Papežova mula

Papežova mula

Ze všech pěkných rčení, přísloví a pořekadel, kterými naši provensálští sedláci vyšívají své řeči, neznám žádné malebnější a podivnější než tohle. Na patnáct mil kolem mého mlýna, když se mluví o člověku zlopamětném a mstivém, se říká: „Na toho si dejte pozor!… Je jako papežova mula, která si sedm let schovávala své kopnutí.“

Dlouho jsem pátral, odkud to přísloví může pocházet, co to bylo za papežskou mulu a za kopnutí schovávané sedm let. Nikdo tady mi o tom nedokázal nic říct, dokonce ani Francet Mamaï, můj pištec, který přitom zná provensálské legendy jako své boty. Francet si stejně jako já myslí, že se za tím skrývá nějaká stará kronika z avignonského kraje; ale nikdy o tom neslyšel jinak než právě z toho přísloví.

Starý pištec mi se smíchem řekl: „To najdete jedině v knihovně cikád.“

Ten nápad se mi zdál dobrý, a protože knihovnu cikád mám hned za dveřmi, zavřel jsem se v ní na celý týden.

Je to nádherná knihovna, skvěle zařízená, otevřená básníkům ve dne v noci, a obsluhují ji malí knihovníci s činely, kteří vám tam pořád hrají. Strávil jsem tam několik rozkošných dní a po týdnu bádání – vleže na zádech – jsem konečně objevil, co jsem hledal, totiž příběh mé muly a toho slavného kopnutí, schovávaného celých sedm let. Ta pohádka je pěkná, i když trochu naivní, a pokusím se vám ji vyprávět tak, jak jsem ji včera ráno četl v rukopise barvy času, který příjemně voněl suchou levandulí a místo záložek v něm byla dlouhá vlákna babího léta.

Veselé město papežů

Kdo neviděl Avignon za časů papežů, neviděl nic. Co do veselí, života, ruchu a slavností nikdy nebylo podobné město. Od rána do večera samá procesí a poutě, ulice posypané květinami a ozdobené vysokými gobelíny, po Rhoně připlouvali kardinálové, prapory ve větru, galéry ozdobené vlajkami, papežští vojáci zpívali na náměstích latinsky, žebraví mniši chodili po sbírce s řehtačkami; a k tomu od přízemí až po střechy domů, které se s bzukotem tiskly kolem velkého papežského paláce jako včely kolem úlu, ještě klapání krajkářských stavů, sem a tam běhající člunky, které tkaly zlato na ornáty, kladívka cizelérů tepajících konvičky na mešní víno, rezonanční desky, které se ladily u výrobců loutn, a písně snovaček; nad tím vším zvuk zvonů a pořád nějaké bubínky, které bylo slyšet duněti tam dole u mostu. Protože u nás, když je lid spokojený, musí tančit, musí tančit; a protože v té době byly ulice města na farandolu příliš úzké, postavili se pištci a bubeníci na avignonský most, do čerstvého větru od Rhony, a ve dne v noci se tam tančilo, tančilo… Ach, šťastné časy! Šťastné město! Halapartny, které neřezaly; státní vězení, kde se chladilo víno. Nikdy hlad, nikdy válka… Tak dovedli papežové z Comtatu vládnout svému lidu; a proto po nich jejich lid tolik smutnil!…

Jeden z nich obzvlášť, takový hodný stařík, kterému říkali Bonifác… Ach, ten! Kolik slz se v Avignonu prolilo, když umřel! Byl to tak laskavý, tak vlídný vladař! Tak pěkně se na vás usmíval ze hřbetu své muly! A když jste šli kolem něj – ať jste byli ubohý sběrač mořeny nebo velký městský fojt –, dával vám své požehnání tak zdvořile! Pravý papež z Yvetot, jako ten dobrák král z písničky, ale z provensálského Yvetot, s něčím jemným v úsměvu, se snítkou majoránky za biretem a bez jakékoli milenky… Jedinou milou, o které se u toho dobrého otce kdy vědělo, byla jeho vinice – malá vinice, kterou si sám vysadil tři míle od Avignonu, mezi myrtami u Châteauneuf.

Každou neděli, když vyšel z nešpor, chodil se ten ctihodný muž své vinici dvořit, a když tam nahoře seděl na sluníčku, mula vedle něj a kardinálové kolem natažení u kořenů vinných keřů, poručil otevřít láhev místního vína – toho krásného vína barvy rubínu, kterému se od té doby říká Châteauneuf papežů – a popíjel ho po malých doušcích a dojatě se přitom díval na svou vinici. Když pak byla láhev prázdná a den se chýlil, vracel se vesele do města a za ním celá kapitula; a když přecházel přes avignonský most, uprostřed bubnů a farandol, jeho mula, rozjařená hudbou, se dala do drobného poskakujícího mimochodu, zatímco on sám udával biretem taneční krok, což jeho kardinály velmi pohoršovalo, ale celý lid kvůli tomu říkal: „Ach, ten dobrý vladař! Ach, ten hodný papež!“

Mula a mladý Tistet

Hned po vinici v Châteauneuf měl papež na světě nejraději svou mulu. Ten dobrák do toho zvířete byl celý blázen. Každý večer, než šel spát, se chodil podívat, jestli je stáj dobře zavřená a jestli v jeslích nic nechybí, a nikdy by nevstal od stolu, aniž by mu před očima připravili velkou misku vína po francouzsku, s množstvím cukru a koření, kterou jí sám odnesl, navzdory námitkám svých kardinálů… Je ovšem třeba říct, že to zvíře za to stálo. Byla to krásná černá mula s rudými skvrnkami, jistá v kroku, s lesklou srstí a širokou, plnou zádí, a hrdě nosila svou malou suchou hlavu, celou ozdobenou bambulkami, mašlemi, stříbrnými rolničkami a střapci; a k tomu byla krotká jako anděl, měla prostodušné oči a dvě dlouhé uši, pořád v pohybu, které jí dodávaly dobráckého vzhledu. Celý Avignon ji ctil, a když šla ulicemi, nebylo zdvořilosti, kterou by jí lidé neprokázali; protože každý věděl, že je to nejlepší způsob, jak si získat přízeň u dvora, a že papežova mula se svým nevinným výrazem už přivedla ke štěstí nejednoho, jak dokazuje Tistet Védène a jeho podivuhodné dobrodružství.

Tenhle Tistet Védène byl původně drzý uličník, kterého jeho otec, zlatník Guy Védène, musel vyhnat z domu, protože nechtěl nic dělat a sváděl učně k zahálce. Půl roku ho bylo vidět, jak tahá svůj kabátek po všech strouhách v Avignonu, ale hlavně v okolí papežského domu; protože ten ničema měl už dlouho s papežovou mulou svůj plán, a hned uvidíte, že to bylo něco mazaného… Jednoho dne, když se Jeho Svatost procházela úplně sama se svým zvířetem pod hradbami, přistoupí k ní můj Tistet, sepne ruce s obdivem a povídá:

„Ach, můj Bože! Velký Svatý otče, to máte ale krásnou mulu!… Nechte mě, ať se na ni chvilku podívám… Ach, můj papeži, ta je krásná!… Takovou nemá ani německý císař.“

A hladil ji a mluvil k ní něžně jako k nějaké slečně:

„Pojďte sem, můj klenote, můj poklade, má drahá perlo…“

A dobrý papež si celý dojatý říkal v duchu:

„To je ale hodný chlapec!… Jak je k mé mule milý!“

A víte, co se stalo hned druhý den? Tistet Védène vyměnil svůj starý žlutý kabátek za krásnou krajkovou albu, za kápi z fialového hedvábí a střevíce s přezkami a vstoupil do papežova pěveckého sboru, kam před ním nikdy nepřijali nikoho jiného než šlechtické syny a kardinálské synovce… Tak to chodí s intrikami!… Ale Tistet se tím nespokojil.

Jakmile byl ve službách papeže, pokračoval ten ničema ve hře, která mu tak dobře vyšla. Ke všem byl drzý a pozornost a ochotu prokazoval jen mule, a pořád ho bylo možné potkat na palácových nádvořích s hrstí ovsa nebo s otýpkou vičence, jejímiž růžovými květy pěkně potřásal a díval se přitom na balkon Svatého otce, jako by chtěl říct: „Hm!… Pro koho asi tohle je?…“ Tak dlouho, až to dobrý papež, který cítil, že stárne, nakonec nechal na něm, aby dohlížel na stáj a nosil mule její misku vína po francouzsku; a kardinálům to k smíchu nebylo.

Trápení ve stáji

Ani mule to k smíchu nebylo… Teď, když přišla hodina jejího vína, vídala ve své stáji pokaždé pět nebo šest malých kleriků ze sboru, kteří se i s kápěmi a krajkami rychle zachumlali do slámy; po chvíli naplnila stáj příjemná teplá vůně karamelu a koření a objevil se Tistet Védène a opatrně nesl misku vína po francouzsku. A tehdy začínalo mučednictví ubohého zvířete.

To voňavé víno, které měla tak ráda, které ji hřálo a dodávalo jí křídla, jí krutě přinesli až sem do jeslí a dali jí ho přičichnout; a pak, když už ho měla plné nozdry, šup, a bylo pryč! Ten krásný nápoj barvy růžového plamene zmizel celý v hrdlech těch darebáků… A kdyby jí aspoň jen kradli víno; ale když se ti malí klerici napili, byli jako čerti!… Jeden ji tahal za uši, druhý za ocas; Quiquet jí lezl na hřbet, Béluguet jí zkoušel nasadit svůj biret, a ani jednoho z těch uličníků nenapadlo, že by je to hodné zvíře jedním vyhozením zádi nebo jedním kopnutím mohlo poslat všechny až na Polárku, a ještě dál… Ale kdepak! Člověk není jen tak pro nic za nic papežova mula, mula požehnání a odpustků… Ať děti dělaly, co dělaly, nezlobila se; a zanevřela jen na Tisteta Védèna… Když toho ucítila za sebou, svědilo ji kopyto, a bylo k tomu opravdu dost důvodů. Ten budižkničemu Tistet jí prováděl tak ošklivé kousky! Když se napil, vymýšlel si takové krutosti!…

Jednoho dne ho dokonce napadlo vyvést ji s sebou do věžičky pěveckého sboru, nahoru, úplně nahoru, na samý vrcholek paláce!… A to, co vám říkám, není žádná pohádka, viděly to dvě stě tisíc Provensálců. Umíte si představit hrůzu té nešťastné muly, když se po hodině slepého kroužení po točitém schodišti a po bůhvíkolika schodech najednou ocitla na plošině oslnivé světlem a tisíc stop pod sebou spatřila celý fantastický Avignon, tržní boudy ne větší než lískové oříšky, papežské vojáky před kasárnami jako rudé mravence a tam v dálce, na stříbrné nitce, mrňavoučký můstek, kde se tančilo, tančilo… Ach, ubohé zvíře! Jaký to byl děs! Z jejího výkřiku se zachvěla všechna okna v paláci.

Dobrý papež se vrhl na balkon a zvolal: „Co se děje? Co jí to dělají?“

Tistet Védène už byl na nádvoří, předstíral pláč a rval si vlasy:

„Ach, velký Svatý otče, co se děje! Děje se, že vaše mula… Můj Bože, co si počneme? Děje se, že vaše mula vylezla do věžičky…“

„Úplně sama???“

„Ano, velký Svatý otče, úplně sama… Podívejte! Podívejte se na ni, tam nahoře… Vidíte, jak jí vykukují špičky uší?… Vypadají jako dvě vlaštovky…“

Ubohý papež zvedl oči a zvolal: „Pro Boží milosrdenství! Vždyť ona se snad zbláznila! Vždyť se zabije… Slezeš okamžitě dolů, ty nešťastnice!…“

Chudinka! Nic by si nepřála víc, než slézt dolů… ale kudy? Na schodiště nebylo ani pomyšlení: nahoru se po takových věcech ještě vyleze, ale dolů by si člověk mohl stokrát zlámat nohy… A ubohá mula si zoufala, a jak tak bloudila po plošině s velkýma očima plnýma závratě, myslela na Tisteta Védèna:

„Ach, ty lotře, jestli se odsud dostanu… to bude zítra ráno kopanec!“

Myšlenka na kopanec jí trochu vrátila odvahu; jinak by se na nohou neudržela… Nakonec se ji podařilo dostat dolů; ale byla to celá věda. Museli ji spustit zvedákem, provazy a na nosítkách. A představte si, jaké ponížení pro mulu samotného papeže, vidět se viset v takové výšce, jak hrabe nohama v prázdnu jako chroust na niti. A celý Avignon se na ni díval!

Kopnutí, které muselo počkat

Nešťastné zvíře celou noc nespalo. Pořád se mu zdálo, že se točí na té prokleté plošině a dole se mu směje celé město, a pak myslelo na toho hanebného Tisteta Védèna a na ten pěkný kopanec, který mu zítra ráno uštědří. Ach, přátelé, to bude kopanec! Až z Pampérigouste bude vidět kouř… A víte, co dělal Tistet Védène, zatímco mu ve stáji chystali tohle krásné přijetí? Plul se zpěvem po Rhoně dolů na papežské galéře a odjížděl k neapolskému dvoru se skupinou mladých šlechticů, které město každý rok posílalo ke královně Johaně, aby se cvičili v diplomacii a v uhlazených způsobech. Tistet nebyl šlechtic; ale papež ho chtěl odměnit za péči, kterou věnoval jeho zvířeti, a hlavně za horlivost, jakou předvedl v den záchrany.

To bylo druhý den ráno pro mulu zklamání!

Vztekle potřásala rolničkami a myslela si: „Ach, ten lotr! Něco vytušil!… Ale to nevadí, jen počkej, ty zlosynu! Však ty ho dostaneš, až se vrátíš, ten svůj kopanec… Schovám si ho pro tebe!“

A schovala si ho.

Po Tistetově odjezdu se papežova mula vrátila ke svému klidnému životu a dřívějším zvykům. Žádný Quiquet, žádný Béluguet ve stáji. Krásné časy vína po francouzsku se vrátily a s nimi dobrá nálada, dlouhá odpolední zdřímnutí a drobný gavotový krůček, když šla přes avignonský most. A přece od té příhody k ní město bylo pořád trochu chladné. Na její cestě se šuškalo; staří lidé kroutili hlavou, děti se smály a ukazovaly si na věžičku. I sám dobrý papež už ke své přítelkyni neměl takovou důvěru, a když si v neděli na zpáteční cestě z vinice dovolil na jejím hřbetě trochu podřimovat, pořád měl v hlavě skrytou obavu: „Co když se probudím tam nahoře, na té plošině?“ Mula to viděla a trápila se tím, ale nic neříkala; jen když se před ní vyslovilo jméno Tistet Védène, zachvěly se jí dlouhé uši a s tichým úsměškem si o dlažbu brousila podkovy.

Návrat z Neapole

Tak uběhlo sedm let; a pak, po těch sedmi letech, se Tistet Védène vrátil od neapolského dvora. Jeho čas tam ještě neskončil; ale dozvěděl se, že v Avignonu náhle zemřel papežův nejvyšší hořčičník, a protože se mu to místo zdálo výhodné, co nejrychleji přispěchal, aby se o ně ucházel.

Když ten intrikán Védène vstoupil do palácového sálu, Svatý otec ho jen stěží poznal, tolik vyrostl a zmohutněl. Je ovšem třeba říct, že i dobrý papež mezitím zestárl a bez brýlí už dobře neviděl.

Tistet se nedal zastrašit.

„Jakže! Velký Svatý otče, vy mě už nepoznáváte?… To jsem já, Tistet Védène!…“

„Védène?…“

„Ale ano, přece víte… ten, co nosil vaší mule francouzské víno.“

„Ach ano… ano… vzpomínám si… Hodný chlapec, ten Tistet Védène!… A copak by od nás teď chtěl?“

„Ach, jen maličkost, velký Svatý otče… Přišel jsem vás poprosit… Mimochodem, máte ještě tu svou mulu? A daří se jí dobře?… Ach, to jsem rád!… Přišel jsem vás poprosit o místo nejvyššího hořčičníka, který právě zemřel.“

„Ty a nejvyšší hořčičník!… Ale vždyť jsi na to moc mladý. Kolik ti je?“

„Dvacet let a dva měsíce, slavný veleknězi, přesně o pět let víc než vaší mule… Ach, pro všechno na světě, to je ale hodné zvíře!… Kdybyste věděl, jak jsem tu mulu miloval!… Jak se mi po ní v Itálii stýskalo!… Nedovolíte mi, abych ji viděl?“

Dobrý papež celý dojatý řekl: „Ale ano, mé dítě, uvidíš ji… A když to dobré zvíře máš tak rád, nechci, abys žil daleko od něj. Ode dneška tě přiděluji ke své osobě jako nejvyššího hořčičníka… Moji kardinálové budou křičet, ale co na tom! Jsem na to zvyklý… Přijď za námi zítra po nešporách, předáme ti odznaky tvé hodnosti před celou kapitulou, a pak… tě vezmu k mule a půjdeš s námi oběma na vinici… he, he! Tak už jdi…“

Jestli byl Tistet Védène spokojený, když vycházel z velkého sálu, a s jakou netrpělivostí čekal na zítřejší obřad, vám nemusím vykládat. A přece byl v paláci někdo ještě šťastnější a netrpělivější než on: mula. Od Védènova návratu až do nešpor následujícího dne se to strašlivé zvíře nepřestalo cpát ovsem a kopat zadníma nohama do zdi. I ona se chystala na obřad…

Velký obřad na nádvoří

A tak druhý den, když se dosloužily nešpory, vstoupil Tistet Védène na nádvoří papežského paláce. Bylo tam celé vysoké duchovenstvo, kardinálové v rudých rouchách, ďáblův advokát v černém sametu, opati z kláštera se svými malými mitrami, kostelníci od svatého Agricola, fialové kápě pěveckého sboru, také nižší duchovenstvo, papežští vojáci ve slavnostních uniformách, tři bratrstva kajícníků, poustevníci z hory Ventoux se svými divokými tvářemi a malý klerik, který jde za nimi a nese zvoneček, bratři flagelanti obnažení do pasu, vyparádění sakristiáni v soudcovských talárech, všichni, všichni, až po ty, kdo podávají svěcenou vodu, i ten, kdo zapaluje, i ten, kdo zhasíná… nechyběl ani jediný… Ach, to bylo krásné uvedení do úřadu! Zvony, petardy, slunce, hudba a pořád ty divoké bubínky, které vedly tanec tam dole na avignonském mostě…

Když se Védène objevil uprostřed shromáždění, jeho vznešené držení těla a pěkná tvář vyvolaly obdivný šum. Byl to nádherný Provensálec, ale z těch plavovlasých, s dlouhými vlasy kudrnatými na koncích a s malou jemnou bradkou, která jako by byla z hoblin ušlechtilého kovu, padajících z rydla jeho otce zlatníka. Proslýchalo se, že v té plavé bradce si občas pohrávaly prsty královny Johany; a pan de Védène měl opravdu ten hrdý výraz a roztržitý pohled mužů, které milovaly královny… Toho dne, aby udělal čest své zemi, vyměnil neapolský oděv za provensálský kabátec lemovaný růžovou a na čapce se mu chvělo velké pero ibise z Camargue.

Sotva vstoupil, nejvyšší hořčičník galantně pozdravil a zamířil k vysokému schodišti, kde na něj čekal papež, aby mu předal odznaky jeho hodnosti: lžíci ze žlutého zimostrázu a šafránový šat. Mula stála u paty schodiště, celá ustrojená a připravená vyrazit na vinici… Když kolem ní Tistet Védène procházel, laskavě se usmál a zastavil se, aby ji dvakrát třikrát přátelsky poplácal po hřbetě, a koutkem oka se díval, jestli ho papež vidí. Postavení bylo výhodné… Mula se rozmáchla:

„Tumáš! Tady máš, lotře! Sedm let jsem si ho pro tebe schovávala!“

A vyťala mu kopanec tak strašlivý, tak strašlivý, že ještě z Pampérigouste bylo vidět kouř, vír plavého kouře, ve kterém poletovalo ibisí pero, to jediné, co zbylo z nešťastného Tisteta Védèna!…

Kopance mul obvykle nebývají tak zdrcující; ale tahle byla papežská mula; a pak, jen si to představte! Schovávala si ho pro něj sedm let… Krásnější příklad církevní zlopamětnosti neexistuje.