Ze Syrakus do Taorminy

Ze Syrakus do Taorminy

Tiché město na ostrově

Které z upadlých nebo zaniklých měst starověku si po Athénách a Římě zachovalo tak širokou slávu jako Syrakusy? Je v Evropě nebo v Americe aspoň trochu vzdělaný člověk, který by v troskách svých školních vzpomínek nenašel to jméno? A s ním spojené i jiné zmatené vzpomínky na velké muže, velké činy a podivuhodná díla lidského ducha? Člověk může dobře vědět, že velikost slavného města je teď už jen v jeho jménu. Ale kdo je nikdy neviděl, blíží se k němu s hlavou tak plnou dávných vzpomínek, že když přijede, dostane ránu zklamání. Ta rána přijde z rozdílu mezi tím, jak město dnes vypadá, a Syrakusami z jeho představ. A dlouho se z ní bude vzpamatovávat.

Ty Syrakusy byly kdysi nejslavnějším městem Evropy pro své bohatství, moc a vzdělanost, největším v celém řeckém světě. Měly větší rozlohu než Řím uvnitř Aureliánových hradeb a jen o málo menší, než měla Paříž za Napoleona Třetího. Ty Syrakusy, o které se roztříštila moc Athén a se kterými byl po staletí spjatý osud Sicílie. Odevšad z ostrova se tam sbíhali lidé, aby se tam usadili jako v nedobytné metropoli, předurčené vládnout světu. A dnes už jsou jen malé město, stěsnané na malém ostrůvku Ortygii, kde se zrodily před dvaceti sedmi stoletími. Skromné sídlo prefektury s necelými třiceti tisíci obyvateli. Má posádku dvou praporů vojáků a nevychází v něm žádné denní noviny. I jeho hlavní ulice jsou úzké, lemované skromnými domy. A ty vedlejší jsou tak těsné, že jimi kočáry neprojedou a musejí často dělat dlouhé objížďky. Kam chodec dojde pár kroky, tam kočár jede oklikou. Ve vzhledu budov, v chodu městského života, i v samotném vzhledu obyvatel je cosi tichého a sebraného. Váš duch si v tom odpočine jako v pohodě klidné vesnice. Syrakusané mají opravdu pověst nejmírnějších a nejlaskavějších lidí na celém ostrově. Z minulosti zbývá jen pár sloupů Dianina chrámu, pár zbytků lázní, několik domů z normanské doby. Dá se za zbytek minulosti považovat ta proslulá Fontána? Ubohá Arethúsa, nymfa, kterou zamilovaný říční bůh Alfeios pronásledoval z Řecka až na Sicílii a která se proměnila v pramen, je uzavřená v hluboké půlkruhové nádrži. Rostou v ní papyry a zčásti ji zabírá zahrádka. Klíče od ní má hlídač a hodní měšťané tam vodí děti dívat se, jak se mihotají zlaté rybky.

A přece, jaké podivuhodné kouzlo mají pořád ty staré báje! Zdržíte se tam a díváte se na tu vodu, sníte a hledáte kolem cosi, sami nevíte co. A probudíte se jako ze snu, když zvednete oči k průčelí jednoho z domů naproti a uvidíte oznámení, že se ten večer hraje Lazebník sevillský.

Velké mrtvé město

Ale tyhle živé Syrakusy nejsou ty pravé. Ty pravé jsou ty velké mrtvé Syrakusy, které se rozkládají naproti, spojené s ostrovem mostem přes moře. Leží na široké vápencové pláni, kde stály další čtyři čtvrti města: Achradina, Neapolis, Epipoly a Tyché. Je to rozlehlý rovnoramenný trojúhelník. Jeho základnu omývá moře a jeho vrchol míří do vnitrozemí Sicílie. Nevěřím, že by na světě bylo jiné velké upadlé město, které by mělo před sebou tak podivuhodný obraz své velké minulosti. Nevěřím, že existuje jiný tak široký, tak velkolepý, tak slavnostní dějinný hřbitov, jako je tenhle hřbitov čtyř zaniklých syrakuských čtvrtí. Vedle něj zase mizí, nebo se skoro zapomíná, živé město. Říkám „hřbitov“. V tom nesmírném prostoru jsou totiž jako ztracené těch pár roztroušených vil, dva tři hotely, dva malé kostelíky svaté Lucie a svatého Jana a tu a tam pár venkovských domů. Celé místo ovládají obrovské zříceniny. Kamkoli se vydáte, i po travnatých pláních a mezi vinicemi, kde zříceniny vidět nejsou, pořád je vidíte. Vidíte velkolepé stupně řeckého divadla a římského amfiteátru, vytesané do skály a z velké části ještě neporušené. Jsou obrazem skoro nadlidské práce, ze které jde až úzkost. A strmé stěny hlubokých kamenolomů, a široké chodby pohřebišť, a obrovské vodovody, a zbytky starých hradeb Achradiny. A ze všech těch kusů jeho obří kostry před vámi vyvstane obraz celého města. S nekonečným pásem hradeb s cimbuřím a věžemi, s přístavy plnými lodí, s hrdými chrámy, se zbrojnicemi, tělocvičnami, tržišti, lázněmi a zahradami. Nesmírné, krásné a hrozné, jaké bylo za časů Dionýsia Staršího. Nejpodivuhodnější ze zřícenin je pevnost Euryalos, postavená u špičky trojúhelníku, která míří k západu. Je to jedno z nejobdivuhodnějších děl řeckého vojenského stavitelství, klíč k obraně Syrakus. Tady se spojovaly hradby z jižní strany. Slova by musela znít a jiskřit jako rány dláta do kamene, aby popsala ty čtyři mohutné věže a hluboké příkopy vytesané do skály. A to vnitřní nádvoří, kde se dají ještě rozeznat stáje pro koně a místa pro válečné stroje, a tu síť podzemních chodeb, kde se shromažďovala jízda k nečekaným výpadům. To všechno je tak silné, tak hrdé, tak hrozivé, tak živě a výmluvně starobylé, že se vám první obdiv postupně mění v úžas. A chvílemi vás projede mrazení, jako by váš duchovní zrak zázrakem pronikl staletími. Jako by se před ním chvěly skutečným životem dějiny, které pro něj předtím byly jen průvodem stínů.

Západ slunce nad Epipolami

Odtamtud jsem šel na nedaleké návrší, které spojuje Epipoly, nejvyšší část města, s okolními horami. Je to kouzelná vyhlídka: východní pobřeží Sicílie, Etna, kalabrijské pobřeží, celý obvod starých Syrakus, „velký“ a „malý přístav“ a papyrové houštiny na březích slavné řeky Anapos. Slunce zapadalo. Obzor byl zlatý, vody přístavů zlaté, všechno, co se zvedalo nad zemí a vystupovalo z moře, kreslilo své tvary ve zlatě. Takový západ slunce musel přimět básníka Carducciho k větě: Krásné jako západ slunce v Syrakusách.

Zůstal jsem tam a hleděl na tu nekonečnou krásu. A vzpomněl jsem si na jednoho starého přítele z Neapole, vědce a básníka, nadšeného pro dávnou velikost. V Římě mi popřál šťastnou cestu chvalozpěvem na Dionýsiovo město. „Jděte na návrší Epipol,“ řekl mi, „a rozhlédněte se kolem. Budete mít vidění a uvidíte zázrak. Uvidíte, jak po Jónském moři připlouvá sto třicet čtyři válečných lodí athénských vojevůdců Nikia a Lamacha. K uším vám dolehne křik vojska a syrakuského lidu, který se díval na námořní bitvy z hradeb a ze skal na pobřeží. Uvidíte, jak od jihu připlouvají kartáginská loďstva a jak vojevůdci Himilkón a Hamilkar stavějí stany na březích Anapu, blízko ještě bělostného chrámu Dia Olympského. Uvidíte, jak od severu připlouvá loďstvo Římana Marcella. Jak Římané šplhají z přístavu Trogilos na hradby Tyché, vtrhnou do Neapole a na Epipoly a vrhnou se na Ortygii u pramene Arethúsy. Uvidíte to všechno skoro na vlastní oči a uslyšíte, jak vzduchem prolétne poslední vzdech Archiméda.“ Tehdy jsem se tomu předpovězenému vidění usmál. A přece jsem ho tam zčásti prožil. Bylo to tou šíří pole vzpomínek a tím, že kolem skoro nebyly moderní budovy, které by mě rozptylovaly. Ale ještě víc to dělalo hluboké ticho, které mě obklopovalo, a to zářivé a klidné moře, které se za ta staletí nezměnilo a do kterého se nořila má fantazie. Slyšel jsem křik dvaceti čtyř tisíc diváků řeckého divadla, kteří tleskali Aischylovým Peršanům. Slyšel jsem řev šelem v římském amfiteátru a bučení čtyř set býků, obětovaných na Hierónově oltáři na památku vyhnání tyrana Thrasybúla. A nářek tisíců athénských zajatců, kteří v kamenolomech umírali hladem a žízní. A viděl jsem, ano, viděl jsem „skoro na vlastní oči“, jak se podél pobřeží hemží šedesát tisíc Dionýsiových otroků. Ti postavili za dvacet dní osm kilometrů hradeb. A dál syrakuské námořníky, jak spojují řetězy lodě postavené v řadě, aby zatarasili vjezd do přístavu loďstvu athénského vojevůdce Démosthena. Kolem mě tu a tam stáli nehybní a vážní muži, zahalení do velkých bílých plášťů. Jako by obdivovali západ slunce. Otáčeli se jeden po druhém, jak jsem je volal tichým hlasem, chvějícím se úctou: „Theokrite! Moschu! Bakchylide! Simónide! Pindare! Aischyle!…“ Vzduchem prolétl velmi vysoký a dlouhý výkřik. V mžiku obrovské město zmizelo, přízraky se rozplynuly, sen o dávné velikosti se rozplynul. To kolem moře projížděl vlak do Catanie.

„Sen o dávné velikosti!“ Budiž, jen ať se to neříká tak, jak to říkáme ze zvyku, který si duše přinesla z našich klasických škol, kde se zpívá věčný chvalozpěv na minulost. Bylo snad ve velkých starých Syrakusách víc štěstí než v malých a skromných Syrakusách, které přežily? Nebylo snad v těch dávných ještě víc pravdy na tom, co řekl jeden velký básník? Že život je pro některé svátkem a pro skoro všechny těžkým břemenem. Velikost se platila nelidskými a skoro neustálými krveprolitími a strašnými válkami. Nejen proti cizincům, ale i proti lidem stejné krve a stejné země. Blahobyt se udržoval vysáváním podrobených měst, kterým vládli malí tyrani, slepé nástroje toho největšího tyrana. Krátká období neuspořádané svobody se střídala s dlouhými krutými diktaturami. Velká díla válečného stavitelství byla plodem nelidské dřiny tisíců bytostí, se kterými se zacházelo jako se zvířaty. Umění vzkvétalo a bylo ctěno. Ale Dionýsios dal zavřít do vězení básníka Filoxena, protože kritizoval jeho verše. A vítězný nepřítel za pár dní zničil, nebo uloupil a odvezl do jiných zemí slavné dílo celých pokolení a staletí…

Noc na terase

Nevzpomínám si, že bych za celý svůj cestovatelský život prožil rozkošnější hodiny než ty, které jsem strávil večer na terase velkého hotelu Politi. Stojí v Achradině nad kamenolomem kapucínů. Ach, ty hotely, ty panské vily, které se zvedají nad starými zříceninami a vysušují vám nejživější pramen poezie, a tím je samota! Slavný kamenolom se stal jakousi přístavbou hotelu. Sestupují tam dámy a slečny užívat si ve dne chládku a v noci hry stínů a měsíčních paprsků. Na jedné ze skal, které se uprostřed zvedají, udělali malou visutou zahrádku, kam se chodí na kávu. Do tichých zákoutí hlubokého lomu, plného strašných vzpomínek, se line hra klavíru a neapolské písničky, kterými potulní muzikanti chodí večer bavit hosty. Jaký nesoulad a jaké znesvěcení!… Ale mám vůbec právo protestovat, když jsem byl spoluviník? Syrakusy byly v noci, viděné z té terasy, tak krásné! Zdály se plout na moři, celé jiskřící světly, osamělé a tiché uprostřed vod, ve kterých se odráželo nádherné hvězdné nebe. Velmi blízko, a přece zdánlivě daleko, a klidné, jako by spaly a snily o svých dvou tisících sedmi stech letech dějin! A zdálo se, že jsou jejich dechem ty závany měkkého vzduchu, které mi chvílemi zavály do tváře. Přinášely vůni růží ze sousedních vil a trpký pach divokých rostlin, které bujely na skalách pode mnou! Jaká sladká noc, jaké vlahé jaro, jaká božská jasnost nebe i moře! A jak daleký se mi zdál můj Turín! V těch chvílích jsem ho viděl jako město na nejvzdálenějším severu, celé bílé sněhem a zahalené mlhou, skoro ztracené u úpatí řetězu ledových hor. Vrátit se tam mám až po týdnech a měsících cesty!

Taormina

To byla nejvzdálenější zastávka mé cesty. Na zpáteční cestě mi zbývalo vidět už jen Taorminu, která leží na půl cesty mezi Messinou a Catanií. Ale ať se čtenáři nelekají. Nebudou ještě muset snášet popis toho slavného řeckého divadla, které má nejzachovalejší jeviště ze všech starověkých divadel a které je samo o sobě tou nejkrásnější vyhlídkou Itálie. Všichni o něm asi četli nějakou zmínku, když na Sicílii nedávno cestovali němečtí panovníci a projevili pro Taorminu velkou zálibu. A potom, co je divadlo umění ve srovnání s divadlem přírody? To, co je vidět z nejvyššího stupně hlediště, a právě z místa, které hledí na střed jeviště, je podívaná, které se nevyrovná Neapol ani Rio de Janeiro ani Cařihrad. Dole veselé městečko, které se v oblouku rozkládá mezi mandloněmi, pomerančovníky, kaktusy a borovicemi. Za městem půlkruh hor, které vystřelují k nebi skalnaté vrcholky, korunované hrady a vesnicemi. Ještě dál obrovská Etna s bílou hlavou zbarvenou do růžova. Tyčí se nad Jónským mořem a zdá se, že postupuje vpřed, aby do něj ponořila bok. Napravo i nalevo skoro celé východní pobřeží Sicílie. Je to nekonečný sled oblouků, který vypadá jako rytmické opakování nějaké něžné myšlenky. Váš pohled za ním jde na jednu stranu až k Syrakusám, na druhou až k Messině. A ten dvojí nesmírný běh zálivů, mysů, lesů, vesnic a zahrad se směje nad krásou moře a pod krásou nebe, o které nemůže lidské slovo dát ani představu. Kdo se může divit, že německá císařovna před takovou podívanou upustila na zem diamant, ani si toho nevšimla? Řekl mi to sám hlídač divadla, který ten diamant našel mezi troskami u brány a vrátil ho vznešené paní. A s hrdostí taorminského občana mi vyprávěl výrok, který den předtím slyšel od jedné podivínské cizí dámy, okouzlené tou vyhlídkou. Ten výrok tu uvádím jako pečeť pod mým chudým pokusem o popis: „Moc nevěřím v peklo. Ale věřím v ráj, protože jsem ho viděl… a je to tohle.“

Pán s bílými vlasy

A přece jsem před tím „rájem“ myslel na něco jiného. Vzpomínal jsem na výjev, který jsem viděl předchozího večera. Za soumraku přijel do Taorminy kočárem jeden pán s bílými vlasy. Vyšli mu naproti kluci z lidu, studenti, dělníci, měšťané ze všech vrstev. Doprovodili ho až k hotelu, volali ho jménem, natahovali ruce k jeho rukám a házeli mu růže. A za tou vzpomínkou mi přicházely další. Na téhož cestovatele, kterého jsem viděl přijet do Messiny, Palerma, Catanie a Syrakus. I tam ho doprovázel zástup radostných hostitelů. Zdravili ho stejně jako hostitelé v Taormině, se stejnou otevřenou synovskou a bratrskou láskou, se stejnými slovy, ve kterých se chvěl hlas srdce. Se slovy, po kterých vyhrkly slzy i jiným očím než jeho. Dobrý a prostý lide! Laskavá a milá mládeži! Tak vroucně zamilovaní do každého krásného ideálu, že milujete a ctíte i toho, kdo vám z něj ukázal jen matný odlesk, s malým uměním a nejistým svědomím. Tak naivně velkorysí, že lidi a věci ve své fantazii zvětšujete a zkrášlujete. A věříte, že je to jejich vlastní ctnost, i když jste do nich vložili to, co je vaše! Ale v těch projevech byly i další jemné city. Všechna ta mládež věděla, že její host prožil velké bolesti, a oslavovala ho, aby ho utěšila. Když viděla jeho bílé vlasy, myslela si, že už nebude žít dlouho. A chtěla, aby jeho život korunovalo jedno z nejhlubších a nejsladších zadostiučinění, jaké si kdy mohl přát. Chtěla mu zanechat v duši vzpomínku, která by ho povzbudila, aby ještě neúnavně pracoval až do posledních let. Tušila, že do té milé země se už nikdy nevrátí. A chtěla, aby mu z ní zůstal obraz ještě krásnější a ještě milejší než ten, který si odtud odvezl před čtyřiceti lety, v časech svého prvního mládí. Ó, milé děti z lidu, dělníci, studenti, dobří neznámí přátelé každého věku a stavu, láskyplní a veselí hostitelé! Jak dobře pochopil a procítil laskavost vašeho úmyslu. A jakou hlubokou vděčnost vám bude chovat v srdci! Bude ji chovat, dokud mu léta a nemoc neuhasí poslední záblesk vzpomínky na zářivé a šťastné dny, které prožil pod okouzlující krásou vašeho nebe a uprostřed slavných památek vašich dějin!