Tchoř a Kalinyč

Tchoř a Kalinyč

Kdo kdy přejížděl z Volchovského okresu do Žizdrinského, toho nejspíš zarazil ostrý rozdíl mezi orelským a kalužským plemenem lidí. Orelský sedlák je malé postavy, shrbený a zachmuřený, dívá se zpod obočí a bydlí v bídných osikových chaloupkách. Chodí na robotu, neobchoduje, špatně jí a nosí lýčené boty. Kalužský sedlák, který místo roboty platí pánovi nájem, bydlí v prostorných borových chalupách. Je vysoké postavy, dívá se směle a vesele, má čistou a bílou tvář, obchoduje s máslem a dehtem a o svátcích chodí v botách. Orelská vesnice, mluvíme o východní části Orelské gubernie, leží obvykle uprostřed zoraných polí, u rokle, kterou kdosi všelijak proměnil v blátivý rybník. Kromě pár vrb, vždycky po ruce, a dvou tří vyzáblých bříz neuvidíte stromek široko daleko. Chalupa se lepí na chalupu a střechy jsou pokryté shnilou slámou… Kalužská vesnice je naproti tomu většinou obklopená lesem. Chalupy stojí volněji a rovněji a jsou kryté prkny. Vrata se pevně zavírají a plot na zahradě za domem není rozházený ani vyvalený ven, takže nezve na návštěvu každé kolemjdoucí prase… I pro lovce je to v Kalužské gubernii lepší. V Orelské gubernii zmizí poslední lesy a paseky asi za pět let a bažiny tam nejsou ani v nejmenším. V Kalužské se naopak táhnou lesní pásy na stovky a bažiny na desítky kilometrů. Ještě tam nevyhynul ušlechtilý tetřívek, žije tam dobromyslný sluka a ustaraná koroptev svým prudkým vzletem obveseluje i polekává střelce i psa.

Když jsem jako lovec navštěvoval Žizdrinský okres, sešel jsem se v poli s jedním drobným kalužským statkářem, Polutykinem, a seznámil se s ním. Byl to vášnivý lovec, a tedy výborný člověk. Měl ovšem, pravda, některé slabosti. Ucházel se například o všechny bohaté nevěsty v gubernii. Když ho odmítli a zavřeli před ním dveře, svěřoval se se zlomeným srdcem se svým žalem všem přátelům a známým. A rodičům nevěst dál posílal darem kyselé broskve a jiné nezralé plody své zahrady. Rád opakoval pořád tutéž anekdotu, která navzdory tomu, jak si jí pan Polutykin vážil, nikdy nikoho nerozesmála. Chválil spisy Akima Nachimova a povídku Pinna. Koktal. Svého psa pojmenoval Astronom. Místo „ovšem“ říkal „ovšák“. A doma zavedl francouzskou kuchyni. Její tajemství podle jeho kuchaře spočívalo v tom, že se přirozená chuť každého jídla úplně změní. U toho umělce chutnalo maso po rybě, ryba po houbách a makarony po střelném prachu. Zato se do polévky nedostala jediná mrkev, která by nevzala podobu kosočtverce nebo lichoběžníku. Ale kromě těchto několika nepatrných vad byl pan Polutykin, jak už bylo řečeno, výborný člověk.

Hned první den naší známosti mě pan Polutykin pozval, abych u něj přenocoval.

„Ke mně to bude asi pět kilometrů. Pěšky je to daleko. Zajděme nejdřív k Tchořovi.“ Dodal. A čtenář mi dovolí, abych jeho koktání nenapodoboval.

„A kdo je to Tchoř?“

„Ále, můj sedlák… Bydlí odsud kousíček.“

Vydali jsme se k němu. Uprostřed lesa, na vymýcené a obdělané mýtině, stála osamělá Tchořova usedlost. Skládala se z několika roubených staveb z borových klád, spojených ploty. Před hlavní chalupou se táhla stříška, podepřená tenoučkými sloupky. Vešli jsme. Uvítal nás mladý muž kolem dvaceti let, vysoký a pohledný.

„Á, Feďo! Je Tchoř doma?“ Zeptal se ho pan Polutykin.

„Ne, Tchoř odjel do města. Mám zapřáhnout vozík?“ Odpověděl mladík s úsměvem a ukázal řadu zubů bílých jako sníh.

„Ano, brachu, vozík. A přines nám kvas.“

U Tchořových synů

Vešli jsme do chalupy. Čisté roubené stěny nepolepoval žádný laciný lidový obrázek. V koutě před těžkou ikonou ve stříbrném rámu doutnal kahánek. Lipový stůl byl nedávno oškrabaný a umytý. Mezi trámy a po okenních rámech nepobíhali čilí švábi ani se tam neskrývali zamyšlení černí švábi. Mladík se brzy objevil s velkým bílým džbánem plným dobrého kvasu, s obrovským krajícem pšeničného chleba a s tuctem nakládaných okurek v dřevěné míse. Postavil všechno to jídlo na stůl, opřel se o dveře a s úsměvem se na nás začal dívat. Ještě jsme nedojedli, a už před zápražím zarachotil vůz. Vyšli jsme ven. Na kozlíku seděl jako kočí asi patnáctiletý kudrnatý chlapec s červenými tvářemi a jen stěží držel vykrmeného strakatého hřebce. Kolem vozu stálo asi šest mladých obrů, velmi podobných jeden druhému i Feďovi. „Samí Tchořovi synové!“ Poznamenal Polutykin. „Samí Tchoříci, a ještě ne všichni. Potap je v lese a Sidor odjel se starým Tchořem do města… Tak dávej pozor, Vasjo, ať jsme tam raz dva, vezeš pána. Jenom na hrbolech, dávej pozor, pomaleji. Nebo rozbiješ vůz a ještě pánovi rozhoupáš bříško!“ Přidal se Feďa, který za námi vyšel na zápraží, a obrátil se ke kočímu. Ostatní Tchoříci se Feďovu kousku usmáli. „Podsadit Astronoma!“ Zvolal slavnostně pan Polutykin. Feďa ne bez potěšení zvedl do vzduchu psa, který se nuceně usmíval, a položil ho na dno vozu. Vasja povolil koni otěže. Rozjeli jsme se. „A tohle je moje kancelář. Chcete se podívat?“ Řekl mi najednou pan Polutykin a ukázal na malý nízký domek. „Prosím.“ „Teď je zrušená, ale stejně stojí za podívání.“ Poznamenal, když slézal z vozu. Kancelář se skládala ze dvou prázdných místností. Ze dvora přiběhl hlídač, jednooký stařec. „Buď zdráv, Miňajiči. A kdepak je voda?“ Řekl pan Polutykin. Jednooký stařec zmizel a hned se vrátil s lahví vody a dvěma sklenicemi. „Ochutnejte, to je moje dobrá pramenitá voda.“ Řekl mi Polutykin. Vypili jsme každý sklenici a stařec se nám přitom klaněl až k pasu. „Tak, teď už, zdá se, můžeme jet. V téhle kanceláři jsem prodal kupci Alilujevovi čtyři hektary lesa za výhodnou cenu.“ Poznamenal můj nový přítel. Sedli jsme do vozu a za půl hodiny jsme už vjížděli do dvora panského domu.

„Řekněte mi, prosím, proč u vás Tchoř bydlí odděleně od ostatních vašich sedláků?“ Zeptal jsem se Polutykina u večeře.

„No právě proto, že je to chytrý sedlák. Tak před pětadvaceti lety mu vyhořela chalupa. A tak přišel k mému nebožtíku otci a povídá: Dovolte mi, Nikolaji Kuzmiči, abych se u vás usadil v lese v bažině. Budu vám platit dobrý nájem. ‚A proč se chceš usadit v bažině?‘ ‚Jen tak. Jenom mě, milostpane Nikolaji Kuzmiči, prosím, nedávejte na žádnou robotu. A nájem mi stanovte, jaký sám uznáte.‘ ‚Padesát rublů ročně!‘ ‚Prosím.‘ ‚Ale ať mi nedlužíš, hleď!‘ ‚To se ví, že nebudu dlužit…‘ A tak se usadil v bažině. Od té doby mu říkají Tchoř.“

„A zbohatl?“ Zeptal jsem se.

„Zbohatl. Teď mi platí sto rublů nájmu, a možná ještě přidám. Už jsem mu nejednou řekl: ‚Vykup se, Tchoři, hej, vykup se!‘ Ale on, ten mazaný chlap, mě ujišťuje, že nemá z čeho. Peníze prý nemá… No jistě, to tak!“

Kalinyč a včelín v lese

Druhý den jsme hned po čaji zase vyrazili na lov. Když jsme projížděli vesnicí, pan Polutykin nařídil kočímu, aby zastavil u nízké chalupy, a zvučně zavolal: „Kalinyči!“ „Hned, milostpane, hned, zavazuju si lýčák.“ Ozval se hlas ze dvora. Jeli jsme krokem. Za vesnicí nás dohonil asi čtyřicetiletý muž, vysoký a hubený, s malou hlavou zakloněnou dozadu. To byl Kalinyč. Jeho dobromyslná snědá tvář, tu a tam poznamenaná dolíčky po neštovicích, se mi zalíbila na první pohled. Kalinyč, jak jsem se později dozvěděl, chodil s pánem na lov každý den. Nosil mu brašnu, někdy i pušku, všímal si, kam usedají ptáci, přinášel vodu, sbíral jahody, stavěl chýše z větví a běhal za kočárem. Bez něj pan Polutykin neudělal ani krok. Kalinyč byl člověk té nejveselejší a nejmírnější povahy. Ustavičně si polohlasem pozpěvoval a bezstarostně se rozhlížel na všechny strany. Mluvil trochu nosem, s úsměvem mhouřil světle modré oči a často si sahal na řídkou bradku do špičky. Nechodil rychle, ale dlouhými kroky a lehce se opíral o dlouhou tenkou hůl. Během dne se mnou nejednou promluvil a posloužil mi, ale bez podlézání. Na pána přitom dohlížel jako na dítě. Když nás nesnesitelné polední vedro donutilo hledat úkryt, zavedl nás na svůj včelín, do samé hloubi lesa. Kalinyč nám otevřel chaloupku, ověšenou svazky suchých vonných bylin, a uložil nás na čerstvé seno. Sám si nasadil na hlavu jakýsi pytel se síťkou, vzal nůž, hrnec a doutnající poleno a šel do včelína, aby nám vyřízl plástev. Zapili jsme průzračný teplý med pramenitou vodou a usnuli za jednotvárného bzukotu včel a upovídaného šeptání listí.

Probudil mě lehký závan větříku… Otevřel jsem oči a uviděl Kalinyče. Seděl na prahu pootevřených dveří a nožem vyřezával lžíci. Dlouho jsem se kochal jeho tváří, mírnou a jasnou jako večerní nebe. Pan Polutykin se také probudil. Nevstali jsme hned. Po dlouhé chůzi a hlubokém spánku je příjemné ležet nehybně na seně. Tělo se hýčká a malátní, tvář lehce hřeje a sladká lenost zavírá oči. Nakonec jsme vstali a zase jsme se toulali až do večera. U večeře jsem znovu začal mluvit o Tchořovi a o Kalinyčovi. „Kalinyč je hodný sedlák, horlivý a ochotný sedlák. Ovšák hospodářství v pořádku udržet nemůže, já ho pořád odvádím. Každý den se mnou chodí na lov… Jaké pak tu hospodářství, posuďte sám.“ Řekl mi pan Polutykin. Souhlasil jsem s ním a šli jsme spát.

Návštěva u starého Tchoře

Druhý den musel pan Polutykin odjet do města kvůli sporu se sousedem Pičukovem. Soused Pičukov mu zoral kus pole a na tom zoraném poli dal ještě vyšlehat jednu z jeho selek. Na lov jsem tedy jel sám a k večeru jsem se zastavil u Tchoře. Na prahu chalupy mě uvítal stařec, holohlavý, malé postavy, širokých ramen a zavalitý. Byl to sám Tchoř. Zvědavě jsem si toho Tchoře prohlížel. Rysy jeho tváře připomínaly Sókrata. Stejně vysoké, hrbolaté čelo, stejně malá očka, stejně tupý nos. Vešli jsme spolu do chalupy. Tentýž Feďa mi přinesl mléko a černý chléb. Tchoř si přisedl na lavici, klidně si hladil kudrnatou bradu a pustil se se mnou do řeči. Jako by si byl vědom své důstojnosti, mluvil a pohyboval se pomalu a tu a tam se usmíval pod dlouhým knírem.

Rozprávěli jsme o setbě, o úrodě, o selském životě… Se mnou jako by pořád souhlasil. Jenže potom mi bylo nějak trapně a cítil jsem, že neříkám to pravé… Vycházelo to nějak podivně. Tchoř se občas vyjadřoval spletitě, nejspíš z opatrnosti… Tady máte ukázku našeho rozhovoru:

„Poslyš, Tchoři, proč se od svého pána nevykoupíš?“ Říkal jsem mu.

„A proč bych se vykupoval? Teď svého pána znám a svůj nájem znám… Pána máme dobrého.“

„Přece jen je lepší být svobodný.“ Poznamenal jsem.

Tchoř se na mě podíval úkosem.

„To se ví.“ Pronesl.

„Tak proč se tedy nevykoupíš?“

Tchoř zavrtěl hlavou.

„A čím, milostpane, se mám vykoupit?“

„Ale no tak, staroušku…“

„Dostane se Tchoř mezi svobodné lidi… a kdo chodí bez vousů, ten bude Tchořovi pánem.“ Pokračoval polohlasem, jako by mluvil sám pro sebe.

„Tak si vousy oholíš sám.“

„Co vousy? Vousy jsou tráva, dají se posekat.“

„No a co tedy?“

„Nejspíš by se Tchoř dostal rovnou mezi kupce. Kupci mají dobrý život, jenže i ti nosí vousy.“

„A ty taky obchoduješ, že?“ Zeptal jsem se ho.

„Obchodujeme po troškách, s máslíčkem a s dehtíkem… Tak co, milostpane, mám ti zapřáhnout vozík?“

Umíš držet jazyk za zuby a myslíš si své, pomyslel jsem si.

„Ne, vozík nepotřebuju. Zítra se budu toulat kolem tvé usedlosti, a jestli dovolíš, přespím u tebe v seníku.“ Řekl jsem nahlas.

„Vítej. Ale bude se ti v seníku pohodlně spát? Řeknu ženským, aby ti prostřely prostěradlo a daly polštář. Hej, ženské! Sem, ženské!… A ty, Feďo, jdi s nimi. Ženské jsou přece hloupý národ.“ Zvolal a vstal z místa.

Noc v seníku

Za čtvrt hodiny mě Feďa s lucernou doprovodil do seníku. Vrhl jsem se do vonného sena a pes se mi stočil u nohou. Feďa mi popřál dobrou noc, dveře zavrzaly a zabouchly se. Dost dlouho jsem nemohl usnout. Ke dveřím přišla kráva a dvakrát hlasitě vydechla. Pes na ni důstojně zavrčel. Kolem prošlo prase a zamyšleně chrochtalo. Někde poblíž začal kůň žvýkat seno a frkat… Nakonec jsem zadřímal.

Za svítání mě Feďa probudil. Ten veselý, čilý mladík se mi moc líbil. A pokud jsem si mohl všimnout, i u starého Tchoře byl miláčkem. Oba si spolu velmi přátelsky dobírali. Stařec mi vyšel naproti. Snad proto, že jsem strávil noc pod jeho střechou, nebo z nějakého jiného důvodu, choval se ke mně Tchoř mnohem vlídněji než včera.

„Samovar je pro tebe připravený. Pojď pít čaj.“ Řekl mi s úsměvem.

Usadili jsme se kolem stolu. Statná žena, jedna z jeho snach, přinesla hrnec mléka. Všichni jeho synové postupně vcházeli do chalupy.

„Ty ale máš urostlé lidi!“ Poznamenal jsem ke starci.

„Ano, na mě a na mou starou si, zdá se, stěžovat nemají.“ Pronesl a ukousl si malinký kousek cukru.

„A všichni bydlí s tebou?“

„Všichni. Sami chtějí, tak bydlí.“

„A všichni jsou ženatí?“

„Tamhle jeden, uličník, se ženit nechce. Vasjka, ten je ještě mladý, ten může počkat.“ Odpověděl a ukázal na Feďu, který se jako předtím opíral o dveře.

„A proč bych se ženil? Mně je dobře i tak. K čemu mi je žena? Abych se s ní hádal, nebo co?“ Namítl Feďa.

„No jo, ty… však já tě znám! Nosíš stříbrné prstýnky… Ty by ses pořád jen ochomýtal kolem děvčat ze zámku… ‚Nechte toho, vy nestydové!‘ Však já tě znám, ty jeden fajnovko!“ Pokračoval stařec a napodoboval služebné.

„A co je na ženské dobrého?“

„Ženská je pracovnice. Ženská je sedlákovi služkou.“ Poznamenal důležitě Tchoř.

„A k čemu mi je pracovnice?“

„No právě, ty rád shrabuješ žhavé uhlí cizíma rukama. Známe my vás.“

„Tak mě ožeň, když je to tak. Co? No co! Proč mlčíš?“

„No tak, dost, dost, ty šprýmaři. Vidíš, že tu s tebou pána obtěžujeme. Však já tě ožením… A ty, milostpane, se nezlob. Dítě je, vidíš, malé, rozumu ještě nenabralo.“

Feďa zavrtěl hlavou…

„Je Tchoř doma?“ Ozval se za dveřmi známý hlas, a Kalinyč vešel do chalupy s hrstí lesních jahod, které natrhal pro svého přítele Tchoře. Stařec ho srdečně přivítal. Užasle jsem se na Kalinyče podíval. Přiznám se, že jsem od sedláka takové něžnosti nečekal.

Dva přátelé

Ten den jsem šel na lov asi o čtyři hodiny později než obvykle a další tři dny jsem strávil u Tchoře. Moji noví známí mě zajímali. Nevím, čím jsem si zasloužil jejich důvěru, ale mluvili se mnou nenuceně. Rád jsem je poslouchal a pozoroval. Ti dva přátelé se jeden druhému ani trochu nepodobali. Tchoř byl člověk rozvážný, praktický, hospodářská hlava, rozumář. Kalinyč naopak patřil k idealistům, romantikům, k lidem nadšeným a zasněným. Tchoř rozuměl skutečnosti. To znamená, že se zabydlel, našetřil si nějaké peníze a vycházel s pánem i s ostatními úřady. Kalinyč chodil v lýčácích a protloukal se, jak to šlo. Tchoř vychoval velkou rodinu, poslušnou a svornou. Kalinyč měl kdysi ženu, které se bál, a děti nikdy neměl. Tchoř viděl pana Polutykina skrz naskrz. Kalinyč svého pána zbožňoval. Tchoř měl Kalinyče rád a ochraňoval ho. Kalinyč měl Tchoře rád a vážil si ho. Tchoř mluvil málo, usmíval se a myslel si své. Kalinyč se vyjadřoval s žárem, i když nezpíval jako slavík, jak to umí nějaký hbitý tovární dělník… Ale Kalinyč měl dary, které uznával i sám Tchoř. Uměl například zaříkat krvácení, úlek i vzteklinu a vyháněl červy. Včely mu šly, měl lehkou ruku. Tchoř ho přede mnou požádal, aby uvedl do stáje nově koupeného koně. A Kalinyč s poctivou vážností splnil prosbu starého pochybovače. Kalinyč stál blíž k přírodě, Tchoř k lidem a ke společnosti. Kalinyč nerad rozumoval a všemu slepě věřil. Tchoř se povznesl dokonce až k ironickému pohledu na život. Hodně viděl, hodně věděl, a hodně jsem se od něj naučil. Z jeho vyprávění jsem se třeba dozvěděl, že se každé léto před senosečí objeví ve vesnicích malý vozík zvláštního vzhledu. Na tom vozíku sedí člověk v kaftanu a prodává kosy. Za hotové chce rubl a čtvrt až rubl a půl v papírových penězích. Na dluh chce tři rubly, nebo i celý stříbrný rubl. Všichni sedláci si samozřejmě berou na dluh. Za dva tři týdny se objeví znovu a chce peníze. Sedlák má zrovna posečený oves, takže má čím zaplatit. Jde s kupcem do krčmy a tam se s ním vyrovná. Někteří statkáři si usmysleli, že budou kosy kupovat sami za hotové a rozdávat je sedlákům na dluh za stejnou cenu. Jenže sedláci byli nespokojení a dokonce upadli do sklíčenosti. Připravili je o potěšení cvrnkat do kosy, poslouchat, otáčet ji v rukou a dvacetkrát se zeptat prohnaného městského prodavače: „Tak co, chlapče, kosa není nijak zvlášť…?“ Tytéž kousky se dějí i při koupi srpů, jen s tím rozdílem, že se do věci vloží ženské. A někdy dovedou samotného prodavače až k tomu, že jim pro jejich vlastní dobro musí uštědřit pár pohlavků. Ale nejvíc trpí ženské v tomhle případě. Dodavatelé surovin pro papírny svěřují výkup hadrů zvláštnímu druhu lidí, kterým se v některých okresech říká „orli“. Takový orel dostane od kupce asi dvě stě rublů v papírových penězích a vydá se na lov. Ale na rozdíl od ušlechtilého ptáka, po kterém dostal jméno, neútočí otevřeně a směle. Orel se naopak uchyluje k chytrosti a lsti. Nechá svůj vozík někde v křoví u vesnice a sám chodí po dvorcích a zahradách, jako nějaký pocestný nebo prostě povaleč. Ženské jeho příchod vycítí a plíží se mu naproti. Obchod se uzavře ve spěchu. Za pár měďáků dá ženská orlovi nejen každý nepotřebný hadr, ale často i mužovu košili a vlastní sukni. V poslední době ženské zjistily, že se vyplatí krást samy sobě a takhle prodávat konopí, zvlášť to nejlepší. To je důležité rozšíření a zdokonalení orlí živnosti! Ale zato se zase sedláci vytrénovali. Při sebemenším podezření, při jediné vzdálené zvěsti, že se objevil orel, rychle a čile přistupují k nápravným a preventivním opatřením. A není to vlastně k zlosti? Prodávat konopí je jejich věc a oni ho opravdu prodávají. Ne ve městě, do města by se museli táhnout sami, ale přespolním handlířům. Ti nemají váhu, a tak počítají šestnáct kilo na čtyřicet hrstí. A vy víte, jakou hrst a jakou dlaň má ruský člověk, zvlášť když se „snaží“!

Takových vyprávění jsem se já, člověk nezkušený a na venkově „neprotřelý“, jak se u nás v Orlu říká, naposlouchal do sytosti. Ale Tchoř nevyprávěl jen sám, i on se mě na mnoho věcí vyptával. Dozvěděl se, že jsem byl v cizině, a jeho zvědavost vzplanula… Kalinyč za ním nezůstával pozadu. Kalinyče ale víc dojímaly popisy přírody, hor, vodopádů, neobyčejných budov a velkých měst. Tchoře zajímaly otázky správní a státní. Bral všechno popořádku: „Tak co, mají to tam stejně jako my, nebo jinak?… No, mluv, milostpane, jak to je?“ „Á! Ach, Pane Bože, buď vůle tvá!“ Zvolával Kalinyč během mého vyprávění. Tchoř mlčel, mračil husté obočí a jen občas poznamenal, že tohle by u nás prý nešlo, ale tamto je dobré, to je pořádek. Všechny jeho otázky vám vylíčit nemohu, a ani není proč. Ale z našich rozhovorů jsem si odnesl jedno přesvědčení, které čtenáři nejspíš vůbec nečekají. Přesvědčení, že Petr Veliký byl především ruský člověk, ruský právě ve svých reformách. Ruský člověk je tak jistý svou silou a pevností, že se nebrání ani tomu, aby sám sebe přelámal. Málo se zabývá svou minulostí a směle hledí dopředu. Co je dobré, to se mu líbí. Co je rozumné, to mu dejte, a odkud to pochází, je mu jedno. Jeho zdravý rozum se rád posměje vyschlému německému rozumování. Ale Němci jsou podle Tchoře zvídavý národ a učit se od nich je ochoten. Díky svému výjimečnému postavení, své skutečné nezávislosti, se mnou Tchoř mluvil o mnohém, co z jiného člověka nevypáčíte pákou ani nevymelete mlýnským kamenem, jak říkají sedláci. Své postavení opravdu chápal. Při rozhovorech s Tchořem jsem poprvé uslyšel prostou a chytrou řeč ruského sedláka. Jeho znalosti byly svým způsobem dost rozsáhlé, ale číst neuměl. Kalinyč to uměl. „Tomuhle lehkomyslníkovi šlo čtení a psaní samo. U něj ani včely odjakživa nehynuly.“ Poznamenal Tchoř. „A naučil jsi své děti číst a psát?“ Tchoř chvíli mlčel. „Feďa to umí.“ „A ostatní?“ „Ostatní neumějí.“ „A proč?“ Stařec neodpověděl a změnil řeč. Ale i když byl tak chytrý, měl i on mnoho předsudků a zaujatostí. Ženskými například z hloubi duše pohrdal a ve veselé chvíli se jim posmíval a dobíral si je. Jeho žena, stará a hašteřivá, celý den neslezla z pece a ustavičně bručela a hubovala. Synové si jí nevšímali, ale snachy držela v bázni boží. Ne nadarmo zpívá tchyně v jedné ruské písničce: „Jaký jsi mi syn, jaký hospodář! Nebiješ ženu, nebiješ mladou…“ Jednou jsem se snach zkusil zastat a pokusil jsem se v Tchořovi probudit soucit. Ale on mi klidně odpověděl: „Proč vás to baví, zabývat se takovými… hloupostmi. Ať se ženské hádají… Když je rozsoudíš, je to ještě horší, a není ani proč si špinit ruce.“ Někdy zlá stařena slezla z pece, zavolala ze síně dvorního psa se slovy: „Sem, sem, pejsku!“ a natloukla mu pohrabáčem po hubeném hřbetě. Nebo se postavila pod stříšku a „štěkala“, jak to nazýval Tchoř, na všechny kolemjdoucí. Svého muže se ovšem bála a na jeho rozkaz se uklidila zpátky na pec. Ale obzvlášť zajímavé bylo poslouchat hádku Kalinyče s Tchořem, když přišla řeč na pana Polutykina. „Toho mi, Tchoři, nech na pokoji.“ „A proč ti teda neušije boty?“ „Ále, boty!… K čemu mi jsou boty? Jsem sedlák…“ „Však já jsem taky sedlák, a vidíš…“ Přitom Tchoř zvedl nohu a ukázal Kalinyčovi botu, ušitou nejspíš z mamutí kůže. „Eh, copak ty jsi jako my!“ „No, dal by ti aspoň na lýčáky. Chodíš s ním přece na lov, to máš každý den nové lýčáky.“ „Dává mi na lýčáky.“ „Jo, loni ti daroval desetník.“ Kalinyč se mrzutě odvrátil a Tchoř se rozesmál, až mu malá očka úplně zmizela.

Písně a rozloučení

Kalinyč docela příjemně zpíval a pobrnkával na balalajku. Tchoř poslouchal a poslouchal, pak najednou naklonil hlavu na stranu a začal žalostným hlasem přizvukovat. Zvlášť rád měl píseň „Osude můj, osude!“ Feďa nevynechal příležitost, aby si z otce nedělal legraci. „Co ses, starý, tak rozněžnil?“ Ale Tchoř si podepřel tvář rukou, zavřel oči a dál naříkal na svůj osud… Zato jindy nebylo činorodějšího člověka než on. Pořád se v něčem šťoural: spravoval vůz, podpíral plot, prohlížel postroje. Na zvláštní čistotu si ovšem nepotrpěl. Na mé poznámky mi jednou odpověděl, že chalupa prý musí vonět obydlím.

„Podívej se, jak je u Kalinyče ve včelíně čisto.“ Namítl jsem mu.

„Jinak by tam včely nechtěly žít, milostpane.“ Řekl s povzdechem.

„A co, máš svůj vlastní statek?“ Zeptal se mě jindy. „Mám.“ „Daleko odsud?“ „Asi sto kilometrů.“ „A bydlíš, milostpane, na svém statku?“ „Bydlím.“ „Ale spíš se, viď, živíš puškou?“ „Přiznám se, že ano.“ „A děláš dobře, milostpane. Střílej si na zdraví tetřívky a správce měň co nejčastěji.“

Čtvrtý den večer pro mě poslal pan Polutykin. Bylo mi líto rozloučit se se starcem. Spolu s Kalinyčem jsem si sedl do vozu. „Tak sbohem, Tchoři, buď zdráv… Sbohem, Feďo.“ Řekl jsem. „Sbohem, milostpane, sbohem, nezapomeň na nás.“ Rozjeli jsme se. Večerní záře se právě rozhořívala. „Zítra bude krásné počasí.“ Poznamenal jsem a díval se na světlé nebe. „Ne, bude pršet. Tamhle se kachny cachtají, a tráva moc silně voní.“ Namítl Kalinyč. Vjeli jsme do křoví. Kalinyč si polohlasem zpíval, poskakoval na kozlíku a pořád se díval a díval na večerní záři…

Druhý den jsem opustil pohostinnou střechu pana Polutykina.