Tuto pohádku napsal dánský spisovatel Hans Christian Andersen. Vydal ji v Kodani roku 1845. Odehrává se v obyčejném obývacím pokoji, kde ožívají porcelánové figurky. Malá pastýřka a kominíček stojí vedle sebe na stolku pod zrcadlem a mají se rádi. Starý porcelánový Číňan ji ale chce provdat za podivného vyřezávaného pána ze staré skříně. A tak se ti dva rozhodnou utéct do širého světa.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Kdy jít spát: kalkulačka · Fungují příběhy na dobrou noc?
Dánský spisovatel z města Odense. Napsal přes sto pohádek, mezi nimi Ošklivé káčátko, Malou mořskou vílu, Císařovy nové šaty a Sněhovou královnu. Jeho pohádky jsou laskavé, často smutné a moudré.
Kapitoly
Číst celý text (1329 slov)
Pastýřka a kominíček
Viděl jsi někdy opravdu starou dřevěnou skříň? Docela černou stářím a vyřezávanou samými kudrlinkami a lístky? Právě taková stála v jednom obývacím pokoji. Zdědili ji po prababičce. Odshora až dolů byla vyřezaná růžemi a tulipány. Byly na ní ty nejpodivnější kudrlinky a mezi nimi vystrkovali hlavy malí jeleni s velikánskými parohy. Uprostřed skříně však byl vyřezán celý muž. Vypadal opravdu k smíchu. Pořád se šklebil, ale smát se to nedalo nazvat. Měl kozí nohy, na čele malé růžky a dlouhý plnovous. Děti v pokoji mu vždycky říkaly Kozonohý vrchní a podvrchní generální válečný velitel seržant. Bylo to jméno, které se těžko vyslovuje, a takový titul nemá jen tak někdo. My mu budeme říkat zkrátka pan Kozonohý. Nechat se takhle vyřezat, to už taky něco znamenalo. A teď tam tedy byl! Pořád se díval ke stolku pod zrcadlem. Tam totiž stála půvabná malá pastýřka z porcelánu. Střevíčky měla pozlacené a šatečky vpředu sepnuté červenou růží. K tomu měla zlatý klobouk a pastýřskou hůl. Byla rozkošná. Těsně vedle ní stál malý kominíček, černý jako uhel, ale jinak také z porcelánu. Byl stejně čistý a úhledný jako kdokoli jiný. Kominík byl jenom naoko. Výrobce porcelánu z něj mohl stejně dobře udělat prince, vyšlo by to nastejno!
Stál tam se svým žebříkem moc roztomile. Tvář měl bílou a růžovou jako děvčátko. To byla vlastně chyba, protože trochu černý být klidně mohl. Stál docela blízko pastýřky. Někdo je tam tak postavil, a když už stáli vedle sebe, zasnoubili se. Hodili se k sobě. Oba byli mladí, oba ze stejného porcelánu a oba stejně křehcí.
Kousek od nich stála ještě jedna figurka, třikrát větší. Byl to starý Číňan, který uměl kývat hlavou. Byl také z porcelánu a tvrdil, že je dědečkem malé pastýřky. Dokázat to ale asi nemohl. Říkal, že jí smí poroučet. A tak kývl na pana Kozonohého, který si malou pastýřku chtěl vzít.
Starý Číňan řekl: „Tady dostaneš muže, který je možná z mahagonu, to je moc vzácné dřevo. Může z tebe udělat paní Kozonohou, paní velitelku! Má celou skříň plnou stříbra, a co teprve má v tajných přihrádkách!“
„Já do té tmavé skříně nechci! Slyšela jsem, že tam uvnitř má jedenáct porcelánových manželek!“
„Tak můžeš být dvanáctá! Dnes v noci, až ve staré skříni zapraská, bude svatba. To je tak jisté, jako že jsem Číňan!“ A pak kývl hlavou a usnul.
Ale malá pastýřka plakala a dívala se na svého nejmilejšího, na porcelánového kominíčka.
Řekla mu: „Prosím tě, pojď se mnou do širého světa. Tady zůstat nemůžeme!“
„Chci všechno, co chceš ty! Pojďme hned. Myslím, že tě svým řemeslem dokážu uživit!“
„Ach, kdybychom už byli šťastně dole ze stolu! Nebudu klidná, dokud nebudeme venku v širém světě!“
A on ji utěšoval. Ukazoval jí, kam má položit nožku, když slézali po vyřezávané a pozlacené noze stolu. Na pomoc si vzal i svůj žebřík, a tak byli brzy dole na podlaze. Ale když se podívali ke staré skříni, byl tam hrozný rozruch. Všichni vyřezávaní jeleni vystrčili hlavy ještě dál, zvedli parohy a otáčeli krky. Pan Kozonohý vyskočil vysoko do vzduchu a volal na starého Číňana: „Utíkají! Utíkají!“
To se trochu polekali a rychle skočili nahoru do zásuvky pod oknem.
Divadlo v zásuvce
Ležely tam tři nebo čtyři balíčky karet, kterým pár karet chybělo. A bylo tam malé loutkové divadlo, docela pěkně postavené. Hrála se komedie. Všechny dámy z karet, kárové i srdcové, křížové i pikové, seděly v první řadě. Ovívaly se tulipány, které držely v ruce. Za nimi stáli všichni kluci z karet. Ukazovali, že mají hlavu nahoře i dole, tak jak to hrací karty mívají. Komedie byla o dvou, kteří se nesměli vzít. Pastýřka nad tím plakala, protože to bylo jako její vlastní příběh.
„To nevydržím! Musím ze zásuvky ven!“ Ale když se dostali na podlahu a podívali se nahoru ke stolu, uviděli, že se starý Číňan probudil. Kymácel se celým tělem, protože dole byl celý z jednoho kusu!
Malá pastýřka vykřikla: „Starý Číňan jde!“ A padla rovnou na svá porcelánová kolínka, tak byla smutná.
Kominíček řekl: „Něco mě napadlo. Co kdybychom vlezli do té velké voňavé vázy v koutě? Mohli bychom tam ležet na růžích a levanduli a házet mu sůl do očí, až přijde.“
„To nestačí! A navíc vím, že starý Číňan a voňavá váza byli kdysi zasnoubení. Když spolu dva takhle chodili, vždycky se pak mají trochu rádi. Ne, nezbývá nic jiného než jít do širého světa!“
Kominíček se zeptal: „Máš opravdu odvahu jít se mnou do širého světa? Rozmyslela sis, jak je veliký? A že se sem už nikdy nebudeme moct vrátit?“
„Rozmyslela!“
A kominíček se na ni dlouze zadíval a pak řekl: „Moje cesta vede komínem! Máš opravdu odvahu prolézt se mnou kamny a kouřovou rourou? Pak se dostaneme do komína a tam se vyznám! Vylezeme tak vysoko, že na nás nedosáhnou. A úplně nahoře je díra ven do širého světa!“
A zavedl ji k dvířkům kamen.
Komínem až ke hvězdám
„Tam je ale černo!“ Přesto s ním šla, skrz kamna i rourou, kde byla tma jako v pytli.
„Teď jsme v komíně! A podívej, podívej! Nahoře svítí ta nejkrásnější hvězda!“
A byla to opravdová hvězda na nebi. Svítila přímo dolů k nim, jako by jim chtěla ukázat cestu. A lezli a šplhali. Byla to strašná cesta, tak vysoko, tak vysoko. Ale on ji zvedal a postrkoval a držel ji. Ukazoval jí nejlepší místa, kam má položit své malé porcelánové nožky. A tak se dostali až nahoru na okraj komína. Tam se posadili, protože byli opravdu unavení, a měli k tomu také důvod.
Nad nimi bylo nebe plné hvězd a pod nimi všechny střechy města. Viděli tak daleko kolem sebe, tak daleko do světa. Ubohá pastýřka si to nikdy takhle nepředstavovala. Položila hlavičku na rameno svého kominíčka a plakala tak, až se jí na pasu odloupla zlatá barva.
„To je na mě moc! To nevydržím! Svět je příliš veliký! Ach, kdybych zase byla na stolečku pod zrcadlem! Nebudu šťastná, dokud tam zase nebudu! Já jsem šla s tebou do širého světa. Tak teď ty můžeš doprovodit mě domů, jestli mě máš aspoň trochu rád!“
A kominíček jí rozumně domlouval. Připomínal jí starého Číňana i pana Kozonohého. Ale ona tak strašně vzlykala a líbala svého malého kominíčka, že musel udělat, co chtěla. I když to bylo špatně.
A tak zase s velkou námahou slezli dolů komínem. Prolezli rourou až do kamen, a to nebylo vůbec nic příjemného. Pak stáli v tmavých kamnech. Tam za dvířky poslouchali, aby zjistili, jak to v pokoji vypadá. Bylo tam úplné ticho. Vykoukli ven, a ach, uprostřed podlahy ležel starý Číňan. Spadl ze stolu, když se za nimi chtěl pustit, a rozbil se na tři kusy. Celá záda se mu odlomila v jednom kuse a hlava se odkutálela do kouta. Pan Kozonohý stál tam, kde stál vždycky, a přemýšlel.
Dědeček se sponkou v krku
Malá pastýřka řekla: „To je hrozné! Starý dědeček je rozbitý a my za to můžeme! To nikdy nepřežiju!“ A zoufale spínala své malinkaté ručky.
Kominíček řekl: „Dá se ještě spravit! Dá se docela dobře sepnout sponkou! Jen se tak nerozčiluj! Zalepí mu záda a dají mu pořádnou sponku do zátylku. Pak bude zase jako nový a bude nám moct říkat spoustu nepříjemných věcí!“
„Myslíš?“ A pak vylezli zpátky na stůl, kde předtím stáli.
„Tak vidíš, kam až jsme se dostali! Mohli jsme si všechnu tu námahu ušetřit!“
„Ach, kdyby byl starý dědeček už spravený! Může to být tak drahé?“
A spravený byl. Rodina ho dala slepit v zádech, dostal pořádnou sponku do krku a byl jako nový. Jenom kývat už nemohl.
Pan Kozonohý řekl: „Vy se nějak vytahujete, co jste byl rozbitý! To přece není důvod, abyste se tak nafukoval! Dostanu ji, nebo ji nedostanu?“
A kominíček s malou pastýřkou se dívali na starého Číňana a moc se báli, že kývne. Ale on nemohl. A bylo mu nepříjemné vykládat někomu cizímu, že má pořád sponku v zátylku. A tak ti dva porcelánoví zůstali spolu. Byli za dědečkovu sponku moc vděční a měli se rádi, dokud se nerozbili.
O textu
- Pastýřka a kominíček (Hyrdinden og Skorsteensfeieren) – Hans Christian Andersen
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), úpravy prošly lidskou revizí. Jak příběhy vznikají.




