Náhrdelník královny

Náhrdelník královny

Dvakrát nebo třikrát do roka, při významných slavnostních příležitostech, jako byly plesy na rakouském velvyslanectví nebo večírky lady Billingstonové, si hraběnka de Dreux-Soubise vkládala na bílá ramena „Náhrdelník královny“.

Byl to opravdu ten slavný náhrdelník, ten legendární náhrdelník. Korunní klenotníci Böhmer a Bassenge ho určili pro paní du Barry. Kardinál de Rohan-Soubise ho domněle daroval francouzské královně Marii Antoinettě. A dobrodružka Jeanne de Valois, hraběnka de la Motte, ho jednoho únorového večera roku sedmnáct set osmdesát pět rozebrala s pomocí svého manžela a jejich společníka Rétauxe de Villette.

Po pravdě řečeno, pravá byla jen samotná kostra šperku. Rétaux de Villette si ji ponechal, zatímco pan de la Motte a jeho žena rozprášili do všech čtyř větrů kameny, hrubě vylomené z lůžek, ty nádherné kameny, které Böhmer tak pečlivě vybíral. Rétaux ji později v Itálii prodal Gastonu de Dreux-Soubise, kardinálovu synovci a dědici, kterého strýc zachránil před zkázou při pověstném bankrotu rodu Rohan-Guéménée. Gaston na strýcovu památku vykoupil těch několik diamantů, které ještě zůstaly v rukou anglického klenotníka Jefferyse. Doplnil je jinými, mnohem méně cennými, ale stejně velkými. Tak se mu podařilo znovu sestavit nádherný náhrdelník s ověsy, s visícími řadami diamantů, přesně takový, jaký kdysi vyšel z rukou Böhmera a Bassenga.

Na tento historický šperk byli Dreux-Soubiseové pyšní téměř celé století. Přestože různé okolnosti jejich jmění značně ztenčily, raději omezili domácnost, než by se té královské a vzácné relikvie vzdali. Zvlášť nynější hrabě na ní lpěl, jako člověk lpí na domě svých otců. Z opatrnosti si pronajal schránku v bance Crédit Lyonnais a uložil tam náhrdelník. Odpoledne toho dne, kdy se jím chtěla manželka ozdobit, si pro něj vždy sám dojel a nazítří ho tam sám zase odvezl.

Toho večera, na recepci v Kastilském paláci, sklidila hraběnka opravdový úspěch a král Kristián, na jehož počest se slavnost konala, si povšiml její oslnivé krásy. Drahokamy se řinuly kolem půvabné šíje. Tisíce plošek diamantů se ve světle lamp třpytily a jiskřily jako plamínky. Zdálo se, že nikdo jiný než ona by nedokázal nést břemeno takového šperku s tak samozřejmou lehkostí a vznešeností.

Byl to dvojí triumf a hrabě de Dreux si ho hluboce vychutnával a ještě si ho pochvaloval, když se vrátili do ložnice ve svém starém paláci ve čtvrti Saint-Germain. Byl pyšný na svou ženu a možná stejnou měrou i na šperk, který proslavoval jeho rod už po čtyři pokolení. A jeho žena z něj měla trochu dětinskou, ješitnou radost, která však dobře vystihovala její povýšenou povahu.

Nerada si sňala náhrdelník z ramen a podala ho muži, který si ho s obdivem prohlížel, jako by ho nikdy předtím neviděl. Potom ho uložil do pouzdra z červené kůže s kardinálovým erbem a odešel do vedlejší komůrky, spíš výklenku, který byl od ložnice úplně oddělen a jehož jediný vchod byl v nohách jejich postele. Jako pokaždé ho ukryl na dost vysoko položenou polici, mezi krabice od klobouků a hromady prádla. Zavřel dveře a svlékl se.

Ráno vstal kolem deváté s úmyslem zajet ještě před obědem do Crédit Lyonnais. Oblékl se, vypil šálek kávy a sešel do stájí. Tam dal pokyny. Jeden z koní mu dělal starosti. Nechal ho před sebou na dvoře vodit krokem a klusem. Pak se vrátil za ženou.

Hraběnka ještě nevyšla z ložnice a služebná ji česala. Řekla mu:

„Vy odcházíte!“

„Ano… kvůli té pochůzce…“

„Ach tak… to je opravdu bezpečnější…“

Vešel do komůrky. Ale po několika vteřinách se zeptal, ostatně bez nejmenšího údivu:

„Vzala jste si ho, drahá?“

Odpověděla:

„Cože? Ale ne, nic jsem si nevzala.“

„Přeložila jste ho jinam.“

„Vůbec ne… ty dveře jsem ani neotevřela.“

Objevil se ve dveřích celý rozrušený a sotva srozumitelně vykoktal:

„Vy jste ho ne…? To jste nebyla vy…? Pak tedy…“

Přiběhla a začali spolu horečně hledat, házeli krabice na zem a rozhrabávali hromady prádla. A hrabě opakoval:

„Zbytečné… všechno, co děláme, je zbytečné… Tady, právě tady, na tuhle polici jsem ho položil.“

„Mohl jste se splést.“

„Tady, právě tady, na tuhle polici, a na žádnou jinou.“

Zapálili svíčku, protože v místnosti bylo dost šero, a vynesli všechno prádlo a všechny věci, které ji zaplňovaly. A když už v komůrce nezbylo vůbec nic, museli si v zoufalství přiznat, že slavný náhrdelník, „Královnin náhrdelník s ověsy“, zmizel.

Zamčené dveře a zavřené okno

Hraběnka byla od přírody rozhodná, a tak neztrácela čas zbytečným naříkáním a dala zavolat policejního komisaře, pana Valorba, jehož bystrého ducha a prozíravost už měli příležitost ocenit. Podrobně ho uvedli do věci a on se hned zeptal:

„Jste si jist, pane hrabě, že vaší ložnicí nemohl v noci nikdo projít?“

„Naprosto jist. Mám velmi lehký spánek. A co víc: dveře této ložnice byly zajištěny závorou. Musel jsem ji dnes ráno odsunout, když manželka zazvonila na služebnou.“

„A neexistuje žádný jiný průchod, kudy by se dalo vniknout do komůrky?“

„Žádný.“

„Ani okno?“

„Jedno tam je, ale je zatarasené.“

„Rád bych se na to podíval…“

Zapálili svíčky a pan Valorbe hned upozornil, že okno je zatarasené jen do poloviny výšky, a to truhlou, která se navíc rámu okna přesně nedotýká.

„Dotýká se ho dost těsně na to, aby nešla odsunout bez velkého hluku,“ namítl hrabě.

„A kam to okno vede?“

„Do malého vnitřního dvorku.“

„A nad tímto patrem máte ještě další?“

„Dvě, ale ve výšce patra služebnictva je dvorek chráněn hustou mříží. Proto tu máme tak málo světla.“

Ostatně když truhlu odsunuli, zjistili, že okno je zavřené, což by nebylo, kdyby někdo vnikl zvenčí.

„Ledaže by ten někdo odešel naší ložnicí,“ namítl hrabě.

„V tom případě byste nenašel dveře ložnice zajištěné závorou.“

Komisař chvíli přemýšlel a pak se obrátil k hraběnce:

„Vědělo se ve vašem okolí předem, madam, že si včera večer vezmete ten náhrdelník?“

„Jistě, netajila jsem se tím. Ale nikdo nevěděl, že ho ukládáme do této komůrky.“

„Nikdo?“

„Nikdo… Ledaže by…“

„Prosím vás, madam, vyjádřete se přesně. Je to nanejvýš důležitý bod.“

Řekla manželovi:

„Myslela jsem na Henriettu.“

„Na Henriettu? Ta o tom neví o nic víc než ostatní.“

„Jsi si tím jistý?“

„Kdo je ta dáma?“

„Přítelkyně z klášterní školy, která se rozkmotřila s rodinou, protože si vzala jakéhosi dělníka. Když jí muž zemřel, ujala jsem se jí i jejího syna a zařídila jsem jim byt tady v paláci.“

A rozpačitě dodala:

„Prokazuje mi některé služby. Je velmi zručná.“

„V kterém patře bydlí?“

„V našem, ostatně nedaleko… na konci této chodby… A dokonce, teď mě napadá… okno její kuchyně…“

„Vede do toho dvorku, že ano?“

„Ano, přesně naproti našemu.“

Po tomto prohlášení nastalo krátké ticho.

Pak pan Valorbe požádal, aby ho zavedli k Henriettě.

Chudá přítelkyně ze školy

Zastihli ji při šití a její syn Raoul, chlapeček šesti nebo sedmi let, si vedle ní četl. Komisaře dost udivil ubohý byt, který pro ni zařídili: jediná místnost bez krbu a kumbál, který sloužil jako kuchyně. Začal se jí vyptávat. Když se dozvěděla o krádeži, byla celá otřesená. Předešlého večera přece sama hraběnku oblékala a připínala jí náhrdelník kolem krku.

„Pane Bože! Kdo by to byl řekl!“

„A nemáte žádné tušení? Ani to nejmenší podezření? Je přece možné, že pachatel prošel vaším pokojem.“

Zasmála se od srdce, aniž by ji vůbec napadlo, že by o ni mohl zavadit byť jen stín podezření:

„Ale já jsem ten pokoj vůbec neopustila! Já nikdy nikam nechodím. A navíc, cožpak jste to neviděl?“

Otevřela okno kumbálu.

„Podívejte, k protějšímu parapetu jsou to dobré tři metry.“

„Kdo vám řekl, že uvažujeme o krádeži provedené tudy?“

„Ale… nebyl snad ten náhrdelník v komůrce?“

„Jak to víte?“

„Ale prosím vás! Vždycky jsem věděla, že ho tam na noc ukládají… mluvilo se o tom přede mnou…“

Její tvář, ještě mladá, ale zvadlá žalem, vyzařovala velkou mírnost a odevzdanost. Přesto se v ní náhle, v tom tichu, objevil výraz úzkosti, jako by jí hrozilo nějaké nebezpečí. Přitáhla si syna k sobě. Chlapec ji vzal za ruku a něžně ji políbil.

Když byli sami, řekl pan de Dreux komisaři: „Snad ji… snad ji nepodezíráte? Ručím za ni. Je to sama poctivost.“

„Ach, v tom s vámi naprosto souhlasím. Nanejvýš mě napadla nějaká nevědomá spoluvina. Ale uznávám, že tohle vysvětlení musíme opustit… tím spíš, že nijak neřeší problém, na který narážíme.“

Komisař už v tomto vyšetřování dál nepokračoval. V následujících dnech je převzal a doplnil vyšetřující soudce. Vyslýchalo se služebnictvo, zkoumal se stav závory, dělaly se pokusy se zavíráním a otevíráním okna komůrky, prohledal se dvorek odshora až dolů… Všechno marně. Závora byla neporušená. Okno se zvenčí nedalo otevřít ani zavřít.

Pátrání se obzvlášť zaměřilo na Henriettu, protože přes všechno se vždycky znovu vracelo k ní. Její život prověřili do nejmenších podrobností a zjistili, že za poslední tři roky vyšla z paláce jen čtyřikrát, a pokaždé za pochůzkami, které se daly přesně doložit. Ve skutečnosti dělala paní de Dreux komornou a švadlenu a hraběnka k ní byla přísná, jak důvěrně dosvědčili všichni sloužící.

Vyšetřující soudce, který po týdnu dospěl ke stejným závěrům jako komisař, prohlašoval: „Ostatně i kdybychom pachatele znali, a tak daleko nejsme, stejně bychom nevěděli nic o tom, jak byla krádež provedena. Vpravo i vlevo nám cestu zatarasují dvě překážky: zavřené dveře a zavřené okno. Záhada je dvojí! Jak se mohl někdo dostat dovnitř? A jak, a to je mnohem obtížnější, mohl uniknout a nechat za sebou dveře zajištěné závorou a zavřené okno?“

Po čtyřech měsících pátrání si soudce ve skrytu myslel tohle: pan a paní de Dreux byli ve skutečnosti ve velké peněžní tísni, a tak Náhrdelník královny prodali. Případ odložil.

Peníze bez odesílatele

Krádež drahocenného šperku zasadila Dreux-Soubiseovým ránu, jejíž stopy nesli ještě dlouho. Jejich úvěr už nekryla záruka, jakou takový poklad představoval, a tak stáli tváří v tvář náročnějším věřitelům a méně vstřícným bankéřům. Museli řezat do živého, prodávat, zastavovat. Zkrátka byla by to zkáza, kdyby je nezachránila dvě velká dědictví po vzdálených příbuzných.

Utrpěla i jejich pýcha, jako by přišli o kus šlechtictví. A kupodivu si to hraběnka vylila na svou bývalou přítelkyni z klášterní školy. Chovala k ní skutečnou zášť a otevřeně ji obviňovala. Nejdřív ji odsunuli do patra služebnictva a pak ji ze dne na den propustili.

A život plynul bez pozoruhodných událostí. Hodně cestovali.

V té době je třeba zaznamenat jen jedinou věc. Několik měsíců po Henriettině odchodu dostala od ní hraběnka dopis, který ji naplnil úžasem:

„Madam,

nevím, jak Vám poděkovat. Vždyť jste mi to přece poslala Vy, že ano? Nikdo jiný to být nemůže. Nikdo jiný neví, že jsem se uchýlila do této zapadlé vesničky. Jestli se mýlím, odpusťte mi a přijměte alespoň vyjádření mé vděčnosti za Vaši dřívější laskavost…“

Co tím chtěla říct? Hraběnčina dřívější i nynější laskavost k ní se omezovala na spoustu křivd. Co znamenaly ty díky?

Když ji vyzvali, aby se vyjádřila, odpověděla, že poštou, v obyčejné, nedoporučené obálce bez udané hodnoty, dostala dvě tisícifrankové bankovky. Obálka, kterou přiložila ke své odpovědi, nesla pařížské razítko a byla na ní jen její adresa, napsaná zjevně pozměněným písmem.

Odkud se vzaly ty dva tisíce franků? Kdo je poslal? Policie pátrala. Ale jakou stopu bylo možné v té tmě sledovat?

A totéž se opakovalo o dvanáct měsíců později. A potřetí, a počtvrté, a každý rok po šest let, s tím rozdílem, že pátého a šestého roku se částka zdvojnásobila, což Henriettě, která náhle onemocněla, umožnilo, aby se léčila, jak se patří.

Další rozdíl: protože pošta jeden z dopisů zadržela pod záminkou, že nebyl odeslán s udanou hodnotou, poslední dva dopisy byly poslány podle předpisů, první z nich ze Saint-Germain, druhý ze Suresnes. Odesílatel se podepsal nejprve Anquety, potom Péchard. Adresy, které uvedl, byly falešné.

Po šesti letech Henriette zemřela. Záhada zůstala nerozluštěná.

Host z Palerma

Všechny tyto události jsou všeobecně známé. Ten případ patřil k těm, které vzrušovaly veřejné mínění, a je to zvláštní osud, osud tohoto náhrdelníku, který na konci osmnáctého století otřásl Francií a o sto let později vyvolal ještě tolik rozruchu. Ale to, co teď povím, neví nikdo kromě hlavních zúčastněných a několika lidí, které hrabě požádal o naprosté mlčení. Je ale pravděpodobné, že oni dříve či později svůj slib poruší. Proto já sám nemám žádné zábrany ten závoj strhnout. Zároveň s klíčem k záhadě se tak dozvíte i vysvětlení dopisu, který otiskly noviny předevčírem ráno. Byl to dopis neobyčejný a přidal, je-li to vůbec možné, ještě trochu stínu a tajemství k temným místům tohoto dramatu.

Je tomu pět dní. Mezi hosty, kteří obědvali u pana de Dreux-Soubise, byly jeho dvě neteře a jeho sestřenice. Z pánů tam byli předseda soudu d’Essaville, poslanec Bochas, rytíř Floriani, s nímž se hrabě seznámil na Sicílii, a generál markýz de Rouzières, starý kamarád z klubu.

Po jídle podávaly dámy kávu a pánové dostali svolení zapálit si cigaretu, pod podmínkou, že neopustí salon. Povídalo se. Jedna z dívek se bavila vykládáním karet a předpovídáním budoucnosti. Pak přišla řeč na slavné zločiny. A tehdy pan de Rouzières, který nikdy nevynechal příležitost hraběte popíchnout, připomněl příhodu s náhrdelníkem. O té pan de Dreux z duše nerad mluvil.

Hned každý řekl svůj názor. Každý začal vyšetřování znovu po svém. A pochopitelně si všechny domněnky navzájem odporovaly a všechny byly stejně nepřijatelné.

Hraběnka se obrátila na rytíře Florianiho: „A vy, pane, jaký je váš názor?“

„Ach, já žádný názor nemám, madam.“

Všichni se ohradili. Rytíř totiž chvíli předtím skvěle vyprávěl o různých příhodách, do nichž byl zapleten se svým otcem, soudcem v Palermu, a v nichž se projevil jeho úsudek a záliba v podobných otázkách.

„Přiznávám, že jsem občas uspěl tam, kde to schopnější vzdali. Ale odtud je daleko k tomu, abych se pokládal za nějakého Sherlocka Holmese… A navíc sotva vím, o co jde.“

Všichni se obrátili k pánu domu. Ten musel proti své vůli shrnout fakta. Rytíř naslouchal, přemýšlel, položil několik otázek a zamumlal:

„To je zvláštní… na první pohled mi nepřipadá, že by bylo tak těžké to uhodnout.“

Hrabě pokrčil rameny. Ale ostatní se kolem rytíře nedočkavě shlukli a on pokračoval trochu poučným tónem:

„Obecně platí, že chceme-li dojít k původci zločinu nebo krádeže, musíme určit, jak byl ten zločin nebo ta krádež spáchána, nebo přinejmenším jak spáchána být mohla. V tomto případě není podle mne nic jednoduššího, protože tu nestojíme před několika domněnkami, ale před jistotou, jedinou, přísnou jistotou, kterou lze vyslovit takto: ten člověk mohl vejít jen dveřmi ložnice, nebo oknem komůrky. Jenže dveře zajištěné závorou se zvenčí neotevřou. Vešel tedy oknem.“

Pan de Dreux rozhodně prohlásil: „Bylo zavřené a zavřené se také našlo.“

Floriani pokračoval, aniž by si námitky všímal: „K tomu potřeboval jen postavit mezi balkonem kuchyně a parapetem okna lávku, prkno nebo žebřík, a jakmile pouzdro…“

Hrabě netrpělivě vykřikl: „Ale vždyť vám opakuji, že okno bylo zavřené!“

Škvíra podél skla

Tentokrát musel Floriani odpovědět. Učinil tak s naprostým klidem, jako člověk, kterého tak nepodstatná námitka nemůže vyvést z míry.

„Rád věřím, že zavřené bylo, ale není tam snad horní větrací okénko?“

„Jak to víte?“

„Zaprvé je to v palácích z té doby skoro pravidlem. A zadruhé to tak musí být, protože jinak je krádež nevysvětlitelná.“

„Opravdu tam jedno je, ale bylo zavřené, stejně jako okno. Nikdo mu ani nevěnoval pozornost.“

„To byla chyba. Kdyby si ho byli všimli, zřejmě by viděli, že ho někdo otevřel.“

„A jak?“

„Předpokládám, že se jako všechna ostatní otevírá pomocí spleteného drátu, který má na dolním konci kroužek?“

„Ano.“

„A ten kroužek visel mezi oknem a truhlou?“

„Ano, ale nechápu…“

„Je to takhle. Ve skle někdo prořízl škvíru. Tou se dalo nějakým nástrojem, řekněme železnou tyčkou s háčkem, zachytit kroužek, zatáhnout a otevřít.“

Hrabě se ušklíbl:

„Výborně! Výborně! Jak lehce to všechno zařídíte! Jenže zapomínáte na jednu věc, milý pane: ve skle žádná škvíra proříznutá nebyla.“

„Škvíra tam byla.“

„Ale jděte! Byli bychom ji viděli.“

„Aby člověk něco viděl, musí se dívat, a nikdo se nedíval. Ta škvíra tam je, nemůže tam nebýt. Podél skla, při tmelu… svisle, pochopitelně…“

Hrabě vstal. Zdál se velmi rozčilený. Dvakrát nebo třikrát přešel nervózním krokem salon, a když přistoupil k Florianimu, řekl:

„Nahoře se od toho dne nic nezměnilo… do té komůrky nikdo nevkročil.“

„V tom případě, pane, se můžete klidně přesvědčit, že moje vysvětlení odpovídá skutečnosti.“

„Neodpovídá žádné z okolností, které zjistila policie. Nic jste neviděl, nic nevíte a jdete proti všemu, co jsme viděli a co víme.“

Floriani jako by hraběcí podráždění vůbec nepostřehl a s úsměvem řekl:

„Můj ty Bože, pane, snažím se v tom jen mít jasno, nic víc. Jestli se mýlím, dokažte mi můj omyl.“

„Hned teď… Přiznávám, že vaše jistota mě nakonec…“

Pan de Dreux zabručel ještě několik slov, pak náhle zamířil ke dveřím a vyšel ven.

Nikdo nepromluvil ani slovo. Všichni úzkostně čekali, jako by se opravdu měl objevit kousek pravdy. A ticho bylo neobyčejně tíživé.

Konečně se hrabě objevil ve dveřích. Byl bledý a podivně rozrušený. Řekl přátelům třesoucím se hlasem:

„Prosím o prominutí… pánova odhalení jsou tak nečekaná… nikdy by mě nenapadlo…“

Jeho žena se ho dychtivě zeptala:

„Mluv… prosím tě… co se děje?“

Vykoktal:

„Ta škvíra tam je… přesně na tom místě… podél skla…“

Prudce uchopil rytíře za paži a panovačně mu řekl:

„A teď, pane, pokračujte… uznávám, že až dosud máte pravdu, ale teď… Tím to nekončí… odpovězte… co se podle vás stalo?“

Chlapec v okénku

Floriani se mu jemně vyprostil a po chvilce pronesl:

„Nuže, podle mne se stalo tohle. Ten člověk věděl, že paní de Dreux jde na ples s náhrdelníkem, a během vaší nepřítomnosti přehodil svou lávku. Oknem vás pozoroval a viděl, jak šperk ukrýváte. Jakmile jste odešel, prořízl sklo a zatáhl za kroužek.“

„Budiž, ale vzdálenost je příliš velká, aby větracím okénkem dosáhl na kliku okna.“

„Jestliže ho nemohl otevřít, pak vlezl dovnitř samotným okénkem.“

„Nemožné. Není tak hubeného muže, aby tudy prolezl.“

„Pak to nebyl muž.“

„Jak to?“

„Ovšem. Je-li průchod pro muže příliš úzký, musí to být dítě.“

„Dítě!“

„Neříkal jste mi snad, že vaše přítelkyně Henriette měla syna?“

„Skutečně… syna, který se jmenoval Raoul.“

„Je nesmírně pravděpodobné, že krádež spáchal právě ten Raoul.“

„Jaký pro to máte důkaz?“

„Jaký důkaz!… Důkazů je dost… Tak například…“

Odmlčel se a několik vteřin přemýšlel. Pak pokračoval:

„Tak například tu lávku. Těžko věřit, že by ji dítě přineslo zvenku a zase odneslo, aniž by si toho někdo všiml. Muselo použít to, co mělo po ruce. V kumbálu, kde Henriette vařila, byly přece na zdi připevněné poličky, kam se odkládaly hrnce, že ano?“

„Dvě poličky, pokud si vzpomínám.“

„Bylo by třeba ověřit, jestli jsou ta prkénka opravdu přitlučená k dřevěným lištám, které je nesou. Pokud ne, měli bychom právo se domnívat, že je dítě odtrhlo a pak svázalo jedno s druhým. A protože tam byla kamínka, možná by se našel i hák na kamna, kterým dítě muselo okénko otevřít.“

Hrabě beze slova vyšel ven, a tentokrát přítomní necítili ani tu drobnou úzkost z neznáma, kterou zakusili poprvé. Věděli, věděli zcela bezpečně, že Florianiho předpovědi jsou správné. Ten muž působil tak neochvějnou jistotou, že ho neposlouchali jako někoho, kdo vyvozuje jednu skutečnost z druhé. Spíš jako by vyprávěl, co se stalo, a oni si to mohli hned průběžně ověřovat.

A nikdo se nedivil, když hrabě po návratu prohlásil:

„Je to opravdu to dítě, opravdu ono, všechno to dokazuje.“

„Viděl jste ta prkénka… ten hák?“

„Viděl… prkénka byla odtržená… hák tam pořád je.“

Ale paní de Dreux-Soubise vykřikla:

„On? Chcete spíš říct, že to byla jeho matka. Vinna je jedině Henriette. Určitě syna donutila…“

„Ne, matka s tím nemá nic společného.“

„Ale jděte! Bydleli ve stejném pokoji, dítě by nemohlo nic udělat bez Henriettina vědomí.“

„Bydleli ve stejném pokoji, ale všechno se odehrálo ve vedlejší místnosti, v noci, zatímco matka spala.“

Hrabě namítl: „A náhrdelník? Byli bychom ho našli mezi věcmi toho dítěte.“

„Promiňte! On přece chodil ven. Toho rána, kdy jste ho zastihli u jeho stolku nad úkoly, se právě vrátil ze školy, a možná že policie, místo aby vyčerpávala své síly proti nevinné matce, by byla udělala lépe, kdyby prohledala lavici toho dítěte ve škole, mezi jeho školními knihami.“

„Budiž, ale ty dva tisíce franků, které Henriette každý rok dostávala, nejsou snad tím nejlepším důkazem její spoluviny?“

„Kdyby byla spoluviníkem, děkovala by vám za ty peníze? A navíc, nehlídali ji snad? Kdežto dítě je volné, má všechny možnosti doběhnout do sousedního města, domluvit se s nějakým překupníkem a prodat mu za babku jeden diamant, dva diamanty, podle potřeby… s jedinou podmínkou, že peníze budou odeslány z Paříže, a příští rok se to zopakuje.“

Hra, nebo zpověď

Dreux-Soubiseovy i jejich hosty svírala nevysvětlitelná tíseň. Opravdu bylo ve Florianiho tónu a v jeho postoji něco jiného než ta jistota, která od začátku hraběte tolik dráždila. Byla tam jakási ironie, a to ironie spíš nepřátelská než vlídná a přátelská, jak by se slušelo.

Hrabě se naoko zasmál.

„To všechno je tak důmyslné, že mě to nadchlo, moje poklona. Jaká skvělá představivost!“

Floriani s větší vážností zvolal: „Ale ne, ale ne, já si nic nevymýšlím, jen vyvolávám okolnosti, které nemohly být jiné, než jak je líčím.“

„Co vy o tom víte?“

„To, co jste mi o tom řekl vy sám. Představuji si život matky a dítěte tam, kdesi na venkově, matku, která onemocní, lsti a nápady toho malého, jak prodat drahokamy a zachránit matku, nebo jí aspoň ulehčit poslední chvíle. Nemoc zvítězí. Matka zemře. Plynou léta. Dítě vyroste, stane se z něj muž. A pak, a tentokrát připouštím, že dávám své fantazii volnou uzdu, pak předpokládejme, že ten muž pocítí potřebu vrátit se tam, kde prožil dětství, uvidět ta místa znovu a znovu se setkat s těmi, kdo jeho matku podezírali a obviňovali… Dovedete si představit, jak palčivé by takové setkání bylo, ve starém domě, kde se odehrály všechny zvraty toho dramatu?“

Jeho slova ještě několik vteřin doznívala v neklidném tichu a ve tvářích pana a paní de Dreux se zračila zoufalá snaha pochopit a zároveň strach, úzkost z toho, že pochopí. Hrabě zašeptal:

„Kdo vlastně jste, pane?“

„Já? Přece rytíř Floriani, s nímž jste se setkal v Palermu a kterého jste byl tak laskav už několikrát pozvat k sobě.“

„Co tedy znamená tahle historka?“

„Ach, vůbec nic! Je to z mé strany pouhá hra. Zkouším si představit radost, jakou by Henriettin syn, jestli ještě žije, měl z toho, že by vám mohl říct, že jediným viníkem byl on, a že se jím stal proto, že jeho matka byla nešťastná a mohla přijít o místo… služky, ze kterého žila, a proto, že dítě trpělo, když vidělo matku nešťastnou.“

Mluvil s potlačeným pohnutím, napůl vstal a naklonil se k hraběnce. Nemohlo být nejmenších pochyb. Rytíř Floriani nebyl nikdo jiný než Henriettin syn. Všechno v jeho postoji, v jeho slovech to hlásalo. Ostatně, nebylo snad jeho zřejmým úmyslem, ba přímo jeho vůlí, aby ho poznali?

Hrabě zaváhal. Jak se má k tomu opovážlivci zachovat? Zazvonit? Vyvolat skandál? Odhalit toho, kdo ho kdysi okradl? Ale je to už tak dávno! A kdo by uvěřil té nesmyslné historce o vinném dítěti? Ne, bude lepší přijmout situaci a tvářit se, že jejímu pravému smyslu nerozumí. A hrabě přistoupil k Florianimu a vesele zvolal:

„Velmi zábavný, velmi zvláštní ten váš román. Přísahám vám, že mě nesmírně zajímá. Ale co se podle vás stalo s tím hodným mladým mužem, s tím vzorným synem? Doufám, že se na tak slibné cestě nezastavil.“

„Ach, to tedy jistě ne.“

„No ovšem! Po takovém začátku! Vzít v šesti letech Náhrdelník královny, ten slavný náhrdelník, po kterém toužila Marie Antoinetta!“

Floriani přistoupil na hraběcí hru a poznamenal: „A vzít ho, vzít ho, aniž by ho to stálo sebemenší nepříjemnost, aniž by kohokoli napadlo prohlédnout stav skla nebo si všimnout, že parapet okna je až příliš čistý, ten parapet, který otřel, aby v hustém prachu smazal stopy svého průchodu… Uznejte, že to stačilo, aby se z toho klukovi v jeho věku zatočila hlava. To je tedy tak snadné? Stačí jen chtít a natáhnout ruku?… A namouduši, chtěl…“

„A natáhl ruku.“

Rytíř se zasmál: „Obě ruce.“

Kostra náhrdelníku

Všemi projelo zachvění. Jaké tajemství skrýval život toho takzvaného Florianiho? Jak neobyčejná musela být existence toho dobrodruha, geniálního zloděje v šesti letech! Dnes přišel, snad z rafinovanosti labužníka hledajícího vzrušení, nebo nanejvýš proto, aby ukojil pocit zášti, vyzvat svou oběť v jejím vlastním domě. Odvážně, šíleně, a přitom se vší korektností ušlechtilého muže na návštěvě!

Vstal a přistoupil k hraběnce, aby se rozloučil. Musela se přemoct, aby neucouvla. Usmál se.

„Ach, madam, vy máte strach! Cožpak jsem to se svou malou komedií salonního kouzelníka přehnal?“

Ovládla se a odpověděla se stejnou, trochu posměšnou nenuceností:

„Nikoli, pane. Legenda o tom hodném synovi mě naopak velmi zaujala a jsem ráda, že můj náhrdelník dal podnět k tak skvělému osudu. Ale nemyslíte, že syn té… ženy, té Henriette, šel hlavně za svým povoláním?“

Zachvěl se, protože ucítil ten osten, a odvětil:

„O tom jsem přesvědčen, a to povolání muselo být dokonce opravdu vážné, aby se dítě nenechalo odradit.“

„A jak to?“

„Ale ano, vždyť to víte, většina kamenů byla falešných. Pravé byly jen ty, které vykoupili od anglického klenotníka, ostatní byly prodány jeden po druhém, jak to vyžadovaly krušné životní potřeby.“

Hraběnka povýšeně řekla: „Pořád to byl Náhrdelník královny, pane, a právě to, jak se mi zdá, syn té Henriette nemohl pochopit.“

„Musel pochopit, madam, že falešný nebo pravý, ten náhrdelník byl především předmětem na odiv, vývěsním štítem.“

Pan de Dreux udělal nějaké gesto. Jeho žena ho okamžitě předběhla.

„Pane, jestli muž, na kterého narážíte, má aspoň trochu studu…“

Zarazila se, zastrašená Florianiho klidným pohledem.

Zopakoval:

„Jestli ten muž má aspoň trochu studu…“

Cítila, že tímto způsobem nic nezíská. Proti své vůli, navzdory hněvu a rozhořčení, celá se chvějící ponížením své pýchy, mu řekla skoro zdvořile:

„Pane, legenda praví, že když Rétaux de Villette držel Náhrdelník královny v rukou a spolu s Jeanne de Valois z něj vylomil všechny diamanty, neodvážil se kostry dotknout. Pochopil, že diamanty jsou jen ozdoba, jen něco vedlejšího, ale že kostra je to podstatné dílo, samo umělcovo stvoření, a ušetřil ji. Myslíte, že tohle pochopil i ten muž?“

„Nepochybuji, že kostra existuje. Dítě ji ušetřilo.“

„Nuže, pane, jestli se s ním někdy setkáte, řekněte mu, že neprávem drží jednu z těch relikvií, které jsou majetkem a slávou některých rodin, a že z ní sice mohl vylomit kameny, ale Náhrdelník královny tím nepřestal patřit rodu Dreux-Soubise. Patří nám jako naše jméno, jako naše čest.“

Rytíř prostě odpověděl:

„Vyřídím mu to, madam.“

Uklonil se před ní, pozdravil hraběte, pozdravil jednoho po druhém všechny přítomné a odešel.

O čtyři dny později našla paní de Dreux na stolku ve své ložnici pouzdro z červené kůže s kardinálovým erbem. Otevřela je. Byl to Královnin náhrdelník s ověsy.

Ale protože v životě člověka, který dbá na jednotu a logiku, musí všechny věci směřovat k témuž cíli, a protože trocha reklamy nikdy neuškodí, otiskl nazítří list Écho de France tyto senzační řádky:

„Náhrdelník královny, slavný historický šperk, kdysi ukradený rodině Dreux-Soubise, nalezl Arsène Lupin. Arsène Lupin jej neprodleně vrátil jeho právoplatným majitelům. Takovou jemnou a rytířskou pozornost lze jen přivítat potleskem.“