Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Paní Zima a Hvězdné tolary

Jacob a Wilhelm Grimmové · 11 min

svazek 5 · pohádky ze světa · Západní Evropa

Dnes si povíme dvě pohádky, které před dvěma sty lety sepsali bratři Jacob a Wilhelm Grimmové. Chodili po německých vesnicích a městech a zapisovali si, co si lidé vyprávěli u kamen. První pohádka je o dvou sestrách, o studni a o staré paní, která když natřásá peřiny, na zemi sněží. Ta druhá je krátká a tichá: o malé holčičce, která neměla skoro nic, a přesto rozdala všechno.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Spánek dospívajících · Jak uspat dítě (2–4 roky)

O autorovi: Jacob a Wilhelm Grimmové (1785–1863 a 1786–1859)

Němečtí bratři a jazykovědci. Sbírali pohádky, které si lidé vyprávěli, a v roce 1812 vydali první díl sbírky Dětské a domácí pohádky. Patří do ní Sněhurka, Popelka, Červená Karkulka i Paní Zima. Jejich sbírka je dodnes jednou z nejpřekládanějších knih na světě.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Paní Zima
  3. Líná sestra u studny
  4. Hvězdné tolary
Číst celý text (1143 slov)

Paní Zima

Jedna vdova měla dvě dcery. Jedna byla hezká a pracovitá, druhá ošklivá a líná. Matka měla tu ošklivou a línou mnohem raději, protože to byla její vlastní dcera, a ta druhá musela dělat všechnu práci a být v domě za popelku. Chudák děvče muselo denně sedávat u velké cesty vedle studně a příst tolik, až mu z prstů tekla krev. Jednou se stalo, že bylo vřeteno celé od krve. Děvče se tedy sklonilo nad studni, že ho opláchne, jenže vřeteno mu vyklouzlo z ruky a spadlo dolů. Dívka se rozplakala, běžela k maceše a pověděla jí, jaké neštěstí se stalo. Macecha ji ale tak zle vyhubovala a byla tak nemilosrdná, že řekla: „Když jsi vřeteno nechala spadnout dolů, tak si ho taky vytáhni nahoru.“ Děvče se vrátilo ke studni a nevědělo, co si počít. Ve svém velkém strachu do studny skočilo, aby vřeteno vyneslo. Ztratilo vědomí, a když se probudilo a přišlo k sobě, leželo na krásné louce, kde svítilo slunce a kvetly tisíce květin. Šlo po té louce dál, až přišlo k peci plné chleba. A chleba volal: „Ach, vytáhni mě, vytáhni mě, nebo se spálím, už dávno jsem upečený!“ Děvče přistoupilo a lopatou všechny bochníky jeden po druhém vytáhlo. Pak šlo dál a přišlo k jabloni, která byla obsypaná jablky a volala na ni: „Ach, zatřes mnou, zatřes mnou, my jablka jsme už všechna zralá!“ Děvče tedy stromem zatřáslo, až jablka padala jako déšť, a třáslo tak dlouho, dokud nahoře nezůstalo ani jedno. Když je všechna sneslo na jednu hromadu, šlo zase dál. Nakonec přišlo k malému domku a z něj vyhlížela stará paní. Měla ale tak velké zuby, že dostalo strach a chtělo utéct. Stará paní na ně však zavolala: „Copak se bojíš, milé dítě? Zůstaň u mě. Když budeš všechnu práci v domě dělat pořádně, bude se ti dobře vést. Jen musíš dávat pozor, abys mi dobře stlala postel a pilně peřiny natřásala, aby peří lítalo. To potom na světě sněží. Já jsem paní Zima.“ Protože stařenka mluvila tak vlídně, dodalo si děvče odvahy, svolilo a vstoupilo k ní do služby. Všechno dělalo tak, aby byla paní spokojená, a peřiny jí vždycky natřásalo ze všech sil, až peří poletovalo kolem jako sněhové vločky. Za to se mělo u ní dobře: nikdy neslyšelo zlé slovo a každý den bylo něco dobrého k jídlu, vařeného i pečeného. Když už tak nějaký čas u paní Zimy bylo, zesmutnělo a zprvu samo nevědělo, co mu chybí. Nakonec poznalo, že je to stesk po domově. I když se tu mělo tisíckrát lépe než doma, přece jen ho to táhlo zpátky. Nakonec jí řeklo: „Stýská se mi po domově. I když se tady dole mám sebelíp, déle už tu zůstat nemůžu. Musím zase nahoru ke svým.“ Paní Zima odpověděla: „Líbí se mi, že se ti stýská po domově, a protože jsi mi tak věrně sloužila, sama tě nahoru vyvedu.“ Vzala děvče za ruku a dovedla je k velké bráně. Brána se otevřela, a když dívka stála přímo pod ní, spustil se mohutný zlatý déšť a všechno zlato na ní ulpělo, takže byla celá jím pokrytá. „To je pro tebe, protože jsi byla tak pracovitá,“ řekla paní Zima a vrátila jí i vřeteno, které jí spadlo do studny. Pak se brána zavřela a děvče se ocitlo nahoře na světě, nedaleko domu své matky. A když vešlo do dvora, seděl na roubení studny kohout a volal:

„Kykyryký, naše zlatá panenka je zas tady!“

Děvče vešlo dovnitř k matce, a protože přišlo celé pokryté zlatem, matka i sestra je přivítaly vlídně.

Líná sestra u studny

Dívka jim vyprávěla všechno, co se jí přihodilo. Když matka slyšela, jak přišla k takovému bohatství, chtěla stejné štěstí dopřát i té druhé, ošklivé a líné dceři. Ta si musela sednout ke studni a příst. Aby měla vřeteno od krve, píchla se do prstů a strčila ruku do trnitého živého plotu. Potom hodila vřeteno do studny a sama skočila za ním. Ocitla se, stejně jako sestra, na krásné louce a šla po téže pěšině dál. Když došla k peci, chleba zase volal: „Ach, vytáhni mě, vytáhni mě, nebo se spálím, už dávno jsem upečený!“ Ale lenoška odpověděla: „To by se mi tak chtělo umazat se,“ a šla pryč. Brzy přišla k jabloni a ta volala: „Ach, zatřes mnou, zatřes mnou, my jablka jsme už všechna zralá!“ Ona však odpověděla: „No to jistě, ještě by mi nějaké spadlo na hlavu,“ a šla dál. Když přišla k domku paní Zimy, nebála se, protože o jejích velkých zubech už slyšela, a hned se k ní dala do služby. První den se přemáhala, byla pilná a poslouchala paní Zimu na slovo, protože myslela na všechno to zlato, které od ní dostane. Druhý den už ale začala lenošit, třetí den ještě víc, a pak už ráno nechtěla ani vstát. Ani postel paní Zimě nestlala, jak se patří, a peřiny nenatřásala, aby peří lítalo. Paní Zimu to brzy omrzelo a dala jí výpověď. Lenoška byla ráda a myslela si, že teď přijde zlatý déšť. Paní Zima ji opravdu dovedla k bráně, ale když pod ní stála, místo zlata se na ni vylil velký kotel smůly. „To je odměna za tvé služby,“ řekla paní Zima a bránu zavřela. Lenoška tedy přišla domů, ale celá od smůly, a kohout na studni, jakmile ji uviděl, zavolal:

„Kykyryký, naše umazaná panenka je zas tady!“

A smůla na ní zůstala a nedala se smýt, dokud byla živa.

Hvězdné tolary

Byla jednou jedna malá holčička. Tatínek i maminka jí umřeli a byla tak chudá, že už neměla ani komůrku, kde by bydlela, ani postýlku, kde by spala, a nakonec neměla vůbec nic než šaty, které měla na sobě, a kousek chleba v ruce, který jí dal nějaký soucitný člověk. Byla ale hodná a zbožná. A protože ji celý svět opustil, vydala se s důvěrou v Pánaboha ven do polí. Tam potkala chudého muže, který prosil: „Ach, dej mi něco k jídlu, mám takový hlad.“ Podala mu celý kousek chleba, řekla: „Ať ti Pánbůh žehná,“ a šla dál. Pak přišlo dítě, naříkalo a prosilo: „Strašně mě zebe hlava, dej mi něco, čím bych si ji přikrylo.“ Tak si sundala čepičku a dala mu ji. A když ušla zase kus cesty, přišlo další dítě. Nemělo kabátek a třáslo se zimou, a tak mu dala svůj. A ještě o kus dál prosilo jiné o sukýnku, a tu dala holčička taky. Nakonec došla do lesa. To už byla tma, a tu přišlo ještě jedno dítě a prosilo o košilku. Hodná holčička si pomyslela: „Je černá noc, nikdo tě neuvidí, můžeš klidně dát i košilku,“ svlékla si košilku a dala i tu. A jak tak stála a neměla už vůbec nic, najednou začaly padat hvězdy z nebe a byly to samé tvrdé, lesklé tolary. A přestože košilku rozdala, měla najednou na sobě novou, z toho nejjemnějšího plátna. Do ní si tolary posbírala a byla bohatá po celý život.

Poslechnout celé · 11 min

O textu

Nový český překlad z originálu, prošel lidskou korekturou. Jak příběhy vznikají.