Pokladna paní Imbertové

Pokladna paní Imbertové

Ve tři hodiny ráno stálo ještě půl tuctu kočárů před jedním z malých domů s malířskými ateliéry, které stojí jen na jedné straně bulváru Berthier. Dveře toho domu se otevřely. Vyšla skupina hostů, pánů a dam. Čtyři kočáry se rozjely na obě strany a na třídě zůstali jen dva páni, kteří se rozloučili na rohu ulice Courcelles, kde jeden z nich bydlel. Druhý se rozhodl vrátit se pěšky až k bráně Maillot.

Přešel tedy třídu Villiers a pokračoval v cestě po chodníku naproti městským hradbám. Té krásné zimní noci, čisté a mrazivé, byla radost jít. Dobře se dýchalo. Kroky vesele zněly.

Ale po několika minutách měl nepříjemný dojem, že ho někdo sleduje. Skutečně, když se otočil, zahlédl stín muže, který se proplížil mezi stromy. Nebyl bázlivý, přesto zrychlil krok, aby se co nejdřív dostal k mýtnici u brány Ternes. Ale muž se dal do běhu. Dost znepokojený usoudil, že bude rozumnější postavit se mu čelem a vytáhnout z kapsy revolver.

Nestihl to. Muž se na něj prudce vrhl a na opuštěném bulváru se hned rozpoutal zápas tělo na tělo a on okamžitě ucítil, že je v nevýhodě. Volal o pomoc a bránil se, ale protivník ho povalil na hromadu štěrku, sevřel mu krk a umlčel ho kapesníkem, který mu cpal do úst. Oči se mu zavřely, v uších mu hučelo a už už měl ztratit vědomí. Vtom se sevření najednou uvolnilo a muž, který ho dusil svou vahou, se zvedl, aby se sám bránil nečekanému útoku.

Rána holí přes zápěstí, kopnutí botou do kotníku… muž dvakrát bolestně zavrčel a utekl. Kulhal a klel.

Muž, který přišel na pomoc, se ani neobtěžoval útočníka pronásledovat, sklonil se a řekl:

„Jste zraněn, pane?“

Zraněn nebyl, ale byl hodně omámený a nemohl se udržet na nohou. Naštěstí přiběhl jeden z úředníků mýtnice, přilákaný křikem. Sehnali kočár. Pán do něj nasedl spolu se svým zachráncem a kočár ho odvezl do jeho paláce na třídě Grande-Armée.

Před dveřmi, už úplně zotavený, se rozplýval v díkách.

„Vděčím vám za život, pane, věřte, že na to nezapomenu. Nechci teď svou ženu lekat, ale velmi stojím o to, aby vám ještě dnes sama za mě poděkovala.“

Pozval ho na oběd, představil se jako Ludovic Imbert a dodal:

„Smím vědět, komu mám tu čest…“

„Ale samozřejmě.“

A představil se:

„Arsène Lupin.“

Arsène Lupin tehdy ještě neměl tu slávu, kterou mu přinesl případ Cahorn, útěk z věznice Santé a tolik dalších proslulých kousků. Ani se ještě nejmenoval Arsène Lupin. To jméno, kterému budoucnost chystala takový lesk, vzniklo teprve pro zachránce pana Imberta. A dá se říct, že právě v této záležitosti prošel Lupin křtem ohněm. Byl sice připravený k boji, vyzbrojený od hlavy k patě, ale neměl prostředky ani autoritu, kterou dává úspěch. Arsène Lupin byl jen učněm v řemesle, v němž se měl brzy stát mistrem.

Zachránce na obědě

Jak radostně se tedy zachvěl, když se probudil a vzpomněl si na noční pozvání! Konečně byl u cíle! Konečně se pouštěl do díla hodného jeho sil a talentu! Imbertovy miliony, jaká skvělá kořist pro takový apetit, jako měl on!

Oblékl se zvlášť pečlivě: obnošený dlouhý kabát, ošoupané kalhoty, cylindr trochu vybledlý do ruda, roztřepené manžety a límečky, všechno velmi čisté, ale bylo na tom znát bídu. Místo kravaty černá stužka sepnutá jehlicí s laciným kamínkem jako z pouti. A takhle vystrojený sešel po schodech z bytu, který obýval na Montmartru. Ve třetím patře, aniž se zastavil, zaklepal hlavicí hole na zavřené dveře. Venku došel k vnějším bulvárům. Projížděla tramvaj. Nastoupil do ní a za ním i nájemník ze třetího patra, který si sedl vedle něj.

Po chvilce mu ten muž řekl:

„Tak co, šéfe?“

„Tak je to hotové.“

„Jak?“

„Jdu tam na oběd.“

„Vy tam jdete na oběd!“

„Snad bys nechtěl, abych tak drahocenný život, jako je ten můj, nasazoval zadarmo? Vyrval jsem pana Ludovica Imberta jisté smrti, kterou jsi mu chystal. Pan Ludovic Imbert je vděčná povaha. Zve mě na oběd.“

Chvíli bylo ticho a pak se ten druhý odvážil:

„Takže to nevzdáváte?“

Arsène řekl: „Hochu, nastrojil jsem to malé noční přepadení. Dal jsem si tu práci a ve tři ráno podél hradeb jsem ti vrazil holí přes zápěstí a kopl tě do holeně. Riskoval jsem, že poškodím svého jediného přítele. A to všechno ne proto, abych se teď vzdal zisku z tak dobře zorganizované záchrany.“

„Ale ty zlé řeči, co kolují o tom jmění…“

„Nech je kolovat. Už šest měsíců jdu po té věci, šest měsíců se vyptávám, studuji, napínám sítě, vyslýchám služebnictvo, lichváře a bílé koně, šest měsíců žiju ve stínu toho muže a té ženy. Takže vím, na čem jsem. Ať to jmění pochází od starého Brawforda, jak tvrdí, nebo odjinud, prohlašuji, že existuje. A když existuje, je moje.“

„Páni, sto milionů!“

„Řekněme deset, nebo třeba jen pět, na tom nezáleží! V pokladně jsou velké balíky cenných papírů. To by v tom byl čert, abych jednoho dne nedostal do ruky klíč.“

Tramvaj zastavila na náměstí Étoile. Muž zašeptal:

„Takže zatím?“

„Zatím se nedá nic dělat. Dám ti vědět. Máme čas.“

O pět minut později stoupal Arsène Lupin po přepychovém schodišti Imbertova paláce a Ludovic ho představoval své ženě. Gervaise byla malá dobrosrdečná paní, kulaťoučká a velmi upovídaná. Přijala Lupina co nejvlídněji.

Řekla: „Chtěla jsem, abychom našeho zachránce oslavili sami.“

A hned od začátku jednali s „naším zachráncem“ jako se starým přítelem. U zákusku už panovala úplná důvěrnost a svěřovali se jeden druhému. Arsène vyprávěl o svém životě, o životě svého otce, bezúhonného soudce, o smutcích svého dětství, o současných nesnázích. Gervaise zase vyprávěla o svém mládí, o svém sňatku, o dobrotě starého Brawforda, o sto milionech, které zdědila, o překážkách, kvůli kterým jich zatím nemohla užívat, o půjčkách, které musela uzavřít na přemrštěné úroky, o nekonečných sporech s Brawfordovými synovci, a o těch obstávkách! A o těch soudních zákazech! Zkrátka o všem!

„Jen si to představte, pane Lupine, ty cenné papíry jsou tady, hned vedle, v pracovně mého muže, a kdybychom z nich odstřihli jediný kupon, přišli bychom o všechno! Jsou tady, v naší pokladně, a nesmíme na ně sáhnout!“

Pan Lupin se při pomyšlení na tohle sousedství lehce zachvěl. A měl velmi zřetelný pocit, že pan Lupin nikdy nebude mít tak povznesenou duši, aby měl tytéž zábrany jako ta hodná paní.

Zašeptal se staženým hrdlem: „Ach! Jsou tady.“

„Jsou tady.“

Tajemník s trubkou v podlaze

Přátelství, které začalo za takových okolností, mohlo jen sílit. Když se ho jemně vyptali, přiznal Arsène Lupin svou bídu a tíseň. Ubohý mladík byl na místě jmenován soukromým tajemníkem obou manželů s platem sto padesát franků měsíčně. Bydlet měl dál u sebe, ale každý den měl chodit pro pracovní pokyny. Pro větší pohodlí mu jako pracovnu dali k dispozici jeden z pokojů ve druhém patře.

Vybral si. Jakou šťastnou náhodou byl ten pokoj zrovna nad Ludovicovou pracovnou?

Arsène brzy zjistil, že jeho místo tajemníka se náramně podobá teplému místečku bez práce. Za dva měsíce měl opsat jen čtyři bezvýznamné dopisy a do pracovny svého zaměstnavatele byl zavolán jen jednou, takže jen jednou mohl oficiálně spatřit pokladnu. Kromě toho si všiml, že držitele toho teplého místečka zřejmě nepokládají za hodného společnosti poslance Anquetyho nebo předsedy advokátní komory Grouvela. Na slavné společenské večírky ho totiž zapomínali zvát.

Nestěžoval si, mnohem raději si zachovával své skromné místečko ve stínu a držel se stranou, šťastný a svobodný. Ostatně čas nemařil. Především několikrát tajně navštívil Ludovicovu pracovnu a složil své poklony pokladně, která však zůstala hermeticky zavřená. Byl to obrovský kvádr z litiny a oceli, odpudivého vzhledu, proti kterému nezmohly nic pilníky ani vrtáky ani páčidla.

Arsène Lupin nebyl umíněný.

Řekl si: „Kde selže síla, tam uspěje lest. Hlavní je mít uvnitř oko a ucho.“

Pustil se tedy do díla. Pečlivě a namáhavě provrtal podlahu svého pokoje a zavedl olověnou trubku, která ústila do stropu pracovny mezi dvěma lištami římsy. Trubka mu měla sloužit zároveň jako naslouchátko i dalekohled. Doufal, že skrz ni uvidí i uslyší, co se děje dole.

Od té doby žil na břiše na podlaze. A opravdu často viděl Imbertovy, jak se radí před pokladnou, listují v účetních knihách a probírají spisy. Když postupně otáčeli čtyřmi knoflíky, které ovládaly zámek, snažil se zachytit, kolik zoubků přeskočí, aby zjistil kombinaci. Sledoval jejich pohyby, odposlouchával jejich slova. Co dělají s klíčem? Schovávají ho?

Jednoho dne spěšně seběhl dolů, protože viděl, jak odcházejí z místnosti a nechávají pokladnu otevřenou. A odhodlaně vstoupil. Už byli zpátky.

„Ach! Promiňte, spletl jsem si dveře.“

Ale Gervaise k němu přiskočila a vtáhla ho dovnitř:

„Jen pojďte dál, pane Lupine, jen pojďte dál, copak tu nejste doma? Poradíte nám. Které papíry máme prodat? Španělské dluhopisy, nebo státní rentu?“

Lupin velmi udiveně namítl: „Ale co ta obstávka?“

„Ach, ta se netýká všech papírů.“

Otevřela dvířka. Na policích se vršily desky převázané řemeny. Jedny vzala. Ale její muž protestoval.

„Ne, ne, Gervaise, prodat španělské dluhopisy by bylo šílenství. Půjdou nahoru… Kdežto renta je na vrcholu. Co myslíte vy, milý příteli?“

Milý přítel neměl žádný názor, přesto poradil obětovat rentu. Vzala tedy jiný svazek a z toho svazku namátkou jeden papír. Byl to tříprocentní rentový list s ročním výnosem tisíc tři sta sedmdesát čtyři franky. Ludovic si ho strčil do kapsy. Odpoledne ho v doprovodu svého tajemníka nechal prodat u burzovního makléře a inkasoval čtyřicet šest tisíc franků.

Podivín ze druhého patra

Ať si Gervaise říkala, co chtěla, Arsène Lupin se tu necítil jako doma. Právě naopak, jeho postavení v Imbertově paláci ho naplňovalo údivem. Několikrát zjistil, že sloužící neznají jeho jméno. Říkali mu jen „pán“. Ludovic o něm mluvil vždycky takhle: „Dejte vědět pánovi… Už pán přišel?“ Proč to záhadné oslovení?

Ostatně po počátečním nadšení s ním Imbertovi sotva mluvili, a třebaže s ním jednali s ohledy, jaké náležejí dobrodinci, nikdy se o něj nestarali! Zdálo se, že ho pokládají za podivína, který nemá rád, když ho někdo obtěžuje. Respektovali jeho samotu, jako by to bylo pravidlo, které si sám stanovil, jeho rozmar. Jednou, když procházel vstupní halou, zaslechl, jak Gervaise říká dvěma pánům:

„To je takový samotář!“

Budiž, pomyslel si, jsme tedy samotář. A vzdal se snahy vysvětlit si podivnosti těch lidí a dál uskutečňoval svůj plán. Nabyl jistoty, že nemůže spoléhat na náhodu ani na nějakou nepozornost Gervaise. Klíč od pokladny nosila pořád u sebe, a než ho odnesla, vždycky nejdřív přeházela písmena zámku. Musel tedy jednat.

Věci uspíšila jedna událost, prudká kampaň, kterou proti Imbertovým vedly některé noviny. Obviňovaly je z podvodu. Arsène Lupin byl svědkem zvratů toho dramatu i rozruchu v domácnosti a pochopil, že když bude ještě otálet, všechno ztratí.

Pět dní po sobě, místo aby odešel kolem šesté, jak měl ve zvyku, se zamkl ve svém pokoji. Mysleli si, že odešel. On zatím ležel na podlaze a sledoval Ludovicovu pracovnu.

Příznivá chvíle, na kterou čekal, nenastala ani jeden z těch pěti večerů. Vždycky tedy odešel uprostřed noci malými dvířky, která vedla na dvůr. Měl od nich klíč.

Ale šestého dne se dozvěděl, že Imbertovi v odpověď na zlomyslné narážky svých nepřátel navrhli, aby se pokladna otevřela a sepsal se její obsah.

Lupin si pomyslel: „Bude to dnes večer.“

A opravdu, po večeři se Ludovic usadil ve své pracovně. Gervaise se k němu připojila. Začali listovat v pokladních knihách.

Uplynula hodina, pak další hodina. Slyšel, jak sloužící chodí spát. Teď už v prvním patře nikdo nebyl. Půlnoc. Imbertovi pokračovali v práci.

Lupin zašeptal: „Do toho.“

Noc u otevřeného okna

Otevřel okno. Vedlo do dvora a ten byl v té noci bez měsíce a bez hvězd temný. Vytáhl ze skříně uzlový provaz, upevnil ho k zábradlí balkonu, přehoupl se přes ně a za pomoci okapové roury se tiše spustil až k oknu pod svým. Bylo to okno pracovny a místnost zakrývaly husté flanelové závěsy. Stál na balkoně a chvíli zůstal bez hnutí, s nastraženým uchem a ostražitým okem.

Uklidněn tichem lehce zatlačil na obě okenní křídla. Pokud si nikdo nedal práci je zkontrolovat, musela povolit, protože během odpoledne otočil kličku tak, že západka už nezapadala do zámků.

Křídla povolila. Pak je s nekonečnou opatrností pootevřel ještě víc. Jakmile mohl prostrčit hlavu, zastavil se. Mezi dvěma špatně dovřenými závěsy prosakovalo trochu světla: uviděl Gervaise a Ludovica, jak sedí vedle pokladny.

Promluvili jen málokdy, a to šeptem, pohroužení do práce. Arsène odhadl vzdálenost, která ho od nich dělila. Určil přesné pohyby, které bude muset udělat, aby je jednoho po druhém zneškodnil dřív, než stačí zavolat o pomoc. Už se chystal vrhnout dovnitř, když Gervaise řekla:

„Jak se tu najednou ochladilo! Půjdu si lehnout. A ty?“

„Chtěl bych to dokončit.“

„Dokončit! Ale to tu budeš celou noc.“

„Ale ne, nanejvýš hodinu.“

Odešla. Uběhlo dvacet minut, třicet minut. Arsène zatlačil okno o něco víc. Závěsy se zachvěly. Zatlačil ještě. Ludovic se otočil, a když uviděl závěsy nadmuté větrem, vstal, aby okno zavřel…

Nezazněl ani výkřik, nedošlo ani k náznaku zápasu. Několika přesnými pohyby, a aniž by mu sebeméně ublížil, ho Arsène omráčil, zabalil mu hlavu do závěsu a svázal ho, a to tak, že Ludovic ani nerozeznal tvář útočníka.

Pak rychle zamířil k pokladně, popadl dvoje desky, vzal je pod paži, vyšel z pracovny, sešel po schodech, přešel dvůr a otevřel služební dveře. Na ulici stál kočár.

Řekl kočímu: „Vezmi nejdřív tohle a pojď za mnou.“

Vrátil se do pracovny. Na dvakrát pokladnu vyprázdnili. Pak Arsène vyšel do svého pokoje, sundal provaz a smazal všechny stopy svého počínání. Bylo hotovo.

O několik hodin později probral Arsène Lupin s pomocí svého společníka obsah desek. Čekal to, a tak ho nezklamalo, když zjistil, že jmění Imbertových není tak velké, jak se o něm říkalo. Miliony se nepočítaly na stovky, a dokonce ani na desítky. Celkový součet byl ale přesto pořád velmi úctyhodný, a byly to výborné cenné papíry, železniční obligace, obligace města Paříže, státní dluhopisy, akcie Suezského průplavu, severních dolů a tak dále.

Prohlásil, že je spokojený.

„Jistě, až přijde čas je zpeněžit, bude to pořádná ztráta. Narazíme na obstávky a nejednou bude nutné prodat za babku. Na tom nezáleží, s tímhle prvním vkladem si troufám žít, jak se mi zlíbí… a splnit si pár snů, na kterých mi záleží.“

„A ten zbytek?“

„Ten můžeš spálit, hochu. Ty hromady papírů dělaly v pokladně dobrý dojem. Pro nás jsou k ničemu. A cenné papíry hezky v klidu zamkneme do skříně a počkáme na vhodnou chvíli.“

Zmizelí manželé

Druhého dne si Arsène pomyslel, že mu nic nebrání vrátit se do Imbertova paláce. Ale z novin se dozvěděl nečekanou zprávu: Ludovic a Gervaise zmizeli.

Pokladna byla otevřena za velké slávy. Soudci v ní našli, co tam Arsène Lupin nechal… málo.

Taková jsou fakta. A některá z nich vysvětluje to, že do věci zasáhl Arsène Lupin. Vyprávěl mi to sám jednoho dne, kdy měl chuť se svěřovat.

Toho dne přecházel sem a tam po mé pracovně a v očích měl zvláštní horečný lesk, jaký jsem u něj neznal.

Řekl jsem mu: „Celkem vzato, to byl váš nejlepší kousek?“

Aniž by mi přímo odpověděl, pokračoval:

„V té záležitosti jsou neproniknutelná tajemství. Tak třeba i po vysvětlení, které jsem vám dal, kolik je tu ještě temných míst! Proč ten útěk? Proč nevyužili pomoci, kterou jsem jim bezděčně přinesl? Bylo přece tak jednoduché říct: Těch sto milionů bylo v pokladně. Už tam nejsou, protože je někdo ukradl!“

„Ztratili hlavu.“

„Ano, to je ono, ztratili hlavu… Na druhou stranu je pravda…“

„Je pravda…?“

„Ne, nic.“

Co znamenala ta zdrženlivost? Neřekl všechno, to bylo vidět, a to, co neřekl, říct nechtěl. Zaujalo mě to. Muselo jít o něco vážného, když to u takového muže vyvolalo váhání.

Kladl jsem mu otázky naslepo.

„Už jste je pak neviděl?“

„Ne.“

„A nestalo se vám, že byste k těm dvěma nešťastníkům pocítil nějakou lítost?“

Vyskočil a vyhrkl: „Já!“

Lekce pro začátečníka

Jeho pobouření mě udivilo. Uhodil jsem hřebík na hlavičku? Naléhal jsem:

„Samozřejmě. Bez vás by možná byli dokázali nebezpečí čelit… nebo aspoň odejít s plnými kapsami.“

„Výčitky svědomí, to mi připisujete, viďte?“

„No ovšem!“

Prudce udeřil do mého stolu.

„Takže podle vás bych měl mít výčitky svědomí?“

„Říkejte tomu výčitky nebo lítost, zkrátka nějaký cit…“

„Nějaký cit k lidem…“

„K lidem, kterým jste ukradl jmění.“

„Jaké jmění?“

„No přece… ty dva nebo tři svazky cenných papírů…“

„Ty dva nebo tři svazky cenných papírů! Ukradl jsem jim balíky papírů, co? Část jejich dědictví? To je moje vina? To je můj zločin?“

„Ale u všech všudy, milý příteli, copak jste neuhodl, že ty papíry byly falešné?… Slyšíte? Byly falešné!“

Užasle jsem se na něj podíval.

„Falešné, ty čtyři nebo pět milionů.“

Vzteky vykřikl: „Falešné, naprosto falešné! Obligace, obligace města Paříže, státní dluhopisy, papír, nic než papír! Ani groš, z celé té hromady jsem nedostal ani groš! A vy po mně chcete výčitky svědomí? Ale to oni by je měli mít! Napálili mě jako obyčejného naivku! Oškubali mě jako tu nejubožejší ze svých obětí, a tu nejhloupější!“

Zmítal jím skutečný hněv, složený ze zášti a z uražené ješitnosti.

„Vždyť já jsem celou dobu tahal za kratší konec! Od první hodiny! Víte, jakou roli jsem v té záležitosti hrál, nebo spíš jakou roli mi nechali hrát? Roli Andrého Brawforda! Ano, milý příteli, a vůbec na nic jsem nepřišel!“

„Teprve potom, z novin, a když jsem dal dohromady některé podrobnosti, jsem na to přišel. Zatímco jsem já hrál dobrodince, pána, který riskoval život, aby je vytrhl z drápů pouličních rváčů, oni mě vydávali za jednoho z Brawfordů!“

„Není to obdivuhodné? Ten podivín, který měl pokoj ve druhém patře, ten samotář, na kterého se ukazovalo zdálky, to byl Brawford, a Brawford, to jsem byl já! A díky mně, díky důvěře, kterou jsem pod jménem Brawford vzbuzoval, bankéři půjčovali a notáři přemlouvali své klienty, aby půjčovali! Ha, jaká to škola pro začátečníka! Ach, přísahám vám, že ta lekce mi byla k užitku!“

Prudce se zarazil, chytil mě za paži a řekl mi podrážděným tónem, v němž se přesto dal snadno vycítit nádech ironie i obdivu, řekl mi tuhle neuvěřitelnou větu:

„Milý příteli, Gervaise Imbertová mi v tuto chvíli dluží tisíc pět set franků!“

Tentokrát jsem se nemohl ubránit smíchu. Byla to opravdu vrcholná fraška. A i jeho samotného přepadl záchvat upřímného veselí.

„Ano, milý příteli, tisíc pět set franků! Nejenže jsem nedostal ani první groš svého platu, ale ona si ode mě ještě půjčila tisíc pět set franků! Všechny moje mládenecké úspory! A víte proč? Hádejte třikrát… Pro své chudé! Jak vám říkám! Pro údajné nešťastníky, kterým pomáhala bez Ludovicova vědomí!“

„A já jsem jí na to skočil! Není to k smíchu, co? Arsène Lupin napálený o tisíc pět set franků, a napálený tou hodnou paní, které kradl čtyři miliony ve falešných papírech! A kolik důmyslných plánů, úsilí a geniálních lstí mě stálo, abych dospěl k tomuhle krásnému výsledku!“

„Je to jediný případ v mém životě, kdy mě někdo doběhl. Ale hrome, tentokrát mě doběhli pořádně, čistě a s velkou parádou!…“

Poslechnout celé · 30 min