Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Arsène Lupin a židovská lampa – 1. Dvě psaní z Paříže

Maurice Leblanc · 37 min

svazek 144 · k poslechu · Západní Evropa

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Arsène Lupin na celou noc 2: Herlock Sholmès, Blond dáma, Židovská lampa, Stéblo slámy (4 h 54 min).

Francouzský spisovatel Maurice Leblanc vydal roku 1908 knihu Arsène Lupin proti Herlocku Sholmèsovi. Jejím druhým příběhem je Židovská lampa, kterou uslyšíte ve čtyřech dílech. Slavný anglický detektiv dostane v Londýně dvě psaní. V jednom ho pařížský baron prosí o pomoc s podivnou krádeží. Ve druhém ho Arsène Lupin, gentleman a lupič, zdvořile varuje, ať se do věci raději nemíchá. Sholmès samozřejmě okamžitě balí kufr.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda · Jak se večer zklidnit

O autorovi: Maurice Leblanc (1864–1941)

Francouzský spisovatel z Rouenu v Normandii. V roce 1905 vymyslel Arsèna Lupina, elegantního zloděje gentlemana, který okrádá jen bohaté a vždycky unikne. O Lupinovi napsal přes dvacet knih a postava je ve Francii stejně slavná jako Sherlock Holmes v Anglii.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Arsène Lupin a židovská lampa – 1. Dvě psaní z Paříže
  3. Neznámá dívka na nádraží
  4. Plakáty v ulicích
  5. Dům u parku Monceau
  6. Lampa s tajnou skrýší
  7. Sholmès nevěří žebříku
  8. Vychovatelka a starý komorník
  9. Stíny za mříží
  10. Noční zloděj s nožem
  11. Dvě krádeže, jeden pachatel?
Číst celý text (3867 slov)

Arsène Lupin a židovská lampa – 1. Dvě psaní z Paříže

Herlock Sholmès a Wilson seděli každý z jedné strany velkého krbu a natahovali nohy k příjemnému ohni.

Sholmèsova dýmka, krátká vřesovka se stříbrným kroužkem, vyhasla. Vyklepal z ní popel, znovu ji nacpal a zapálil. Pak si přitáhl cípy županu na kolena a začal z dýmky vypouštět dlouhé obláčky. Snažil se je vyfukovat ke stropu v malých kroužcích kouře.

Wilson ho pozoroval. Díval se na něj tak, jako se pes stočený na koberečku před krbem dívá na svého pána. Kulatýma očima, bez mrknutí, očima, které nedoufají v nic jiného, než že zachytí očekávané gesto. Promluví pán? Prozradí mu tajemství svého dnešního zamyšlení a vpustí ho do říše přemýšlení, do které Wilson, jak se mu zdálo, neměl přístup?

Sholmès mlčel.

Wilson se odvážil:

„Je nějak klid. Ani jeden případ, do kterého bychom se mohli zakousnout.“

Sholmès mlčel čím dál tím zarputileji. Jeho kroužky kouře se mu ale dařily čím dál lépe. Každý jiný než Wilson by si všiml, že mu přinášejí to hluboké uspokojení, jaké nám dávají drobné úspěchy ve chvílích, kdy je hlava úplně prázdná.

Wilson zklamaně vstal a přistoupil k oknu.

Smutná ulice se táhla mezi ponurými průčelími domů. Z černého nebe padal zlý, vzteklý déšť. Projela drožka, pak další. Wilson si zapsal jejich čísla do notesu. Člověk nikdy neví.

„Podívejme, pošťák!“ zvolal.

Sluha uvedl muže dovnitř.

„Dva doporučené dopisy, pane… Podepíšete mi to, prosím?“

Sholmès podepsal do knihy, doprovodil muže ke dveřím a cestou zpátky už otevíral jeden z dopisů.

„Vypadáte celý šťastný,“ poznamenal po chvíli Wilson.

„V tom dopise je velmi zajímavá nabídka. Chtěl jste případ, tady ho máte. Čtěte…“

Wilson četl:

„Vážený pane,

obracím se na Vás s prosbou, abyste mi pomohl svými zkušenostmi. Stal jsem se obětí velké krádeže a dosavadní pátrání zřejmě nikam nevede.

Touto poštou Vám posílám několik novin, ze kterých se o případu dozvíte. Pokud byste se ho chtěl ujmout, dávám Vám k dispozici svůj dům. Na přiložený šek, který jsem už podepsal, si prosím napište částku, kterou uznáte za vhodnou na cestovní výdaje.

Buďte tak laskav a odpovězte mi telegramem. Přijměte ujištění o mé hluboké úctě.

Baron Victor d’Imblevalle, ulice Murillo číslo osmnáct.“

„Ale, ale, to vypadá znamenitě… Malý výlet do Paříže, proč ne? Od svého slavného souboje s Arsènem Lupinem jsem se tam nepodíval. Rád bych hlavní město světa viděl v trochu klidnějších poměrech.“

Roztrhal šek na čtyři kousky. Wilson, jehož paže ještě nebyla tak ohebná jako dřív, utrousil na adresu Paříže pár hořkých slov. Sholmès mezitím otevřel druhou obálku.

Hned sebou podrážděně trhl. Po celou dobu čtení měl na čele vrásku. Pak papír zmačkal do kuličky a prudce ji hodil na podlahu.

„Co je? Co se stalo?“ vykřikl Wilson vyděšeně.

Zvedl kuličku, rozbalil ji a s rostoucím úžasem četl:

„Můj drahý Mistře,

víte, jak Vás obdivuji a jak mi záleží na Vaší pověsti. Věřte mi tedy a nezabývejte se případem, ke kterému Vás zvou. Vaše účast by napáchala mnoho zla. Veškeré Vaše úsilí by vedlo jen k žalostnému výsledku a byl byste nucen veřejně přiznat svou porážku.

Velmi si přeji ušetřit Vás takového ponížení. Proto Vás pro naše přátelství zapřísahám, zůstaňte si hezky v klidu u svého krbu.

Srdečně pozdravujte pana Wilsona. Vám, drahý Mistře, posílá uctivý pozdrav Váš oddaný

Arsène Lupin.“

„Arsène Lupin!“ opakoval Wilson ohromeně.

Sholmès začal bušit pěstí do stolu.

„No tohle! Ten chlapík mě začíná zlobit! Dělá si ze mě legraci jako z malého kluka. Veřejně přiznat porážku! Copak jsem ho nedonutil vrátit modrý diamant?“

„Bojí se,“ nadhodil Wilson.

„Mluvíte nesmysly! Arsène Lupin se nikdy nebojí. Důkazem je, že mě vyzývá.“

„Ale jak se dozvěděl o dopise, který nám posílá baron d’Imblevalle?“

„Jak to mám vědět? Ptáte se hloupě, drahý příteli!“

„Myslel jsem… představoval jsem si…“

„Co? Že jsem čaroděj?“

„To ne, ale viděl jsem vás dělat takové zázraky!“

„Nikdo nedělá zázraky… já o nic víc než kdokoli jiný. Přemýšlím, vyvozuji, dělám závěry, ale nehádám. Hádají jen hlupáci.“

Wilson se tvářil skromně jako vyhubovaný pes. Aby nebyl hlupák, snažil se nehádat, proč Sholmès rázuje velkými rozzlobenými kroky po pokoji. Pak ale Sholmès zazvonil na sluhu a poručil si kufr. To už byl hmatatelný fakt, a tak se Wilson cítil oprávněn přemýšlet, vyvozovat a dojít k závěru, že pán odjíždí na cestu.

Stejná myšlenková operace mu dovolila prohlásit tónem člověka, který se nebojí omylu:

„Herlocku, vy jedete do Paříže.“

„Možná.“

„A jedete tam spíš kvůli Lupinově výzvě než kvůli baronu d’Imblevallovi.“

„Možná.“

„Herlocku, jedu s vámi.“

„Ale, ale, starý příteli! Vy se tedy nebojíte, že vaši levou paži potká stejný osud jako pravou?“ zvolal Sholmès a přestal přecházet.

„Co by se mi mohlo stát? Budete přece se mnou.“

„Výborně, jste chlapík! Ukážeme tomu pánovi, že nám možná neměl tak drze házet rukavici. Rychle, Wilsone, sejdeme se u prvního vlaku.“

„Nepočkáte na noviny, které vám baron posílá?“

„K čemu?“

„Mám poslat telegram?“

„Zbytečné. Arsène Lupin by se dozvěděl, že přijedu. O to nestojím. Tentokrát, Wilsone, musíme hrát opatrně.“


Odpoledne se oba přátelé nalodili v Doveru. Plavba přes průliv byla výborná. V rychlíku z Calais do Paříže si Sholmès dopřál tři hodiny nejhlubšího spánku. Wilson zatím pečlivě hlídal dveře kupé a s nepřítomným pohledem přemítal.

Neznámá dívka na nádraží

Sholmès se probudil šťastný a čilý. Vyhlídka na nový souboj s Arsènem Lupinem ho nadchla. Mnul si ruce jako člověk, který se chystá užít si spoustu radosti.

„Konečně si trochu protáhneme kosti!“ zvolal Wilson.

A stejně spokojeně si mnul ruce.

Na nádraží vzal Sholmès cestovní deky a Wilson za ním nesl kufry, každý své břemeno. Sholmès odevzdal lístky a vesele vyšel ven.

„Krásné počasí, Wilsone… Slunce! Paříž se slavnostně vystrojila, aby nás přivítala.“

„To je ale lidí!“

„Tím lépe, Wilsone! Nehrozí, že by si nás někdo všiml. V takovém zástupu nás nikdo nepozná!“

„Pan Sholmès, že ano?“

Trochu zaraženě se zastavil. Kdo u všech všudy ho mohl takhle oslovit jménem? Vedle něj stála žena, mladá dívka. Velmi prosté šaty zdůrazňovaly její ušlechtilou postavu a hezká tvář měla neklidný a bolestný výraz.

Zopakovala:

„Vy jste pan Sholmès, viďte?“

Mlčel, dílem z rozpaků a dílem z obvyklé opatrnosti. A tak se zeptala potřetí:

„Mám tu čest mluvit s panem Sholmèsem?“

„Co ode mě chcete?“ řekl dost nevrle, protože myslel, že jde o nějaké pochybné setkání.

Postavila se přímo před něj.

„Poslechněte mě, pane, je to velmi vážné. Vím, že jedete do ulice Murillo.“

„Co to říkáte?“

„Vím to… vím… ulice Murillo… číslo osmnáct. Nesmíte tam… ne, nesmíte tam jet… ujišťuji vás, že byste toho litoval. Neříkám vám to proto, že bych z toho měla nějaký prospěch. Říkám to, protože mi to velí rozum a svědomí.“

Snažil se ji odstrčit, ale ona naléhala:

„Prosím vás, netrvejte na tom… Ach, kdybych věděla, jak vás přesvědčit! Podívejte se mi do duše, do očí… jsou upřímné… mluví pravdu.“

Zoufale k němu upírala oči. Byly to krásné, vážné a průzračné oči, ve kterých jako by se zrcadlila sama duše. Wilson pokýval hlavou.

„Slečna vypadá velmi upřímně.“

„To ano, musíte mi věřit…“ prosila.

„Já vám věřím, slečno,“ odpověděl Wilson.

„Ach, jak jsem šťastná! Váš přítel taky, že ano? Cítím to… jsem si tím jistá! To je štěstí! Všechno se urovná!… Jak dobře, že mě to napadlo!… Podívejte, pane, za dvacet minut jede vlak do Calais… Tak tím pojedete… Rychle, pojďte za mnou… jde se tudy a máte tak akorát čas.“

Snažila se ho odvést. Sholmès ji vzal za paži a snažil se mluvit co nejlaskavěji:

„Promiňte, slečno, že vám nemohu vyhovět. Ale nikdy neopouštím úkol, který jsem přijal.“

„Prosím vás… prosím vás… ach, kdybyste to mohl pochopit!“

Nedbal na ni a rychle odešel.

Wilson řekl dívce:

„Doufejte… on to dotáhne až do konce… ještě se nestalo, že by neuspěl…“

A rozběhl se za Sholmèsem.

Plakáty v ulicích

Herlock Sholmès. – Arsène Lupin.

Hned po prvních krocích jim padla do očí ta slova, vyvedená velkými černými písmeny. Přiblížili se. Ulicí kráčela řada mužů s reklamními tabulemi, jeden za druhým. V rukou nesli těžké hole s kováním a v rytmu jimi tloukli do chodníku. Na zádech měli obrovské plakáty a na nich stálo:

Zápas Herlock Sholmès proti Arsènu Lupinovi. Přijel anglický šampion. Velký detektiv se pustil do záhady z ulice Murillo. Podrobnosti čtěte v listu Écho de France.

Wilson pokýval hlavou.

„Vidíte, Herlocku, a my si lichotili, že budeme pracovat inkognito! Nedivil bych se, kdyby na nás v ulici Murillo čekala čestná stráž a slavnostní přijetí s přípitky a šampaňským.“

„Když začnete být vtipný, Wilsone, vydáte za dva,“ zaskřípal Sholmès.

Vykročil k jednomu z mužů s jasným úmyslem popadnout ho do svých silných rukou a rozdrtit na kousky i s jeho plakátem. Kolem plakátů se ale srocoval dav. Lidé vtipkovali a smáli se.

Potlačil zuřivý záchvat vzteku a řekl tomu muži:

„Kdy vás najali?“

„Dnes ráno.“

„Kdy jste začali chodit?“

„Před hodinou.“

„A plakáty už byly hotové?“

„No jistě, ano… Když jsme ráno přišli do agentury, už tam byly.“

Arsène Lupin tedy předvídal, že on, Sholmès, boj přijme. A víc než to. Lupinův dopis dokazoval, že po tom boji touží a že má v plánu znovu změřit síly se svým sokem. Proč? Co ho pohánělo, aby boj začal znovu?

Herlock na vteřinu zaváhal. Lupin si musel být vítězstvím opravdu hodně jistý, když se choval tak drze. Nespadne do pasti, když takhle přiběhne na první zavolání?

„Jedeme, Wilsone! Kočí, ulice Murillo číslo osmnáct!“ zvolal s novou energií.

S nalitými žilami a se sevřenými pěstmi, jako by se chystal na boxerský zápas, skočil do kočáru.

Dům u parku Monceau

Ulici Murillo lemují přepychové paláce, jejichž zadní průčelí hledí do parku Monceau. Jeden z nejkrásnějších stojí na čísle osmnáct. Baron d’Imblevalle v něm bydlí se ženou a dětmi a zařídil ho co nejnádherněji, jako umělec i jako milionář. Před palácem je čestný dvůr a po stranách hospodářská křídla. Vzadu se větve stromů v zahradě proplétají se stromy parku.

Oba Angličané zazvonili, přešli dvůr a lokaj je odvedl do malého salonu na druhé straně domu.

Posadili se a rychlým pohledem si prohlédli vzácné předměty, kterými byl ten salonek přeplněný.

„Hezké věci,“ zamumlal Wilson, „vkus a fantazie… Dá se odvodit, že lidé, kteří měli čas tyhle věci shánět, jsou už v jistém věku… možná tak padesát let…“

Nedořekl. Dveře se otevřely a vstoupil pan d’Imblevalle se svou ženou. Na rozdíl od Wilsonových dedukcí byli oba mladí, elegantní a velmi živí v pohybech i v řeči. Oba se rozplývali v díkách.

„To je od vás příliš laskavé! Taková námaha! Jsme skoro rádi za tu nepříjemnost, která nás potkala, protože nám přinesla to potěšení…“

„Jací okouzlující lidé, ti Francouzi!“ pomyslel si Wilson, který se hlubokých postřehů nikdy nebál.

„Ale čas jsou peníze,“ zvolal baron, „a váš obzvlášť, pane Sholmèsi. Takže rovnou k věci! Co si o případu myslíte? Doufáte, že ho dovedete do úspěšného konce?“

„Abych ho dovedl do konce, musel bych ho nejdřív znát.“

„Vy ho neznáte?“

„Ne. A prosím vás, abyste mi všechno vysvětlil podrobně a nic nevynechal. Oč jde?“

„Jde o krádež.“

„Kdy se stala?“

„Minulou sobotu,“ odpověděl baron, „v noci ze soboty na neděli.“

„Tedy před šesti dny. Poslouchám vás.“

„Nejdřív vám musím říct, pane, že s manželkou sice žijeme, jak to naše postavení vyžaduje, ale do společnosti chodíme málo. Výchova dětí, pár návštěv a zkrášlování domova, to je náš život. Všechny večery, nebo skoro všechny, trávíme tady, v této místnosti. Je to salonek mé ženy a shromáždili jsme tu několik uměleckých předmětů. Minulou sobotu jsem tedy kolem jedenácté zhasl elektřinu a s ženou jsme jako obvykle odešli do ložnice.“

„Která je…?“

„Hned vedle, za těmi dveřmi, které vidíte. Druhý den, tedy v neděli, jsem vstal brzy. Suzanne, moje žena, ještě spala, a tak jsem prošel tímhle salonkem co nejtišeji, abych ji nevzbudil. Jak jsem se podivil, když jsem uviděl, že je tohle okno otevřené! Přitom jsme ho večer předtím nechali zavřené!“

„Někdo ze služebnictva…“

„Ráno sem nikdo nevstoupí, dokud nezazvoníme. Kromě toho vždycky zastrčím závoru na těchto druhých dveřích, které vedou do předsíně. Okno tedy muselo být otevřeno zvenčí. Ostatně jsem na to měl důkaz. V pravém křídle okna byla vyříznutá druhá tabulka skla, ta u kliky.“

„A tohle okno…?“

„Tohle okno, jak vidíte, vede na malou terasu s kamenným zábradlím. Jsme v prvním patře. Vidíte zahradu, která se táhne za domem, a mříž, která ji odděluje od parku Monceau. Je tedy jisté, že ten člověk přišel z parku, přelezl mříž po žebříku a vylezl až na terasu.“

„Je to jisté, říkáte?“

„Na obou stranách mříže se v měkké půdě záhonů našly díry po obou nohách žebříku. A tytéž dvě díry byly i pod terasou. Na zábradlí jsou navíc dva drobné škrábance, zřejmě od nohou žebříku.“

„Není park Monceau v noci zavřený?“

„Zavřený ne. Ale každopádně se na čísle čtrnáct staví nový dům. Tudy se dalo snadno proniknout.“

Lampa s tajnou skrýší

Herlock Sholmès chvíli přemýšlel a pak pokračoval:

„Přejděme ke krádeži. Stala se tedy v místnosti, kde právě jsme?“

„Ano. Tady, mezi touhle Pannou Marií z dvanáctého století a tímhle tepaným stříbrným svatostánkem, stála malá židovská lampa. Zmizela.“

„A to je všechno?“

„To je všechno.“

„Aha!… A čemu říkáte židovská lampa?“

„Jsou to takové mosazné lampy, jaké se kdysi používaly. Mají sloupek a nádobku, do které se nalévá olej. Z nádobky vycházejí dvě nebo tři hubičky pro knoty.“

„Celkem vzato tedy předměty bez velké ceny.“

„Bez velké ceny, to ano. Jenže tahle měla tajnou skrýš. Mívali jsme v ní uložený nádherný starý šperk, zlatou chiméru, takovou bájnou příšeru, posázenou rubíny a smaragdy. Ta měla velmi vysokou cenu.“

„Proč jste ji tam ukládali?“

„Na mou věru, pane, to nedovedu říct. Možná jen proto, že nás bavilo mít takovou skrýš.“

„Nikdo o ní nevěděl?“

„Nikdo.“

„Kromě zloděje té chiméry, samozřejmě,“ namítl Sholmès. „Jinak by si nedal tu práci a nekradl židovskou lampu.“

„Samozřejmě. Ale jak o ní mohl vědět, když nám tajný mechanismus lampy prozradila jen náhoda?“

„Stejná náhoda ho mohla prozradit i někomu jinému… sluhovi… někomu, kdo v domě běžně pobývá… Ale pokračujme. Oznámili jste to policii?“

„Ovšem. Vyšetřující soudce případ vyšetřoval. Reportéři všech velkých novin pátrali na vlastní pěst. Ale jak jsem vám psal, zdá se, že ta záhada nemá nejmenší naději, že se kdy vyřeší.“

Sholmès vstal a šel k oknu. Prohlédl okenní křídlo, terasu a zábradlí. Lupou zkoumal oba škrábance na kameni. Pak požádal pana d’Imblevalla, aby ho zavedl do zahrady.

Venku se Sholmès prostě posadil do proutěného křesla a zasněně se díval na střechu domu. Pak najednou zamířil ke dvěma dřevěným bedýnkám. Byly jimi zakryté díry po nohách žebříku u paty terasy, aby otisky zůstaly neporušené. Bedýnky odstranil, klekl si na zem a s nahrbenými zády, s nosem dvacet centimetrů nad zemí, zkoumal a měřil. Totéž udělal podél mříže, jen kratší dobu.

Tím byl hotov.

Oba se vrátili do salonku, kde na ně čekala paní d’Imblevallová.

Sholmès nevěří žebříku

Sholmès ještě několik minut mlčel. Pak pronesl tato slova:

„Od začátku vašeho vyprávění, pane barone, mě zarazilo, jak je to vloupání až příliš jednoduché. Opřít žebřík, vyříznout tabulku, vybrat jeden předmět a odejít, ne, takhle snadno se věci nedějí. Je to všechno příliš jasné, příliš čisté.“

„Takže…“

„Takže krádež židovské lampy se stala pod vedením Arsèna Lupina…“

„Arsèna Lupina!“ zvolal baron.

„Ale stala se bez něj, aniž do tohoto domu kdokoli vstoupil… Možná ji spáchal někdo ze služebnictva, kdo slezl ze své podkrovní komůrky na terasu po okapové rouře. Tu rouru jsem viděl ze zahrady.“

„Ale na základě jakých důkazů…?“

„Arsène Lupin by ze salonku neodešel s prázdnou.“

„S prázdnou! A co lampa?“

„Když už bral lampu, nic mu nebránilo vzít i tuhle tabatěrku posázenou diamanty nebo tenhle náhrdelník ze starých opálů. Stačily by mu dva pohyby navíc. Jestli to neudělal, bylo to proto, že nemohl.“

„A co ty stopy?“

„Komedie! Inscenace, aby se odvedlo podezření!“

„Škrábance na zábradlí?“

„Lež! Udělali je skelným papírem. Podívejte, tady je pár kousíčků papíru, které jsem sebral.“

„A otisky nohou žebříku?“

„Hloupost! Prohlédněte si ty dvě obdélníkové díry pod terasou a ty dvě u mříže. Mají stejný tvar, ale zatímco tady jsou rovnoběžné, tam už ne. Změřte vzdálenost mezi oběma dírami. Na každém místě je jiná. Pod terasou je to třiadvacet centimetrů, u mříže osmadvacet centimetrů.“

„A co z toho vyvozujete?“

„Protože mají stejný tvar, vyvozuji z toho, že všechny čtyři díry udělali jedním jediným vhodně přiříznutým kusem dřeva.“

„Nejlepším důkazem by byl ten kus dřeva sám.“

„Tady je,“ řekl Sholmès. „Sebral jsem ho v zahradě pod truhlíkem s vavřínem.“

Baron se uklonil. Angličan byl v domě teprve čtyřicet minut. A z toho, čemu se až dosud věřilo na základě zjevných faktů, nezůstalo nic. Vynořila se skutečnost, jiná skutečnost, postavená na něčem mnohem pevnějším. Na úvaze Herlocka Sholmèse.

„Obvinění, které vznášíte proti našemu služebnictvu, je velmi vážné, pane,“ řekla baronka. „Naši sloužící jsou u rodiny odedávna a nikdo z nich by nás nebyl schopen zradit.“

„Jestli vás nikdo z nich nezrazuje, jak vysvětlíte, že mi tenhle dopis mohl přijít týž den a stejnou poštou jako ten, který jste mi napsala vy?“

Podal baronce dopis, který mu poslal Arsène Lupin.

Paní d’Imblevallová byla ohromená.

„Arsène Lupin… jak se to dozvěděl?“

„Nikomu jste o svém dopise neřekli?“

„Nikomu,“ řekl baron. „To nás napadlo onehdy večer u stolu.“

„Před služebnictvem?“

„Byly tam jen naše dvě děti. Ale ani ty ne… Sophie a Henriette už u stolu neseděly, viď, Suzanne?“

Vychovatelka a starý komorník

Paní d’Imblevallová se zamyslela a přisvědčila:

„Opravdu, už odešly za slečnou.“

„Za slečnou?“ zeptal se Sholmès.

„Za vychovatelkou, slečnou Alicí Demunovou.“

„Ta osoba s vámi tedy nejí?“

„Ne, nosí jí jídlo zvlášť, do jejího pokoje.“

Wilsona něco napadlo.

„Dopis, který jste psali mému příteli Herlocku Sholmèsovi, byl odeslán poštou.“

„Samozřejmě.“

„Kdo ho tedy nesl?“

„Dominique, můj komorník, který u mě slouží dvacet let,“ odpověděl baron. „Hledat na téhle straně by byla ztráta času.“

„Když se hledá, čas se nikdy neztrácí,“ prohlásil Wilson moudře.

První šetření skončilo a Sholmès požádal, zda se smí vzdálit.

O hodinu později u večeře uviděl Sophii a Henriettu, dvě děti manželů d’Imblevallových. Byly to dvě hezké holčičky, osmiletá a šestiletá. Mluvilo se málo. Sholmès odpovídal na laskavosti barona a jeho ženy tak nevrle, že se rozhodli raději mlčet. Podávala se káva. Sholmès vypil šálek a vstal.

V tu chvíli vešel sluha a přinesl telefonický vzkaz, který byl určen jemu. Otevřel ho a četl:

„Posílám Vám svůj nadšený obdiv. Výsledky, kterých jste za tak krátkou dobu dosáhl, jsou ohromující. Jsem úplně ohromen.

Arsène Lupin.“

Podrážděně mávl rukou a ukázal vzkaz baronovi.

„Začínáte věřit, pane, že vaše zdi mají oči a uši?“

„Ničemu nerozumím,“ zamumlal zaražený pan d’Imblevalle.

„Já také ne. Ale rozumím tomu, že se tu nestane jediný pohyb, který by on neviděl. Nepadne tu jediné slovo, které by neslyšel.“


Toho večera ulehl Wilson s lehkým svědomím člověka, který splnil svou povinnost a nemá už jinou práci než usnout. Také usnul velmi rychle. Navštívily ho krásné sny, ve kterých pronásledoval Lupina úplně sám a chystal se ho vlastní rukou zatknout. Pocit toho pronásledování byl tak živý, že se probudil.

Stíny za mříží

Někdo se dotkl jeho postele. Popadl revolver.

„Ještě jeden pohyb, Lupine, a střelím.“

„U všech všudy, vy jste ale rychlý, starý brachu.“

„Cože, to jste vy, Sholmèsi! Potřebujete mě?“

„Potřebuji vaše oči. Vstaňte…“

Vedl ho k oknu.

„Dívejte se… na druhé straně mříže…“

„V parku?“

„Ano. Nic nevidíte?“

„Nic nevidím.“

„Ale ano, něco vidíte.“

„Aha, opravdu, nějaký stín… dokonce dva.“

„Že? U mříže… Podívejte, hýbou se… Neztrácejme čas.“

Potmě sešli po schodech, drželi se přitom zábradlí, a dostali se do místnosti, ze které se vycházelo na schodiště do zahrady. Skleněnými dveřmi uviděli obě postavy na stejném místě.

„Zvláštní,“ řekl Sholmès, „připadá mi, že v domě slyším nějaký hluk.“

„V domě? Nemožné! Všichni spí.“

„Ale poslouchejte…“

V tu chvíli se od mříže ozvalo tiché hvízdnutí. A uviděli matné světlo, které jako by vycházelo z domu.

„D’Imblevallovi museli rozsvítit,“ zašeptal Sholmès. „Nad námi je jejich ložnice.“

„Nejspíš jsme slyšeli je,“ řekl Wilson. „Možná zrovna hlídají mříž.“

Druhé hvízdnutí, ještě tišší.

„Nerozumím tomu, nerozumím,“ řekl Sholmès podrážděně.

„Já také ne,“ přiznal Wilson.

Sholmès otočil klíčem ve dveřích, odsunul závoru a opatrně pootevřel křídlo.

Třetí hvízdnutí, tentokrát o něco hlasitější a s jinou melodií. A nad jejich hlavami hluk zesílil a zrychlil se.

„Spíš to zní, jako by to bylo na terase salonku,“ vydechl Sholmès.

Vystrčil hlavu škvírou, ale hned ucukl a potlačil zaklení. Kousek od nich stál opřený o zeď žebřík. Sahal až k zábradlí terasy.

„No ovšem!“ řekl Sholmès. „Někdo je v salonku! To jsme slyšeli. Rychle, sundejme ten žebřík.“

Noční zloděj s nožem

V tu chvíli ale shora sklouzla jakási postava. Žebřík zmizel a muž, který ho nesl, s ním utíkal, co mu nohy stačily, k mříži, kde na něj čekali jeho společníci. Sholmès a Wilson vyrazili jedním skokem. Dostihli muže ve chvíli, kdy opíral žebřík o mříž. Z druhé strany padly dva výstřely.

„Jste raněný?“ vykřikl Sholmès.

„Ne,“ odpověděl Wilson.

Chytil muže kolem těla a snažil se ho zadržet. Muž se ale otočil, jednou rukou ho popadl a druhou ho zasáhl nožem do hrudi. Wilson vydechl, zapotácel se a upadl.

„U všech čertů!“ zařval Sholmès. „Jestli mi ho zabili, neodpustím jim to!“

Položil Wilsona na trávník a vrhl se k žebříku. Pozdě… muž už po něm vylezl nahoru. Na druhé straně ho zachytili společníci a muž utíkal mezi keři.

„Wilsone, Wilsone, to nic není, že ne? Jen škrábnutí?“

Dveře domu se prudce otevřely. První přiběhl pan d’Imblevalle, za ním sluhové se svíčkami.

„Co se děje? Co se stalo?“ vykřikl baron. „Pan Wilson je raněný?“

„Nic to není, jen škrábnutí,“ opakoval Sholmès a snažil se tomu sám uvěřit.

Wilson ale byl bledý jako stěna.

Za dvacet minut lékař zjistil, že se hrot nože zastavil čtyři milimetry od srdce.

„Čtyři milimetry od srdce! Ten Wilson měl vždycky štěstí,“ uzavřel Sholmès skoro závistivě.

„Štěstí… štěstí…“ zabručel lékař.

„No jistě! S tak pevným zdravím z toho vyvázne…“

„Se šesti týdny na lůžku a dvěma měsíci zotavování.“

„Nic víc?“

„Ne, pokud nenastanou komplikace.“

„Proč u všech všudy chcete, aby nastaly komplikace?“

Sholmès se úplně uklidnil a vrátil se za baronem do salonku. Tentokrát si tajemný návštěvník nepočínal tak decentně. Bez ostychu shrábl tabatěrku posázenou diamanty, opálový náhrdelník a vůbec všechno, co se vejde do kapes poctivého lupiče.

Okno bylo ještě otevřené a jedna z tabulek byla úhledně vyříznutá. Za svítání se rychle zjistilo, že žebřík pochází ze stavby nového domu. Tím bylo jasné, kudy zloději přišli.

Dvě krádeže, jeden pachatel?

„Zkrátka,“ řekl pan d’Imblevalle s jistou ironií, „je to přesné opakování krádeže židovské lampy.“

„Ano, pokud přijmeme první verzi, kterou si osvojila policie.“

„Vy ji tedy pořád nepřijímáte? Tahle druhá krádež vaše mínění o té první neotřásla?“

„Naopak ho potvrzuje, pane.“

„To snad není možné! Máte nevyvratitelný důkaz, že dnešní noční vloupání spáchal někdo zvenčí. A přesto trváte na tom, že židovskou lampu odcizil někdo z našeho okolí.“

„Někdo, kdo bydlí v tomto domě.“

„Jak to tedy vysvětlíte…?“

„Nic nevysvětluji, pane. Zjišťuji dva fakty, které spolu souvisejí jen zdánlivě. Posuzuji je každý zvlášť a hledám pouto, které je spojuje.“

Jeho přesvědčení se zdálo tak hluboké a jeho počínání tak dobře podložené, že se baron podvolil:

„Dobrá. Dáme vědět policejnímu komisaři…“

„Za nic na světě!“ zvolal Angličan živě. „Za nic na světě! Na tyhle lidi se hodlám obracet, jen když je budu potřebovat.“

„Ale ty výstřely…?“

„Na tom nezáleží!“

„A váš přítel…?“

„Můj přítel je jen raněný… Postarejte se, aby lékař mlčel. Já ručím za všechno, co se týče policie.“

Poslechnout celé · 37 minDalší díl: Arsène Lupin a židovská lampa – 2. Vystřižená písmena

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.