Druhý díl první kapitoly z knihy Maurice Leblanca Arsène Lupin proti Herlocku Sholmèsovi z roku 1908. Profesor Gerbois odmítl dělit se s Arsènem Lupinem o milionovou výhru z loterie, a tak mu zmizela dcera Suzanne. Teď musí rozhodnout, co je mu dražší. Policie i celá Paříž čekají, kde a jak se lupič odváží vyměnit dívku za půl milionu. Inspektor Ganimard je přesvědčen, že tentokrát mu Lupin neunikne.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Fungují příběhy na dobrou noc? · Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda
Francouzský spisovatel z Rouenu v Normandii. V roce 1905 vymyslel Arsèna Lupina, elegantního zloděje gentlemana, který okrádá jen bohaté a vždycky unikne. O Lupinovi napsal přes dvacet knih a postava je ve Francii stejně slavná jako Sherlock Holmes v Anglii.
Kapitoly
Číst celý text (3980 slov)
Arsène Lupin a blond dáma – 2. Schůzka u advokáta
Na tom, co bychom mohli nazvat představeními Arsèna Lupina, nás nejvíc těší úloha policie, která je vrcholně komická. Všechno se děje mimo ni. On mluví, píše, varuje, poroučí, vyhrožuje a jedná, jako by neexistoval žádný šéf kriminální policie, žádní strážníci, žádní komisaři, zkrátka nikdo, kdo by mu mohl překazit plány. To všechno jako by vůbec nebylo. Překážka se nepočítá.
A přitom se ta policie tolik snaží! Jakmile jde o Arsèna Lupina, všichni od nejvyššího po nejnižšího vzplanou, kypí a pění vztekem. Je to nepřítel, a nepřítel, který se vám vysmívá, provokuje vás a pohrdá vámi, nebo, což je ještě horší, si vás vůbec nevšímá.
A co si počít s takovým nepřítelem? Podle svědectví služebné odcházela Suzanne z domu za dvacet minut deset. V deset hodin pět minut vyšel její otec z gymnázia a na chodníku, kde na něj obvykle čekala, ji neviděl. Všechno se tedy odehrálo během krátké dvacetiminutové procházky Suzanne z domu ke gymnáziu, nebo aspoň do jeho blízkosti.
Dva sousedé tvrdili, že ji potkali asi dvě stě metrů od domu. Jedna paní viděla jít po třídě dívku, která odpovídala jejímu popisu. A co dál? Dál se nevědělo nic.
Pátralo se na všech stranách, vyslýchali zaměstnance nádraží a městských mýtnic. Ten den si nevšimli ničeho, co by mohlo souviset s únosem mladé dívky. Ve Ville-d’Avray ale jeden kupec vypověděl, že prodal olej do uzavřeného automobilu, který přijel z Paříže. Vpředu seděl řidič a uvnitř blond dáma. „Neobyčejně blond,“ upřesnil svědek. O hodinu později jel automobil zpátky od Versailles. V dopravní zácpě musel zpomalit, a tak kupec uviděl vedle blond dámy, kterou už předtím zahlédl, ještě jinou dámu, celou zahalenou do šátků a závojů. Nebylo pochyb, že to byla Suzanne Gerboisová.
Pak ale bylo nutné předpokládat, že k únosu došlo za bílého dne, na velmi rušné silnici, přímo uprostřed města!
Jak? Na jakém místě? Nikdo neslyšel výkřik, nikdo nezpozoroval nic podezřelého.
Kupec popsal automobil. Byla to limuzína o čtyřiadvaceti koňských silách od firmy Peugeon, s tmavomodrou karoserií. Pro jistotu se zeptali paní Bob-Walthourové, majitelky Velké garáže, která se už vyspecializovala na únosy automobilem. V pátek ráno opravdu půjčila na celý den limuzínu Peugeon jedné blond dámě, kterou už potom neviděla.
„A co řidič?“
„Byl to jakýsi Ernest. Přijala jsem ho den předtím na základě výborných doporučení.“
„Je tady?“
„Ne, přivezl vůz zpátky a už se nevrátil.“
„Nemůžeme ho nějak vystopovat?“
„Jistě, u lidí, kteří mu dali doporučení. Tady jsou jejich jména.“
Šli za těmi lidmi. Nikdo z nich žádného Ernesta neznal.
Ať se tedy policie snažila dostat ze tmy po kterékoli stopě, vždycky skončila v další tmě, u dalších hádanek.
Pan Gerbois nebyl dost silný, aby vydržel boj, který pro něj začal tak katastrofálně. Od dceřina zmizení byl k neutěšení a sužovaly ho výčitky. Vzdal se.
V Écho de France vyšel krátký inzerát, o kterém mluvili všichni. Oznamoval jeho prostou a bezvýhradnou kapitulaci.
Bylo to vítězství. Válka skončila za čtyřikrát dvacet čtyři hodin.
O dva dny později přecházel pan Gerbois nádvoří Pozemkové banky. Uvedli ho ke guvernérovi a on mu podal los číslo pět set čtrnáct, série dvacet tři. Guvernér sebou trhl.
„Ach, vy ho máte? Vrátili vám ho?“
„Někam jsem ho založil, a tady je,“ odpověděl pan Gerbois.
„Ale vy jste tvrdil… mluvilo se o tom…“
„To všechno jsou jen řeči a lži.“
„Přesto bychom potřebovali nějaký doklad, který by to potvrdil.“
„Stačí majorův dopis?“
„Jistě.“
„Tady je.“
„Výborně. Laskavě nám ty listiny nechte v úschově. Na ověření máme čtrnáct dní. Dám vám vědět, jakmile si budete moci přijít k naší pokladně. Do té doby myslím, pane, že je ve vašem zájmu nic neříkat a dovést tu záležitost do konce v naprosté tichosti.“
„To mám v úmyslu.“
Pan Gerbois nepromluvil, guvernér také ne. Ale jsou tajemství, která vyjdou najevo, aniž by kdokoli cokoli vyzradil. A tak se najednou rozkřiklo, že Arsène Lupin měl tu drzost a poslal panu Gerboisovi los číslo pět set čtrnáct, série dvacet tři, zpátky! Zpráva vyvolala užaslý obdiv. Rozhodně to byl velkorysý hráč, když na stůl vynesl tak důležitý trumf, ten drahocenný los! Jistě se ho vzdal s rozmyslem, za kartu, která hru zase vyrovnávala. Ale co když dívka uteče? Co když se podaří osvobodit rukojmí, které drží?
Policie vycítila slabé místo nepřítele a zdvojnásobila úsilí. Arsène Lupin byl odzbrojený, sám sebe oloupil, chytil se do soukolí vlastních plánů a z vytouženého milionu nedostane ani zlámanou grešli… A ti, kdo se smáli, rázem přešli do druhého tábora.
Jenže Suzanne bylo třeba najít. A nenašli ji, a ani sama neutekla!
„Dobře,“ říkalo se, „to máme jisté, Arsène vyhrál první kolo. Ale to nejtěžší ho teprve čeká. Slečnu Gerboisovou má v rukou, to uznáváme, a vydá ji jedině za pět set tisíc franků. Ale kde a jak k té výměně dojde? Aby k ní mohlo dojít, musí být nějaká schůzka. A co pak panu Gerboisovi zabrání, aby dal vědět policii, a tak získal dceru zpátky a peníze si nechal?“
Novináři vyzpovídali profesora. Byl velmi skleslý, toužil po klidu a nedal nic najevo.
„Nemám co říct, čekám.“
„A co slečna Gerboisová?“
„Pátrání pokračuje.“
„Ale Arsène Lupin vám psal?“
„Ne.“
„Tvrdíte to?“
„Ne.“
„Tedy ano. Jaké jsou jeho pokyny?“
„Nemám co říct.“
Obléhali advokáta Detinana. Stejná mlčenlivost.
„Pan Lupin je můj klient,“ odpovídal s předstíranou vážností. „Jistě pochopíte, že musím zachovávat naprostou diskrétnost.“
Všechna ta tajemství diváky dráždila. Ve stínu se zřejmě kuly plány. Arsène Lupin rozhazoval a stahoval své sítě a policie zatím kolem pana Gerboise zorganizovala dozor ve dne v noci. A lidé zvažovali jediná tři možná rozuzlení: zatčení, triumf, nebo směšný a žalostný nezdar.
Jenže zvědavost veřejnosti měla být uspokojena jen zčásti. A teprve tady, na těchto stránkách, se poprvé odhaluje přesná pravda.
V úterý dvanáctého března dostal pan Gerbois v obyčejně vyhlížející obálce oznámení z Pozemkové banky.
Ve čtvrtek v jednu hodinu nastoupil do vlaku do Paříže. Ve dvě mu vyplatili tisíc tisícifrankových bankovek. Třesoucíma se rukama je jednu po druhé přepočítával. Nebylo snad tohle výkupné za Suzanne? Mezitím rozmlouvali dva muži v drožce, která stála kousek od velké brány banky. Jeden z nich měl prošedivělé vlasy a energickou tvář, která se nehodila k jeho oblečení a vzhledu drobného úředníka. Byl to vrchní inspektor Ganimard, starý Ganimard, Lupinův nesmiřitelný nepřítel. A Ganimard říkal strážmistrovi Folenfantovi:
„Už to nebude dlouho trvat… do pěti minut uvidíme našeho chlapíka. Všechno je připravené?“
„Úplně.“
„Kolik nás je?“
„Osm, z toho dva na kole.“
„A já se počítám za tři. To stačí, ale není to moc. Gerbois nám nesmí za žádnou cenu utéct… jinak máme po ptákách. Sejde se s Lupinem na schůzce, kterou si určitě domluvili, vymění slečnu za půl milionu a je hotovo.“
„Ale proč s námi ten chlapík nespolupracuje? Bylo by to tak jednoduché! Kdyby nás zasvětil, nechal by si celý milion.“
„Ano, ale bojí se. Kdyby se pokusil toho druhého podvést, nedostal by dceru zpátky.“
„Jakého druhého?“
„Jeho.“
Ganimard to slovo vyslovil vážně a trochu bojácně, jako by mluvil o nadpřirozené bytosti, jejíž drápy už jednou pocítil.
„Je dost legrační, že musíme toho pána chránit před ním samým,“ poznamenal moudře strážmistr Folenfant.
„S Lupinem je svět vzhůru nohama,“ povzdechl si Ganimard.
Uplynula minuta.
„Pozor,“ řekl.
Pan Gerbois vycházel. Na konci ulice Capucines zamířil na bulváry po levé straně. Šel pomalu podél obchodů a prohlížel si výlohy.
„Ten chlapík je až moc klidný,“ říkal Ganimard. „Chlap, který má v kapse milion, takhle klidný nebývá.“
„Co může udělat?“
„Ale nic, samozřejmě… Stejně mu nevěřím. Lupin je Lupin.“
V tu chvíli zamířil pan Gerbois ke stánku s novinami. Vybral si několik listů, nechal si vrátit drobné, jeden list rozložil a s rozpřaženýma rukama začal číst a přitom pomalu, krůček po krůčku, postupoval dál. A najednou jedním skokem vklouzl do automobilu, který stál u kraje chodníku. Motor běžel, protože vůz se rychle rozjel, objel kostel Madeleine a zmizel.
„Krucinál!“ vykřikl Ganimard. „Zase jeden z jeho kousků!“
Vyrazil a kolem Madeleine s ním běželi i další muži.
Pak ale vyprskl smíchy. Na začátku bulváru Malesherbes stál automobil s poruchou a pan Gerbois z něj vystupoval.
„Rychle, Folenfante… ten řidič… třeba je to ten Ernest.“
Folenfant se ujal řidiče. Jmenoval se Gaston a pracoval u Společnosti automobilových drožek. Deset minut předtím si ho najal jakýsi pán. Řekl mu, ať čeká u stánku s novinami s nastartovaným motorem, dokud nepřijde jiný pán.
„A ten druhý zákazník, jakou adresu udal?“ zeptal se Folenfant.
„Žádnou adresu… ‚Bulvár Malesherbes… třída Messine… dvojité spropitné‘… Nic víc.“
Mezitím však pan Gerbois neztratil ani minutu a skočil do prvního povozu, který jel kolem.
„Kočí, k metru Concorde.“
Profesor vystoupil z metra na náměstí Palais-Royal, běžel k dalšímu povozu a dal se odvézt na náměstí Bourse. Podruhé jel metrem a na třídě Villiers nasedl do třetího povozu.
„Kočí, ulice Clapeyron číslo dvacet pět.“
Dům číslo dvacet pět v ulici Clapeyron odděluje od bulváru Batignolles jen dům na rohu. Vystoupal do prvního patra a zazvonil. Otevřel mu nějaký pán.
„Bydlí tady advokát Detinan?“
„To jsem já. Vy jste nejspíš pan Gerbois?“
„Přesně tak.“
„Čekal jsem vás, pane.“
Když pan Gerbois vstoupil do advokátovy pracovny, ukazovaly hodiny tři. Hned řekl:
„Tuhle hodinu mi určil. Není tady?“
„Ještě ne.“
Pan Gerbois se posadil, otřel si čelo, podíval se na hodinky, jako by nevěděl, kolik je, a úzkostně se znovu zeptal:
„Přijde?“
Advokát odpověděl:
„Ptáte se mě, pane, na to, na co jsem sám ze všeho nejvíc zvědavý. Nikdy jsem nebyl tak netrpělivý. Každopádně jestli přijde, hodně riskuje. Tenhle dům je už čtrnáct dní pod přísným dozorem… Nevěří mi.“
„A mně ještě míň. Proto netvrdím, že strážníci, kteří se mi lepí na paty, mou stopu ztratili.“
„Ale pak…“
„Nebyla by to moje vina,“ zvolal živě profesor, „a nikdo mi nemůže nic vyčítat. Co jsem slíbil? Že poslechnu jeho rozkazy. Nuže, poslechl jsem je slepě. Vyzvedl jsem peníze v hodinu, kterou určil, a přišel jsem k vám tak, jak mi předepsal. Já jsem zavinil neštěstí své dcery, ale dané slovo jsem poctivě dodržel. Teď ať dodrží slovo on.“
A stejně úzkostným hlasem dodal:
„Přivede mi dceru, že ano?“
„Doufám.“
„Ale… vy jste ho viděl?“
„Já? Ale kdepak! Jen mě dopisem požádal, abych vás oba přijal, abych do tří hodin poslal služebnictvo pryč a abych mezi vaším příchodem a jeho odchodem nikoho do bytu nevpouštěl. Kdybych s tím nesouhlasil, měl jsem mu to oznámit dvěma řádky v Écho de France. Ale já jsem moc rád, že mohu Arsènu Lupinovi posloužit, a se vším souhlasím.“
Pan Gerbois zasténal:
„Ach běda! Jak tohle všechno skončí?“
Vytáhl z kapsy bankovky, rozložil je na stůl a rozdělil je na dvě stejné hromádky. Potom oba mlčeli. Pan Gerbois chvílemi napínal sluch… Nezazvonil někdo?
S každou minutou jeho úzkost rostla a také advokát Detinan pociťoval téměř bolestné napětí.
Na chvíli dokonce advokát úplně ztratil chladnou hlavu. Prudce vstal:
„Neuvidíme ho… Jak by mohl?… Bylo by to od něj šílenství! Ať nám důvěřuje, budiž, jsme poctiví lidé a nikdy bychom ho nezradili. Ale nebezpečí nehrozí jen tady.“
A pan Gerbois, zdrcený, s oběma rukama na bankovkách, koktal:
„Ať přijde, proboha, ať přijde! Dal bych tohle všechno, jen abych měl Suzanne zpátky.“
Dveře se otevřely.
„Polovina bude stačit, pane Gerboisi.“
Na prahu stál mladý, elegantně oblečený muž. Pan Gerbois v něm okamžitě poznal člověka, který ho oslovil u krámu se starým harampádím ve Versailles. Vrhl se k němu.
„A Suzanne? Kde je moje dcera?“
Arsène Lupin pečlivě zavřel dveře, a zatímco si co nejklidněji stahoval rukavice, řekl advokátovi:
„Drahý mistře, nemohu vám dost poděkovat za ochotu, s jakou jste se uvolil hájit má práva. Nezapomenu vám to.“
Advokát Detinan zamumlal:
„Ale vy jste nezvonil… neslyšel jsem dveře…“
„Zvonky a dveře jsou věci, které mají fungovat tak, aby je nikdo nikdy neslyšel. Ale jsem tady, a to je hlavní.“
„Moje dcera! Suzanne! Co jste s ní udělal?“ opakoval profesor.
„Proboha, pane, vy ale spěcháte!“ řekl Lupin. „No tak, uklidněte se, ještě chvilku a slečna dcera vám bude v náručí.“
Prošel se po místnosti a pak tónem velkého pána, který rozdává pochvaly, řekl:
„Pane Gerboisi, blahopřeji vám k obratnosti, s jakou jste si před chvílí počínal. Kdyby ten automobil neměl tu nesmyslnou poruchu, setkali bychom se prostě u Vítězného oblouku a ušetřili bychom pana advokáta Detinana nepříjemností s touhle návštěvou… Inu, bylo to tak souzeno.“
Všiml si obou hromádek bankovek a zvolal:
„Á, výborně! Milion je tady… Nebudeme ztrácet čas, dovolíte?“
„Ale slečna Gerboisová tu ještě není,“ namítl advokát Detinan a postavil se před stůl.
„No a?“
„No přece, není její přítomnost nezbytná?“
„Chápu! Chápu! Arsène Lupin vzbuzuje jen omezenou důvěru. Shrábne půl milionu a rukojmí nevrátí. Ach, drahý mistře, mě nikdo nechápe! Protože mě osud zavedl k činům trochu… zvláštního druhu, pochybuje se o mé poctivosti… o mé! O mně, který jsem ztělesněním svědomitosti a jemnocitu! Ostatně, drahý mistře, jestli máte strach, otevřete okno a zavolejte. Na ulici je dobrý tucet strážníků.“
„Myslíte?“
Arsène Lupin poodhrnul záclonu.
„Myslím, že pan Gerbois nedokáže Ganimarda setřást… Co jsem vám říkal? Tady je, ten dobrák!“
„Je to možné!“ zvolal profesor. „Přísahám vám ale…“
„Že jste mě nezradil?… O tom nepochybuji, ale ti chlapíci jsou šikovní. Podívejte, támhle vidím Folenfanta!… A Gréauma!… A Dieuzyho!… Samí moji dobří kamarádi!“
Advokát Detinan na něj užasle hleděl. Jaký klid! Lupin se šťastně smál, jako by se bavil nějakou dětskou hrou a nehrozilo mu žádné nebezpečí.
Tahle bezstarostnost advokáta uklidnila ještě víc než pohled na strážníky. Odstoupil od stolu, na kterém ležely bankovky.
Arsène Lupin vzal jednu hromádku po druhé a z každé odebral dvacet pět bankovek. Těch padesát bankovek podal advokátu Detinanovi: „Honorář od pana Gerboise a honorář od Arsèna Lupina, drahý mistře. To vám dlužíme.“
„Nedlužíte mi nic,“ odpověděl advokát Detinan.
„Jak to? A všechno to trápení, které vám působíme!“
„A všechno to potěšení, které mi to trápení působí!“
„Tedy jinými slovy, drahý mistře, od Arsèna Lupina nechcete nic přijmout. Tak to dopadá, když má člověk špatnou pověst,“ povzdechl si.
Podal těch padesát tisíc franků profesorovi.
„Pane, na památku našeho milého setkání mi dovolte, abych vám předal tohle. Bude to můj svatební dar pro slečnu Gerboisovou.“
Pan Gerbois bankovky rychle vzal, ale protestoval:
„Moje dcera se nevdává.“
„Nevdá se, když jí odepřete souhlas. Ale ona se vdát touží.“
„Co vy o tom víte?“
„Vím, že mladé dívky často sní, aniž by k tomu měly svolení svých tatínků. Naštěstí existují dobří duchové, kteří se jmenují Arsène Lupin a kteří na dně psacích stolků objevují tajemství těch okouzlujících duší.“
„A nic jiného jste tam neobjevil?“ zeptal se advokát Detinan. „Přiznávám, že by mě velmi zajímalo, proč jste o ten kus nábytku tolik stál.“
„Z historických důvodů, drahý mistře. Na rozdíl od toho, co si myslí pan Gerbois, v něm kromě losu žádný poklad nebyl, a o losu jsem nevěděl. Přesto jsem o ten stolek stál a dlouho jsem ho hledal. Ten psací stolek z tisového a mahagonového dřeva, zdobený hlavicemi s akantovými listy, se našel v malém nenápadném domku v Boulogne, kde bydlela Marie Walewska, Napoleonova přítelkyně. Na jedné zásuvce má nápis: ‚Věnováno Napoleonu Prvnímu, císaři Francouzů, jeho nejvěrnějším služebníkem Mancionem.‘ A nad tím jsou hrotem nože vyryta slova: ‚Tobě, Marie.‘ Napoleon ho potom dal okopírovat pro císařovnu Josefínu. Takže psací stolek, který lidé obdivovali v Malmaisonu, byl jen nedokonalou kopií toho, který teď patří do mých sbírek.“
Profesor zasténal:
„Ach běda! Kdybych to byl u obchodníka věděl, jak rychle bych vám ho přenechal!“
Arsène Lupin se zasmál a řekl:
„A navíc byste měl tu nezanedbatelnou výhodu, že by vám číslo pět set čtrnáct, série dvacet tři, zůstalo jen pro vás.“
„A vy byste mi nemusel unést dceru, kterou to všechno muselo strašně rozrušit.“
„To všechno?“
„Ten únos…“
„Ale drahý pane, mýlíte se. Slečna Gerboisová nebyla unesena.“
„Moje dcera nebyla unesena!“
„Ani v nejmenším. Kdo řekne únos, myslí násilí. Ona ale byla rukojmím z vlastní vůle.“
„Z vlastní vůle!“ opakoval zmateně pan Gerbois.
„A skoro na vlastní žádost! Jakpak by ne! Tak inteligentní dívka jako slečna Gerboisová, která navíc v hloubi duše chová tajnou lásku, by snad odmítla získat své věno? Ach, přísahám vám, že nebylo vůbec těžké jí vysvětlit, že vaši tvrdohlavost nejde přemoci jinak.“
Advokát Detinan se náramně bavil. Namítl:
„Nejtěžší muselo být se s ní domluvit. Je nepředstavitelné, že by se slečna Gerboisová dala oslovit.“
„Ach, já ne. Nemám ani tu čest ji znát. Jednání se laskavě ujala jedna moje přítelkyně.“
„Nejspíš ta blond dáma z automobilu,“ skočil mu do řeči advokát Detinan.
„Přesně tak. Hned při prvním setkání u gymnázia bylo všechno domluveno. Od té doby slečna Gerboisová se svou novou přítelkyní cestovala po Belgii a Holandsku, co nejpříjemněji a pro mladou dívku co nejpoučněji. Ostatně sama vám to vysvětlí…“
U dveří předsíně někdo zazvonil: třikrát rychle za sebou, potom jednou a pak ještě jednou zvlášť.
„To je ona,“ řekl Lupin. „Drahý mistře, kdybyste byl tak laskav…“
Advokát se vrhl ke dveřím.
Vstoupily dvě mladé ženy. Jedna se vrhla panu Gerboisovi do náruče. Druhá přistoupila k Lupinovi. Byla vysoká a urostlá, s velmi bledou tváří. Její plavé vlasy, zářivě plavé, byly rozdělené na dva zvlněné, volně spadající prameny. Byla oblečená v černém a jedinou ozdobou jí byl pětiřadý náhrdelník z černého gagátu. Přesto působila nesmírně elegantně.
Arsène Lupin jí řekl pár slov a pak se uklonil slečně Gerboisové:
„Prosím vás o odpuštění, slečno, za všechny ty útrapy. Ale doufám, že jste přece jen nebyla příliš nešťastná…“
„Nešťastná! Byla bych dokonce velmi šťastná, nebýt mého ubohého tatínka.“
„Pak je všechno v nejlepším pořádku. Obejměte ho znovu, využijte té výborné příležitosti a promluvte s ním o svém bratranci.“
„O mém bratranci… co to má znamenat?… Nerozumím…“
„Ale ano, rozumíte… O vašem bratranci Philippovi… o tom mladém muži, jehož dopisy si tak pečlivě schováváte…“
Suzanne zčervenala, ztratila řeč a nakonec se, jak jí Lupin radil, znovu vrhla otci do náruče.
Lupin se na oba díval dojatým pohledem.
„Jak je člověk odměněn, když koná dobro! Dojemný pohled! Šťastný otec! Šťastná dcera! A to štěstí je tvoje dílo, Lupine! Tihle lidé ti jednou budou žehnat… Tvé jméno budou zbožně předávat svým vnoučatům… Ach, rodina!… Rodina!…“
Zamířil k oknu.
„Je tam pořád ten dobrák Ganimard?… Tolik by chtěl být u téhle roztomilé chvíle plné dojetí!… Ale ne, už tam není… Už nikdo… ani on, ani ostatní… U čerta! Situace začíná být vážná… Nebylo by divu, kdyby už byli v průjezdu… třeba u domovníka… nebo dokonce na schodech!“
Pan Gerbois sebou trhl. Teď, když měl dceru zpátky, se mu vracel smysl pro skutečnost. Zatčení jeho protivníka by pro něj znamenalo půl milionu. Bezděčně udělal krok… Jako náhodou se Lupin ocitl v jeho cestě.
„Kampak jdete, pane Gerboisi? Bránit mě před nimi? Tisíceré díky! Neobtěžujte se. Ostatně přísahám vám, že oni jsou v mnohem větších rozpacích než já.“
A uvažoval dál:
„Co vlastně vědí? Že jste tady vy, a možná že je tu i slečna Gerboisová, protože ji určitě viděli přijít s nějakou neznámou dámou. Ale já? O mně nemají ani tušení. Jak bych se taky dostal do domu, který dnes ráno prohledali od sklepa až po půdu? Ne, podle všeho čekají, až mě chytí za letu… Chudáčkové!… Ledaže by uhodli, že tu neznámou dámu posílám já, a mysleli by si, že má na starosti výměnu… V tom případě ji chtějí zatknout, až bude odcházet…“
Ozval se zvonek.
Lupin jediným prudkým pohybem pana Gerboise zarazil a suchým, panovačným hlasem řekl:
„Stát, pane, myslete na dceru a buďte rozumný, jinak… A pokud jde o vás, mistře Detinane, mám vaše slovo.“
Pan Gerbois zůstal stát jako přikovaný. Advokát se ani nepohnul.
Lupin si beze spěchu vzal klobouk. Byl trochu zaprášený, a tak ho oprášil rukávem.
„Drahý mistře, kdybyste mě někdy potřeboval… Slečno Suzanne, mé nejlepší přání a mnoho pozdravů panu Philippovi.“
Vytáhl z kapsy těžké hodinky se zlatým dvojitým pouzdrem.
„Pane Gerboisi, jsou tři hodiny čtyřicet dvě minuty. Ve tři hodiny čtyřicet šest vám dovoluji odejít z tohoto salonu… Ani o minutu dřív než ve tři čtyřicet šest, ano?“
„Ale oni vniknou dovnitř násilím,“ neudržel se advokát Detinan.
„A co zákon, na který zapomínáte, drahý mistře! Ganimard by se nikdy neodvážil porušit domovní svobodu francouzského občana. Stihli bychom si zahrát pořádnou partii bridže. Ale promiňte mi, zdá se, že jste všichni tři trochu rozrušení, a já nechci zneužívat…“
Položil hodinky na stůl, otevřel dveře salonu a obrátil se k blond dámě:
„Jste připravená, drahá přítelkyně?“
Pustil ji před sebou, naposledy se velmi uctivě uklonil slečně Gerboisové, vyšel a zavřel za sebou dveře.
A bylo ho slyšet, jak v předsíni nahlas říká:
„Dobrý den, Ganimarde, jak se vede, kamaráde? Vyřiď mé uctivé pozdravy paní Ganimardové… Jednoho dne si k ní přijdu na oběd… Sbohem, Ganimarde.“
Znovu zazvonil zvonek, prudce a hlučně, pak se ozvalo opakované bušení a na chodbě hlasy.
„Tři hodiny čtyřicet pět,“ vykoktal pan Gerbois.
Po několika vteřinách rozhodně vyšel do předsíně. Lupin a blond dáma tam už nebyli.
„Tatínku!… To nesmíš!… Počkej!…“ vykřikla Suzanne.
„Počkat? Zbláznila ses?… Mít ohledy na toho darebáka… A co půl milionu?…“
Otevřel.
Ganimard se vřítil dovnitř.
„Ta dáma… kde je? A Lupin?“
„Byl tady… je tady.“
Ganimard vítězoslavně vykřikl:
„Máme ho… dům je obklíčený.“
Advokát Detinan namítl:
„A co zadní schodiště?“
„Zadní schodiště vede na dvůr a z toho je jen jediný východ, velká brána. Hlídá ji deset mužů.“
„Ale on nepřišel velkou bránou… A neodejde tudy…“
„A kudy tedy?“ odsekl Ganimard. „Vzduchem?“
Odhrnul závěs. Za ním se otevřela dlouhá chodba, která vedla do kuchyně. Ganimard jí proběhl a zjistil, že dveře na zadní schodiště jsou zamčené na dva západy.
Z okna zavolal na jednoho ze strážníků:
„Nikdo?“
„Nikdo.“
„Pak jsou v bytě!“ zvolal. „Schovávají se v některém pokoji!… Je naprosto nemožné, aby utekli… Ach, Lupínku, vysmál ses mi, ale tentokrát ti to oplatím.“
V sedm hodin večer se v ulici Clapeyron objevil pan Dudouis, šéf kriminální policie, protože se divil, že nemá žádné zprávy. Vyptal se strážníků, kteří hlídali dům, a pak vystoupal k advokátu Detinanovi. Ten ho zavedl do své ložnice. Tam pan Dudouis spatřil muže, nebo spíš dvě nohy, které se zmítaly na koberci, zatímco trup, ke kterému patřily, byl zastrčený hluboko v krbu.
„Haló!… Haló!…“ ječel přidušený hlas.
A jiný hlas, vzdálenější, který přicházel až odněkud shora, odpovídal:
„Haló!… Haló…“
Pan Dudouis se rozesmál a zvolal:
„Ale Ganimarde, copak si to tu hrajete na kominíka?“
Inspektor se vysoukal z útrob krbu. Tvář měl černou, šaty pokryté sazemi, oči se mu horečně leskly. Nebylo ho k poznání.
„Hledám ho,“ zabručel.
„Koho?“
„Arsèna Lupina… Arsèna Lupina a jeho přítelkyni.“
„No tohle! Snad si nemyslíte, že se schovávají v komíně?“
Ganimard se zvedl, otiskl svému nadřízenému na rukáv pět prstů černých jako uhel a temně a vztekle řekl:
„A kde jinde by měli být, šéfe? Někde přece být musí. Jsou to lidé jako vy a já, z masa a kostí. Takoví lidé se nerozplynou jako dým.“
„To ne, ale přesto mizí.“
„Kudy? Kudy? Dům je obklíčený! Na střeše jsou strážníci.“
„A sousední dům?“
„S tím nemá žádné spojení.“
„Byty v ostatních patrech?“
„Znám všechny nájemníky. Nikoho neviděli… nikoho neslyšeli.“
„Jste si jistý, že je znáte všechny?“
„Všechny. Domovník za ně ručí. Ostatně pro větší jistotu jsem do každého bytu postavil jednoho muže.“
„Přece je ale musíme chytit.“
„To právě říkám, šéfe, to právě říkám. Musíme, a taky je chytíme, protože tu oba jsou… nemůžou tu nebýt. Buďte klidný, šéfe, jestli ne dnes večer, tak zítra je mám… Budu tu spát! Budu tu spát!…“
A opravdu tam spal, a druhý den taky, a pozítří rovněž. A když uplynuly celé tři dny a tři noci, nenašel nepolapitelného Lupina ani jeho neméně nepolapitelnou společnici. Nenašel dokonce ani tu nejmenší stopu, která by mu dovolila vyslovit aspoň nejmenší domněnku.
A proto se jeho názor z první chvíle neměnil.
„Když po jejich útěku není žádná stopa, znamená to, že jsou tady!“
Možná že v hloubi duše už tak přesvědčený nebyl. Ale nechtěl si to přiznat. Ne, tisíckrát ne, muž a žena se přece nemohou rozplynout jako zlí duchové v pohádkách pro děti. Nedal se odradit a pokračoval v prohlídkách a pátrání, jako by doufal, že je objeví schované v nějakém nedostupném úkrytu, vrostlé do kamenů domu.
Poslechnout celé · 37 minDalší díl: Arsène Lupin a židovská lampa – 1. Dvě psaní z Paříže
O textu
- Arsène Lupin a blond dáma – 2. Schůzka u advokáta (La Dame blonde, kap. I Le numéro 514 – série 23, 2. část (Arsène Lupin contre Herlock Sholmès, 1908; vydání 1914)) – Maurice Leblanc
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




