Záhadný cestující

Záhadný cestující

Den předtím jsem poslal své auto po silnici do Rouenu. Měl jsem za ním přijet vlakem a odtud se vydat k přátelům, kteří bydlí na břehu Seiny.

V Paříži ale pár minut před odjezdem vtrhlo do mého kupé sedm pánů a pět z nich kouřilo. Cesta rychlíkem je sice krátká, ale strávit ji v takové společnosti se mi nechtělo. Tím spíš, že vagon byl starého typu a neměl chodbičku. Vzal jsem tedy svrchník, noviny a jízdní řád a uchýlil se do jednoho ze sousedních kupé.

Seděla tam jedna dáma. Když mě uviděla, mrzutě sebou trhla, čehož jsem si dobře všiml. Naklonila se k pánovi, který stál na stupátku. Byl to nejspíš její manžel a doprovodil ji na nádraží. Pán si mě prohlédl a ta prohlídka zřejmě dopadla v můj prospěch. S úsměvem něco tiše řekl své ženě, jako když se uklidňuje dítě, které má strach. Usmála se i ona a vrhla na mě přátelský pohled. Jako by najednou pochopila, že jsem jeden z těch slušných mužů, se kterými může žena zůstat dvě hodiny zavřená v malé krabičce o pár metrech čtverečních a ničeho se nebát.

Manžel jí řekl:

„Nebudeš se na mě zlobit, drahoušku, ale mám naléhavou schůzku a nemůžu čekat.“

Něžně ji políbil a odešel. Žena mu z okna posílala nenápadné polibky a mávala kapesníkem.

Ozvalo se písknutí. Vlak se dal do pohybu.

Právě v tu chvíli se přes protesty železničářů otevřely dveře a do našeho kupé vpadl nějaký muž. Moje společnice zrovna stála a rovnala si věci v síťce nad sedadly. Vykřikla hrůzou a sesula se na lavici.

Nejsem žádný zbabělec, to ani zdaleka, ale přiznávám, že takové vpády na poslední chvíli jsou vždycky nepříjemné. Působí podezřele a nepřirozeně. Něco za tím musí být, jinak by…

Vzhled nově příchozího a jeho chování ale ten špatný dojem spíš zmírňovaly. Byl upravený, skoro elegantní, měl vkusnou kravatu, čisté rukavice a energickou tvář… Ale kde jsem jen tu tvář viděl? O tom nebylo pochyb, viděl jsem ji. Přesněji řečeno, nacházel jsem v sobě takovou vzpomínku, jakou zanechá portrét, který jsme už několikrát zahlédli, ale jehož předlohu jsme nikdy neviděli. A zároveň jsem cítil, že namáhat paměť je zbytečné. Ta vzpomínka byla příliš mlhavá a neurčitá.

Když jsem se ale znovu podíval na dámu, užasl jsem, jak je bledá a jak má rozrušenou tvář. Dívala se s opravdovým zděšením na svého souseda, který seděl na stejné straně jako ona. Všiml jsem si, že se její roztřesená ruka sune k malé cestovní kabelce, položené na lavici dvacet centimetrů od jejích kolen. Nakonec ji uchopila a nervózně si ji přitáhla k sobě.

Naše oči se setkaly a vyčetl jsem z jejích tolik tísně a úzkosti, že jsem se nemohl udržet a řekl jsem jí:

„Není vám nevolno, madam?… Mám otevřít okno?“

Neodpověděla mi a bázlivým pohybem mi ukázala na toho člověka. Usmál jsem se, jako se předtím usmál její manžel, pokrčil jsem rameny a posunky jsem jí vysvětlil, že se nemá čeho bát. Že jsem tady já a že ten pán ostatně vypadá docela neškodně.

V tu chvíli se k nám otočil, jednoho po druhém si nás prohlédl od hlavy k patě, pak zapadl zpátky do svého kouta a už se nehnul.

Chvíli bylo ticho. Pak mi dáma, jako by sebrala všechnu sílu k zoufalému činu, skoro nesrozumitelným hlasem řekla:

„Víte, že je v našem vlaku?“

„Kdo?“

„No on… on… věřte mi.“

„Kdo, on?“

„Arsène Lupin!“

Nespouštěla z cestujícího oči a slabiky toho znepokojivého jména vrhla spíš na něj než na mě.

Stáhl si klobouk do očí. Chtěl tím zakrýt své rozpaky, nebo se jen chystal spát?

Namítl jsem:

„Arsène Lupin byl včera v nepřítomnosti odsouzen na dvacet let nucených prací. Je tedy málo pravděpodobné, že by se dnes dopustil takové neopatrnosti a ukázal se na veřejnosti. A nepsaly navíc noviny, že ho letos v zimě, po jeho slavném útěku z vězení Santé, viděli v Turecku?“

„Je v tomhle vlaku. Můj manžel je zástupce ředitele vězeňské správy a sám nádražní komisař nám řekl, že Arsèna Lupina hledají.“ opakovala dáma a stále víc dávala najevo, že chce, aby ji náš spolucestující slyšel.

„To ještě není důvod…“

„Viděli ho v hlavní nádražní hale. Koupil si lístek první třídy do Rouenu.“

„Pak bylo snadné ho chytit.“

„Zmizel. Revizor u vchodu do čekáren ho neviděl. Ale předpokládali, že prošel přes nástupiště příměstských vlaků a nastoupil do expresu, který jede deset minut po nás.“

„V tom případě ho v něm sebrali.“

„A co když na poslední chvíli z toho expresu vyskočil a přeběhl sem, do našeho vlaku… což je pravděpodobné… ba jisté?“

„V tom případě ho seberou tady. Železničáři a policisté určitě viděli, jak přechází z jednoho vlaku do druhého, a až dorazíme do Rouenu, hezky ho tam zatknou.“

„Jeho? Nikdy! Zase najde způsob, jak uniknout.“

„V tom případě mu přeji šťastnou cestu.“

„Ale co všechno může do té doby udělat!“

„Co?“

„Copak já vím? Člověk musí počítat se vším!“

Byla velmi rozrušená a v té situaci se tomu do jisté míry nebylo co divit. Skoro proti své vůli jsem jí řekl:

„Pravda, jsou to zvláštní náhody… Ale uklidněte se. I kdyby byl Arsène Lupin v některém z těch vagonů, bude se chovat hezky slušně. Nebude si přidělávat další potíže a bude myslet jen na to, jak se vyhnout nebezpečí, které mu hrozí.“

Spánek ve vlaku

Moje slova ji neuklidnila. Přesto zmlkla, nejspíš ze strachu, že by byla dotěrná.

Já jsem rozložil noviny a četl zprávy z procesu s Arsènem Lupinem. Nebylo v nich nic, co by se už nevědělo, a tak mě moc nezajímaly. Navíc jsem byl unavený a špatně jsem se vyspal. Cítil jsem, jak mi těžknou víčka a klesá hlava.

„Ale pane, vy přece nebudete spát!“

Dáma mi vytrhla noviny a dívala se na mě rozhořčeně.

„Samozřejmě že ne, vůbec se mi nechce.“ odpověděl jsem.

„Byla by to největší neopatrnost.“ řekla mi.

„Největší.“ opakoval jsem.

A statečně jsem bojoval, chytal jsem se krajiny a mraků, které křižovaly oblohu. Ale brzy se mi to všechno rozmazalo. Obraz rozrušené dámy a podřimujícího pána se mi z mysli vytratil a ve mně zavládlo velké, hluboké ticho spánku.

Brzy ho zpestřily mlhavé a lehké sny. Jistou roli v nich hrála bytost, která se jmenovala Arsène Lupin. Pohybovala se na obzoru, na zádech nesla cenné předměty, procházela zdmi a vyklízela zámky.

Ale postava té bytosti, která už vlastně nebyla Arsène Lupin, se začala zostřovat. Šla ke mně, byla čím dál větší, s neuvěřitelnou mrštností skočila do vagonu a dopadla mi přímo na prsa.

Prudká bolest… pronikavý výkřik… Probudil jsem se. Ten muž, ten cestující, mi klečel jedním kolenem na prsou a svíral mi hrdlo.

Viděl jsem to jen velmi matně, protože se mi dělaly mžitky před očima. Viděl jsem také dámu, jak se v koutě zmítá v nervovém záchvatu. Ani jsem se nepokusil bránit. Ostatně bych na to neměl sílu: v hlavě mi hučelo, dusil jsem se… lapal jsem po dechu… Ještě minuta… a byl bych se udusil.

Ten člověk to asi vycítil. Povolil sevření. Aniž by ode mě odstoupil, vytáhl pravou rukou provaz s připravenou smyčkou a jedním rychlým pohybem mi svázal obě zápěstí. Za okamžik jsem byl spoutaný, s roubíkem v puse a bez hnutí.

A celou tu práci odvedl tím nejpřirozenějším způsobem na světě. S lehkostí mistra, zkušeného profesionála krádeží a zločinu. Ani slovo, ani jeden horečný pohyb. Chladnokrevnost a odvaha. A já jsem tam ležel na lavici, svázaný jako mumie, já, Arsène Lupin!

Okradený lupič

Bylo to vážně k smíchu. A přes vážnost situace jsem dokázal ocenit, kolik je v ní ironie a pikantnosti. Arsène Lupin napálený jako začátečník! Okradený jako kdokoli jiný, protože ten bandita mě samozřejmě zbavil peněz i náprsní tašky! Arsène Lupin, pro jednou sám obětí, oklamaný, poražený… To je ale dobrodružství!

Zbývala dáma. Té si vůbec nevšímal. Spokojil se s tím, že zvedl malou kabelku, která ležela na koberci, a vybral z ní šperky, peněženku a drobnosti ze zlata a stříbra. Dáma otevřela jedno oko, otřásla se hrůzou, sundala si prsteny a podala mu je, jako by ho chtěla ušetřit každé zbytečné námahy. Vzal prsteny a podíval se na ni: omdlela.

Pak se, pořád mlčky a klidně, už bez zájmu o nás, vrátil na své místo. Zapálil si cigaretu a pustil se do důkladné prohlídky pokladů, které získal. A ta prohlídka ho, jak se zdálo, úplně uspokojila.

Já jsem byl mnohem méně spokojený. Nemluvím o dvanácti tisících francích, o které mě neprávem připravil. To byla škoda, se kterou jsem se smiřoval jen dočasně. Pevně jsem počítal s tím, že těch dvanáct tisíc franků brzy znovu získám. A s nimi i velmi důležité papíry, které byly v náprsní tašce: plány, rozpočty, adresy, seznamy spolupracovníků a kompromitující dopisy. Ale v tu chvíli mě trápila naléhavější a vážnější starost:

Co se teď stane?

Jak si lze snadno představit, neušel mi rozruch, který jsem způsobil, když jsem procházel nádražím Saint-Lazare. Byl jsem pozvaný k přátelům, kteří mě znali pod jménem Guillaume Berlat. Kvůli mé podobě s Arsènem Lupinem si ze mě přátelsky utahovali. Proto jsem se nemohl nalíčit, jak bych chtěl, a moji přítomnost na nádraží někdo ohlásil. Navíc viděli nějakého muže, nejspíš Arsèna Lupina, jak přeskočil z expresu do rychlíku. Rouenského policejního komisaře tedy nevyhnutelně a osudově varují telegramem. Bude čekat na příjezd vlaku se slušným počtem strážníků. Vyslechne podezřelé cestující a pečlivě prohledá vagony.

To všechno jsem předvídal a moc mě to nevzrušovalo. Byl jsem si jistý, že rouenská policie nebude o nic bystřejší než pařížská a že dokážu projít nepozorován. Copak by mi nestačilo u východu ledabyle ukázat poslanecký průkaz, díky kterému jsem si už získal plnou důvěru revizora na Saint-Lazare? Ale jak se všechno změnilo! Už jsem nebyl volný. Nemohl jsem zkusit žádný ze svých obvyklých kousků. V jednom z vagonů komisař najde pana Arsèna Lupina, kterého mu šťastná náhoda posílá svázaného na rukou i nohou. Krotkého jako beránek, zabaleného a připraveného. Stačí si ho jen převzít, jako když si člověk na nádraží vyzvedne poštovní balík: košík zvěřiny nebo koš ovoce a zeleniny.

A co jsem mohl udělat, abych se vyhnul tomuhle nepříjemnému konci, když jsem byl zamotaný ve svých obinadlech jako mumie?

A rychlík uháněl k Rouenu, jediné a nejbližší zastávce, a bez zastavení projížděl Vernonem a Saint-Pierrem.

Kam se chystá zloděj?

Vrtal mi hlavou ještě jeden problém. Mně se přímo tolik netýkal, ale jeho řešení probouzelo moji profesní zvědavost. Co měl můj spolucestující v úmyslu?

Kdybych byl sám, měl by v Rouenu dost času v klidu vystoupit. Ale co dáma? Sotva se otevřou dveře, ta dáma, teď tak hodná a pokorná, začne křičet, zmítat se a volat o pomoc!

To mě udivovalo. Proč ji nezneškodnil stejně jako mě? Měl by pak dost času zmizet, než by si někdo všiml jeho dvojího zločinu.

Pořád kouřil a díval se do prázdna, kde začínal váhavý déšť kreslit dlouhé šikmé čáry. Jen jednou se otočil a popadl můj jízdní řád a nahlédl do něj.

Dáma se snažila zůstat v mdlobách, aby nepřítele uklidnila. Ale kouř ji dráždil ke kašli a kašel prozrazoval, že mdloby jen hraje.

Já jsem na tom byl dost špatně a všechno mě bolelo. A přemýšlel jsem… a kul jsem plány…

Pont-de-l’Arche, Oissel… Rychlík spěchal, vesele, opilý rychlostí.

Saint-Étienne… V tu chvíli muž vstal a udělal k nám dva kroky. Dáma na to hned odpověděla dalším výkřikem a tentokrát doopravdy omdlela.

Ale co měl za lubem on? Stáhl okno na naší straně. Venku teď zuřivě pršelo a jeho pohyb prozrazoval, jak ho mrzí, že nemá deštník ani svrchník. Pohlédl na síťku: ležel tam dámin deštník. Vzal si ho. Vzal si také můj svrchník a oblékl si ho.

Přejížděli jsme Seinu. Vyhrnul si nohavice, pak se vyklonil a zvedl vnější kliku.

Chtěl skočit na trať? Při té rychlosti by to byla jistá smrt. Vlak vjel do tunelu, který vede pod kopcem Sainte-Catherine. Muž pootevřel dveře a nohou nahmatal první schůdek. Jaké šílenství! Tma, kouř, rámus, to všechno dávalo takovému pokusu fantastický ráz. Ale najednou vlak zpomalil, brzdy se opřely do kol. Za minutu už jel vlak jen obvyklou rychlostí a pak ještě pomaleji. V téhle části tunelu se nejspíš chystaly zpevňovací práce, a proto tu vlaky musely jet pomalu. Možná už několik dní, a ten muž to věděl.

Stačilo mu tedy postavit na schůdek i druhou nohu, sestoupit na druhý schůdek a klidně odejít. Předtím ještě zaklapl kliku a zavřel dveře.

Dáma a pan Berlat

Sotva zmizel, kouř zbělal a prosvítilo ho denní světlo. Vyjeli jsme do údolí. Ještě jeden tunel a byli jsme v Rouenu.

Dáma hned přišla k sobě a nejdřív ze všeho začala naříkat nad ztrátou šperků. Prosil jsem ji očima. Pochopila a vyndala mi roubík, který mě dusil. Chtěla mi rozvázat i pouta, ale zabránil jsem jí v tom.

„Ne, ne, policie musí vidět všechno, jak to bylo. Chci, aby věděla, co je ten darebák zač.“

„A co kdybych zatáhla za záchrannou brzdu?“

„Pozdě, na to jste měla myslet, když mě napadl.“

„Ale on by mě zabil! Ach, pane, neříkala jsem vám, že jede tímhle vlakem? Hned jsem ho poznala podle fotografie. A teď je pryč i s mými šperky.“

„Najdou ho, nebojte se.“

„Najít Arsèna Lupina! Nikdy.“

„To záleží na vás, madam. Poslouchejte. Hned jak přijedeme, stoupněte si ke dveřím, volejte a dělejte hluk. Přijdou policisté a železničáři. Pak jim pár slovy povězte, co jste viděla: jak mě přepadl a jak Arsène Lupin utekl. Popište ho: měkký klobouk, deštník, ten váš, a šedý vypasovaný svrchník.“

„Ten váš.“ řekla.

„Jak to, můj? Ale ne, jeho. Já jsem žádný neměl.“

„Zdálo se mi, že on ho taky neměl, když nastoupil.“

„Ale měl, měl… Leda by to byl kabát, který tu někdo zapomněl v síťce. V každém případě ho měl, když vystupoval, a to je hlavní… šedý vypasovaný svrchník, pamatujte si… Á, zapomněl jsem… hned na začátku řekněte své jméno. Postavení vašeho manžela všechny ty lidi povzbudí k horlivosti.“

Přijížděli jsme. Už se vykláněla z okna. Pokračoval jsem trochu hlasitěji, skoro rozkazovačně, aby se jí má slova dobře vryla do paměti.

„Řekněte také moje jméno, Guillaume Berlat. Když bude potřeba, řekněte, že mě znáte… Ušetříme tím čas… předběžné vyšetřování se musí rychle odbýt… hlavní je pronásledovat Arsèna Lupina… vaše šperky… Nespleťte se, ano? Guillaume Berlat, přítel vašeho manžela.“

„Rozumím… Guillaume Berlat.“

Už volala a rozhazovala rukama. Vlak ještě ani nezastavil a už nastupoval nějaký pán a za ním několik mužů. Nastala rozhodující chvíle.

Dáma udýchaně vykřikla:

„Arsène Lupin… přepadl nás… ukradl mi šperky… Jsem paní Renaudová… můj manžel je zástupce ředitele vězeňské správy… Á, podívejte, tady je právě můj bratr, Georges Ardelle, ředitel rouenské banky… jistě ho znáte…“

Objala mladého muže, který k nám právě přišel a kterého komisař pozdravil, a se slzami v očích pokračovala:

„Ano, Arsène Lupin… zatímco pán spal, vrhl se mu po krku… pan Berlat, přítel mého manžela.“

Komisař se zeptal:

„Ale kde je ten Arsène Lupin?“

„Vyskočil z vlaku v tunelu za Seinou.“

„Jste si jistá, že to byl on?“

„Jestli jsem si jistá! Úplně jasně jsem ho poznala. Ostatně ho viděli na nádraží Saint-Lazare. Měl měkký klobouk…“

„Ale ne… tvrdý plstěný klobouk, jako je tenhle.“ opravil ji komisař a ukázal na můj klobouk.

„Měkký klobouk, to tvrdím. A šedý vypasovaný svrchník.“ opakovala paní Renaudová.

„Ano, telegram uvádí ten šedý vypasovaný svrchník s černým sametovým límcem.“ zamumlal komisař.

„S černým sametovým límcem, přesně tak!“ vykřikla vítězoslavně paní Renaudová.

Oddechl jsem si. Ach, jakou statečnou a výbornou přítelkyni jsem to měl!

Kousek komisaři pod nosem

Policisté mě mezitím zbavili pout. Prudce jsem se kousl do rtů, až mi vytekla krev. Byl jsem shrbený, s kapesníkem na ústech, jak se sluší na člověka, který dlouho ležel v nepohodlné poloze a má na tváři zakrvácenou stopu po roubíku. Zesláblým hlasem jsem řekl komisaři:

„Pane, byl to Arsène Lupin, o tom není pochyb… Když si pospíšíme, dohoníme ho… Myslím, že vám mohu být trochu užitečný…“

Vagon, ve kterém mělo proběhnout ohledání, odpojili. Vlak pokračoval do Le Havru. Davem zvědavců, kteří zaplnili nástupiště, nás odvedli do kanceláře přednosty stanice.

V tu chvíli jsem zaváhal. Mohl jsem se pod nějakou záminkou vzdálit, najít své auto a zmizet. Čekat bylo nebezpečné. Stačilo, aby se něco stalo, aby přišel telegram z Paříže, a byl bych ztracený.

Ano, ale co můj zloděj? Kdybych zůstal odkázaný sám na sebe, v kraji, který jsem moc neznal, nemohl jsem doufat, že ho dohoním.

„Ale co! Zůstanu a zkusím to. Ta partie se těžko vyhrává, ale hraje se tak zábavně! A výhra za to stojí.“ řekl jsem si.

A když nás požádali, abychom zatím zopakovali své výpovědi, zvolal jsem:

„Pane komisaři, Arsène Lupin teď získává náskok. Před nádražím na mě čeká auto. Kdybyste mi udělal tu radost a nastoupil do něj, mohli bychom zkusit…“

Komisař se chytře usmál:

„Ten nápad není špatný… dokonce tak málo špatný, že se už provádí.“

„Ach!“

„Ano, pane, dva moji policisté vyrazili na kolech… a to už před nějakou dobou.“

„Ale kam?“

„Přímo k výjezdu z tunelu. Tam posbírají stopy a svědectví a vydají se za Arsènem Lupinem.“

Nemohl jsem si pomoct a pokrčil jsem rameny.

„Vaši dva policisté nenajdou ani stopy, ani svědectví.“

„Vážně?“

„Arsène Lupin si určitě zařídil, aby ho nikdo neviděl vycházet z tunelu. Dostal se na nejbližší silnici a odtamtud…“

„A odtamtud do Rouenu, kde ho sebereme.“

„Do Rouenu nepůjde.“

„Pak zůstane v okolí, kde si jím budeme ještě jistější…“

„V okolí nezůstane.“

„Ale, ale! A kde se tedy schová?“

Vytáhl jsem hodinky.

„Touhle dobou se Arsène Lupin potlouká kolem nádraží v Darnétalu. V deset padesát, tedy za dvaadvacet minut, nastoupí do vlaku z rouenského Severního nádraží do Amiensu.“

„Myslíte? A jak to víte?“

„Ale to je docela jednoduché. V kupé se Arsène Lupin díval do mého jízdního řádu. Proč? Nebyla blízko místa, kde zmizel, jiná trať? Na ní nádraží? A na tom nádraží vlak, který tam staví? Teď jsem se do jízdního řádu podíval já. A dal mi odpověď.“

„Opravdu, pane, to je úžasně vydedukované. Jaká odbornost!“ řekl komisař.

Nechal jsem se unést a dopustil jsem se neopatrnosti: ukázal jsem se příliš obratný. Díval se na mě udiveně a zdálo se mi, že ho napadlo podezření. Ale jen trochu. Fotografie, které státní zastupitelství rozeslalo na všechny strany, byly velmi nedokonalé. Ukazovaly Arsèna Lupina, který se příliš lišil od člověka před ním, než aby mě mohl poznat. Ale přece jen byl zneklidněný, nejasně znepokojený.

Na cestě za Lupinem

Chvíli bylo ticho. Něco nejasného a nejistého nám bránilo mluvit. Dokonce i já jsem se zachvěl rozpaky. Obrátí se štěstí proti mně? Ovládl jsem se a rozesmál jsem se.

„Ach bože, nic člověku tak nezbystří rozum jako ztráta náprsní tašky a touha ji najít. A zdá se mi, že kdybyste mi laskavě dal dva své muže, mohli bychom spolu možná…“

„Prosím vás, pane komisaři, poslechněte pana Berlata.“ zvolala paní Renaudová.

Zásah mé výborné přítelkyně rozhodl. Když to jméno Berlat vyslovila ona, žena vlivného muže, stalo se opravdu mým. Dávalo mi totožnost, na kterou žádné podezření nemohlo dosáhnout. Komisař vstal:

„Věřte mi, pane Berlate, byl bych nesmírně rád, kdybyste uspěl. Na zatčení Arsèna Lupina mi záleží stejně jako vám.“

Doprovodil mě až k autu. Nastoupili do něj dva jeho policisté, které mi představil: Honoré Massol a Gaston Delivet. Sedl jsem si za volant. Můj mechanik otočil klikou a nastartoval. Za pár vteřin jsme opouštěli nádraží. Byl jsem zachráněný.

Ach, přiznávám, že když jsem mohutnou rychlostí svého vozu Moreau-Lepton o pětatřiceti koních projížděl po bulvárech, které obepínají staré normandské město, cítil jsem jistou hrdost. Motor harmonicky vrněl. Napravo i nalevo za námi utíkaly stromy. A teď, volný a mimo nebezpečí, jsem už jen musel vyřídit své malé osobní záležitosti, s pomocí dvou poctivých zástupců veřejné moci. Arsène Lupin vyrážel hledat Arsèna Lupina!

Skromné opory společenského pořádku, Gastone Delivete a Honoré Massole, jak cenná pro mě byla vaše pomoc! Co bych si bez vás počal? Kolikrát bych bez vás na křižovatkách zvolil špatnou cestu! Bez vás by se Arsène Lupin spletl a ten druhý by utekl!

Ale ještě nebylo po všem. Zdaleka ne. Nejdřív jsem toho člověka musel dohonit a pak se sám zmocnit papírů, které mi ukradl. Za žádnou cenu nesměli moji dva pomocníci strčit nos do těch dokumentů, a už vůbec si je nesměli vzít. Využít je a jednat bez nich, to jsem chtěl, a nebylo to vůbec snadné.

Do Darnétalu jsme dorazili tři minuty po odjezdu vlaku. Ke své útěše jsem se ale aspoň dozvěděl, že nějaký člověk v šedém vypasovaném svrchníku s černým sametovým límcem nastoupil do kupé druhé třídy s lístkem do Amiensu. Moje začátky v roli policisty zkrátka slibovaly mnoho.

Delivet mi řekl:

„Je to rychlík a staví až v Montérolier-Buchy, za devatenáct minut. Jestli tam nebudeme dřív než Arsène Lupin, může pokračovat do Amiensu, nebo odbočit na Clères a odtud se dostat do Dieppe nebo do Paříže.“

„Montérolier, jak je to daleko?“

„Dvacet tři kilometrů.“

„Dvacet tři kilometrů za devatenáct minut… Budeme tam dřív než on.“

Závod s rychlíkem

Jaká napínavá cesta! Nikdy moje věrná Moreau-Lepton neodpovídala na mou netrpělivost s větším zápalem a pravidelností. Zdálo se mi, že jí předávám svou vůli přímo, bez páček a pák. Sdílela moje přání. Schvalovala mou umíněnost. Chápala můj hněv na toho darebáka Arsèna Lupina. Ten podvodník! Ten zrádce! Dostanu ho? Vysměje se znovu úřední moci, té moci, kterou jsem ztělesňoval já?

„Doprava!… Doleva!… Rovně!…“ křičel Delivet.

Klouzali jsme nad zemí. Patníky vypadaly jako malá bázlivá zvířátka, která mizela, když jsme se blížili.

A najednou, za zatáčkou silnice, vír kouře: rychlík ze Severního nádraží.

Celý kilometr jsme spolu závodili, bok po boku. Byl to nerovný boj a jeho výsledek byl jistý. V cíli jsme ho porazili o dvacet délek.

Za tři vteřiny jsme byli na nástupišti, u vagonů druhé třídy. Dveře se otevřely. Několik lidí vystoupilo. Můj zloděj ne. Prohlédli jsme kupé. Žádný Arsène Lupin.

„Propána, asi mě poznal v autě, když jsme jeli vedle sebe, a vyskočil.“ zvolal jsem.

Vlakvedoucí ten dohad potvrdil. Viděl muže, který se kutálel po náspu, dvě stě metrů od nádraží.

„Podívejte, támhle… ten, co přechází přejezd.“

Rozběhl jsem se a za mnou oba moji pomocníci. Nebo spíš jen jeden z nich, protože ten druhý, Massol, byl výjimečný běžec, vytrvalý i rychlý. Za chvilku se vzdálenost mezi ním a uprchlíkem velmi zmenšila. Muž si ho všiml, přeskočil živý plot a pelášil ke svahu, na který vyšplhal. Viděli jsme ho ještě dál: vcházel do lesíka.

Když jsme k lesíku doběhli, Massol tam na nás čekal. Usoudil, že nemá smysl jít dál sám, aby nás neztratil.

„A za to vám blahopřeji, můj milý příteli. Po takovém běhu musí být náš člověk úplně bez dechu. Máme ho.“ řekl jsem mu.

Chata v lesíku

Prohlédl jsem okolí a přemýšlel přitom, jak toho uprchlíka zatknout sám. Chtěl jsem si totiž sám vzít zpátky, co mi patřilo. Soud by mi to nejspíš dovolil až po spoustě nepříjemného vyšetřování. Pak jsem se vrátil ke svým společníkům.

„Tak, je to jednoduché. Vy, Massole, se postavte vlevo. Vy, Delivete, vpravo. Odtamtud uhlídáte celou zadní stranu houští. Nemůže z něj vyjít, aniž byste ho viděli, leda touhle úvozovou cestou, kde se postavím já. Jestli nevyjde, půjdu dovnitř a určitě ho naženu na jednoho z vás. Stačí tedy čekat. Á, zapomněl jsem: kdyby se něco dělo, vystřelte.“

Massol a Delivet odešli každý na svou stranu. Jakmile zmizeli, vešel jsem do lesíka s velkou opatrností, abych nebyl vidět ani slyšet. Bylo to husté křoví upravené pro hon a protkané velmi úzkými pěšinkami. Dalo se po nich jít jen v předklonu, jako zelenými podzemními chodbami.

Jedna z nich ústila na mýtinu, kde byly v mokré trávě vidět stopy. Šel jsem po nich a dával jsem pozor, abych proklouzl houštinami. Dovedly mě k úpatí malého pahorku, na jehož vršku stála zpola rozbořená chatrč ze sutě.

„Tam musí být. Pozorovatelnu si vybral dobře.“ pomyslel jsem si.

Doplazil jsem se až skoro ke stavení. Slabý zvuk mi prozradil, že je tam. A opravdu, otvorem jsem ho zahlédl, jak ke mně stojí zády.

Dvěma skoky jsem byl u něj. Pokusil se na mě namířit revolver, který držel v ruce. Nedal jsem mu čas a strhl jsem ho k zemi tak, že měl obě ruce pod sebou, zkroucené, a já mu klečel kolenem na prsou.

„Poslouchej, chlapče, já jsem Arsène Lupin. Hned a po dobrém mi vrátíš náprsní tašku a dáminu kabelku… a za to tě vytáhnu z drápů policie a přijmu tě mezi své přátele. Jen jedno slovo: ano, nebo ne?“ řekl jsem mu do ucha.

„Ano.“ zamumlal.

„Tím líp. Ten tvůj dnešní ranní kousek byl pěkně vymyšlený. Domluvíme se.“

Vstal jsem. Muž sáhl do kapsy, vytáhl velký nůž a chtěl mě bodnout.

„Hlupáku!“ vykřikl jsem.

Jednou rukou jsem útok odrazil. Druhou jsem ho prudce udeřil na krk. Boxeři tomu úderu říkají hák na krkavici… Padl omráčený.

Kdo byl ten cestující

Ve své náprsní tašce jsem našel papíry i bankovky. Ze zvědavosti jsem vzal i tu jeho. Na obálce, která mu byla adresovaná, jsem si přečetl jeho jméno: Pierre Onfrey.

Zachvěl jsem se. Pierre Onfrey, vrah z ulice Lafontaine v Auteuil! Pierre Onfrey, který zavraždil paní Delboisovou a její dvě dcery. Sklonil jsem se nad ním. Ano, to byla ta tvář, která mi v kupé připomněla rysy, jež jsem už někde viděl.

Ale čas běžel. Do obálky jsem vložil dvě stofrankové bankovky a navštívenku s těmito slovy: „Arsène Lupin svým milým kolegům Honorému Massolovi a Gastonu Delivetovi na znamení vděčnosti.“ Položil jsem obálku na viditelné místo uprostřed místnosti a vedle ní kabelku paní Renaudové. Mohl jsem ji snad nevrátit té výborné přítelkyni, která mi pomohla? Přiznávám ale, že jsem z ní vybral všechno, co mělo nějakou cenu. Nechal jsem v ní jen želvovinový hřeben, rtěnku a prázdnou peněženku. Co naplat! Obchod je obchod. A koneckonců, její manžel měl opravdu tak málo čestné povolání!…

Zbýval ten muž. Začínal se hýbat. Co jsem měl dělat? Neměl jsem právo ho ani zachránit, ani odsoudit.

Vzal jsem mu zbraně a vystřelil z revolveru do vzduchu.

„Ti dva přijdou, ať si poradí sám! Ať se stane, co mu je souzeno.“ pomyslel jsem si.

A úvozovou cestou jsem odběhl pryč.

O dvacet minut později mě polní cesta, které jsem si všiml při pronásledování, přivedla zpátky k autu.

Ve čtyři hodiny jsem telegrafoval svým přátelům v Rouenu, že mě nepředvídaná událost nutí návštěvu odložit. Mezi námi, obávám se, že vzhledem k tomu, co už nejspíš vědí, ji budu muset odložit navždy. Kruté zklamání pro ně!

V šest hodin jsem se vracel do Paříže přes L’Isle-Adam, Enghien a bránu Bineau.

Z večerních novin jsem se dozvěděl, že se konečně podařilo zatknout Pierra Onfreye.

Nepohrdejme výhodami chytré reklamy: druhý den otiskla Ozvěna Francie tuto senzační krátkou zprávu:

„Včera v okolí Buchy po mnoha příhodách zatkl Arsène Lupin Pierra Onfreye. Vrah z ulice Lafontaine předtím na trati z Paříže do Le Havru okradl paní Renaudovou, manželku zástupce ředitele vězeňské správy. Arsène Lupin vrátil paní Renaudové kabelku, ve které byly její šperky, a velkoryse odměnil oba kriminalisty, kteří mu při tomto dramatickém zatýkání pomáhali.“