Zrcadlo moře – Věrná řeka

Věrná řeka

Ústí řek mocně přitahují dobrodružnou představivost. Ne vždycky je to kouzlo. Jsou ústí neobyčejně ponurá a ošklivá: nížiny, bahnité pláně nebo holé písečné kopce bez krásného tvaru a bez půvabu. Porůstá je chudé a řídké rostlinstvo, které působí bídně a zbytečně. Někdy je taková ošklivost jen odpudivá maska. Řeka, jejíž ústí vypadá jako průrva v písečném valu, může protékat velmi úrodnou zemí. Ale všechna ústí velkých řek mají své kouzlo, přitažlivost otevřené brány. Voda je člověku přátelská. Oceán je ta část přírody, která je lidskému duchu nejvzdálenější svou neměnností a velebností své síly. Přesto byl vždycky přítelem podnikavých národů země. A ze všech živlů je to právě ten, kterému se lidé odjakživa rádi svěřovali, jako by jeho nesmírnost skrývala stejně nesmírnou odměnu.

Z otevřeného moře slibuje široké ústí řeky splnění všech dobrodružných nadějí. Ta cesta, otevřená podnikavosti a odvaze, láká průzkumníka pobřeží k novému úsilí, aby se naplnila velká očekávání. Velitel první římské galéry musel se soustředěním hledět na ústí Temže, když pod útesy mysu North Foreland obracel zobanovitou příď své lodi na západ. Ústí Temže není krásné. Nemá žádné vznešené rysy, žádnou romantickou velkolepost, žádnou usměvavou vlídnost. Ale je dokořán otevřené, prostorné, lákavé a na první pohled pohostinné. A drží se ho zvláštní nádech tajemna, který tam trvá dodnes. Řízení lodi muselo Římana docela zaměstnat. Bylo to jistě za klidného letního dne, protože počasí si uměl vybrat. Galéra byla jistě lehká, ne velká válečná loď se třemi řadami veslařů. Její jediná řada dlouhých vesel dopadala v pokojném rytmu na hladinu hladkou jako sklo. Ta věrně zrcadlila klasický tvar jeho lodi i obrys pustých břehů těsně po jeho levici. Předpokládám, že se držel pobřeží a proplul místem, kterému se dnes říká Margate Roads. Opatrně tápal mezi skrytými písečnými mělčinami, jejichž každý cíp a výběžek má dnes svůj maják nebo bóji. Musel mít obavy, i když si nepochybně předem na březích Galie nasbíral spoustu zpráv. Slyšel je z hovorů obchodníků, dobrodruhů, rybářů, překupníků s otroky a pirátů, prostě ze všech možných neúředních lidí, kteří měli s mořem co do činění víceméně počestným způsobem. Slyšel o průlivech a mělčinách a o znameních na pevnině, podle kterých se dá na moři řídit. Slyšel o vesnicích a kmenech, o výměnném obchodu a o tom, na co si dát pozor. K tomu poučné historky o domorodých náčelnících, víc či méně namodro natřených. Jejich chamtivost, divokost nebo vlídnost mu jistě líčili velmi barvitě. Taková barvitá řeč totiž jako by přirozeně patřila k pochybné povaze a k lehkomyslnosti. S takovou kořeněnou stravou pro své ustarané myšlenky, ve střehu před cizími lidmi, cizími zvířaty a nečekanými obraty přílivu, plul co nejlépe proti proudu. Byl to vojenský námořník s krátkým mečem u boku a s bronzovou přilbou na hlavě, první kapitán císařského loďstva. Říkám si, jestli byl kmen, který obýval ostrov Thanet, divoký a připravený vrhnout se s kyji pobitými kameny a s dřevěnými kopími, kalenými v ohni, na záda nic netušících námořníků.

Ze všech velkých obchodních řek těchto ostrovů je myslím jen Temže otevřená romantickému cítění. Pohled na lidskou práci a zvuky průmyslu totiž nesestupují po jejích březích až k samému moři. A tak neničí dojem tajemné nesmírnosti, který dávají tvary břehů. Široký záliv mělkého Severního moře přechází pozvolna v užší koryto řeky. Ale loď, která pluje na západ jedním z osvětlených a bójemi značených průjezdů Temže, si ještě dlouho uchovává pocit otevřené vody. Ty průjezdy se jmenují Královnin kanál, Princův kanál nebo Kanál čtyř sáhů. Nebo loď připlouvá od severu průlivem Swin. Hnědožlutý příliv ji spěšně žene vzhůru, jako by do neznáma, mezi dvěma blednoucími čarami pobřeží. Ta země nemá žádné rysy, žádné nápadné ani slavné orientační body pro oko. Tak daleko po proudu vám nic neprozradí, že jen asi čtyřicet kilometrů odtud žije největší shluk lidstva na zemi. Tam zapadá slunce v záplavě barev, plamenně planoucích na zlatém pozadí, a tmavé nízké břehy se k sobě sbíhají. A ve velikém tichu visí nad Nore hluboké, slabé dunění velkých děl, která zkoušejí na střelnici v Shoeburyness. Nore je dějinné místo, svěřené do péče jednoho z určených strážců Anglie.

Malá červená tečka

Mělčina Nore zůstává pod vodou i při odlivu a lidské oko ji nikdy nevidí. Ale Nore je jméno, které vyvolává obrazy dějinných událostí, bitev, loďstev a vzpour. Připomíná stráž držená nad velkým, tlukoucím srdcem státu. Tento pomyslný bod ústí, toto středisko vzpomínek, označuje na ocelově šedé hladině majáková loď natřená načerveno. Ze tří kilometrů vypadá jako laciná a podivná hračka. Pamatuji se, jak mě při mé první plavbě proti proudu překvapilo, jak je ta živá věc malá. Drobná teplá karmínová tečka ztracená v nesmírnosti šedých tónů. Polekalo mě to, jako by hlavní maják na vodní cestě do největšího města na zemi musel nutně mít úctyhodné rozměry. A hle! Hnědá čtyřhranná plachta jedné nákladní lodice mi ho úplně zakryla.

Když loď připlouvá od východu, jasná barva majákové lodi zdůrazňuje pustotu a velikou šíři ústí Temže. Ta loď označuje část řeky svěřenou admirálovi, vrchnímu veliteli v Nore. Ale brzy se lodi otevře vjezd do řeky Medway, s válečnými loděmi kotvícími v řadě, a dlouhé dřevěné molo Port Victoria s několika nízkými stavbami. Vypadají jako začátek narychlo založené osady na divokém a neprobádaném břehu. Slavné temžské nákladní lodice sedí v hnědých hloučcích na vodě, jako by na rybníce plavali ptáci. Na úctyhodné rozloze velkého ústí se provoz přístavu, kde se dělá tolik světové práce a tolik světového myšlení, ztrácí. Je nepatrný a roztroušený. Odtéká v tenkých řadách lodí, které se navlékají směrem na východ různými splavnými kanály. Nore se svou majákovou lodí označuje místo, kde se ty kanály rozbíhají. Pobřežní doprava se stáčí k severu. Zaoceánské lodi míří na východ s odklonem k jihu, dál přes Downs až na nejvzdálenější konce světa. Tam, kde se břehy rozšiřují a nízko se noří do šedých, kouřových dálek, přijímá velikost moře obchodní flotilu dobrých lodí. Londýn ji vysílá s každým obratem přílivu. Plují jedna za druhou velmi blízko u břehu hrabství Essex. Jako korálky růžence, které přebírají obchodně založení majitelé lodí pro větší zisk světa, vyklouzávají jedna po druhé na otevřené moře. A zatím na širém moři připlouvají zpoza obzoru lodi mířící do přístavu, jednotlivě i v hloučcích. Uzavírají ústí řeky mezi Orfordness a mysem North Foreland. Všechny se sbíhají k Nore, k té teplé červené tečce v tónech hnědé a šedé. Vzdálené břehy se sbíhají k západu, nízké a ploché, jako stěny obrovského průplavu. Mořský úsek Temže je rovný. Jakmile loď nechá za sebou Sheerness, vypadají břehy velmi neobydleně. Jen tu je shluk domů, kterému se říká Southend, a tu a tam osamělé dřevěné molo, kde tankové lodi vykládají svůj nebezpečný náklad. Nádrže na naftu, nízké a kulaté s mírně klenutými střechami, vykukují přes okraj břehu. Vypadají jako vesnice afrických chýší napodobená ze železa. Rovná bažina, lemovaná černými a lesklými bahnitými pláněmi, se táhne na mnoho kilometrů. Daleko v pozadí se země zvedá a uzavírá výhled souvislým zalesněným svahem. V dálce tvoří nekonečný val zarostlý křovím.

Továrny, věž a vysoký stožár

Pak, za mírnou zatáčkou úseku Lower Hope, se zřetelně objeví shluky továrních komínů. Jsou vysoké a štíhlé nad podsaditými řadami cementáren v Grays a Greenhithe. Na vrcholku klidně kouří proti velkolepé záři nádherného západu slunce. Dodávají kraji průmyslový ráz. Mluví o práci, výrobě a obchodu, tak jako palmové háje na korálových plážích dalekých ostrovů mluví o bujném půvabu, kráse a síle tropické přírody. Domy Gravesendu se tlačí na břehu tak zmateně, jako by se nahodile skutálely z vrcholu kopce za nimi. Tam končí rovina kentského břehu. Před různými moly kotví flotila parních remorkérů. Nápadná kostelní věž, první, kterou člověk připlouvající od moře zřetelně spatří, má zamyšlený půvab, klid krásného tvaru nad chaotickým nepořádkem lidských domů. Ale na druhé straně, na plochém essexském břehu, se nad zatáčkou tyčí v obludné ošklivosti beztvará a pustá červená budova. Obrovská hromada cihel s mnoha okny a s břidlicovou střechou nepřístupnější než alpský svah. Je to nejvyšší a nejtěžší stavba široko daleko. Vypadá jako hotel nebo jako činžovní dům, kde jsou všechny byty k pronájmu, vyhnaný do těch polí z některé ulice v londýnském West Kensingtonu. Hned za rohem, abych tak řekl, na molu z kamenných kvádrů a dřevěných pilot, hlídá řadu těžkých vrat doku bílý stožár. Je štíhlý jako stéblo slámy a přes něj vede ráhno jako pletací jehlice. Visí na něm signály z vlajek a balonů. Nad řadami střech z vlnitého plechu vykukují špičky stěžňů a komínů lodí. Je to vjezd do Tilburského doku, nejnovějšího ze všech londýnských doků a nejbližšího k moři.

Mezi natlačenými domy Gravesendu a obludnou hromadou červených cihel na essexském břehu se loď konečně vydá do moci řeky. Ten náznak samoty, ta duše moře, která ji provázela až k úseku Lower Hope, ji opustí za první zatáčkou nahoře. Ze vzduchu zmizí slaná, štiplavá chuť. Zmizí i pocit neomezeného prostoru, který se volně otevírá za prahem mělčin pod Nore. Mořské vody se ženou dál kolem Gravesendu a pohazují velkými kotevními bójemi rozmístěnými podél města. Ale svoboda moře tam končí. Slaný příliv se odevzdává potřebám, důmyslu a vynálezům pracujících lidí. Nábřeží, přistaviště, vrata doků a schody ke břehu následují jedno za druhým až k Londýnskému mostu. A hukot lidské práce naplňuje řeku hrozivým, mručivým tónem, jako by bez oddechu hnal vichr. Vodní cesta, tak krásná nahoře a tak široká dole, teče sevřená cihlami, maltou a kamenem, zčernalým dřevem, umouněným sklem a rezavým železem. Je pokrytá černými nákladními loďmi a bičovaná koly parníků a lodními šrouby. Je přeplněná plavidly a zavěšená řetězy. Stíní ji zdi, které jejímu korytu dělají strmou soutěsku, a naplňuje ji opar kouře a prachu.

Řeka jako prales

Tento úsek Temže od Londýnského mostu k Albertovým dokům je proti nábřežím jiných říčních přístavů jako panenský prales proti zahradě. Je to věc, která vyrostla, ne která byla udělána. Připomíná džungli zmateným, pestrým a neproniknutelným vzhledem budov, které lemují břeh. Nestojí podle nějakého plánu, ale jako by vzklíčily náhodou z rozházených semen. Jako hustá spleť křoví a lián, která zahaluje tichou hlubinu neprozkoumané divočiny, skrývají hlubiny nekonečně pestrého, silného a kypícího londýnského života. V jiných říčních přístavech to tak není. Leží otevřené ke své řece, s nábřežími jako široké mýtiny a s ulicemi jako aleje proseknuté hustým lesem kvůli pohodlí obchodu. Myslím teď na říční přístavy, které jsem viděl. Třeba na Antverpy, na Nantes nebo Bordeaux, nebo i na staré Rouen. Tam se noční hlídači lodí opírají lokty o zábradlí, dívají se do výloh a do zářících kaváren a vidí, jak obecenstvo vchází do opery a zase vychází. Ale Londýn, nejstarší a největší z říčních přístavů, nemá na svém nábřeží ani sto metrů otevřeného přístaviště. Londýnský břeh je v noci temný a neproniknutelný jako tvář lesa. Je to břeh všech břehů, kde je vidět jen jedna podoba světového života a kde na okraji proudu dře jen jeden druh lidí. Neosvětlené zdi jako by vyrůstaly přímo z bahna, na kterém leží uvízlé nákladní lodice. A úzké uličky, které sestupují k břehu, se podobají stezkám z polámaného křoví a rozdrolené hlíny, kudy chodí velká zvěř pít k tropickým řekám.

Za touto spletí londýnského nábřeží se rozkládají londýnské doky, netušené, hladké a klidné. Jsou ztracené mezi budovami jako temné laguny skryté v hustém lese. Leží schované ve spleti domů a jen tu a tam vykukuje nad střechu nějakého čtyřpatrového skladiště pár stébel stěžňů.

Ráhna a okna skladiště

Je to zvláštní spojení, ty střechy a stěžně, zdi a ráhna. Pamatuji se, jak mi jednou ta nesourodost došla docela prakticky. Byl jsem prvním důstojníkem krásné lodi, která právě vplula do doku s nákladem vlny ze Sydney po devadesátidenní plavbě. Vlastně jsme tam byli teprve půl hodiny a já ještě uvazoval loď ke kamenným sloupkům velmi úzkého nábřeží před vysokým skladištěm. Po nábřeží spěchal starý muž s šedým vousem pod bradou a s mosaznými knoflíky na kabátě z námořnického sukna a volal jméno mé lodi. Byl to jeden z úředníků, kterým se říká přístavní mistři. Nebyl to ten, který nás uvazoval, ale jiný, zřejmě zaneprázdněný uvazováním parníku na druhém konci doku. Už zdálky jsem viděl, jak na nás upírá své tvrdé modré oči, jako by uhranutý, se zvláštním zaujetím. Říkal jsem si, co ten ctihodný mořský vlk našel ke kritice na lanoví mé lodi. A taky jsem se úzkostně podíval vzhůru. Nic špatného jsem tam neviděl. Ale možná ten vysloužilý kolega od řemesla jen obdivoval dokonalý pořádek nahoře, pomyslel jsem si s tajnou pýchou. První důstojník totiž odpovídá za vzhled lodi, a pokud jde o její vnější stav, je to on, koho chválí nebo kárají. Zatím se ten starý námořník, „bývalý kapitán pobřežní lodi“ měl napsáno na celé postavě, dobelhal k boku lodi ve svých hrbolatých, nablýskaných botách. Mávl paží, krátkou a tlustou jako ploutev tuleně, zakončenou tlapou rudou jako syrový biftek. Promluvil směrem k zádi tlumeným, slabým a hřmotným hlasem, jako by se mu v hrdle natrvalo usadil vzorek každé mlhy Severního moře, kterou kdy zažil. „Otočte je, pane důstojníku! Jestli si nepospíšíte, budete mít za chvilku ráhna horních plachet v oknech támhletoho skladiště!“ To bylo jediným důvodem jeho zájmu o krásná ráhna lodi. Přiznávám, že mě to spojení ráhen a okenních tabulek chvíli úplně ohromilo. Rozbíjení oken je to poslední, co by člověka napadlo v souvislosti s ráhnem lodi. Leda by byl zkušeným přístavním mistrem v některém z londýnských doků. Ten starý chlapík dělal svůj malý díl světové práce náležitě a dobře. Jeho malé modré oči zahlédly nebezpečí na mnoho set metrů. Jeho nohy byly ztuhlé revmatismem a unavené dlouhými lety, kdy udržovaly to podsadité tělo na palubách malých pobřežních lodí. Rozbolely je i kilometry chůze po dlažbě doků. A přece přispěchaly včas, aby zabránily směšné pohromě. Odpověděl jsem mu, obávám se, mrzutě, a jako bych o tom věděl už dávno.

„Dobře, dobře! Nemůžu dělat všechno najednou.“

Zůstal stát nablízku a mumlal si pro sebe, dokud na můj rozkaz ráhna neotočili. Pak znovu zvedl svůj zamlžený, hustý hlas:

„Ani o chvilku dřív. To máte půl zlaté libry v kapse, pane důstojníku. Vždycky se nejdřív podívejte, jak jste na tom s okny, než začnete loď přitahovat k nábřeží.“ Poznamenal to s kritickým pohledem vzhůru na tyčící se stěnu skladiště.

Byla to dobrá rada. Ale člověk nemůže myslet na všechno ani předvídat setkání věcí zdánlivě tak vzdálených jako hvězdy a tyčky na chmel.

Labutě na dvorku

Pohled na lodi uvázané v některých starších londýnských docích mi vždycky připomínal hejno labutí chované na zatopeném dvorku ponurých činžáků. Plochost zdí kolem temné nádrže, na které plují, nádherně vyzdvihuje plynulý půvab linií, podle kterých je postaven trup lodi. Lehkost těch tvarů, vymyšlených, aby čelily větrům a mořím, je v protikladu k velkým hromadám cihel. A díky tomu se řetězy a lana, kterými jsou uvázané, zdají velmi potřebné. Jako by nic menšího nemohlo zabránit, aby nevzlétly vzhůru a přes střechy. Sebemenší závan větru, který se vkrade kolem rohů budov doku, rozruší tyto zajatkyně připoutané k pevným břehům. Jako by duše lodi netrpělivě snášela zajetí. Ty trupy se stěžni, zbavené nákladu, jsou neklidné při nejmenším náznaku svobody větru. I když jsou uvázané sebepevněji, trochu se na svých místech pohybují a nepostřehnutelně kolébají věžovitými sestavami lan a ráhen. Jejich netrpělivost poznáte, když sledujete, jak se špičky stěžňů kývají proti nehybné a bezduché tíze malty a kamenů. Když jdete kolem každé té beznadějné zajatkyně, přikované k nábřeží, slabé skřípání dřevěných odrazníků zní jako rozzlobené mumlání. Ale koneckonců může lodím prospět, když projdou obdobím omezení a odpočinku. Tak jako omezení a rozjímání v nečinnosti může prospět neposlušné duši. Tím ovšem nechci říct, že by lodi byly neposlušné. Naopak, jsou to věrné bytosti, jak může dosvědčit tolik lidí. A věrnost je velké pouto, nejsilnější pouto, které je na této zeměkouli ze souše a moře uloženo na vlastní vůli lidí i lodí.

Tato přestávka v zajetí doků uzavírá každé období lodního života pocitem splněné povinnosti, dobře sehrané role ve světové práci. Dok je dějištěm toho, co by svět považoval za nejvážnější část lehkého, poskakujícího a kolébavého života lodi. Ale doky jsou všelijaké. Ošklivost některých doků je strašná. Ani párem divokých koní by ze mě nikdo nedostal jméno jisté řeky na severu, jejíž úzké ústí je nehostinné a nebezpečné. Její doky jsou jako zlý sen plný pustoty a bídy. Jejich ponuré břehy jsou hustě posety obrovskými dřevěnými stavbami jako lešení. Jejich vysoké vrcholky pravidelně zahaluje pekelná, zrnitá tma mračna uhelného prachu. Ta nejdůležitější přísada, která pohání světovou práci, se tam rozděluje za okolností, které jsou k bezbranným lodím nesmírně kruté. Zavřená v pustém okruhu těch nádrží by svobodná loď, myslel by člověk, zvadla a zahynula jako divoký pták zavřený do špinavé klece. Ale loď snese neobyčejně mnoho špatného zacházení, snad kvůli své věrnosti lidem. Přesto jsem viděl lodi vycházet z jistých doků jako polomrtvé vězně z hladomorny. Zuboženy, zmoženy, docela k nepoznání zamazány špínou. A jejich muži obraceli bělma očí v černých a ustaraných tvářích k nebi, které se svým zakouřeným a umazaným vzhledem jako by odráželo špínu země pod sebou. O docích londýnského přístavu na obou březích řeky se však dá říct jedno. Přes všechny stížnosti na jejich nedostatečné vybavení, na zastaralé předpisy a na to, že prý lodi neodbavují dost rychle, žádná loď nikdy nemusí vyjít z jejich vrat napůl omdlelá. Londýn je přístav pro smíšené zboží, jak se na největší hlavní město světa sluší. Přístavy pro smíšené zboží patří k aristokracii obchodních míst země. A v té aristokracii má Londýn, jak je jeho zvykem, jedinečnou tvář.

Každý dok má svou tvář

Doky otevírající se do Temže nelze obvinit z nedostatku malebnosti. Přes všechna moje nevlídná přirovnání k labutím a dvorkům nelze popřít, že každý dok nebo skupina doků na severním břehu řeky má svou vlastní přitažlivost. Začíná to útulným malým dokem svaté Kateřiny, který leží ve stínu a černý jako tichá tůň mezi skalními útesy. Pokračuje to přes ctihodné a sympatické Londýnské doky, kde v celém areálu není jediná kolej a mezi skladišti se drží vůně koření a kde jsou proslulé vinné sklepy. Dál dolů vede přes zajímavou skupinu Západoindických doků a pěkné doky v Blackwallu. Pak kolem vjezdu do Viktoriina a Albertova doku u Galleons Reach až dolů k ohromnému šeru velkých nádrží v Tilbury. Každé z těch míst, kde lodi odpočívají v zajetí, má svou zvláštní tvář a svůj výraz. A jedinečné a přitažlivé je dělá jejich společný rys: jsou romantické ve své užitečnosti.

Jsou svým způsobem stejně romantické, jako je řeka, které slouží, nepodobná všem ostatním obchodním řekám světa. Útulnost doku svaté Kateřiny a starosvětský vzduch Londýnských doků zůstávají vtisknuty v paměti. Doky dole po proudu, naproti Woolwichi, jsou úchvatné svými rozměry a obrovskou ošklivostí, která je obklopuje. Je to ošklivost tak malebná, že se stává potěchou pro oko. Když se mluví o temžských docích, je slovo „krása“ prázdné. Ale romantika na této řece žije příliš dlouho, než aby nepřehodila přes její břehy plášť kouzla.

Tilbury, příliš brzy

Stáří přístavu promlouvá k představivosti dlouhým řetězem dobrodružných podniků, které začaly ve městě a vypluly do světa po vodách řeky. I ten nejnovější z doků, Tilburský dok, má podíl na kouzlu, které dávají dějinné vzpomínky. Královna Alžběta tam jednou podnikla jednu ze svých cest. Nebyla to okázalá slavnostní cesta, ale ustaraná pracovní cesta v kritické chvíli národních dějin. Hrozba té doby pominula a Tilbury je dnes známé svými doky. Ty jsou velmi moderní. Ale jejich odlehlost a osamělost v essexské bažině a dny neúspěchu, které provázely jejich vznik, jim dodaly romantický nádech. V těch dobách nemohlo být nic působivějšího než obrovské prázdné nádrže, obklopené kilometry holých nábřeží a řadami skladišť. Dvě nebo tři lodi se v nich zdály ztracené jako začarované děti v lese vychrtlých hydraulických jeřábů. Člověk měl podivuhodný dojem naprosté opuštěnosti, promarněné výkonnosti. Tilburské doky byly od začátku velmi výkonné a připravené pro svůj úkol. Ale snad přišly do hry příliš brzy. Tilburské doky čeká velká budoucnost. Nikdy „neuspokojí dlouho pociťovanou potřebu“, jak zní ta posvátná fráze, kterou se vítají železnice, tunely, noviny a nová vydání knih. Přišly do hry příliš brzy. Potřeba nebude nikdy pociťována, protože už tu jsou. Nejsou vázány přílivem, jsou snadno přístupné, nádherné a pusté, připravené přijmout a pojmout největší lodi, které plují po moři. Jsou hodny nejstaršího říčního přístavu na světě.

A abych řekl pravdu, přes všechnu kritiku, která se snáší na hlavy společností spravujících doky, nedělají ostatní temžské doky ostudu městu, které má víc obyvatel než leckterý stát. Londýn rostl jako dobře vybavený přístav pomalu, ale ne nedůstojně velkého hlavního města, velkého střediska obchodu. Nesmí se zapomínat, že Londýn nemá za zády velké průmyslové kraje ani velká naleziště přírodního bohatství. V tom se liší od Liverpoolu, Cardiffu, Newcastlu i Glasgow. A tím se Temže liší od řek Mersey, Tyne a Clyde. Je to dějinná řeka. Je to romantický proud, který teče středem velkých událostí. A přes všechnu kritiku správy řeky tvrdím, že její rozvoj byl hoden její důstojnosti. Dlouho mohl sám proud docela snadno pojmout zámořskou i pobřežní dopravu. To bylo v dobách, kdy v části zvané Pool, těsně pod Londýnským mostem, kotvily lodi na přídi i na zádi přímo v nejsilnějším proudu přílivu. Tvořily jedinou pevnou masu, jako ostrov porostlý lesem vychrtlých, bezlistých stromů. A když obchod přerostl řeku, přišly doky svaté Kateřiny a Londýnské doky, nádherná díla odpovídající potřebě své doby. Totéž se dá říct o ostatních umělých jezerech plných lodí, které vplouvají a vyplouvají po této hlavní silnici do všech končin světa. Práce císařské vodní cesty pokračuje z pokolení na pokolení, pokračuje ve dne v noci. Nic nikdy nezastaví její bezesnou pracovitost, jen příchod husté mlhy, která zahalí rušný proud do pláště neproniknutelného ticha.

Když na věrné řece postupně utichne všechen zvuk a pohyb, je slyšet jen zvonění lodních zvonů. Tajemně a tlumeně zní v bílé páře od Londýnského mostu až dolů k Nore, kilometr za kilometrem, slábnoucím cinkáním. Až tam, kde se ústí rozšiřuje do Severního moře a kde zakotvené lodi leží řídce roztroušené v zahalených kanálech mezi mělčinami v ústí Temže. V dlouhém a slavném příběhu let, kdy řeka namáhavě slouží svým lidem, jsou to jediné chvíle, kdy si může oddechnout.