Vítr ve vrbách II – Široká cesta

Široká cesta

Jednoho jasného letního rána Krtek najednou řekl: „Hryzečku, prosím tě, chtěl bych tě o něco požádat.“

Hryzec seděl na břehu řeky a zpíval si písničku. Právě si ji sám složil, a tak ho úplně pohltila a nevěnoval náležitou pozornost Krtkovi ani ničemu jinému. Od časného rána plaval v řece se svými přáteli kachnami. Když se kachny najednou postavily na hlavu, jak to kachny dělávají, potopil se a lechtal je na krku, těsně pod místem, kde by měly bradu, kdyby kachny nějakou bradu měly. Lechtal je tak dlouho, až musely ve spěchu vyplavat na hladinu. Prskaly, zlobily se a třásly na něj peřím, protože člověk prostě nemůže říct všechno, co cítí, když má hlavu pod vodou. Nakonec ho snažně prosily, ať jde pryč, hledí si svého a nechá je hledět si jejich. Hryzec tedy odešel, sedl si na slunce na břeh a složil o nich písničku, kterou nazval

Kachní popěvek.

Podél tiché zátoky, mezi rákosím, kachny se tu čvachtají, ocásky vzhůru, všichni! Kachní ocásky, kačeří ocásky, žluté nožky se chvějí, žluté zobáky nikde nevidět, mají práci v řece!

Zelené houští, rozbředlé, kde plavou plotice, tady máme spižírnu, chladnou, plnou a šerou.

Každý ať má, co má rád! My máme rády hlavu dolů, ocas nahoru, čvachtat se po libosti!

Vysoko v modrém nebi rorýsi krouží a volají. My jsme dole a čvachtáme se, ocásky vzhůru, všichni!

Krtek opatrně poznamenal: „Nevím, jestli se mi ta písnička zrovna MOC líbí, Hryzečku.“ Sám nebyl básník a bylo mu jedno, kdo to ví. A byl od přírody upřímný.

Hryzec vesele odpověděl: „Kachnám se taky nelíbí. Říkají: PROČ si chlapík nemůže dělat, co chce, KDY chce a JAK chce? Proč musí jiní chlapíci sedat na březích, pořád ho pozorovat a dělat o něm poznámky a básničky a takové věci? Jaký je to NESMYSL! To říkají kachny.“

Krtek řekl velice srdečně: „Však je, však je.“

Hryzec rozhořčeně vykřikl: „Ne, není!“

Krtek odpověděl chlácholivě: „No tak tedy není, není. Ale chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys mě nevzal na návštěvu k panu Ropuchákovi. Tolik jsem o něm slyšel a moc bych se s ním chtěl seznámit.“

Dobrosrdečný Hryzec vyskočil na nohy a pro ten den pustil poezii z hlavy: „Ale jistě. Vytáhni loďku a hned tam zapádlujeme. K Ropuchákovi není nikdy nevhodná chvíle. Brzy nebo pozdě, je to pořád stejný chlapík. Vždycky dobře naladěný, vždycky rád, že tě vidí, a vždycky smutný, když odcházíš!“

Krtek nastoupil do loďky a vzal vesla, zatímco se Hryzec pohodlně usadil na zádi: „To musí být moc milé zvíře.“

Hryzec odpověděl: „To opravdu je, nejlepší ze zvířat. Tak prostý, tak dobromyslný a tak přítulný. Možná není moc chytrý, všichni nemůžeme být géniové. A možná je chlubivý i domýšlivý. Ale má velké přednosti, náš Ropucháček.“

Ropuchákovo sídlo

Když obepluli ohyb řeky, uviděli pěkný, důstojný starý dům z vybledlých červených cihel. Jeho upravené trávníky sahaly až k vodě.

Hryzec řekl: „Tamhle je Ropuchákovo sídlo. A ta zátoka vlevo, kde je cedule ‚Soukromý pozemek. Přistávání zakázáno‘, vede k jeho loděnici. Tam necháme loďku. Napravo jsou stáje. A na co se teď díváš, to je hodovní síň, moc stará. Ropuchák je dost bohatý, víš, a tohle je opravdu jeden z nejhezčích domů v kraji. Ale Ropuchákovi to nikdy nepřiznáme.“

Vklouzli do zátoky a Krtek zvedl vesla, když vjeli do stínu velké loděnice. Viděli tam mnoho pěkných lodí, zavěšených na příčných trámech nebo vytažených na skluz, ale žádná nebyla na vodě. Všechno tam vypadalo nepoužívaně a opuštěně.

Hryzec se rozhlédl kolem sebe. „Chápu. Na lodě už je konec. Omrzely ho a skoncoval s nimi. Rád bych věděl, čemu teď propadl. Pojď, půjdeme ho vyhledat. Však se o tom všechno dozvíme až dost brzy.“

Vystoupili a vydali se přes veselé trávníky plné květin hledat Ropucháka. Brzy na něj narazili. Odpočíval v proutěném zahradním křesle, tvářil se zamyšleně a na kolenou měl rozloženou velkou mapu.

Když je uviděl, vyskočil a vykřikl: „Hurá! To je skvělé!“ Srdečně potřásl tlapkou oběma a ani nečekal, až mu Krtka představí. Tančil kolem nich a pokračoval: „To je od vás LASKAVÉ! Zrovna jsem pro tebe chtěl poslat loďku po řece, Hryzečku, s přísným rozkazem, ať tě sem hned přivezou, ať děláš cokoli. Strašně vás potřebuju, vás oba. Tak co si dáte? Pojďte dovnitř a dejte si něco! Ani nevíte, jaké je to štěstí, že jste se tu zrovna objevili!“

Hryzec se svalil do pohodlného křesla: „Posedíme chvilku v klidu, Ropucháčku!“ Krtek si sedl do jiného vedle něj a zdvořile pochválil Ropuchákovo „rozkošné sídlo“.

Ropuchák bouřlivě zvolal: „Nejlepší dům na celé řece. Nebo vlastně kdekoli jinde.“ To už si nemohl odpustit dodat.

Tu Hryzec šťouchl do Krtka. Ropuchák to bohužel viděl a celý zrudl. Na okamžik bylo trapné ticho. Pak se Ropuchák rozesmál. „No dobře, Hryzečku. To už je prostě můj zvyk, víš. A není to zas tak špatný dům, ne? Víš, že se ti sám docela líbí. A teď poslouchejte. Buďme rozumní. Vy jste přesně ta zvířata, která jsem potřeboval. Musíte mi pomoct. Je to nesmírně důležité!“

Nový nápad

Hryzec se zatvářil nevinně: „Asi jde o tvoje veslování. Docela se lepšíš, i když pořád ještě dost cákáš. S velkou trpělivostí a se spoustou cvičení bys mohl…“

Ropuchák ho znechuceně přerušil: „Ale prosím tě, veslování! Hloupá klukovská zábava. S tou jsem už DÁVNO přestal. Čiré mrhání časem, nic jiného. Upřímně mě mrzí, když vidím vás, chlapíky, kteří byste to měli vědět líp, jak plýtváte všemi silami takhle bezúčelně. Ne, já jsem objevil tu pravou věc, jediné opravdové zaměstnání na celý život. Hodlám mu věnovat zbytek svého života a jen lituji promarněných let, která mám za sebou, promrhaných na hlouposti. Pojď se mnou, milý Hryzečku, a tvůj milý přítel také, jestli bude tak hodný, jen kousek, na dvůr u stájí, a uvidíte, co uvidíte!“

Vedl je tedy na dvůr u stájí a Hryzec šel za ním s velice nedůvěřivým výrazem. A tam, vytažený z kůlny na volné prostranství, uviděli kočovný vůz, jaký mívají potulní lidé. Byl celý nový a lesklý, natřený kanárkově žlutě se zelenými ozdobami a s červenými koly.

Ropuchák se rozkročil a nafoukl se: „Tady to máte! Tady je pravý život, v tomhle malém vozíku. Široká cesta, prašná silnice, vřesoviště, obecní pastviny, živé ploty, zvlněné kopce! Tábořiště, vesnice, města, velkoměsta! Dnes tady, zítra vzhůru a pryč někam jinam! Cestování, změna, zábava, vzrušení! Celý svět před tebou a obzor, který se pořád mění! A pozor! Tohle je ten nejlepší vůz svého druhu, jaký kdy byl postaven, bez výjimky. Pojďte dovnitř a podívejte se na zařízení. Všechno jsem si navrhl sám, to tedy ano!“

Krtka to ohromně zajímalo a vzrušovalo a dychtivě šel za ním po schůdcích dovnitř vozu. Hryzec jen odfrkl, strčil ruce hluboko do kapes a zůstal stát, kde byl.

Vůz plný zásob

Uvnitř bylo opravdu všechno úhledné a pohodlné. Malé postýlky, malý stolek, který se sklápěl ke stěně, vařič, skříňky, police na knihy, klec s ptáčkem. A hrnce, pánve, džbány a konvice všech velikostí a druhů.

Ropuchák vítězoslavně otevřel jednu skříňku: „Všechno tu je! Vidíte, sušenky, humr v konzervě, sardinky, všechno, co si jen můžete přát. Tady sodovka, tamhle tabák, dopisní papír, slanina, marmeláda, karty a domino. Uvidíte, uvidíte, že až dnes odpoledne vyrazíme, nebude nic zapomenuto.“ Dodal to, když zase sestupovali po schůdcích.

Hryzec pomalu přežvykoval stéblo slámy: „Promiň, ale nezaslechl jsem náhodou něco o tom, že ‚MY‘ a ‚VYRAZÍME‘ a ‚DNES ODPOLEDNE‘?“

Ropuchák prosebně řekl: „Ale no tak, milý, dobrý, starý Hryzečku, nezačínej mluvit tak upjatě a ohrnovat nos. Víš přece, že MUSÍŠ jet. Bez tebe to prostě nezvládnu, tak to prosím ber jako hotovou věc a nehádej se. To je jediné, co nesnesu. Snad nechceš celý život trčet u té své nudné, zatuchlé staré řeky, bydlet v díře v břehu a VESLOVAT? Chci ti ukázat svět! Udělám z tebe pořádné zvíře, chlapče!“

Hryzec odpověděl umíněně: „Je mi to jedno. Nepojedu, a basta. A BUDU trčet u své staré řeky, A bydlet v díře, A veslovat, jako vždycky. A co víc, Krtek bude trčet se mnou a dělat to, co já. Viď, Krtku?“

Krtek věrně řekl: „Samozřejmě. Vždycky budu držet s tebou, Hryzečku, a co řekneš, to platí, to musí platit. Ale stejně to zní, jako by to mohla být… no, docela legrace, víš!“ Dodal to toužebně. Chudák Krtek! Život plný dobrodružství byl pro něj tak nový a tak vzrušující. A tahle jeho nová podoba byla tak lákavá. Do kanárkového vozu se všemi jeho malými zařízeními se zamiloval na první pohled.

Hryzec viděl, co se mu honí hlavou, a zaváhal. Nerad někoho zklamal, měl Krtka rád a udělal by skoro cokoli, aby mu vyhověl. Ropuchák je oba bedlivě pozoroval.

Řekl diplomaticky: „Pojďte dovnitř na oběd a promluvíme si o tom. Nemusíme nic rozhodovat ve spěchu. MNĚ je to samozřejmě vlastně jedno. Chci jen udělat radost vám. Žij pro druhé! To je moje životní heslo.“

Vyrážejí na cestu

Při obědě, který byl samozřejmě výborný, jako všechno v Ropuchákově sídle, se Ropuchák docela rozjel. Hryzce si nevšímal a hrál na nezkušeného Krtka jako na harfu. Byl to od přírody upovídaný tvor a vždycky ho ovládala fantazie. Líčil vyhlídky výletu, radosti života pod širým nebem a u cesty tak zářivými barvami, že Krtek vzrušením sotva vydržel sedět na židli. Brzy všichni tři jaksi brali za samozřejmé, že výlet je hotová věc. A Hryzec, i když v duchu pořád nebyl přesvědčený, nechal svou dobrotu zvítězit nad vlastními námitkami. Nemohl snést, aby zklamal své dva přátele. Ti už byli hluboko ponořeni do plánů a očekávání a rozvrhovali zaměstnání na každý den na několik týdnů dopředu.

Když bylo všechno připravené, vítězoslavný Ropuchák zavedl své společníky do ohrady. Tam je nechal chytat starého šedého koně. Toho se nikdo na nic neptal a Ropuchák mu k jeho velké nelibosti přidělil nejprašnější práci v celé té prašné výpravě. Kůň dával upřímně přednost ohradě a dalo hodně práce ho chytit. Ropuchák mezitím ještě víc napěchoval skříňky potřebnými věcmi a pod vůz pověsil pytle s ovsem, síťky s cibulí, otýpky sena a košíky. Konečně byl kůň chycen a zapřažen a vyrazili. Všichni mluvili najednou a každé zvíře buď šlapalo vedle vozu, nebo sedělo na oji, jak se mu zrovna chtělo. Bylo zlaté odpoledne. Vůně prachu, který zvedali, byla sytá a uspokojivá. Z hustých sadů po obou stranách cesty na ně vesele volali a pískali ptáci. Dobrosrdeční poutníci, kteří je míjeli, jim přáli „Dobrý den“ nebo se zastavovali a chválili jejich krásný vůz. A králíci, kteří seděli u svých předních dveří v živých plotech, zvedali přední tlapky a říkali: „No ne! No ne! No ne!“

Pozdě večer, unavení a šťastní a mnoho kilometrů od domova, zastavili na odlehlé pastvině daleko od lidských obydlí. Koně pustili volně na pastvu a snědli svou prostou večeři vsedě v trávě vedle vozu. Ropuchák se vychloubal vším, co bude v příštích dnech dělat. Hvězdy kolem nich mezitím houstly a zvětšovaly se a žlutý měsíc, který se náhle a tiše odnikud vynořil, jim přišel dělat společnost a poslouchat jejich řeči. Nakonec zalezli do svých postýlek ve voze. Ropuchák se protáhl a ospale řekl: „Tak dobrou noc, chlapi! Tohle je pravý život pro pána! A to jste mi chtěli mluvit o té vaší staré řece!“

Trpělivý Hryzec odpověděl: „Já o své řece NEMLUVÍM. VÍŠ přece, že ne, Ropucháku. Ale MYSLÍM na ni.“ Dodal tišeji a smutně: „Myslím na ni pořád, pořád!“

Noc pod hvězdami

Krtek natáhl tlapku zpod deky, nahmatal ve tmě Hryzcovu tlapku a stiskl ji. Zašeptal: „Udělám, cokoli budeš chtít, Hryzečku. Nemáme zítra ráno utéct, hodně brzy, VELMI brzy, a vrátit se do naší milé staré nory u řeky?“

Hryzec zašeptal zpátky: „Ne, ne, vydržíme to do konce. Moc ti děkuju, ale měl bych zůstat s Ropuchákem, dokud tahle cesta neskončí. Nebylo by bezpečné nechat ho samotného. Dlouho to trvat nebude. Jeho nápady nikdy dlouho nevydrží. Dobrou noc!“

Konec byl opravdu blíž, než tušil i sám Hryzec.

Po tolika čerstvém vzduchu a vzrušení spal Ropuchák velice tvrdě a druhý den ráno ho žádné třesení nedostalo z postele. Krtek s Hryzcem se tedy pustili do práce, potichu a statečně. Hryzec se postaral o koně, rozdělal oheň, umyl včerejší hrnky a talíře a připravil všechno na snídani. Krtek se mezitím vydal do nejbližší vesnice, která byla hodně daleko, pro mléko, vejce a různé potřebné věci, na které Ropuchák samozřejmě zapomněl. Všechna těžká práce byla hotová a obě zvířata úplně vyčerpaná odpočívala, když se na scéně objevil Ropuchák. Byl svěží a veselý a poznamenal, jaký příjemný a snadný život teď všichni vedou po starostech, trápení a námaze domácnosti.

Ten den se příjemně toulali po travnatých kopcích a úzkými polními cestami a tábořili jako předtím na pastvině. Jenže tentokrát si oba hosté dali pozor, aby Ropuchák odvedl svůj spravedlivý díl práce. Když tedy příští ráno přišel čas k odjezdu, nebyl už Ropuchák z prostoty jednoduchého života zdaleka tak nadšený. Dokonce se pokusil vrátit do své postýlky, odkud ho museli vytáhnout násilím. Cesta vedla jako předtím krajinou po úzkých polních cestách. Teprve odpoledne vyšli na hlavní silnici, svou první hlavní silnici. A tam na ně vyskočila pohroma, rychlá a nečekaná. Pohroma opravdu závažná pro jejich výpravu, ale naprosto zdrcující svým účinkem na celý další život Ropucháka.

Tú-tú!

Pohodlně se procházeli po silnici. Krtek šel u koňské hlavy a povídal si s ním, protože si kůň stěžoval, že ho hrozně opomíjejí a nikdo na něj ani v nejmenším nebere ohled. Ropuchák a Hryzec šli za vozem a povídali si spolu. Aspoň Ropuchák povídal a Hryzec jen občas řekl: „Ano, přesně tak. A co jsi mu na to řekl TY?“ A myslel přitom celou dobu na něco úplně jiného. Tu daleko za sebou uslyšeli slabé varovné bzučení, jako bzučení vzdálené včely. Ohlédli se a uviděli malý oblak prachu s tmavým jádrem plným síly. Blížil se k nim neuvěřitelnou rychlostí a z prachu se ozývalo slabé „Tú-tú!“, jako když naříká neklidné zvíře. Sotva si toho všimli, obrátili se, aby pokračovali v hovoru. A v tu ránu, jak se zdálo, byl poklidný obraz pryč. S nárazem větru a vírem zvuku, který je donutil skočit do nejbližšího příkopu, Ono bylo tady! „Tú-tú“ jim zahřmělo v uších jako mosazný výkřik. Na okamžik zahlédli vnitřek z lesklého skla a drahé kůže. A nádherný automobil, obrovský, až dech beroucí, vášnivý, s řidičem napjatým a přimknutým k volantu, ovládl na zlomek vteřiny celou zemi i vzduch. Vyvrhl oblak prachu, který je oslepil a úplně zahalil. A pak se zmenšil v tečku v dálce a proměnil se zase v bzučící včelu.

Starý šedý kůň, který si za pomalé chůze snil o své tiché ohradě, se v takové nové a drsné situaci prostě oddal svým přirozeným citům. Vzpínal se, skákal a vytrvale couval. Krtek se ho snažil u hlavy udržet a horlivě se odvolával na jeho lepší city, ale nic platné. Kůň zatlačil vůz dozadu k hlubokému příkopu na kraji silnice. Vůz se na okamžik zakymácel, pak se ozvalo srdcervoucí zapraštění. A kanárkový vůz, jejich pýcha a radost, ležel na boku v příkopu, úplně na kusy.

Hryzec poskakoval na silnici sem a tam, celý bez sebe vzteky. Hrozil oběma pěstmi a křičel: „Vy darebáci! Vy lotři, vy lupiči, vy… vy silniční piráti! Já vás zažaluju! Já vás udám! Proženu vás všemi soudy!“ Stesk po domově ho docela přešel. Na chvíli byl kapitánem kanárkové lodi, kterou na mělčinu zahnalo bezohledné řízení soupeřících námořníků. Snažil se vzpomenout na všechny hezké a jízlivé věci, které říkával kapitánům parníků, když jejich vlny při plavbě příliš blízko břehu zaplavovaly koberec v jeho obýváku doma.

Ropuchák si sedl přímo doprostřed prašné silnice, nohy natažené před sebou, a upřeně zíral směrem, kterým automobil zmizel. Dýchal zrychleně, ve tváři měl klidný, spokojený výraz a chvílemi slabě zamumlal: „Tú-tú!“

Krtek se snažil uklidnit koně, což se mu po chvíli podařilo. Pak se šel podívat na vůz ležící na boku v příkopu. Byl to opravdu žalostný pohled. Stěny a okna rozbitá, nápravy beznadějně ohnuté, jedno kolo pryč, plechovky od sardinek rozházené po širém světě a ptáček v kleci žalostně vzlykal a volal, ať ho pustí ven.

Ropuchák v transu

Hryzec mu přišel pomoct, ale ani společnými silami vůz nepostavili. „Hej! Ropucháku! Pojď nám pomoct, slyšíš!“

Ropuchák neodpověděl ani slovo a nehnul se z místa na silnici. Šli se tedy podívat, co se s ním děje. Našli ho jakoby v transu. Ve tváři měl šťastný úsměv a oči pořád upíral na prašnou stopu jejich ničitele. Chvílemi bylo slyšet, jak zase mumlá: „Tú-tú!“

Hryzec s ním zatřásl za rameno a přísně se zeptal: „Pomůžeš nám, Ropucháku?“

Ropuchák zamumlal a ani se nepohnul: „Nádherný, vzrušující pohled! Poezie pohybu! PRAVÝ způsob cestování! JEDINÝ způsob cestování! Dnes tady, zítra už v příštím týdnu! Vesnice přeskočené, města přeskočená, pořád obzor někoho jiného! Ó blaho! Ó tú-tú! No ne! No ne!“

Krtek zoufale vykřikl: „Ale PŘESTAŇ už bláznit, Ropucháku!“

Ropuchák pokračoval zasněně a jednotvárně: „A pomyslet, že jsem to nikdy NEVĚDĚL! Všechna ta promarněná léta za mnou, a já to nevěděl, ani se mi o tom nikdy NESNILO! Ale TEĎ, teď když to vím, teď když to plně chápu! Ó, jaká květinová cesta se přede mnou od této chvíle prostírá! Jaká mračna prachu se za mnou zvednou, až se poženu svou bezohlednou cestou! Kolik vozů bezstarostně odmrštím do příkopu, až se kolem nich velkolepě přeženu! Ošklivé vozíky, obyčejné vozíky, kanárkové vozíky!“

Krtek se zeptal Hryzce: „Co s ním máme dělat?“

Hryzec odpověděl rozhodně: „Vůbec nic. Protože se opravdu nedá nic dělat. Víš, já ho znám odedávna. Teď je posedlý. Má nový koníček a v prvním stadiu ho to vždycky takhle bere. Teď bude takový celé dny, jako zvíře, které chodí ve šťastném snu, a k ničemu užitečnému nebude. Nevšímej si ho. Pojďme se podívat, co se dá dělat s vozem.“

Pěšky do města

Pečlivá prohlídka jim ukázala, že i kdyby se jim podařilo vůz sami postavit, dál už by nejel. Nápravy byly v beznadějném stavu a chybějící kolo bylo rozbité na kusy.

Hryzec svázal koni otěže na hřbetě a vzal ho za uzdu. V druhé ruce nesl klec s jejím rozrušeným obyvatelem. Zachmuřeně řekl Krtkovi: „Pojď! Do nejbližšího města je to osm nebo devět kilometrů a budeme muset jít pěšky. Čím dřív vyrazíme, tím líp.“

Když spolu vyrazili, Krtek se ustaraně zeptal: „Ale co Ropuchák? Nemůžeme ho tu nechat samotného sedět uprostřed silnice v tom stavu, v jakém je! To není bezpečné. Co kdyby přijela další taková Věc?“

Hryzec řekl zlostně: „Ale co mi je po Ropuchákovi! S tím jsem skončil!“

Neušli ale moc daleko, když za sebou uslyšeli cupitání. Ropuchák je dohonil a strčil každému z nich tlapku pod loket. Pořád dýchal zrychleně a zíral do prázdna.

Hryzec řekl ostře: „Tak poslouchej, Ropucháku! Jakmile dorazíme do města, půjdeš rovnou na policejní stanici. Zjistíš, jestli tam něco vědí o tom automobilu a komu patří, a podáš na něj stížnost. A pak půjdeš ke kováři nebo ke kolářovi a domluvíš, ať pro vůz dojedou, opraví ho a dají do pořádku. Bude to chvíli trvat, ale není to úplně beznadějná trosečka. Mezitím Krtek a já půjdeme do hostince a najdeme si pohodlné pokoje, kde zůstaneme, dokud nebude vůz hotový a dokud se tvoje nervy nezotaví z toho šoku.“

Ropuchák zasněně zamumlal: „Policejní stanice! Stížnost! Já že bych si měl STĚŽOVAT na to krásné, to nebeské zjevení, které mi bylo dopřáno? OPRAVIT VŮZ! S vozy jsem navždy skončil. Ten vůz už nikdy nechci vidět ani o něm slyšet. Ach, Hryzečku! Nedovedeš si představit, jak jsem ti vděčný, že jsi svolil jet na tenhle výlet! Bez tebe bych nejel, a pak bych možná nikdy neviděl tu… tu labuť, ten sluneční paprsek, ten blesk! Možná bych nikdy neslyšel ten okouzlující zvuk ani necítil tu kouzelnou vůni! Za všechno vděčím tobě, můj nejlepší příteli!“

Hryzec se od něj zoufale odvrátil. Řekl Krtkovi přes Ropuchákovu hlavu: „Vidíš, jak to s ním je? Je úplně beznadějný. Vzdávám to. Až dorazíme do města, půjdeme na nádraží, a když budeme mít štěstí, chytíme tam vlak, který nás ještě dnes večer doveze zpátky k řece. A jestli mě ještě někdy přistihneš, že jedu na nějaký výlet s tímhle protivným zvířetem…“ Odfrkl si a po celý zbytek té únavné cesty mluvil už jen s Krtkem.

Zpátky u řeky

Když došli do města, šli rovnou na nádraží. Ropucháka uložili v čekárně druhé třídy a dali nosičovi dvě pence, aby na něj přísně dával pozor. Pak nechali koně ve stáji u hostince a dali, jaké mohli, pokyny ohledně vozu a jeho obsahu. Nakonec je pomalý vlak vysadil na stanici nedaleko Ropuchákova sídla. Doprovodili očarovaného, jako náměsíčného Ropucháka až k jeho dveřím, postrčili ho dovnitř a nařídili jeho hospodyni, ať ho nakrmí, svlékne a uloží do postele. Pak vyvezli svou loďku z loděnice a odveslovali domů po řece. Ve velmi pozdní hodinu si pak sedli k večeři ve svém útulném pokojíku u řeky, k Hryzcově veliké radosti a spokojenosti.

Následujícího večera seděl Krtek, který pozdě vstal a celý den to bral velice zvolna, na břehu a rybařil. Tu k němu přišel Hryzec, který obcházel přátele a klábosil s nimi. „Slyšel jsi novinku? Po celém břehu se nemluví o ničem jiném. Ropuchák dnes ráno odjel časným vlakem do Londýna. A objednal si velký a velice drahý automobil.“