Vítr ve vrbách III – Divoký les

Divoký les

Krtek se už dlouho chtěl seznámit s Jezevcem. Podle všeho, co o něm slyšel, to musela být velice důležitá osobnost. Málokdy se sice ukázal, ale jeho neviditelný vliv cítil v celém kraji každý. Kdykoli však Krtek o svém přání začal mluvit s Hryzcem, pokaždé ho odbyl. „To bude v pořádku. Jezevec se jednou objeví, on se objevuje pořád, a pak tě s ním seznámím. Je to nejlepší chlapík na světě! Jenže ho musíš brát nejen takového, jaký je, ale i tehdy, kdy se zrovna ukáže.“

Krtek se zeptal: „Nemohl bys ho pozvat k nám, třeba na večeři?“

Hryzec odpověděl prostě: „Nepřišel by. Jezevec nesnáší společnost, pozvánky, večeře a všechno takové.“

Krtek navrhl: „Tak co kdybychom ho šli navštívit my?“

Hryzec se docela polekal: „Ach, to by se mu určitě vůbec nelíbilo. Je strašně plachý, jistě by se urazil. Ani já sám jsem si nikdy netroufl navštívit ho doma, ačkoli ho tak dobře znám. A kromě toho to nejde. To vůbec nepřichází v úvahu, protože bydlí přímo uprostřed Divokého lesa.“

Krtek řekl: „No a co? Říkal jsi mi přece, že Divoký les je v pořádku.“

Hryzec odpověděl vyhýbavě: „Ale ano, já vím, já vím, to je. Jenže myslím, že tam teď nepůjdeme. Ještě ne. Je to daleko a v tuhle roční dobu by stejně nebyl doma. Však on jednou přijde sám, když budeš trpělivě čekat.“

Krtek se s tím musel spokojit. Jezevec ale nepřicházel a každý den přinášel nějakou zábavu. Změnilo se to, až když bylo léto dávno pryč. Zima, mráz a rozbahněné cesty je držely většinou doma a rozvodněná řeka se hnala kolem oken takovou rychlostí, že se jakémukoli veslování jen vysmívala. Tehdy se Krtek začal v myšlenkách vytrvale vracet k osamělému šedému Jezevci. Ten žil svůj život sám, ve své noře uprostřed Divokého lesa.

Zimní vzpomínky na léto

V zimě Hryzec hodně spal, chodil brzy na kutě a vstával pozdě. Během svého krátkého dne občas načmáral nějakou báseň nebo udělal drobnou práci v domácnosti. A samozřejmě se u nich pořád zastavovala zvířata na kus řeči, takže se hodně vyprávělo a vzpomínalo na uplynulé léto a na všechno, co se v něm událo.

Jakou bohatou kapitolou to léto bylo, když se člověk ohlédl! A s kolika obrázky, a jak barevnými! Slavnostní průvod říčního břehu kráčel neúnavně dál a rozvíjel se v obrazech, které se střídaly jeden za druhým jako na velké přehlídce. Brzy se objevila fialová kyprej a potřásala bujnými, rozcuchanými kadeřemi na okraji zrcadla, z něhož se na ni smála její vlastní tvář. Hned za ní přišla něžná a zasněná vrbka, růžová jako mráček při západu slunce. Kostival, fialový ruku v ruce s bílým, se připojil k řadě. A jednoho rána konečně ostýchavá a otálející šípková růže lehce vstoupila na jeviště. Tehdy všichni poznali, že je tu konečně červen, jako by to ohlásila smyčcová hudba vznešenými akordy, které přešly v tanec. Jeden člen společnosti se ještě čekal: pastýř, o kterého se budou ucházet víly, rytíř, na něhož dámy vyhlížejí z okna, princ, který polibkem probudí spící léto k životu a lásce. Ale když tužebník, švarný a voňavý, v jantarové kazajce, vlídně zaujal své místo ve skupině, mohlo představení začít.

A jaké to bylo představení! Ospalá zvířata, schoulená v norách, zatímco jim vítr a déšť bušily na dveře, vzpomínala na tichá, svěží rána hodinu před východem slunce. Bílá mlha se tehdy ještě nerozptýlila a lpěla těsně nad hladinou. Pak přišel šok z prvního ranního skoku do vody a běh po břehu. A potom zářivá proměna země, vzduchu i vody, když bylo náhle zase slunce s nimi. Šeď se změnila ve zlato a barvy se znovu rodily a vyskakovaly ze země. Vzpomínala na líné polední odpočívání v horku, hluboko v zeleném houští, kam slunce pronikalo drobnými zlatými paprsky a skvrnkami. Vzpomínala na odpolední veslování a koupání, na toulky prašnými cestami a žlutými poli obilí. A nakonec na dlouhý chladný večer, kdy se spojilo tolik nití, tolik přátelství se dovršilo a tolik dobrodružství se naplánovalo na zítřek. V těch krátkých zimních dnech, kdy zvířata sedávala kolem ohně, bylo o čem mluvit. Krtek měl přesto spoustu volného času. A tak se jednoho odpoledne, kdy Hryzec v křesle před ohněm střídavě podřimoval a zkoušel rýmy, které nechtěly sednout, rozhodl, že se vydá sám a prozkoumá Divoký les. A možná se tam seznámí s panem Jezevcem.

Krtek vyráží sám

Bylo studené, tiché odpoledne a nad hlavou se klenulo tvrdé ocelové nebe, když vyklouzl z teplého pokoje ven. Krajina kolem něj ležela holá, bez jediného listu. Pomyslel si, že ještě nikdy neviděl tak daleko a tak důvěrně do nitra věcí. Byl zimní den, příroda hluboce spala svým každoročním spánkem a jako by ze sebe skopala peřinu. Remízky, úžlabiny, lomy a všechna skrytá místa, která byla v olistěném létě tajemnými doly k bádání, teď ukazovala sebe i svá tajemství tak bezbranně. Jako by ho prosila, aby na chvíli přehlédl jejich ošuntělou chudobu, než se zase budou moci rozmáchnout v bohatém maškarním převleku a lákat ho starými klamy. Svým způsobem to bylo smutné, a přece to povzbuzovalo, ba přímo rozjařovalo. Byl rád, že má rád krajinu nenazdobenou, tvrdou a svlečenou z parády. Dostal se až na její holé kosti a ty byly krásné, silné a prosté. Nestýskalo se mu po teplém jeteli ani po hře odkvétajících trav. Zástěny z živých plotů a vlnité závěsy buků a jilmů se mu zdály lepší pryč. S velmi veselou myslí mířil k Divokému lesu, který ležel před ním nízký a hrozivý jako černý útes v nějakém tichém jižním moři.

Zpočátku, když vstoupil, ho nic nepolekalo. Pod nohama mu praskaly větvičky, klopýtal o polena a houby na pařezech vypadaly jako karikatury. Na okamžik ho vylekaly tím, jak se podobaly něčemu známému a vzdálenému. Ale to všechno byla legrace a vzrušení. Lákalo ho to dál, a tak pronikl až tam, kde bylo méně světla, kde se stromy krčily stále blíž a díry na něj po obou stranách šklebily ošklivé tlamy.

Teď bylo všechno velice tiché. Soumrak na něj postupoval vytrvale a rychle, houstl za ním i před ním. A světlo jako by odtékalo pryč jako voda po povodni.

Tváře v dírách

Pak začaly ty tváře.

Nejdřív se mu zdálo, že někde přes rameno nejasně zahlédl tvář. Malou, zlou, klínovitou tvářičku, která na něj vykukovala z díry. Když se otočil a podíval se na ni zpříma, ta věc zmizela.

Přidal do kroku a vesele si říkal, ať si nezačne nic namlouvat, jinak by tomu nebylo konce. Minul další díru, a další, a další. A pak – ano! – ne! – ano! Z díry se na okamžik určitě mihla malá úzká tvář s tvrdýma očima a byla pryč. Zaváhal, sebral všechnu odvahu a vykročil dál. A pak najednou, jako by to tak bylo odjakživa, měla každá díra blízko i daleko, a byly jich stovky, svou tvář. Tváře se rychle objevovaly a mizely a všechny na něj upíraly pohledy plné zloby a nenávisti, všechny s tvrdýma očima, zlé a ostré.

Kdyby se tak dostal pryč od děr v náspech, pomyslel si, nebylo by už žádných tváří. Odbočil z pěšiny a vnořil se do neprošlapaných míst lesa.

Pak začalo pískání.

Když ho poprvé uslyšel, bylo velmi slabé a pronikavé a ozývalo se daleko za ním. Ale jaksi ho to popohnalo kupředu. Pak se ozvalo, pořád velmi slabé a pronikavé, daleko před ním, a on zaváhal a chtělo se mu vrátit. Jak tak nerozhodně stál, ozvalo se po obou stranách. Zdálo se, že ho někdo zachytil a posílá dál celým lesem až k jeho nejvzdálenějšímu okraji. Ať to byl kdokoli, byli zřejmě vzhůru, ve střehu a připravení! A on byl sám, beze zbraně a daleko od jakékoli pomoci. A noc se snášela.

Cupitání malých nožek

Pak začalo cupitání.

Zprvu si myslel, že to padá listí, tak slabý a jemný byl ten zvuk. Pak sílil, dostal pravidelný rytmus a Krtek poznal, že to není nic jiného než ťap, ťap, ťap malých nožek, ještě hodně daleko. Bylo to před ním, nebo za ním? Zdálo se, že nejdřív jedno, potom druhé a pak obojí. Sílilo to a množilo se, až se mu zdálo, že se to ze všech stran stahuje k němu, jak úzkostně poslouchal a nakláněl se sem a tam. Jak tak stál a naslouchal, přiběhl k němu mezi stromy králík. Běžel ze všech sil. Krtek čekal, že zpomalí nebo se mu vyhne jinou cestou. Místo toho se o něj králík skoro otřel, jak kolem něj prolétl. Tvář měl strnulou a tvrdou, oči vytřeštěné. Krtek ho slyšel zamumlat, než zakličkoval kolem pařezu a zmizel v přátelské noře: „Utíkej odsud, ty hlupáku, utíkej!“

Cupitání sílilo, až znělo jako náhlé krupobití na suchém koberci listí kolem něj. Celý les teď jako by běžel, běžel ze všech sil, lovil, honil a stahoval se kolem něčeho, nebo – kolem někoho? V panice se dal do běhu i Krtek, bezcílně, nevěděl kam. Narážel do věcí, padal přes věci i do věcí, podbíhal pod věcmi a kličkoval kolem nich. Nakonec se uchýlil do hluboké tmavé dutiny starého buku. Nabízela úkryt a skrýš, snad i bezpečí, ale kdo to mohl vědět? Byl každopádně příliš unavený, aby běžel dál. Mohl se jen schoulit do suchého listí, které vítr navál do dutiny, a doufat, že je tu na chvíli v bezpečí. A jak tam ležel, oddychoval, třásl se a poslouchal pískání a cupitání venku, konečně v celé síle poznal tu hroznou věc. Jiní drobní obyvatelé polí a mezí ji tu už potkali a poznali jako svou nejtemnější chvíli. Byla to věc, před kterou se ho Hryzec marně snažil uchránit: Hrůza Divokého lesa!

Hryzec se probouzí

Hryzec mezitím v teple a pohodlí podřimoval u svého krbu. Papír s rozepsanými verši mu sklouzl z kolena, hlava mu klesla dozadu, ústa se mu pootevřela a on se procházel po zelených březích řek ze snu. Pak se sesulo uhlí, oheň zapraskal a vyšlehl plamínek a Hryzec se s trhnutím probudil. Vzpomněl si, co dělal, natáhl se pro verše na zem, chvíli se nad nimi hloubavě skláněl a pak se rozhlédl po Krtkovi. Chtěl se ho zeptat, jestli nezná dobrý rým na to či ono.

Jenže Krtek tam nebyl.

Chvíli poslouchal. Dům se zdál velice tichý.

Několikrát zavolal „Krtečku!“, a když nedostal odpověď, vstal a vyšel do předsíně.

Krtkova čepice chyběla na obvyklém věšáku. Jeho galoše, které vždycky ležely u stojanu na deštníky, byly také pryč.

Hryzec vyšel z domu a pozorně prohlížel blátivou zem venku. Doufal, že najde Krtkovy stopy. A opravdu tam byly. Galoše byly nové, koupené právě na zimu, a výstupky na jejich podrážkách byly ještě ostré. Viděl jejich otisky v blátě, jak vedou rovně a cílevědomě přímo k Divokému lesu.

Hryzec se zatvářil velmi vážně a minutu dvě stál v hlubokém zamyšlení. Pak se vrátil do domu, připásal si kolem pasu opasek a zastrčil za něj dvě pistole. Vzal pevnou hůl, která stála v rohu předsíně, a svižným krokem se vydal k Divokému lesu.

Hledání v lese

Už se stmívalo, když došel k prvním stromům na okraji lesa. Bez váhání se do něj vnořil a úzkostně se rozhlížel na obě strany po nějaké stopě svého přítele. Tu a tam vykoukly z děr zlé tvářičky, ale hned zmizely, jakmile spatřily statečné zvíře s pistolemi a s velkou ošklivou holí v tlapě. A pískání a cupitání, které na začátku slyšel docela zřetelně, utichlo a přestalo a všude bylo velké ticho. Statečně prošel les po celé délce až k jeho nejzazšímu okraji. Pak opustil všechny pěšiny a začal ho přecházet napříč. Pracně procházel celé území a celou dobu vesele volal: „Krtečku, Krtečku, Krtečku! Kde jsi? To jsem já, starý Hryzec!“

Trpělivě prohledával les hodinu nebo i déle, když k své radosti konečně uslyšel slabý výkřik v odpověď. Řídil se podle zvuku a tmou, která houstla, došel až k patě starého buku s dutinou. Z té dutiny se ozval slabý hlas: „Hryzečku! Jsi to opravdu ty?“

Hryzec vlezl do dutiny a našel tam Krtka vyčerpaného a ještě roztřeseného. Krtek vykřikl: „Ach, Hryzečku, já se tak bál, to si ani nedovedeš představit!“

Hryzec ho uklidňoval: „Ale ano, úplně tomu rozumím. Neměl jsi to opravdu dělat, Krtku. Udělal jsem, co jsem mohl, abych tě od toho zdržel. My z říčního břehu sem sami skoro nikdy nechodíme. Když už musíme, přicházíme aspoň ve dvou. Pak nám většinou nic nehrozí. Kromě toho je spousta věcí, které člověk musí znát. My se v nich vyznáme a ty zatím ne. Myslím hesla a znamení a říkadla, která mají moc a účinek, a byliny, které nosíš v kapse, a verše, které odříkáváš, a fígle a triky, které děláš. Je to všechno docela jednoduché, když to znáš, ale znát to musíš, když jsi malý, jinak se dostaneš do potíží. Kdybys byl ovšem Jezevec nebo Vydrák, to by bylo něco docela jiného.“

Krtek se zeptal: „Statečnému panu Ropuchákovi by snad nevadilo jít sem sám, ne?“

Hryzec se srdečně rozesmál: „Starému Ropuchákovi? Ten by se tu sám neukázal ani za celý klobouk zlaťáků, ten ne.“

Odpočinek v dutém buku

Krtka velice povzbudil zvuk Hryzcova bezstarostného smíchu i pohled na jeho hůl a lesknoucí se pistole. Přestal se třást a začal se cítit odvážnější a zase víc sám sebou.

Za chvíli Hryzec řekl: „Tak, a teď se musíme opravdu vzchopit a vydat se domů, dokud je ještě trochu světla. Strávit tu noc nepřichází v úvahu, rozumíš. Už jen proto, že je tu moc zima.“

Ubohý Krtek odpověděl: „Milý Hryzečku, strašně se omlouvám, ale jsem úplně vyčerpaný, to je holá pravda. Musíš mě tu nechat ještě chvíli odpočinout, abych nabral síly, jestli se mám vůbec dostat domů.“

Dobrosrdečný Hryzec řekl: „No dobře, jen si odpočiň. Stejně už je skoro úplná tma a později by měl vyjít měsíc.“

Krtek se tedy zachumlal hluboko do suchého listí, natáhl se a brzy usnul, i když spal přerušovaně a neklidně. Hryzec se také přikryl, jak nejlépe mohl, aby se zahřál, a trpělivě ležel a čekal s pistolí v tlapě.

Když se Krtek konečně probudil, pěkně odpočatý a v obvyklé náladě, Hryzec řekl: „Tak! Jen se podívám ven, jestli je všude klid, a pak už opravdu musíme jít.“

Šel ke vchodu do jejich úkrytu a vystrčil hlavu ven. Pak ho Krtek slyšel, jak si potichu říká: „No tohle! No tohle! To je mi ale nadělení!“

Krtek se zeptal: „Co se děje, Hryzečku?“

Hryzec odpověděl stručně: „Nadělil nám sníh. Hustě sněží.“

Les pod sněhem

Krtek přišel, přikrčil se vedle něj, podíval se ven a uviděl les, který mu předtím připadal tak hrozný, úplně proměněný. Díry, dutiny, louže, jámy a jiné černé nástrahy pro poutníka rychle mizely. Všude vyrůstal třpytivý pohádkový koberec, který vypadal příliš jemně na to, aby po něm šlapaly hrubé nohy. Vzduch byl plný jemného prášku, který hladil po tvářích a lehce štípal. Černé kmeny stromů se rýsovaly ve světle, které jako by přicházelo zespodu.

Hryzec chvíli přemýšlel a pak řekl: „No nic, nedá se nic dělat. Musíme vyrazit a zkusit štěstí, myslím. Nejhorší je, že přesně nevím, kde jsme. A ten sníh teď dělá, že všechno vypadá úplně jinak.“

To tedy dělal. Krtek by nepoznal, že je to tentýž les. Přesto se statečně vydali na cestu a zvolili směr, který vypadal nejnadějněji. Drželi se jeden druhého a s neochvějnou veselostí předstírali, že v každém novém stromu, který je zachmuřeně a mlčky vítal, poznávají starého přítele. Nebo že vidí průseky, mezery či pěšiny se známým ohybem v té jednotvárné bílé pláni s černými kmeny, kde se nic a nic neměnilo.

O hodinu nebo dvě později, ztratili už všechen pojem o čase, se zastavili. Byli sklíčení, unavení a beznadějně ztracení. Posadili se na padlý kmen, aby popadli dech a uvážili, co dělat. Všechno je bolelo únavou a byli potlučení od pádů. Spadli do několika děr a promokli na kůži. Sněhu bylo už tolik, že se jím sotva brodili svýma krátkýma nožkama, a stromy byly hustší a podobnější jeden druhému než kdy předtím. Ten les jako by neměl konec ani začátek a nebyl v něm žádný rozdíl. A co bylo nejhorší, nevedla z něj žádná cesta ven.

Hryzec řekl: „Tady dlouho sedět nemůžeme. Budeme se muset znovu vzchopit a něco udělat. Je hrozná zima a sníh bude brzy tak hluboký, že se jím neprobrodíme.“ Rozhlížel se kolem sebe a uvažoval. „Poslyš, napadá mě tohle. Tady před námi je taková úžlabina, kde je zem samý kopeček, hrbol a boule. Sejdeme dolů a zkusíme najít nějaký úkryt, jeskyni nebo noru se suchou zemí, kam nefouká a nesněží. Tam si pořádně odpočineme, než to zkusíme znovu, protože jsme oba pěkně vyčerpaní. Kromě toho může přestat sněžit, nebo se může něco objevit.“

Škrabka na boty

Znovu se tedy postavili na nohy a s námahou sestoupili do úžlabiny. Tam hledali jeskyni nebo nějaký suchý kout, který by je chránil před ostrým větrem a vířícím sněhem. Zrovna prozkoumávali jeden z těch hrbolů, o kterých Hryzec mluvil, když Krtek najednou klopýtl a se zakvičením spadl na obličej.

Vykřikl: „Au, moje noha! Au, moje ubohá holeň!“ Posadil se do sněhu a choval si nohu v obou předních tlapkách.

Hryzec řekl laskavě: „Chudáčku Krtku!“

„Dneska se ti zrovna nedaří, viď? Ukaž, podíváme se na tu nohu. Ano, máš opravdu pořezanou holeň. Počkej, až vytáhnu kapesník, a obvážu ti ji.“ Dodal to, když si klekl a prohlížel si ji.

Krtek řekl nešťastně: „Musel jsem zakopnout o nějakou schovanou větev nebo pařez. Ach jo! Ach jo!“

Hryzec si ránu znovu pozorně prohlédl: „Je to velmi hladký řez. Ten neudělala žádná větev ani pařez. Vypadá to, jako by ho udělala ostrá hrana něčeho kovového. Divné!“ Chvíli přemýšlel a prohlížel hrboly a svahy kolem nich.

Krtek řekl a v bolesti zapomněl na mluvnici: „No, je jedno, co to udělalo. Bolí to stejně, ať to udělal kdo chce.“

Hryzec mu ale nohu pečlivě obvázal kapesníkem, nechal ho být a pilně hrabal ve sněhu. Škrábal, odhazoval a pátral a pracoval všemi čtyřmi tlapkami. Krtek netrpělivě čekal a občas poznamenal: „No tak, Hryzečku, pojď už!“

Najednou Hryzec vykřikl „Hurá!“ a pak „Hurá-hurá-hurá-hurá!“ a dal se do nemotorného tanečku ve sněhu.

Krtek se zeptal a pořád si choval nohu: „Co jsi našel, Hryzečku?“

Hryzec dál tancoval a radostně volal: „Pojď se podívat!“

Krtek dokulhal na to místo a pořádně se podíval.

Nakonec pomalu řekl: „No, VIDÍM to dost dobře. Něco takového jsem už viděl mockrát. Docela obyčejná věc, řekl bych. Škrabka na boty! No a co? Proč tancovat kolem škrabky na boty?“

Hryzec netrpělivě vykřikl: „Ale copak nechápeš, co to znamená, ty… ty natvrdlé zvíře?“

Krtek odpověděl: „Samozřejmě, že chápu, co to znamená. Znamená to prostě, že nějaký VELICE nedbalý a zapomnětlivý tvor nechal svou škrabku na boty ležet uprostřed Divokého lesa, zrovna tam, kde o ni určitě každý zakopne. To je od něj velice bezohledné, řekl bych. Až přijdu domů, půjdu si na to stěžovat… komusi, uvidíš, že ano!“

Hryzec si zoufal nad jeho tupostí: „Ach jo! Ach jo! Tak přestaň se dohadovat a pojď hrabat!“ A dal se znovu do práce, až kolem něj sníh létal na všechny strany.

Po další dřině byla jeho námaha odměněna a odkryla se velice ošoupaná rohožka.

Hryzec zvolal s velkým triumfem: „No vidíš, co jsem ti říkal?“

Krtek odpověděl naprosto pravdivě: „Vůbec nic. No dobře, zdá se, že jsi našel další kus domácího harampádí, odbytého a vyhozeného, a jsi asi úplně šťastný. Tak si kolem toho klidně zatancuj, když musíš, ať to máš za sebou, a pak snad můžeme jít dál a neztrácet čas nad hromadami smetí. Můžeme snad rohožku SNÍST? Nebo pod ní spát? Nebo si na ni sednout a sjet na ní po sněhu domů jako na saních, ty jeden nesnesitelný hlodavče?“

Rozrušený Hryzec vykřikl: „Chceš – tím – říct, že ti ta rohožka nic neříká?“

Krtek odpověděl docela nevrle: „Opravdu, Hryzečku, myslím, že už bylo té hlouposti dost. Kdo kdy slyšel, že by rohožka někomu něco říkala? To ony prostě nedělají. Takové ony vůbec nejsou. Rohožky znají své místo.“

Hryzec se teď doopravdy rozzlobil: „Tak poslouchej, ty… ty tupé zvíře. Tohle musí přestat. Ani slovo, a hrab, hrab a škrábej a kopej a hledej kolem dokola, hlavně po stranách hrbolů, jestli chceš dnes v noci spát v suchu a v teple. Je to naše poslední šance!“

Hryzec se s vervou pustil do sněhové závěje vedle nich, všude ji propichoval holí a pak zuřivě kopal. Krtek také pilně hrabal, spíš aby vyhověl Hryzcovi než z jiného důvodu. Myslel si totiž, že jeho přítel začíná blouznit.

Zelené dveře

Po nějakých deseti minutách tvrdé práce narazil hrot Hryzcovy hole na něco, co znělo dutě. Pracoval, dokud tam nemohl prostrčit tlapku a nahmatat to. Pak zavolal Krtka, ať mu přijde pomoct. Obě zvířata se do toho pořádně opřela, až se výsledek jejich práce konečně ukázal v plné kráse užaslému Krtkovi, který dosud nevěřil.

Ve svahu, který vypadal jako sněhová závěj, byly malé, pevné dveře natřené tmavě zeleně. Vedle nich viselo železné táhlo zvonku a pod ním na malé mosazné destičce mohli ve světle měsíce přečíst úhledně vyrytá hranatá velká písmena:

PAN JEZEVEC.

Krtek překvapením a radostí upadl dozadu do sněhu. Kajícně zvolal: „Hryzečku! Ty jsi zázrak! Opravdový zázrak, to tedy jsi. Teď už to všechno chápu! Promyslel sis to krok za krokem v té své moudré hlavě. Od chvíle, kdy jsem upadl a pořezal si holeň, a tys se podíval na ránu, tvůj velkolepý rozum si hned řekl: Škrabka na boty! A pak ses dal do práce a našel přesně tu škrabku, co to udělala! Zastavil ses snad? Ne. Někdo by byl docela spokojený, ale ty ne. Tvůj rozum pracoval dál. Jen ať najdu rohožku, říkáš si, a moje teorie je dokázaná! A rohožku jsi samozřejmě našel. Jsi tak chytrý, že bys snad našel, co by sis zamanul. A teď, říkáš si, ty dveře existují, tak jasně, jako bych je viděl. Nezbývá nic jiného, než je najít! No, o něčem takovém jsem četl v knížkách, ale ve skutečném životě jsem to ještě nezažil. Měl bys jít někam, kde tě náležitě ocení. Tady mezi námi obyčejnými chlapíky tě je prostě škoda. Kdybych já tak měl tvou hlavu, Hryzečku…“

Hryzec ho dost nevlídně přerušil: „Ale protože ji nemáš, budeš asi sedět ve sněhu celou noc a MLUVIT? Okamžitě vstaň, chyť se toho táhla zvonku, co tam vidíš, a zvoň, co nejsilněji umíš, a já zatím budu bušit!“

Zatímco Hryzec útočil holí na dveře, Krtek vyskočil k táhlu zvonku, chytil se ho a houpal se na něm, obě nohy vysoko nad zemí. A odněkud z dálky slabě slyšeli, jak se ozval hluboký zvon.