Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Bežinská louka

Ivan Turgeněv · 56 min

svazek 3 · na dobrou noc · Slovanský východ

Ivan Turgeněv napsal tuto povídku v polovině devatenáctého století a zařadil ji do knihy Zápisky lovcovy. Vrací se v ní do krajiny kolem Tuly, kde sám chodíval na lov. Lovec za letního večera zabloudí. Uprostřed noci dojde k ohni, u kterého hlídá koně pět vesnických chlapců. Lehne si opodál a poslouchá, jak si potichu vyprávějí o skřítcích, rusalkách a vodnících. Nad loukou zatím plyne teplá noc plná hvězd.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli

O autorovi: Ivan Turgeněv (1818–1883)

Ruský spisovatel, jeden z velkých autorů 19. století. Proslavily ho Zápisky lovcovy (1852). Jsou to obrázky ruského venkova, přírody a obyčejných lidí, jak je viděl na svých toulkách s puškou a psem. Napsal také román Otcové a děti.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Bežinská louka
  3. Červencový lov a ztracená cesta
  4. Temný pahorek nad rovinou
  5. Noční ohně a selské děti
  6. Pět chlapců u ohně
  7. Skřítek ve staré papírně
  8. Tesař Gavrila a hlas z lesa
  9. Noční zvuk a prokletá hráz
  10. Psi vyrazí do tmy
  11. Dušičková sobota u kostela
  12. Nebeské znamení a Triška
  13. Výkřiky nad noční řekou
  14. Lesní duch a Boží hvězdičky
  15. Vzpomínka na utonulého Vasju
  16. Měsíc, hvězdy a první svítání
Číst celý text (6226 slov)

Bežinská louka

Byl krásný červencový den. Takové dny přicházejí jen tehdy, když je počasí dlouho stálé. Už od časného rána je nebe jasné. Ranní červánky nehoří jako požár, nebe se jen jemně zarůžoví. Slunce není ohnivé jako v úmorném suchu, ani kalně rudé jako před bouří. Je jasné a vlídné. Klidně vyplouvá zpod úzkého, dlouhého mráčku, svěže zazáří a zase se schová do jeho fialové mlhy. Horní okraj obláčku se třpytí jako stříbro… Pak se paprsky zase vesele vylijí a silné světlo stoupá vzhůru, jako by vzlétalo. Kolem poledne se obvykle objeví spousta kulatých, vysokých oblaků. Jsou zlatošedé a mají jemné bílé okraje. Skoro se nehýbou, jako ostrovy na široké modré řece. Dál u obzoru se k sobě tisknou a modré nebe mezi nimi už není vidět. Samy jsou ale světlé jako nebe, celé prozářené světlem a teplem. Obzor má celý den stejnou barvu, lehkou a bledě fialovou. Nikde se nestmívá a nikde se nechystá bouřka. Jen tu a tam visí z mraku dolů namodralé pruhy. To padá slabounký déšť. K večeru oblaky mizí. Poslední z nich jsou tmavé a neurčité jako dým. Uléhají v růžových chomáčích naproti zapadajícímu slunci. Slunce zapadá stejně klidně, jak ráno vyšlo. Na tom místě ještě chvíli svítí nad potemnělou zemí červená záře. V ní se rozsvítí první večerní hvězda a tiše mrká jako svíčka, kterou někdo opatrně nese. V takových dnech jsou všechny barvy jemné a světlé, a přece ne křiklavé. Všechno vypadá tiše a mírně. Někdy bývá velké horko a nad poli se tetelí vzduch. Vítr ale žár rozhání. Po cestách mezi poli se procházejí vysoké bílé víry prachu, a to je jistá známka, že pěkné počasí vydrží. V suchém, čistém vzduchu voní pelyněk, posekané žito a pohanka. Ani hodinu před nocí není cítit vlhko. Takové počasí si přeje každý hospodář, když sváží z pole obilí…

Červencový lov a ztracená cesta

Právě v takový den jsem jednou lovil tetřívky v našem kraji u Tuly. Zvěře jsem nastřílel dost. Plná lovecká brašna se mi bolestivě zařezávala do ramene. Večerní červánky už hasly. Vzduch byl ještě světlý, ale začaly se v něm rozlévat studené stíny. Teprve tehdy jsem se rozhodl vrátit domů. Rychlým krokem jsem prošel dlouhý pás křoví a vystoupal na kopec. Čekal jsem známou rovinu s dubovým hájkem napravo a s nízkým bílým kostelíkem v dálce. Místo toho jsem uviděl úplně jiný kraj, který jsem neznal. U mých nohou se táhlo úzké údolí. Přímo naproti se jako strmá stěna zvedal hustý osikový les. Zastavil jsem se a rozpačitě se rozhlédl… „No tohle,“ pomyslel jsem si, „to jsem přišel úplně jinam. Moc jsem se stočil doprava.“ Sám jsem se té chybě divil a rychle jsem scházel z kopce. Hned mě obklopilo nepříjemné, nehybné vlhko, jako bych vstoupil do sklepa. Na dně údolí rostla hustá vysoká tráva. Byla celá mokrá a bělala se jako rovný ubrus. Chodit po ní bylo nějak úzkostné. Co nejrychleji jsem se vyškrábal na druhou stranu a šel podél osik, pořád trochu doleva. Nad jejich usnulými korunami už poletovali netopýři a tajemně kroužili po bledém nebi. Vysoko nad nimi rychle přeletěl opozdilý jestřáb a spěchal do hnízda. „Jen co vyjdu támhle na roh lesa,“ myslel jsem si, „hned tam bude cesta. Ale zašel jsem si dobrý kilometr!“

Konečně jsem došel na roh lesa, ale žádná cesta tam nebyla. Přede mnou se široko daleko rozkládalo nízké, neposekané křoví. Za ním bylo hodně daleko vidět pusté pole. Znovu jsem se zastavil. „Co je to za čáry?… Kde to vůbec jsem?“ Začal jsem si vybavovat, kudy jsem během dne chodil… „Aha, to je přece to velké křoví za vsí!“ zvolal jsem nakonec. „Jistě! A tamto bude háj u sousední vesnice… Jak jsem se sem ale dostal? Tak daleko?… Divné! Teď se zase musím dát doprava.“

Šel jsem tedy doprava, přes křoví. Noc se mezitím blížila a rostla jako bouřkový mrak. Zdálo se, že tma stoupá odevšad spolu s večerní mlhou, a dokonce že se lije i shora. Narazil jsem na jakousi zarostlou pěšinku a vydal se po ní. Pozorně jsem hleděl před sebe. Všechno kolem rychle černalo a utichalo, jen tu a tam se ozvaly křepelky. Malý noční pták letěl tiše a nízko na měkkých křídlech. Málem do mě narazil a polekaně uhnul stranou. Vyšel jsem z křoví a loudal se po okraji pole. Vzdálené věci jsem už rozeznával jen stěží. Pole kolem mě se nejasně bělalo. Za ním se s každou chvílí blíž valila tma v obrovských černých chuchvalcích. Mé kroky zněly v chladnoucím vzduchu tlumeně. Pobledlé nebe začalo zase modrat, ale to už byla modř noci. Objevily se na něm první hvězdičky a rozechvěly se.

Temný pahorek nad rovinou

To, co jsem pokládal za háj, byl ve skutečnosti tmavý, kulatý kopeček. „Kde to jen jsem?“ zopakoval jsem nahlas a potřetí se zastavil. Tázavě jsem se podíval na svou fenku Dianku. Byla to anglická lovecká fena, žlutě strakatá, a rozhodně nejchytřejší pes na světě. Jenže ta nejchytřejší fenka na světě jen zavrtěla ocáskem, unaveně mrkla a žádnou užitečnou radu mi nedala. Zastyděl jsem se před ní a zoufale jsem vyrazil dopředu, jako bych najednou věděl, kudy jít. Obešel jsem kopeček a ocitl se v mělkém dolíku. Kolem dokola byla zoraná pole. Hned se mě zmocnil podivný pocit. Ten dolík vypadal skoro jako veliký kotel s mírnými stěnami. Na jeho dně stálo zpříma několik velkých bílých kamenů. Vypadaly, jako by se tam sešly k tajné poradě. Bylo tam hrobové ticho a nebe nad dolíkem viselo tak nízko a smutně, že se mi sevřelo srdce. Mezi kameny slabě a žalostně pískl nějaké zvířátko. Rychle jsem se vrátil na kopeček. Až dosud jsem doufal, že cestu domů najdu. Teď jsem ale věděl jistě, že jsem úplně zabloudil. Už jsem se nesnažil poznat okolí, které skoro celé zmizelo ve tmě. Šel jsem prostě rovně, podle hvězd, kam mě nohy nesly… Tak jsem šel asi půl hodiny a nohy jsem už sotva vlekl. Zdálo se mi, že jsem ještě nikdy nebyl v tak pustém kraji. Nikde nesvítilo světélko, nikde nebyl slyšet žádný zvuk. Jeden mírný kopec střídal druhý a pole se táhla za poli. Keře jako by vyrůstaly ze země přímo před mým nosem. Pořád jsem šel a už jsem se chystal někde ulehnout až do rána. Vtom jsem se najednou ocitl nad strašlivou propastí.

Rychle jsem stáhl nohu, kterou jsem už napřahoval ke kroku. Skrz noční šero jsem uviděl hluboko pod sebou obrovskou rovinu. Obtékala ji široká řeka a v oblouku se ode mě vzdalovala. Prozrazovaly ji jen šedé záblesky vody, které se tu a tam matně mihotaly. Kopec, na kterém jsem stál, padal dolů skoro kolmým srázem. Jeho obrovský černý obrys se rýsoval proti modravému nebi. Přímo pode mnou, v koutě mezi srázem a rovinou, stála u břehu řeka jako nehybné, temné zrcadlo. Tam, pod samým kopcem, hořely těsně vedle sebe dva ohníčky a stoupal z nich kouř. Kolem nich se pohybovali lidé a kolébaly se stíny. Občas se jasně rozsvítila půlka malé kudrnaté hlavy…

Konečně jsem poznal, kam jsem to zašel. Ta louka je u nás v okolí pověstná a říká se jí Bežinská louka… Vrátit se domů však nebylo možné, zvlášť v noci. Nohy se mi podlamovaly únavou. Rozhodl jsem se jít k ohníčkům a počkat tam do svítání. Myslel jsem, že u nich sedí pastevci dobytka. Šťastně jsem sestoupil dolů. Ještě jsem ani nepustil poslední větev, které jsem se držel. Vtom se na mě se zlým štěkotem vrhli dva velcí, bílí, huňatí psi. Kolem ohňů se ozvaly zvonivé dětské hlasy a dva nebo tři chlapci rychle vstali ze země. Zavolali na mě, kdo jsem, a já jsem jim odpověděl. Přiběhli ke mně a hned odvolali psy. Ty nejvíc ohromila moje Dianka. Pak jsem k chlapcům přistoupil.

Noční ohně a selské děti

Mýlil jsem se, když jsem si myslel, že u ohňů sedí pastevci. Byly to prostě děti z okolních vesnic a hlídaly stádo koní. V parném létě se u nás koně vyhánějí na noc pást do polí. Ve dne by jim totiž nedaly pokoj mouchy a ovádi. Vyhnat stádo k večeru a ráno za červánků ho přihnat zpátky, to je pro vesnické kluky velká slavnost. Bez čepic, ve starých kožíšcích, sedí na nejčilejších koních a uhánějí s veselým křikem. Mávají rukama i nohama, vysoko poskakují a zvonivě se smějí. Lehký prach se zvedá žlutým sloupem a žene se po cestě. Daleko se nese dusot kopyt a koně běží s nastraženýma ušima. Před všemi cválá nějaký ryšavý huňáč s ocasem vzhůru a s bodláky v zacuchané hřívě.

Řekl jsem chlapcům, že jsem zabloudil, a přisedl k nim. Zeptali se mě, odkud jsem, chvíli mlčeli a udělali mi místo. Trochu jsme si popovídali. Lehl jsem si pod okousaný keřík a začal se rozhlížet. Byl to nádherný obraz. Kolem ohňů se chvěl kulatý načervenalý svit a na kraji se ztrácel ve tmě. Když plamen vzplanul, vrhal občas za ten kruh rychlé záblesky. Tenký jazyk světla olízne holé vrbové pruty a hned zmizí. Pak zase na okamžik vběhnou dovnitř dlouhé ostré stíny a doběhnou až k ohníčkům. Bylo to, jako by tma zápasila se světlem. Někdy plamen hořel slaběji a kroužek světla se zúžil. Tehdy se ze tmy náhle vynořila koňská hlava, hnědá s bílou skvrnou na čele, nebo celá bílá. Pozorně a trochu hloupě se na nás dívala a čile přežvykovala dlouhou trávu. Když se zase sklonila, hned zmizela. Bylo jen slyšet, jak dál žvýká a odfrkuje. Ze světla je těžké vidět, co se děje ve tmě. Proto všechno blízko zakrývala jakoby černá opona. Dál k obzoru se ale matně rýsovaly dlouhé tmavé skvrny kopců a lesů. Temné, čisté nebe stálo nad námi slavnostně a nesmírně vysoko, plné tajemné krásy. Člověku se sladce sevřelo srdce, když dýchal tu zvláštní, svěží vůni ruské letní noci. Kolem nebylo slyšet skoro nic… Jen občas v blízké řece hlasitě plácne velká ryba. Rákosí u břehu slabě zašumí, když do něj narazí malá vlnka… Jen ohníčky tiše praskaly.

Chlapci seděli kolem ohňů. Seděli tam i ti dva psi, kteří mě předtím tak strašně chtěli sežrat. Ještě dlouho se nemohli smířit s tím, že jsem tam. Ospale mhouřili oči, mžourali do ohně a občas důstojně zavrčeli. Nejdřív vrčeli a potom tiše kňučeli, jako by litovali, že mě nesmějí kousnout. Chlapců bylo celkem pět: Feďa, Pavel, Iljuša, Kosťa a Váňa. Jejich jména jsem se dozvěděl z jejich řečí. Hned teď vás s nimi chci seznámit.

Pět chlapců u ohně

Prvnímu a nejstaršímu, Feďovi, byste hádali tak čtrnáct let. Byl to štíhlý chlapec s hezkou, jemnou tváří. Měl kudrnaté plavé vlasy, světlé oči a pořád se usmíval, napůl vesele a napůl roztržitě. Podle všeho pocházel z bohaté rodiny. Do pole nevyjel z nutnosti, ale jen tak, pro zábavu. Měl na sobě pestrou bavlněnou košili se žlutým lemováním. Malý nový kabátek měl přehozený přes úzká ramínka a sotva se na nich držel. Na modrém pásku mu visel hřebínek. Boty s nízkými holínkami měl opravdu svoje, ne po tátovi. Druhý chlapec, Pavel, měl rozcuchané černé vlasy a šedé oči. Měl široké lícní kosti, bledý obličej s dolíčky po neštovicích a velká, ale hezky tvarovaná ústa. Hlavu měl obrovskou, jak se říká, jako kotel, a tělo zavalité a neohrabané. Pohledný ten kluk nebyl, to se musí nechat, a přece se mi líbil. Díval se velmi chytře a přímo a v hlase mu zněla síla. Oblečením se chlubit nemohl. Měl jen obyčejnou plátěnou košili a záplatované kalhoty. Třetí, Iljuša, měl dost bezvýraznou tvář. Byla protáhlá, s orlím nosem, a byla v ní jakási tupá, nemocná starost. Iljuša špatně viděl. Sevřené rty se mu nehýbaly a obočí měl pořád svraštělé, jako by mhouřil oči před ohněm. Žluté, skoro bílé vlasy mu trčely v pramíncích zpod nízké plstěné čepičky. Tu si každou chvíli oběma rukama stahoval přes uši. Na nohou měl nové boty upletené z lýka a nohy zabalené do plátna. Silný provaz, třikrát omotaný kolem pasu, mu pečlivě stahoval úhlednou černou halenu. On i Pavel vypadali nanejvýš na dvanáct let. Čtvrtý, Kosťa, mohl mít asi deset let. Zaujal mě svým zamyšleným a smutným pohledem. Obličej měl drobný, hubený a pihovatý, dole špičatý jako veverka. Rty skoro nebyly vidět. Zvláštní dojem ale dělaly jeho velké černé oči, které se vlhce leskly. Zdálo se, že chtějí říct něco, pro co v řeči nejsou slova, aspoň ne v té jeho. Byl malý, útlý a oblečený dost chudě. Posledního, Váňu, jsem zpočátku ani neviděl. Ležel na zemi, tiše schoulený pod hranatou rohoží. Jen občas zpod ní vystrčil svou světle hnědou kudrnatou hlavu. Tomu chlapci bylo teprve asi sedm let.

Ležel jsem tedy stranou pod keříkem a pozoroval chlapce. Nad jedním z ohňů visel malý kotlík a vařily se v něm brambory. Pavel na něj dohlížel. Klečel a šťouchal třískou do vody, která se začínala vařit. Feďa ležel opřený o loket a rozhodil kolem sebe cípy kabátu. Iljuša seděl vedle Kosti a pořád stejně napjatě mhouřil oči. Kosťa trochu svěsil hlavu a díval se kamsi do dálky. Váňa se pod svou rohoží nehýbal. Dělal jsem, že spím. Chlapci se pomalu zase rozpovídali.

Skřítek ve staré papírně

Nejdřív si povídali o všem možném, o zítřejší práci a o koních. Najednou se ale Feďa obrátil k Iljušovi a zeptal se ho, jako by navazoval na přerušený rozhovor:

„No a tos toho domácího skřítka opravdu viděl?“

„Ne, neviděl jsem ho, toho přece vidět nejde,“ odpověděl Iljuša slabým, chraplavým hlasem, který se k jeho tváři výborně hodil. „Ale slyšel jsem ho… A nejenom já.“

„A kdepak u vás bydlí?“ zeptal se Pavel.

„Ve staré papírně, ve velké dílně.“

„Copak vy chodíte do továrny?“

„No jasně, chodíme. Já a brácha Ondra tam děláme pomocníky.“

„Koukej, oni dělají v továrně!…“

„No a jak jsi ho tedy slyšel?“ zeptal se Feďa.

„No takhle. Bylo nás tam tak deset, celá parta. Já, brácha Ondra, Míša, tři kluci, co se všichni jmenujou Ivan, a ještě další. A stalo se, že jsme museli v papírně přespat. Teda nemuseli, ale dozorce Nazarov nás nepustil domů. Povídá: ‚Co se budete, kluci, tahat domů? Zítra je práce hromada, tak nechoďte, kluci, domů.‘ Tak jsme zůstali a ležíme všichni pohromadě. A Ondra začal, že prý, kluci, co když přijde skřítek?… A ani to Ondra nestačil doříct, a najednou nad hlavami někdo začal chodit. My jsme leželi dole a on chodil nahoře, u vodního kola. Slyšíme, jak chodí. Prkna se pod ním prohýbají, jen praskají. Už nám přešel přes hlavy. A najednou se na kolo spustí voda, šumí a šumí. Kolo klepe a klepe a točí se. Ale stavidla, co pouštějí vodu, jsou přitom zavřená. Divíme se, kdo je zvedl, že teče voda. Kolo se chvíli točilo, točilo, a pak se zastavilo. A ten někdo zase šel ke dveřím nahoře a začal scházet po schodech. Šel pomalu, jako by nikam nespěchal. Schody pod ním až sténají… Došel k našim dveřím, chvilku počkal, počkal, a najednou se dveře dokořán otevřely. Vyskočili jsme, koukáme, a nic… Najednou koukáme: u jedné velké kádě s vodou se pohnulo síto na papír. Zvedlo se, ponořilo se, chvíli chodilo sem a tam po vzduchu, jako by s ním někdo máchal, a zase zpátky na místo. Pak se u druhé kádě sundal hák z hřebíku a zase se na hřebík pověsil. Potom jako by někdo šel ke dveřím. A najednou jak se rozkašle, jak se rozchrchlá, jako nějaká ovce, a tak hlasitě… Všichni jsme se svalili na hromadu a lezli jeden pod druhého… To jsme se tenkrát ale vyděsili!“

„Koukej!“ řekl Pavel. „A proč se rozkašlal?“

„Nevím. Třeba z vlhka.“

Všichni chvíli mlčeli.

„A co,“ zeptal se Feďa, „brambory už jsou uvařené?“

Pavel na ně sáhl.

„Ne, ještě jsou syrové… Slyš, šplouchlo to,“ dodal a otočil hlavu k řece. „To bude štika… A támhle padá hvězdička.“

Tesař Gavrila a hlas z lesa

„Ne, já vám, kluci, něco povím,“ začal Kosťa tenkým hláskem. „Poslouchejte, co nedávno vyprávěl táta, když jsem u toho byl.“

„No, posloucháme,“ řekl Feďa trochu povýšeně.

„Znáte přece Gavrilu, tesaře od nás z vesnice?“

„No jo, známe.“

„A víte, proč je pořád takový smutný a pořád mlčí? Tak já vám to povím. Šel jednou, táta povídal, šel, kluci, do lesa na oříšky. A jak šel do lesa na oříšky, tak zabloudil. Zašel bůhví kam. Chodil a chodil, kluci, a nic! Nemůže najít cestu, a už je venku noc. Tak si sedl pod strom, že prý počká do rána. Sedl si a zdřímnul. A jak zdřímnul, najednou slyší, že ho někdo volá. Kouká, a nikde nikdo. Zase zdřímnul, a zase ho volají. Zase se dívá, dívá, a před ním na větvi sedí rusalka. Houpe se, volá ho k sobě a směje se, až se za břicho popadá… A měsíc svítí tak jasně, že je všecko, kluci, vidět. Tak ho volá a sama je taková světloučká, bělounká. Sedí na větvi a třpytí se jako malá stříbrná rybka… Tesař Gavrila až ztuhl, kluci. A ona se pořád chechtá a pořád ho rukou volá k sobě. Už se Gavrila zvedal, už by byl rusalku poslechl, kluci. Ale asi ho Pán Bůh osvítil, a tak se přece jen pokřižoval… A jak těžko se mu to křižovalo, kluci! Povídá, že měl ruku jako z kamene, nechtěla se hnout… No ty jo!… A jak se pokřižoval, kluci, rusalka se přestala smát a najednou se dala do pláče… Pláče, kluci, utírá si oči vlasy, a vlasy má zelené jako tráva. Gavrila se na ni díval a díval. Pak se jí zeptal: ‚Proč pláčeš, lesní vílo?‘ A rusalka mu povídá: ‚Kdyby ses nebyl pokřižoval, človíčku, žil bys se mnou vesele až do konce svých dní. Pláču a trápím se, že ses pokřižoval. A nebudu se trápit jen já. Trap se i ty až do konce svých dní.‘ Pak, kluci, zmizela. A Gavrila hned pochopil, jak se dostane z lesa ven… Jenže od té doby chodí pořád smutný.“

„No tohle!“ řekl Feďa po chvíli mlčení. „A jak může taková lesní potvora ublížit křesťanské duši, když ji přece neposlechl?“

„No vidíš, a může!“ řekl Kosťa. „A Gavrila vykládal, že prý měla takový tenoučký, žalostný hlásek, jako ropucha.“

„To vyprávěl tvůj táta sám?“ ptal se dál Feďa.

„Sám. Ležel jsem nahoře na peci a všecko jsem slyšel.“

„Divná věc! Proč by měl být smutný?… Asi se jí líbil, když ho volala.“

„Jo, líbil!“ chytil se toho Iljuša. „To určitě! Ulechtat ho chtěla, to chtěla. To ony dělají, ty rusalky.“

„A tady by taky měly být rusalky,“ poznamenal Feďa.

„Ne,“ odpověděl Kosťa, „tady je místo čisté, volné. Jen ta řeka je blízko.“

Noční zvuk a prokletá hráz

Všichni zmlkli. Najednou se někde v dálce ozval táhlý, zvonivý, skoro sténavý zvuk. Byl to jeden z těch záhadných nočních zvuků, které se někdy ozvou uprostřed hlubokého ticha. Zvednou se, chvíli visí ve vzduchu a pak pomalu doznějí. Zaposloucháte se, a jako by nic nebylo, a přece to zvoní. Zdálo se, že někdo dlouho, dlouho křičel až u samého obzoru. A někdo jiný jako by mu odpověděl z lesa tenkým, ostrým smíchem. Po řece přeletělo slabé, syčivé hvízdnutí. Chlapci se na sebe podívali a zachvěli se…

„Bůh s námi!“ zašeptal Iljuša.

„Ech, vy vrány!“ zavolal Pavel. „Co jste se tak vyplašili? Podívejte, brambory jsou uvařené.“ Všichni se přisunuli ke kotlíku a začali jíst kouřící brambory, jen Váňa se ani nepohnul. „Co ty?“ řekl Pavel.

Ale Váňa nevylezl zpod rohože. Kotlík se brzy docela vyprázdnil.

„A slyšeli jste, kluci,“ začal Iljuša, „co se nedávno stalo u nás za vsí?“

„Na hrázi?“ zeptal se Feďa.

„Jo, jo, na hrázi, na té protržené. To je ti strašidelné místo, ale strašidelné, a takové pusté. Všude kolem samé strže a rokle, a v roklích se to jen hemží hadama.“

„No a co se stalo? Vyprávěj…“

„Tak tohle se stalo. Ty to možná, Feďo, nevíš, ale je tam u nás pochovaný utopenec. Utopil se už hrozně dávno, když byl rybník ještě hluboký. Jeho hrob je ještě vidět, ale sotva, je to jen takový hrbolek… No a nedávno zavolá správce statku psovoda Jermila a povídá: ‚Jeď, Jermile, na poštu.‘ Jermil u nás jezdí na poštu pokaždé. Psy, co se o ně staral, už všechny umořil. Nějak mu nežijí, nikdy mu nežili, a přitom je to dobrý psovod, ve všem šikovný. Tak Jermil jel pro poštu a ve městě se zdržel. A když jel zpátky, byl už opilý. Byla noc, světlá noc, svítil měsíc… Tak jede Jermil přes hráz, tudy mu zrovna vedla cesta. Jede tak a vidí, že se na hrobě utopence prochází beránek. Takový bílý, kudrnatý, hezoučký. Tak si Jermil myslí: ‚Vezmu si ho, proč by tu měl zůstat,‘ a slezl a vzal ho do náruče… A beránek nic. Tak jde Jermil ke koni a kůň před ním couvá, vyvaluje oči, frká a třese hlavou. Ale Jermil ho uklidnil, sedl na něj i s beránkem a jel dál. Beránka drží před sebou. Dívá se na něj a beránek se mu dívá přímo do očí. Jermilovi bylo úzko. Nepamatoval si, že by se berani někomu takhle dívali do očí. Ale nic. Začal ho hladit po vlně a povídá: ‚Beránku, beránku!‘ A beran najednou vycení zuby a povídá mu taky: ‚Beránku, beránku…‘“

Psi vyrazí do tmy

Sotva Iljuša vyslovil to poslední slovo, oba psi se najednou zvedli. S divokým štěkotem vyrazili od ohně a zmizeli ve tmě. Všichni chlapci se polekali. Váňa vyskočil zpod rohože. Pavel s křikem běžel za psy. Jejich štěkot se rychle vzdaloval… Bylo slyšet, jak vyplašené stádo neklidně pobíhá. Pavel hlasitě volal: „Šedivče! Žučko!…“ Za chvilku štěkot utichl. Pavlův hlas už doléhal zdaleka… Uběhlo ještě trochu času. Chlapci se na sebe nechápavě dívali, jako by čekali, co bude… Najednou se ozval dusot cválajícího koně. Kůň se prudce zastavil přímo u ohně a Pavel, který se držel za hřívu, z něj čile seskočil. Oba psi také vskočili do kruhu světla. Hned si sedli a vyplazovali rudé jazyky.

„Co tam bylo? Co se stalo?“ ptali se chlapci.

„Nic,“ odpověděl Pavel a mávl rukou směrem ke koni. „Jen tak, psi něco ucítili. Myslel jsem, že vlk,“ dodal lhostejně a rychle oddechoval.

Mimoděk jsem se na Pavla zadíval a obdivoval ho. V tu chvíli byl velmi krásný. Jeho nehezká tvář byla po rychlé jízdě živá a zářila odvahou a odhodláním. Neměl v ruce ani proutek, byla noc, a on ani na okamžik neváhal a cválal sám na vlka… „To je ale chlapík!“ myslel jsem si, když jsem se na něj díval.

„A viděli jste je někdy, ty vlky?“ zeptal se bázlivý Kosťa.

„Je jich tu vždycky hodně,“ odpověděl Pavel, „ale zlobí jen v zimě.“

Zase si sedl k ohni. Když si sedal na zem, položil ruku jednomu psovi na huňatý krk. Pes byl rád a dlouho neotočil hlavu. Jen s vděčnou pýchou pokukoval po Pavlovi úkosem. Váňa zase zalezl pod rohož.

„To jsi nám ale, Iljušo, vyprávěl hrůzy,“ ozval se Feďa. Byl synem bohatého hospodáře, a tak musel rozhovor vést. Sám ale mluvil málo, jako by se bál, že by tím ztratil na důstojnosti. „A ty psy taky čert vzal, že se rozštěkali… A je to pravda, slyšel jsem, že to místo u vás je strašidelné.“

„Ta hráz?… To bych řekl! A ještě jak strašidelné! Tam prý několikrát viděli starého pána, nebožtíka pána. Chodí prý v dlouhém kabátě, pořád vzdychá a něco na zemi hledá. Jednou ho potkal děda Trofim a povídá: ‚Copak to, milostpane Ivane, hledáte na zemi?‘“

„On se ho zeptal?“ přerušil ho užaslý Feďa.

„Jo, zeptal.“

„No, to je tedy Trofim chlapík… A co pán?“

„Kouzelnou bylinku, povídá, hledám. Takovou, co otvírá zámky i hroby. A tak dutě to říká, dutě: Kouzelnou bylinku. A nač ji potřebujete, milostpane? Tíží mě, povídá, hrob mě tíží, Trofime. Ven se mi chce, ven…“

„Koukej ho!“ poznamenal Feďa. „Asi si toho za živa málo užil.“

Dušičková sobota u kostela

„To je ale divné!“ řekl Kosťa. „Já myslel, že nebožtíky jde vidět jen o dušičkové sobotě, když se vzpomíná na mrtvé.“

„Nebožtíky jde vidět kdykoli,“ přidal se sebejistě Iljuša. Pokud jsem mohl posoudit, znal všechny vesnické pověry líp než ostatní… „Ale o dušičkové sobotě můžeš uvidět i živého. Totiž toho, kdo ten rok umře. Stačí jen v noci sednout na kostelní schody a dívat se pořád na cestu. Půjdou kolem tebe po cestě ti, co mají ten rok umřít. Tak u nás loni chodila na kostelní schody bába Uljana.“

„No a viděla někoho?“ zeptal se zvědavě Kosťa.

„To víš, že jo. Nejdřív seděla dlouho, dlouho a nikoho neviděla ani neslyšela… Jen jako by někde pořád štěkal pejsek, tak štěkal, štěkal… Najednou kouká: jde po cestičce chlapec, jen v košilce. Zadívala se, a to jde malý Ivánek…“

„Ten, co umřel na jaře?“ přerušil ho Feďa.

„Ten samý. Jde a hlavičku nezvedá… Ale Uljana ho poznala… A potom kouká: jde nějaká žena. Dívá se a dívá, a pane Bože! Jde po cestě ona sama, sama Uljana.“

„Opravdu ona sama?“ zeptal se Feďa.

„Na mou duši, ona sama.“

„No a co, vždyť ještě neumřela?“

„No, rok ještě neuběhl. A podívej se na ni, jak je slabá. Duše se v ní sotva drží.“

Všichni zase ztichli. Pavel hodil do ohně hrst suchých větviček. V plameni, který náhle vyšlehl, ostře zčernaly. Zapraskaly, zakouřily se a začaly se kroutit a zvedat ohořelé konce. Světlo se trhavě rozlétlo na všechny strany, nejvíc vzhůru. Najednou odněkud přiletěl bílý holoubek. Vletěl rovnou do té záře a polekaně se otočil na místě, celý ozářený ohněm. Pak s plácnutím křídel zmizel.

„Asi zabloudil a nenajde domů,“ poznamenal Pavel. „Teď poletí, dokud do něčeho nenarazí. A kde narazí, tam přespí až do svítání.“

„A co, Pavle,“ řekl Kosťa, „nebyla to dobrá duše, co letěla do nebe, he?“

Pavel hodil do ohně další hrst větviček.

„Možná,“ řekl nakonec.

Nebeské znamení a Triška

„A pověz mi, Pavle,“ začal Feďa, „bylo u vás ve vsi taky vidět to nebeské znamení?“

„Myslíš to zatmění, jak nebylo vidět slunce? To víš, že jo.“

„To jste se asi taky vyděsili?“

„Nejenom my. Náš pán nám sice předem vykládal, že bude nebeské znamení. Ale jak se setmělo, prý se sám tak polekal, že jen koukej. A naše kuchařka, ta, jak se setmělo, slyšíš, vzala hák a rozbila v peci všechny hrnce. ‚Kdo by teď jedl,‘ povídá, ‚přišel konec světa.‘ Tak se ta zelňačka vylila. A u nás na vsi se, brácho, povídalo, že prý po zemi poběží bílí vlci a budou žrát lidi. Že poletí dravý pták a že dokonce uvidí samotného Trišku.“

„Jakého Trišku?“ zeptal se Kosťa.

„Ty to nevíš?“ chytil se toho horlivě Iljuša. „No, brácho, odkud ty jsi, že neznáš Trišku? To u vás ve vsi sedí samí peciválové, opravdu samí peciválové! Triška, to bude takový podivuhodný člověk, který přijde. A přijde, až bude konec světa. A bude to takový podivuhodný člověk, že ho nebude možné chytit a nic se mu nebude dát udělat. Takový to bude podivuhodný člověk. Budou ho chtít lidi třeba chytit. Vyjdou na něj s klacky a obklíčí ho. Ale on jim zamotá hlavu, tak jim ji zamotá, že se sami navzájem zmlátí. Zavřou ho třeba do vězení. A on poprosí, aby se mohl napít vody z naběračky. Přinesou mu naběračku, a on do ní skočí, a už ho nikdo neviděl. Dají mu řetězy, a on jen tleskne a řetězy z něj spadnou. No a bude ten Triška chodit po vesnicích a po městech. A bude ten Triška, ten prohnaný člověk, svádět lidi ke zlému… a nebude se mu dát nic udělat… Takový to bude podivuhodný, prohnaný člověk.“

„No jo,“ pokračoval Pavel svým klidným hlasem, „takový. Tak toho u nás čekali. Staří lidé říkali, že jak jen začne nebeské znamení, hned Triška přijde. Tak tedy začalo nebeské znamení. Celá ves se vyhrnula ven, do pole, a čeká, co bude. A u nás, víte, je to místo pěkně na očích, je odtamtud daleko vidět. Koukají, a najednou jde z kopce od vesnice nějaký člověk. Takový zvláštní, s takovou podivnou hlavou… Všichni vykřiknou: ‚Ježíši, Triška jde! Ježíši, Triška jde!‘ A rozprchli se, kam kdo mohl! Náš starosta vlezl do příkopu. Starostová se zasekla pod vraty a křičí, až se hory zelenají. Vlastního psa tak vyděsila, že se utrhl z řetězu a utekl přes plot do lesa. A Kuzkův táta skočil do ovsa, přikrčil se a začal volat jako křepelka. ‚Snad prý se ten zlý člověk aspoň nad ptákem slituje.‘ Tak se všichni vyplašili!… A ten člověk, to šel náš bednář Vavila, co dělá sudy. Koupil si nový džbán a ten prázdný džbán si nasadil na hlavu.“

Výkřiky nad noční řekou

Všichni chlapci se zasmáli a zase na chvíli ztichli. Tak to často bývá, když si lidé povídají venku pod širým nebem. Rozhlédl jsem se kolem. Noc byla slavnostní a vznešená. Vlhký chlad pozdního večera vystřídalo suché půlnoční teplo. To mělo ještě dlouho ležet nad usnulými poli jako měkká přikrývka. Do rána bylo ještě daleko, do prvního šustění a do prvních kapek rosy. Měsíc na nebi nebyl, v tu dobu vycházel pozdě. Nesčetné zlaté hvězdy se mihotaly a jako by všechny tiše plynuly k Mléčné dráze. Když jste se na ně dívali, zdálo se vám, že sami cítíte, jak se země otáčí…

Nad řekou se najednou dvakrát po sobě ozval podivný, pronikavý, bolestný výkřik. Za chvilku se ozval znovu, už dál…

Kosťa sebou trhl. „Co to je?“

„To křičí volavka,“ odpověděl klidně Pavel.

„Volavka,“ zopakoval Kosťa… „A co to bylo, Pavle, co jsem včera večer slyšel?“ dodal po chvilce mlčení. „Ty to možná víš…“

„Co jsi slyšel?“

„Tak tohle jsem slyšel. Šel jsem večer ze sousední vesnice domů. Šel jsem nejdřív pořád naším lískovím a pak loučkou. Víš, tam, kde se louka stáčí do ohybu. Tam je přece tůň, celá zarostlá rákosím. Tak jdu kolem té tůně, kluci, a najednou z té tůně někdo zasténá. A tak žalostně, žalostně: ú-ú… ú-ú… ú-ú! Takový strach mě popadl, kluci! Bylo pozdě a ten hlas byl tak bolestný. Až bych se, myslím, sám rozplakal… Co to mohlo být? He?“

„V té tůni předloni v létě utopili zloději hajného Akima,“ poznamenal Pavel. „Tak to možná naříká jeho duše.“

„Vidíš, kluci, to je pravda,“ odpověděl Kosťa a ještě víc otevřel své už tak obrovské oči… „Já ani nevěděl, že Akima utopili v té tůni. To bych se teprve vyděsil.“

„A pak prý jsou takové malinkaté žabky,“ pokračoval Pavel, „které tak žalostně křičí.“

„Žabky? To ne, to nebyly žabky… jaképak žabky…“ Volavka znovu zakřičela nad řekou. „Ta to umí!“ vyhrkl Kosťa. „Jako by křičel lesní duch.“

Lesní duch a Boží hvězdičky

„Lesní duch nekřičí, ten je němý,“ chytil se toho Iljuša. „Ten jen tleská a praská…“

„A tys ho viděl, toho lesního ducha, nebo co?“ přerušil ho posměšně Feďa.

„Ne, neviděl, a chraň Bůh, abych ho viděl. Ale jiní ho viděli. Zrovna nedávno u nás jednoho muže zavedl. Vodil ho a vodil po lese, pořád kolem jedné mýtiny… Sotva se k ránu dostal domů.“

„No a viděl ho?“

„Viděl. Povídá, že stojí takový velký, velký, tmavý, zahalený. Tak nějak jako za stromem, pořádně se to nedá rozeznat. Jako by se schovával před měsícem. A dívá se, dívá těma očiskama, mrká jimi, mrká…“

„Ech, ty!“ zvolal Feďa, lehce se otřásl a pokrčil rameny. „Fuj!…“

„A proč je na světě tolik takových strašidel?“ poznamenal Pavel. „Opravdu to nechápu!“

„Nenadávej, dej pozor, uslyší tě,“ poznamenal Iljuša. Zase nastalo ticho.

„Podívejte, podívejte, kluci,“ ozval se najednou dětský hlas Váni, „podívejte na Boží hvězdičky, jak se rojí jako včeličky!“

Vystrčil zpod rohože svou svěží tvářičku a opřel se o pěstičku. Pomalu zvedl vzhůru své velké, tiché oči. Všichni chlapci se zadívali na nebe a dlouho od něj neodtrhli oči.

„A co, Váňo,“ ozval se laskavě Feďa, „je tvoje sestra Aňutka zdravá?“

„Je,“ odpověděl Váňa a trochu ráčkoval.

„Pověz jí, proč k nám nechodí?…“

„Nevím.“

„Pověz jí, ať chodí.“

„Povím.“

„Pověz jí, že jí dám dárek.“

„A mně dáš?“

„I tobě dám.“

Váňa si povzdechl.

„Ne, mně nemusíš. Dej to radši jí. Ona je u nás taková hodná.“

A Váňa zase položil hlavu na zem. Pavel vstal a vzal do ruky prázdný kotlík.

„Kam jdeš?“ zeptal se ho Feďa.

„K řece, nabrat vodu. Dostal jsem chuť se napít.“

Psi vstali a šli za ním.

„Dej pozor, ať nespadneš do řeky!“ zavolal za ním Iljuša.

„Proč by měl spadnout?“ řekl Feďa. „Dá si pozor.“

„Jo, dá si pozor. Všelijak se to stává. On se sehne, začne nabírat vodu, a vodník ho chytí za ruku a stáhne k sobě. Potom budou říkat, že prý spadl kluk do vody… Jakýpak spadl?… Slyšíte, už vlezl do rákosí,“ dodal a naslouchal.

Rákosí opravdu šustilo, jak se Pavel prodíral dovnitř.

„A je pravda,“ zeptal se Kosťa, „že se bláznivá Akulina pomátla od té doby, co byla ve vodě?“

„Od té doby… Jak teď vypadá! A prý byla dřív krasavice. Vodník ji zkazil. Asi nečekal, že ji tak brzo vytáhnou. Tak ji tam u sebe na dně zkazil.“

Sám jsem tu Akulinu nejednou potkal. Chodí v hadrech, je strašně hubená a obličej má černý jako uhel. Má kalný pohled a pořád vycení zuby. Celé hodiny přešlapuje někde na cestě na jednom místě. Kostnaté ruce si tiskne k prsům a pomalu se kolébá z nohy na nohu jako divoké zvíře v kleci. Nerozumí ničemu, co se jí říká. Jen občas se křečovitě rozesměje.

„A povídá se,“ pokračoval Kosťa, „že Akulina skočila do řeky proto, že ji milý podvedl.“

„Právě proto.“

Vzpomínka na utonulého Vasju

„A pamatuješ si Vasju?“ dodal smutně Kosťa.

„Jakého Vasju?“ zeptal se Feďa.

„No toho, co se utopil,“ odpověděl Kosťa, „právě v téhle řece. To byl ale kluk! Ach, to byl kluk! A jeho máma, Feklista, jak ona ho měla ráda, toho Vasju! A jako by Feklista tušila, že ho voda připraví o život. Když šel Vasja s námi kluky v létě do řeky koupat, celá se roztřásla. Ostatní ženské nic, jdou si kolem s prádlem a kolébají se. Ale Feklista postaví prádlo na zem a začne na něj volat: ‚Vrať se, vrať se, světýlko moje! Ach, vrať se, sokolíku!‘ A jak se utopil, Pán Bůh ví. Hrál si na břehu a máma byla hned u toho, hrabala seno. Najednou slyší, jako by někdo pouštěl po vodě bubliny. Podívá se, a po vodě už plave jen Vasjova čepička. A od té doby ani Feklista není při smyslech. Přijde a lehne si na to místo, kde se utopil. Lehne si, kluci, a začne zpívat písničku. Pamatujete, Vasja pořád zpíval jednu písničku. Tak právě tu začne zpívat, a pláče, pláče a hořce si Bohu stěžuje…“ „A támhle jde Pavel,“ řekl Feďa.

Pavel přišel k ohni s plným kotlíkem v ruce.

„Tak co, kluci,“ začal po chvíli mlčení, „není to dobré.“

„A co?“ zeptal se rychle Kosťa.

„Slyšel jsem Vasjův hlas.“

Všichni se otřásli.

„Co to říkáš, co to říkáš?“ vykoktal Kosťa.

„Na mou duši. Jen jsem se začal sklánět k vodě, a najednou slyším, jak mě někdo volá Vasjovým hláskem. A jako by zpod vody: ‚Pavle, hej, Pavle!‘ Poslouchám. A on zase volá: ‚Pavle, pojď sem.‘ Odešel jsem. Ale vodu jsem nabral.“

„Pane Bože! Pane Bože!“ říkali chlapci a křižovali se.

„To tě volal vodník, Pavle,“ dodal Feďa… „A my jsme se o něm, o Vasjovi, zrovna bavili.“

„Ach, to je zlé znamení,“ řekl pomalu Iljuša.

„No, nic, ať si!“ řekl Pavel rozhodně a zase si sedl. „Svému osudu neutečeš.“

Chlapci ztichli. Bylo vidět, že Pavlova slova na ně hluboce zapůsobila. Začali se ukládat u ohně, jako by se chystali spát.

„Co to je?“ zeptal se najednou Kosťa a zvedl hlavu. Pavel se zaposlouchal.

„To letí stěhovaví ptáci a pískají si.“

„A kam letí?“

„Tam, kde prý nebývá zima.“

„A copak je taková země?“

„Je.“

„Daleko?“

„Daleko, daleko, za teplými moři.“

Kosťa si povzdechl a zavřel oči.

Měsíc, hvězdy a první svítání

Od chvíle, kdy jsem přisedl k chlapcům, uplynuly už víc než tři hodiny. Konečně vyšel měsíc. Hned jsem si ho ani nevšiml, tak byl malý a úzký. Noc byla pořád stejně nádherná jako předtím… Ale mnoho hvězd, které ještě nedávno stály vysoko na nebi, se už sklonilo k temnému okraji země. Všechno kolem úplně ztichlo, jak to bývá jen k ránu. Všechno spalo tvrdým, nehybným spánkem před svítáním. Vzduch už tolik nevoněl a jako by se v něm zase rozlévalo vlhko… Letní noci nejsou dlouhé!… Rozhovor chlapců uhasínal spolu s ohni… Dokonce i psi dřímali. I koně leželi se svěšenými hlavami, pokud jsem to mohl ve slabém světle hvězd rozeznat… Pomalu na mě padla sladká ospalost a já zadřímal.

Po tváři mi přeběhl svěží větřík. Otevřel jsem oči: začínalo se rozednívat. Červánky ještě nikde nerůžověly, ale na východě už se rozjasnilo. Všechno kolem bylo vidět, i když jen matně. Šedé nebe pomalu světlalo, chladlo a modralo. Hvězdy chvíli slabě mrkaly a chvíli mizely. Země zvlhla a na listí se objevila rosa. Tu a tam se začaly ozývat první zvuky a hlasy. Lehký ranní větřík už začal poletovat nad zemí. Lehce a vesele jsem se otřásl chladem. Čile jsem vstal a přistoupil k chlapcům. Všichni tvrdě spali kolem doutnajícího ohně. Jen Pavel se napůl nadzvedl a upřeně se na mě podíval.

Kývl jsem mu hlavou a vydal se domů podél řeky. Nad vodou se zvedala mlha jako kouř. Neušel jsem ještě ani dva kilometry, a už se všude kolem rozlilo mladé, teplé světlo. Nejdřív bylo růžové, pak červené a zlaté. Zalilo širokou mokrou louku i zelené kopce vpředu, od lesa k lesu. Zalilo i dlouhou prašnou cestu za mnou, třpytivé keře a řeku, která modrala zpod řídnoucí mlhy… Všechno se pohnulo, probudilo, rozezpívalo, rozšumělo, rozhovořilo. Všude se jako zářivé diamanty rozsvítily velké kapky rosy. Odněkud zdálky ke mně čistě a jasně zněl kostelní zvon. A najednou kolem mě proběhlo odpočaté stádo koní a hnali ho známí chlapci…

S lítostí musím dodat, že téhož roku Pavel zemřel. Neutopil se, ale zabil se pádem z koně. Škoda, byl to šikovný kluk!

Poslechnout celé · 56 minDalší díl: Tchoř a Kalinyč

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), úpravy prošly lidskou revizí. Jak příběhy vznikají.