantillym, jsem nemohl za nic na světě pochopit.
V Dupinovi nebylo ani zrnko šarlatánství. „Vysvětlím vám to. A abyste všechno jasně pochopil, projdeme nejdřív pozpátku běh vašich myšlenek od chvíle, kdy jsem na vás promluvil, až k té srážce s oním prodavačem ovoce. Hlavní články toho řetězu jdou takto: Chantilly, Orion, doktor Nichols, Epikúros, stereotomie, dlažební kostky, prodavač ovoce.“
Málokdo se někdy v životě nebavil tím, že zpětně sledoval kroky, jimiž jeho mysl dospěla k určitému závěru. Bývá to velmi zajímavé zaměstnání. Kdo to zkouší poprvé, žasne, jak nesmírná vzdálenost a jaká nesouvislost se zdá být mezi výchozím bodem a cílem. Jak velký tedy musel být můj úžas, když jsem slyšel, co ten Francouz právě řekl, a když jsem musel uznat, že řekl pravdu. Pokračoval:
„Těsně předtím, než jsme opustili ulici C., jsme mluvili o koních, pokud si dobře vzpomínám. To bylo poslední téma našeho hovoru. Když jsme přecházeli do této ulice, rychle se kolem nás protáhl prodavač ovoce s velkým košem na hlavě. Strčil vás na hromadu dlažebních kostek, složených na místě, kde se opravuje vozovka. Šlápl jste na jeden uvolněný kámen, uklouzl, mírně si podvrtl kotník, vypadal jste rozmrzele nebo zamračeně a zabručel pár slov. Otočil jste se po té hromadě a pak jste mlčky šel dál. Nijak zvlášť jsem nedával pozor, co děláte. Ale pozorování se pro mě poslední dobou stalo jakousi nutností.
Od dlažby ke hvězdám
„Upíral jste oči k zemi a mrzutě jste pokukoval po dírách a vyjetých kolejích v dlažbě, takže jsem viděl, že na kameny pořád myslíte. Tak jsme došli až k malé uličce, které se říká Lamartinova a kterou na zkoušku vydláždili kameny, jež do sebe přesně zapadají a jsou spojené. Tady se vám tvář rozjasnila. Viděl jsem, jak se vám pohnuly rty, a nemohl jsem pochybovat, že jste si zamumlal slovo stereotomie, tedy umění přesně tesat kámen. Tak se tomuhle druhu dlažby dost strojeně říká. Věděl jsem, že nemůžete říct stereotomie, aniž byste si vzpomněl na atomy, a tím na učení Epikúrovo. Když jsme o tom nedávno mluvili, zmínil jsem se vám o jedné podivuhodné věci, které si přitom skoro nikdo nevšiml. Mlhavé dohady toho vznešeného Řeka se potvrdily v nové teorii o vzniku světů z mlhovin. Cítil jsem proto, že se nemůžete ubránit a pohlédnete vzhůru k velké mlhovině v Orionu. A rozhodně jsem čekal, že to uděláte. Opravdu jste vzhlédl. A teď jsem si byl jistý, že jsem správně sledoval vaše kroky. Ve včerejším čísle novin Musée však vyšel ten jedovatý útok na Chantillyho. Satirik se v něm hanebně vysmíval tomu, jak si švec změnil jméno, když se dal k divadlu. A citoval přitom latinský verš, o kterém jsme spolu často mluvili. Mám na mysli verš, který česky zní:
První písmeno ztratilo svůj dávný zvuk.
„Říkal jsem vám, že se to týká Orionu, kterému se dřív říkalo Urion. A podle jistých štiplavých poznámek, které s tím výkladem souvisely, jsem věděl, že jste na to nemohl zapomenout. Bylo tedy jasné, že si ty dvě myšlenky, Orion a Chantilly, nutně spojíte. Že jste si je spojil, jsem poznal podle úsměvu, který vám přelétl po rtech. Myslel jste na to, jak toho ubohého ševce rozcupovali. Až dosud jste šel shrbeně. Ale teď jsem viděl, jak jste se napřímil do celé své výšky. Tím jsem si byl jistý, že přemýšlíte o Chantillyho malé postavě. V tu chvíli jsem vás v úvahách přerušil a poznamenal jsem, že když je ten Chantilly opravdu tak malý chlapík, víc by se hodil pro divadlo Variétés.“
Zpráva v novinách
Nedlouho poté jsme si prohlíželi večerní vydání soudních novin Gazette des Tribunaux, když naši pozornost upoutaly tyto odstavce.
„Neobyčejné vraždy. Dnes ráno kolem třetí hodiny vytrhla obyvatele čtvrti Saint-Roch ze spánku řada strašlivých výkřiků. Ozývaly se zřejmě ze čtvrtého patra domu v ulici Morgue, v němž, jak známo, bydlela jen jistá paní L’Espanaye se svou dcerou, slečnou Camille L’Espanaye. Nejdřív se tam marně pokoušeli dostat obvyklým způsobem a ztratili tím chvíli. Pak vrata vypáčili páčidlem a dovnitř vešlo osm nebo deset sousedů v doprovodu dvou četníků. Výkřiky mezitím ustaly. Když však lidé vyběhli do prvního patra, rozeznali dva nebo více drsných hlasů, které se rozzlobeně přely a zdálo se, že vycházejí z horní části domu. Když doběhli do druhého patra, utichly i tyto zvuky a všude bylo naprosté ticho. Skupina se rozdělila a spěchala z pokoje do pokoje. Velký zadní pokoj ve čtvrtém patře byl zamčený a klíč byl uvnitř, takže dveře vylomili. Tam se jim naskytl pohled, který všechny přítomné naplnil hrůzou i úžasem.
„V pokoji byl nejdivočejší nepořádek. Nábytek byl rozbitý a rozházený na všechny strany. Stála tam jen jedna postel. Matraci z ní někdo strhl a pohodil doprostřed podlahy. Na židli ležela břitva se stopami krve. Na ohništi leželo několik dlouhých silných pramenů šedivých lidských vlasů, které vypadaly, jako by je někdo vytrhl i s kořínky. Na podlaze našli čtyři zlaté napoleondory, náušnici s topazem, tři velké stříbrné lžíce, tři menší z alpaky a dva pytlíky, v nichž bylo skoro čtyři tisíce franků ve zlatě. Zásuvky prádelníku, který stál v rohu, byly otevřené a zjevně prohledané, i když v nich ještě zůstala spousta věcí. Pod matrací, ne pod postelí, našli malou železnou pokladnu. Byla otevřená a klíč byl ještě v zámku. Nebylo v ní nic než pár starých dopisů a jiné nedůležité papíry.
„Po paní L’Espanaye tu nebylo ani stopy. V krbu si ale všimli neobvyklého množství sazí, a tak prohledali komín. A z komína, hrozné je to vyprávět, vytáhli tělo dcery. Bylo tam vtlačené hlavou dolů hodný kus nahoru do úzkého průduchu. Mělo mnoho odřenin, nepochybně od toho, jak prudce ho do komína vecpali a pak zase vyprošťovali. Na krku byly tmavé modřiny a otisky prstů, jako by nebožku někdo uškrtil.
„Skupina pak důkladně prohledala celý dům, ale nic dalšího nenašla. Nakonec došli na malý dlážděný dvorek za domem. Tam ležela mrtvá stará paní. Měla těžká zranění, hlavně na krku, a byla tak strašlivě zbitá, že by ji sotva kdo poznal.
„K této hrůzné záhadě zatím podle našeho mínění neexistuje nejmenší vodítko.“
Noviny z dalšího dne přinesly ještě tyto podrobnosti.
Výpovědi svědků
„Tragédie v ulici Morgue. V souvislosti s touto nanejvýš neobyčejnou a děsivou aférou bylo vyslechnuto mnoho lidí. Nevyšlo však najevo vůbec nic, co by na věc vrhlo světlo. Uvádíme níže všechny podstatné výpovědi.
„Pauline Dubourg, pradlena, vypovídá, že obě zesnulé znala tři roky a celou tu dobu pro ně prala. Stará paní a její dcera spolu zřejmě dobře vycházely a měly se velmi rády. Platily výborně. O tom, jak a z čeho žily, nemohla nic říct. Myslí si, že paní L. se živila věštěním. Proslýchalo se, že má našetřené peníze. Když si přicházela pro prádlo nebo ho nosila zpátky, nikdy v domě nikoho nepotkala. Je si jistá, že žádnou služebnou neměly. V celém domě kromě čtvrtého patra zřejmě nebyl žádný nábytek.
„Pierre Moreau, trafikant, vypovídá, že paní L’Espanaye skoro čtyři roky prodával trochu tabáku ke kouření i ke šňupání. Narodil se v sousedství a vždycky tam bydlel. Zesnulá a její dcera bydlely v domě, kde našli jejich těla, přes šest let. Dřív tam bydlel klenotník, který horní pokoje pronajímal různým lidem. Dům patřil paní L. Nelíbilo se jí, jak nájemník s domem zachází, a tak se do něj nastěhovala sama a odmítla pronajímat jakoukoli jeho část. Stará paní byla už trochu dětinská. Svědek viděl dceru za těch šest let asi pětkrát nebo šestkrát. Obě žily velmi uzavřeně a proslýchalo se, že mají peníze. Mezi sousedy slyšel, že paní L. věští, ale nevěřil tomu. Nikdy neviděl, že by do domu vcházel někdo jiný než stará paní a její dcera, jednou dvakrát posluha a asi osmkrát nebo desetkrát lékař.
„Mnoho dalších lidí ze sousedství vypovídalo podobně. O nikom se neříkalo, že by do domu chodil. Nevědělo se, jestli paní L. a její dcera mají nějaké žijící příbuzné. Okenice předních oken se otevíraly jen zřídka. Zadní okenice byly vždycky zavřené, kromě velkého zadního pokoje ve čtvrtém patře. Dům byl dobrý a nebyl moc starý.
„Isidore Musèt, četník, vypovídá, že ho k domu zavolali kolem třetí hodiny ráno a u vrat našel asi dvacet nebo třicet lidí, kteří se snažili dostat dovnitř. Nakonec vrata vypáčil bajonetem, ne páčidlem. Neměl s tím velké potíže, protože to byla dvoukřídlá vrata a nebyla zajištěná závorou ani dole, ani nahoře. Výkřiky trvaly, dokud vrata nevypáčili, a pak najednou ustaly. Zdálo se, že je to křik nějakého člověka, nebo lidí, ve velkých bolestech. Výkřiky byly hlasité a protahované, ne krátké a rychlé. Svědek šel po schodech první. Když došel do prvního patra, slyšel dva hlasy, které se hlasitě a rozzlobeně přely. Jeden byl drsný, druhý mnohem pronikavější a velmi zvláštní. Z prvního hlasu, který patřil Francouzovi, rozeznal několik slov. Je si jistý, že to nebyl ženský hlas. Rozeznal slova sacré a diable, tedy francouzské kletby. Pronikavý hlas patřil cizinci. Nemohl s jistotou říct, jestli to byl hlas muže, nebo ženy. Nerozuměl, co říká, ale myslí si, že jazyk byl španělský. Stav pokoje a těl popsal tento svědek tak, jak jsme je včera popsali my.
„Henri Duval, soused, povoláním stříbrník, vypovídá, že byl mezi těmi, kdo vešli do domu první. Celkově potvrzuje Musètovu výpověď. Jakmile se dostali dovnitř, zase za sebou zavřeli, aby nepustili dav, který se i přes pozdní hodinu rychle shromažďoval. Pronikavý hlas byl podle tohoto svědka hlas Itala. Byl si jistý, že to nebyl Francouz. Nemohl s jistotou říct, že to byl mužský hlas. Mohl to být i ženský. Italsky neumí. Slova nerozeznal, ale podle tónu byl přesvědčen, že mluvil Ital. Paní L. a její dceru znal. S oběma často mluvil. Je si jistý, že pronikavý hlas nepatřil ani jedné ze zesnulých.
„Odenheimer, hostinský. Tento svědek se k výpovědi přihlásil sám. Francouzsky neumí, a tak byl vyslechnut přes tlumočníka. Pochází z Amsterodamu. V době výkřiků šel kolem domu. Trvaly několik minut, snad deset. Byly dlouhé a hlasité, strašné a děsivé. Byl mezi těmi, kdo vešli do domu. Potvrdil dřívější výpovědi ve všem kromě jednoho. Byl si jistý, že pronikavý hlas patřil muži, a to Francouzovi. Slova nerozeznal. Byla hlasitá a rychlá, nepravidelná a zněla zřejmě strachem i hněvem. Hlas byl chraplavý, víc chraplavý než pronikavý. Pronikavým by ho nenazval. Drsný hlas opakovaně říkal sacré a diable a jednou mon Dieu, tedy můj Bože.
„Jules Mignaud, bankéř z firmy Mignaud a synové v ulici Deloraine. Je starší z Mignaudů. Paní L’Espanaye měla jisté jmění. Na jaře roku, který uvedl, tedy před osmi lety, si u jeho banky otevřela účet. Často ukládala malé částky. Nikdy nic nevybrala, až třetí den před svou smrtí si osobně vyzvedla čtyři tisíce franků. Částka byla vyplacena ve zlatě a s penězi šel k ní domů úředník.
„Adolphe Le Bon, úředník firmy Mignaud a synové, vypovídá, že toho dne kolem poledne doprovodil paní L’Espanaye domů se čtyřmi tisíci franky, uloženými ve dvou pytlících. Když se otevřely dveře, objevila se slečna L. a vzala mu z rukou jeden pytlík, zatímco stará paní mu odebrala druhý. Pak se uklonil a odešel. V tu chvíli na ulici nikoho neviděl. Je to postranní ulice, velmi opuštěná.
„William Bird, krejčí, vypovídá, že byl mezi těmi, kdo vešli do domu. Je Angličan. V Paříži žije dva roky. Byl mezi prvními, kdo vystoupali po schodech. Slyšel hádající se hlasy. Drsný hlas patřil Francouzovi. Rozeznal několik slov, ale teď si všechna nepamatuje. Zřetelně slyšel sacré a mon Dieu. V tu chvíli se ozval zvuk, jako by zápasilo několik lidí, šoupání a strkanice. Pronikavý hlas byl velmi hlasitý, hlasitější než ten drsný. Je si jistý, že to nebyl hlas Angličana. Zdálo se mu, že je to hlas Němce. Mohl to být i ženský hlas. Německy nerozumí.
Zamčené dveře, úzké komíny
„Čtyři z výše uvedených svědků byli vyslechnuti znovu. Vypověděli, že dveře pokoje, kde našli tělo slečny L., byly zamčené zevnitř, když k nim skupina došla. Všude bylo naprosté ticho, žádné sténání ani jiné zvuky. Když dveře vylomili, nikoho neviděli. Okna zadního i předního pokoje byla zavřená a zevnitř pevně zajištěná. Dveře mezi oběma pokoji byly zavřené, ale ne zamčené. Dveře z předního pokoje na chodbu byly zamčené a klíč byl uvnitř. Malá místnost na konci chodby ve čtvrtém patře, v přední části domu, měla dveře pootevřené. Byla plná starých postelí, beden a podobně. To všechno pečlivě odklidili a prohledali. V celém domě nezůstal jediný kousek, který by pečlivě neprohledali. Do komínů poslali nahoru a dolů kominické štětky. Dům měl čtyři patra a podkroví. Padací dvířka na střechu byla velmi pevně zatlučená hřebíky a zdálo se, že je léta nikdo neotevřel. Doba mezi chvílí, kdy uslyšeli hádající se hlasy, a vylomením dveří pokoje se ve výpovědích lišila. Někdo ji odhadoval jen na tři minuty, jiný až na pět. Dveře šly otevřít jen ztěžka.
„Alfonzo Garcio, majitel pohřebního ústavu, vypovídá, že bydlí v ulici Morgue. Pochází ze Španělska. Byl mezi těmi, kdo vešli do domu. Nahoru po schodech nešel. Má slabé nervy a bál se, jak by mu rozrušení uškodilo. Slyšel hádající se hlasy. Drsný hlas patřil Francouzovi. Nerozeznal, co říká. Pronikavý hlas patřil Angličanovi, tím si je jistý. Anglicky nerozumí, ale soudí podle tónu.
„Alberto Montani, cukrář, vypovídá, že byl mezi prvními, kdo vystoupali po schodech. Ty hlasy slyšel. Drsný hlas patřil Francouzovi. Rozeznal několik slov. Zdálo se, že mluvčí někoho napomíná. Slova pronikavého hlasu rozeznat nemohl. Mluvil rychle a nepravidelně. Myslí si, že to byl hlas Rusa. Celkově potvrzuje ostatní výpovědi. Je Ital. S rodilým Rusem nikdy nemluvil.
„Několik znovu vyslechnutých svědků tu dosvědčilo, že komíny ve všech pokojích čtvrtého patra jsou příliš úzké, než aby jimi prolezl člověk. Kominickými štětkami svědci mysleli válcovité kartáče, jaké používají kominíci. Tyto kartáče prošly nahoru a dolů každým průduchem v domě. Neexistuje žádná zadní chodba, kudy by kdokoli mohl sejít dolů, zatímco skupina stoupala po schodech. Tělo slečny L’Espanaye bylo v komíně zaklíněné tak pevně, že ho dostali dolů, až když se spojili čtyři nebo pět mužů.
„Paul Dumas, lékař, vypovídá, že ho k ohledání těl zavolali kolem svítání. Obě těla tehdy ležela na postelovém roštu v pokoji, kde našli slečnu L. Tělo mladé dámy mělo mnoho modřin a odřenin. To se dostatečně vysvětlí tím, že ho někdo vtlačil do komína. Krk byl velmi odřený. Těsně pod bradou bylo několik hlubokých škrábanců a řada modrých skvrn, zjevně otisků prstů. Podle pana Dumase slečnu L’Espanaye uškrtila neznámá osoba nebo osoby. Tělo matky bylo těžce zraněné. Měla zlámanou pravou nohu i paži a žebra na levé straně. Nedalo se říct, čím byla zranění způsobena. Těžký dřevěný kyj, široká železná tyč, židle, jakákoli velká, těžká a tupá zbraň by taková zranění způsobila, kdyby ji držel v rukou velmi silný muž. Žádná žena by takové rány nezasadila žádnou zbraní. Zranění na krku byla zřejmě způsobena nějakým velmi ostrým nástrojem, pravděpodobně břitvou.
„Alexandre Etienne, ranhojič, byl k ohledání těl zavolán spolu s panem Dumasem. Potvrdil výpověď i názory pana Dumase.
„Nic dalšího důležitého nevyšlo najevo, i když bylo vyslechnuto ještě několik dalších lidí. Tak záhadná a ve všech podrobnostech tak matoucí vražda nebyla v Paříži ještě nikdy spáchána, pokud se tu vůbec nějaká vražda stala. Policie naprosto tápe, což se u záležitostí tohoto druhu nestává často. Není tu však ani stín vodítka.“
Večerní vydání novin uvádělo, že ve čtvrti Saint-Roch dosud panuje největší rozruch. Dům prý znovu pečlivě prohledali a svědky znovu vyslechli, ale všechno marně. Dodatek na konci však oznamoval, že Adolphe Le Bon byl zatčen a uvězněn, i když ho kromě již uvedených skutečností nic neusvědčovalo.
Dupin se nabízí
Zdálo se, že Dupina vývoj té záležitosti nesmírně zajímá. Aspoň jsem to soudil podle jeho chování, protože sám nic neříkal. Teprve když přišla zpráva, že Le Bona uvěznili, zeptal se mě, co si o těch vraždách myslím.
Mohl jsem jen souhlasit s celou Paříží, že je to nerozluštitelná záhada. Neviděl jsem žádný způsob, jak by se dalo vraha vypátrat.
„Podle tak povrchního vyšetřování nesmíme soudit, jestli se dá vrah vypátrat. Pařížská policie, tolik vychvalovaná pro svůj důvtip, je mazaná, ale nic víc. V jejím postupu není žádná metoda kromě metody okamžiku. Okázale vyhlašuje opatření, ale ta se často k zamýšlenému cíli hodí tak málo, že nám připomínají pana Jourdaina z Moliérovy veselohry, který si poručil župan, aby lépe slyšel hudbu. Výsledky, k nimž dospěje, jsou často překvapivé, ale většinou je přinese prostá píle a činorodost. Když tyto vlastnosti nestačí, její plány selžou. Například slavný detektiv Vidocq dobře hádal a byl vytrvalý. Ale chybělo mu školené myšlení, a tak neustále chyboval právě tím, jak usilovně pátral. Zhoršoval si zrak tím, že držel předmět příliš blízko. Viděl snad jednu dvě věci neobyčejně jasně, ale přitom nutně ztratil ze zřetele celek. Je totiž možné být až příliš hluboký. Pravda není vždycky na dně studny. Pokud jde o důležitější poznání, věřím dokonce, že leží vždycky na povrchu. Hloubka je v údolích, kde pravdu hledáme, a ne na vrcholcích hor, kde ji nacházíme. Jak takové chyby vznikají, dobře ukazuje pozorování nebeských těles. Díváte-li se na hvězdu jen letmo, koutkem oka, uvidíte ji zřetelně. Okraj sítnice je totiž na slabé světlo citlivější než její střed. Nejlépe tak oceníte třpyt hvězdy. A ten třpyt slábne tím víc, čím víc na hvězdu upíráte pohled naplno. V tom druhém případě vám do oka ve skutečnosti dopadne víc paprsků, ale v tom prvním je vnímání jemnější. Přílišnou hloubavostí myšlení mateme a oslabujeme. A je možné nechat zmizet z oblohy i samotnou Venuši, když se na ni díváme příliš dlouho, příliš soustředěně nebo příliš přímo.
„Pokud jde o ty vraždy, prozkoumejme je trochu sami, než si o nich uděláme názor. Takové pátrání nás pobaví.“ Pomyslel jsem si, že je to v této souvislosti zvláštní výraz, ale nic jsem neřekl. „A kromě toho mi Le Bon kdysi prokázal službu, za kterou jsem mu vděčný. Půjdeme se na to místo podívat na vlastní oči. Znám pana G., policejního prefekta, a nebudu mít potíže získat potřebné povolení.“
Dům v ulici Morgue
Povolení jsme dostali a vydali jsme se rovnou do ulice Morgue. Je to jedna z těch ubohých uliček, které se táhnou mezi ulicí Richelieu a ulicí Saint-Roch. Když jsme tam došli, bylo už pozdní odpoledne, protože ta čtvrť leží daleko od té, kde jsme bydleli. Dům jsme našli snadno. Na protější straně ulice totiž pořád stála spousta lidí a z pouhé zvědavosti zírala nahoru na zavřené okenice. Byl to obyčejný pařížský dům s průjezdem. Na jedné straně průjezdu byla prosklená budka s posuvným okénkem, tedy vrátnice. Než jsme vešli dovnitř, prošli jsme ulicí, zahnuli do uličky a pak ještě jednou zahnuli a prošli kolem zadní strany domu. Dupin mezitím prohlížel celé okolí i dům s takovou důkladností, že jsem v tom neviděl žádný smysl.
Vrátili jsme se stejnou cestou zpátky k průčelí domu, zazvonili, ukázali své povolení a strážníci, kteří tam drželi hlídku, nás pustili dovnitř. Vystoupali jsme nahoru do pokoje, kde našli tělo slečny L’Espanaye a kde obě zesnulé dosud ležely. Nepořádek v pokoji, jak je zvykem, nechali být. Neviděl jsem nic víc, než co uváděla Gazette des Tribunaux. Dupin všechno důkladně prozkoumal a nevynechal ani těla obětí. Pak jsme prošli ostatní pokoje a dvorek. Celou dobu nás doprovázel četník. Prohlídka nám zabrala čas až do setmění, a pak jsme odešli. Cestou domů se můj společník na chvíli zastavil v redakci jednoho deníku.
Říkal jsem už, že můj přítel měl mnoho rozmarů a že jsem jim ohleduplně vycházel vstříc. Teď ho napadlo, že až do zítřejšího poledne odmítne jakýkoli hovor o té vraždě. Pak se mě najednou zeptal, jestli jsem si na místě toho zločinu všiml něčeho zvláštního.
V tom, jak zdůraznil slovo zvláštního, bylo něco, z čeho mě zamrazilo, aniž jsem věděl proč.
„Ne, nic zvláštního. Aspoň nic víc, než jsme oba četli v novinách.“
„Gazette, obávám se, nepronikla do neobvyklé hrůzy té věci. Ale nechme plané názory toho plátku stranou. Zdá se mi, že se ta záhada pokládá za nerozluštitelnou právě z toho důvodu, kvůli kterému by se měla považovat za snadno řešitelnou. Mám na mysli její výstřední rysy. Policii mate zdánlivý nedostatek motivu, ne k vraždě samotné, ale k její krutosti. Mate je také, že zdánlivě nejde dát dohromady hádající se hlasy s tím, co našli. Nahoře nebyl nikdo kromě zavražděné slečny L’Espanaye. A odtud nevedla žádná cesta, aby si toho stoupající skupina nevšimla. Divoký nepořádek v pokoji. Tělo vtlačené hlavou dolů do komína. Strašná zranění staré paní. To všechno, spolu s tím, co jsem už zmínil, a s dalšími věcmi, které zmiňovat nemusím, stačilo, aby to policisty ochromilo. Jejich vychvalovaný důvtip to úplně svedlo ze stopy. Upadli do hrubého, ale běžného omylu, že zaměnili neobvyklé za nepochopitelné. Ale právě podle takových odchylek od obyčejného si rozum hledá cestu k pravdě, pokud ji vůbec najde. Při pátrání, jako je to naše, bychom se neměli ptát ani tak, co se stalo, jako spíš, co se tu stalo takového, co se ještě nikdy nestalo. Snadnost, s jakou to tajemství rozluštím, nebo s jakou jsem ho už rozluštil, je ve skutečnosti přímo úměrná tomu, jak nerozluštitelné se zdá v očích policie.“
Mlčky a s úžasem jsem na něj zíral.
Pokračoval a díval se přitom ke dveřím našeho pokoje. „Teď čekám na člověka, který možná sám ty vraždy nespáchal, ale musel se do nich nějak zaplést. Na tom nejhorším z toho, co se stalo, je pravděpodobně nevinen. Doufám, že mám v tomhle předpokladu pravdu. Stavím na něm totiž svou naději, že rozluštím celou hádanku. Čekám toho muže tady, v tomto pokoji, každou chvíli. Je pravda, že nemusí přijít. Ale spíš přijde. Jestli přijde, bude nutné ho zadržet. Tady jsou pistole. A oba víme, jak s nimi zacházet, když je třeba.“
Poslechnout celé · 52 minDalší díl: Vraždy v ulici Morgue – 2. Dupinovo řešení
O textu
- Vraždy v ulici Morgue – 1. Zamčený pokoj (The Murders in the Rue Morgue (part 1 of 2: the analyst, the newspaper reports, the visit to the house)) – Edgar Allan Poe
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




