Štěstí

Štěstí

U široké stepní cesty, které se říkalo velká stezka, nocovalo stádo ovcí. Hlídali je dva pastýři. Jeden byl stařec kolem osmdesáti let, bezzubý a s třesoucí se tváří. Ležel na břiše hned u cesty a lokty si opíral o zaprášené listy jitrocele. Druhý byl mladík s hustým černým obočím, ještě bez knírku, oblečený do hrubého plátna, z jakého se šijí levné pytle. Ležel na zádech s rukama pod hlavou a díval se vzhůru na nebe, kde se mu nad samou tváří táhla Mléčná dráha a dřímaly hvězdy.

Pastýři nebyli sami. Pár kroků od nich, v šeru, které zahalovalo cestu, se černal osedlaný kůň. Vedle něj stál muž ve vysokých botách a v krátkém kabátci a opíral se o sedlo. Podle všeho to byl panský jízdní hajný. Soudě podle jeho postavy, rovné a nehybné, podle chování a podle toho, jak jednal s pastýři i s koněm, to byl člověk vážný, rozvážný a znal svou cenu. I ve tmě na něm byly znát stopy vojenského držení těla. Měl ten vznešeně blahosklonný výraz, jaký člověk získá častým stykem s pány a správci.

Ovce spaly. Na šedém pozadí svítání, které už začínalo zaplavovat východní část nebe, byly tu a tam vidět obrysy ovcí, které nespaly. Stály se skloněnými hlavami a o něčem přemýšlely. Jejich myšlenky byly dlouhé a vláčné a týkaly se jen široké stepi a nebe, dnů a nocí. Nejspíš je samy ohromovaly a tížily až do otupění. A tak teď stály jako přikované a nevšímaly si ani cizího člověka, ani neklidu psů.

V ospalém, ztuhlém vzduchu se nesl jednotvárný šum, bez kterého se letní noc ve stepi neobejde. Neustále cvrlikaly kobylky, tloukly křepelky a asi kilometr od stáda, v rokli, kde tekl potok a rostly vrby, líně pohvizdovali mladí slavíci.

Hajný se zastavil, aby si u pastýřů vyprosil oheň na dýmku. Mlčky si zapálil a vykouřil celou dýmku. Pak se beze slova opřel loktem o sedlo a zamyslel se. Mladý pastýř si ho vůbec nevšímal. Dál ležel a díval se na nebe. Stařec si však hajného dlouho prohlížel a nakonec se zeptal:

„Nejsi ty náhodou Pantělej z Makarovského statku?“

„Ten jsem já.“ Odpověděl hajný.

„No vida, hned jsem si to myslel. Nepoznal jsem tě, to budeš bohatý. Odkud tě to Pánbůh nese?“

„Z kovylevského úseku.“

„To je kus cesty. Pronajímáte ten úsek za podíl z úrody?“

„Jak kdy. Za podíl, za nájem i na pěstování melounů. Já jsem vlastně jel do mlýna.“

Pastýřský pes a stará historka

Velký starý ovčácký pes špinavě bílé barvy, huňatý, s chomáči srsti u očí a u nosu, se snažil tvářit, že mu cizí lidé jsou lhostejní. Asi třikrát klidně obešel koně. Pak se najednou a nečekaně, se zlým stařeckým chrapotem, vrhl zezadu na hajného. Ostatní psi to nevydrželi a vyskočili ze svých míst.

„Ticho, ty bestie! Ať tě čert vezme, ty potvoro!“ Okřikl ho stařec a nadzvedl se na lokti.

Když se psi uklidnili, stařec se zase uložil jako předtím a řekl klidným hlasem:

„A v Kovylích, zrovna na Nanebevstoupení, umřel Jefim Žmeňa. V noci by se o tom mluvit nemělo, hřích je takové lidi připomínat, ošklivý to byl stařec. Slyšels o tom?“

„Ne, neslyšel.“

„Jefim Žmeňa, strýc kováře Štěpky. Celé okolí ho zná. Ach, to byl ale prokletý stařec! Znám ho šedesát let. Od té doby, co cara Alexandra, toho, co vyhnal Francouze, vezli na povozech z Taganrogu do Moskvy. Chodili jsme spolu nebožtíku carovi naproti. Tenkrát nevedla velká stezka na Bachmut, ale z Jesaulovky na Gorodišče. A tam, kde jsou teď Kovyli, hnízdili dropi, co krok, to dropí hnízdo. Už tehdy jsem si všiml, že Žmeňa zahubil svou duši a že je v něm nečistá síla. Já to totiž pozoruju takhle: když člověk selského stavu pořád jen mlčí, dělá babské věci a chce žít o samotě, nic dobrého to nevěstí. A Jefimek už odmalička jen mlčel a mlčel a koukal na tebe úkosem. Pořád se nafukoval a čepýřil jako kohout před slepicí. Že by šel do kostela nebo s chlapci ven nebo do krčmy, to u něj nebylo zvykem. Nejvíc seděl sám nebo si šeptal se stařenami. Byl ještě mladý, a už se najímal ke včelám a k melounům. Přišli k němu dobří lidé na melounové pole, a jemu melouny pískaly. Jednou taky před lidmi chytil štiku, a ona se dala do smíchu: chacha-chacha!…“

„To se stává.“ Řekl Pantělej.

Mladý pastýř se otočil na bok, zvedl černé obočí a upřeně se na starce podíval.

„A tys slyšel, jak melouny pískají?“ Zeptal se.

„Slyšet jsem to neslyšel, Pánbůh mě ochránil. Ale lidi to vyprávěli. Nic divného na tom není… Když nečistá síla chce, začne pískat i v kameni. Před zrušením nevolnictví nám tři dny a tři noci hučela skála. Sám jsem to slyšel. A štika se smála, protože Žmeňa místo štiky chytil čerta.“ Povzdechl si stařec.

Bílý vůl na cestě

Stařec si na něco vzpomněl. Rychle se zvedl na kolena, choulil se jako zimou, nervózně si strkal ruce do rukávů a drmolil nosem, rychle jako stará žena:

„Spas nás, Hospodine, a smiluj se! Šel jsem jednou po břehu do Novopavlovky. Chystala se bouřka a byla taková vichřice, že chraň nás, Matičko nebeská… Spěchám, co mi síly stačí. Koukám, a po pěšině mezi trnkami, trnky tehdy kvetly, jde bílý vůl. Já si myslím: čí je to vůl? Co ho sem, k čertu, zaneslo? Jde, ohání se ocasem a búúú! Jenže, bratři, dohoním ho, přijdu blíž, a koukám! To už není vůl, ale Žmeňa. Svatý, svatý, svatý! Pokřižoval jsem se, a on na mě kouká a něco mumlá a vyvaluje bělma. Strachy jsem se třásl! Šli jsme vedle sebe a já se bál promluvit. Hrom hřmí, blesky brázdí nebe, vrby se ohýbají až k vodě. A najednou, bratři, ať mě Bůh potrestá a ať umřu bez zpovědi, běží přes pěšinu zajíc… Běží, zastaví se a povídá lidským hlasem: ‚Buďte zdrávi, chlapi!‘“ „Táhni, potvoro! Ať tě čert vezme!“ Okřikl stařec huňatého psa, který zase začal obcházet koně.

„To se stává.“ Řekl hajný. Pořád se opíral o sedlo a ani se nepohnul. Řekl to bezbarvým, tlumeným hlasem, jakým mluví lidé ponoření do myšlenek.

„To se stává.“ Opakoval hloubavě a přesvědčeně.

„To byl ale ničema, ten stařec! Asi pět let po zrušení nevolnictví ho obec v kanceláři dala vyšlehat. A on, aby ukázal svou zlobu, vzal to a seslal na celé Kovyli krční nemoc. Lidí tenkrát vymřelo bez počtu, nespočetně, jako při choleře…“ Pokračoval stařec, už ne tak vzrušeně.

„A jak tu nemoc seslal?“ Zeptal se mladý pastýř po chvíli ticha.

„To se ví jak. K tomu velký rozum nepotřebuješ, jen chuť. Žmeňa mořil lidi hadím sádlem. To je takový prostředek, že lidi umírají nejen z toho sádla, ale už i z jeho pachu.“

„To je pravda.“ Souhlasil Pantělej.

Zaříkané poklady

„Chlapi ho tenkrát chtěli zabít, ale starší jim to nedovolili. Nesměl se zabít, protože věděl o místech, kde jsou poklady. A kromě něj o nich nevěděla ani živá duše. Poklady jsou tady zaříkané, takže je najdeš, a stejně je nevidíš. Ale on je viděl. Šel třeba po břehu nebo lesem, a pod keři a pod skalami světélka, světélka, světélka… Taková světélka, jako by od síry. Sám jsem je viděl. Všichni čekali, že Žmeňa lidem ta místa ukáže nebo poklady sám vykope. Ale on, jak se říká, jako pes na seně, sám nežere a druhým nedá. A tak umřel: ani sám nevykopal, ani lidem neukázal.“

Hajný si zapálil dýmku a na okamžik si posvítil na velký knír a ostrý nos přísného, solidního vzhledu. Drobné kroužky světla mu skočily z rukou na čepici, přeběhly přes sedlo po koňském hřbetě a zmizely v hřívě u uší.

„V těchhle místech je hodně pokladů.“ Řekl.

A pomalu potáhl z dýmky, rozhlédl se kolem sebe, zastavil pohled na bělajícím se východě a dodal:

„Musí tu být poklady.“

„Co tu povídat. Podle všeho tu jsou, jenže, bratře, nemá je kdo kopat. Nikdo nezná ta pravá místa. A dneska jsou, abych tak řekl, všechny poklady zaříkané. Abys poklad našel a uviděl, musíš mít takový talisman. A bez talismanu, chlapče, nic nezmůžeš. Žmeňa talismany měl, ale vyprosíš si je snad od něj, od toho plešatého čerta? Držel je jen proto, aby je nikdo jiný nedostal.“ Povzdechl si stařec.

Mladý pastýř se připlazil o dva kroky blíž ke starci, podepřel si hlavu pěstmi a upřel na něj nehybný pohled. V jeho tmavých očích se rozsvítil dětský výraz strachu a zvědavosti. V šeru to vypadalo, jako by mu ten výraz roztáhl a zploštil hrubé rysy mladé, neotesané tváře. Napjatě poslouchal.

„I v písmech je psáno, že je tu hodně pokladů. To se ví… o tom není řeči. Jednomu starému vojákovi z Novopavlovky ukazovali v Ivanovce listinu. A v té listině bylo natištěno i to místo, a dokonce kolik je tam kil zlata a v jaké nádobě. Dávno by podle té listiny poklad vykopali, jenže poklad je zaříkaný, nepřistoupíš k němu.“ Pokračoval stařec.

„A proč, dědo, nepřistoupíš?“ Zeptal se mladý.

„Asi to má nějakou příčinu, voják to neřekl. Je zaříkaný… Je potřeba talisman.“

Kde je štěstí

Stařec mluvil zaujatě, jako by před pocestným vylíval duši. Huhňal, protože nebyl zvyklý mluvit mnoho a rychle. Zadrhával se, a jak tu vadu své řeči cítil, snažil se ji zakrýt pohyby hlavy, rukou a hubených ramen. Při každém pohybu se mu plátěná košile mačkala do záhybů, lezla k ramenům a odhalovala záda, černá sluncem i stářím. Stahoval ji dolů, a ona hned zase lezla nahoru. Nakonec stařec, jako by ho ta neposlušná košile připravila o trpělivost, vyskočil a hořce promluvil:

„Štěstí tu je, ale k čemu je, když je zakopané v zemi? A tak dobro přichází nazmar, bez užitku, jako plevy nebo ovčí trus! A štěstí je hodně, tolik, chlapče, že by stačilo na celé okolí, jenže ho nevidí ani živá duše! Lidi se dočkají, že ho vykopou páni nebo že ho sebere stát. Páni už začali kopat mohyly… Ucítili to! Závidí sedlákům jejich štěstí! Ani stát nespí. V zákoně je psáno, že když nějaký sedlák najde poklad, má ho odevzdat úřadům. No, to si počkej, toho se nedočkáš! Je to tu, ale ne pro vás!“

Stařec se pohrdavě zasmál a sedl si na zem. Hajný pozorně poslouchal a přikyvoval. Ale z jeho postoje a mlčení bylo vidět, že pro něj nic z toho, co stařec vyprávěl, není nové. Všechno to už dávno promyslel a věděl mnohem víc, než věděl stařec.

„Za svůj život jsem, přiznám se, asi desetkrát hledal štěstí. Hledal jsem na pravých místech, ale nejspíš jsem pokaždé trefil na zaříkané poklady. Hledal i můj otec a hledal i bratr. Nenašli ani ň, a tak umřeli bez štěstí. Mému bratrovi Iljovi, dej mu Pánbůh nebe, prozradil jeden mnich, že v Taganrogu, v pevnosti, na jednom místě pod třemi kameny je poklad. A že je ten poklad zaříkaný. A tenkrát, bylo to, pamatuju se, v osmatřicátém roce, žil v Matvějevově Kurganu jeden Armén a prodával talismany. Ilja si koupil talisman, vzal s sebou dva chlapce a šel do Taganrogu. Jenže, bratře, přijde k tomu místu v pevnosti, a u samého místa stojí voják s puškou…“ Řekl stařec a rozpačitě se poškrábal.

V tichém vzduchu se nesl zvuk a rozléhal se po stepi. Něco v dálce hrozivě zadunělo, narazilo do kamene a rozběhlo se po stepi: tach! tach! tach! tach! Když zvuk utichl, stařec se tázavě podíval na Pantěleje, který lhostejně a nehybně stál.

„To se v dole utrhlo vědro.“ Řekl mladý po chvíli přemýšlení.

Svítání nad stepí

Už svítalo. Mléčná dráha bledla a pomalu tála jako sníh a ztrácela své obrysy. Nebe bylo zachmuřené a kalné, takže člověk nerozezná, jestli je čisté, nebo celé zatažené mraky. Jen podle jasného, lesklého pruhu na východě a podle hvězd, které tu a tam ještě zbyly, pochopí, jak to s ním je.

První ranní větřík proběhl podél cesty bez šelestu, opatrně pohýbal pryšcem a hnědými stébly loňského plevele.

Hajný se probral z myšlenek a potřásl hlavou. Oběma rukama zatřásl sedlem, sáhl na sedlový popruh a pak se zase zastavil v zamyšlení, jako by se nemohl rozhodnout nasednout na koně.

„Ano, blízko je loket, a stejně se do něj nekousneš… Štěstí tu je, ale chybí rozum, jak ho hledat.“ Řekl.

A obrátil se tváří k pastýřům. Jeho přísná tvář byla smutná a posměšná, jako u člověka zklamaného.

„Ano, tak člověk umře a štěstí ani neuvidí, jaké vlastně je… Kdo je mladší, ten se ho třeba dočká. Ale my už na to můžeme přestat myslet.“ Řekl s rozvahou a zvedl levou nohu ke třmenu.

Hladil si dlouhý knír pokrytý rosou a těžce se usadil na koni. Pak přimhouřil oči do dálky, jako by něco zapomněl nebo nedořekl. V namodralé dálce, kde poslední viditelný pahorek splýval s mlhou, se nic nehýbalo. Strážní a hrobové mohyly, které se tu a tam zvedaly nad obzorem a nekonečnou stepí, hleděly přísně a mrtvě. V jejich nehybnosti a tichu byla cítit staletí a naprostá lhostejnost k člověku. Uplyne dalších tisíc let, umřou miliardy lidí, a ony budou stát dál, tak jako stály. Nebudou vůbec litovat mrtvých a nebudou se zajímat o živé. A ani živá duše nebude vědět, proč tam stojí a jaké stepní tajemství pod sebou skrývají.

Probuzení havrani létali mlčky a jednotlivě nad zemí. Ani v líném letu těch dlouhověkých ptáků, ani v ránu, které se pravidelně opakuje každý den, ani v nekonečnosti stepi nebylo vidět žádný smysl. Hajný se ušklíbl a řekl:

„To je ale šíře, Hospodine, smiluj se! Jdi a najdi tu štěstí! Tady, tady jsou určitě zakopané dva poklady. Páni o nich nevědí, ale starým sedlákům, zvlášť vojákům, je o nich všechno přesně známo. Tady někde na tomhle hřbetu kdysi dávno přepadli loupežníci karavanu se zlatem. To zlato vezli z Petrohradu caru Petrovi, který tenkrát ve Voroněži stavěl loďstvo. Loupežníci povozníky přemohli a zlato zakopali, jenže ho potom už nenašli. A druhý poklad zakopali naši donští kozáci. V roce dvanáct nabrali od Francouzů všelijakého zboží, stříbra a zlata nespočetně. Když se vraceli domů, doslechli se cestou, že jim to zlato a stříbro chtějí úřady sebrat. A tak ti chlapíci, místo aby to dobro úřadům jen tak odevzdali, vzali to a zakopali, aby to aspoň dostaly jejich děti. Jenže kde to zakopali, to nikdo neví.“ Pokračoval tiše, zvážněl a ukázal důtkami stranou, k hřbetu.

„O těch pokladech jsem slyšel.“ Zabručel zachmuřeně stařec.

„Ano. Tak…“ Zamyslel se znovu Pantělej.

Nastalo ticho. Hajný se zamyšleně podíval do dálky, usmál se a pohnul otěžemi. Pořád měl ten výraz, jako by něco zapomněl nebo nedořekl. Kůň se neochotně vydal krokem. Po nějakých sto krocích Pantělej rozhodně potřásl hlavou, probral se z myšlenek, šlehl koně a rozjel se klusem.

Pastýři zůstali sami.

„To je Pantělej z Makarovského statku. Dostává sto padesát rublů ročně a jídlo od pána. Vzdělaný člověk…“ Řekl stařec.

Co bys dělal s pokladem

Probuzené ovce, bylo jich asi tři tisíce, se neochotně a z dlouhé chvíle pustily do nízké, napůl udupané trávy. Slunce ještě nevyšlo, ale už byly vidět všechny mohyly i vzdálená Saur-Mogila se špičatým vrcholem, podobná mraku. Když se na tu Mogilu vyšplháte, je z ní vidět rovina, stejně rovná a nekonečná jako nebe. Jsou vidět panská sídla, statky německých osadníků a molokánů, ruských sektářů, a vesnice. A bystrozraký Kalmyk uvidí dokonce i město a vlaky. Jen odtud je vidět, že na tomhle světě je kromě mlčenlivé stepi a prastarých mohyl ještě jiný život, kterému je jedno zakopané štěstí i ovčí myšlenky.

Stařec nahmatal vedle sebe svou pastýřskou hůl, dlouhou a nahoře zahnutou, a zvedl se. Mlčel a přemýšlel. Z tváře mladého ještě nezmizel dětský výraz strachu a zvědavosti. Byl pořád pod dojmem toho, co slyšel, a netrpělivě čekal na další vyprávění.

„Dědo, a co tvůj bratr Ilja s tím vojákem udělal?“ Zeptal se, vstal a vzal svou hůl.

Stařec otázku neslyšel. Roztržitě se na mladého podíval, zamlaskal bezzubými ústy a odpověděl:

„A já, Saňko, pořád myslím na tu listinu, co ukazovali vojákovi v Ivanovce. Pantělejovi jsem to neřekl, Pánbůh s ním. Ale v té listině je označené takové místo, že by ho našla i ženská. Víš, jaké místo? V Bohaté roklince. Na tom místě, víš, kde se rokle rozbíhá do tří roklinek, jako husí stopa. Tak v té prostřední.“

„A co, budeš kopat?“

„Zkusím štěstí…“

„Dědo, a co budeš dělat s pokladem, až ho najdeš?“

„Já? Hm!… Jen kdybych ho našel… to bych jim všem ukázal… Hm!… Já vím, co dělat…“ Usmál se stařec.

A stařec nedokázal odpovědět, co bude s pokladem dělat, až ho najde. Za celý život ho ta otázka napadla toho rána nejspíš poprvé. A podle výrazu jeho tváře, lehkomyslného a lhostejného, mu nepřipadala důležitá ani hodná přemýšlení. Saňkovi se v hlavě honila ještě jedna nejasnost. Proč hledají poklady jen starci? A k čemu je pozemské štěstí lidem, kteří mohou každý den umřít stářím? Jenže Saňka tu nejasnost neuměl vyslovit jako otázku. A sotva by stařec našel, co mu odpovědět.

Obklopené lehkým oparem se ukázalo obrovské purpurové slunce. Široké pruhy světla, ještě studené, se koupaly v orosené trávě, protahovaly se a vesele, jako by chtěly ukázat, že je to neomrzelo, začaly se pokládat po zemi. Stříbřitý pelyněk, modré kvítky divoké cibulky, žlutá řepka, chrpy, to všechno radostně zapestřilo a sluneční světlo považovalo za svůj vlastní úsměv.

Stařec a Saňka se rozešli a postavili se na kraje stáda. Oba stáli jako sloupy, nehýbali se, dívali se do země a přemýšleli. Prvního nepouštěly myšlenky na štěstí. Druhý myslel na to, o čem se mluvilo v noci. Nezajímalo ho samo štěstí, které nepotřeboval a nerozuměl mu, ale to, jak je lidské štěstí fantastické a pohádkové.

Stovka ovcí se zachvěla a v jakési nepochopitelné hrůze se jako na povel vrhla stranou od stáda. A Saňka, jako by se mu na okamžik předaly ovčí myšlenky, dlouhé a vláčné, se ve stejné nepochopitelné, zvířecí hrůze vrhl stranou. Ale hned se vzpamatoval a vykřikl:

„Hej, vy splašené! Zbláznily jste se, že vás nic nezastaví!“

A když slunce, které slibovalo dlouhé a nepřemožitelné vedro, začalo pálit zem, všechno živé, co se v noci hýbalo a vydávalo zvuky, upadlo do polospánku. Stařec a Saňka stáli se svými holemi na opačných krajích stáda. Stáli bez hnutí jako fakíři při modlitbě a soustředěně přemýšleli. Už si jeden druhého nevšímali a každý z nich žil svým vlastním životem. Ovce také přemýšlely…