Schůzka

Schůzka

Seděl jsem na podzim, asi v polovině září, v březovém háji. Od samého rána krápal drobný deštík a chvílemi ho střídalo teplé sluneční světlo. Bylo proměnlivé počasí. Nebe se chvíli celé zatahovalo nadýchanými bílými mraky, chvíli se místy na okamžik vyjasnilo. Pak mezi rozestoupenými mraky vykoukla modř, jasná a vlídná jako krásné oko. Seděl jsem, rozhlížel se a poslouchal. Listí mi nad hlavou sotva šumělo. Už podle jeho šumu se dalo poznat, jaké je roční období. Nebylo to veselé, smějící se chvění jara ani měkké šuškání, ani dlouhý hovor léta, ani nesmělé a chladné šeptání pozdního podzimu. Bylo to sotva slyšitelné, ospalé tlachání. Slabý vítr jen lehce táhl po vrcholcích. Háj, vlhký od deště, se bez ustání měnil podle toho, jestli svítilo slunce, nebo se schovalo za mrak. Chvíli se celý rozzářil, jako by se v něm najednou všechno usmálo. Tenké kmeny nepříliš hustých bříz najednou dostaly jemný lesk bílého hedvábí. Drobné listy na zemi náhle vzplály ryzím zlatem. A krásné stonky vysokých kadeřavých kapradin, už podzimně zbarvených do barvy přezrálých hroznů, prosvítaly a bez konce se proplétaly a křížily před očima. Chvíli zase všechno kolem lehce zmodralo. Jasné barvy rázem pohasly. Břízy stály celé bílé, bez lesku, bílé jako čerstvě napadlý sníh, kterého se ještě nedotkl chladně si pohrávající paprsek zimního slunce. A kradmo, šibalsky začal lesem prosívat a šeptat nejdrobnější déšť. Listí na břízách bylo ještě skoro celé zelené, i když znatelně pobledlo. Jen tu a tam stála jedna mladá bříza, celá červená nebo celá zlatá. To jste měli vidět, jak jasně vzplála na slunci, když se jeho paprsky náhle prodraly hustou sítí tenkých větviček, právě umytých jiskřivým deštěm, a pestře po nich klouzaly. Nebylo slyšet jediného ptáka. Všichni se schovali a zmlkli. Jen občas zazvonil jako ocelový zvoneček posměšný hlásek sýkorky. Než jsem se zastavil v tomhle březovém hájku, prošel jsem se svým psem vysokým osikovým lesem. Přiznám se, že ten strom, osiku, nemám moc rád. Má bledě fialový kmen a šedozelené kovové listí. Zvedá ho co nejvýš a rozhazuje ho do vzduchu jako chvějící se vějíř. Nemám rád ten věčný třepot jejích kulatých neúhledných listů, nešikovně přichycených na dlouhých stopkách. Hezká bývá jen někdy v letních večerech, když se tyčí osamělá mezi nízkým křovím a stojí přímo proti rudnoucím paprskům zapadajícího slunce. Tehdy se leskne a chvěje, od kořenů až po vrchol zalitá všude stejnou žlutonachovou září. Nebo za jasného větrného dne, když se celá hlučně vlní a švitoří proti modrému nebi. Tehdy každý její list, unášený tím proudem, jako by se chtěl utrhnout, odletět a uhánět do dálky. Ale obecně ten strom nemám rád. Proto jsem se v osikovém lese nezastavil k odpočinku a došel až do březového hájku. Uhnízdil jsem se pod jedním stromkem, jehož větve začínaly nízko nad zemí, a mohly mě tedy chránit před deštěm. Pokochal jsem se výhledem do okolí a usnul tím bezstarostným a mírným spánkem, jaký znají jen lovci.

Nemohu říct, jak dlouho jsem spal. Ale když jsem otevřel oči, celý les byl plný slunce. Do všech stran radostně šumícím listím prosvítalo a jako by jiskřilo jasně modré nebe. Mraky zmizely, rozehnal je rozdováděný vítr. Počasí se vyjasnilo a ve vzduchu byla cítit ta zvláštní suchá svěžest. Ta naplňuje srdce jakýmsi čilým pocitem a skoro vždycky předpovídá pokojný a jasný večer po deštivém dni. Chystal jsem se vstát a znovu zkusit štěstí, když vtom mi pohled padl na nehybnou lidskou postavu. Zadíval jsem se: byla to mladá vesnická dívka. Seděla dvacet kroků ode mě se zamyšleně skloněnou hlavou a obě ruce měla volně spuštěné do klína. Na jedné z nich, napůl otevřené, ležela hustá kytice polních květin. Při každém jejím nádechu tiše sklouzávala na kostkovanou sukni. Čistá bílá košile, zapnutá u krku a na zápěstích, se kolem jejího pasu skládala do krátkých měkkých záhybů. Velké žluté korále jí ve dvou řadách visely z krku na hruď. Byla velmi hezká. Husté plavé vlasy krásné popelavé barvy se rozcházely do dvou pečlivě učesaných půlkruhů zpod úzké šarlatové pásky. Páska byla stažená skoro až do čela, bílého jako slonová kost. Zbytek tváře byl jen lehce zlatavě opálený, jak se opálí jen jemná pleť. Oči jsem jí neviděl, nezvedala je. Ale jasně jsem viděl tenké, vysoké obočí a dlouhé řasy. Byly vlhké a na jedné tváři se na slunci leskla zaschlá stopa slzy, která se zastavila až u rtů, lehce pobledlých. Celá její hlavička byla velmi milá. Nekazil ji ani nos, trochu tlustý a kulatý. Zvlášť se mi líbil výraz její tváře. Byla tak prostá a mírná, tak smutná a tak plná dětské bezradnosti nad vlastním smutkem. Zřejmě na někoho čekala. V lese něco slabě zapraskalo. Hned zvedla hlavu a ohlédla se. V průzračném stínu se přede mnou rychle zablýskly její oči, velké, světlé a plaché jako u laně. Několik okamžiků naslouchala a nespouštěla doširoka otevřené oči z místa, odkud se ozval slabý zvuk. Pak si povzdechla, tiše otočila hlavu, sklonila se ještě níž a začala pomalu přebírat květiny. Víčka jí zčervenala, rty se jí hořce zachvěly a zpod hustých řas se skutálela nová slza. Zastavila se na tváři a zářivě se třpytila. Tak uběhla dost dlouhá chvíle. Ubohá dívka se ani nepohnula. Jen občas stesklivě pohnula rukama a poslouchala, pořád poslouchala… Lesem znovu něco zašumělo. Trhla sebou. Šum neustával, byl zřetelnější, blížil se. Konečně se ozvaly rozhodné, rychlé kroky. Napřímila se a jako by se zalekla. Její pozorný pohled se zachvěl a rozhořel se očekáváním. Houštím se rychle mihla postava muže. Zadívala se, najednou se zapýřila a radostně a šťastně se usmála. Chtěla vstát, ale hned zase celá sklesla, zbledla a zarazila se. Teprve když se příchozí zastavil vedle ní, zvedla k němu chvějící se, skoro prosebný pohled.

Panský komorník

Zvědavě jsem se na něj díval ze své skrýše. Přiznám se, že na mě neudělal příjemný dojem. Byl to podle všeho rozmazlený komorník mladého, bohatého pána. Jeho oblečení prozrazovalo, že si zakládá na vkusu a na fintivé ledabylosti. Měl na sobě krátký kabátek bronzové barvy, nejspíš po pánovi, zapnutý až nahoru. K tomu růžovou kravatku s fialovými konečky a sametovou černou čepici se zlatým prýmkem, staženou až do obočí. Kulaté límečky bílé košile ho nemilosrdně podpíraly pod ušima a řezaly do tváří. Naškrobené manžety mu zakrývaly celou ruku až po červené a křivé prsty. Na prstech měl stříbrné a zlaté prsteny s pomněnkami z tyrkysu. Jeho tvář, ruměná, svěží a drzá, patřila k tvářím, které muže, jak jsem si všiml, skoro vždycky pobuřují. A ženám se bohužel velmi často líbí. Zřejmě se snažil dát svým poněkud hrubým rysům výraz pohrdavý a znuděný. Bez ustání mhouřil už tak drobounká, mléčně šedá očka. Mračil se, svěšoval koutky úst, nuceně zíval. S ledabylou, i když ne zcela obratnou nenuceností si chvíli rovnal rukou nazrzlé, frajersky natočené kadeře na spáncích. Chvíli si zase škubal žluté chloupky, které mu trčely na tlustém horním rtu. Zkrátka se nesnesitelně předváděl. Začal se předvádět, jakmile uviděl mladou vesnickou dívku, která na něj čekala. Pomalým, rozvláčným krokem k ní došel, chvíli postál, pokrčil rameny a strčil obě ruce do kapes kabátku. Sotva tu ubohou dívku poctil letmým a lhostejným pohledem, sedl si na zem.

„Tak co, jsi tu dlouho?“ Začal, díval se přitom kamsi stranou, pohupoval nohou a zíval.

Dívka mu nemohla hned odpovědět.

„Dlouho, Viktore Alexandryči.“ Řekla nakonec sotva slyšitelným hlasem.

„Á! Já jsem na to málem zapomněl. A navíc, vidíš, ten déšť! Práce je hromada. Člověk nestačí na všechno dohlédnout, a pán ještě nadává. Zítra odjíždíme…“ Sundal čepici, majestátně si přejel rukou po hustých, natužených kudrnatých vlasech, které mu začínaly skoro u obočí. Důstojně se rozhlédl a opatrně si zase přikryl svou drahocennou hlavu. Pak znovu zívl.

„Zítra?“ Řekla dívka a upřela na něj vyděšený pohled.

„Zítra… No tak, no tak, no tak, prosím tě, Akulino, neplač. Víš, že to nesnáším. Nebo hned odejdu… Co je to za hlouposti, fňukat!“ Rychle a mrzutě dodal, když viděl, že se celá chvěje a tiše sklání hlavu. A nakrčil svůj tupý nos.

„No, nebudu, nebudu. Takže zítra odjíždíte? Kdypak nám Pán Bůh dá, že se zase uvidíme, Viktore Alexandryči?“ Řekla spěšně Akulina a s námahou polykala slzy. Druhou otázku dodala po krátkém mlčení.

„Uvidíme se, uvidíme. Když ne za rok, tak později. Pán chce asi nastoupit v Petrohradě do úřadu, a možná pojedeme i do ciziny.“ Pokračoval a vyslovoval slova ledabyle a trochu nosem.

„Vy na mě zapomenete, Viktore Alexandryči.“ Řekla smutně Akulina.

„Ne, proč? Já na tebe nezapomenu. Jen ty buď rozumná, nedělej hlouposti, poslouchej otce… A já na tebe nezapomenu, ne-e.“ Klidně se protáhl a znovu zívl.

„Nezapomeňte na mě, Viktore Alexandryči. Vždyť jsem vás tolik milovala, všechno jsem, zdá se, pro vás… Říkáte, abych poslouchala otce, Viktore Alexandryči… Ale jak mám otce poslouchat…“ Pokračovala prosebným hlasem.

„A co?“ Řekl to jakoby z břicha. Ležel na zádech s rukama pod hlavou.

„No jak, Viktore Alexandryči, vy sám přece víte…“

Zmlkla. Viktor si pohrával s ocelovým řetízkem od hodinek.

„Ty, Akulino, nejsi hloupá holka, tak neříkej nesmysly. Já ti přece přeju jen dobré, rozumíš mi? Samozřejmě, nejsi hloupá, nejsi tak docela sedlačka, abych tak řekl. A tvoje matka taky nebyla vždycky sedlačka. Ale stejně jsi bez vzdělání, a tak musíš poslouchat, když se ti něco říká.“ Promluvil nakonec.

„Ale já se bojím, Viktore Alexandryči.“

„Ale jdi, jaký nesmysl, má milá. Čeho se bojíš! Co to máš, květiny?“ Dodal a přisunul se k ní.

Kytička chrp

„Květiny. To jsem natrhala řebříček, ten je dobrý pro telata. A tohle je dvouzubec, ten je proti strupům. Podívejte se, jaký krásný kvítek. Takový krásný kvítek jsem ještě v životě neviděla. Tady jsou pomněnky a tady mateřídouška… A tohle jsem natrhala pro vás. Chcete?“ Odpověděla sklesle Akulina. Při řeči o bylinách trochu ožila. Nakonec vytáhla zpod žlutého řebříčku malou kytičku modrých chrp, převázanou tenkým stébélkem.

Viktor líně natáhl ruku, vzal kytičku, ledabyle k ní přičichl a začal ji otáčet v prstech. Se zamyšlenou vážností se přitom díval vzhůru. Akulina se na něj dívala… V jejím smutném pohledu bylo tolik něžné oddanosti, zbožné pokory a lásky. Bála se ho, neodvážila se plakat, loučila se s ním a naposledy se na něj vynadívala. A on ležel rozvalený jako sultán a s velkorysou trpělivostí a blahosklonností snášel její zbožňování. Přiznám se, že jsem s rozhořčením pozoroval jeho červenou tvář. Skrz předstíranou, pohrdavou lhostejnost na ní prosvítala uspokojená, přesycená ješitnost. Akulina byla v té chvíli tak krásná. Celá její duše se před ním důvěřivě a vroucně otevírala, natahovala se k němu a lísala se. A on… on upustil chrpy do trávy. Z postranní kapsy kabátku vytáhl kulaté sklíčko v bronzové obroučce a začal si ho vtlačovat do oka. Ale ať se snažil, jak chtěl, ať ho přidržoval zamračeným obočím, zvednutou tváří a dokonce nosem, sklíčko mu pořád vypadávalo do ruky.

„Co je to?“ Zeptala se nakonec udiveně Akulina.

„Lornět.“ Odpověděl důležitě.

„A k čemu?“

„Aby se líp vidělo.“

„Ukažte.“

Viktor se zamračil, ale sklíčko jí dal.

„Ať ho nerozbiješ, dávej pozor.“

„Nebojte, nerozbiju. Já nic nevidím.“ Řekla nevinně, když si ho nesměle přiložila k oku.

„Ale oko, oko zavři! Ale ne to, ne to, hloupá! To druhé!“ Namítl hlasem nespokojeného učitele. Ona totiž zavřela to oko, před kterým držela sklíčko. Viktor ani nepočkal, až chybu napraví, a lornět jí vzal.

Akulina se začervenala, trošku se zasmála a odvrátila se.

„Asi to není pro nás.“ Řekla.

„To bych řekl!“

Chudinka chvíli mlčela a zhluboka si povzdechla.

„Ach, Viktore Alexandryči, jak tu budeme bez vás!“ Řekla najednou.

Viktor otřel lornět o cíp kabátu a vrátil ho do kapsy.

Petrohrad a loučení

„Ano, ano, zpočátku ti bude těžko, to je pravda.“ Promluvil nakonec. Blahosklonně ji poplácal po rameni. Tiše mu sundala ruku z ramene a nesměle ji políbila.

„No, ano, ano, ty jsi opravdu hodná holka. Ale co se dá dělat? Posuď sama! S pánem tady přece nemůžeme zůstat. Teď bude brzy zima a na venkově v zimě, to sama víš, je to prostě hrůza. To je jiné v Petrohradě! Tam jsou takové divy, jaké si ty, hloupá, nedokážeš představit ani ve snu. Jaké domy, ulice, a společnost, vzdělání, to je prostě úžas!…“ Pokračoval se samolibým úsměvem. Akulina ho poslouchala s hltavou pozorností, rty měla lehce pootevřené jako dítě.

„Ostatně, proč ti to všechno říkám? Vždyť ty tomu nemůžeš rozumět.“ Dodal a převalil se na zemi.

„Proč, Viktore Alexandryči? Já jsem to pochopila, všechno jsem pochopila.“

„Podívejme se!“

Akulina sklopila oči.

„Dřív jste se mnou takhle nemluvil, Viktore Alexandryči.“ Řekla, aniž zvedla oči.

„Dřív?… Dřív! Podívejme se!… Dřív!“ Poznamenal, jako by se rozhořčoval.

Oba chvíli mlčeli.

„Ale už musím jít.“ Řekl Viktor a už se opřel o loket…

„Počkejte ještě chviličku.“ Řekla prosebně Akulina.

„Na co čekat?… Vždyť už jsem se s tebou rozloučil.“

„Počkejte.“ Opakovala Akulina.

Viktor si zase lehl a začal si pohvizdovat. Akulina z něj pořád nespouštěla oči. Všiml jsem si, že se pomalu rozrušuje. Rty se jí chvěly a bledé tváře slabě zrůžověly…

„Viktore Alexandryči, to je od vás hřích… to je od vás hřích, Viktore Alexandryči, namouduši!“ Promluvila nakonec přerývaným hlasem.

„Co je hřích?“ Zeptal se, svraštil obočí a trochu zvedl a otočil k ní hlavu.

„Je to hřích, Viktore Alexandryči. Kdybyste mi aspoň řekl dobré slovíčko na rozloučenou. Aspoň slovíčko mně, ubohé sirotě…“

„A co ti mám říct?“

„Já nevím. To víte vy líp, Viktore Alexandryči. Odjíždíte, a ani slovíčko… Čím jsem si to zasloužila?“

„Ty jsi ale divná! Co já můžu?“

„Aspoň slovíčko…“

„No, pořád to samé dokola.“ Řekl mrzutě a vstal.

„Nezlobte se, Viktore Alexandryči.“ Dodala spěšně a sotva zadržovala slzy.

„Já se nezlobím, ale ty jsi hloupá… Co chceš? Vždyť si tě nemůžu vzít. Nemůžu přece, ne? Tak co tedy chceš? Co?“ Natáhl k ní obličej, jako by čekal na odpověď, a roztáhl prsty.

„Já nic… nic nechci. Jen aspoň slovíčko na rozloučenou…“ Odpověděla koktavě. Sotva se odvažovala vztáhnout k němu chvějící se ruce.

A slzy se jí vyřinuly proudem.

„No vida, už je to tady, už pláče.“ Řekl chladně Viktor a stáhl si zezadu čepici do očí.

„Já nic nechci. Ale jak mi teď bude v rodině, jak mi bude? A co se mnou bude, co se mnou stane, s ubohou? Provdají sirotu za nemilého… Ubohá moje hlavička!“ Pokračovala, vzlykala a zakryla si obličej oběma rukama.

„Jen si naříkej, jen si naříkej.“ Zabručel Viktor polohlasem a přešlápl na místě.

„A on ani slovíčko, ani jedno… Že prý, Akulino, že prý já…“

Náhlé vzlyky, které jí trhaly prsa, jí nedaly domluvit. Klesla tváří do trávy a hořce, hořce se rozplakala… Celé tělo se jí v křečích chvělo, šíje se jí jen zvedala… Dlouho zadržovaný žal se konečně vyvalil proudem. Viktor nad ní chvíli stál, stál, pokrčil rameny, otočil se a odešel velkými kroky.

Uplynulo několik okamžiků… Utichla, zvedla hlavu, vyskočila, rozhlédla se a spráskla ruce. Chtěla se za ním rozběhnout, ale nohy se jí podlomily a klesla na kolena… Nevydržel jsem to a vrhl jsem se k ní. Ale sotva se na mě podívala, odněkud se jí vrátily síly. Se slabým výkřikem se zvedla a zmizela mezi stromy. Na zemi nechala rozházené květiny.

Návrat podzimním polem

Chvíli jsem postál, zvedl kytičku chrp a vyšel z háje do pole. Slunce stálo nízko na bledě jasném nebi. Jeho paprsky jako by také vybledly a vychladly. Nezářily, rozlévaly se rovným, skoro vodnatým světlem. Do večera zbývala nanejvýš půlhodina a večerní červánky se sotva sotva rozhořívaly. Prudký vítr se proti mně hnal přes žluté, vyschlé strniště. Drobné zkroucené listy se před ním spěšně zvedaly a uháněly kolem mě, přes cestu, podél okraje lesa. Strana háje, obrácená jako stěna do pole, se celá chvěla a třpytila drobným třpytem, zřetelně, ale ne jasně. Na načervenalé trávě, na stéblech, na slámě, všude se leskla a vlnila nesčetná vlákna podzimních pavučin. Zastavil jsem se… Bylo mi smutno. Zdálo se, že se teskný strach z blížící se zimy plíží skrz neveselý, i když svěží úsměv vadnoucí přírody. Vysoko nade mnou proletěl opatrný krkavec a těžce a ostře přitom řezal vzduch křídly. Otočil hlavu, podíval se na mě z boku, vznesl se a s úsečným krákáním zmizel za lesem. Velké hejno holubů se čile přihnalo od stodoly, najednou se zatočilo do sloupu a starostlivě se rozsadilo po poli. Znamení podzimu! Kdosi projel za holým pahorkem a hlasitě rachotil prázdným vozem…

Vrátil jsem se domů. Ale obraz ubohé Akuliny mi dlouho nešel z hlavy. A její chrpy, dávno uvadlé, u sebe dodnes schovávám…