Ivan Bunin byl ruský spisovatel a básník a jako první Rus dostal Nobelovu cenu za literaturu. Antonovská jablka napsal v roce 1900. Antonovka je stará ruská odrůda voňavých jablek. Příběh je vzpomínka na podzim na ruském venkově. Vypráví o sadech plných vůně jablek, o nočních ohních mezi stromy a o starých statcích. Vypráví také o lovu se psy a o dlouhých večerech u kamen. Vypravěč se k tomu světu vrací z deštivého města a tiše sleduje, jak pomalu mizí.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Telefon v posteli · Fungují příběhy na dobrou noc?
Ruský spisovatel a básník. V roce 1933 dostal jako první Rus Nobelovu cenu za literaturu. Po revoluci odešel z Ruska a žil ve Francii. Psal hlavně o ruském venkově, přírodě a vzpomínkách. Povídka Antonovská jablka (1900) je jedna z jeho nejznámějších.
Kapitoly
- Úvod
- Antonovská jablka
- Ráno v sadu u zahradníkovy chýše
- Noční hlídka v sadu
- Úrodný rok v naší vsi
- Bohaté dvory starých rolníků
- Na statku tety Anny
- Lov a podzimní bouře nad sadem
- Hosté u švagra Arsenije
- Divoká štvanice lesem a polem
- Zaspaný lov a staré knihy
- Když vůně jablek mizí
- Toulky po pustých pláních
- Ráno majitele malého statku
- Mlácení ve stodole a první sníh
Číst celý text (5411 slov)
Antonovská jablka
Je podzim a bez ustání prší. Na ulici drnčí kočáry a mezi lidmi se s rachotem valí tramvaje tažené koňmi. Celé dny sedím nad prací. Dívám se z okna na mokré cedule obchodů a na šedé nebe a venkov je mi hodně daleko. Ale po večerech čtu staré básníky. Jsou mi blízcí životem i duší, a dokonce i krajem: všichni jsme ze středního Ruska. A zásuvky mého psacího stolu jsou plné antonovských jablek. Jejich zdravá vůně voní medem a podzimní svěžestí. Ta vůně mě přenáší na staré venkovské statky. Do světa, který chudl, rozpadal se a teď už mizí. Za padesát let o něm budou lidé vědět jen z našeho vyprávění…
Vzpomínám si na časný, krásný podzim. V srpnu padaly teplé dešťíky, jako by schválně pro setí. Pršelo právě v pravou chvíli, v polovině měsíce, kolem svátku svatého Vavřince. Lidé říkali: „Když o Vavřinci tiše prší, vydaří se podzim i zima.“ Potom, za babího léta, sedlo na pole mnoho pavučin. I to je dobré znamení: „Hodně pavučin o babím létě – podzim bude krásný.“ Pamatuji se na časné, svěží, tiché ráno… Pamatuji se na velký sad, celý zlatý, suchý a prořídlý. Pamatuji se na javorové aleje, na jemnou vůni spadaného listí a na vůni jablek. Vzduch je tak čistý, jako by vůbec nebyl. Celým sadem se nesou hlasy a vrzání vozů. To zahradníci z města najali vesničany a ti sypou jablka do vozů. V noci je odvezou do města. Musí to být v noci, kdy je tak krásné ležet na voze a dívat se na hvězdy. Ve svěžím vzduchu voní kolomaz, mazivo na kola. A ve tmě na silnici tiše povrzává dlouhá řada vozů. Vesničan, který sype jablka, je jí jedno za druhým, až to šťavnatě křupne. Takový už je zvyk a zahradník ho nikdy neokřikne. Naopak ještě řekne:
– Jen jez, najez se dosyta, co naděláš! Když se stáčí med, napije se medu každý.
Ráno v sadu u zahradníkovy chýše
Chladné ranní ticho ruší jen kvokání drozdů na červených jeřabinách v houští. Je slyšet hlasy a dunivé bouchání jablek, která se sypou do košů a kádí. V prořídlém sadu je daleko vidět. Je vidět cestu posypanou slámou i velkou chýši, u které si zahradníci přes léto zařídili celé hospodářství. Všude silně voní jablka, ale tady nejvíc. V chýši jsou ustlané postele, stojí tu stará puška a zezelenalý samovar, velká konvice na čaj. V koutku je nádobí. Kolem chýše se válejí rohožky, bedny a všelijaké obnošené oblečení. Je tu i pec vykopaná v hlíně. V poledne se na ní vaří výborná jáhlová kaše se slaninou. Večer se ohřívá samovar a mezi stromy se táhne dlouhý pruh namodralého dýmu. O svátcích je u chýše veselo jako na jarmarku a mezi stromy každou chvíli probleskují červené šátky. Tlačí se tu čilá děvčata ze sousedních vsí v nových šatech, které ještě silně voní barvou. Přicházejí i ženy z panského statku ve svých krásných, hrubých a pestrých krojích. Přichází i mladá starostova žena. Čeká děťátko, má širokou ospalou tvář a je důležitá jako kráva z dobrého chovu. Na hlavě má takzvané rohy: copy stočené po stranách hlavy a přikryté několika šátky, takže hlava vypadá obrovská. Nohy v nízkých botkách s podkůvkami stojí pevně na zemi. Má plyšovou vestičku, dlouhou zástěru a tmavě fialovou sukni s cihlově červenými pruhy. Dole je sukně obšitá širokou zlatou stužkou…
– Hospodárná ženská! – říká o ní zahradník a pokyvuje hlavou. – Takových je teď už málo…
A pořád přicházejí chlapci v bílých košilích a krátkých kalhotkách, s bílými hlavami bez čepic. Jdou po dvou, po třech a drobně ťapkají bosýma nožkama. Po očku pošilhávají po huňatém ovčáckém psovi, který je uvázaný u jabloně. Kupuje samozřejmě jen jeden z nich, vždyť všechno stojí kopějku nebo jedno vajíčko. Kupujících je ale hodně a obchod jde čile. Hubený zahradník v dlouhém kabátě a zrzavých holinkách je nemocný a často pokašlává, ale je veselý. Žije s ním jeho bratr, hbitý a trochu pomatený chlapík, který neumí vyslovit „r“. Zahradník ho má u sebe z dobroty. Spolu prodávají s vtipy a říkankami a někdy si dokonce zahrají na harmoniku. Až do večera se v sadu tlačí lidé. U chýše je slyšet smích a hovor a někdy i dupot tance…
Noční hlídka v sadu
K noci, když je pěkně, bývá velká zima a padá rosa. U stodoly se člověk nadýchá vůně nové slámy a plev. Pak jde svižně domů k večeři kolem náspu, který obklopuje sad. Hlasy ze vsi a vrzání vrat je studeným večerem slyšet neobyčejně jasně. Stmívá se. A tu je cítit další vůně: v sadu hoří oheň a voní odtamtud dým z višňových větví. Ve tmě, hluboko v sadu, je to jako obrázek z pohádky. U chýše plápolá rudý plamen a kolem je černá tma. Kolem ohně se pohybují černé postavy, jako by je někdo vystřihl z černého papíru. A po jabloních od nich chodí obrovské stíny. Jednou se přes celý strom položí černá ruka dlouhá několik metrů. Jindy se objeví dvě nohy jako dva černé sloupy. A najednou to všechno sklouzne z jabloně a stín padne přes celou alej, od chýše až k brance…
Pozdě v noci, když ve vsi zhasnou světla, si ještě jednou odběhneš do sadu. Vysoko na nebi se už třpytí Kuřátka, malý shluk hvězd jako drobné diamanty. Šustíš suchým listím a jako slepý dojdeš až k chýši. Tam na palouku je trochu světleji a nad hlavou se bělá Mléčná dráha.
– To jste vy, mladý pane? – tiše zavolá kdosi ze tmy.
– Já. A vy ještě nespíte, Nikolaji?
– My spát nesmíme, prosím. A už je asi pozdě, ne? Tamhle, zdá se, jede osobní vlak…
Dlouho posloucháme a cítíme, jak se chvěje země. Chvění se mění v hluk a sílí. A najednou, jako by už hned za sadem, kola rychle vytloukají hlučný takt. S rachotem a klapotem se řítí vlak… blíž a blíž, stále hlasitěji a zlostněji… A najednou začíná tichnout a slábnout, jako by zajížděl pod zem…
– A kdepak máte pušku, Nikolaji?
– Tady vedle bedny, prosím.
Zvedneš starou pušku, těžkou jako železná tyč, a z rozmachu vystřelíš. S ohlušující ránou šlehne k nebi rudý plamen. Na okamžik tě oslepí a hvězdy jako by zhasly. Ozvěna zahřmí dokola a kutálí se krajem, až daleko, daleko utichne v čistém nočním vzduchu.
– Ech, to je rána! – řekne zahradník. – Jen je postrašte, mladý pane, postrašte, jinak je to hotové neštěstí! Zase nám na náspu otřásli všechny hrušky…
Černým nebem se mihnou ohnivé proužky padajících hvězd. Dlouho hledíš do tmavomodré hloubky plné hvězd, až se ti země začne houpat pod nohama. Pak sebou trhneš, schováš ruce do rukávů a rychle běžíš alejí domů… Jaká zima, jaká rosa, a jak je krásné žít na světě!
Úrodný rok v naší vsi
„Jadrná antonovka – veselý rok.“ Když se urodí antonovky, daří se na venkově dobře. Znamená to, že se urodilo i obilí… Vzpomínám si na jeden úrodný rok. Je časné svítání a ještě kokrhají kohouti. Z chalup bez komínů se valí černý kouř. Otevřeš dokořán okno do chladného sadu. Sad je plný nafialovělé mlhy a tu a tam jí jasně prosvítá ranní slunce. A ty nevydržíš. Dáš rychle osedlat koně a sám běžíš k rybníku umýt se. Z vrb na břehu už opadalo skoro všechno drobné listí. Větve prosvítají proti světle modrému nebi. Voda pod vrbami je průzračná, ledová a jakoby těžká. Hned zažene noční lenost. Umyješ se a nasnídáš s pomocníky na statku: horké brambory a černý chléb s hrubou solí. Pak s radostí cítíš pod sebou kluzké kožené sedlo a projíždíš vsí na lov. Podzim je čas posvícení. Lidé jsou svátečně oblečení a spokojení a vesnice vypadá úplně jinak než jindy. Když je rok úrodný, stojí u stodol stohy obilí jako celé zlaté město. Po ránech na řece hlasitě kejhají husy. To se pak na vsi žije dobře. Naše ves byla navíc odjakživa, už od dob mého dědečka, známá svým bohatstvím. Staří lidé tu žili velmi dlouho, a to je první znamení bohaté vsi. Všichni byli vysocí, velcí a bílí jako holubice. Pořád jsi slýchal: „Tuhle stará Agáta se dožila osmdesáti tří let!“ Anebo takové rozhovory:
– A kdypak ty umřeš, Pankráci? Tobě už bude takových sto let, viď?
– Co prosím, pane?
– Kolik ti je let, ptám se!
– To já nevím, pane.
– A starého pána Platona si pamatuješ?
– Jakpak ne, pane, dobře si ho pamatuju.
– No vidíš. Tak to ti musí být nejmíň sto.
Stařec stojí před pánem v pozoru a pokorně a provinile se usmívá. Jako by říkal: co se dá dělat, je to moje vina, nějak jsem se tu na světě zapomněl. A byl by tu žil nejspíš ještě déle, kdyby se jednou v létě o půstu nepřejedl cibule.
Pamatuji se i na jeho ženu, starou babičku. Pořád sedávala na lavičce před domem. Byla shrbená, hlava se jí třásla, těžce dýchala a rukama se držela lavičky. A pořád o něčem přemýšlela. „Asi o svém majetku,“ říkaly ženské, protože v truhlách toho měla opravdu hodně. A ona jako by neslyšela. Slabýma očima hledí kamsi do dálky zpod smutně zvednutého obočí. Třese hlavou, jako by se snažila na něco rozpomenout. Byla to velká stařenka, celá jaksi tmavá. Sukni měla snad ještě z minulého století a střevíce jako pro nebožtíka. Krk měla žlutý a vyschlý a košili vždycky bílou, bělounkou. Ženské o ní říkaly: „Hned by ji mohli do rakve položit.“ A u schodů před domem ležel velký kámen. Sama si ho koupila na svůj hrob v sousední vesnici s kostelem. Koupila si tam i pohřební šaty, krásné, s anděly a křížky a s modlitbou natištěnou po okrajích.
Bohaté dvory starých rolníků
I dvory v naší vsi se podobaly starým lidem. Byly zděné a stavěli je ještě dědové. Bohatí rolníci – Savelij, Ignát a Dron – měli chalupy o dvou i třech staveních. Rodiny se tu totiž ještě nedělily. Chovali včely a byli pyšní na silného tažného hřebce, šedého jako ocel. Své statky udržovali v pořádku. Za stodolami se tmavla hustá konopná pole. Stály tu sušárny a stodoly s úhledně učesanými slaměnými střechami. Komory a sýpky měly železné dveře. Za nimi se schovávalo plátno, kolovraty, nové kožíšky, kováním zdobené postroje a nádoby na obilí pobité měděnými obručemi. Na vratech a na saních byly vypálené kříže. A pamatuji se, že mi někdy připadalo moc lákavé být rolníkem. Když jsem za slunečného rána projížděl vsí, pořád jsem myslel na to, jak je krásné kosit, mlátit obilí a spát ve stohu. O svátku vstát se sluncem, když z kostela ve vedlejší vsi zvučně vyzvánějí zvony. Umýt se u sudu a obléct si čistou konopnou košili, takové kalhoty a pevné boty s podkůvkami. A k tomu, myslíval jsem, zdravá a krásná žena ve svátečních šatech a cesta na mši. Potom oběd u vousatého tchána: horké skopové maso na dřevěných talířích, bílý chléb, med v plástvích a domácí pivo. Víc už si nelze přát!
Malí šlechtici dnes už žijí skoro jako lidé ve městě. Ale dřív, ještě za mé paměti, to bylo jinak. Žili podobně jako bohatí rolníci: hospodárně, po venkovsku a po staru. Takový byl třeba statek tety Anny, který ležel asi třináct kilometrů od naší vsi. Než jsi k tomu statku dojel, byl už plný den. Se psy na vodítkách se musí jet krokem. A člověku se ani nechce spěchat, tak veselo je v otevřeném poli za slunečného a chladného dne! Kraj je rovný a je vidět daleko. Nebe je lehké, široké a hluboké. Slunce svítí ze strany. Cesta je po deštích uježděná vozy a leskne se jako koleje. Kolem se širokými pruhy prostírá svěží zelené osení. Odněkud se do průzračného vzduchu vznese jestřábek. Zastaví se na jednom místě a třepetá špičatými křidélky. A do jasné dálky utíkají telegrafní sloupy. Jejich dráty se táhnou po nebi jako stříbrné struny. Sedí na nich malí sokolíci, jako černé noty na notovém papíře.
Na statku tety Anny
Dobu, kdy vesničané patřili pánům, jsem už nezažil. Ale pamatuji se, že u tety Anny jsem ji ještě cítil. Vjedeš do dvora a hned poznáš, že tady ta doba ještě docela žije. Statek je malý, ale celý starý a pevný a obklopují ho staleté břízy a vrby. Hospodářských budov je spousta. Jsou nízké, ale útulné, a jako by byly slité z tmavých dubových trámů pod slaměnými střechami. Délkou vyniká jen zčernalé stavení pro služebnictvo. Vyhlížejí z něj poslední zbytky staré panské služby: shrbení staříci a stařenky a vetchý kuchař na odpočinku, podobný Donu Quijotovi. Když vjíždíš do dvora, všichni se napřímí a hluboko, hluboko se ukloní. Šedivý kočí jde od kůlny pro koně. Čepici smekne už u kůlny a celým dvorem jde s holou hlavou. Kdysi jezdil s tetou jako malý pomocník kočího. Teď ji vozí na mši: v zimě v krytých saních a v létě v pevném vozíku pobitém železem, takovém, v jakém jezdí kněží. Tetin sad byl slavný tím, jak byl zarostlý a divoký, a také slavíky, hrdličkami a jablky. Dům byl zase slavný svou střechou. Stál v čele dvora, hned u sadu, a větve lip ho objímaly. Byl malý a přikrčený, ale zdálo se, že nikdy nezestárne. Vyhlížel tak pevně zpod své vysoké a tlusté slaměné střechy, kterou čas zčernal a ztvrdil. Jeho průčelí mi vždycky připadalo živé. Jako by se zpod obrovské čepice dívala stará tvář. Oči měla z oken se starými skly, která se od deště a slunce leskla jako perleť. A po stranách těch očí byla dvě stará, velká zápraží se sloupy. Na jejich štítech vždycky sedávali vykrmení holubi. A tisíce vrabců poletovaly jako déšť ze střechy na střechu… A jak útulně se host v tom hnízdě cítil, pod modrým podzimním nebem!
Vejdeš do domu a nejdřív ucítíš vůni jablek. Teprve potom ostatní vůně: starého nábytku z drahého dřeva a sušeného lipového květu, který od června leží na oknech… Ve všech pokojích je chladno a šero, v předsíni, v sále i v salonu. Je to proto, že dům obklopuje sad a horní okenní tabulky jsou barevné, modré a fialové. Všude je ticho a čisto. Zdá se, že křesla, zdobené stolky a zrcadla v úzkých zlatých rámech se nikdy nehnula z místa. A tu je slyšet pokašlávání: přichází teta. Je malá, ale stejně jako všechno kolem pevná. Přes ramena má přehozený velký perský šál. Přichází důstojně, ale vlídně. Hned se začne povídat o starých časech a o dědictvích a na stole se objevuje pohoštění. Nejdřív hrušky a jablka, antonovky a další staré odrůdy. A potom báječný oběd. Růžová vařená šunka s hráškem, zelňačka, nadívané kuře, krocan, nakládaná zelenina a červený kvas, domácí nápoj silný a sladký, přesladký… Okna do sadu jsou otevřená a vane odtamtud svěží podzimní chlad…
Lov a podzimní bouře nad sadem
V posledních letech měli statkáři už jen jednu velkou radost – lov.
Ještě asi před dvaceti lety bylo statků, jako měla teta Anna, dost. Byly i statky, které chátraly, a přesto se na nich žilo bohatě. Patřila k nim obrovská pole a obrovské sady. Pravda, některé takové statky zůstaly až dodnes, ale život už v nich není… Nejsou tu spřežení tří koní, nejsou silní stepní koně pod sedlo, nejsou lovečtí psi honiči ani chrti. Nejsou služebníci a není ani sám majitel toho všeho. Statkář a lovec, jako byl můj švagr Arsenij, který už nežije.
K tetě jsem jezdil až do pozdního podzimu, kdy končil lov s chrty. Ale hlavním cílem mých cest byl vždycky statek švagra Arsenije. Staré hnízdo tety Anny bylo jen zastávkou na půli cesty.
Od konce září se sady a stodoly vyprazdňovaly. Počasí se jako obvykle prudce změnilo a já na čas zůstával doma jako poustevník. Vítr celé dny cuchal stromy a deště je zalévaly od rána do noci. Někdy k večeru prorazilo mezi nízkými mraky na západě chvějivé zlaté světlo zapadajícího slunce. Vzduch se vyčistil a sluneční světlo oslnivě jiskřilo mezi listím. Větve se ve větru vlnily jako živá síť. Zato bylo ještě chladněji, venku i v domě, kde byla ještě letní okna a otevřený balkon. Na severu svítilo nad těžkými šedými mraky bledě modré nebe, chladné a jasné. A zpoza těch mraků pomalu vyplouvaly další mraky, podobné zasněženým horám. Stojíš u okna a myslíš si: „Snad se, dá-li Bůh, vyjasní.“ Ale vítr nepřestával. Rozhoupával sad a trhal pramen dýmu, který stoupal z komína. A znovu přiháněl temné cáry šedých mraků. Běžely nízko a rychle a brzy jako dým zakryly slunce. Jeho jas hasl a zavíralo se okénko do modrého nebe. V sadu bylo pusto a smutno a znovu začínalo mrholit… Nejdřív tiše a opatrně, pak stále hustěji. Nakonec se déšť proměnil v liják s vichřicí a tmou. Přicházela dlouhá, neklidná noc…
Po takové bouři byl sad skoro holý, polámaný a zasypaný mokrým listím. Byl jaksi ztichlý a pokorný. Ale jak byl krásný, když se znovu vrátilo jasné počasí! Přišly průzračné a chladné dny začátku října, podzimní slavnost na rozloučenou. Listí, které zůstalo, teď bude viset na stromech až do prvního sněhu. Černý sad bude prosvítat proti chladnému modrému nebi a pokorně čekat na zimu. Po poledni se bude vyhřívat na sluníčku. A pole už jsou černá zoranou půdou a zelenají se vzrostlým osením… Je čas na lov!
Hosté u švagra Arsenije
A tu vidím sám sebe na statku švagra Arsenije. Jsem ve velkém domě, v sále plném slunce a dýmu z dýmek a cigaret. Lidí je mnoho, samí opálení muži s ošlehanými tvářemi, v dlouhých kabátcích a vysokých botách. Právě se pořádně naobědvali. Jsou zrudlí a rozjaření, hlučně si povídají o lovu, který je čeká, a po obědě ještě dopíjejí vodku. Na dvoře troubí lovecký roh a psi vyjí různými hlasy. Černý chrt, Arsenijův miláček, využije zmatku a vyleze mezi hosty na stůl. Začne z mísy hltat zbytky zajíce na omáčce. Ale najednou strašně zakňučí a řítí se ze stolu, až převrhne talíře a skleničky. To Arsenij vyšel z pracovny s loveckým bičem a revolverem a nečekaně vystřelil, až to v sále zahřmělo. Sál se ještě víc naplní dýmem a Arsenij stojí a směje se.
– Škoda, že jsem minul! – říká a oči mu jiskří.
Je vysoký a štíhlý, ale ramenatý a silný, a v tváři snědý krasavec. Oči se mu divoce lesknou. Je velmi hbitý a nosí hedvábnou karmínovou košili, široké sametové kalhoty a vysoké boty. Když výstřelem vyděsil psa i hosty, začne hlubokým hlasem přednášet:
Je čas, je čas osedlat hbitého koně
a zvučný roh si přes rameno přehodit! –
a hlasitě říká:
– Tak dost, neztrácejme drahocenný čas!
Ještě teď cítím, jak lačně a zhluboka jsem tehdy dýchal chladný a vlhký vzduch jasného podvečera. Jezdil jsem s hlučnou skupinou lovců kolem švagra Arsenije a psi pobíhali listnatým lesem a štěkali, až to znělo jako hudba. Jeli jsme do lesa, který se jmenoval třeba Rudý Pahorek nebo Hřmící Háj. Už to jméno lovce rozechvěje. Jedeš na divokém, silném a zavalitém stepním koni a pevně ho držíš na uzdě. Cítíš, že jste s koněm skoro srostlí v jedno. Kůň frká a chce do klusu. Kopyty hlučně šustí v hlubokých a měkkých kobercích černého spadaného listí. Každý zvuk se dunivě rozléhá prázdným, vlhkým a svěžím lesem. Kdesi v dálce štěkl pes. Vášnivě a žalostně mu odpověděl druhý, třetí. A najednou se celý les rozezněl bouřlivým štěkotem a křikem, jako by byl ze skla. Uprostřed toho hluku silně třeskl výstřel. A všechno se rozvířilo a valilo se kamsi do dálky.
Divoká štvanice lesem a polem
– Pozor, pozor! – zařval kdosi zoufalým hlasem na celý les.
„Aha, pozor!“ blýskne ti hlavou opojná myšlenka. Hejákneš na koně a jako utržený z řetězu se řítíš lesem. Už nic po cestě nerozeznáváš. Jen stromy se míhají před očima a do tváře ti zpod kopyt lítá bláto. Vyřítíš se z lesa a na osení uvidíš pestrou smečku psů roztaženou po zemi. Ještě víc pobídneš koně, abys zvěři nadběhl. Ženeš se přes osení, přes zoraná pole a strniště. Nakonec se přeženeš do dalšího háje a smečka ti zmizí z očí i se svým zběsilým štěkotem. Tehdy, celý mokrý a roztřesený, zastavíš zpěněného, udýchaného koně. Lačně polykáš ledový vlhký vzduch lesního údolí. V dálce utichají výkřiky lovců a štěkot psů a kolem tebe je hluboké ticho. Vysoký les, napůl holý, stojí nehnutě. Zdá se ti, že ses ocitl v začarovaném zámku, v nekonečných řadách pohádkových komnat a sloupů. Z roklí silně voní houby, tlející listí a mokrá kůra stromů. Vlhko z roklí je stále citelnější. V lese se ochlazuje a stmívá a začíná být úzko… Je čas hledat nocleh. Ale sehnat psy po lovu je těžké. Dlouho a smutně troubí v lese rohy, dlouho je slyšet křik, nadávky a kňučení psů… Nakonec, už úplně za tmy, vtrhnou lovci na statek nějakého skoro neznámého statkáře, starého mládence. Celý dvůr naplní hlukem. Dvůr se rozzáří lucernami, svícemi a lampami, které lidé vynesli z domu hostům naproti…
Stávalo se, že u takového pohostinného souseda zůstali lovci několik dní. Za časného svítání, v ledovém větru a za prvního mokrého sněhu, vyjížděli do lesů a polí. Za soumraku se zase vraceli, celí od bláta a se zrudlými tvářemi. Byli cítit koňským potem a srstí uštvané zvěře. A začínala hostina. Ve světlém domě plném lidí je po celém dni v chladném poli velmi teplo. Všichni chodí z pokoje do pokoje v rozepnutých kabátcích a bez ladu a skladu jedí a pijí. Hlučně si vyprávějí o velkém vlkovi, kterého ulovili. Leží uprostřed sálu s vyceněnými zuby a s huňatým ocasem odhozeným stranou. Po jídle a pití cítíš takovou sladkou únavu a takovou mladou ospalost, že hovor slyšíš jako přes vodu. Ošlehaná tvář hoří, a když zavřeš oči, celá země se ti rozhoupe pod nohama. Pak si lehneš do postele, do měkké peřiny, ve starém rohovém pokoji s ikonou a lampičkou, která nikdy nezhasíná. Před očima se ti zamíhají pestří psi jako ohnivé přízraky. V celém těle ještě cítíš cval koně. A ani nepostřehneš, jak s těmi obrazy usneš sladkým a zdravým spánkem. Zapomeneš i na to, že tenhle pokoj býval kdysi modlitebnou jednoho starce. O tom starci se z dávných časů vyprávěly ponuré příběhy. A zemřel právě v té modlitebně, nejspíš na téže posteli.
Zaspaný lov a staré knihy
Když se stalo, že jsi lov zaspal, byl odpočinek obzvlášť příjemný. Probudíš se a dlouho ležíš v posteli. V celém domě je ticho. Je slyšet, jak zahradník opatrně chodí po pokojích a zatápí v kamnech a jak dříví praská a střílí. Před tebou je celý den klidu na statku, který je už tichý jako v zimě. Bez spěchu se oblékneš a projdeš se sadem. V mokrém listí najdeš zapomenuté studené a mokré jablko. A kdovíproč se ti zdá neobyčejně chutné, úplně jiné než ostatní. Potom se pustíš do knih. Jsou to dědovy knihy v tlustých kožených deskách se zlatými hvězdičkami na hřbetech. Jak krásně voní ty knihy, podobné kostelním modlitebním knížkám! Voní zažloutlým, tlustým a drsným papírem, příjemnou nakyslou plísní a starodávným parfémem… Hezké jsou i poznámky na okrajích stránek. Někdo je psal husím brkem, velkým písmem s oblými, měkkými tahy. Otevřeš knihu a čteš: „Myšlenka hodná filozofů starých i nových, květ rozumu i citu srdečného.“ A mimoděk tě zaujme i kniha sama. Je to „Šlechtic filosof“, příběh vydaný asi před sto lety. Vypráví o šlechtici, který měl dost času a chtěl poznat, kam až může dojít lidský rozum. A tak se jednou rozhodl postavit na svém statku celý svět v malém. Potom narazíš na spisy pana Voltaira a dlouho se těšíš z milého, strojeného jazyka starého překladu: „Pánové moji! Erasmus sepsal v šestnáctém století chválu bláznovství – a vy mi velíte vychvalovati před vámi rozum…“ Potom přejdeš od starých časů carevny Kateřiny k době romantiky, ke starým sborníkům básní a k dlouhým, citlivým a nabubřelým románům… Z hodin vyskakuje kukačka a posměšně i smutně nad tebou kuká v prázdném domě. A do srdce se pozvolna vkrádá sladký a podivný stesk…
Tady jsou „Alexisova tajemství“, tady „Viktor aneb Dítě v lese“. „Bije půlnoc!“ čteš s úsměvem. „Posvátné ticho nahrazuje denní hluk a veselé písně venkovanů. Spánek rozprostírá svá temná křídla nad naší zemí. Setřásá z nich tmu a sny… Sny!… Jak často jen prodlužují trápení nešťastníka!…“ A před očima se zamíhají milovaná stará slova: skály a doubravy, bledý měsíc a samota, přízraky a zjevení. Amorci, růže a lilie, rozpustilé hry mladých šibalů, liliově bílé ručky, krásné Ludmily a Aliny… A tady jsou časopisy se jmény básníků Žukovského, Baťuškova a mladého Puškina. A se smutkem si vzpomeneš na babičku. Na to, jak hrála polonézy na starém klavíru a jak malátně předčítala verše z „Evžena Oněgina“. A před tebou vyvstane starodávný, snivý život… Kdysi žily na šlechtických statcích dobré dívky a ženy! Jejich portréty na mě hledí ze stěny. Krásné hlavičky se starodávnými účesy pokorně sklápějí dlouhé řasy na smutné a něžné oči…
Když vůně jablek mizí
Vůně antonovských jablek mizí ze starých statků. Ty dny byly tak nedávno, a přece se mi zdá, že od té doby uplynulo skoro celé století. Staří lidé v naší vsi umřeli, zemřela teta Anna, zastřelil se švagr Arsenij… A tak o nich teď píšu jen vzpomínky, jako nápisy na hroby.
Na dlouho jsem opustil své rodné „luhy a háje“, jak se u nás rádo říká. Když jsem se tam nedávno vrátil, nepřivítaly mě vesele. Staré knihy a staré portréty se rozešly po světě a nikdo je už nepotřebuje. Ztratily se po městech, po samotách a v domech nových statkářů, kteří si koupili kousky bývalých velkých statků. V celém našem kraji jsou teď jen tři čtyři zámožní šlechtici. A i ti už žijí na venkově novým životem, nejčastěji jen v létě. Teď je tu hodně malých statkářů, kteří zchudli až na žebráky, a smutných šedých vesniček. Je listopad, tichá a pustá doba venkovského života.
Bylo ošklivé ráno, když jsem vystoupil z vlaku na naší malé zastávce uprostřed polí. Po dlouhém životě ve městě mi pole připadala smutná, ubohá a nudná. Vesničan mě v dešti vezl na voze k našemu starému statku… Vesničky nad údolíčky vypadají zdálky jako hromady hnoje. V lese, holém, mokrém a černém, je namodralá mlha a hučí vlhký vítr. Na polní cestě je pusto jako ve stepi. Potkali jsme svatbu – tři vozy plné žen, které se před deštěm přikryly kabáty a cípy sukní. Ženy opilými hlasy vykřikují písně a snaží se být veselé a odvážné. Jedna stojí uprostřed vozu a mává šátkem. S křikem pohání koně provazovými otěžemi. Ale kůň nemotorně přešlapuje, rolničky zvoní každá jinak, vůz drkotá po cestě a píseň zní falešně… Chvála Bohu, už se objevují postavy, které se k tomu šedému dni hodí víc. Jede hostinský, vrací se z města s bednami pálenky a v lahvích to těžce šplouchá. Kolem projel v bryčce četník, celý zastříkaný blátem od kol. A za ním na vozíku kněz, statný a zrzavý, ve velké čepici a v kožichu s vyhrnutým límcem. Límec má převázaný ručníkem, na prsou stočeným do provázku a vzadu zavázaným na uzel… A tu se zpoza kopečku, který se svažuje k údolíčku, objevují i stromy našeho sadu…
Toulky po pustých pláních
Prvním dojmům se však nemá věřit. Uplynou dva tři dny, počasí se změní a přijde svěží chlad. A statek i ves začnou vypadat jinak. Začínáš poznávat, co má dávný život společného s dnešním. Znovu vidíš to, na co jsem si vzpomněl při vůni antonovských jablek: zdraví, prostotu a hospodárnost venkovského života. Uplynulo skoro patnáct let a mnoho se kolem změnilo. Ale já se tu zase cítím doma skoro stejně jako před patnácti lety: smutně a svěže jako mladík. A je mi dobře uprostřed toho opuštěného venkovského života, který se pokorně smiřuje se svým koncem.
Dny jsou modravé a zamračené. Ráno vsednu do sedla a s jedním psem, s puškou a s loveckým rohem odjíždím do polí. Vítr zvoní a hučí v hlavni pušky a silně fouká proti mně, občas i se suchým sněhem. Celý den se toulám po pustých pláních… K večeru se vracím na statek hladový a prokřehlý. A na duši je mi tak teplo a dobře, když se zamihotají světýlka naší vsi a ze statku zavane vůně dýmu, vůně domova. Pamatuji se, že u nás doma v tuhle roční dobu rádi posedávali za šera. Nerozsvěcovali a v pološeru si povídali. Když vejdu do domu, najdu už nasazená zimní okna, a to ve mně ještě víc probudí klidnou zimní náladu. V předsíni topí pomocník v kamnech. Já si jako v dětství dřepnu k hromádce slámy, která už voní zimní svěžestí. Dívám se chvíli do planoucích kamen, chvíli do oken, za kterými modravě a smutně umírá soumrak. Pak jdu do kuchyně pro služebnictvo. Tam je světlo a plno lidí. Děvčata krájejí zelí a míhají se jim sekáčky v rukou. Poslouchám jejich drobné, souladné ťukání a jejich smutně veselé venkovské písně… Někdy večer zajede nějaký malý statkář ze sousedství a na dlouho mě odveze k sobě… I život malých statkářů je hezký!
Ráno majitele malého statku
Majitel malého statku má rád podzim, má rád dlouhé večery a dlouhou tmavou noc v teplé a útulné pracovně. Vstává brzy. Pořádně se protáhne na lavici u kamen, až z jejího rohu bouchne na podlahu cihla. „Už dávno je třeba tu cihlu zazdít, a člověk se pořád nemůže dokopat!“ Pak jde ke stolu, mračí se a balí si tlustou cigaretu z laciného tabáku. Bledé světlo časného listopadového rána ozařuje prostou pracovnu s holými stěnami. Nad postelí visí žluté, ztvrdlé liščí kožky. Pán je podsaditý, v širokých kalhotách a v selské košili bez opasku. V zrcadle se odráží jeho rozespalá tvář s širokými lícními kostmi. V pološerém, teplém domku je hluboké ticho. Za dveřmi na chodbě pochrupuje stará kuchařka. Žije v panském domě už od dětství. Ale pánovi to nebrání, aby chraplavě zavolal na celý dům:
– Lukerjo! Samovar!
Potom si obuje boty, přehodí přes ramena kabátec a s nezapnutým límcem košile vyjde na zápraží. V zamčené předsíni to voní psy. Lovečtí psi se líně protahují, s kňučením zívají, jako by se usmívali, a obklopují ho.
– Zpátky! – řekne pán pomalu a vlídně hlubokým hlasem a jde sadem ke stodole. Zhluboka dýchá ostrý ranní vzduch a vůni sadu, který za noc prokřehl a je holý. Zkroucené listí, zčernalé mrazem, šustí pod botami v březové aleji, která je už napůl vykácená. Na hřebeni stodoly proti nízkému zamračenému nebi spí načepýřené kavky… To bude krásný den na lov! Pán se zastaví uprostřed aleje a dlouho hledí do podzimního pole. Dívá se na pustou zelenou setbu, po které se v dálce toulají telata. U nohou mu kňučí dvě fenky a pes Hlasoň už je za sadem. Skáče přes pichlavá strniště, jako by volal a prosil, ať jdou do pole. Ale co teď s honiči? Zvěř je teď v poli, na zoraných polích a na holé zemi bez sněhu. V lese se bojí, protože tam vítr šustí listím… Ech, kdyby tak byli chrti!
Mlácení ve stodole a první sníh
Ve stodole začíná mlácení. Velký buben mlátičky se pomalu rozbíhá a hučí. Mlátičku pohánějí koně, kteří chodí dokola v kruhu. Líně napínají postroje, opírají se nohama o udusanou zem a kolébavě kráčejí. Uprostřed kruhu sedí na lavičce chlapec, otáčí se s nimi a jednotvárně na ně pokřikuje. Bičem ale šlehá vždycky jen jednoho hnědého koně. Ten je ze všech nejlínější a za chůze docela spí, beztak má oči zavázané.
– No tak, děvčata, děvčata! – přísně volá rozvážný muž, který podává obilí do mlátičky, a obléká si širokou plátěnou košili.
Děvčata rychle zametají podlahu stodoly a běhají s nosítky a košťaty.
– S Pánem Bohem! – řekne muž u mlátičky a pustí do ní na zkoušku první snop. Snop s bzukotem a pištěním vlétne do bubnu a jako rozcuchaný vějíř se zpod něj vznese vzhůru. Buben hučí čím dál silněji a práce se rozjede. Brzy všechny zvuky splynou v jeden příjemný hukot mlácení. Pán stojí ve vratech stodoly a dívá se do jejího šera. Míhají se tam červené a žluté šátky, ruce, hrábě a sláma. Všechno se pravidelně pohybuje a hemží za hukotu bubnu a za pokřiku a hvízdání chlapce u koní. Plevy letí v oblacích k vratům a pán je jimi celý zešedlý. Často se podívá do pole… Brzy, brzy pole zbělají, brzy je pokryje první sníh…
První sníh, první poprašek! Chrti nejsou a v listopadu není s čím lovit. Ale přichází zima a začíná lov s honiči. A tak se zase jako za starých časů sjíždějí malí statkáři jeden k druhému. Propíjejí poslední peníze a celé dny se ztrácejí ve sněžných polích. A večer na nějaké odlehlé samotě svítí do tmy zimní noci okna malého domku. Tam, v tom malém domku, plují oblaka dýmu, matně hoří svíčky a ladí se kytara…
Za soumraku se divoký vítr rozdováděl,
má široká vrata dokořán otevřel –
začne kdosi zpívat zvučným tenorem. A ostatní se přidají, nesourodě a jako by jen žertovali, se smutnou a beznadějnou veselostí:
Má široká vrata dokořán otevřel,
bílým sněhem cestu necestu zavál…
O textu
- Antonovská jablka (Антоновские яблоки) – Ivan Bunin
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), úpravy prošly lidskou revizí. Jak příběhy vznikají.




