Tři muži ve člunu – První noc pod plachtou

První noc pod plachtou

Harris a já jsme začali mít dojem, že zdymadlo u Bell Weir zrušili stejným způsobem. George nás táhl až do Staines, a odtamtud jsme loď vzali my. Připadalo nám, že za sebou vlečeme padesát tun a jdeme šedesát kilometrů. Bylo půl osmé, když jsme byli za zdymadlem. Všichni jsme nasedli a veslovali jsme těsně podél levého břehu a hledali místo, kde přistát.

Původně jsme chtěli dojet až k ostrovu Magna Charta. Je to rozkošně pěkný kus řeky, kde se vine měkkým zeleným údolím, a chtěli jsme tábořit v jedné z mnoha malebných zátok kolem toho drobného břehu. Jenže jsme nějak necítili, že bychom po malebnosti toužili zdaleka tolik jako dřív během dne. Na tu noc by nás docela uspokojil kousek vody mezi uhelnou lodí a plynárnou. Nechtěli jsme žádnou krajinu. Chtěli jsme se navečeřet a jít spát. Přesto jsme dopluli až k výběžku, říká se mu Piknikový výběžek, a zajeli do velmi příjemného koutku pod velkým jilmem. K jeho rozložitým kořenům jsme loď přivázali.

Pak jsme si mysleli, že budeme večeřet. Čaj jsme vynechali, abychom ušetřili čas. Ale George řekl, že ne. Že bychom radši měli nejdřív natáhnout plachtu, než se úplně setmí a dokud vidíme, co děláme. Pak bude všechna práce hotová a budeme moct sednout k jídlu s klidnou myslí.

Ta plachta potřebovala víc natahování, než kdokoli z nás čekal. V teorii to vypadalo tak jednoduše. Vezmete pět železných oblouků, jako obrovské branky na kroket, upevníte je nad lodí, přes ně natáhnete plachtu a připevníte ji. Bude to trvat tak deset minut, mysleli jsme si.

To byl odhad trochu nízký.

Oblouky jsou démoni

Vzali jsme oblouky a začali je zasouvat do objímek, které pro ně byly připravené. Neřekli byste, že je to nebezpečná práce. Ale když se teď ohlédnu, divím se, že vůbec někdo z nás žije, aby to mohl vyprávět. To nebyly oblouky, to byli démoni. Nejdřív do objímek vůbec nechtěly vlézt. Museli jsme na ně skákat, kopat do nich a tlouct do nich lodním hákem. A když byly konečně uvnitř, ukázalo se, že jsou to špatné oblouky pro zrovna tyhle objímky, a musely zase ven.

Jenže ven nechtěly, dokud s nimi dva z nás pět minut nezápasili. Pak najednou vyskočily a snažily se nás shodit do vody a utopit. Uprostřed měly klouby, a když jsme se nedívali, štípaly nás těmi klouby do citlivých částí těla. A zatímco jsme zápasili s jednou stranou oblouku a snažili se ji přemluvit, aby udělala, co má, druhá strana nás zbaběle obešla zezadu a praštila nás přes hlavu.

Nakonec jsme je upevnili a zbývalo jen natáhnout přes ně plachtu. George ji rozvinul a připevnil jeden konec přes příď. Harris stál uprostřed, aby ji od George převzal a odvinul ke mně, a já zůstal u zádě, abych ji přijal. Trvalo dlouho, než ke mně dorazila. George svou část udělal správně, ale pro Harrise to byla nová práce a zpackal ji.

Jak to dokázal, nevím, a sám to nedokázal vysvětlit. Ale nějakým záhadným postupem se mu po deseti minutách nadlidského úsilí podařilo se do ní úplně zabalit. Byl tak pevně obalený, zastrčený a přeložený, že se nemohl dostat ven. Samozřejmě se zuřivě snažil osvobodit, protože svoboda je přirozené právo každého Angličana. A přitom, to jsem se dozvěděl až potom, porazil George. A George, zatímco na Harrise nadával, se začal zmítat taky, a zamotal a zabalil se tam sám.

V té chvíli jsem o tom nic nevěděl. Sám jsem té věci vůbec nerozuměl. Bylo mi řečeno, abych stál, kde jsem, a počkal, až ke mně plachta dorazí. A tak jsme tam s Montmorencym stáli a čekali, oba hodní jako zlato. Viděli jsme, že sebou plachta prudce škube a hází, a to dost značně. Ale mysleli jsme si, že to patří k postupu, a nepletli jsme se do toho.

Taky jsme slyšeli, jak zpod ní zní spousta tlumených slov. Hádali jsme, že jim ta práce dělá dost potíží, a usoudili jsme, že počkáme, až se věci trochu zjednoduší, a pak se přidáme.

Chvíli jsme čekali, ale věci se, jak se zdálo, jen čím dál víc zamotávaly. Až nakonec přes bok lodi vyklouzla Georgeova hlava a promluvila.

Řekla:

„Tak pomoz přece, ne, ty kukačko jedna! Stojíš tam jako vycpaná mumie a vidíš, že se tu oba dusíme, ty trdlo!“

Nikdy jsem nedokázal odolat volání o pomoc, a tak jsem šel a vymotal je. A bylo na čase, protože Harris byl v obličeji skoro černý.

Jak přimět konvici k varu

Pak nám to dalo ještě půl hodiny tvrdé práce, než byla plachta pořádně natažená. Potom jsme uklidili palubu a vytáhli večeři. Na příď jsme postavili konvici, aby se vařila. Sami jsme šli na záď, předstírali jsme, že si jí nevšímáme, a dali jsme se do vybalování ostatních věcí.

To je jediný způsob, jak na řece přimět konvici k varu. Když vidí, že na ni čekáte a jste netrpěliví, nezačne ani zpívat. Musíte odejít a začít jíst, jako byste vůbec žádný čaj mít nechtěli. Nesmíte se po ní ani ohlédnout. Pak ji brzy uslyšíte, jak prská a šílí touhou, aby z ní byl čaj.

Když hodně spěcháte, je taky dobré mluvit spolu hodně nahlas o tom, že žádný čaj nepotřebujete a nebudete ho mít. Přiblížíte se ke konvici, aby vás slyšela, a zakřičíte: „Já žádný čaj nechci, a ty, Georgi?“ A George zakřičí zpátky: „Ale kdepak, já čaj nemám rád, dáme si radši limonádu, čaj je tak těžký na žaludek.“ Načež konvice překypí a uhasí vařič.

Použili jsme tenhle neškodný trik a výsledek byl, že když bylo všechno ostatní připravené, čaj už čekal. Pak jsme rozsvítili lucernu a dřepli si k večeři.

Tu večeři jsme potřebovali.

Spokojenost plného žaludku

Pětatřicet minut nebylo na celé lodi slyšet nic než cinkání příborů a nádobí a vytrvalé drcení čtyř párů stoliček. Po pětatřiceti minutách Harris řekl „Ách!“, vytáhl zpod sebe levou nohu a dal tam místo ní pravou.

O pět minut později řekl „Ách!“ i George a hodil talíř ven na břeh. O tři minuty později dal Montmorency první znamení spokojenosti, které od začátku cesty projevil. Převalil se na bok a natáhl nohy. A pak jsem řekl „Ách!“ já, zaklonil jsem hlavu a praštil se o jeden z oblouků, ale nevadilo mi to. Ani jsem nezaklel.

Jak dobře se člověk cítí, když je sytý! Jak je spokojený sám se sebou i se světem! Lidé, kteří to zkusili, mi říkají, že čisté svědomí člověka udělá velmi šťastným a spokojeným. Jenže plný žaludek to dokáže stejně dobře, je levnější a snáz se získá. Po vydatném a dobře stráveném jídle je člověk tak shovívavý a velkorysý, tak ušlechtilý a dobrosrdečný.

Je to velmi zvláštní, jak našemu rozumu vládnou zažívací orgány. Nemůžeme pracovat, nemůžeme myslet, pokud to náš žaludek nechce. Diktuje nám naše city i vášně. Po vejcích se slaninou říká: „Pracuj!“ Po bifteku a tmavém pivu říká: „Spi!“ Po šálku čaje, dvě lžičky na šálek a nenechat louhovat víc než tři minuty, říká mozku: „Teď povstaň a ukaž svou sílu. Buď výmluvný, hluboký a něžný. Pohlédni jasným okem do přírody a do života. Roztáhni bílá křídla chvějících se myšlenek a vznes se jako božský duch nad vířícím světem pod sebou, vzhůru dlouhými uličkami planoucích hvězd až k branám věčnosti!“

Po teplých vdolcích říká: „Buď tupý a bez duše jako dobytek na poli. Zvíře bez mozku s netečným okem, které neozáří žádný paprsek fantazie, naděje, strachu, lásky ani života.“ A po brandy, vypité v dostatečném množství, říká: „Tak pojď, blázne, šklebi se a kotrmelcuj, ať se tví bližní smějí. Žvaň hlouposti a prskej nesmyslné zvuky. Ukaž, jaký bezmocný ťulpas je ubohý člověk, jehož vtip i vůle se utopily jako koťata, vedle sebe, v jednom centimetru alkoholu.“

Jsme jen ti nejubožejší a nejbídnější otroci svého žaludku. Nesahejte po mravnosti a spravedlnosti, přátelé. Bděle hlídejte svůj žaludek a krmte ho pečlivě a s rozvahou. Pak ctnost a spokojenost přijdou a zavládnou ve vašem srdci, aniž je budete jakkoli hledat. A budete dobrý občan, milující manžel a něžný otec, ušlechtilý a zbožný člověk.

Před večeří jsme byli Harris, George a já hádaví, kousaví a mrzutí. Po večeři jsme seděli a zářili jeden na druhého a zářili jsme i na psa. Měli jsme se rádi, měli jsme rádi všechny. Harris, když se přesouval, šlápl Georgeovi na kuří oko. Kdyby se to stalo před večeří, George by vyslovil přání a tužby ohledně Harrisova osudu na tomto i na onom světě, až by se přemýšlivý člověk otřásl.

Takhle ale řekl: „Opatrně, starouši, pozor na úrodu.“

A Harris by před večeří poznamenal svým nejnepříjemnějším tónem, že na nějaký kus Georgeovy nohy se šlápnout musí. Stačí se jen hýbat do deseti metrů od místa, kde George sedí. Dodal by, že by George s takhle dlouhýma nohama neměl vůbec lézt do lodi obvyklé velikosti, a poradil by mu, ať je pověsí přes bok. Teď ale řekl: „Ach, to je mi moc líto, kamaráde. Doufám, že jsem ti neublížil.“

A George řekl: „Vůbec ne.“ Že to byla jeho chyba. A Harris řekl, že ne, že jeho.

Bylo to moc hezké poslouchat.

Pustý ostrov a hostinec ve Walesu

Zapálili jsme si dýmky, seděli jsme, dívali se do tiché noci a povídali si.

George řekl, proč bychom nemohli být pořád takoví, daleko od světa s jeho hříchem a pokušením, a vést střídmý, pokojný život a konat dobro. Řekl jsem, že po něčem takovém jsem sám často toužil. A rozebírali jsme, jestli bychom mohli odejít, my čtyři, na nějaký šikovný, dobře zařízený pustý ostrov a žít tam v lesích.

Harris řekl, že nebezpečí pustých ostrovů je, pokud slyšel, v tom, že jsou tak vlhké. Ale George řekl, že ne, když jsou pořádně odvodněné.

A tak jsme se dostali k odvodňování, a to Georgeovi připomnělo jednu moc legrační věc, která se kdysi stala jeho otci. Říkal, že jeho otec cestoval s jedním chlapíkem po Walesu. Jednou večer se zastavili v malém hostinci, kde byli ještě nějací jiní chlapíci. Přidali se k nim a strávili s nimi večer.

Měli moc veselý večer a seděli dlouho. A když přišel čas jít spát, byli taky trochu veselí. Georgeův otec byl tehdy ještě hodně mladý. Oni dva, Georgeův otec a jeho přítel, měli spát ve stejném pokoji, ale v různých postelích. Vzali svíčku a šli nahoru. Když vešli do pokoje, svíčka se zakymácela, narazila do zdi a zhasla, a tak se museli svléknout a dohmatat se do postele potmě. To udělali. Ale místo aby si vlezli každý do jiné postele, jak si mysleli, vlezli si oba, aniž to věděli, do stejné. Jeden si lehl hlavou nahoru a druhý vlezl z opačné světové strany a ležel s nohama na polštáři.

Chvíli bylo ticho a pak Georgeův otec řekl:

„Joe!“

„Co se děje, Tome?“ Odpověděl Joeův hlas z druhého konce postele.

„No, v mé posteli je nějaký chlap. Tady má nohy na mém polštáři.“ Řekl Georgeův otec.

„No, to je neobyčejná věc, Tome. Ale ať se propadnu, jestli v mé posteli taky není nějaký chlap!“ Odpověděl ten druhý.

„Co uděláš?“ Zeptal se Georgeův otec.

„No, vyhodím ho.“ Odpověděl Joe.

„Já taky.“ Řekl statečně Georgeův otec.

Následoval krátký zápas, pak dvě těžká žuchnutí na podlahu, a pak řekl dost žalostný hlas:

„Hele, Tome!“

„No!“

„Jak jsi dopadl?“

„No, abych řekl pravdu, můj chlap vyhodil mě.“

„Ten můj taky! Hele, mně se ten hostinec moc nelíbí, a tobě?“

„Jak se ten hostinec jmenoval?“ Zeptal se Harris.

„U Prasete a píšťalky. Proč?“ Řekl George.

„Aha, tak to není ten samý.“ Odpověděl Harris.

„Jak to myslíš?“ Vyzvídal George.

„No, je to tak zvláštní, ale úplně tohle samé se kdysi stalo mému otci v jednom venkovském hostinci. Často jsem ho slyšel to vyprávět. Myslel jsem, že to mohl být ten samý hostinec.“ Zamumlal Harris.

Neklidný spánek

Ten večer jsme šli spát v deset. Myslel jsem, že budu dobře spát, když jsem tak unavený, ale nespal jsem. Obvykle se svléknu a položím hlavu na polštář, a pak někdo buší na dveře a říká, že je půl deváté. Ale dnes se všechno spiklo proti mně. Rušila mě novota toho všeho, tvrdost lodi a stísněná poloha, protože jsem ležel s nohama pod jednou lavicí a s hlavou na druhé. A k tomu šplouchání vody kolem lodi a vítr ve větvích. To všechno mě drželo v neklidu.

Na pár hodin jsem přece jen usnul. Ale pak se mi do páteře začala zarývat nějaká část lodi, která jako by přes noc vyrostla. Když jsme vyjeli, tam rozhodně nebyla, a ráno už zmizela. Chvíli jsem to prospal. Zdálo se mi, že jsem spolkl zlatou minci a že mi do zad vrtají díru vrtákem, aby ji dostali ven. Připadalo mi to od nich velmi nelaskavé a řekl jsem jim, že jim ty peníze budu dlužit a že je dostanou na konci měsíce. Ale o tom nechtěli ani slyšet. Řekli, že by bylo mnohem lepší, kdyby je měli hned, protože jinak by se tak nastřádaly úroky. Po chvíli jsem se na ně docela rozzlobil a řekl jsem jim, co si o nich myslím. A oni pak vrtákem tak bolestivě škubli, že jsem se probudil.

V lodi bylo dusno a bolela mě hlava, a tak jsem si řekl, že vyjdu do chladného nočního vzduchu. Natáhl jsem na sebe, co jsem kolem našel za šaty, něco svých a něco Georgeových a Harrisových, a protáhl jsem se pod plachtou na břeh.

Noc jako laskavá matka

Byla nádherná noc. Měsíc zapadl a nechal tichou zemi samotnou s hvězdami. Zdálo se, jako by s ní v tom tichu a klidu, zatímco my, její děti, spíme, hvězdy rozmlouvaly jako se svou sestrou. Hovořily o mocných tajemstvích hlasy tak nesmírnými a hlubokými, že je dětské lidské uši nemohou zachytit.

Budí v nás bázeň, ty podivné hvězdy, tak chladné, tak jasné. Jsme jako děti, jejichž drobné nohy zabloudily do šerého chrámu boha, kterého je učili uctívat, ale neznají ho. Stojí tam, kde se ozvěnou rozléhající kupole klene nad dlouhým průhledem plným šerého světla. A pohlédnou vzhůru. Napůl doufají a napůl se bojí, že tam uvidí vznášet se nějaké hrozné zjevení.

A přece je noc tak plná útěchy a síly. V její velké přítomnosti se naše malé smutky zahanbeně odplíží. Den byl tak plný trápení a starostí a naše srdce tak plná zlých a hořkých myšlenek a svět se nám zdál tak tvrdý a špatný. Pak nám noc jako nějaká velká milující matka jemně položí ruku na rozpálené čelo. Obrátí naše uplakané tvářičky k sobě a usměje se. A i když nepromluví, víme, co by řekla, položíme jí rozpálenou tvář na prsa, a bolest je pryč.

Někdy je naše bolest velmi hluboká a opravdová a stojíme před nocí velmi tiše, protože pro naši bolest nejsou slova, jen sten. Srdce noci je plné soucitu s námi. Naši bolest utišit nemůže, ale vezme nás za ruku. A malý svět pod námi se stane velmi maličkým a velmi vzdáleným. Neseni na jejích temných křídlech na okamžik vstoupíme do přítomnosti mocnější, než je ona sama. A v podivuhodném světle té velké přítomnosti leží celý lidský život jako kniha před námi a my víme, že bolest a smutek jsou jen andělé Boží.

Jen ti, kdo nosili korunu utrpení, mohou na to podivuhodné světlo pohlédnout. A když se vrátí, nesmějí o něm mluvit ani vyprávět tajemství, které znají.

Rytíř v temném lese

Kdysi dávno jeli podivnou zemí stateční rytíři. Jejich cesta vedla podél hlubokého lesa, kde rostlo spletené trní velmi husté a silné a rvalo tělo těm, kdo v něm zabloudili. A listí stromů, které v tom lese rostly, bylo velmi tmavé a husté, takže větvemi nepronikl jediný paprsek světla, aby rozjasnil to šero a smutek.

A když jeli kolem toho temného lesa, jeden z rytířů ztratil své druhy, zabloudil daleko a už se k nim nevrátil. A oni jeli v hlubokém zármutku dál bez něj a truchlili pro něj jako pro mrtvého.

Když pak dorazili na krásný hrad, ke kterému putovali, zůstali tam mnoho dní a veselili se. A jednou večer, když seděli v pohodě kolem polen, která hořela ve velké síni, a připíjeli si, přišel ten druh, kterého ztratili, a pozdravil je. Šaty měl roztrhané jako žebrák a na těle mnoho zlých ran, ale na tváři mu zářil velký jas hluboké radosti.

A ptali se ho, co se mu stalo. A on jim vyprávěl, jak v temném lese zabloudil, bloudil mnoho dní a nocí, až se rozedraný a krvácející položil, aby umřel.

Když byl blízko smrti, hle! Divokým šerem k němu přišla vznešená dívka. Vzala ho za ruku a vedla ho klikatými stezkami, které neznal žádný člověk. Až v temnotě lesa zasvitlo světlo, proti kterému je denní světlo jen jako malá lampička proti slunci. A v tom podivuhodném světle uviděl náš unavený rytíř jako ve snu vidění. To vidění se zdálo tak slavné a tak krásné, že na své krvácející rány už nemyslel. Stál jako u vytržení a jeho radost byla hluboká jako moře, jehož hloubku nikdo nedokáže říct.

A vidění se rozplynulo a rytíř poklekl na zem a děkoval dobré světici, která jeho kroky zavedla do toho smutného lesa, aby uviděl vidění, které tam bylo skryté.

A ten temný les se jmenoval Smutek. Ale o vidění, které v něm dobrý rytíř spatřil, nesmíme mluvit ani vyprávět.