Strašidlo cantervillské – 2. Virginie a zahrada spánku

Strašidlo cantervillské

Bezhlavý hrabě

Druhý den bylo strašidlo velmi slabé a unavené. Strašné rozrušení posledních čtyř týdnů se začínalo projevovat. Nervy mělo úplně rozbité a leklo se sebemenšího zvuku. Pět dní nevyšlo z pokoje a nakonec se rozhodlo, že se krvavé skvrny na podlaze knihovny vzdá. Jestli ji rodina Otisových nechce, tak si ji zřejmě nezaslouží. Byli to očividně lidé na nízké, přízemní úrovni bytí, kteří vůbec nedokážou ocenit symbolickou hodnotu smyslových jevů. Otázka přízračných zjevení a rozvoje astrálních těl byla ovšem něco docela jiného a strašidlo ji vlastně nemělo ve své moci. Jeho slavnostní povinností bylo objevit se jednou týdně na chodbě. A první a třetí středu v měsíci něco nesrozumitelně blábolit z velkého arkýřového okna. Nevidělo, jak by se těch závazků mohlo čestně zbavit. Je sice pravda, že jeho život byl velmi zlý. Na druhé straně ale bylo nesmírně svědomité ve všem, co se týkalo nadpřirozena. Následující tři soboty tedy procházelo chodbou jako obvykle mezi půlnocí a třetí hodinou ranní. Dávalo si přitom co největší pozor, aby ho nikdo neslyšel ani neviděl. Zulo si boty, šlapalo co nejlehčeji po starých prkenech prožraných červotočem a nosilo velký černý sametový plášť. A pečlivě si mazalo řetězy mazadlem Vycházející slunce. Musím přiznat, že k tomuto poslednímu opatření se odhodlávalo jen velmi těžko. Jednou v noci však, když byla rodina u večeře, vklouzlo do ložnice pana Otise a lahvičku si odneslo. Zprvu se cítilo trochu ponížené. Později ale bylo dost rozumné, aby uznalo, že ten vynález má mnoho předností a že do jisté míry plní svůj účel. Přesto všechno nemělo pokoj. Přes chodbu byly neustále natažené provázky, o které ve tmě zakopávalo. A jednou, když bylo převlečené za „Černého Izáka aneb Lovce z Hogleyských lesů“, ošklivě upadlo. Šláplo totiž na máslovou klouzačku, kterou dvojčata udělala od vchodu do Gobelínového pokoje až na vrchol dubového schodiště. Tahle poslední urážka ho tak rozzuřila, že se rozhodlo pro poslední pokus obhájit svou důstojnost a společenské postavení. Příští noc navštíví ty drzé mladé etonské studenty ve své slavné roli „Bezohledný Rupert aneb Bezhlavý hrabě“.

V tomhle převleku se neukázalo přes sedmdesát let. Naposledy jím tak vyděsilo hezkou lady Barbaru Modishovou, že náhle zrušila zasnoubení s dědečkem nynějšího lorda Cantervilla. A utekla se do skotské vesnice Gretna Green tajně vdát s pohledným Jackem Castletonem. Prohlásila přitom, že nic na světě ji nepřiměje vdát se do rodiny, která nechává za soumraku chodit po terase tak hrozný přízrak. Chudáka Jacka pak lord Canterville vyzval k souboji na pláni ve Wandsworthu a Jack z něj živý nevyvázl. A lady Barbara do roka zemřela v lázních Tunbridge Wells na zlomené srdce. Byl to tedy ve všech ohledech velký úspěch. Šlo ovšem o nesmírně obtížné „maskování“, smím-li použít tak divadelní výraz v souvislosti s jednou z největších záhad nadpřirozeného světa. Nebo, řečeno vědečtěji, světa vyššího. Příprava mu trvala celé tři hodiny. Konečně bylo všechno hotové a strašidlo bylo se svým vzhledem velmi spokojené. Velké kožené jezdecké boty, které ke kostýmu patřily, mu byly trochu velké. A ze dvou jezdeckých pistolí našlo jen jednu. Ale celkem vzato bylo docela spokojené. Ve čtvrt na dvě vyklouzlo z obložení stěny a plížilo se chodbou. Došlo k pokoji dvojčat, kterému se, jak bych měl podotknout, kvůli barvě závěsů říkalo Modrá ložnice. Dveře byly pootevřené. Chtělo vejít co nejúčinněji, a tak je rozrazilo dokořán. Vtom na něj spadl těžký džbán vody a promočil ho až na kůži. O pár centimetrů minul jeho levé rameno. Ve stejnou chvíli uslyšelo z postele s nebesy přidušený výbuch smíchu. Jeho nervy utrpěly takový otřes, že utíkalo zpátky do pokoje, co mu nohy stačily. Druhý den leželo s těžkou rýmou. Jediné, co ho na celé té příhodě aspoň trochu utěšovalo, bylo, že s sebou nevzalo svou hlavu. Kdyby ji vzalo, mohlo to mít velmi vážné následky.

Poslední rána v hale

Teď se strašidlo vzdalo vší naděje, že tuhle hrubou americkou rodinu někdy vystraší. Obvykle se spokojilo s tím, že se plížilo chodbami v plstěných trepkách. Kolem krku mělo kvůli průvanu tlustou červenou šálu a s sebou malou starodávnou pušku pro případ, že by ho napadla dvojčata. Poslední ránu dostalo devatenáctého září. Sešlo dolů do velké vstupní haly v jistotě, že tam ho aspoň nikdo rušit nebude. Bavilo se tam posměšnými poznámkami o velkých fotografiích vyslance Spojených států a jeho ženy, které teď visely místo rodinných portrétů Cantervillů. Bylo oblečené prostě, ale úhledně. Na sobě mělo dlouhý rubáš, potřísněný hřbitovní hlínou, bradu mělo podvázanou proužkem žlutého plátna a neslo malou lucernu a hrobnickou lopatu. Byl to totiž kostým pro roli „Jonáš bez hrobu aneb Noční host z Chertseyské stodoly“. Patřila k jeho nejpozoruhodnějším rolím a Cantervillové měli všechny důvody si ji pamatovat. Byla totiž skutečnou příčinou jejich sporu se sousedem, lordem Ruffordem. Bylo asi čtvrt na tři ráno, a pokud mohlo zjistit, nikdo nebyl vzhůru. Když se však procházelo ke knihovně, aby se podívalo, jestli tam zůstaly nějaké stopy krvavé skvrny, vyskočily na něj najednou z tmavého kouta dvě postavy. Divoce mávaly rukama nad hlavou a zaječely mu do ucha: „BAF!“

Zachvátila ho panika, za těch okolností docela přirozená, a vrhlo se ke schodišti. Tam na něj ale čekal Washington Otis s velkou zahradní stříkačkou. Nepřátelé ho obklíčili ze všech stran a zahnali skoro do kouta. Strašidlo tedy zmizelo ve velkých železných kamnech, která naštěstí nebyla zatopená. Domů se muselo vrátit kouřovody a komíny a do svého pokoje dorazilo v hrozném stavu, špinavé, rozcuchané a zoufalé.

Potom už ho na žádné noční výpravě nikdo neviděl. Dvojčata na něj několikrát číhala a každou noc rozsypávala po chodbách skořápky ořechů, k velké nelibosti rodičů i služebnictva. Ale nebylo to nic platné. Bylo zřejmé, že city strašidla jsou tak zraněné, že se už neukáže. Pan Otis se tedy znovu pustil do svého velkého díla o dějinách Demokratické strany, na kterém pracoval už několik let. Paní Otisová uspořádala nádherné americké hody s mušlemi pečenými na kamenech, které ohromily celé hrabství. Chlapci se dali na lakros, karty, poker a jiné americké národní hry. A Virginie se projížděla na poníkovi po polních cestách ve společnosti mladého vévody z Cheshiru, který přijel strávit poslední týden prázdnin na zámek Canterville. Všichni předpokládali, že strašidlo odešlo. Pan Otis o tom dokonce napsal dopis lordu Cantervillovi. Ten v odpovědi vyjádřil nad tou zprávou velkou radost a poslal vyslancově ctihodné manželce srdečné blahopřání.

Otisovi se však mýlili. Strašidlo bylo pořád v domě, a přestože už bylo skoro invalida, rozhodně nehodlalo nechat věci být. Hlavně když slyšelo, že mezi hosty je mladý vévoda z Cheshiru. Jeho prastrýc lord Francis Stilton se kdysi vsadil s plukovníkem Carburym o sto zlatých guinejí, že si zahraje s cantervillským strašidlem v kostky. Druhý den ráno ho našli ležet na podlaze herny tak bezmocného a ochrnutého, že ačkoli se dožil vysokého věku, už nikdy nedokázal říct nic jiného než „Dvě šestky“. Ten příběh byl tenkrát dobře známý. Ovšemže se ho z ohledu na city obou urozených rodin všichni snažili ututlat. Úplný popis všech okolností najdete ve třetím svazku Vzpomínek lorda Tattla na prince regenta a jeho přátele. Strašidlo tedy pochopitelně velmi toužilo ukázat, že neztratilo svou moc nad Stiltony. Byli s ním ostatně ve vzdáleném příbuzenství. Jeho vlastní sestřenice se totiž podruhé vdala za pana de Bulkeley a od něj, jak každý ví, vévodové z Cheshiru přímo pocházejí. Připravilo se tedy, že se Virginiinu malému ctiteli zjeví ve své slavné roli „Upíří mnich aneb Bezkrevný benediktin“. To vystoupení bylo tak hrozné, že když ho jednou o osudném Silvestru roku tisíc sedm set šedesát čtyři uviděla stará lady Startupová, propukla v nejpronikavější křik. Skončilo to těžkou mrtvicí a za tři dny zemřela. Předtím ještě vydědila Cantervillovy, své nejbližší příbuzné, a všechny peníze odkázala svému londýnskému lékárníkovi. Na poslední chvíli však strašidlu strach z dvojčat nedovolil vyjít z pokoje. A malý vévoda klidně spal pod velkým péřovým baldachýnem v Královské ložnici a zdálo se mu o Virginii.

Virginie v Gobelínovém pokoji

O několik dní později si Virginie se svým kudrnatým rytířem vyjela na koni na louky u Brockley. Při prodírání živým plotem si jezdecké šaty roztrhla tak ošklivě, že se po návratu domů rozhodla jít nahoru po zadním schodišti, aby ji nikdo neviděl. Když běžela kolem Gobelínového pokoje, jehož dveře byly náhodou otevřené, zdálo se jí, že uvnitř někoho vidí. Myslela si, že je to maminčina komorná, která si tam někdy nosila práci. Nahlédla tedy dovnitř, aby ji poprosila o spravení šatů. K jejímu nesmírnému překvapení to však bylo samo cantervillské strašidlo! Sedělo u okna a dívalo se, jak vzduchem létá zničené zlato žloutnoucích stromů a jak rudé listí divoce tančí dolů dlouhou alejí. Hlavu mělo opřenou o ruku a celé jeho držení těla vyjadřovalo hlubokou sklíčenost. Vypadalo tak opuštěně a tak sešle, že malou Virginii, jejíž první myšlenkou bylo utéct a zamknout se v pokoji, naplnil soucit. Rozhodla se, že se ho pokusí utěšit. Její krok byl tak lehký a jeho smutek tak hluboký, že ji zaznamenalo, až když na něj promluvila.

„Je mi vás moc líto. Ale moji bratři zítra odjíždějí zpátky do Etonu. A pak, když budete hodný, vás už nikdo zlobit nebude.“

„Je nesmysl chtít po mně, abych byl hodný, naprostý nesmysl. Musím řinčet řetězy, sténat klíčovými dírkami a chodit v noci po domě, jestli myslíte tohle. Je to jediný důvod mé existence.“ Odpovědělo strašidlo a udiveně se ohlédlo po hezké dívence, která se odvážila na něj promluvit.

„To vůbec není důvod k existenci. A víte, že jste byl hodně zlý. Paní Umneyová nám hned první den, co jsme přijeli, řekla, že jste připravil o život svou ženu.“

„No, to plně přiznávám. Ale byla to čistě rodinná záležitost a nikomu jinému do ní nic nebylo.“ Řeklo nedůtklivě strašidlo.

„Je velmi špatné někomu ublížit.“ Řekla Virginie, která mívala občas roztomilou puritánskou vážnost, zděděnou po nějakém starém předkovi z Nové Anglie.

„Ach, nesnáším lacinou přísnost abstraktní morálky! Moje žena byla velmi nehezká, nikdy mi pořádně nenaškrobila okruží a o vaření nevěděla vůbec nic. Představte si, jednou jsem v Hogleyských lesích ulovil nádherného mladého jelena, a víte, jak ho dala přinést na stůl? Ale na tom už teď nezáleží, je to všechno pryč. A nemyslím si, že bylo od jejích bratrů moc hezké, že mě nechali umřít hladem, i když jsem jí ublížil.“

„Umřít hladem? Ach, pane strašidlo, totiž sire Simone, máte hlad? Mám v tašce chlebíček. Dáte si?“

„Ne, děkuji, já už teď nejím nic. Ale je to od vás velmi laskavé. Jste mnohem milejší než zbytek vaší hrozné, hrubé, sprosté a nepoctivé rodiny.“

„Dost! To vy jste hrubý, hrozný a sprostý. A co se týče nepoctivosti, víte dobře, že jste mi kradl barvy z krabice, abyste vylepšoval tu směšnou krvavou skvrnu v knihovně. Nejdřív jste mi vzal všechny červené, i rumělku, a já už nemohla malovat západy slunce. Pak jste mi vzal smaragdovou zeleň a chromovou žluť. A nakonec mi zbylo jen indigo a čínská běloba, takže jsem mohla malovat jen měsíční krajiny. A na ty je vždycky smutný pohled a vůbec se nemalují snadno. Nikdy jsem na vás nežalovala, i když mě to hodně mrzelo. A celé to bylo úplně směšné. Kdo kdy slyšel o smaragdově zelené krvi?“ Vykřikla Virginie a dupla nohou.

„No opravdu, co jsem měl dělat? Dnes je velmi těžké sehnat pravou krev. A když s tím vším začal váš bratr se svým prostředkem Paragon, neviděl jsem důvod, proč bych si neměl vzít vaše barvy. A co se barvy týče, to je vždycky věc vkusu. Cantervillové mají například modrou krev, tu nejmodřejší v celé Anglii. Ale vím, že vy Američané si na takové věci nepotrpíte.“ Řeklo strašidlo dost pokorně.

„Vy o tom nic nevíte. Nejlepší, co můžete udělat, je vystěhovat se a trochu se vzdělat. Tatínek vám rád zaplatí cestu. A i když je na všechny lihoviny i duchy vysoké clo, na celnici nebudete mít žádné potíže, protože celníci jsou samí demokrati. Až budete v New Yorku, určitě budete mít obrovský úspěch. Znám tam spoustu lidí, kteří by dali sto tisíc dolarů za to, aby měli dědečka. A mnohem víc za to, aby měli rodinné strašidlo.“

„Myslím, že by se mi v Americe nelíbilo.“

„Asi proto, že nemáme žádné zříceniny a žádné kuriozity.“ Řekla Virginie posměšně.

„Žádné zříceniny! Žádné kuriozity! Máte přece své námořnictvo a své způsoby.“

„Dobrý večer. Jdu poprosit tatínka, aby dvojčatům dal týden prázdnin navíc.“

„Prosím, neodcházejte, slečno Virginie. Jsem tak osamělý a tak nešťastný a opravdu nevím, co mám dělat. Chci jít spát, a nemůžu.“ Zvolalo strašidlo.

Zahrada za borovým lesem

„To je přece nesmysl! Stačí jen jít do postele a sfouknout svíčku. Někdy je moc těžké zůstat vzhůru, hlavně v kostele. Ale spát, to přece není vůbec nic těžkého. Vždyť to umějí i miminka, a ta nejsou zrovna chytrá.“

„Tři sta let jsem nespal. Tři sta let jsem nespal a jsem tak unavený.“ Řeklo smutně. A Virginiiny krásné modré oči se údivem rozšířily.

Virginie zvážněla a drobné rty se jí chvěly jako lístky růže. Přistoupila k němu, poklekla vedle něj a podívala se nahoru do jeho staré, vrásčité tváře.

„Ubohé, ubohé strašidlo. Copak nemáte žádné místo, kde byste mohl spát?“ Zašeptala.

„Daleko za borovými lesy je malá zahrada. Tráva tam roste vysoká a hustá. Kvetou tam velké bílé hvězdy bolehlavu a celou noc tam zpívá slavík. Celou noc zpívá a studený křišťálový měsíc se dívá dolů. A tis rozprostírá své obrovské paže nad těmi, kdo tam spí.“ Odpovědělo tichým, zasněným hlasem.

Virginii zamžily oči slzami a schovala tvář do dlaní.

„Myslíte Zahradu smrti.“ Zašeptala.

„Ano, smrti. Smrt musí být tak krásná. Ležet v měkké hnědé zemi, nad hlavou vlnící se trávu, a naslouchat tichu. Nemít žádné včera a žádné zítra. Zapomenout na čas, odpustit životu a mít pokoj. Vy mi můžete pomoci. Můžete mi otevřít brány domu smrti, protože láska je vždycky s vámi. A láska je silnější než smrt.“

Virginie se zachvěla, projel jí studený mráz a na několik okamžiků bylo ticho. Připadala si jako ve zlém snu.

Pak strašidlo znovu promluvilo a jeho hlas zněl jako vzdychání větru.

„Četla jste někdy staré proroctví na okně v knihovně?“

„Ach, mockrát. Znám ho dobře. Je namalované podivnými černými písmeny a špatně se čte. Má jen šest řádků:“ Zvolala dívenka a vzhlédla.

Až zlatá dívka přiměje hříšné rty k modlitbě, až pustá mandloň vykvete a dítě slzy daruje své, pak ztichne celý dům a pokoj vrátí se Cantervillům.

„Ale nevím, co to znamená.“

„Znamená to, že musíte za mě plakat pro mé hříchy, protože já slzy nemám. A modlit se se mnou za mou duši, protože já víru nemám. A pak, jestli jste byla vždycky milá, hodná a laskavá, anděl smrti se nade mnou smiluje. Ve tmě uvidíte strašlivé postavy a zlé hlasy vám budou šeptat do ucha. Ale neublíží vám, protože proti čistotě malého dítěte nezmůžou mocnosti pekla nic.“ Řeklo smutně.

Virginie neodpověděla. Strašidlo divoce a zoufale lomilo rukama a dívalo se dolů na její skloněnou zlatou hlavu. Najednou vstala, velmi bledá, s podivným světlem v očích. „Já se nebojím,“ řekla pevně. „A poprosím anděla, aby se nad vámi smiloval.“

Strašidlo se zvedlo ze židle s tichým výkřikem radosti. Vzalo ji za ruku, se staromódní ladností se k ní sklonilo a ruku jí políbilo. Prsty mělo studené jako led a rty pálily jako oheň. Ale Virginie nezaváhala, když ji vedlo přes šerou místnost. Na vybledlém zeleném gobelínu byli vyšití malí lovci. Troubili na své rohy se střapci a drobnými ručkami jí kynuli, ať se vrátí. „Vrať se, malá Virginie,“ volali, „vrať se!“ Ale strašidlo jí ruku sevřelo ještě pevněji a ona před nimi zavřela oči. Z vyřezávané římsy krbu na ni mžourala ošklivá zvířata s ještěrčími ocasy a vypoulenýma očima. Mumlala: „Dej si pozor, malá Virginie, dej si pozor! Možná tě už nikdy neuvidíme.“ Ale strašidlo klouzalo ještě rychleji a Virginie neposlouchala. Na konci místnosti se zastavilo a zamumlalo několik slov, kterým nerozuměla. Otevřela oči a viděla, jak se stěna pomalu rozplývá jako mlha a před ní se otevírá velká černá jeskyně. Kolem nich se prohnal ostrý studený vítr a ucítila, jak ji něco tahá za šaty. „Rychle, rychle,“ zvolalo strašidlo, „nebo bude pozdě.“ A v mžiku se za nimi obložení stěny zavřelo a Gobelínový pokoj byl prázdný.

Kde je Virginie?

Asi o deset minut později zazvonil zvonek k čaji. Virginie nepřicházela, a tak pro ni paní Otisová poslala nahoru jednoho ze sluhů. Za chvíli se vrátil a řekl, že slečnu Virginii nemůže nikde najít. Virginie chodila každý večer do zahrady pro květiny na stůl k večeři, a tak se paní Otisová zprvu vůbec neznepokojila. Když ale odbilo šest a Virginie se neobjevila, opravdu se rozrušila. Poslala chlapce, aby ji hledali, a sama s panem Otisem prohledala každý pokoj v domě. V půl sedmé se chlapci vrátili a řekli, že po sestře nenašli nikde ani stopu. Všichni byli teď nesmírně rozčilení a nevěděli, co dělat. Pak si pan Otis najednou vzpomněl, že před několika dny dovolil skupině kočovníků utábořit se v parku. Hned se tedy vydal do Blackfellského úvozu, kde věděl, že jsou. Šel s ním nejstarší syn a dva pomocníci ze statku. Malý vévoda z Cheshiru, celý bez sebe strachy, úpěnlivě prosil, aby mohl jít také. Ale pan Otis mu to nedovolil, protože se bál, že by mohlo dojít k potyčce. Když však dorazili na místo, zjistil, že kočovníci odešli. Bylo zřejmé, že odešli dost náhle, protože oheň ještě hořel a v trávě ležely nějaké talíře. Pan Otis poslal Washingtona a oba muže, aby prohledali okolí, a běžel domů. Odeslal telegramy všem policejním inspektorům v hrabství, ať pátrají po malé dívce, kterou možná odvedli tuláci nebo kočovníci. Pak si dal přivést koně. Trval na tom, aby se jeho žena a tři chlapci posadili k večeři, a odjel s podkoním po silnici do Ascotu. Neujel ale ani tři kilometry, když za sebou uslyšel někoho cválat. Ohlédl se a uviděl malého vévodu, jak ho na poníkovi dohání, celý zrudlý a bez klobouku. „Strašně se omlouvám, pane Otisi,“ vyhrkl chlapec udýchaně, „ale nemůžu jíst žádnou večeři, dokud se Virginie nenajde. Prosím, nezlobte se na mě. Kdybyste nám loni dovolil zasnoubit se, nikdy by nebyly všechny tyhle potíže. Nepošlete mě zpátky, že ne? Nemůžu jet! Nepojedu!“

Vyslanec se musel tomu hezkému mladému darebovi usmát. Jeho oddanost Virginii ho hodně dojala. Naklonil se tedy z koně, laskavě ho poplácal po ramenou a řekl: „Tak dobře, Cecile. Když nechceš jet zpátky, budeš asi muset jet se mnou. Ale v Ascotu ti musím koupit klobouk.“

„Ach, co klobouk! Já chci Virginii!“ Zvolal malý vévoda se smíchem a cválali dál k nádraží. Tam se pan Otis zeptal přednosty stanice, jestli na nástupišti neviděli někoho, kdo by odpovídal popisu Virginie. Ale nedozvěděl se nic. Přednosta však poslal telegramy po celé trati oběma směry a ujistil ho, že se po ní bude přísně pátrat. Pan Otis koupil malému vévodovi klobouk u obchodníka s látkami, který právě zavíral krám. Pak odjel do Bexley, vesnice asi šest kilometrů daleko. Řekli mu, že tam kočovníci často pobývají, protože vedle vesnice je velká obecní pastvina. Vzbudili tam venkovského strážníka, ale nic se od něj nedozvěděli. Projeli celou pastvinu, obrátili koně k domovu a na zámek dorazili kolem jedenácté, k smrti unavení a téměř se zlomeným srdcem. U vrátnice na ně s lucernami čekal Washington a dvojčata, protože v aleji byla velká tma. Po Virginii se nenašla ani nejmenší stopa. Kočovníky dostihli na loukách u Brockley, ale Virginie s nimi nebyla. Svůj náhlý odchod vysvětlili tím, že si spletli datum jarmarku v Chortonu a odjeli ve spěchu, aby nepřišli pozdě. Zpráva o Virginiině zmizení je opravdu zarmoutila. Byli panu Otisovi velmi vděční, že jim dovolil tábořit v parku, a čtyři z nich zůstali, aby pomohli s hledáním. Prohledali kaprový rybník i celý zámek, ale bez výsledku. Bylo jasné, že přinejmenším pro tuto noc je Virginie ztracená. V nejhlubší sklíčenosti šel pan Otis s chlapci nahoru k domu a podkoní vedl za nimi oba koně a poníka. V hale našli hlouček vystrašeného služebnictva. A v knihovně ležela na pohovce ubohá paní Otisová, strachy a starostmi skoro bez sebe. Stará hospodyně jí otírala čelo kolínskou vodou. Pan Otis hned trval na tom, aby něco snědla, a dal přinést večeři pro všechny. Bylo to smutné jídlo. Skoro nikdo nemluvil a i dvojčata byla zaražená a tichá, protože sestru měla moc ráda. Když dojedli, pan Otis přes prosby malého vévody poslal všechny spát. Řekl, že tu noc se už nedá nic dělat. Ráno pošle telegram do Scotland Yardu, aby sem okamžitě poslali nějaké detektivy. Právě když vycházeli z jídelny, začala z hodinové věže dunět půlnoc. Když dozněl poslední úder, uslyšeli rachot a náhlý pronikavý výkřik. Dům otřásl strašlivý hrom a vzduchem zazněla nadpozemská hudba. Deska obložení na vrcholu schodiště se s hlasitým hlukem odklopila. A na odpočívadlo vystoupila Virginie, velmi bledá, s malou skříňkou v ruce. V mžiku se k ní všichni rozběhli. Paní Otisová ji vášnivě sevřela v náručí, vévoda ji zahrnul bouřlivými polibky a dvojčata kolem nich předváděla divoký válečný tanec.

„Proboha, dítě, kde jsi byla? Cecil a já jsme projezdili celý kraj a hledali tě. A maminka se k smrti vyděsila. Takové kousky už nikdy nesmíš dělat.“ Řekl pan Otis dost rozzlobeně, protože si myslel, že jim provedla nějaký hloupý žert.

„Jen strašidlu! Jen strašidlu!“ Pištěla dvojčata a poskakovala kolem.

„Můj miláčku, díky Bohu, že ses našla. Už nikdy ode mě nesmíš odejít.“ Šeptala paní Otisová, líbala chvějící se dívenku a uhlazovala jí zacuchané zlaté vlasy.

„Tatínku, byla jsem se strašidlem. Je mrtvé a musíte se na něj přijít podívat. Bylo hodně zlé, ale opravdu litovalo všeho, co udělalo. A než umřelo, dalo mi tuhle skříňku s krásnými šperky.“ Řekla Virginie tiše.

Tajná komnata a mandloň

Celá rodina na ni hleděla v němém úžasu. Ale Virginie byla docela vážná. Otočila se a vedla je otvorem v obložení dolů úzkou tajnou chodbou. Washington šel za nimi s rozsvícenou svíčkou, kterou popadl ze stolu. Nakonec došli k velkým dubovým dveřím pobitým zrezivělými hřeby. Když se jich Virginie dotkla, otevřely se na těžkých pantech. Ocitli se v malé nízké místnosti s klenutým stropem a jedním malinkým zamřížovaným okénkem. Ve zdi byl zapuštěný obrovský železný kruh a k němu byla připoutaná vyzáblá kostra. Ležela natažená na kamenné podlaze a jako by se dlouhými prsty snažila dosáhnout na starodávný dřevěný talíř a džbán. Stály kousek za jejím dosahem. Džbán byl kdysi zřejmě plný vody, protože uvnitř byl porostlý zelenou plísní. Na talíři nebylo nic než hromádka prachu. Virginie poklekla vedle kostry, sepjala ručky a začala se tiše modlit. Ostatní se v údivu dívali na tu smutnou dávnou událost, jejíž tajemství se jim teď odhalilo.

„Hele! Hele! Ta stará uschlá mandloň vykvetla. V měsíčním světle vidím květy úplně jasně.“ Zvolalo najednou jedno z dvojčat. Dívalo se z okna a snažilo se zjistit, ve kterém křídle domu ta místnost je.

„Bůh mu odpustil.“ Řekla vážně Virginie a vstala. A jako by jí tvář ozářilo krásné světlo.

„Ty jsi ale anděl!“ Zvolal mladý vévoda, objal ji kolem krku a políbil ji.

Pohřeb pod tisem

Čtyři dny po těchto podivných událostech vyjel ze zámku Canterville kolem jedenácté v noci pohřební průvod. Pohřební vůz táhlo osm černých koní a každý měl na hlavě velký chochol pštrosích per, které se kývaly. Olověnou rakev přikrýval bohatý purpurový příkrov se zlatem vyšitým erbem Cantervillů. Vedle pohřebního vozu a kočárů šlo služebnictvo s rozsvícenými pochodněmi a celý průvod byl podivuhodně působivý. Hlavním pozůstalým byl lord Canterville. Přijel na pohřeb zvlášť až z Walesu a seděl v prvním kočáře spolu s malou Virginií. Pak jel vyslanec Spojených států se ženou, potom Washington a tři chlapci a v posledním kočáře paní Umneyová. Všichni cítili, že když ji strašidlo strašilo přes padesát let jejího života, má právo vidět ho naposledy. V koutě hřbitova, přímo pod starým tisem, vykopali hluboký hrob. Důstojný pán Augustus Dampier vedl obřad velmi působivě. Když obřad skončil, služebnictvo podle starého zvyku rodiny Cantervillů zhasilo pochodně. A když spouštěli rakev do hrobu, Virginie vykročila a položila na ni velký kříž z bílých a růžových mandlových květů. V tu chvíli vyšel měsíc zpoza mraku a zaplavil malý hřbitov svým tichým stříbrem. A ze vzdáleného háje se ozval zpěv slavíka. Virginie si vzpomněla, jak strašidlo popisovalo Zahradu smrti. Oči se jí zalily slzami a celou cestu domů skoro nepromluvila.

Druhý den ráno, než lord Canterville odjel do Londýna, promluvil s ním pan Otis o šperkech, které strašidlo dalo Virginii. Byly naprosto nádherné. Zvlášť jeden rubínový náhrdelník ve starém benátském zasazení byl opravdu skvělou ukázkou práce ze šestnáctého století. Měly tak velkou cenu, že pan Otis měl značné výčitky, má-li dceři dovolit, aby je přijala.

„Mylorde, vím, že v této zemi se pravidla o nezcizitelném rodinném majetku vztahují na šperky stejně jako na půdu. A je mi úplně jasné, že tyto šperky jsou, nebo by měly být, dědictvím vaší rodiny. Musím vás tedy prosit, abyste si je vzal s sebou do Londýna. Považujte je prostě za část svého majetku, která se vám za jistých podivných okolností vrátila. Co se týče mé dcery, je to ještě dítě a o takové ozdoby zahálčivého přepychu má zatím, jak s radostí říkám, jen malý zájem. Paní Otisová je, smím-li to říct, v umění nemalou autoritou. Jako dívka totiž měla tu čest strávit několik zim v Bostonu. A ta mi také sdělila, že ty drahokamy mají velkou cenu. Kdyby se prodávaly, vynesly by pěkné peníze. Za těchto okolností, lorde Canterville, jistě uznáte, jak nemožné by bylo, abych je nechal v držení kteréhokoli člena své rodiny. Takové marnivé cetky a hračky se jistě hodí k důstojnosti britské šlechty, nebo jsou pro ni dokonce nezbytné. Ale mezi lidmi vychovanými podle přísných a, jak věřím, nesmrtelných zásad republikánské prostoty by byly úplně nemístné. Snad bych měl zmínit, že Virginie by si velmi přála, abyste jí dovolil nechat si aspoň tu skříňku na památku vašeho nešťastného, ale pomýleného předka. Skříňka je velmi stará, a tudíž dost poškozená, takže byste snad její prosbě mohl vyhovět. Pokud jde o mě, přiznávám, že mě dost překvapuje, když mé dítě projevuje sympatie ke středověku v jakékoli podobě. Mohu si to vysvětlit jen tím, že se Virginie narodila v jednom z vašich londýnských předměstí krátce poté, co se paní Otisová vrátila z cesty do Athén.“

Lord Canterville vyslechl řeč ctihodného vyslance velmi vážně. Jen si občas zatahal za šedý knír, aby skryl bezděčný úsměv. Když pan Otis skončil, srdečně mu potřásl rukou a řekl: „Můj milý pane, vaše půvabná dceruška prokázala mému nešťastnému předkovi, siru Simonovi, velmi důležitou službu. Já i moje rodina jsme jí za její obdivuhodnou odvahu a statečnost velice zavázáni. Ty šperky jsou jednoznačně její. A namouduši, myslím, že kdybych byl tak bezcitný a vzal jí je, ten starý zlosyn by byl za čtrnáct dní venku z hrobu a pořádně by mi zatápěl. Co se týče dědictví, dědictvím je jen to, co je tak uvedeno v závěti nebo v právní listině. A o existenci těchto šperků nikdo nevěděl. Ujišťuji vás, že na ně nemám o nic větší nárok než váš komorník. A až slečna Virginie vyroste, jistě bude ráda, že bude mít hezké věci na sebe. A navíc zapomínáte, pane Otisi, že jste převzal nábytek i se strašidlem za odhadní cenu. Cokoli strašidlu patřilo, přešlo okamžitě do vašeho vlastnictví. Ať už sir Simon v noci na chodbě vyvíjel jakoukoli činnost, z hlediska práva byl opravdu mrtvý. A vy jste jeho majetek nabyl koupí.“

Tajemství vévodkyně

Pana Otise odmítnutí lorda Cantervilla dost trápilo a prosil ho, aby své rozhodnutí ještě zvážil. Ale dobrosrdečný šlechtic byl docela neústupný. Nakonec vyslance přiměl, aby dceři dovolil nechat si dárek od strašidla. A když byla na jaře roku tisíc osm set devadesát mladá vévodkyně z Cheshiru u příležitosti své svatby představena na prvním královnině přijetí, její šperky obdivovali všichni. Virginie totiž dostala vévodskou korunku, odměnu všech hodných malých Američanek. A jakmile její chlapecký ctitel dosáhl plnoletosti, vzala si ho. Oba byli tak okouzlující a tak se milovali, že ze sňatku měli radost všichni. Kromě staré markýzy z Dumbletonu, která se snažila vévodu ulovit pro některou ze svých sedmi neprovdaných dcer. Uspořádala za tím účelem nejméně tři nákladné večeře. A kupodivu kromě samotného pana Otise. Pan Otis mladého vévodu osobně velmi miloval, ale teoreticky měl proti titulům námitky. Řečeno jeho vlastními slovy: „Neubránil se obavám, aby se pod oslabujícím vlivem šlechty milující požitky nezapomnělo na pravé zásady republikánské prostoty.“ Jeho námitky však byly úplně přehlasovány. A věřím, že když kráčel uličkou kostela svatého Jiří na Hannoverském náměstí s dcerou zavěšenou do jeho rámě, nebylo v celé Anglii pyšnějšího muže.

Vévoda a vévodkyně po líbánkách odjeli na zámek Canterville. Den po příjezdu se odpoledne prošli na osamělý hřbitov u borových lesů. S nápisem na náhrobku sira Simona byly zprvu velké potíže. Nakonec se rozhodlo, že se do něj vyryjí jen iniciály jména starého pána a verše z okna knihovny. Vévodkyně s sebou přinesla nádherné růže a rozsypala je po hrobě. Chvíli u něj stáli a pak se procházeli k rozpadlému kněžišti starého opatství. Tam si vévodkyně sedla na padlý sloup a její manžel jí ležel u nohou, kouřil cigaretu a díval se do jejích krásných očí. Najednou cigaretu odhodil, vzal ji za ruku a řekl jí: „Virginie, žena by neměla mít před mužem tajemství.“

„Milý Cecile! Já před tebou žádná tajemství nemám.“

„Ale máš. Nikdy jsi mi neřekla, co se ti stalo, když jsi byla zavřená se strašidlem.“ Odpověděl s úsměvem.

„Nikdy jsem to nikomu neřekla, Cecile.“ Řekla vážně Virginie.

„Já vím, ale mně bys to říct mohla.“

„Prosím, neptej se mě, Cecile, nemůžu ti to říct. Ubohý sir Simon! Hodně mu dlužím. Ano, nesměj se, Cecile, opravdu. Ukázal mi, co je život a co znamená smrt. A proč je láska silnější než obojí.“

Vévoda vstal a láskyplně políbil svou ženu.

„Své tajemství si můžeš nechat, dokud mám tvé srdce.“ Zašeptal.

„To jsi měl vždycky, Cecile.“

„A našim dětem to jednou povíš, viď?“

Virginie se začervenala.