Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Sněžná žena a Hóiči bez uší

Lafcadio Hearn · 36 min

svazek 9 · k poslechu · Japonsko

Lafcadio Hearn byl cestovatel a spisovatel řecko-irského původu, který na konci devatenáctého století zakotvil v Japonsku, oženil se tam a přijal japonské jméno. Ve sbírce Kwaidan z roku 1904 převyprávěl staré japonské příběhy o duších a podivných bytostech. Dnes uslyšíte dva z nich. V prvním se mladý drvař za sněhové bouře setká s bytostí, o níž nesmí nikdy nikomu říct. Ve druhém hraje slepý pěvec na loutnu biwa pro tajemné a velmi vznešené posluchače.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli

O autorovi: Lafcadio Hearn (1850–1904)

Spisovatel, který se narodil na řeckém ostrově Lefkada a vyrůstal v Irsku. Usadil se v Japonsku, oženil se tam a přijal japonské jméno Koizumi Jakumo. Převyprávěl staré japonské pověsti a strašidelné příběhy, nejznámější je sbírka Kwaidan (1904).

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Sněžná žena
  3. Bílá žena v bouřlivé noci
  4. Setkání s dívkou jménem O-Juki
  5. Vzpomínka při světle lampy
  6. Hóiči bez uší
  7. Hlas ve tmě na chrámové verandě
  8. Přednes před vznešeným shromážděním
  9. Tajemství nočních odchodů
  10. Přiznání a posvátné texty
  11. Noc tichého čekání na verandě
Číst celý text (3887 slov)

Sněžná žena

V jedné vesnici v provincii Musaši žili dva drvaři, Mosaku a Minokiči. V době, o které vyprávím, byl Mosaku už starý muž a Minokiči, jeho učeň, byl osmnáctiletý mládenec. Každý den spolu chodili do lesa, který ležel asi osm kilometrů od jejich vesnice. Cestou do toho lesa je třeba přejít širokou řeku a jezdí tam převozní loď. Na místě převozu už několikrát postavili most, ale pokaždé ho odnesla povodeň. Když se tam řeka rozvodní, žádný obyčejný most jejímu proudu neodolá.

Jednoho velmi studeného večera se Mosaku a Minokiči vraceli domů, když je zastihla velká sněhová bouře. Došli k převozu a zjistili, že převozník odešel a loďku nechal na druhém břehu řeky. V takový den se plavat nedalo, a tak se drvaři uchýlili do převozníkovy chatrče a byli rádi, že vůbec nějaký úkryt našli. V chatrči nebyl žádný kotlík se žhavým uhlím ani místo, kde by se dalo rozdělat oheň. Byla to jen malinká chýše, velká sotva na dvě rohože, s jedněmi dveřmi a bez okna. Mosaku a Minokiči zavřeli dveře na závoru a ulehli k odpočinku, přikrytí slaměnými pláštěnkami. Zpočátku jim ani nebyla velká zima a mysleli si, že bouře brzy přejde.

Stařec usnul skoro okamžitě, ale chlapec Minokiči ležel dlouho vzhůru a poslouchal hrozný vítr a sníh, který bez ustání šlehal do dveří. Řeka hučela a chatrč se kývala a skřípala jako loď na rozbouřeném moři. Byla to strašlivá bouře, vzduch byl každou chvíli studenější a Minokiči se pod pláštěnkou třásl. Ale nakonec, navzdory zimě, usnul i on.

Bílá žena v bouřlivé noci

Probudila ho sprška sněhu do obličeje. Dveře chatrče byly rozražené a ve světle sněhu uviděl v místnosti ženu, ženu celou v bílém. Skláněla se nad Mosakuem a dýchala na něj a její dech byl jako jasně bílý kouř. Skoro v tutéž chvíli se obrátila k Minokičimu a sklonila se nad ním. Chtěl vykřiknout, ale zjistil, že nedokáže vydat ani hlásku. Bílá žena se nad ním skláněla níž a níž, až se ho tváří skoro dotýkala, a on viděl, že je velmi krásná, i když z jejích očí měl strach. Chvíli se na něj ještě dívala, potom se usmála a zašeptala: „Chtěla jsem s tebou naložit jako s tím druhým. Ale nemůžu si pomoct, je mi tě trochu líto, protože jsi tak mladý… Jsi hezký chlapec, Minokiči, a teď ti neublížím. Jestli ale někdy někomu povíš, třeba i vlastní matce, co jsi dnes v noci viděl, já se to dozvím, a pak tě zabiju… Pamatuj si, co říkám!“

S těmi slovy se od něj odvrátila a vyšla dveřmi ven. V tu chvíli zjistil, že se může pohnout. Vyskočil a vyhlédl ven. Po ženě ale nebylo nikde ani stopy a sníh se zuřivě hnal do chatrče. Minokiči zavřel dveře a zapřel je několika poleny. Napadlo ho, jestli je jen nerozrazil vítr. Myslel si, že se mu to možná jen zdálo a že si záblesk sněhového světla ve dveřích spletl s postavou bílé ženy, ale jistý si být nemohl. Zavolal na Mosakua a vyděsil se, protože stařec neodpovídal. Natáhl ve tmě ruku, dotkl se Mosakuovy tváře a ucítil pod prsty led! Mosaku byl ztuhlý a mrtvý…

K ránu bouře utichla, a když se krátce po východu slunce vrátil převozník na své stanoviště, našel Minokičiho, jak leží bez sebe vedle zmrzlého těla Mosakua. O Minokičiho se hned postarali a brzy přišel k sobě, ale ještě dlouho stonal z toho, jak prochladl oné hrozné noci. Smrt starce ho také velmi vyděsila, ale o zjevení ženy v bílém neřekl nikomu ani slovo. Jakmile se uzdravil, vrátil se ke svému řemeslu. Každé ráno chodil sám do lesa a za soumraku se vracel s otýpkami dřeva, které mu matka pomáhala prodávat.

Setkání s dívkou jménem O-Juki

Jednoho večera v zimě následujícího roku, když se vracel domů, dohonil dívku, která náhodou šla po téže cestě. Byla vysoká a štíhlá a moc hezká, a na Minokičiho pozdrav odpověděla hlasem, který lahodil uchu jako zpěv ptáka. Šel tedy vedle ní a dali se do řeči. Dívka řekla, že se jmenuje O-Juki a že nedávno přišla o oba rodiče. Jde prý do Eda, dnešního Tokia, kde má nějaké chudé příbuzné, kteří by jí snad mohli pomoci najít místo služebné. Minokiči byl brzy tou cizí dívkou okouzlen, a čím déle se na ni díval, tím krásnější se mu zdála. Zeptal se jí, jestli už je zasnoubená, a ona se smíchem odpověděla, že je volná. Potom se zase ona zeptala Minokičiho, jestli je ženatý nebo jestli už má slíbenou nevěstu. On jí řekl, že sice musí živit jen ovdovělou matku, ale otázkou „ctěné snachy“ se ještě nezabývali, protože je velmi mladý… Po těchto důvěrnostech šli dlouho mlčky dál. Ale jak praví japonské přísloví: „Když je tu touha, řeknou oči tolik co ústa.“ Než došli do vesnice, velice se jeden druhému zalíbili, a tak Minokiči pozval O-Juki, aby si u něj doma chvíli odpočinula. Po chvilce ostýchavého váhání s ním šla a jeho matka ji vlídně přivítala a připravila jí teplé jídlo. O-Juki se chovala tak mile, že si ji Minokičiho matka hned oblíbila a přemluvila ji, aby cestu do Eda odložila. A celá věc přirozeně skončila tak, že Juki do Eda nikdy nedošla. Zůstala v domě jako „ctěná snacha“.

O-Juki se ukázala jako velmi dobrá snacha. Když Minokičiho matka asi o pět let později umírala, její poslední slova byla plná lásky a chvály pro ženu jejího syna. A O-Juki porodila Minokičimu deset dětí, chlapců i děvčat. Všechny byly hezké a měly velmi bílou pleť.

Venkované považovali O-Juki za podivuhodnou bytost, svou povahou jinou, než byli oni sami. Většina selských žen stárne brzy, ale O-Juki vypadala i po deseti dětech stejně mladě a svěže jako v den, kdy poprvé přišla do vesnice.

Vzpomínka při světle lampy

Jednou v noci, když už děti spaly, šila O-Juki při světle papírové lampy a Minokiči ji pozoroval a řekl:

„Když tě tak vidím šít, se světlem na tváři, vzpomenu si na jednu podivnou věc, která se mi stala, když mi bylo osmnáct. Tehdy jsem viděl někoho tak krásného a bílého, jako jsi teď ty. Vlastně ti byla velmi podobná…“

O-Juki nezvedla oči od práce a odpověděla:

„Pověz mi o ní… Kde jsi ji viděl?“

Minokiči jí tedy vyprávěl o té hrozné noci v převozníkově chatrči, o Bílé ženě, která se nad ním skláněla, usmívala se a šeptala, i o tiché smrti starého Mosakua. A řekl:

„Ve snu ani v bdění jsem nikdy jindy neviděl bytost tak krásnou, jako jsi ty. Člověk to samozřejmě nebyl a já se jí bál, strašně jsem se bál, ale byla tak bílá!… Opravdu nevím jistě, jestli to byl jen sen, nebo jestli jsem viděl Sněžnou ženu.“

O-Juki odhodila šití, vstala, sklonila se nad Minokičim, jak seděl, a vykřikla mu do tváře:

„To jsem byla já, já, já! To byla Juki! A tehdy jsem ti řekla, že tě zabiju, jestli o tom někdy řekneš jediné slovo!… Nebýt těch dětí, co tamhle spí, zabila bych tě hned teď! A teď se o ně raději starej moc a moc dobře, protože jestli si na tebe kdy budou mít proč stěžovat, naložím s tebou, jak si zasloužíš!“

Ještě když křičela, hlas jí zeslábl a ztenčil se jako kvílení větru. Pak se rozplynula v jasně bílou mlhu, která se vznesla ke trámům pod střechou a s chvěním unikla ven otvorem pro kouř… A už ji nikdy nikdo nespatřil.

Hóiči bez uší

Před více než sedmi sty lety se u Dan-no-ura v Šimonosecké úžině odehrála poslední bitva dlouhého zápasu mezi rodem Heike, jinak zvaným Taira, a rodem Gendži, jinak zvaným Minamoto. Tam rod Heike zahynul do posledního muže, i se svými ženami a dětmi, a s nimi i jejich malý císař, na kterého se dnes vzpomíná jako na císaře Antoku. A na tom moři a pobřeží už sedm set let straší… Jinde jsem už vyprávěl o podivných krabech, kteří tam žijí a říká se jim krabi Heike. Na hřbetě mají lidské tváře a prý jsou to duše bojovníků z rodu Heike. Ale na tom pobřeží lze vidět a slyšet ještě mnoho jiných podivností. Za temných nocí se nad pláží vznášejí tisíce přízračných ohňů nebo poletují nad vlnami. Jsou to bledá světla, kterým rybáři říkají oni-bi, ohně démonů. A kdykoli se zvedne vítr, nese se od toho moře mocný křik, jako by tam zuřila bitva.

V dřívějších letech byli Heike mnohem neklidnější než dnes. Vynořovali se kolem lodí, které tudy pluly v noci, a snažili se je potopit. A pořád číhali na plavce, aby je stáhli pod hladinu. Právě proto, aby ty mrtvé usmířili, postavili v Akamagaseki buddhistický chrám Amidadži. Hned vedle, poblíž pláže, založili také hřbitov a vztyčili na něm pomníky se jmény utonulého císaře a jeho předních vazalů. A pravidelně se tam konaly buddhistické obřady za jejich duše. Když byl chrám postaven a hroby vztyčeny, dělali Heike méně potíží než dřív. Ale čas od času dál tropili podivné věci, a tím dávali najevo, že dokonalý mír dosud nenašli.

Před několika staletími žil v Akamagaseki slepec jménem Hóiči, proslulý svým uměním přednášet a hrát na biwu, japonskou loutnu. Od dětství se učil přednášet a hrát, a ještě jako chlapec předčil své učitele. Jako pěvec, který se hrou na biwu živil, se proslavil hlavně tím, jak přednášel dějiny rodů Heike a Gendži. A říká se, že když zpíval píseň o bitvě u Dan-no-ura, „ani démoni se neubránili slzám“.

Na začátku své dráhy byl Hóiči velmi chudý, ale našel dobrého přítele, který mu pomohl. Kněz z chrámu Amidadži měl rád poezii a hudbu a často zval Hóičiho do chrámu, aby mu hrál a přednášel. Později, když na kněze podivuhodné mladíkovo umění hluboce zapůsobilo, navrhl mu, aby se v chrámu usadil natrvalo. Hóiči tu nabídku vděčně přijal. Dostal v chrámové budově pokoj a za jídlo a nocleh se od něj žádalo jen to, aby v určité večery, když neměl jiné povinnosti, potěšil kněze hudbou.

Hlas ve tmě na chrámové verandě

Jedné letní noci byl kněz povolán, aby vykonal buddhistický obřad v domě jednoho zemřelého věřícího. Odešel tam se svým pomocníkem a nechal Hóičiho v chrámu samotného. Byla horká noc a slepec se šel zchladit na verandu před svou ložnicí. Veranda byla obrácená do malé zahrady v zadní části chrámu Amidadži. Tam Hóiči čekal na knězův návrat a samotu si krátil tím, že cvičil na biwu. Minula půlnoc a kněz nepřicházel. V domě však bylo pořád příliš dusno, a tak Hóiči zůstal venku. Konečně uslyšel kroky, které se blížily od zadní brány. Kdosi přešel zahradu, přistoupil k verandě a zastavil se přímo před ním, ale nebyl to kněz. Hluboký hlas zavolal slepcovo jméno, příkře a bez okolků, tak jak samuraj volá podřízeného:

„Hóiči!“

Hóiči byl v tu chvíli tak polekaný, že nedokázal odpovědět, a hlas zavolal znovu, tónem tvrdého rozkazu:

„Hóiči!“

„Ano!“ odpověděl slepec, vyděšený hrozbou v tom hlase. „Jsem slepý! Nemůžu vědět, kdo volá!“

„Není se čeho bát,“ zvolal cizinec a promluvil už mírněji. „Zdržuji se nedaleko tohoto chrámu a byl jsem k tobě vyslán se vzkazem. Můj nynější pán, osoba nesmírně vysokého postavení, pobývá právě v Akamagaseki s početnou urozenou družinou. Přál si spatřit místo, kde se odehrála bitva u Dan-no-ura, a dnes je navštívil. Slyšel o tvém umění přednášet příběh té bitvy a teď si přeje tvůj přednes slyšet. Vezmi tedy svou biwu a pojď se mnou hned do domu, kde na tebe čeká vznešené shromáždění.“

V těch dobách nebylo radno rozkaz samuraje lehkomyslně neuposlechnout. Hóiči si obul sandály, vzal biwu a odešel s cizincem. Ten ho vedl obratně, ale nutil ho jít velmi rychle. Ruka, která ho vedla, byla jako ze železa, a řinčení válečníkova kroku prozrazovalo, že je v plné zbroji, nejspíš nějaký palácový strážce ve službě. Hóičiho první úlek pominul a začal si myslet, že má štěstí. Vzpomněl si totiž na služebníkovo ujištění o „osobě nesmírně vysokého postavení“ a pomyslel si, že pán, který si přeje slyšet jeho přednes, nemůže být nikdo menší než kníže nejvyššího řádu, daimjó. Vtom se samuraj zastavil a Hóiči poznal, že došli k velké bráně. Podivil se, protože si nevzpomínal, že by v té části města byla nějaká velká brána kromě hlavní brány chrámu Amidadži. „Otevřete!“ zavolal samuraj. Ozval se zvuk odsouvaných závor a oba prošli dovnitř. Přešli kus zahrady a znovu se zastavili před jakýmsi vchodem a služebník hlasitě zvolal: „Hej, vy uvnitř! Přivedl jsem Hóičiho.“ Pak se ozval spěšný dupot nohou, posouvání papírových stěn, otevírání okenic a hlasy rozmlouvajících žen. Podle toho, jak ženy mluvily, Hóiči poznal, že jsou to služebné v nějakém urozeném domě, ale nedokázal si představit, kam ho to přivedli. Na dohady mu nezbylo mnoho času. Pomohli mu vystoupit po několika kamenných schodech a na posledním z nich mu řekli, ať si zuje sandály. Pak ho ženská ruka vedla po nekonečných plochách vyleštěných prken a kolem tolika rohů se sloupy, že si je ani nedokázal zapamatovat. Vedla ho přes úžasně široké podlahy pokryté rohožemi až doprostřed jakési obrovské síně. Měl dojem, že je tam shromážděno mnoho vznešených lidí. Šustění hedvábí znělo jako šumění listí v lese. Slyšel také mohutné hučení hlasů, které spolu tlumeně hovořily, a jejich řeč byla řečí dvora.

Přednes před vznešeným shromážděním

Hóičimu řekli, ať se pohodlně usadí, a on nahmatal připravený polštář ke klečení. Když na něm zaujal místo a naladil nástroj, oslovil ho ženský hlas. Hóiči odhadl, že patří ródžo, tedy představené ženského služebnictva. Řekla:

„Nyní je žádoucí, aby byly přednášeny dějiny rodu Heike za doprovodu biwy.“

Celý přednes by ovšem zabral mnoho nocí, a proto se Hóiči odvážil zeptat:

„Protože celý příběh nelze vyprávět rychle, kterou jeho část si vznešení páni přejí, abych nyní přednesl?“

Ženský hlas odpověděl:

„Přednes příběh bitvy u Dan-no-ura, neboť ten je ze všech nejžalostnější.“

Tu Hóiči pozvedl hlas a zpíval píseň o boji na hořkém moři. Jeho biwa zázračně zněla jako skřípění napjatých vesel a uhánění lodí, jako svist a sykot šípů, křik a dusot mužů, třesk oceli o přilby a pád zabitých do vln. A vlevo i vpravo od sebe slyšel v přestávkách hry šeptem pronášenou chválu: „Jaký je to podivuhodný umělec!“ – „U nás v provincii jsme takovou hru nikdy neslyšeli!“ – „V celé říši není druhého pěvce, jako je Hóiči!“ To mu dodalo nové odvahy a hrál a zpíval ještě lépe než předtím, a kolem něj houstlo užaslé ticho. Ale pak konečně došel k osudu krásných a bezbranných. Zpíval o žalostné záhubě žen a dětí a o tom, jak Nii-no-Ama skočila na smrt do moře s malým císařem v náručí. Tu všichni posluchači najednou vydali jediný dlouhý, předlouhý, rozechvělý výkřik bolesti. A potom plakali a naříkali tak hlasitě a tak divoce, že se slepec vyděsil té prudkosti a žalu, které sám vyvolal. Dlouho ještě trvaly vzlyky a nářek. Ale pozvolna zvuky pláče utichly, a ve velkém tichu, které nastalo, Hóiči znovu uslyšel hlas ženy, o níž si myslel, že je to ródžo.

Řekla:

„Ujistili nás sice, že jsi velmi zručný hráč na biwu a v přednesu nemáš sobě rovného. Nevěděli jsme ale, že někdo může být tak zručný, jak ses dnes v noci ukázal ty. Náš pán ráčil říci, že ti hodlá udělit náležitou odměnu. Přeje si však, abys před ním vystupoval každou noc po dalších šest nocí. Potom se nejspíš vydá na svou vznešenou zpáteční cestu. Zítra v noci tedy přijdeš sem ve stejnou hodinu. Pošleme pro tebe služebníka, který tě vedl dnes… Je tu ještě jedna věc, o které ti mám dát vědět. Žádá se, abys po dobu vznešeného pobytu našeho pána v Akamagaseki nikomu o svých návštěvách zde neřekl. Protože cestuje inkognito, přikazuje, aby se o těchto věcech nikdo nezmiňoval… Nyní se smíš vrátit do svého chrámu.“

Když Hóiči náležitě poděkoval, vyvedla ho ženská ruka ke vchodu domu. Tam už čekal tentýž služebník, který ho sem přivedl, aby ho odvedl domů. Služebník ho dovedl na verandu v zadní části chrámu a tam se s ním rozloučil.

Tajemství nočních odchodů

Když se Hóiči vrátil, skoro už svítalo. Jeho nepřítomnosti si však v chrámu nikdo nevšiml, protože kněz se vrátil velmi pozdě a myslel si, že Hóiči spí. Přes den si Hóiči mohl trochu odpočinout a o svém podivném dobrodružství nikomu neřekl. Uprostřed příští noci si pro něj samuraj přišel znovu a dovedl ho do vznešeného shromáždění, kde opět přednášel se stejným úspěchem jako poprvé. Při této druhé návštěvě se však náhodou přišlo na to, že v chrámu není. Ráno, když se vrátil, si ho kněz zavolal k sobě a řekl mu laskavě vyčítavým tónem:

„Velmi jsme se o tebe báli, příteli Hóiči. Chodit ven, slepý a sám, v tak pozdní hodinu, je nebezpečné. Proč jsi odešel a nic nám neřekl? Mohl jsem nařídit sluhovi, aby tě doprovodil. A kde jsi vlastně byl?“

Hóiči odpověděl vyhýbavě:

„Odpusť mi, laskavý příteli! Musel jsem vyřídit jednu soukromou záležitost a jindy než v tu hodinu to nešlo.“

Kněze Hóičiho mlčenlivost spíš překvapila, než zarmoutila. Připadala mu nepřirozená a tušil, že se děje něco zlého. Bál se, že slepého mládence očarovali nebo pomátli nějací zlí duchové. Na nic dalšího se už nevyptával, ale potají nařídil chrámovým sluhům, aby dávali na Hóičiho pozor a šli za ním, kdyby zase po setmění z chrámu odešel.

Hned příští noc sluhové viděli, jak Hóiči z chrámu odchází. Okamžitě rozsvítili lucerny a vydali se za ním. Byla to ale deštivá noc a velmi temná, a než se chrámoví lidé dostali na cestu, Hóiči zmizel. Zřejmě šel velmi rychle, což bylo u slepce podivné, protože cesta byla ve špatném stavu. Muži spěchali ulicemi a vyptávali se v každém domě, kam Hóiči obvykle chodil, ale nikdo jim o něm nedokázal nic říct. Nakonec, když se vraceli do chrámu podél pobřeží, je vylekal zvuk biwy, na kterou kdosi zuřivě hrál na hřbitově chrámu Amidadži. Až na několik přízračných ohňů, jaké tam za temných nocí obvykle poletovaly, byla tím směrem všude černočerná tma. Muži však hned pospíšili na hřbitov a tam při světle luceren našli Hóičiho. Seděl sám v dešti před pamětním hrobem císaře Antoku, rozezvučel svou biwu a hlasitě zpíval píseň o bitvě u Dan-no-ura. A za ním, kolem něj a všude nad hroby hořely ohně mrtvých jako svíce. Nikdy předtím se lidským očím nezjevilo takové množství ohňů démonů…

„Pane Hóiči! Pane Hóiči!“ volali sluhové. „Jste očarovaný!… Pane Hóiči!“

Slepec ale jako by je neslyšel. Usilovně rozdrnčel, rozezvučel a rozřinčel svou biwu a stále divočeji zpíval píseň o bitvě u Dan-no-ura. Chytili ho a křičeli mu do ucha:

„Pane Hóiči! Pane Hóiči! Hned pojďte s námi domů!“

On je však káravě napomenul:

„Takové vyrušování před tímto vznešeným shromážděním nebude trpěno.“

Nato se sluhové, přestože to všechno bylo tak strašidelné, nemohli ubránit smíchu. Byli si jistí, že je očarovaný, a tak ho popadli, zvedli na nohy a silou ho odvlekli zpátky do chrámu. Tam z něj na knězův příkaz hned svlékli mokré šaty. Potom kněz trval na tom, aby mu přítel jeho podivuhodné chování úplně vysvětlil.

Přiznání a posvátné texty

Hóiči dlouho váhal, než promluvil. Nakonec ale poznal, že jeho chování dobrého kněze opravdu vyděsilo i rozzlobilo. Rozhodl se tedy, že se vzdá své zdrženlivosti, a vyprávěl všechno, co se stalo od první samurajovy návštěvy.

Kněz řekl:

„Hóiči, můj ubohý příteli, teď jsi ve velkém nebezpečí! Jaká škoda, že jsi mi to všechno neřekl dřív! Tvé podivuhodné hudební umění tě opravdu přivedlo do zvláštních potíží. Teď už jistě chápeš, že jsi nenavštěvoval žádný dům, ale trávil jsi noci na hřbitově mezi hroby rodu Heike. A právě před pamětním hrobem císaře Antoku tě dnes v noci naši lidé našli, jak sedíš v dešti. Všechno, co se ti zdálo, byl jen přelud, kromě toho, že tě volali mrtví. Tím, žes je jednou uposlechl, ses vydal do jejich moci. Jestli je uposlechneš znovu, po tom, co se už stalo, roztrhají tě na kusy. Ale tak či onak by tě dříve nebo později zahubili… Dnes v noci u tebe bohužel nemohu zůstat. Volají mě, abych vykonal jiný obřad. Než ale odejdu, bude nutné ochránit tvé tělo tím, že na ně napíšeme svaté texty.“

Před západem slunce kněz se svým pomocníkem Hóičiho svlékli. Pak mu štětci na psaní napsali po těle text svaté sútry zvané Hannja šingjó, Sútry srdce. Psali mu na hruď i na záda, na hlavu, obličej a krk, na paže, nohy, ruce i chodidla, dokonce i na plosky nohou, zkrátka na všechna místa jeho těla. Když bylo hotovo, dal kněz Hóičimu pokyny:

„Dnes v noci, jakmile odejdu, si sedneš na verandu a budeš čekat. Někdo tě zavolá. Ale ať se stane cokoli, neodpovídej a nehýbej se. Nic neříkej a seď tiše, jako bys meditoval. Jestli se pohneš nebo vydáš nějaký zvuk, roztrhají tě. Neboj se a ani nepomysli na to, že bys volal o pomoc, protože žádná pomoc by tě nezachránila. Když uděláš přesně, co ti říkám, nebezpečí přejde a už se nebudeš mít čeho bát.“

Noc tichého čekání na verandě

Po setmění kněz s pomocníkem odešli a Hóiči si podle pokynů sedl na verandu. Biwu si položil na prkna vedle sebe, zaujal polohu meditace a zůstal úplně nehybný. Dával pozor, aby nezakašlal a nedýchal slyšitelně. Tak vydržel celé hodiny.

Pak uslyšel, jak se od cesty blíží kroky. Prošly branou, přešly zahradu, přiblížily se k verandě a zastavily se přímo před ním.

„Hóiči!“ zavolal hluboký hlas. Ale slepec zadržel dech a seděl bez hnutí.

„Hóiči!“ zavolal hlas podruhé, zlověstně. Potom potřetí, zuřivě:

„Hóiči!“

Hóiči zůstal nehybný jako kámen a hlas zabručel:

„Žádná odpověď! To nejde!… Musím se podívat, kde ten chlap je…“

Ozval se zvuk těžkých nohou, které vystupovaly na verandu. Kroky se rozvážně blížily a zastavily se vedle něj. Pak bylo dlouhé minuty mrtvé ticho a Hóiči cítil, jak se mu celé tělo chvěje v rytmu tlukoucího srdce.

Konečně zamumlal drsný hlas těsně u něj:

„Tady je biwa, ale z hráče na biwu vidím jen dvě uši!… Tak proto neodpovídal. Neměl ústa, kterými by odpověděl. Nezbylo z něj nic než uši… Ty uši tedy odnesu svému pánovi, jako důkaz, že vznešené rozkazy byly splněny, nakolik to bylo možné…“

V tu chvíli Hóiči ucítil, jak mu uši sevřely železné prsty a utrhly je! Jakkoli byla bolest veliká, nevykřikl. Těžké kroky se vzdalovaly po verandě, sestoupily do zahrady, vyšly na cestu a utichly. Slepec cítil, jak mu po obou stranách hlavy stéká něco hustého a teplého, ale neodvážil se zvednout ruce…

Před východem slunce se kněz vrátil. Hned spěchal na zadní verandu, šlápl do něčeho lepkavého, uklouzl a vykřikl hrůzou, protože ve světle lucerny uviděl, že ta lepkavá věc je krev. Spatřil však Hóičiho, jak tam sedí v poloze meditace a z ran mu ještě stéká krev.

„Můj ubohý Hóiči!“ vykřikl vyděšený kněz. „Co se to stalo?… Jsi zraněný?“

Když slepec uslyšel přítelův hlas, pocítil, že je v bezpečí. Propukl ve vzlyky a v slzách vyprávěl, co v noci zažil.

„Ubohý, ubohý Hóiči!“ zvolal kněz. „To je všechno moje vina! Moje přetěžká vina!… Svaté texty byly napsány všude po tvém těle, jen na uších ne! Tuhle část práce jsem svěřil svému pomocníkovi a bylo ode mě velmi, velmi špatné, že jsem se nepřesvědčil, jestli ji udělal!… Ale s tím už se teď nic nenadělá. Můžeme se jen snažit, aby se tvé rány co nejdřív zahojily… Hlavu vzhůru, příteli! Nebezpečí už je docela pryč. Tihle návštěvníci tě už nikdy nebudou obtěžovat.“

S pomocí dobrého lékaře se Hóiči ze zranění brzy zotavil. Příběh jeho podivného dobrodružství se roznesl široko daleko a brzy ho proslavil. Mnoho urozených lidí přicházelo do Akamagaseki, aby ho slyšeli přednášet, a dostával velké peněžité dary, takže zbohatl… Ale od té doby, co se mu to stalo, ho znali jen pod přezdívkou Mimi-naši Hóiči, což znamená Hóiči bez uší.

Poslechnout celé · 36 min

O textu

Nový český překlad z originálu, prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.