Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Krejčí z Gloucesteru

Beatrix Potter · 24 min

svazek 12 · na dobrou noc · Britské ostrovy

Tuhle vánoční pohádku napsala anglická spisovatelka a malířka Beatrix Potterová a vydala ji v roce 1903. Odehrává se v anglickém městě Gloucesteru v dávných dobách, kdy se nosily paruky a vyšívané kabáty. Chudý starý krejčí má pro starostu ušít svatební kabát. Jenže mu dojde hedvábná nit a on sám onemocní. Doma na něj čeká jen kocour Simpkin, který má myši rád trochu jinak než krejčí. A blíží se noc, kdy prý zvířata umějí mluvit.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak uspat dítě (2–4 roky) · Proč číst a vyprávět dětem před spaním

O autorovi: Beatrix Potter (1866–1943)

Anglická spisovatelka a ilustrátorka. Psala malé knížky o zvířátkách a sama je kreslila. Nejznámější je Petr Králík (1902). Později žila jako farmářka v anglickém Jezerním kraji a chránila tamní krajinu.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Krejčí z Gloucesteru
  3. Krejčí a kocour Simpkin
  4. Ťukání v kredenci
  5. Kde je moje nit?
  6. Noc, kdy zvířata mluví
  7. Světlo v krámku
  8. Vánoční ráno
Číst celý text (2232 slov)

Krejčí z Gloucesteru

Bylo to za dávných časů, kdy pánové nosili paruky, u pasu meč a dlouhé kabáty vyšívané květinami. Pod krkem měli krajky a na sobě vesty z těžkého hedvábí, prošívané zlatou nití. Tehdy žil ve městě Gloucesteru jeden krejčí.

Sedával v okně malého krámku v jedné úzké ulici. Seděl se zkříženýma nohama přímo na stole, od rána až do tmy.

Celý den, dokud bylo světlo, šil a stříhal a skládal dohromady kousky saténu, vzorovaných látek a lesklého hedvábí. Látky měly tenkrát zvláštní jména a byly velmi drahé.

Šil krásné hedvábné šaty pro své sousedy, ale sám byl velice, velice chudý. Byl to malý stařeček s brýlemi a s pohublou tváří. Měl staré křivé prsty a nosil obnošené šaty.

Kabáty stříhal tak šikovně, že z drahé látky nic nezbylo. Na stole po něm zůstávaly jen docela malinké odstřižky a útržky. „Takové úzké proužky nejsou k ničemu – leda na vestičky pro myši,“ říkával krejčí.

Jednoho mrazivého dne těsně před Vánoci začal krejčí šít kabát pro starostu města. Byl to kabát z třešňově červeného hedvábí, vyšívaný maceškami a růžemi. K němu patřila vesta ze smetanově bílého saténu. Byla lemovaná jemnou průsvitnou látkou a zelenou vlněnou šňůrkou.

Krejčí pracoval a pracoval a mluvil sám se sebou. Měřil hedvábí, obracel ho sem a tam a nůžkami ho přistřihoval. Celý stůl byl posetý třešňově červenými odstřižky.

„Moc úzké, a ještě stříhané našikmo! Z toho nic neušiju. Leda pláštíky pro myši a stužky na čepečky! Pro myši!“ říkal krejčí.

Začaly padat sněhové vločky. Usazovaly se na malých okénkách a bylo čím dál tmavěji. To už měl krejčí denní práci hotovou. Všechno hedvábí a satén ležely nastříhané na stole.

Bylo tam dvanáct dílů na kabát a čtyři díly na vestu. Byly tam i klopy kapes, manžety a knoflíky, všechno pěkně v pořádku. Na podšívku kabátu bylo připravené jemné žluté hedvábí. Na knoflíkové dírky vesty čekala třešňově červená hedvábná nit. Všechno bylo nachystané, aby se to ráno sešilo, a nic nechybělo. Tedy skoro nic. Chybělo jediné jedinké klubíčko třešňově červené hedvábné nitě.

Krejčí v krámku v noci nespal, a tak odešel, když se setmělo. Zavřel okno, zamkl dveře a klíč si vzal s sebou. V noci tam nebydlel nikdo, jen malé hnědé myšky. A ty běhají sem a tam bez jakýchkoli klíčů!

Za dřevěnými stěnami všech starých domů v Gloucesteru jsou totiž malá myší schodiště a tajná dvířka. Myši běhají z domu do domu dlouhými úzkými chodbičkami. Proběhnou tak celé město a nemusí přitom vůbec vyjít na ulici.

Krejčí a kocour Simpkin

Krejčí ale vyšel z krámku a šoural se sněhem domů. Bydlel docela nedaleko, hned vedle brány u katedrály. Nebyl to velký dům, a krejčí byl přesto tak chudý, že si v něm pronajímal jen kuchyni.

Žil tam sám se svým kocourem. Jmenoval se Simpkin.

Celý den, kdy byl krejčí v práci, hlídal Simpkin dům sám. I on měl myši moc rád, ale satén na kabátky jim nedával!

„Mňau?“ řekl kocour, když krejčí otevřel dveře. „Mňau?“

Krejčí odpověděl: „Simpkine, zbohatneme. Ale já už jsem slabý a roztřepený jako stará nit. Tady máš naše poslední čtyři mince a vezmi si porcelánový hrnek. Za jednu minci kup chleba, za druhou mléko a za třetí klobásky. A za tu poslední, čtvrtou minci mi kup třešňově červené hedvábí. Ale tu poslední minci neztrať, Simpkine. Jinak jsem ztracený, protože už nemám žádnou nit.“

Simpkin pak znovu řekl: „Mňau?“ vzal mince a hrnek a odešel do tmy.

Krejčí byl velmi unavený a začínal stonat. Posadil se ke krbu a mluvil sám k sobě o tom nádherném kabátě.

„Zbohatnu… stříhat našikmo… Starosta se bude na Vánoce ráno ženit. Objednal si kabát a vyšívanou vestu… s podšívkou ze žlutého hedvábí… a hedvábí stačí. Nezbude z něj víc odstřižků, než kolik je potřeba na pláštíky pro myši…“

Ťukání v kredenci

Vtom sebou krejčí trhl. Na druhé straně kuchyně stála kredenc, velká skříň na nádobí. A z ní se najednou ozvala spousta drobných zvuků:

Ťuky ťuk, ťuky ťuk, ťuky ťuky ťuk!

„Copak to může být?“ řekl krejčí a vyskočil ze židle. Kredenc byla plná nádobí a hrnků, modře malovaných talířů, šálků a hrnečků.

Krejčí přešel kuchyni a stál docela tiše u kredence. Poslouchal a díval se přes brýle. Zpod jednoho šálku se znovu ozvaly ty legrační drobné zvuky:

Ťuky ťuk, ťuky ťuk, ťuky ťuky ťuk!

„To je moc zvláštní,“ řekl krejčí a zvedl šálek, který byl obrácený dnem vzhůru.

Vystoupila zpod něj malá živá myší paní a hezky se krejčímu poklonila! Pak seskočila z kredence a zmizela za dřevěnou stěnou.

Krejčí se znovu posadil k ohni a hřál si ubohé zkřehlé ruce. Mumlal si pro sebe: „Vesta je nastříhaná z broskvového saténu… s vyšitými poupaty růží z krásného hedvábí. Udělal jsem dobře, že jsem svěřil naše poslední čtyři mince Simpkinovi? Jednadvacet knoflíkových dírek z třešňové nitě!“

Ale najednou se z kredence ozvaly další drobné zvuky:

Ťuky ťuk, ťuky ťuk, ťuky ťuky ťuk!

„To je přece nevídané!“ řekl krejčí a obrátil další šálek, který byl dnem vzhůru.

Vystoupil zpod něj malý myší pán a uklonil se krejčímu!

A pak ťukala celá kredence. Ozývalo se to odevšad najednou a jedno ťukání odpovídalo druhému. Znělo to, jako když ťukají drobní brouci ve starém dřevě:

Ťuky ťuk, ťuky ťuk, ťuky ťuky ťuk!

A zpod šálků a zpod misek a mís vystupovaly další a další myšky. Seskakovaly z kredence a mizely za dřevěnou stěnou.

Krejčí si sedl těsně k ohni a naříkal: „Jednadvacet knoflíkových dírek z třešňového hedvábí! Hotové to má být v sobotu v poledne, a dnes je úterý večer. Udělal jsem dobře, že jsem ty myšky pustil? Simpkin by si je jistě rád chytil. Ach jo, jsem ztracený, protože už nemám nit!“

Myšky zase vylezly a poslouchaly krejčího. Pozorně si prohlédly střih toho nádherného kabátu. Šeptaly si spolu o žluté hedvábné podšívce a o malých myších pláštících.

A pak najednou všechny společně utekly chodbičkou za dřevěnou stěnou. Pištěly a volaly jedna na druhou, jak běžely z domu do domu. Když se Simpkin vrátil s hrnkem mléka, nezůstala v krejčího kuchyni ani jediná myška!

Kde je moje nit?

Simpkin otevřel dveře a vpadl dovnitř s rozzlobeným „Vrrr… mňau!“ jako kocour, který má zlost. Nesnášel totiž sníh, a sníh měl v uších i za obojkem. Položil chleba a klobásky na kredenc a začal čenichat.

„Simpkine, kde je moje nit?“ zeptal se krejčí.

Simpkin ale postavil hrnek s mlékem na kredenc a podezíravě si prohlížel šálky. Chtěl k večeři malou tlustou myšku!

„Simpkine, tak kde je ta moje nit?“ zeptal se krejčí znovu.

Simpkin ale potají schoval malý balíček do konvice na čaj. Prskal a vrčel na krejčího. A kdyby Simpkin uměl mluvit, byl by se zeptal: „A kde je moje myš?“

„Ach jo, jsem ztracený!“ řekl krejčí a smutně šel spát.

Celou tu noc Simpkin slídil a hledal po kuchyni. Nakukoval do skříněk, za dřevěné stěny i do konvice, kam schoval tu nit. Ale nenašel ani jedinou myšku!

Kdykoli krejčí ze spaní zamumlal a promluvil, Simpkin udělal „Mňau-vrrr-ššš!“ a vydával podivné ošklivé zvuky, jak to kočky v noci dělávají.

Ubohý starý krejčí totiž těžce onemocněl a měl horečku. Převaloval se sem a tam na posteli a ve snu pořád mumlal: „Došla nit! Došla nit!“

Stonal celý ten den, i další den, i ten další. A co mělo být s třešňovým kabátem? V krejčovském krámku leželo na stole nastříhané vyšívané hedvábí a satén. Čekalo tam jednadvacet knoflíkových dírek. Ale kdo by je přišel ušít, když bylo okno zavřené a dveře pevně zamčené?

To ale malým hnědým myškám nijak nevadí. Běhají sem a tam bez jakýchkoli klíčů všemi starými domy v Gloucesteru!

Venku se lidé brodili sněhem na trh pro husy a krocany a pekli vánoční koláče. Ale pro Simpkina a ubohého starého krejčího žádná vánoční večeře nebude.

Noc, kdy zvířata mluví

Krejčí ležel nemocný tři dny a tři noci. A pak přišel Štědrý večer a bylo už hodně pozdě v noci. Měsíc vyšplhal nad střechy a komíny a díval se přes bránu do dvora u katedrály. V oknech nesvítilo jediné světlo a v domech nebylo slyšet ani hlásku. Celé město tvrdě spalo pod sněhem.

A Simpkin pořád chtěl své myši a mňoukal, jak stál u postele.

Stará pověst ale vypráví, že v noci po Štědrém dni umějí všechna zvířata mluvit. Jen málokdo je ale dokáže slyšet nebo ví, co si povídají.

Když hodiny na katedrále odbily dvanáct, ozvala se odpověď, jako ozvěna zvonů. Simpkin ji uslyšel, vyšel ze dveří a toulal se sněhem.

Ze všech střech a starých dřevěných domů v Gloucesteru se ozývalo tisíc veselých hlasů. Zpívaly staré vánoční říkanky. Byly tam všechny staré písničky, které jsem kdy slyšela, i některé, které neznám, třeba ta o londýnských zvonech.

Nejdřív a nejhlasitěji spustili kohouti: „Vstávej, paní, peč koláče!“

„Ach jo, jojo, jojo!“ povzdechl si Simpkin.

A teď se v jednom podkroví rozsvítilo a ozvaly se zvuky tance. Přicházely tam kočky z protější strany ulice.

„Hej, didli, didli, kočka a housle! Všechny kočky z Gloucesteru – jenom já ne,“ řekl Simpkin.

Pod dřevěnými střechami zpívali špačci a vrabci o vánočních koláčích. Ve věži katedrály se probudily kavky. A přestože bylo uprostřed noci, zpívali drozdi a červenky. Vzduch byl plný drobných švitořivých melodií.

Ale ubohého hladového Simpkina to všechno spíš zlobilo!

Obzvlášť ho zlobily nějaké tenké pisklavé hlásky za dřevěnou mřížkou. Myslím, že to byli netopýři. Ti mají totiž vždycky moc tenké hlásky. Zvlášť v mrazivé noci, kdy mluví ze spaní, jako krejčí.

Říkali něco tajemného, co znělo asi jako:

„Bzum, bzučí modrá moucha, hm, bručí včela, bzum a hm, tak volají, a my s nimi zvesela!“

a Simpkin odešel a třepal ušima, jako by mu v hlavě bzučela včela.

Světlo v krámku

Z krejčího krámku vycházela záře. Simpkin se připlížil a nakoukl oknem. Krámek byl plný svíček. Bylo slyšet cvakání nůžek a trhání nití. A myší hlásky zpívaly hlasitě a vesele:

„Čtyřiadvacet krejčích šlo chytat šneka, ani ten nejstatečnější nesáhl mu na ocásek; šnek vystrčil růžky jako malá kravička, utíkejte, krejčí, utíkejte, nebo vás hned všechny dostane!“

Pak myší hlásky bez přestávky pokračovaly:

„Prosej paní ovesnou mouku, umel paní pšeničnou mouku, dej ji do skořápky od kaštanu, ať hodinu postojí…“

„Mňau! Mňau!“ přerušil je Simpkin a zaškrábal na dveře. Klíč ale ležel krejčímu pod polštářem, a tak se dovnitř dostat nemohl.

Myšky se jen smály a zkusily jinou písničku:

„Tři malé myšky si sedly a předly nitě, kočička šla kolem a nakoukla dovnitř. Copak to děláte, moji milí pánové? Šijeme kabátky pro vznešené pány. Mám přijít dál a ustřihnout vám nitě? Ó ne, slečno Kočičko, to byste nám ukousla hlavičky!“

„Mňau! Mňau!“ volal Simpkin. „Hej, didli dinkety?“ odpověděly myšky:

„Hej, didli dinkety, panenko má! Londýnští kupci nosí rudé kabáty; hedvábí v límci a zlato na lemu, vesele si vykračují kupci po městě!“

Klapaly náprstky do taktu, ale žádná z písniček se Simpkinovi nelíbila. Čenichal a mňoukal u dveří krámku.

„A pak jsem koupila hrníček a koláček, pantoflíček a kastrůlek, a to všechno za halíř…

a na kuchyňskou kredenc!“ dodaly ty drzé myšky.

„Mňau! Škrab! Škrab!“ drápal se Simpkin po okenním parapetu. Myšky uvnitř vyskočily na nohy a všechny najednou začaly volat tenkými hlásky: „Došla nit! Došla nit!“ A zavřely okenice a Simpkina nepustily dovnitř.

Ale i tak skulinami v okenicích slyšel cvakání náprstků a myší hlásky, které zpívaly:

„Došla nit! Došla nit!“

Vánoční ráno

Simpkin odešel od krámku a šel domů a celou cestu přemýšlel. Ubohý starý krejčí už neměl horečku a pokojně spal.

Pak Simpkin po špičkách vytáhl z konvice malý balíček hedvábí a prohlížel si ho v měsíčním světle. Strašně se zastyděl, že byl tak zlý. Vzpomněl si totiž na ty hodné myšky!

Když se krejčí ráno probudil, první, co uviděl na peřině, bylo klubíčko třešňově červené hedvábné nitě. A u postele stál Simpkin a bylo mu to moc líto!

„Ach jo, jsem slabý jako stará nit, ale nit mám!“ řekl krejčí.

Slunce svítilo na sníh, když krejčí vstal, oblékl se a vyšel na ulici. Simpkin běžel před ním.

Špačci pískali na komínech a drozdi a červenky zpívali. Ale zpívali jen své vlastní ptačí písničky, ne slova, která zpívali v noci.

„Ach jo, nit mám. Ale síly ani času mi nezbývá víc než na jedinou knoflíkovou dírku. Vždyť je vánoční ráno! Starosta se bude v poledne ženit – a kde je jeho třešňový kabát?“ povzdechl si krejčí.

Odemkl dveře malého krámku a Simpkin vběhl dovnitř jako kocour, který něco čeká.

Ale nikdo tam nebyl! Ani jediná malá hnědá myška!

Podlaha byla čistě zametená. Drobné konce nití a malé hedvábné odstřižky byly všechny uklizené.

Ale na stole – ach, jaká radost! krejčí až vykřikl. Tam, kde nechal obyčejné nastříhané kusy hedvábí, ležel ten nejkrásnější kabát a vyšívaná saténová vesta, jaké kdy starosta Gloucesteru nosil.

Na klopách kabátu kvetly vyšité růže a macešky. A vesta byla vyšitá vlčími máky a chrpami.

Všechno bylo hotové kromě jediné třešňové knoflíkové dírky. A tam, kde ta dírka chyběla, byl přišpendlený útržek papíru. Stálo na něm malinkým, drobounkým písmem:

Došla nit.

A od té doby se krejčímu z Gloucesteru začalo dařit. Docela ztloustl a docela zbohatl.

Šil ty nejkrásnější vesty pro všechny bohaté kupce ve městě i pro všechny vznešené pány z celého okolí.

Nikdy nikdo neviděl takové krajky ani takové vyšívané manžety a klopy! Ale nejslavnější ze všeho byly jeho knoflíkové dírky.

Stehy těch knoflíkových dírek byly tak úhledné – tak úhledné! Až se divím, jak je mohl ušít starý pán s brýlemi, se starými křivými prsty a s náprstkem.

Stehy těch knoflíkových dírek byly tak drobné – tak drobné – jako by je ušily malé myšky!

Poslechnout celé · 24 min

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), úpravy prošly lidskou revizí. Jak příběhy vznikají.