Kenneth Grahame, skotský rodák a dlouholetý úředník londýnské banky, vydal knihu Vítr ve vrbách v roce 1908. Vyrostla z příběhů, které večer co večer vyprávěl svému malému synovi. Dnes uslyšíte její první kapitolu. Krtek uprostřed jarního úklidu odhodí štětku, vyhrabe se z podzemí na sluncem zalitou louku a poprvé v životě spatří řeku. Na jejím břehu potká Hryzce, který ho pozve do své loďky, a pro Krtka začíná nový, klidný život u vody.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Jak se večer zklidnit · Ložnice pro dobrý spánek
Skotský spisovatel. Většinu života pracoval jako úředník v Bank of England v Londýně. Knihu Vítr ve vrbách (1908) vymyslel z večerních příběhů pro svého syna. Hrdinové jsou Krtek, Krysa, Jezevec a Ropucha. Kniha patří k nejoblíbenějším anglickým knížkám pro děti i dospělé.
Kapitoly
- Úvod
- Na říčním břehu
- Setkání s řekou plnou příběhů
- Krtek poprvé usedá do loďky
- Proutěný koš plný dobrot
- Sousedé od řeky a Divoký les
- Oběd v tiché zátoce u jezu
- Nevrlý Jezevec a Ropuchákův závodní člun
- Balení koše a touha po veslech
- Mokrý Krtek a Hryzcova laskavost
- Večer u krbu a příběhy od řeky
Číst celý text (3704 slov)
Na říčním břehu
Krtek celé dopoledne usilovně pracoval a jarně uklízel svůj domeček. Nejdřív s košťaty, potom s prachovkami, pak na žebřících, schůdcích a židlích se štětkou a kbelíkem vápna, až měl prach v krku i v očích, cákance vápna po celém černém kožíšku, bolavá záda a unavené paže. Nebylo tedy divu, že najednou mrštil štětkou o zem, řekl: „Ale co!“ a „Ať to vezme čert!“ a ještě „Ať si jarní úklid jde k šípku!“ a vyřítil se z domu, aniž by si vůbec oblékl kabát. Cosi nahoře ho panovačně volalo, a tak zamířil k příkré chodbičce, která mu nahrazovala vysypanou příjezdovou cestu, jakou mívají zvířata s obydlím blíž ke slunci a vzduchu. Škrábal a hrabal a drápal a soukal se, a pak se zase soukal a drápal a hrabal a škrábal, pilně pracoval tlapkami a mumlal si: „Nahoru! Jen nahoru!“, až konečně, hop, vystrčil čumák na sluníčko a už se válel v teplé trávě veliké louky.
„To je krása!“ řekl si. „To je lepší než bílení!“ Slunce mu žhnulo do kožíšku, mírný vánek ho hladil po zpoceném čele a po dlouhém odloučení ve sklepní tmě, kde tak dlouho žil, mu zpěv šťastných ptáků zazněl v otupělém sluchu skoro jako křik. Z radosti ze života a z jara bez úklidu vyskočil všemi čtyřmi najednou a pustil se přes louku, až došel k živému plotu na druhé straně.
„Stát!“ řekl postarší králík u průchodu. „Šest pencí za výsadu projít soukromou cestou!“ Netrpělivý a pohrdavý Krtek ho v mžiku povalil a klusal dál podél plotu a dobíral si ostatní králíky, kteří spěšně vykukovali z nor, co je to za povyk. „Na cibulce! Na cibulce!“ posmíval se jim a byl pryč dřív, než stačili vymyslet nějakou opravdu pádnou odpověď. Pak začali bručet jeden na druhého. „Ty jsi ale hloupý! Proč jsi mu neřekl…“ „No a proč jsi mu ty neřekl…“ „Mohl jsi mu připomenout…“ a tak dál, jak už to bývá. Jenže to už bylo samozřejmě příliš pozdě, jako vždycky.
Všechno se zdálo až příliš krásné, než aby to byla pravda. Pilně se toulal sem a tam po loukách, podél živých plotů, napříč remízky, a všude viděl ptáky, kteří stavěli hnízda, květiny, které rašily, listy, které se draly ven. A místo aby ho hryzalo neklidné svědomí a šeptalo mu „bílení!“, cítil jaksi jen to, jak báječné je být jediným lenochem mezi všemi těmi pilnými zvířátky. Ostatně nejlepší na prázdninách možná není ani tak to, že člověk sám odpočívá, jako spíš to, že vidí všechny ostatní pilně pracovat.
Setkání s řekou plnou příběhů
Myslel si, že jeho štěstí je úplné, když tu, jak se bezcílně potuloval, náhle stanul na kraji řeky plné vody. Nikdy v životě ještě neviděl řeku – to hladké, hadovité, mohutné zvíře, které se honilo a chichotalo, chytalo věci s klokotem a pouštělo je se smíchem, aby se vrhlo na nové kamarády, kteří se mu vytrhli a znovu byli chyceni a drženi. Všechno se třáslo a chvělo, záblesky a třpyt a jiskření, šumění a víry, štěbetání a bublání. Krtek byl očarovaný, uchvácený, okouzlený. Klusal podél řeky tak, jak člověk ve svém útlém dětství cupitá vedle někoho, kdo ho uhranul napínavými příběhy. A když se konečně unavil, posadil se na břeh a řeka k němu dál štěbetala, žvatlavý průvod těch nejkrásnějších příběhů na světě, vyslaných ze srdce země, aby je nakonec vyprávěla nenasytnému moři.
Jak tak seděl v trávě a hleděl přes řeku, padla mu do oka tmavá díra v protějším břehu, kousek nad hladinou, a zasněně začal uvažovat, jaký by to byl pěkný, útulný byt pro zvíře, které toho mnoho nepotřebuje a má rádo malé roztomilé sídlo u řeky, nad úrovní povodní a daleko od hluku a prachu. Jak se tak díval, zdálo se mu, že se uvnitř cosi malého a jasného zatřpytilo, zmizelo a pak se zatřpytilo znovu jako drobná hvězdička. Ale hvězda to na tak nepravděpodobném místě sotva mohla být, a na světlušku to bylo příliš malé a zářivé. Pak, jak se díval, to na něj mrklo, a tím se to prozradilo jako oko. A kolem něj začala pomalu vyrůstat malá tvářička, jako rám kolem obrazu.
Hnědá tvářička s vousky.
Vážná kulatá tvářička s tímtéž zábleskem v oku, který ho předtím upoutal.
Malá úhledná ouška a hustá hedvábná srst.
Byl to Hryzec, vodní hryzec!
Obě zvířata tam stála a opatrně se navzájem prohlížela.
„Nazdar, Krtku!“ řekl Hryzec.
„Nazdar, Hryzci!“ řekl Krtek.
„Nechceš přijít sem k nám?“ zeptal se Hryzec po chvíli.
„No jo, to se ti lehko řekne,“ odpověděl Krtek poněkud nedůtklivě, protože řeka a život na jejím břehu a všechny jeho zvyklosti pro něj byly novinkou.
Hryzec nic neřekl, jen se sehnul, odvázal lano a přitáhl ho k sobě. Pak lehce vstoupil do malé loďky, které si Krtek předtím nevšiml. Zvenku byla natřená modře, uvnitř bíle, a byla akorát tak velká pro dvě zvířata. Krtek k ní okamžitě přilnul celým srdcem, přestože ještě docela nechápal, k čemu slouží.
Krtek poprvé usedá do loďky
Hryzec obratně převesloval a přivázal loďku. Pak podal přední tlapku, když Krtek opatrně sestupoval dolů. „Opři se o mě!“ řekl. „A teď hezky čile!“ A Krtek ke svému překvapení a nadšení zjistil, že opravdu sedí na zádi skutečné lodě.
„To je ale nádherný den!“ řekl, když Hryzec odrazil od břehu a znovu se chopil vesel. „Víš, že jsem v životě ještě nikdy na lodi neseděl?“
„Cože?“ vykřikl Hryzec s otevřenou pusou. „Nikdy jsi neseděl v… ty jsi nikdy… no tedy… a co jsi teda celou dobu dělal?“
„Opravdu je to tak báječné?“ zeptal se Krtek ostýchavě, i když byl docela ochotný tomu uvěřit, když se opíral v sedátku, prohlížel si podušky, vesla, vidlice a všechno to úžasné vybavení a cítil, jak se pod ním loďka lehce pohupuje.
„Báječné? Nic jiného nestojí za řeč,“ prohlásil Hryzec vážně a naklonil se dopředu k záběru. „Věř mi, můj mladý příteli, není nic, ale vůbec nic, co by stálo aspoň za polovinu toho, jako se jen tak poflakovat na lodičkách. Jen tak se poflakovat,“ pokračoval zasněně, „poflakovat… se… na… lodičkách… poflakovat…“
„Dívej se před sebe, Hryzci!“ vykřikl najednou Krtek.
Bylo pozdě. Loďka vrazila plnou rychlostí do břehu. Snílek, radostný veslař, ležel na zádech na dně loďky s nohama ve vzduchu.
„…na lodičkách, nebo kolem lodiček,“ pokračoval Hryzec klidně, sbíral se na nohy a vesele se smál. „Na nich nebo mimo ně, na tom nezáleží. Na ničem vlastně doopravdy nezáleží, a v tom je to kouzlo. Jestli vyrazíš, nebo nevyrazíš, jestli dorazíš, kam jsi chtěl, nebo někam jinam, nebo nedorazíš vůbec nikam, pořád máš co dělat, a přitom nikdy neděláš nic zvláštního. A když to uděláš, vždycky je ještě něco dalšího, co bys mohl udělat, a můžeš to udělat, jestli chceš, ale mnohem lepší je to neudělat. Poslyš! Jestli dnes dopoledne opravdu nemáš nic jiného na práci, co kdybychom spolu sjeli po řece a udělali si z toho dlouhý den?“
Krtek blahem zavrtěl prsty u nohou, s povzdechem naprosté spokojenosti se zhluboka nadechl a slastně se opřel do měkkých podušek. „To je ale den!“ řekl. „Pojďme hned!“
Proutěný koš plný dobrot
„Tak moment, počkej chvilku!“ řekl Hryzec. Provlékl uvazovací lano kruhem na svém přístavním můstku, vyšplhal nahoru do své nory a za malou chvíli se znovu objevil a potácel se pod tíhou velkého proutěného koše s obědem.
„Strč si ho pod nohy,“ řekl Krtkovi, když mu ho podával dolů do loďky. Pak odvázal lano a znovu se chopil vesel.
„Co je v něm?“ zeptal se Krtek a vrtěl se zvědavostí.
„Je v něm studené kuře,“ odpověděl Hryzec stručně, „studenýjazykstudenášunkastudenéhovězínakládanéokurkysalátfrancouzskérohlíkychlebíčkysřeřichoupaštikazázvorovépivolimonádasodovka…“
„Ach, přestaň, přestaň,“ volal Krtek u vytržení. „To už je moc!“
„Opravdu si to myslíš?“ zeptal se Hryzec vážně. „Beru si to vždycky, když se vydám na takový malý výlet. A ostatní zvířata mi pořád vyčítají, že jsem lakomec a že to mám tak tak!“
Krtek neslyšel ani slovo z toho, co říkal. Pohroužený do nového života, do kterého právě vstupoval, opojený třpytem, vlnkami, vůněmi, zvuky a sluncem, nechal tlapku vláčet ve vodě a snil dlouhé sny s otevřenýma očima. Hryzec, jak už to byl hodný chlapík, pomalu a vytrvale vesloval dál a nechtěl ho rušit.
„Moc se mi líbí tvoje šaty, kamaráde,“ poznamenal asi po půlhodině. „Jednou si taky pořídím černý sametový domácí oblek, jakmile na to budu mít.“
„Promiň,“ řekl Krtek a s námahou se vzpamatoval. „Musíš si o mně myslet, že jsem hrozně nezdvořilý. Ale tohle všechno je pro mě tak nové. Tak… tohle… je… řeka!“
„Ta Řeka,“ opravil ho Hryzec.
„A ty u řeky opravdu bydlíš? To je ale báječný život!“
„U ní a s ní a na ní a v ní,“ řekl Hryzec. „Je mi bratrem i sestrou, i tetičkami, i společností, jídlem i pitím, a samozřejmě i koupelí. Je to můj svět a žádný jiný nechci. Co ona nemá, to nestojí za to mít, a co ona neví, to nestojí za to vědět. Panečku, co my spolu zažili! V zimě nebo v létě, na jaře nebo na podzim, vždycky má svou zábavu a svá vzrušení. Když v únoru přijdou povodně a moje sklepy a suterén přetékají pitím, které mi není k ničemu, a hnědá voda teče kolem okna mé nejlepší ložnice. Nebo zase když všechno opadne a vykouknou plochy bahna, které voní jako švestkový koláč, a rákosí a vodní plevel ucpou proudy, a já se můžu suchou nohou procházet po většině jejího dna a nacházet čerstvé jídlo a věci, které neopatrní lidé upustili z lodí!“
Sousedé od řeky a Divoký les
„Ale není to občas trochu nudné?“ odvážil se zeptat Krtek. „Jenom ty a řeka a nikdo jiný, s kým bys prohodil slovo?“
„Nikdo jiný, s kým… no, nesmím na tebe být přísný,“ řekl Hryzec shovívavě. „Jsi tu nový a samozřejmě to nevíš. Na břehu je dneska takový nával, že se spousta obyvatel odstěhovává úplně pryč. Ach ne, vůbec už to není, co bývalo. Vydry, ledňáčci, potápky, slípky, ti všichni jsou tu celý den a pořád po tobě něco chtějí, jako by člověk neměl vlastní starosti!“
„Co je tamhle?“ zeptal se Krtek a mávl tlapkou k lesnatému pozadí, které temně rámovalo luhy na jedné straně řeky.
„Tamto? Ale, to je jen Divoký les,“ odpověděl Hryzec stroze. „Tam moc nechodíme, my od řeky.“
„Nejsou… nejsou tam milí obyvatelé?“ zeptal se Krtek trochu nervózně.
„No-o,“ odpověděl Hryzec, „počkej. Veverky jsou v pořádku. A králíci, někteří z nich, ale králíci, to je všelijaká chasa. A pak je tam samozřejmě Jezevec. Bydlí přímo uprostřed lesa a nikde jinde by bydlet nechtěl, ani kdybys mu za to platil. Starý dobrý Jezevec! Nikdo se mu neplete do cesty. To by jim taky neradil,“ dodal významně.
„A kdo by se mu měl plést do cesty?“ zeptal se Krtek.
„No, samozřejmě… jsou… tam… i jiní,“ vysvětloval Hryzec poněkud váhavě.
„Lasičky, a hranostajové, a lišky, a tak dál. Svým způsobem jsou v pořádku, já s nimi dobře vycházím, pozdravíme se, když se potkáme, a tak. Ale občas se utrhnou ze řetězu, to se nedá popřít, a pak… no, opravdu se na ně nedá spolehnout, a tak to je.“
Krtek dobře věděl, že je zcela proti zvířecí etiketě rozvádět možné budoucí nesnáze, nebo se o nich byť jen zmiňovat. A tak tu věc nechal být.
„A co je ještě za Divokým lesem?“ zeptal se. „Tam, kde je všechno modré a zamlžené a kde jsou vidět možná kopce, a možná taky ne, a něco jako kouř měst, nebo jsou to jen plující mraky?“
„Za Divokým lesem leží Širý svět,“ řekl Hryzec. „A to je něco, na čem nezáleží, ani tobě, ani mně. Nikdy jsem tam nebyl a nikdy tam nepůjdu, a ty taky ne, jestli máš aspoň trochu rozumu. Prosím tě, už o něm nikdy nemluv. Tak! Tady je konečně naše zátoka, kde budeme obědvat.“
Oběd v tiché zátoce u jezu
Opustili hlavní proud a vpluli do něčeho, co na první pohled vypadalo jako malé jezírko obklopené pevninou. Zelený trávník se svažoval k oběma břehům, pod hladinou tiché vody se leskly hnědé hadovité kořeny stromů a před nimi stříbrné rameno jezu a jeho zpěněný vodopád, ruku v ruce s neklidným, kapajícím mlýnským kolem, které zase neslo šedý mlýn se štíty, naplňovaly vzduch konejšivým šuměním, tlumeným a dusným, z něhož se přesto čas od času vesele ozývaly drobné jasné hlásky. Bylo to tak nádherné, že Krtek dokázal jen zvednout obě přední tlapky a vydechnout: „Ach jé! Ach jé! Ach jé!“
Hryzec přirazil s loďkou k břehu, uvázal ji, pomohl ještě neobratnému Krtkovi bezpečně na souš a vytáhl koš s obědem. Krtek ho prosil jako o laskavost, aby směl všechno vybalit sám. Hryzec mu rád vyhověl, natáhl se, jak byl dlouhý, do trávy a odpočíval, zatímco jeho rozrušený přítel vytřepal ubrus a rozprostřel ho, vyndal jeden po druhém všechny ty tajuplné balíčky, rozložil jejich obsah pěkně popořádku a při každém novém objevu znovu vydechoval: „Ach jé! Ach jé!“ Když bylo všechno připravené, Hryzec řekl: „Tak, pusť se do toho, kamaráde!“ A Krtek opravdu velmi rád poslechl, protože se do jarního úklidu pustil toho rána hodně časně, jak už to tak člověk dělá, a od té doby si nedopřál ani sousto, ani doušek. A od té vzdálené chvíle, která se mu teď zdála tolik dní daleko, toho stihl zažít opravdu hodně.
„Na co se díváš?“ zeptal se po chvíli Hryzec, když už byl jejich hlad trochu otupený a Krtkovy oči se mohly kousek zatoulat z ubrusu.
„Dívám se,“ řekl Krtek, „na proužek bublinek, který vidím putovat po hladině. Ta věc mi připadá zvláštní.“
„Bublinky? Aha!“ řekl Hryzec a vesele a zvoucím způsobem zacvrlikal.
Nad okrajem břehu se objevil široký lesklý čumák, Vydrák se vytáhl na souš a otřásl si vodu z kožichu.
„Vy jedni nenasytové!“ poznamenal a zamířil k jídlu. „Proč jste mě nepozvali, Hryzečku?“
„Bylo to takhle narychlo,“ vysvětlil Hryzec. „Mimochodem, to je můj přítel, pan Krtek.“
„Těší mě, to se ví,“ řekl Vydrák, a obě zvířata byla od té chvíle přáteli.
„Všude takový rozruch!“ pokračoval Vydrák. „Jako by dneska byl celý svět na řece. Zajel jsem do téhle zátoky, abych si dopřál aspoň chvilku klidu, a narazím na vás, chlapi! Totiž… promiňte… tak jsem to vlastně nemyslel, víte.“
Nevrlý Jezevec a Ropuchákův závodní člun
Za nimi to zašustilo v živém plotu, na kterém ještě hustě visely loňské listy, a vykoukla z něj pruhovaná hlava a za ní vysoká ramena.
„Pojď sem, starý Jezevče!“ zavolal Hryzec.
Jezevec udělal krok nebo dva dopředu, pak zabručel: „Hm! Společnost,“ otočil se zády a zmizel.
„To je celý on!“ poznamenal zklamaně Hryzec. „Společnost prostě nesnáší! Teď už ho dneska neuvidíme. No, povídej, kdo je venku na řece?“
„Třeba Ropuchák,“ odpověděl Vydrák. „Ve svém úplně novém závodním člunu. Nové hadry, nové všechno!“
Obě zvířata se na sebe podívala a rozesmála se.
„Kdysi to byla jen samá plachetnice,“ řekl Hryzec. „Pak ho to omrzelo a dal se na pramici s bidlem. Nic jiného ho netěšilo, jen celé dny, den co den, strkat bidlem pramici, a pěkně to zpackal. Loni to byl hausbót, a my všichni jsme ho museli navštěvovat na jeho hausbótu a předstírat, že se nám to líbí. Chtěl na hausbótu strávit zbytek života. Je to pořád stejné, ať se pustí do čehokoli. Omrzí ho to a začne s něčím novým.“
„A přitom je to takový dobrák,“ poznamenal Vydrák zamyšleně. „Jenže žádná stálost… a zvlášť ne v lodi!“
Z místa, kde seděli, viděli přes ostrůvek, který je odděloval, kousek hlavního proudu. A právě tehdy se tam mihl závodní člun. Veslař, malá zavalitá postava, šplouchal hrozně a dost se kymácel, ale dřel ze všech sil. Hryzec vstal a zavolal na něj, ale Ropuchák, neboť to byl on, jen zavrtěl hlavou a zarytě se dal znovu do práce.
„Jestli se bude takhle kymácet, za minutku bude z lodi venku,“ řekl Hryzec a znovu se posadil.
„To se ví, že bude,“ uchechtl se Vydrák. „Vyprávěl jsem vám už tu dobrou historku o Ropuchákovi a hlídači zdymadla? Stalo se to takhle. Ropuchák…“
Zbloudilá jepice se nejistě stočila napříč proudem tím opilým způsobem, jaký si osvojují mladí jepičí floutkové, když poznávají život. Vír ve vodě, „šlup!“, a jepice už nebyla vidět.
A Vydrák také ne.
Krtek se podíval dolů. Hlas mu ještě zněl v uších, ale tráva, na které se Vydrák rozvaloval, byla zjevně prázdná. Ani stopa po Vydrákovi, až k dalekému obzoru.
Ale po hladině řeky znovu putoval proužek bublinek.
Hryzec si pobrukoval nějakou melodii a Krtek si vzpomněl, že zvířecí etiketa zakazuje jakkoli komentovat náhlé zmizení přátel, ať k němu dojde kdykoli a z jakéhokoli důvodu, nebo i úplně bez důvodu.
„Nu, nu,“ řekl Hryzec, „asi bychom se měli pohnout. Rád bych věděl, kdo z nás by měl zabalit koš s obědem?“ Nezněl, jako by se na tu radost nějak strašně těšil.
„Ach, prosím, nech mě,“ řekl Krtek. A tak ho Hryzec samozřejmě nechal.
Balení koše a touha po veslech
Balit koš nebyla zdaleka tak příjemná práce jako ho vybalovat. Nikdy není. Ale Krtek si umínil, že si užije všechno. A přestože ve chvíli, kdy měl koš zabalený a pevně stažený řemeny, uviděl talíř, který na něj zíral z trávy, a když byla práce hotová podruhé, Hryzec mu ukázal vidličku, které si měl kdokoli všimnout, a nakonec, hle, kořenku s hořčicí, na které celou dobu seděl, aniž by o tom věděl, přece jen se to nějak nakonec podařilo, a bez větší ztráty dobré nálady.
Odpolední slunce už se klonilo k obzoru, když Hryzec zasněně a zvolna vesloval k domovu, mumlal si pro sebe nějaké verše a Krtkovi moc pozornosti nevěnoval. Ale Krtek byl plný oběda, spokojenosti se sebou a pýchy, na lodi si už připadal jako doma, aspoň si to myslel, a navíc začínal být trochu neposedný. A po chvíli řekl: „Hryzečku! Prosím, teď chci veslovat já!“
Hryzec s úsměvem zavrtěl hlavou. „Ještě ne, můj mladý příteli,“ řekl. „Počkej, až budeš mít pár lekcí. Není to tak snadné, jak to vypadá.“
Krtek byl minutku nebo dvě zticha. Ale začínal Hryzcovi čím dál víc závidět, jak vesluje tak silně a tak lehce, a jeho pýcha mu začala našeptávat, že by to dokázal stejně dobře. Vyskočil a popadl vesla, tak náhle, že Hryzec, který hleděl přes vodu a odříkával si další verše, byl zaskočen a podruhé toho dne spadl ze sedátka naznak s nohama ve vzduchu, zatímco vítězoslavný Krtek zaujal jeho místo a s naprostou jistotou se chopil vesel.
„Nech toho, ty trdlo!“ volal Hryzec ze dna loďky. „Neumíš to! Převrhneš nás!“
Krtek s rozmachem vrhl vesla dozadu a mocně zabral do vody. Hladinu úplně minul, nohy mu vylétly nad hlavu a najednou ležel na rozpláclém Hryzci. Hrozně se vylekal, chňapl po okraji loďky, a v příští chvíli – žbluňk!
Loďka se převrhla a on se zmítal v řece.
Ach, ta voda byla studená, a ach, jak strašně mokrá byla. Jak mu zpívala v uších, když klesal dolů, dolů, dolů! Jak jasně a vítaně vypadalo slunce, když se kašlaje a prskaje vynořil na hladinu! Jak černé bylo jeho zoufalství, když cítil, že znovu klesá! Pak ho pevná tlapka uchopila za zátylek. Byl to Hryzec a očividně se smál. Krtek cítil, jak se smál, celou jeho paží až do tlapky, a z ní až do svého, Krtkova, zátylku.
Hryzec chytil jedno veslo a strčil ho Krtkovi pod paži. Pak totéž udělal z druhé strany, plaval za ním a dostrkal bezmocné zvíře ke břehu, vytáhl ho ven a posadil na břeh jako rozbředlou, rozmáčenou hromádku neštěstí.
Mokrý Krtek a Hryzcova laskavost
Když ho Hryzec trochu vytřel a vyždímal z něj něco vody, řekl: „Tak, kamaráde! Běhej po potahové stezce sem a tam, co ti nohy stačí, dokud nebudeš zase teplý a suchý, a já se zatím potopím pro koš s obědem.“
A tak sklíčený Krtek, mokrý zvenku a zahanbený uvnitř, pobíhal sem a tam, dokud docela neoschl, zatímco Hryzec znovu skočil do vody, dostal loďku, obrátil ji, uvázal, postupně dopravil svůj plovoucí majetek na břeh a nakonec se úspěšně potopil pro koš s obědem a s námahou s ním vylezl na souš.
Když bylo znovu všechno připravené k odjezdu, Krtek, zplihlý a sklíčený, usedl na záď loďky. A když vyrazili, řekl tichým hlasem, zlomeným dojetím: „Hryzečku, můj šlechetný příteli! Moc a moc se omlouvám za své hloupé a nevděčné chování. Srdce se mi svírá, když pomyslím, že jsem mohl přijít o ten krásný koš s obědem. Opravdu jsem byl úplné trdlo, a vím to. Přehlédneš to pro tentokrát a odpustíš mi, a necháš všechno, jak to bylo?“
„To je v pořádku, ty jeden!“ odpověděl Hryzec vesele. „Co je trocha vody pro vodního hryzce? Většinu dní jsem víc ve vodě než mimo ni. Už na to nemysli. A poslyš! Opravdu si myslím, že bys měl ke mně na nějaký čas přijít bydlet. Je to u mě hodně prosté a jednoduché, víš, vůbec to není jako Ropuchákův dům, ale ten jsi ještě neviděl. Přesto ti tam můžu zařídit pohodlí. A naučím tě veslovat a plavat a brzy budeš na vodě stejně šikovný jako kdokoli z nás.“
Krtka ten laskavý způsob řeči tak dojal, že nenašel hlas, aby mu odpověděl, a musel si hřbetem tlapky setřít slzu nebo dvě. Ale Hryzec se laskavě díval jinam a Krtkovi se brzy vrátila dobrá nálada. Dokonce dokázal od plic odseknout dvěma slípkám, které se spolu pochichtávaly jeho zuboženému vzhledu.
Večer u krbu a příběhy od řeky
Když dorazili domů, Hryzec rozdělal v salonku jasný oheň, usadil Krtka do křesla před ním, přinesl mu shora župan a trepky a až do večeře mu vyprávěl příběhy od řeky. A byly to moc napínavé příběhy pro zvíře, které žije pod zemí, jako je Krtek. Příběhy o jezech a náhlých povodních, o skákajících štikách a o parnících, které házely tvrdé lahve, aspoň lahve rozhodně létaly, a to z parníků, takže je nejspíš házely ony. A o volavkách a o tom, jak vybíravé jsou v tom, s kým mluví. A o dobrodružstvích ve stokách, o nočním rybaření s Vydrákem a o výpravách daleko do kraje s Jezevcem. Večeře byla náramně veselá. Ale brzy nato musel ohleduplný hostitel odvést strašně ospalého Krtka nahoru do nejlepší ložnice, kde Krtek brzy složil hlavu na polštář ve velikém míru a spokojenosti, s vědomím, že jeho nově nalezená přítelkyně Řeka mu šplouchá pod oknem.
Tento den byl pro osvobozeného Krtka jen prvním z mnoha podobných dní, a každý z nich byl delší a plnější zážitků, jak dozrávající léto postupovalo dál. Naučil se plavat a veslovat a poznal radost tekoucí vody. A s uchem přitisknutým ke stéblům rákosí občas zachytil něco z toho, co si mezi nimi vítr tak neustále šeptal.
Poslechnout celé · 34 minDalší díl: Vítr ve vrbách II – Široká cesta
O textu
- Vítr ve vrbách I – Na říčním břehu (The River Bank) – Kenneth Grahame
Nový český překlad z originálu, prošel lidskou korekturou. Jak příběhy vznikají.




