Kasjan z Krásné Meči

Kasjan z Krásné Meči

Vracel jsem se z lovu v drkotavém vozíku. Byl dusný, zatažený letní den. Je známo, že v takové dny bývá horko někdy ještě nesnesitelnější než za jasna, zvlášť když nefouká vítr. Podřimoval jsem a pohupoval se a s mrzutou trpělivostí jsem se nechával celý zasypávat jemným bílým prachem. Ten se bez ustání zvedal z rozježděné cesty zpod vyschlých a drnčících kol. Tu najednou upoutal mou pozornost můj kočí. Do té chvíle podřimoval ještě tvrději než já, ale teď byl nezvykle neklidný a vrtěl se. Začal škubat opratěmi, zavrtěl se na kozlíku a pokřikoval na koně a pořád se díval někam stranou. Rozhlédl jsem se. Jeli jsme po široké zorané rovině. Velmi pozvolnými, vlnitými svahy do ní sbíhaly nízké pahorky, také zorané. Oko obsáhlo jen asi pět kilometrů pusté krajiny. V dálce narušovaly téměř rovnou čáru obzoru jen malé březové háje se svými zaoblenými, zubatými vršky. Polem se táhly úzké pěšiny, ztrácely se v úžlabinách a vinuly se po pahorcích. Jedna z nich měla asi tři sta metrů před námi křížit naši cestu a na ní jsem rozeznal jakýsi průvod. Právě na něj se můj kočí díval.

Byl to pohřeb. Vpředu jel krokem na vozíku taženém jedním koníkem kněz. Vedle něj seděl kostelník a řídil. Za vozíkem nesli čtyři sedláci s odkrytými hlavami rakev přikrytou bílým plátnem. Za rakví šly dvě ženy. Najednou ke mně dolehl tenký, žalostný hlásek jedné z nich. Zaposlouchal jsem se: naříkala. Ten přelévavý, jednotvárný a beznadějně smutný nápěv zněl teskně prázdnými poli. Kočí pobídl koně, chtěl průvod předjet. Potkat na cestě nebožtíka je totiž špatné znamení. Opravdu se mu podařilo přejet křižovatku dřív, než tam průvod došel. Ale neujeli jsme ještě ani sto kroků, když sebou náš vůz prudce trhl, naklonil se a málem se převrhl. Kočí zastavil rozběhnuté koně, sklonil se z kozlíku, podíval se, mávl rukou a odplivl si.

„Co se stalo?“

Kočí mlčky a beze spěchu slezl.

„Tak co se stalo?“

„Náprava praskla… přehřála se.“ Odpověděl zachmuřeně. Pak s takovou zlostí najednou narovnal postroj na postranním koni, že se kůň zapotácel na stranu. Ale udržel se, odfrkl si, otřásl se a docela klidně se začal zuby drbat pod kolenem přední nohy.

Slezl jsem a chvíli stál na cestě, plný nepříjemných a mlhavých rozpaků. Pravé kolo se skoro úplně podvrtlo pod vůz a zdálo se, že s němým zoufalstvím zvedá nahoru svůj náboj.

„Co teď budeme dělat?“ Zeptal jsem se nakonec.

„Tamhle je viník! Já jsem si toho vždycky všiml. Je to jisté znamení, potkat nebožtíka… Ano.“ Řekl můj kočí a ukázal bičem na průvod, který mezitím zahnul na cestu a blížil se k nám.

A znovu znepokojil postranního koně. Ten viděl jeho nevlídnost a přísnost, a tak se rozhodl zůstat bez hnutí a jen občas skromně švihl ocasem. Chvíli jsem chodil sem a tam a pak jsem se znovu zastavil před kolem.

Průvod nás mezitím dohnal. Tiše odbočil z cesty na trávu a smutně se táhl kolem našeho vozu. S kočím jsme smekli čepice, uklonili se knězi a pohlédli na nosiče. Šli namáhavě a jejich široké hrudi se zvedaly. Ze dvou žen, které šly za rakví, byla jedna velmi stará a bledá. Její nehybná tvář byla krutě zkřivená žalem, a přesto měla přísný, slavnostní výraz. Šla mlčky a jen občas si přitiskla hubenou ruku k propadlým rtům. Druhá byla mladá žena, mohlo jí být pětadvacet. Oči měla červené a vlhké a celou tvář opuchlou od pláče. Když byla u nás, přestala naříkat a zakryla se rukávem… Pak nás průvod minul, vrátil se na cestu a znovu se ozval její žalostný zpěv, z kterého se svíralo srdce. Kočí mlčky vyprovodil očima pravidelně se kolébající rakev a obrátil se ke mně.

„To pohřbívají Martyna, tesaře z Rjabé.“

„A jak to víš?“

„Poznal jsem to podle těch žen. Ta stará je jeho máma a ta mladá jeho žena.“

„Byl nemocný?“

„Ano… horečka… Předevčírem posílal správce pro doktora, ale doktora nezastihli doma… A tesař to byl dobrý. Trošku si přihnul, ale tesař to byl dobrý. Vidíte, jak se ta jeho žena trápí… No, ale to se ví: ženské slzy nic nestojí. Ženské slzy jsou jako voda… Ano.“

A sklonil se, prolezl pod uzdou postranního koně a chopil se oběma rukama oblouku nad krkem koně v ojí.

„Ale co teda budeme dělat?“ Poznamenal jsem.

Kočí se nejdřív opřel kolenem o plec koně v ojí. Dvakrát zatřásl obloukem a narovnal sedélko. Pak znovu prolezl pod uzdou postranního koně a cestou ho šťouchl do nozder. Došel ke kolu a nespustil z něj oči. Pomalu vytáhl zpod kabátu tabatěrku z březové kůry. Pomalu vytáhl za řemínek víčko. Pomalu do ní strčil dva tlusté prsty, a i ty se tam sotva vešly. Chvíli mnul tabák, předem nakrčil nos a s rozvahou šňupal. Každý pohyb doprovázel dlouhým heknutím. Pak bolestně mhouřil a mrkal uslzenýma očima a pohroužil se do hlubokého přemýšlení.

„Tak co?“ Řekl jsem nakonec.

Kočí opatrně uložil tabatěrku do kapsy. Bez pomoci rukou, jediným pohybem hlavy, si stáhl klobouk do čela a zamyšleně vylezl na kozlík.

„Kampak?“ Zeptal jsem se ho dost udiveně.

„Račte si sednout.“ Odpověděl klidně a vzal do rukou otěže.

„Ale jak pojedeme?“

„Však my pojedeme.“

„Ale náprava…“

„Račte si sednout.“

„Ale náprava je zlomená…“

„Zlomená je, to je pravda. Ale do osady se dostaneme… krokem, totiž. Tady za hájem napravo je osada, říká se jí Judinovy Vyselky.“

„A ty myslíš, že dojedeme?“

Můj kočí mě ani nepoctil odpovědí.

„Radši půjdu pěšky.“

„Jak račte…“

A švihl bičem. Koně se rozjeli.

Do osady jsme opravdu dojeli, i když se pravé přední kolo sotva drželo a točilo se nesmírně podivně. Na jednom kopečku z vozu málem spadlo. Ale můj kočí na ně zlostně zakřičel a šťastně jsme sjeli dolů.

Prázdná osada v poledním žáru

Judinovy Vyselky se skládaly ze šesti nízkých, malých chaloupek. Ačkoli je nejspíš postavili teprve nedávno, už se stačily nahnout na stranu. Ploty kolem dvorků neměli všichni. Když jsme do osady vjeli, nepotkali jsme ani živou duši. Na ulici nebylo vidět ani slepici, ani psa. Jen jeden černý pes s krátkým ocasem před námi spěšně vyskočil ze zcela vyschlého koryta, kam ho nejspíš zahnala žízeň. Hned, bez jediného štěknutí, se střemhlav vrhl pod vrata. Vešel jsem do první chalupy, otevřel dveře do síně a zavolal na hospodáře. Nikdo mi neodpověděl. Zavolal jsem ještě jednou a za dalšími dveřmi se ozvalo hladové mňoukání. Strčil jsem do nich nohou. Kolem mě proklouzla hubená kočka a ve tmě se jí zeleně zablýsklo v očích. Strčil jsem hlavu dovnitř a rozhlédl se. Bylo tam temno, kouř a pusto. Šel jsem na dvůr, ani tam nikdo nebyl… V ohrádce zabučelo tele. Kulhavá šedá husa odkolébala kousek stranou. Přešel jsem do druhé chalupy, a ani tam nebyla živá duše. Jdu na dvůr…

Přímo uprostřed jasně osvětleného dvora, na největším úpalu, ležel tváří k zemi a s hlavou přikrytou kabátem, jak se mi zdálo, nějaký chlapec. Pár kroků od něj stál pod slaměnou stříškou u chatrného vozíku hubený koník v roztrhaném postroji. Sluneční světlo padalo v pruzích úzkými škvírami ve stříšce a posévalo jeho huňatou ryzí srst malými světlými skvrnami. Hned vedle, ve vysoké budce, štěbetali špačci. S klidnou zvědavostí se dívali dolů ze svého domečku ve vzduchu. Přistoupil jsem ke spáčovi a začal ho budit…

„Co, co je potřeba? Co se děje?“ Zvedl hlavu, uviděl mě a hned vyskočil na nohy. Mumlal rozespale.

Neodpověděl jsem mu hned. Tolik mě ohromil jeho vzhled. Představte si trpaslíka asi padesátiletého. Měl malou, snědou a vrásčitou tvář, špičatý nosík a hnědá, sotva znatelná očka. Hustá černá kudrnatá kštice mu seděla široce na drobounké hlavičce jako klobouček na houbě. Celé jeho tělo bylo nesmírně slabé a hubené. A slovy se vůbec nedá vypovědět, jak neobyčejný a zvláštní měl pohled.

„Co je potřeba?“ Zeptal se mě znovu.

Vysvětlil jsem mu, oč jde. Poslouchal mě a nespouštěl ze mě pomalu mrkající oči.

„Nedala by se tedy sehnat nová náprava? Rád bych zaplatil.“ Řekl jsem nakonec.

„A kdo vy jste? Lovci, nebo co?“ Zeptal se a přejel mě pohledem od hlavy k patě.

„Lovci.“

„Střílíte asi ptáčky nebeské, viďte?… Lesní zvěř?… A není to od vás hřích zabíjet boží ptáčky a prolévat nevinnou krev?“

Podivný stařeček mluvil velmi táhle. Udivil mě i zvuk jeho hlasu. Nebylo v něm nic stařeckého. Byl podivuhodně sladký, mladý a skoro žensky něžný.

„Nápravu nemám. Tahle se nehodí, vy máte nejspíš velký vůz.“ Dodal po krátkém mlčení a ukázal na svůj vozík.

„A ve vesnici se nedá sehnat?“

„Jaká vesnice!… Tady nikdo žádnou nemá… A doma taky nikdo není, všichni jsou na práci. Jděte.“ Řekl najednou a zase si lehl na zem.

Takový konec jsem vůbec nečekal.

„Poslyš, starče, buď tak hodný a pomoz mi.“ Řekl jsem a dotkl se jeho ramene.

„Jděte s Pánem Bohem! Jsem unavený, byl jsem ve městě.“ Řekl mi a přetáhl si kabát přes hlavu.

„Ale buď tak hodný. Já… já zaplatím.“ Pokračoval jsem.

„Nepotřebuju tvoje peníze.“

„No prosím tě, starče…“

Zvedl se do půli a posadil se se zkříženými hubenými nožkami.

„Snad bych tě mohl zavést na paseky. Tady u nás koupili kupci háj, Bůh jim buď soudcem, kácejí ho a postavili si tam kancelář, Bůh jim buď soudcem. Tam by sis u nich mohl nápravu objednat nebo koupit hotovou.“

„Výborně! Výborně!… Pojďme.“ Zvolal jsem radostně.

„Dubovou nápravu, dobrou.“ Pokračoval, ale nezvedl se z místa.

„A je to na ty paseky daleko?“

„Tři kilometry.“

„No tak! Můžeme tam dojet tvým vozíkem.“

„Ale ne…“

„No tak pojď, starče, pojď! Kočí na nás čeká na ulici.“

Stařec neochotně vstal a vyšel za mnou na ulici. Můj kočí byl rozladěný. Chtěl napojit koně, ale ve studni bylo vody jen velmi málo a ještě nechutnala dobře. A to je, jak říkají kočí, to nejdůležitější… Když však uviděl starce, zazubil se, pokýval hlavou a zvolal:

„Á, Kasjánku! Buď zdráv!“

„Buď zdráv, Jerofeji, spravedlivý člověče!“ Odpověděl Kasjan sklesle.

Hned jsem kočímu vyřídil starcův návrh. Jerofej souhlasil a vjel do dvora. Zatímco s rozvážnou horlivostí vypřahal koně, stál stařec opřený ramenem o vrata a nevesele se díval chvíli na něj, chvíli na mě. Jako by byl na rozpacích. Pokud jsem mohl soudit, naše nečekaná návštěva ho příliš netěšila.

„A copak, i tebe přestěhovali?“ Zeptal se ho najednou Jerofej a sundával přitom oblouk.

„I mě.“

„Ech! Víš, Martyn, ten tesař… Znáš přece Martyna z Rjabé?“ Procedil můj kočí mezi zuby.

„Znám.“

„No, tak ten umřel. Zrovna jsme potkali jeho rakev.“

Kasjan se zachvěl.

„Umřel?“ Řekl a sklopil oči.

„Ano, umřel. Proč jsi ho nevyléčil, co? Vždyť ty prý léčíš, jsi prý ranhojič.“

Můj kočí se starci zřejmě vysmíval a dobíral si ho.

„A tohle je tvůj vůz, nebo co?“ Dodal a ukázal na vozík ramenem.

„Můj.“

„No, vůz… to je mi vůz! A na čem na ty paseky pojedete?… Do těchhle ojí našeho koně nezapřáhneš. Naši koně jsou velcí, a tohle je co?“ Opakoval a chytil vozík za oje, až ho málem převrátil dnem vzhůru.

„To nevím, na čem pojedete. Leda na tomhle tvorečkovi.“ Odpověděl Kasjan a povzdechl si.

„Na tomhle? Podívejme, usnula, vrána jedna!“ Chytil se toho Jerofej. Přistoupil ke Kasjanově kobylce a pohrdavě ji šťouchl prostředníkem pravé ruky do krku. Dodal to vyčítavě.

Poprosil jsem Jerofeje, aby ji rychle zapřáhl. Sám jsem chtěl jet s Kasjanem na paseky, často tam bývají tetřívci. Vozík už byl docela připravený a já jsem se se svým psem nějak vtěsnal na jeho zprohýbané dno z lýka. Kasjan se schoulil do klubíčka a s dřívějším sklesle smutným výrazem seděl vpředu na bočnici. Tu ke mně Jerofej přistoupil a tajemně zašeptal:

„Dobře jste udělal, milostpane, že s ním jedete. Vždyť on je takový, vždyť on je blázen boží, a říkají mu Blecha. Nevím, jak jste mu vůbec mohl rozumět…“

Chtěl jsem Jerofejovi namítnout, že mi Kasjan zatím připadal jako docela rozumný člověk. Ale kočí hned pokračoval stejným hlasem:

„Jen dávejte pozor, jestli vás tam zaveze, kam má. A nápravu si račte vybrat sám, pořádně pevnou si račte vzít… A co, Blecho, dá se u vás sehnat chleba?“ Dodal nahlas.

„Hledej, třeba se najde.“ Odpověděl Kasjan, škubl opratěmi a rozjeli jsme se.

Na pasekách s ptáky

Jeho koník k mému opravdovému údivu běžel docela pěkně. Celou cestu Kasjan umíněně mlčel a na mé otázky odpovídal úsečně a neochotně. Brzy jsme dojeli na paseky a pak až ke kanceláři. Byla to vysoká chalupa a stála osaměle nad malou roklí. Rokli tam narychlo přehradili hrází a udělali z ní rybník. V kanceláři jsem našel dva mladé kupecké příručí. Měli zuby bílé jako sníh, sladké oči, sladkou a hbitou řeč a sladce šibalský úsměv. Usmlouval jsem u nich nápravu a vydal se na paseky. Myslel jsem, že Kasjan zůstane u koně a počká na mě. Ale on ke mně najednou přistoupil.

„Copak, jdeš střílet ptáčky? Hm?“

„Ano, jestli nějaké najdu.“

„Půjdu s tebou… Smím?“

„Smíš, smíš.“

A šli jsme. Vykácené plochy bylo všehovšudy asi kilometr. Přiznám se, že jsem se víc díval na Kasjana než na svého psa. Ne nadarmo mu říkali Blecha. Jeho černá hlavička, ničím nepřikrytá, jen se mihala v křoví. Vlasy mu ostatně mohly nahradit kteroukoli čepici. Chodil neobyčejně hbitě a při chůzi jako by pořád poskakoval. Bez ustání se shýbal, trhal jakési bylinky, strkal si je za košili a něco si pro sebe mumlal. A pořád se díval na mě a na mého psa, takovým zkoumavým, podivným pohledem. V nízkých křovinách a na pasekách se často drží malí šedí ptáčci. Pořád přelétají ze stromku na stromek a pohvizdují, a v letu se náhle snášejí dolů. Kasjan je napodoboval a volal na ně. Zpod nohou mu cvrlikavě vyletěla mladá křepelka a on za ní zacvrlikal. Nad ním se začal snášet skřivan, třepetal křídly a zvučně zpíval, a Kasjan se k jeho písničce přidal. Se mnou pořád nepromluvil…

Počasí bylo krásné, ještě krásnější než předtím, ale horko pořád nepolevovalo. Po jasném nebi sotva sotva plula vysoká a řídká oblaka. Byla nažloutle bílá jako pozdní jarní sníh, plochá a protáhlá jako spuštěné plachty. Jejich krajkové okraje, nadýchané a lehké jako bavlna, se pomalu, ale viditelně měnily každým okamžikem. Ty mraky tály a nepadal z nich žádný stín. Dlouho jsme s Kasjanem bloudili po pasekách. Mladé výhonky, které ještě nestačily vyrůst výš než na půl metru, obklopovaly svými tenkými hladkými stonky zčernalé nízké pařezy. Na pařezech rostly kulaté houbovité choroše s šedým lemem, ty, ze kterých se vyvařuje troud. Jahodník po nich pouštěl své růžové šlahouny. Hned vedle seděly v hloučcích houby. Nohy se každou chvíli zaplétaly a zachytávaly v dlouhé trávě, přesycené horkým sluncem. Všude se před očima míhal ostrý kovový třpyt mladých načervenalých lístků na stromcích. Všude se pestřily modré hrozny vikve, zlaté kalíšky pryskyřníků a napůl fialové, napůl žluté kvítky černýše. Tu a tam u opuštěných cestiček, kde stopy kol prozrazovaly pruhy drobné červené trávy, se tyčily hranice dříví, ztmavlého od větru a deště. Padal od nich slabý stín v šikmých čtyřúhelnících a jiný stín nebyl nikde. Lehký větřík chvíli procitl a chvíli utichl. Najednou zavane přímo do tváře, jako by se rozdováděl, a všechno kolem vesele zašumí, kývá a hýbe se. Pružné konce kapradin se půvabně rozhoupou a člověk se mu zaraduje… Ale už zase utichl a všechno je zase tiché. Jen kobylky svorně cvrčí, jako by se zlobily. A ten neustálý, kyselý a suchý zvuk unavuje. Patří k neodbytnému polednímu žáru. Jako by se z něj zrodil, jako by ho žár vyvolal z rozpálené země.

Nenarazili jsme na jediné hejno tetřívků a došli jsme konečně až k novým pasekám. Tam se smutně táhly po zemi nedávno pokácené osiky. Svou vahou přimáčkly trávu i drobné křoví. Na některých visely z nehybných větví zvadle listy, ještě zelené, ale už mrtvé. Na jiných už uschly a zkroutily se. Od čerstvých zlatobílých třísek, ležících na hromadách u jasně vlhkých pařezů, vanula zvláštní, nesmírně příjemná, hořká vůně. V dálce, blíž k háji, tlumeně bušily sekery. A občas se slavnostně a tiše skácel košatý strom, jako by se klaněl a rozpřahoval ruce…

Dlouho jsem nenacházel žádnou zvěř. Konečně ze širokého dubového keře, skrz naskrz prorostlého pelyňkem, vyletěl chřástal polní. Vystřelil jsem. Převrátil se ve vzduchu a spadl. Když Kasjan uslyšel výstřel, rychle si zakryl oči rukou a nepohnul se, dokud jsem nenabil pušku a nezvedl chřástala. Když jsem pak šel dál, přistoupil k místu, kam zastřelený pták spadl. Sklonil se k trávě, na kterou stříklo několik kapek krve, zavrtěl hlavou a ustrašeně na mě pohlédl… Později jsem slyšel, jak šeptá: „Hřích!… Ach, to je hřích!“

Odpočinek pod lískou

Horko nás nakonec zahnalo do háje. Vrhl jsem se pod vysoký lískový keř. Nad ním krásně rozpínal své lehké větve mladý, štíhlý javor. Kasjan si sedl na tlustý konec pokácené břízy. Díval jsem se na něj. Listí se vysoko nahoře slabě pohupovalo. A jeho řídké zelenavé stíny tiše klouzaly sem a tam po jeho slabém těle, nějak zabaleném do tmavého kabátu, a po jeho malé tváři. Nezvedal hlavu. Jeho mlčení mě omrzelo, a tak jsem si lehl na záda a začal se kochat pokojnou hrou propletených listů proti dalekému světlému nebi. Je to podivuhodně příjemné, ležet v lese na zádech a dívat se vzhůru! Zdá se vám, že hledíte do bezedného moře, že se pod vámi široce rozprostírá. Stromy jako by nerostly ze země, ale jako kořeny obrovských rostlin se spouštějí a kolmo padají do těch skleněně jasných vln. Listí na stromech chvíli prosvítá jako smaragdy, chvíli zhoustne do zlatavé, skoro černé zeleně. Někde daleko, daleko stojí nehybně na konci tenké větvičky jediný lístek na modrém cípku průzračného nebe. Vedle něj se houpe jiný a svým pohybem připomíná šplouchání ryby, jako by se hýbal sám od sebe a nehýbal jím vítr. Jako kouzelné podmořské ostrovy tiše připlouvají a tiše odplouvají bílé kulaté mraky. A najednou celé to moře, ten zářivý vzduch, ty větve a listy zalité sluncem, všechno se rozvlní, zachvěje se prchavým leskem. A zvedne se svěží, chvějivé šveholení, podobné nekonečnému drobnému šplouchání náhle přiběhlé vlnky. Nehýbete se, jen se díváte. A slovy se nedá vyslovit, jak radostně, tiše a sladce vám je u srdce. Díváte se a ta hluboká, čistá modř vám vykouzlí na rtech úsměv, nevinný jako ona sama, jako mraky na nebi. A jako by s nimi v pomalé řadě procházely duší šťastné vzpomínky. Pořád se vám zdá, že váš pohled odchází dál a dál a táhne vás samotné za sebou do té klidné, zářící hlubiny. A nedá se odtrhnout od té výšky, od té hloubky…

„Pane, pane!“ Řekl najednou Kasjan svým zvučným hlasem.

Udiveně jsem se nadzvedl. Až dosud mi sotva odpovídal na otázky, a teď najednou promluvil sám.

„Co chceš?“

„Tak proč jsi toho ptáčka zabil?“ Začal a díval se mi přímo do tváře.

„Jak to proč?… Chřástal je lovná zvěř, dá se jíst.“

„Nezabil jsi ho proto, pane. Jako bys ho jedl! Zabil jsi ho pro svou zábavu.“

„Ale ty sám přece jíš třeba husy nebo slepice, ne?“

„Ten pták je Bohem určený pro člověka. Ale chřástal je pták volný, lesní. A není sám. Je hodně lesních tvorů, i polních a říčních, i bažinných a lučních, i těch, co létají vysoko, i těch, co žijí nízko. A je hřích je zabíjet. Ať žijí na zemi, dokud jim je souzeno… A člověku je určena jiná potrava. Jiná potrava a jiné pití: chléb, to je boží milost, a nebeská voda, a ochočení tvorové od pradávných otců.“

Udiveně jsem se na Kasjana podíval. Slova mu plynula volně. Nehledal je, mluvil s tichým zápalem a s mírnou vážností a občas zavíral oči.

„Takže i rybu je podle tebe hřích zabíjet?“ Zeptal jsem se.

„Ryba má studenou krev. Ryba je němý tvor. Nebojí se, neveselí se. Ryba je tvor bez řeči. Ryba necítí, ani krev v ní není živá… Krev, krev je svatá věc! Krev nevidí boží sluníčko, krev se před světlem skrývá… Velký hřích je ukázat krev světlu, velký hřích a hrůza… Ach, velký!“ Namítl jistě. Po krátké odmlce pokračoval.

Povzdechl si a sklopil oči. Přiznám se, že jsem se na podivného starce díval v naprostém úžasu. Jeho řeč nezněla jako řeč sedláka. Tak prostí lidé nemluví, a nemluví tak ani řečníci. Ten jazyk byl rozvážně slavnostní a zvláštní… Nikdy jsem nic podobného neslyšel.

Lovec slavíků

„Řekni mi, prosím tě, Kasjane, čím se živíš?“ Začal jsem a nespouštěl oči z jeho tváře, která se lehce zarděla.

Neodpověděl mi hned. Jeho pohled na okamžik neklidně zatěkal.

„Žiju, jak Pán Bůh přikazuje. Ale abych se, totiž, něčím živil, to ne, ničím se neživím. Nejsem moc rozumný, už od malička. Pracuju, dokud můžu, ale dělník jsem špatný… kde já! Zdraví nemám a ruce mám nešikovné. No, na jaře chytám slavíky.“ Řekl nakonec.

„Slavíky chytáš?… A jak to, že jsi říkal, že se nemá sahat na žádné lesní a polní a jiné tvory?“

„Zabíjet je se nemá, to je pravda. Smrt si stejně vezme svoje. Tak třeba tesař Martyn: žil tesař Martyn, nežil dlouho, a umřel. Jeho žena teď pláče pro muže a pro malé dětičky… Proti smrti nevyzraje ani člověk, ani tvor. Smrt neutíká, ale ani před ní neutečeš. Jenže pomáhat jí se nemá… A já slavíčky nezabíjím, chraň Pánbůh! Nechytám je pro trápení ani pro záhubu. Chytám je pro radost lidskou, pro útěchu a veselí.“

„Chodíš je chytat ke Kursku?“

„Chodím i ke Kursku a ještě dál, jak se to přihodí. Nocuju v bažinách a v lesích, v poli nocuju sám, v pustině. Tam se rozpískají bahňáčci, tam křičí zajíci, tam cvrkají kačeři… Večer si je vyhlédnu, za jitra naslouchám a za svítání přehodím přes keře síťku… Leckterý slavíček zpívá tak lítostivě, tak sladce… až lítostivě.“

„A prodáváš je?“

„Dávám je dobrým lidem.“

„A co ještě děláš?“

„Jak – co dělám?“

„Čím se zaměstnáváš?“

Stařec chvíli mlčel.

„Ničím takovým se nezaměstnávám… Dělník jsem špatný. Ale číst a psát umím.“

„Ty umíš číst?“

„Umím číst. Pomohl Pán Bůh a dobří lidé.“

„A máš rodinu?“

„Nemám, jsem bez rodiny.“

„Jak to?… Poumírali, nebo co?“

„Ne, ale tak: v životě mi to nebylo souzeno. To je všechno v rukou božích, všichni chodíme pod Bohem. Ale spravedlivý má člověk být, to je to! Aby se líbil Bohu, totiž.“

„A příbuzné nemáš?“

„Mám… ano… jen tak…“

Stařec zaváhal.

Byliny a slova

„Řekni mi, prosím tě, zdálo se mi, že se tě můj kočí ptal, proč jsi nevyléčil Martyna. Copak ty umíš léčit?“ Začal jsem.

„Tvůj kočí je spravedlivý člověk, ale taky není bez hříchu. Říkají mi ranhojič… Jaký já jsem ranhojič!… A kdo může léčit? To všechno je od Boha. Ale jsou… jsou byliny, jsou květy: pomáhají, to je pravda. Třeba dvouzubec, to je dobrá bylina pro člověka. Nebo jitrocel. O těch se dá mluvit bez hanby, to jsou čisté bylinky, boží. No, ale jiné nejsou takové. Pomáhají, a přece je to hřích, a je hřích o nich i mluvit. Leda s modlitbou… No, a jsou ovšem i taková slova… A kdo věří, bude spasen.“ Odpověděl mi zamyšleně Kasjan. Poslední slova dodal ztišeným hlasem.

„Ty jsi Martynovi nic nedal?“ Zeptal jsem se.

„Dozvěděl jsem se to pozdě. Ale co! Komu co je souzeno. Tesař Martyn nebyl na tomhle světě nadlouho, to už tak bylo. Ne, když člověku není souzeno žít na zemi, tomu ani sluníčko nehřeje jako jiným a ani chlebíček mu není k užitku, jako by ho něco odvolávalo… Ano. Dej Pán Bůh jeho duši pokoj!“ Odpověděl stařec.

„Je to dávno, co vás k nám přestěhovali?“ Zeptal jsem se po krátkém mlčení.

Kasjan sebou trhl.

„Ne, nedávno, tak čtyři roky. Za starého pána jsme pořád žili na svých dřívějších místech, ale poručníci nás přestěhovali. Starý pán byl tichá duše, pokorný člověk, dej mu Pán Bůh nebe! No, poručníci to ovšem rozsoudili spravedlivě. Asi to tak muselo být.“

„A kde jste žili předtím?“

„My jsme od Krásné Meči.“

„Je to odsud daleko?“

„Tak sto kilometrů.“

„A co, bylo tam lépe?“

Krásná Meča a teplá moře

„Lépe… lépe. Tam jsou místa volná, kolem řeky, tam je naše hnízdo. A tady je těsno a sucho… Tady jsme osiřeli. Tam u nás, na té Krásné Meči, vystoupíš na kopec, vystoupíš, a Pane Bože můj, co to je? Co?… I řeka, i louky, i les, a tamhle kostel, a tamhle zas louky. Daleko je vidět, daleko. Tak daleko je vidět… Díváš se, díváš, ach, opravdu! No, tady je ovšem půda lepší: hlinitá, dobrá hlína, říkají sedláci. Ale mně se chlebíčka všude urodí dost.“

„A co, starče, řekni pravdu, chtěl bys asi domov zase vidět, viď?“

„Ano, podíval bych se. Ale ostatně všude je dobře. Jsem člověk bez rodiny, neposeda. A co! Copak toho doma vysedíš? Ale když jdeš, když jdeš, hned se ti uleví, opravdu. Sluníčko na tebe svítí, Bohu jsi víc na očích a líp se i zpívá. Tu se díváš, jaká tráva roste, všimneš si jí a utrhneš ji. Tu teče voda, třeba pramenitá, studánka, svatá voda; napiješ se a taky si to zapamatuješ. Ptáci nebeští zpívají… A za Kurskem začnou stepi, taková stepní krajina, to je div, to je radost pro člověka, to je volnost, to je boží milost! A táhnou se prý, jak lidé povídají, až k teplým mořím. Tam žije sladkohlasý pták Gamajun a se stromů nepadá listí ani v zimě, ani na podzim. Rostou tam zlatá jablka na stříbrných větvích a každý člověk tam žije v hojnosti a ve spravedlnosti… A tam bych já šel… Kam jsem já už všude nechodil! Byl jsem v Romnech, i v Simbirsku, slavném městě, i v samotné Moskvě se zlatými báněmi. Chodil jsem k Oce, naší živitelce, i k Cně, holubičce, i k matičce Volze. Viděl jsem mnoho lidí, dobrých křesťanů, a byl jsem i v poctivých městech… No, tak bych tam šel… a… a už… A nejsem sám, hříšník. Mnoho jiných křesťanů chodí v lýčených botách, putuje po světě a hledá pravdu… ano!… Ale co doma, co? Spravedlnosti v člověku není, to je to…“ Chytil se toho a zvýšil hlas.

Tahle poslední slova vyslovil Kasjan rychle, skoro nesrozumitelně. Pak ještě něco řekl, ale to jsem už ani nezaslechl. Tvář mu přitom dostala tak zvláštní výraz, že jsem si mimoděk vzpomněl na Jerofejova slova o bláznu božím. Sklopil oči, odkašlal si a jako by se vzpamatoval.

„Ach, to sluníčko! Ach, ta boží milost, Pane! Ach, to teplíčko v lese!“ Řekl polohlasem.

Pohnul rameny, chvíli mlčel, roztržitě se rozhlédl a potichu začal zpívat. Nemohl jsem zachytit všechna slova jeho táhlé písničky. Zaslechl jsem tato:

A říkají mi Kasjan, a přezdívka je Blecha…

Pomyslel jsem si: „Ehe, on si to skládá sám…“

Annuška s košíkem hub

Najednou sebou trhl a zmlkl. Upřeně se zadíval do lesního houští. Ohlédl jsem se a uviděl malou selskou holčičku, asi osmiletou. Měla modré šatečky, kostkovaný šátek na hlavě a na opálené holé ručce pletený košík. Nejspíš vůbec nečekala, že nás potká. Jak se říká, narazila na nás. Stála nehybně v zeleném lískovém houští na stinném palouku a plaše se na mě dívala svýma černýma očima. Sotva jsem si ji stačil prohlédnout, a už se schovala za strom.

„Annuško! Annuško! Pojď sem, neboj se.“ Zavolal na ni stařec laskavě.

„Bojím se.“ Ozval se tenký hlásek.

„Neboj se, neboj se, pojď ke mně.“

Annuška mlčky opustila svou skrýš a tiše obešla kolem. Její dětské nožky v husté trávě sotva šustily. Vyšla z houští přímo u starce. Nebyla to osmiletá holčička, jak se mi podle malé postavy zdálo napoprvé, ale dívka třináctiletá nebo čtrnáctiletá. Celá byla malá a hubená, ale velmi štíhlá a obratná. A hezká tvářička se nápadně podobala tváři samotného Kasjana, i když Kasjan krasavec nebyl. Stejné ostré rysy, stejný zvláštní pohled, šibalský i důvěřivý, zamyšlený i pronikavý, a stejné pohyby… Kasjan si ji změřil očima. Stála k němu bokem.

„Copak, sbírala jsi houby?“ Zeptal se.

„Ano, houby.“ Odpověděla s nesmělým úsměvem.

„A našla jsi jich hodně?“

„Hodně.“ Rychle se na něj podívala a znovu se usmála.

„A jsou tam i hřiby?“

„Jsou tam i hřiby.“

„Ukaž, ukaž… Ech, to jsou ale krásné! Ta naše Annuška je ale šikovná!“ Spustila košík z ruky a do poloviny nadzvedla široký list lopuchu, kterým byly houby přikryté. Kasjan se nad košík sklonil.

„To je tvoje dcerka, Kasjane, nebo co?“ Zeptal jsem se. Annuščina tvář slabě zčervenala.

„Ne, jen tak, příbuzná. No, Annuško, jdi. Jdi s Pánem Bohem. A dávej pozor…“ Řekl Kasjan s předstíranou lhostejností. Hned to dodal.

„A proč by měla chodit pěšky? Mohli bychom ji svézt…“ Přerušil jsem ho.

Annuška zrudla jako mák, chytila se oběma rukama provázku od košíku a úzkostně pohlédla na starce.

„Ne, dojde. Co by ne?… Dojde i tak… Jdi.“ Namítl stejně lhostejně líným hlasem.

Annuška rychle odešla do lesa. Kasjan se za ní díval, pak sklopil oči a usmál se. V tom dlouhém úsměvu, v těch několika slovech, která jí řekl, v samotném zvuku jeho hlasu, když s ní mluvil, byla nevýslovná, vroucí láska a něha. Znovu se podíval tam, kam odešla, znovu se usmál, mnul si tvář a několikrát zavrtěl hlavou.

„Proč jsi ji poslal pryč tak brzy? Koupil bych od ní houby…“ Zeptal jsem se ho.

„Však vy je stejně koupíte doma, kdy budete chtít.“ Odpověděl mi a poprvé mi vykal.

„A ona je opravdu moc hezká.“

„Ne… jaká… jen tak…“ Odpověděl jakoby neochotně a od té chvíle zase upadl do dřívějšího mlčení.

Zpátky do osady

Viděl jsem, že všechny mé snahy znovu ho rozmluvit přicházejí nazmar, a tak jsem se vydal na paseky. Horko už ostatně trochu polevilo. Ale můj nezdar, nebo jak se u nás říká, má smůla pokračovala. S jediným chřástalem a s novou nápravou jsem se vrátil do osady. Když už jsme přijížděli ke dvoru, Kasjan se ke mně najednou obrátil.

„Pane, pane, já se ti musím omluvit. To já jsem ti tu zvěř odvedl.“

„Jak to?“

„No, já to vím. Máš vycvičeného psa a dobrého, a nic nesvedl. Pomysli si: lidé, lidé, co? I zvíře, a co z něj udělali?“

Marně bych Kasjana přesvědčoval, že zvěř se nedá „zaříkat“, a tak jsem mu nic neodpověděl. Hned jsme ostatně zahnuli do vrat.

Annuška v chalupě nebyla. Už se stačila vrátit a nechat tam košík s houbami. Jerofej nasadil novou nápravu, ale nejdřív ji přísně a nespravedlivě posoudil. A za hodinu jsem odjel. Nechal jsem Kasjanovi trochu peněz. Nejdřív je nechtěl vzít, ale pak se zamyslel, chvíli je podržel na dlani a strčil si je za košili. Za tu hodinu skoro nepromluvil. Stál jako předtím opřený o vrata, neodpovídal na výtky mého kočího a rozloučil se se mnou velmi chladně.

Jakmile jsem se vrátil, všiml jsem si, že je můj Jerofej znovu zachmuřený… A opravdu: ve vesnici nenašel nic k jídlu a voda pro koně byla špatná. Vyjeli jsme. Seděl na kozlíku s nevolí, kterou bylo vidět i na jeho zátylku. Strašně se mnou chtěl mluvit, ale čekal na mou první otázku. Zatím jen polohlasem bručel a pronášel ke koním poučné, a někdy i jízlivé řeči: „Vesnice! A to je vesnice! Chtěl jsem aspoň kvas, a ani kvas nemají… Ach, Pane Bože! A voda, ta je prostě fuj! Ani okurky, ani kvas, nic.“ Odplivl si nahlas. „No ty, já tě znám, ty mlsná! Ráda si dopřáváš, viď… Úplně se ten kůň rozmazlil, a přitom to byl dřív tak svorný tvor… No no, ohlížej se!“ Dodal nahlas k pravému postrannímu koni a švihl ho bičem.

„Řekni mi, prosím tě, Jerofeji, co je ten Kasjan za člověka?“ Začal jsem.

Jerofej mi neodpověděl hned. Byl to vůbec člověk rozvážný a nespěchal. Ale hned jsem poznal, že ho má otázka rozveselila a uklidnila.

„Blecha? Podivný člověk, opravdový blázen boží. Tak podivného člověka hned tak nenajdete. Vždyť on je, třeba, docela jako tady náš grošák: utrhl se z ruky… totiž od práce. No, to se ví, jaký by z něj byl dělník, sotva v něm duše drží… ale přece. Vždyť on je takový odmalička. Nejdřív jezdil se strýci s povozy, ti měli trojspřeží. No, ale pak ho to asi omrzelo a nechal toho. Začal žít doma, ale ani doma neposeděl. Takový neklidný, opravdu jako blecha. Měl naštěstí hodného pána, ten ho do ničeho nenutil. Tak se od té doby pořád potuluje jako zatoulaná ovce. A je tak podivný, Bůh ví: chvíli mlčí jako pařez, a najednou promluví, a co promluví, Bůh ví. Copak je to způsob? To není způsob. Nevypočitatelný člověk, opravdu. Ale zpívá dobře. Tak vážně, to jo, to jo.“ Řekl nakonec a trhl opratěmi.

„A co, on opravdu léčí?“

„Jaképak léčí!… Kde by on! Takový on je člověk. Mě ale vyléčil ze strupů… Kde by on! Hloupý člověk, opravdu.“ Dodal po chvíli mlčení.

„Znáš ho dlouho?“

„Dlouho. Jsme jejich sousedé ze Syčovky, tam na Krásné Meči.“

„A ta dívka, co jsme ji potkali v lese, Annuška, je to jeho příbuzná?“

Jerofej se na mě podíval přes rameno a zazubil se od ucha k uchu.

„Hehe!… Ano, příbuzná. Je to sirotek, mámu nemá, a ani se neví, kdo jí byl mámou. No, ale asi to bude příbuzná, moc se mu podobá… No, žije u něj. Bystrá holka, to se musí nechat, hodná holka, a on, starý, by pro ni dal duši. Hodná holka. Vždyť on, to mi neuvěříte, ale on ji možná ještě bude učit číst a psát. Namouduši, to se od něj dá čekat: on už je takový nevšední člověk. Takový nestálý, až nevyzpytatelný… E-e-e! Nepáchne to spáleninou? Ano, je to tak! Ach, ty nové nápravy… A přitom jsem ji, zdá se, mazal… Půjdu sehnat vodu, támhle je zrovna rybníček.“ Najednou se můj kočí přerušil, zastavil koně, naklonil se na stranu a začal čenichat.

A Jerofej zvolna slezl z kozlíku, odvázal vědérko, šel k rybníku a vrátil se. Ne bez potěšení poslouchal, jak syčí náboj kola, když ho najednou zalila voda… Musel tu rozpálenou nápravu polévat asi šestkrát na nějakých deseti kilometrech. A to už byl docela večer, když jsme se vrátili domů.