V Camargue

V Camargue

I. Odjezd

Na zámku je velký rozruch. Posel právě přinesl lísteček od hajného, napůl francouzsky a napůl provensálsky. Hlásí v něm, že už táhla dvě tři pěkná hejna volavek a koliher a že nechyběli ani ptáci z prvních tahů.

„Pojedete s námi!“ napsali mi moji milí sousedé. A dnes ráno za šera, v pět hodin, pro mě dole pod svahem přijel jejich velký kočár, naložený puškami, psy a jídlem. A už se kodrcáme po silnici do Arles. Je trochu suchá a trochu holá. V tomto prosincovém ráně je bledá zeleň olivovníků sotva vidět a ostrá zeleň keřových dubů je trochu příliš zimní a umělá. Ve chlévech se to hýbe. Na statcích se už před svítáním budí a rozsvěcují okna. A v kamenných krajkách opatství Montmajour ještě rozespalí orli mořští mávají křídly mezi zříceninami. Přesto už podél příkopů potkáváme staré venkovanky, které klusají na oslících na trh. Jedou z Les Baux. Pětadvacet kilometrů cesty, jen aby si hodinu poseděly na schodech kostela svatého Trofima a prodaly pár svazečků léčivých bylin nasbíraných v horách!…

Teď jsou tu hradby Arles. Nízké hradby se zubatým cimbuřím, jaké bývají na starých rytinách, kde se nahoře na valech objevují bojovníci s kopími a jsou větší než valy samotné. Projíždíme tryskem tím úžasným městečkem, jedním z nejmalebnějších ve Francii. Má vyřezávané, zaoblené balkony, které vybíhají jako orientální arkýře až doprostřed úzkých uliček. Má staré černé domy s malými, nízkými dveřmi, maurskými i lomenými, které vás přenesou do časů Viléma Krátkého Nosu a Saracénů. V tuhle hodinu ještě nikdo není venku. Jen na nábřeží Rhôny je živo. Parník, který jezdí do Camargue, už topí dole pod schody a je připraven k odjezdu. S námi nastupují na palubu hospodáři v rezavých vlněných kazajkách a děvčata z La Roquette, která se jdou najmout na práci na statky. Povídají si a smějí se. Pod dlouhými hnědými plášti, přetaženými přes hlavu kvůli ostrému rannímu vzduchu, dělá vysoký arleský účes hlavu elegantní a malou. Má v sobě hezkou špetku drzosti, jako by se chtěla vztyčit, aby smích nebo šibalství dolétly dál… Zazvoní zvon a vyplouváme. Trojí rychlostí, kterou nám dává proud Rhôny, lodní šroub i mistrál, se před námi odvíjejí oba břehy. Na jedné straně je Crau, vyprahlá, kamenitá pláň. Na druhé Camargue, zelenější, která až k moři prodlužuje svou nízkou trávu a bažiny plné rákosí.

Loď tu a tam zastaví u přístaviště, nalevo nebo napravo, „na Císařství“ nebo „na Království“, jak se říkalo ve středověku za časů Arelatského království a jak to říkají staří plavci na Rhôně dodnes. U každého přístaviště stojí bílý statek a hlouček stromů. Dělníci vystupují s nářadím, ženy s košíkem v ruce, vzpřímené na lávce. K Království i k Císařství se loď pomalu vyprazdňuje. A když dorazí k přístavišti u statku Mas-de-Giraud, kde vystupujeme, není už na palubě skoro nikdo.

Mas-de-Giraud je starý statek pánů z Barbentane a my do něj vcházíme, abychom tu počkali na hajného, který pro nás má přijet. Ve vysoké kuchyni sedí u stolu všichni muži ze statku, oráči, vinaři, pastýři i pasáčci. Jsou vážní a mlčenliví, jedí pomalu a obsluhují je ženy, které se najedí až po nich. Brzy se objeví hajný s vozíkem. Je to pravý typ jako z Coopera, zálesák na souši i na vodě, porybný i hajný. Lidé tady mu říkají provensálsky Roudeïroù, Toulák. Pořád ho totiž vídají v ranních nebo večerních mlhách, jak číhá ukrytý v rákosí, nebo jak nehybně sedí ve své lodičce a hlídá vrše na lagunách a v zavlažovacích kanálech. Možná že právě tohle věčné číhání z něj dělá tak mlčenlivého a soustředěného člověka. Přesto nám, zatímco vozík naložený puškami a koši jede před námi, vypráví novinky z lovu. Kolik hejn proletělo a ve kterých místech se tažní ptáci usadili. Za řeči se noříme hlouběji do kraje.

Obdělaná pole jsou za námi a jsme uprostřed divoké Camargue. Kam oko dohlédne, mezi pastvinami se v slanorožci lesknou bažiny a kanály. Chomáče tamaryšků a rákosí tvoří ostrůvky jako na klidném moři. Žádné vysoké stromy. Jednotvárnou, nesmírnou rovinu nic neruší. Jen tu a tam se ohrady pro dobytek krčí s nízkými střechami skoro u země. Rozptýlená stáda, která leží ve slaných travinách nebo táhnou natěsno kolem pastýřova rezavého pláště, velkou jednotvárnou linii nepřeruší. Jsou tak malá v tom nekonečném prostoru modrých obzorů a otevřeného nebe. Jako z hladkého moře přes všechny vlny, tak i z této pláně dýchá pocit samoty a nesmírnosti. Ještě ho zesiluje mistrál, který tu duje bez ustání a bez překážek. Svým mocným dechem jako by krajinu urovnával a zvětšoval. Všechno se před ním sklání. I ty nejmenší keříky nesou otisk jeho průchodu, zůstávají pokroucené, skloněné k jihu, jako by věčně utíkaly…

II. Chýše

Rákosová střecha a stěny z vyschlého žlutého rákosí, to je chýše. Tak se říká našemu loveckému srubu. Je to typický camargský dům. Má jedinou místnost, vysokou a prostornou, bez oken. Světlo do ní padá prosklenými dveřmi, které se na noc zavírají plnými okenicemi. Podél velkých omítnutých stěn, vybílených vápnem, čekají stojany na pušky, lovecké brašny a vysoké boty do bažin. V zadní části je kolem skutečného stěžně postaveno pět šest lůžek. Stěžeň je zaražený do země a sahá až ke střeše, kterou podpírá. V noci fouká mistrál a dům všude praská. Je slyšet vzdálené moře, vítr ho přibližuje, nese jeho hukot a zesiluje ho. A člověk má pocit, že leží v kajutě na lodi.

Ale nejmilejší je chýše odpoledne. Za našich krásných jižních zimních dnů rád zůstávám úplně sám u vysokého krbu, kde doutná pár kořenů tamaryšku. Pod nárazy mistrálu nebo severáku poskakují dveře a rákosí naříká. Všechny ty otřesy jsou jen nepatrnou ozvěnou velkého otřesu přírody kolem mě. Zimní slunce, bičované mohutným proudem vzduchu, se rozptyluje, sbírá své paprsky a zase je rozhazuje. Pod nádherně modrým nebem běží velké stíny. Světlo přichází v nárazech a zvuky také. Zvonce stád zazní najednou, pak se zapomenou a ztratí ve větru. A znovu se vracejí zpívat pod rozkývané dveře s půvabem refrénu… Nejkrásnější hodina je soumrak, chvilku předtím, než se lovci vrátí. To už se vítr utišil. Na chvíli vyjdu ven. Velké rudé slunce zapadá v klidu, planoucí a bez žáru. Padá noc a mimochodem se vás dotkne svým černým, vlhkým křídlem. Tam dole, nízko nad zemí, proletí záblesk výstřelu, jako rudá hvězda, kterou okolní tma rozjasní. V tom, co zbývá ze dne, život spěchá. Dlouhý trojúhelník kachen letí velmi nízko, jako by chtěly přistát. Ale najednou je chýše, kde už svítí lampa, zaplaší. Kachna v čele zástupu napne krk a vzlétne výš a všechny ostatní za ní se s divokým křikem vznesou do výšky.

Brzy se přibližuje obrovské dupání, podobné šumu deště. Tisíce ovcí, které pastýři svolávají a psi popohánějí, se tlačí k ohradám, polekané a neukázněné. Je slyšet zmatený cval psů i jejich udýchaný dech. Jsem zaplaven, ovce se mě dotýkají, ztrácím se v tom víru kudrnaté vlny a bečení. Je to opravdové vlnobití a pastýři jako by se i se svými stíny nesli na skákajících vlnách… Za stády jsou slyšet známé kroky a veselé hlasy. Chýše je plná, živá a hlučná. Vinné šlahouny plápolají. Člověk se směje tím víc, čím víc je unavený. Je to omámení šťastnou únavou. Pušky v koutě, vysoké boty pohozené páté přes deváté, prázdné brašny a vedle nich rezavá, zlatá, zelená a stříbrná peří, celá potřísněná krví. Stůl je prostřený. A v páře dobré úhoří polévky nastane ticho, velké ticho zdravého hladu. Ruší ho jen divoké vrčení psů, kteří potmě chlemtají ze svých misek přede dveřmi…

Večer bude krátký. U ohně, který také už pomrkává, zůstáváme jen hajný a já. Povídáme si, to znamená, že si tu a tam jeden druhému hodíme půl slova, po selském způsobu. Jsou to skoro indiánská citoslovce, krátká a rychle uhasínající jako poslední jiskry dohořelých šlahounů. Nakonec hajný vstane, rozsvítí si lucernu a já poslouchám jeho těžký krok, jak se ztrácí ve tmě…

III. Na čekané!

Provensálsky se tomu říká l’espère, naděje. Jak hezké jméno pro čekanou, pro čekání skrytého lovce i pro ty nejisté hodiny, kdy všechno čeká, doufá a váhá mezi dnem a nocí! Ranní čekaná chvíli před východem slunce, večerní čekaná za soumraku. Já mám nejradši tu večerní, zvlášť v těchhle bažinatých krajích, kde si voda na lagunách tak dlouho podrží světlo…

Někdy se na čekanou chodí na negochinu, maličké loďce bez kýlu, úzké a vratké při sebemenším pohybu. Říká se jí taky „utop-psa“. Lovec, ukrytý v rákosí, číhá na kachny ze dna své loďky. Vyčnívá z ní jen štítek čepice, hlaveň pušky a hlava psa. Pes čenichá vítr a chňape po komárech, nebo se roztáhne na velkých tlapách, nakloní celou loďku na jednu stranu a nabere do ní vodu. Taková čekaná je na mou nezkušenost příliš složitá. Proto chodím na čekanou nejčastěji pěšky. Brouzdám se přímo bažinou ve velikánských botách ušitých z jednoho kusu kůže. Jdu pomalu a opatrně, abych neuvízl v bahně. Rozhrnuji rákosí plné poloslaného pachu a skákajících žab…

Konečně je tu ostrůvek tamaryšků, kousek suché země, kde se usadím. Hajný mi na mou počest nechal svého psa. Je to obrovský pyrenejský pes s dlouhou bílou srstí, lovec i rybář první třídy, a jeho přítomnost mě trochu zastrašuje. Když kolem mě na dostřel proletí lyska, dívá se na mě takovým zvláštním ironickým způsobem. Umělecky pohodí hlavou a odhodí dozadu dvě dlouhé schlíplé uši, které mu visí do očí. Pak stojí v pozoru, vrtí ocasem a celou pantomimou netrpělivosti mi chce říct:

„Střílej… tak už střílej!“

Vystřelím a minu. Pes se pak natáhne, jak je dlouhý, zívne a protáhne se s unaveným, zklamaným a drzým výrazem…

Ano, přiznávám, jsem špatný lovec. Čekaná je pro mě hodina, která se snáší, světlo, které slábne a utíká se schovat do vody. Laguny, které se lesknou a vyleští šedou barvu potemnělého nebe až do tónu ryzího stříbra. Mám rád tu vůni vody, to tajemné šustění hmyzu v rákosí, ten tichý šepot dlouhých listů, které se chvějí. Tu a tam přeletí smutný tón a valí se po nebi jako hučení mořské lastury. To bukač, rybářský pták, noří svůj obrovský zobák na dno vody a fouká… vrrrúúú! Nad hlavou mi táhnou hejna jeřábů. Slyším šustění per, čechrání prachového peří v ostrém vzduchu, a dokonce i praskání drobné kostry, která se tolik namáhá. Pak už nic. Je noc, hluboká noc, jen na vodě zůstalo trochu dne…

Najednou sebou trhnu, cítím jakousi nervózní tíseň, jako by někdo stál za mnou. Otočím se a uvidím společnici krásných nocí, Lunu. Velký, úplně kulatý měsíc, který pomalu vychází. Zprvu stoupá znatelně, a čím víc se vzdaluje od obzoru, tím víc zpomaluje.

Už je vedle mě vidět první paprsek, pak další, o kus dál… Teď je rozsvícená celá bažina. I ten nejmenší trs trávy má svůj stín. Čekaná skončila, ptáci nás vidí, musíme domů. Jdeme uprostřed záplavy modrého světla, lehkého a prašného. A každým krokem po lagunách a kanálech tam rozvíříme hromady spadlých hvězd a měsíčních paprsků, které pronikají vodou až na dno.

IV. Rudý a bílý

Kousek od nás, co by puškou dostřelil od chýše, stojí další, podobná, ale prostší. Tam bydlí náš hajný se ženou a se dvěma staršími dětmi. Dcera se stará o jídlo pro muže a spravuje rybářské sítě. Syn pomáhá otci vybírat vrše a hlídat stavidla na lagunách. Dvě nejmladší děti jsou v Arles u babičky. Zůstanou tam, dokud se nenaučí číst a nepůjdou k prvnímu svatému přijímání. Tady je to totiž moc daleko do kostela i do školy, a navíc by camargský vzduch těm malým nesvědčil. Je pravda, že v létě, když bažiny vyschnou a bílé bahno v kanálech popraská velkým horkem, se na ostrově opravdu nedá žít.

Jednou jsem to viděl v srpnu, když jsem sem přijel střílet divoké kachny. Nikdy nezapomenu na smutný a krutý vzhled té rozpálené krajiny. Laguny se tu a tam kouřily na slunci jako obrovské kádě. Úplně na dně si držely zbytek života, který se tam hemžil: mloky, pavouky a vodní mušky, které hledaly vlhké kouty. Vzduch byl jako v moru, nad krajinou těžce visel opar výparů a nesčetné víry komárů ho ještě zahušťovaly. U hajného se všichni třásli, všichni měli zimnici. Bylo smutné vidět ty žluté, pohublé tváře a oči s kruhy, příliš velké. Ti nešťastníci se museli tři měsíce vláčet pod tím neúprosným plným sluncem, které nemocné pálí, a přitom je nezahřeje… Smutný a těžký je život camargského hajného! Ten náš má aspoň ženu a děti u sebe. Ale asi osm kilometrů dál v bažině bydlí pasák koní, který žije úplně sám od začátku roku do konce a vede opravdový život Robinsona. V jeho rákosové chýši, kterou si postavil sám, není jediné náčiní, které by si neudělal sám. Houpací síť spletená z proutí, tři černé kameny složené do ohniště, špalky z tamaryšku přitesané na stoličky. A dokonce i zámek a klíč z bílého dřeva, kterým se ten podivný příbytek zamyká.

Ten člověk je přinejmenším stejně podivný jako jeho obydlí. Je to jakýsi mlčenlivý filozof jako všichni samotáři. Svou selskou nedůvěru schovává pod hustým, rozcuchaným obočím. Když není na pastvině, najdete ho sedět přede dveřmi. Pomalu, s dětskou a dojemnou pečlivostí luští některou z těch malých brožurek, růžových, modrých nebo žlutých, které bývají obalené kolem lahviček s léky pro jeho koně. Chudák nemá jiné rozptýlení než čtení a jiné knihy než tyhle. Přestože jsou s naším hajným sousedé, nevídají se. Dokonce se vyhýbají tomu, aby se potkali. Jednou jsem se Touláka zeptal, proč se nemají rádi, a on mi vážně odpověděl:

„To kvůli názorům… On je rudý a já jsem bílý.“

A tak dokonce i v téhle pustině, kde by je samota měla sblížit, si ti dva divoši našli způsob, jak se nenávidět kvůli politickému přesvědčení. Jsou oba stejně nevzdělaní a stejně prostí. Jsou jako dva pastevci z Theokritových idyl, chodí do města sotva jednou za rok a malé kavárny v Arles se zlacením a zrcadly je oslňují jako palác egyptských králů.

V. Vaccarès

Nejkrásnější na Camargue je Vaccarès. Často nechám lov lovem a chodím si sednout na břeh tohoto slaného jezera. Je to malé moře, které vypadá jako kus toho velkého, uzavřený mezi souší a právě tím zajetím zdomácnělý. Místo vyprahlosti a pustoty, které obvykle zarmucují pobřeží, má Vaccarès na svém trochu vyvýšeném břehu, celém zeleném jemnou sametovou trávou, svéráznou a půvabnou květenu. Chrpy, vodní jetel, hořce a ty krásné limonky, v zimě modré a v létě červené. Mění barvu se změnou počasí a v nepřetržitém kvetení svými odstíny označují roční období.

K páté hodině odpoledne, když slunce klesá, vypadá těch dvanáct kilometrů vody nádherně. Není na ní jediná loďka, jediná plachta, která by tu rozlohu ohraničila nebo proměnila. Už to není důvěrný půvab lagun a kanálů, které se tu a tam objevují mezi záhyby slínité půdy. Pod ní je cítit, jak všude prosakuje voda, připravená vyjít na povrch při sebemenší prohlubni. Tady je dojem velký a široký. Ten třpyt vln z dálky přitahuje hejna kačen, volavky, bukače a plameňáky s bílým břichem a růžovými křídly. Řadí se k lovu ryb podél celého břehu tak, že jejich různé barvy tvoří dlouhý, stejnoměrný pruh. A pak ibisové, opravdoví egyptští ibisové, kteří jsou v tom nádherném slunci a v té němé krajině jako doma. Z mého místa opravdu neslyším nic než šplouchání vody a hlas pasáka, který svolává své koně rozptýlené po břehu. Všichni mají zvučná jména: „Cifer!… Lucifer!… L’Estello!… L’Estournello!…“ Každé zvíře, když uslyší své jméno, přiběhne s vlající hřívou a žere oves pasákovi z ruky…

Dál, pořád na stejném břehu, se volně jako koně pase velké stádo býků, kterému se tu říká manada. Tu a tam zahlédnu nad trsem tamaryšků hranu jejich ohnutých hřbetů a malé rohy jako srpek měsíce, jak se zvedají. Většina těchto camargských býků se chová pro vesnické slavnosti, kde se s nimi běhá a závodí. Někteří z nich mají jména už proslulá ve všech arénách Provence a Languedoku. Tak sousední manada má mezi jinými strašného zápasníka jménem Říman, který při býčích hrách v Arles, Nîmes a Tarasconu nabral na rohy nevím kolik mužů a koní. Proto si ho jeho druhové zvolili za vůdce. V těch podivných stádech si totiž zvířata vládnou sama a seskupují se kolem starého býka, kterého přijmou za vůdce. Když se na Camargue snese vichřice, strašná v té velké rovině, kde ji nic neodkloní ani nezastaví, je třeba vidět, jak se manada semkne za svým vůdcem. Všechny hlavy skloní a obrátí proti větru ta široká čela, ve kterých se soustřeďuje býčí síla. Naši provensálští pastýři tomu říkají „vira la bano au giscle“, obrátit roh proti větru. A běda stádům, která to neudělají! Oslepená deštěm a strhávaná vichřicí se rozprchlá manada točí dokola, splaší se, rozběhne se. Býci v panice utíkají před bouří a vrhají se do Rhôny, do Vaccarèsu nebo do moře.