Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Hvězdy a Staroušci

Alphonse Daudet · 34 min

svazek 2 · na dobrou noc · Západní Evropa

Dnes si poslechneme dvě povídky, které napsal francouzský spisovatel Alphonse Daudet. Vyšly v jeho knize Listy z mého mlýna. Psal ji před víc než sto padesáti lety o Provenci, slunném kraji na jihu Francie, o jejím slunci, větru a lidech. V první vypráví mladý pastýř o jedné letní noci na horské pastvině. Tehdy k němu nečekaně přišla dívka, na kterou často myslel. Ve druhé se mlynář vydává do sousedního městečka. Navštíví tam dva staré lidi, kteří už deset let čekají na svého vnuka.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout

O autorovi: Alphonse Daudet (1840–1897)

Francouzský spisovatel z jihu Francie, z Provence. Nejznámější jsou jeho Listy z mého mlýna (1869). Jsou to krátké, vlídné a často úsměvné povídky z venkova kolem starého větrného mlýna. Napsal také veselé příběhy o Tartarinovi z Tarasconu.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Hvězdy
  3. Nečekaná návštěva krásné Štěpánky
  4. Návrat přes rozvodněnou řeku
  5. Noc u ohrady pod hvězdami
  6. Pastýřovo vyprávění o hvězdách
  7. Staroušci
  8. Příjezd do ospalé vesnice
  9. Radostné přivítání u staroušků
  10. Vyprávění o vzdáleném Markovi
  11. Dobrý malý obídek od babičky
  12. Višně v pálence pro Marka
Číst celý text (3770 slov)

Hvězdy

Vypráví pastýř z Provence.

Když jsem kdysi pásal stádo vysoko v horách, zůstával jsem celé týdny sám a neviděl jsem živou duši. Na pastvině jsem byl jen se svým psem Labrim a se svými ovečkami. Čas od času tudy prošel poustevník z vedlejší hory, který sbíral léčivé byliny. Jindy jsem zahlédl začerněnou tvář nějakého uhlíře z lesa. Byli to ale prostí lidé, samotou zmlklí. Odvykli si mluvit a nevěděli nic o tom, co se povídá dole ve vesnicích a ve městech. Proto jsem býval opravdu šťastný, když jsem každých čtrnáct dní zaslechl na cestě do kopce rolničky muly z našeho statku. Mula, kříženec koně a osla, mi vezla zásoby na další dva týdny. Nad svahem se pak pomalu vynořila čilá hlava malého Mirka, pomocníka ze statku, nebo čepec staré tety Norady. Nechával jsem si vyprávět novinky z kraje tam dole, o křtinách a o svatbách. Nejvíc mě ale zajímalo, co je nového s dcerou mých hospodářů. Byla to naše slečna Štěpánka, nejhezčí dívka široko daleko. Tvářil jsem se, že mi na tom moc nezáleží. Přitom jsem se vyptával, jestli chodí často na slavnosti a na večerní posezení u sousedů. A jestli za ní pořád chodí noví mládenci. Možná se někdo zeptá, co na tom záleželo mně, chudému pastýři z hor. Tomu odpovím, že mi bylo dvacet let a že Štěpánka byla to nejkrásnější, co jsem kdy v životě viděl.

Jednou v neděli jsem zase čekal na zásoby na další dva týdny, a ony dorazily až hodně pozdě. Ráno jsem si říkal: „To bude kvůli velké mši.“ Kolem poledne se pak přihnala silná bouřka. Pomyslel jsem si, že se mula nemohla vydat na cestu, protože cesty jsou rozbahněné. Konečně, někdy ke třetí hodině, už bylo po dešti a hora se leskla na sluníčku. Z listí kapala voda a potoky hlasitě šuměly. A mezi tím vším jsem zaslechl rolničky muly, tak veselé a čilé jako zvony o Velikonocích. Jenže ji nevedl malý Mirek ani stará Norada. Byla to… hádejte kdo!… naše slečna, děti moje! Naše slečna sama, seděla zpříma mezi proutěnými koši, celá růžová od horského vzduchu a od chladu po bouřce.

Nečekaná návštěva krásné Štěpánky

Malý Mirek byl nemocný a teta Norada odjela na pár dní ke svým dětem. To všechno mi krásná Štěpánka pověděla, když sesedala z muly. Řekla také, že přichází tak pozdě, protože cestou zabloudila. Byla ale svátečně oblečená, s květovanou stuhou, lesklou sukní a krajkami. Vypadala spíš, jako by se zdržela na nějaké tancovačce, než že by bloudila v křoví. Ach, to roztomilé stvoření! Nemohl jsem se na ni vynadívat. Pravda, nikdy předtím jsem ji neviděl tak zblízka. Někdy v zimě stáda sešla dolů do roviny a já se večer vracel na statek k večeři. To kolem mě jen rychle prošla a se služebnictvem skoro nepromluvila. Byla vždycky nastrojená a trochu pyšná… A teď jsem ji měl tady před sebou, jen sám pro sebe. Nebylo to k zbláznění?

Když vybrala zásoby z koše, začala se Štěpánka zvědavě rozhlížet. Trochu si nadzvedla svou krásnou nedělní sukni, aby si ji neušpinila. Pak vešla do ohrady a chtěla vidět kout, kde spávám. Byl tam žlab se slámou a s ovčí kůží, můj velký plášť na zdi, pastýřská hůl a stará puška. To všechno ji bavilo.

„Tak tady ty žiješ, ty můj chudáčku pastýři? To se tu musíš nudit, když jsi pořád sám! Co tu celý den děláš? Na co myslíš?…“

Chtělo se mi odpovědět: „Na vás, paní,“ a nebyla by to lež. Byl jsem ale tak zmatený, že jsem ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Myslím, že si toho všimla. Ta šibalka měla radost, že mě svým škádlením přivádí do ještě větších rozpaků:

„A co tvoje milá, pastýři, chodí sem za tebou někdy nahoru?… To bude určitě zlatá koza, nebo horská víla, která běhá jen po samých vrcholcích hor…“

A ona sama vypadala jako ta horská víla, jak tak se mnou mluvila. Hezky se smála a hlavu zvrátila dozadu. A tak rychle spěchala pryč, že mi její návštěva připadala jako sen.

„Sbohem, pastýři.“

„Buďte zdráva, paní.“

A už byla pryč i s prázdnými koši.

Návrat přes rozvodněnou řeku

Když mizela po stezce dolů ze svahu, kutálely se pod kopyty muly kamínky. A mně se zdálo, že mi padají jeden po druhém přímo na srdce. Slyšel jsem je dlouho, dlouho. Až do konce dne jsem zůstal jako v polospánku. Ani jsem se neodvažoval pohnout, abych svůj sen nezaplašil. K večeru začalo dole v údolí modrat. Ovce se s bečením tiskly jedna k druhé a vracely se do ohrady. Vtom jsem uslyšel, že na mě někdo volá z cesty. A uviděl jsem, jak přichází naše slečna. Už ale nebyla rozesmátá jako předtím. Třásla se zimou a strachem a byla celá mokrá. Dole pod horou prý našla řeku rozvodněnou po bouřce. Snažila se ji za každou cenu přejít a málem se utopila. Nejhorší bylo, že v tuhle noční hodinu už se nemohla vrátit domů na statek. Sama by cestu nikdy nenašla a já nemohl opustit stádo. Moc ji trápilo, že bude muset strávit noc na hoře. Hlavně proto, že se o ni budou doma bát. Uklidňoval jsem ji, jak jsem uměl:

„V červenci jsou noci krátké, paní… Je to jen chvilka, kterou je třeba přečkat.“

A rychle jsem rozdělal velký oheň, aby si osušila nohy a šaty, celé promočené vodou z řeky. Potom jsem jí přinesl mléko a malé sýrečky. Ale chudinka nemyslela na teplo ani na jídlo. Do očí se jí draly velké slzy, a když jsem to viděl, chtělo se mi plakat taky.

Noc u ohrady pod hvězdami

Mezitím už byla úplná noc. Jen nad horami ještě trochu svítilo nebe, tam, kde zapadlo slunce. Chtěl jsem, aby si naše slečna šla odpočinout do ohrady. Rozprostřel jsem na čerstvou slámu krásnou, docela novou kůži. Popřál jsem jí dobrou noc a šel jsem si sednout ven přede dveře… Měl jsem ji moc rád, ale Bůh je mi svědkem, že mě nenapadla žádná zlá myšlenka. Cítil jsem jen velikou hrdost. V koutě ohrady, docela blízko zvědavého stáda, odpočívala dcera mých hospodářů. Byla jako ovečka vzácnější a bělejší než všechny ostatní a byla svěřená do mé péče. Nikdy se mi nebe nezdálo tak hluboké a hvězdy tak jasné… Najednou se dvířka ohrady otevřela a objevila se krásná Štěpánka. Nemohla spát. Ovce se převalovaly, až pod nimi sláma šustila, nebo ze snu bečely. Raději přišla k ohni. Když jsem to viděl, hodil jsem jí přes ramena svou kozí kůži a přiložil do ohně. Pak jsme seděli vedle sebe a mlčeli. Jestli jste někdy strávili noc venku pod hvězdami, víte, jak to chodí. Když lidé spí, probouzí se v tichu tajemný svět. Prameny zpívají mnohem zvonivěji a na hladinách tůní se rozsvěcují malá světýlka. Všichni duchové hor volně přicházejí a odcházejí. Ve vzduchu je slyšet tiché šelesty a drobné zvuky. Člověk by řekl, že slyší, jak rostou větve a jak raší tráva. Ve dne žijí lidé a zvířata, ale v noci jako by ožívaly věci. Když na to člověk není zvyklý, nahání to strach… Proto se naše slečna celá chvěla a při každém šramotu se ke mně tiskla. Jednou se od tůně, která se leskla níž pod námi, ozval dlouhý, smutný hlas a nesl se až k nám. A v tu chvíli nám nad hlavami přelétla stejným směrem krásná padající hvězda. Bylo to, jako by ten smutný hlas nesl s sebou světlo.

„Co to bylo?“ zeptala se mě Štěpánka tiše.

„Duše, která vchází do nebe, paní,“ a pokřižoval jsem se.

Pokřižovala se také a chvíli zůstala s hlavou zakloněnou, celá zbožně ztichlá. Pak mi řekla:

„Tak je to tedy pravda, pastýři, že vy pastýři jste čarodějové?“

„Kdepak, naše slečno. Ale tady nahoře žijeme blíž hvězdám a víme, co se tam děje, líp než lidé z roviny.“

Pořád hleděla vzhůru, s hlavou opřenou o dlaň, zahalená do ovčí kůže jako malý nebeský pastýř:

„Kolik jich je! Jak je to krásné! Ještě nikdy jsem jich tolik neviděla… Víš, jak se jmenují, pastýři?“

Pastýřovo vyprávění o hvězdách

„Ale ano, paní… Podívejte! Přímo nad námi je Cesta svatého Jakuba, tedy Mléčná dráha. Vede z Francie rovnou do Španělska. Vyznačil ji svatý Jakub, aby ukázal cestu statečnému Karlu Velikému, když táhl do války. Dál tamhle máte Vůz duší, to je Velký vůz, se čtyřmi zářícími koly. Ty tři hvězdy, které jdou vpředu, jsou Tři zvířata. A ta docela malá u té třetí je Vozka. Vidíte všude kolem ten déšť padajících hvězd? To jsou duše, které Pánbůh nechce mít u sebe… Trochu níž jsou Hrábě neboli Tři králové, tedy Orion. Ti nám pastýřům slouží jako hodiny. Jen se na ně podívám a už vím, že je po půlnoci. Ještě o kousek níž, pořád směrem k jihu, svítí jasně jako pochodeň Jan z Milána, to je Sírius. O té hvězdě si pastýři vyprávějí tohle. Jan z Milána, Tři králové a Kuřátka, tedy Plejády, byli jednou v noci pozváni na svatbu. Vdávala se jedna hvězda, se kterou se přátelili. Kuřátka byla netrpělivější, vydala se na cestu jako první a dala se horní cestou. Podívejte se na ně, tamhle nahoře, úplně vzadu na nebi. Tři králové si to zkrátili níž a dohonili je. Ale ten lenoch Jan z Milána se příliš dlouho vyspával a zůstal docela pozadu. Vzteky po nich hodil svou hůl, aby je zastavil. Proto se Třem králům říká také Hůl Jana z Milána… Ale nejkrásnější ze všech hvězd, paní, je ta naše, Pastýřská hvězda. Svítí nám za svítání, když vyháníme stádo, a taky večer, když ho zaháníme domů. Říkáme jí také Magelona, krásná Magelona. Běhá za svým Petrem, to je Saturn, a každých sedm let spolu mají svatbu.“

Poznámka autora: Všechno, co pastýř vypráví o hvězdách, pochází ze starého lidového kalendáře, který vychází v Provenci.

„Cože, pastýři, to se hvězdy i vdávají a žení?“

„Ale ano, paní.“

A jak jsem se jí snažil vysvětlit, co jsou ty hvězdné svatby zač, ucítil jsem na rameni něco lehkého a jemného. To se o mě opřela její hlava, těžká spánkem. Tiše přitom zašustily stuhy, krajky a zvlněné vlasy. Zůstala tak bez hnutí, dokud hvězdy na nebi nezbledly a nezačalo svítat. A já se díval, jak spí. V hloubi duše jsem byl trochu neklidný. Ale ta jasná noc mě chránila a dávala mi jen krásné myšlenky. Kolem nás hvězdy tiše putovaly po nebi, poslušné jako velké stádo. A chvílemi jsem si představoval, že jedna z těch hvězd, ta nejjemnější a nejzářivější, zabloudila. A snesla se mi na rameno, aby se vyspala…

Staroušci

„Dopis, strýčku Azane?“

„Ano, pane… přišel z Paříže.“

Byl celý pyšný, že dopis přišel z Paříže, ten hodný strýček Azan… Já ne. Přistál mi na stole tak nečekaně a tak časně ráno. Něco mi říkalo, že mě ten dopis z Paříže připraví o celý den. A nemýlil jsem se, posuďte sami:

„Musíš mi prokázat službu, příteli. Na jeden den zavřeš svůj mlýn a vydáš se hned do sousední vesnice… Je to velká vesnice asi patnáct kilometrů od tebe, taková procházka. Až tam dorazíš, zeptáš se na sirotčinec, to je dům pro děti, které nemají rodiče. První dům za sirotčincem je nízké stavení s šedými okenicemi a se zahrádkou vzadu. Vejdeš bez klepání, dveře jsou vždycky otevřené. A hned jak vejdeš, hlasitě zavoláš: ‚Dobrý den, milí lidé! Já jsem Markův přítel…‘ A pak uvidíš dva drobné staroušky, ach, staré, staré, prastaré. Natáhnou k tobě ruce ze svých velkých křesel. A ty je ode mne obejmeš, z celého srdce, jako by to byli tvoji vlastní. Potom si budete povídat. Budou ti mluvit o mně, jen o mně. Navyprávějí ti spoustu hloupostí a ty je budeš poslouchat a nebudeš se smát… Nebudeš se smát, viď?… Jsou to moji prarodiče. Jsem pro ně celý jejich život, a neviděli mě už deset let… Deset let, to je dlouho! Ale co se dá dělat? Já nemůžu odjet z Paříže a oni jsou na cestu moc staří… Jsou tak staří, že kdyby se za mnou vypravili, cestou by se rozsypali… Naštěstí jsi tam dole ty, můj milý mlynáři. Až tě obejmou, budou ti chudáci mít pocit, že objímají trochu i mě… Tolik jsem jim o tobě vyprávěl a o tom našem krásném přátelství, které…“

Čert vem přátelství! Zrovna toho rána bylo nádherné počasí, jenže na toulání po cestách se vůbec nehodilo. Foukal silný vítr a pražilo slunce, opravdový provensálský den. Když ten nešťastný dopis přišel, už jsem si mezi dvěma skalami vyhlédl své místečko na slunci, schované před větrem. Těšil jsem se, že tam zůstanu celý den jako ještěrka. Budu se hřát na sluníčku a poslouchat, jak zpívají borovice… Ale co naplat? Zavřel jsem mlýn a přitom jsem bručel. Klíč jsem strčil pod dvířka pro kočku. Hůl, dýmka, a už jsem byl na cestě.

Příjezd do ospalé vesnice

Do vesnice jsem dorazil kolem druhé. Byla jako vymřelá, všichni byli na poli. Ve stromech podél cesty, bílých od prachu, zpívaly cikády jako uprostřed vyprahlé pláně. Na náměstí před radnicí se sice slunil osel a nad kostelní kašnou kroužilo hejno holubů. Ale nebyl tam nikdo, kdo by mi ukázal cestu k sirotčinci. Naštěstí se mi najednou zjevila stará víla. Seděla na bobku ve dveřích svého domku a předla. Řekl jsem jí, co hledám. A protože to byla víla velmi mocná, stačilo jí zvednout ruku. Hned přede mnou jako kouzlem vyrostl sirotčinec… Byl to velký, tmavý a zachmuřený dům. Byl celý pyšný na starý kříž z červeného kamene nad velkými vraty a na pár latinských slov kolem něj. Vedle toho domu jsem zahlédl jiný, menší. Šedé okenice, zahrádka vzadu… Hned jsem ho poznal a vešel jsem bez klepání.

Celý život budu mít před očima tu dlouhou, chladnou a tichou chodbu. Zeď byla natřená narůžovo a vzadu se za světlou záclonou chvěla zahrádka. Na všech dveřích byly vybledlé malované květiny a housle. Připadalo mi, že přicházím k nějakému starému pánovi z dávných časů… Na konci chodby vlevo byly pootevřené dveře. Bylo za nimi slyšet tikání velkých hodin a dětský hlas. Bylo to dítě, které se teprve učí číst a zastavuje se u každé slabiky: Teh… dy… sva… tý… I… re… nej… zvo… lal… Já… jsem… pše… ni… ce… Pá… ně… Mu… sím… být… se… mlet… zu… by… těch… zví… řat… Potichu jsem se přiblížil k těm dveřím a nahlédl dovnitř.

V tichém a šerém pokojíku spal v křesle hodný stařeček s růžovými tvářemi. Byl vrásčitý až po konečky prstů, měl otevřená ústa a ruce na kolenou. U jeho nohou seděla holčička oblečená do modrého, s velkým pláštíkem a malým čepečkem, jak je nosí sirotci. Četla Život svatého Ireneje z knihy větší, než byla ona sama… Jako by to čtení uspalo celý dům. Stařeček spal v křesle, mouchy na stropě, kanárci v kleci tamhle na okně. Velké hodiny chrupaly, tik tak, tik tak. V celém pokoji nebylo vzhůru nic než široký pruh světla. Dopadal rovně a bíle mezi zavřenými okenicemi a tančily v něm drobounké jiskřičky prachu… Uprostřed té dřímoty pokračovalo dítě vážně ve čtení: Vtom… se… na… něj… vrh… li… dva… lvi… a… se… žra… li… ho… V tu chvíli jsem vešel… Ani lvi svatého Ireneje by nevyvolali větší úžas, kdyby se vřítili do pokoje, než jsem vyvolal já. Opravdové divadelní překvapení! Malá vykřikne, tlustá kniha spadne, kanárci a mouchy se probudí, hodiny odbíjejí. Stařeček vyskočí, celý vyjevený. I já se trochu zaraženě zastavím na prahu a hlasitě zavolám:

Radostné přivítání u staroušků

„Dobrý den, milí lidé! Já jsem Markův přítel.“

Ach, kdybyste ho tehdy viděli, toho chudáka stařečka! Jde ke mně s rozpřaženýma rukama, objímá mě a tiskne mi ruce. Pobíhá po pokoji jako bez sebe a přitom říká:

„Pane Bože! Pane Bože!…“

Všechny vrásky na jeho tváři se smály. Byl celý červený. Koktal:

„Ach, pane… ach, pane…“

Potom šel do zadní části pokoje a volal:

„Babičko!“

Otevřou se dveře a chodbou zacupitá někdo drobný jako myška… to byla babička. Nic nemohlo být hezčího než ta drobná stařenka. Měla čepec s mašlí a hnědé šaty a v ruce držela vyšívaný kapesníček. Chtěla mě tak uctít, jak se to dělávalo za starých časů… Dojemná věc! Byli si se stařečkem podobní. Kdyby měl on čepec a žluté mašle, mohli byste i jemu říkat babička. Jenže ta pravá babička se toho v životě musela hodně naplakat a byla ještě vrásčitější než on. Stejně jako on měla u sebe holčičku ze sirotčince. Byla to malá strážkyně v modrém pláštíku, která se od ní nikdy nehnula. Vidět ty staroušky, jak o ně pečují ty holčičky bez rodičů, to bylo to nejdojemnější, co si lze představit.

Babička mi hned ve dveřích začala dělat hlubokou poklonu. Ale stařeček ji jediným slovem přerušil:

„To je Markův přítel…“

A už se třese, pláče, upustí kapesník. Zčervená, celá zčervená, ještě víc než on… Ti staroušci! Mají v žilách už jen kapičku krve, a při sebemenším dojetí jim hned vystoupí do tváří…

„Rychle, rychle, židli…“ řekne stařenka své holčičce.

„Otevři okenice…“ zavolá stařeček na tu svou.

Každý mě vzal za jednu ruku a drobnými krůčky mě odvedli k oknu. Otevřou ho dokořán, aby na mě lépe viděli. Přisunou se křesla a já se usadím mezi nimi na skládací stoličce. Modré holčičky stojí za námi a začíná vyptávání:

„Jak se má? Co dělá? Proč nepřijede? Je spokojený?…“

A tak dále a tak dále! Takhle celé hodiny.

Vyprávění o vzdáleném Markovi

Odpovídal jsem na všechny jejich otázky, jak nejlíp jsem uměl. Vyprávěl jsem o svém příteli všechno, co jsem znal. A co jsem neznal, to jsem bez studu vymýšlel. Hlavně jsem si dával pozor, abych neprozradil jednu věc. Nikdy jsem si nevšiml, jestli mu dobře těsní okna nebo jakou barvu mají tapety v jeho pokoji.

„Tapety v jeho pokoji!… Jsou modré, paní, světle modré, s kytičkami…“

„Opravdu?“ říkala dojatě ubohá stařenka. A obrátila se ke svému muži a dodala: „Je to tak hodný chlapec!“

„Ach ano, je to hodný chlapec!“ opakoval ten druhý nadšeně.

A celou dobu, co jsem mluvil, si spolu pokyvovali hlavami a potichu se usmívali. Mrkali na sebe a tvářili se tajemně. Nebo se ke mně zase stařeček naklonil a říkal:

„Mluvte hlasitěji… Ona trochu špatně slyší.“

A ona zase ze své strany:

„Trochu hlasitěji, prosím vás!… On neslyší moc dobře…“

Tak jsem zvýšil hlas a oba mi děkovali úsměvem. Ty staré vrásčité tváře se ke mně nakláněly a hledaly v mých očích svého Marka. To mě dojalo, protože jsem ho tam najednou zahlédl i já. Byl mlhavý a skoro nepolapitelný, jako by se na mě můj přítel usmíval z velké dálky, v mlze.


Najednou se stařeček v křesle napřímí:

„Ale vždyť mě napadá, babičko… on možná ještě neobědval!“

A babička, vyděšená, s rukama nad hlavou:

„Neobědval!… Proboha!“

Myslel jsem, že jde zase o Marka. Už jsem chtěl odpovědět, že ten hodný chlapec nikdy nečeká s jídlem déle než do poledne. Ale ne, mluvilo se opravdu o mně. A to byste měli vidět ten poprask, když jsem přiznal, že jsem ještě nejedl:

„Rychle prostřít, modré holčičky! Stůl doprostřed pokoje, nedělní ubrus, talíře s kytičkami. A ne abyste se tolik smály, prosím pěkně! A pospěšte si…“

Myslím, že si opravdu pospíšily. Stačily rozbít sotva tři talíře a oběd už stál na stole.

„Dobrý malý obídek!“ říkala mi babička, když mě vedla ke stolu. „Jenom budete jíst sám… My jsme už jedli dnes ráno.“

Dobrý malý obídek od babičky

Chudáci staroušci! Ať je zastihnete v kteroukoli hodinu, vždycky už jedli ráno.

Dobrý malý obídek od babičky, to byla trošička mléka, datle a lodička, takové pečivo trochu jako sucharek. Tím by se ona a její kanárci uživili nejmíň celý týden… A já jsem to všechno snědl sám!… Jaké pohoršení kolem stolu! Modré holčičky si šeptaly a šťouchaly se lokty. A tamhle vzadu v kleci jako by si kanárci říkali: „Ach, ten pán sní celou lodičku!“

Opravdu jsem ji snědl celou, a skoro jsem si toho nevšiml. Rozhlížel jsem se totiž po tom světlém a klidném pokoji, kde to vonělo starými věcmi… Hlavně tam byly dvě postýlky, od kterých jsem nemohl odtrhnout oči. Byly malé skoro jako dvě kolébky. Představoval jsem si je ráno, za úsvitu, ještě schované pod látkovou stříškou s třásněmi. Odbíjejí tři hodiny. To je hodina, kdy se všichni staroušci probouzejí:

„Spíš, babičko?“

„Ne, můj milý.“

„Viď, že je Marek hodný chlapec?“

„Ach ano, je to hodný chlapec.“

A takhle jsem si představoval celý rozhovor, jen proto, že jsem viděl ty dvě stařecké postýlky, postavené jedna vedle druhé…

Mezitím se na druhém konci pokoje, u skříně, odehrávalo strašlivé drama. Bylo potřeba dosáhnout až na nejvyšší polici. Stála tam sklenice višní v pálence, která na Marka čekala už deset let. A teď ji chtěli otevřít kvůli mně. Babička prosila, ale stařeček si umanul, že pro ty višně dojde sám. Vylezl na židli, k velkému zděšení své ženy, a snažil se tam nahoru dosáhnout… Vidíte ten obrázek? Stařeček se třese a natahuje se vzhůru, modré holčičky se drží jeho židle. Babička stojí za ním bez dechu s napřaženýma rukama. A z otevřené skříně a z vysokých hromad zažloutlého prádla se line jemná vůně… Bylo to rozkošné.

Višně v pálence pro Marka

Konečně se po dlouhém úsilí podařilo tu slavnou sklenici ze skříně vytáhnout. A s ní i starý, celý otlučený stříbrný pohárek, ze kterého Marek pil, když byl malý. Naplnili mi ho višněmi až po okraj. Marek měl višně tak rád! A stařeček mi je nabíral a přitom mi spokojeně šeptal do ucha:

„Vy máte ale štěstí, že je můžete jíst!… To moje žena je zavařila… Ochutnáte něco dobrého.“

Jenže jeho žena je sice zavařila, ale zapomněla je osladit. Co naplat? Ve stáří člověk leccos zapomene. Byly příšerné, ty vaše višně, milá babičko… Ale stejně jsem je snědl do poslední a ani jsem se nezamračil.


Když jsme dojedli, vstal jsem, abych se se svými hostiteli rozloučil. Rádi by si mě ještě chvíli nechali a povídali si o tom hodném chlapci. Ale blížil se večer, mlýn byl daleko a musel jsem jít.

Stařeček vstal zároveň se mnou.

„Babičko, můj kabát!… Chci ho doprovodit až na náměstí.“

Babička si jistě v duchu myslela, že už je trochu chladno na to, aby mě doprovázel až na náměstí. Ale nedala na sobě nic znát. Pomáhala mu do krásného hnědého kabátu s perleťovými knoflíky. Přitom jsem slyšel, jak mu ta hodná duše tiše říká:

„Nevrátíš se moc pozdě, viď?“

A on s šibalským výrazem:

„He, he!… to nevím… možná…“

Nato se na sebe podívali a smáli se. Modré holčičky se smály, když je viděly se smát, a v koutě se po svém smáli i kanárci… Mezi námi, myslím, že je ta vůně višní všechny trochu opila.

…Stmívalo se, když jsme vyšli, dědeček a já. Modrá holčička šla z dálky za námi, aby ho přivedla zpátky. On ji ale neviděl a byl celý pyšný, že jde zavěšený do mě jako chlap. Babička se rozzářená dívala ode dveří a přitom hezky pokyvovala hlavou, jako by říkala: „No vida, můj starý chudáček!… ještě pořád chodí.“

Poslechnout celé · 34 min

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), úpravy prošly lidskou revizí. Jak příběhy vznikají.